2 Ad 52/2014

Rubrum

2Ad 52/2014 - 25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně MUDr. R. D., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, sídlem v Praze 5, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 7. 2014, č.j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne 4. 9. 2014 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 7. 2014, č.j. X, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 4. 2013, č.j. X, kterým byl žalobkyni od 15.1.2013 přiznán starobní důchod ve výši 9.073 Kč měsíčně. Žalobkyně namítá nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaná nesprávně aplikovala čl. 20 sdělení Ministerstva zahraničních věcí České republiky č. 228/1993 Sb., kterým byla vyhlášena Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (dále jen Smlouva). Způsob aplikace této Smlouvy byl žalobkyní Pokračování - 2 - 2Ad 52/2014 vyhodnocen jako nespravedlivý, neboť žalobkyně v rozhodné době pracovala u zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, ten však byl příspěvkovou organizací, u níž v té době nebyla povinnost k zápisu do obchodního rejstříku. K jejímu zápisu došlo z rozhodnutí zřizovatele až v pozdější době. Nepovinný zápis tohoto subjektu do obchodního rejstříku se v daném případě stal rozhodujícím kritériem a došlo k nesprávné aplikaci čl. 20 Smlouvy, ačkoliv žalobkyně v rozhodné době splňovala podmínku zaměstnání na území České republiky. K úpravě tohoto stavu nelze v případě žalobkyně užít ani tzv. dorovnávacího přídavku, neboť žalobkyně nesplňuje podmínku hranice odpracovaných 25 let doby pojištění v období existence České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen ČSFR). S ohledem na zásadní újmu v podobě výrazného snížení výše důchodu žalobkyně, způsobenou právě nespravedlivou aplikací dané mezinárodní smlouvy, navrhla žalobkyně zrušit napadené rozhodnutí. Žalovaná je napříště povinna dobu pojištění žalobkyně před datem 1. 1. 1993 hodnotit jako dobu českého pojištění, případně žalobkyně požaduje přiznat dorovnání výše dílčího důchodu na celkovou sumu odpovídající výpočtu žalované. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Z vlastního šetření bylo zjištěno, že žalobkyně v době rozdělení ČSFR byla zaměstnankyní Léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí v Humpolci, přičemž tato léčebna nebyla zapsána v obchodním rejstříku. Žalobkyně nesplňuje podmínky pro přiznání dorovnávacího příspěvku dle ust. § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též zákon o důchodovém pojištění), neboť nezískala 25 let československé doby pojištění před 1. 1. 1993. K problematice tzv. dorovnávacích příspěvků se opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud, který v minulosti v této souvislosti předložil Předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen SDEU), a to z důvodu rozporných rozhodnutí SDEU a Ústavního soudu, která jsou obě závazná. Řešením bylo zvoleno stávající znění ust. § 106a zákona o důchodovém pojištění, které zakotvuje závazné podmínky pro přiznání dorovnávacího příspěvku. Z tohoto důvodu osoby, které nesplňují takto stanovené podmínky nového znění ust. § 106a zákona o důchodovém pojištění, nemohou legitimně očekávat a požadovat, aby náklady jejich důchodového zabezpečení za doby získané před rozdělením Československa nesl český stát. Žalobkyně se v dané věci může domáhat odstranění tvrdosti zákona u ministryně práce a sociálních věcí, nikoliv ve správním řízení, neboť žalovaná se nemůže odchýlit od příslušných zákonných ustanovení. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Dne 30. 10. 2012 podala žalobkyně prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení žádost o starobní důchod s datem přiznání od 15. 1. 2013. Součástí žádosti je potvrzení zaměstnavatele žalobkyně Sanatoria Dr. Guhna n.o., sídlem Slovensko, Tatranská Polianka, dle něhož žalobkyně byla u tohoto zaměstnavatele zaměstnána od 1. 4. 1983 do 29. 12. 1992 a od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1993. Dne 11. 1. 2013 byly Sociální pojišťovnou v Bratislavě, k žádosti žalované, zaslány doklady o zaměstnání žalobkyně. Z těchto dokladů vyplývá, že žalobkyně byla od roku 1968 do roku 1976 vedena jako studentka střední a vysoké školy na Slovensku, od roku 1976 do roku 1981 jako lékařka Okresního ústavu národního zdraví v Popradu na Slovensku, od roku 1981 do roku 1983 jako zdravotní pracovnice Vojenského ústavu pro plicní choroby v Nové Poliance na Slovensku a od roku 1986 do roku 1993 jako lékařka ve Wolkerově odborném léčebném ústavu respiračních chorob v Tatranské Poliance. Pokračování - 3 - 2Ad 52/2014 Z evidenčního listu důchodového pojištění ze dne 31. 3. 2005 bylo zjištěno, že žalobkyně byla od 30. 12. 1992 výdělečně činná v Léčebně tuberkulózy a respiračních onemocnění v Humpolci. Z výpisu z Centrální evidence obyvatel pořízeného dne 7. 12. 2012 bylo zjištěno, že žalobkyně od 20. 4. 1988 do 13. 5. 1993 pobývala na Slovensku v ulici Družstevná 196, Poprad, od roku 1993 ke dni pořízení výpisu v České republice v Humpolci. Na základě shora uvedených podkladů bylo žalovanou dne 12. 4. 2013 č.j. X vydáno rozhodnutí, kterým byl žalobkyni od 15. 1. 2013 přiznán starobní důchod ve výši 9.073 Kč měsíčně. Žalobkyni byla pro výši důchodu započtena doba pojištění 7.319 dní v českém důchodovém pojištění a doba 8.848 dní ve slovenském důchodovém pojištění. Základní výměra důchodu žalobkyně byla v poměru délek těchto dob stanovena ve výši 1.055 Kč měsíčně. Procentní výměra důchodu žalobkyně byla stanovena ve výši 8.018 Kč měsíčně. Dne 3. 5. 2013 byly žalobkyní proti shora uvedenému rozhodnutí podány námitky, o nichž bylo rozhodnuto prostřednictvím žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 12. 6. 2013, č.j. X tak, že tyto námitky byly zamítnuty a prvoinstanční rozhodnutí ze dne 12. 4. 2013 potvrzeno. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že v daném případě byla správně zhodnocena veškerá prokázaná doba pojištění a vyměřovací základy podle doložených evidenčních listů důchodového pojištění a potvrzení zaslaných slovenským nositelem pojištění. Žalovaná dále odkázala na čl. 20 odst. 1 a odst. 2 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním pojištění a rovněž na znění čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy, přičemž konstatovala, že žalobkyně byla ke dni 31. 12. 2012 zaměstnána u zaměstnavatele Léčebna tuberkulózy a respiračních nemocí Humpolec, který není zapsán v obchodním rejstříku. Trvalý pobyt měla žalobkyně ke dni rozdělení ČSFR na území Slovenské republiky. Ve smyslu ustanovení čl. 20 odst. 2 Smlouvy, musí ČSSZ, jakož i slovenský nositel důchodového pojištění, hodnotit doby pojištění, které žalobkyně získala v době do 31. 12. 2012, jako slovenské doby pojištění. Žalovaná dále poukázala na nařízení Evropské Unie č. 883/2004, dle něhož některá ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR uzavřená přede dnem účinnosti tohoto nařízení zůstávají účinná a použitelná, jsou-li pro příjemce dávek příznivější, nebo pokud vycházejí ze zvláštních historických okolností a jejich účinek je časově omezený, a to za předpokladu, že jsou uvedena v příloze II tohoto nařízení. Ve vztazích mezi ČR a SR se jedná o ustanovení čl. 12, 20 a 33 Smlouvy. Žalovaná postupovala jediným možným způsobem podle platných a účinných právních předpisů, podle nichž musí žalovaná, jakožto orgán státní správy České republiky, striktně postupoval a nemůže se od nich žádným způsobem odchýlit. Proti tomuto rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2013, č.j. X byla žalobkyní podána žaloba, o níž bylo krajským soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 7. 1. 2014 č.j. 2Ad 48/2013-29, jímž toto rozhodnutí bylo zrušeno. Důvodem tohoto zrušovacího rozhodnutí byla Pokračování - 4 - 2Ad 52/2014 skutečnost, že žalovaná v napadeném rozhodnutí nepostavila najisto, zda zaměstnavatelem žalobkyně byl subjekt se sídlem na území České republiky či na území Slovenské republiky. Od tohoto zjištění se pak následně měly odvíjet úvahy o aplikaci čl. 20 Smlouvy. S ohledem na uvedené rozhodnutí krajského soudu rozhodla žalovaná o námitkách žalobkyně proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 4. 2013 č.j. X opětovně, a to žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2. 7. 2014, č.j. X tak, že toto rozhodnutí potvrdila, přičemž námitky žalobkyně byly zamítnuty. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že žalovaná v intencích rozsudku krajského soudu ze dne 7. 1. 2014 prošetřila skutkový stav dané věci, přičemž dospěla k závěru, že žalobkyně byla ke dni rozdělení ČSFR, tedy ke dni 31. 12. 1992, zaměstnankyní Léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí v Humpolci, nikoliv organizace Sanatórium Dr. Gruha n.o., Tatranská Polianka, Vysoké Tatry na Slovensku. Léčebna tuberkulózy a respiračních nemocí v Humpolci nebyla ke dni rozdělení ČSFR zapsána v obchodním rejstříku. Z tohoto důvodu je nutné aplikovat čl. 20 odst. 2 Smlouvy, dle něhož se zohledňují doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území má občan ke dni rozdělení ČSFR trvalý pobyt. I v případech, kdy by žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána v Sanatóriu Dr. Gruha n.o., Tatranská Polianka, Vysoké Tatry na Slovensku, byla by nutná aplikace čl. 20 odst. 2 Smlouvy, neboť tento subjekt rovněž nebyl zapsán v obchodním rejstříku. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nesprávnost žalobou napadeného rozhodnutí je žalobkyní spatřována v aplikaci čl. 20 Smlouvy, který nelze na konkrétní případ užít, neboť zásadním způsobem zhoršuje postavení žalobkyně jakožto příjemce českého starobního důchodu. Užití této mezinárodní smlouvy se žalobkyni jeví nespravedlivé, neboť Smlouva byla aplikována toliko v důsledku tehdy účinné právní úpravy, která příspěvkovým organizacím neukládala povinnost zápisu do obchodního rejstříku. Nespravedlivé shledala žalobkyně též podmínky pro vznik nároku na dorovnávací přídavek, které žalobkyně nesplnila, neboť nedosáhla 25 let doby pojištění v období existence ČSFR. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně byla od roku 1968 do roku 1976 vedena jako studentka střední a vysoké školy na Slovensku, od roku 1976 do roku 1981 jako lékařka Okresního ústavu národního zdraví v Popradu na Slovensku, od roku 1981 do roku 1983 jako zdravotní pracovnice Vojenského ústavu pro plicní choroby v Nové Poliance na Slovensku a od roku 1986 do roku 1993 jako lékařka ve Wolkerově odborném léčebném ústavu respiračních chorob v Tatranské Poliance. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo dále zjištěno, že žalovaná v intencích rozsudku krajského soudu ze dne 7. 1. 2014 provedla rozsáhlé šetření ohledně zaměstnavatele žalobkyně ke dni 31. 12. 1992, na jehož základě zjistila, že žalobkyně se dne 30. 12. 1992 stala řádnou zaměstnankyní Léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí v Humpolci. Pracovní smlouva s tímto zaměstnavatelem byla uzavřena na dobu neurčitou, přičemž nástupním dnem byl stanoven 30. 12. 1992. Ihned po nástupu do tohoto zaměstnání vyvstaly u žalobkyně rodinné problémy, v jejichž důsledku byla od 1. 1. 1993 nucena čerpat neplacené volno a vrátila se na Slovensko po dobu nutnou k ukončení školní docházky dětí žalobkyně. Z tohoto důvodu žalobkyně opět nastoupila do práce u předchozího zaměstnavatele v Tatranské Poliance od 2. 1. 1993 do 30. Pokračování - 5 - 2Ad 52/2014 6. 1993. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně byla ke dni 31. 12. 1992 zaměstnankyní Léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí v Humpolci. Z dalšího šetření žalované vyplynulo, že tento subjekt vznikl jako příspěvková organizace Města Humpolec, která nebyla zapsána v obchodním rejstříku. Dle čl. 20 odst. 1 Smlouvy platí, že doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Dle odst. 2 tohoto článku platí, že pokud občan neměl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Dle čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy (dále jen Správní ujednání) se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Není-li adresa zaměstnavatele v obchodním rejstříku uvedena (např. některé podniky zřízené přímo zákonem), postupuje se podle článku 20 odst. 2 Smlouvy. Z výpisu z Centrální evidence obyvatel ze dne 7. 12. 2012, jež je součástí správního spisu, bylo zjištěno, že žalobkyně od 20. 4. 1988 do 13. 5. 1993 měla evidovaný trvalý pobyt na Slovensku v ulici Družstevná 196, Poprad. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci byl zaměstnavatel žalobkyně zřízen jako příspěvková organizace Města Humpolec, která nebyla ke dni rozdělení ČSFR (31. 12. 1992) zapsána do obchodního rejstříku, je nutné aplikovat čl. 20 odst. 2 Smlouvy, tedy doby zabezpečení se budou řídit smluvním státem, na jehož území měl občan ke dni rozdělení ČSFR trvalý pobyt. V případě žalobkyně je tímto smluvním státem Slovenská republika. Žalovaná tudíž nepochybila, pokud započítala doby zabezpečení získané žalobkyní přede dnem rozdělení ČSFR jako doby zabezpečení získané na území Slovenské republiky, neboť postupovala zcela v souladu s čl. 20 Smlouvy a v souladu s čl. 15 Správního ujednání. Žalobkyně dále navrhla zhojit poškození, které jí bylo způsobeno užitím mezinárodní smlouvy, přiznáním dorovnávacího příspěvku. Dle ust. § 106a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nárok na dorovnávací přídavek má pojištěnec, kterému byl přiznán starobní důchod z českého pojištění (dále jen "český starobní důchod"), pokud (a) získal před 1. lednem 1993 aspoň 25 let československé doby pojištění, za kterou mu byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského Pokračování - 6 - 2Ad 52/2014 důchodového pojištění (dále jen "slovenský starobní důchod"); v tomto zákoně se pro účely dorovnávacího přídavku za československou dobu pojištění považují doby zaměstnání a náhradní doby získané před 1. lednem 1993 podle československých právních předpisů a československá doba pojištění se započítává v rozsahu, v jakém se započítává podle právních předpisů České republiky účinných ke dni, od něhož byl přiznán český starobní důchod, (b) získal v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995 aspoň 1 rok doby pojištění podle právních předpisů České republiky; pro účely splnění této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby, (c) český starobní důchod a slovenský starobní důchod jsou vypláceny ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání dorovnávacího přídavku, a (d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu. Nárok na dorovnávací příspěvek tudíž vzniká kumulativním naplněním podmínek stanovených v § 106a zákona o důchodovém pojištění. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně nesplnila již první podmínku podle písm. a), neboť nezískala 25 let československé doby pojištění před 1. 1. 1993. Z tohoto důvodu nemůže být žalobkyni dorovnávací příspěvek přiznán. Problematikou podmínek stanovených pro přiznání nároku na tzv. dorovnávací příspěvek se opakovaně zabýval jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud. V důsledku této judikatury docházelo opakovaně ke změnám zákona o důchodovém pojištění, jejichž konečná podoba je ustanovena v § 106a tohoto zákona, který jasně stanovuje podmínky pro přiznání tohoto nároku. Účelem těchto dorovnávacích příspěvků je zmírnění tvrdosti následků aplikace Smlouvy. Je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo určitým zákonem stanoveným způsobem odškodnit osoby, kterým byl užitím Smlouvy snížen starobní důchod. Zákonodárce za tímto účelem vymezil skupinu osob, kterým bude toto dorovnání přiznáno, avšak bude se jednat pouze o ty osoby, které splní podmínky stanovené v § 106a zákona o důchodovém pojištění. Zákonodárce musel předpokládat, že nebudou odškodněny všechny postižené osoby a vytyčil hranici, na jejíž jednu stranu seřadil nároky, jež se zavázal uhradit. V této souvislosti je nutno poznamenat, že je základním oprávněním státu, potažmo zákonodárce, aby stanovil hranice či podmínky, při jejichž naplnění dojde k přiznání dorovnávacího příspěvku. Nejen z ekonomických důvodů je zcela zřejmé, že takto zákonodárce nemůže uspokojit všechny osoby, které se cítí být aplikací Smlouvy dotčeny. Z tohoto důvodu byly v ust. § 106a zákona o důchodovém pojištění vytyčeny podmínky pro přiznání tzv. dorovnávacího příspěvku, které však žalobkyně nesplnila. Krajský soud uznává, že vůči žalobkyni se může daná konstrukce zákona a Smlouvy jevit jako nepřiměřeně tvrdá, avšak tato skutečnost nemůže v nyní projednávané věci přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí. Žalobkyně tudíž není osobou patřící do okruhu osob, které mají nárok na přiznání dorovnávacího příspěvku ve smyslu ust. § 106a zákona o důchodovém pojištění, neboť nesplňuje podmínky stanovené zákonem. Takto vymezenou skupinu osob není správní orgán ani krajský soud oprávněn rozšiřovat, neboť by tím byl zcela popřen úmysl zákonodárce založený na principu alespoň částečného dorovnání. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná, stejně tak jako správní orgán prvního stupně, postupovali v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované ani správního orgánu prvního stupně Pokračování - 7 - 2Ad 52/2014 nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 2 s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, neboť žalované náklady řízení ve věcech důchodového pojištění přiznat nelze. Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích dne 2. dubna 2015 JUDr. Věra Balejová v.r. Samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka