5 CO 1124/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Straky a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Kamily Drábkové ve věci žalobkyně: proti; jméno příjmení , datum narození , bytem adresa zastoupená anonymizována tři slova , IČO sídlem adresa žalovaným: ; 1. jméno příjmení , datum narození bytem adresa 2. jméno příjmení , datum narození anonymizováno datum , bytem adresa oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o žalobě na určení vlastnictví k nemovitým věcem, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2022, č. j. 27 C 371/2019-260,

I. Rozsudek soudu prvého stupně se v odstavci I. výroku ve věci samé potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvého stupně se v odstavci II. výroku o náhradě nákladů řízení a v odstavci III. výroku o soudním poplatku mění takto:

1. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek ze žaloby ve výši 15 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně určil, že v něm popsané nemovitosti v k. ú. [obec], [obec] a [část obce] (zde spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny) tvoří součást dosud nevypořádaného společného jmění manželů žalovaného a žalobkyně. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných k náhradě nákladů řízení žalobkyni a o povinnosti k úhradě soudního poplatku.

2. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že dne 28. 8. 2017 žalovaní uzavřeli darovací smlouvu, na základě které byly na žalovanou převedeny nemovitosti shora uvedené (a další nemovitosti v k. ú. [obec]), které byly nabyty žalovaným za trvání manželství s žalobkyní, čímž se staly společným majetkem žalobkyně a žalovaného. Toto manželství bylo rozsudkem soudu ze dne 28. 11. 2017 rozvedeno. Předmětné pozemky byly žalobkyní uplatněny k vypořádání společného jmění manželů, kdy řízení o jeho vypořádání prozatím nebylo pravomocně skončeno. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že proto je dán naléhavý právní zájem na určení, že sporné nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů. Dále dovodil, že s odkazem na § 714 o. z. bylo zapotřebí souhlasu žalobkyně s předmětným darováním, neboť převod nemovitostí není běžnou záležitostí týkající se společného jmění manželů, kdy postačuje souhlas v ústní formě. Dle tvrzení žalovaných mělo k udělení souhlasu ze strany žalobkyně dojít v polovině srpna 2017. Důvodem darování bylo dle žalovaných jejich vzájemné vyrovnání, neboť žalovanému byly matkou žalovaných darovány v roce 2012 nemovitosti ve [obec]. Žalobkyně udělení souhlasu popřela a vznesla námitku relativní neplatnosti předmětné smlouvy právě s ohledem na absenci jejího souhlasu. Soud prvého stupně po doplnění dokazování o výslech svědkyně [příjmení] znovu zhodnotil provedené důkazy a s odůvodněním, na něž odvolací soud odkazuje, neuvěřil tvrzení žalovaných, že v srpnu 2017 došlo ke schůzce, na níž měl být dán uvedený souhlas žalobkyně s darováním. Soud prvého stupně dále uvedl, že i kdyby uvěřil tomu, že žalobkyně s převodem souhlasila, nebylo by možné dospět k závěru, že byl souhlas dán žalobkyní při jejím vědomí toho, že dojde k darování nemovitostí, tedy bez jakéhokoliv protiplnění. V tom případě by nebyl dán souhlas ke konkrétnímu právnímu jednání. Soud prvého stupně uzavřel, že jelikož došlo k darování předmětných nemovitostí bez souhlasu žalobkyně, je darovací smlouva neplatná. Předmětné nemovitosti tak tvoří předmět SJM žalobkyně a žalovaného a žalobě bylo proto vyhověno.

3. Současně soud prvého stupně přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to přesto, že nejprve došlo k zamítnutí žaloby v části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti uvedené darovací smlouvy. Podstatou sporu bylo posoudit právě tuto platnost a dospěl-li soud v konečném rozhodnutí k závěru, že je neplatná a určovací žalobě o určení vlastnictví vyhověl, byla dle soudu prvého stupně žalobkyně úspěšná zcela. S odkazem na § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích konečně žalovaným uložil zaplatit státu soudní poplatek ve výši 7 000 Kč dle položky 4 bodu 1 písm. a) a písm. c) Sazebního soudních poplatků, neboť žalobkyně byla osvobozena od soudních poplatků a ve věci byla úspěšná.

4. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali oba žalovaní. Namítli, že soud prvého stupně rozhodl překvapivě naprosto odlišně od svého rozhodnutí v první nalézacím řízení, a to přestože doplnil dokazování jen o výslech svědkyně [příjmení], která potvrdila, že ke schůzce účastníků, na níž žalobkyně udělila souhlas s darováním, skutečně došlo. To vyplývá i z účastnických výslechů žalovaných i svědka [jméno] [příjmení]. Soud prvého stupně tyto důkazy opominul a nesprávně je hodnotil. Změnu svého názoru řádně neodůvodnil, pouze v závěru rozhodnutí zmínil časové souvislosti, ovšem ke schůzce mohlo dojít již 12. 8. 2012 či po 16. 8. 2017. Printscreen skypové komunikace ze dne 15. 8. 2017 nikterak nevylučuje fakt, že ke schůzce došlo ještě před začátkem skype komunikace nebo v jejím průběhu, přičemž tato listina není žádným jiným důkazem verifikována a objektivizována. Odvolatelé nesouhlasili s hodnocením výpovědí svědků. U svědkyně [příjmení] ji soud prvého stupně označil za nevěrohodnou, což mimochodem činil již před konáním samotného výslechu a v části vyznívající ve prospěch tvrzení žalovaných výpověď odmítl zohlednit. Z toho, že si svědkyně Žilavá nevybavila všechny okolnosti, nelze činit závěr o její nevěrohodnosti, neboť se vyjadřovala k událostem starým několik let. Že životní partneři probírají předmět své svědecké výpovědi je logické, v důsledku toho si vybavují některé okolnosti, na něž by si jinak nevzpomněli. Co se týče svědka [příjmení], nelze konstatovat, že jeho výpovědi by byly vzájemně rozporuplné, předchozí výpovědi pouze nezacházely do větších podrobností, tak jako tomu bylo před nalézacím soudem. Že si svědek v jiném řízení na nějakou skutečnost nevzpomněl nebo ji zkrátka jen neuvedl či se k ní podrobněji nevyjádřil, nezakládá jeho nevěrohodnost. V rámci řízení měl být proveden jeho opětovný výslech, při němž mělo dojít k vyjasnění si údajných„ rozporů“ ve výpovědích a jeho výpověď tak měla být upřesněna. Předmět výslechů v této věci a v předchozích řízeních nebyl totožný a dotazy pokládané svědkovi byly odlišné. Soud prvého stupně měl svědecké výpovědi řádně posoudit ve vztahu k dalším důkazům, což neučinil. Dále soud prvého stupně opominul vyjádření žalobkyně ze dne 8. 9. 2020, že rozporuje skutková tvrzení žalovaných, že motivací k uzavření darovací smlouvy mělo být vypořádání majetkových vztahů obou sourozenců, tedy žalovaných. Vysloveně v daném přípisu konstatuje, že tato tvrzení žalovaných nejsou pravdivá. Soud prvého stupně dále opominul další důkaz ve věci provedený, a to protokol o jednání před Okresním soudem v Českém Krumlově ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 7 C 25/2019, v němž je zachycena svědecká výpověď [jméno] [příjmení], matky žalovaných, která v dané výpovědi hovoří o tom, že jí žalobkyně měla sdělit„ jo, [jméno], mně jsou vaše peníze u prdele, jde mi o rodinu“. Z této výpovědi je zřejmé, že žalobkyně si byla velmi dobře vědoma toho, že žádné finanční protiplnění za darované nemovitosti do SJM nepůjde, neboť rodiče žalovaných v minulosti darovali svému synovi mnohem více než dceři, která měla důvodné obavy o svůj díl na majetku rodičů. Právě v rozdílu tohoto majetku existovalo ono protiplnění, jež nalézací soud postrádá ve vědomí žalobkyně. Odvolatelé nesouhlasili ani s posouzením rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně lze posuzovat pouze za částečný (50%), neboť neuspěla v části, v níž se domáhala neplatnosti darovací smlouvy (o plném úspěchu žalobkyně lze uvažovat až v případě druhého nalézacího řízení, jehož předmětem bylo již pouze určení vlastnictví). Totožná argumentace platí i pro povinnost zaplatit soudní poplatek, neboť i ten je jedním z druhů nákladů řízení a měl by jej hradit neúspěšný účastník sporu. Žalovaní navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit zpět soudu prvého stupně k dalšímu řízení, popřípadě napadené rozhodnutí změnit, a to tak, že žaloba bude zamítnuta a žalovaným přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Žalobkyně naopak navrhla rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdit.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek postupem dle § 212 odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.

7. Odvolání žalovaných ve věci samé není důvodné. Oprávněné je jen v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž za ne zcela správný považuje odvolací soud i výrok o přechodu soudního poplatku.

8. Odvolací soud, poté co soud prvého stupně doplnil dokazování a nově hodnotil důkazy (což mu odvolací soud uložil z důvodů uvedených ve zrušujícím usnesení, a proto závěry soudu prvého stupně nelze považovat za překvapivé), považuje rozhodnutí soudu prvého stupně za věcně správné a souhlasí se závěrem, že nedošlo ke schůzce, na níž by žalobkyně udělila souhlas s darováním nemovitostí. Za této situace je nadbytečné zabývat se dalším eventuálním závěrem okresního soudu, že i kdyby byl souhlas dán, nevztahoval by se k darování.

9. Soud prvého stupně, jak vyplývá z jeho obsahu rozhodnutí, řádně toto rozhodnutí odůvodnil včetně zhodnocení dokazování (§ 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř.). S tímto hodnocením se odvolací soud ztotožňuje a odkazuje na ně.

10. Za základ úvah soudu prvého stupně, jež nutně ovlivnily hodnocení důkazů, bylo nutno vzít závěry v bodě 58. odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně (navazující na bod 16. zrušujícího usnesení odvolacího soudu). Lze jen zrekapitulovat, že žalovaný nejprve v e-mailu ze dne 11. 8. 2017 vyžadoval po žalobkyni zpřipomínkování návrhu písemné smlouvy o manželském majetkovém režimu společného jmění manželů. Obsahem tohoto návrhu, který žalovaný zaslal žalobkyni k podpisu (viz protokol o jednání v opatrovnickém řízení ze dne 25. 7. 2019), bylo jejich prohlášení o výlučném vlastnictví předmětných nemovitostí ze strany žalovaného. Zde odvolací soud podotýká, že takto byl návrh smlouvy koncipován, přestože žalovaný věděl, že nemovitosti byly nabyty za trvání SJM (ostatně i jeho verze vychází z toho, že na žalobkyni jakožto spoluvlastnici vyžadovali se žalovanou souhlas s jejich darováním). Žalovaný vyjádření žalobkyně k jejich navrhovanému majetkovému uspořádání následně urgoval, což vyplývá z e-mailů ze dne 15. 8., 16. 8. a 26. 8. 2017. Ve své výpovědi žalovaný dále uvedl, že žalobkyni původně žádal, aby mu dala písemný souhlas s darováním, což žalobkyně neučinila. Přesto se v tomto soudním řízení žalovaní opírají o tvrzený ústní souhlas žalobkyně z poloviny srpna 2017 (byť právně postačující), a to ačkoliv tedy žalovaný předtím ale i potom trval na písemném souhlasu, jež žalobkyně odmítla poskytnout. I dle odvolacího soudu tedy zkrátka není uvěřitelné, že by při tvrzené schůzce žalovaní nevyžadovali písemný souhlas žalobkyně (usnadňující prokázání tohoto souhlasu, nadto u tak hodnotných nemovitostí), navíc za situace, kdy měl žalovaný připravený návrh shora uvedené smlouvy o manželském majetkovém režimu společného jmění manželů. Ještě v e-mailu ze dne 26. 8. 2017 navíc žalovaný urgoval žalobkyni, aby mu sdělila svojí představu majetkového vyrovnání, a to aniž by se, jak by bylo logické předpokládat, v něm jakkoliv zmínil o předtím daném souhlasu žalobkyně s darováním, který se týkal nemovitostí, u nichž ve zmiňovaném návrhu smlouvy také hodlal upravit jejich majetkový režim. Tento souhlas žalovaní nezmínili ani v předmětné darovací smlouvě uzavřené mezi nimi, v níž se žalovaný opět v rozporu s právním uspořádáním (§ 709 odst. 1 o. z.) znovu prohlásil za výlučného vlastníka předmětných nemovitostí (nic na tom nemění, že v nabývacích titulech a v katastru nemovitostí, jak vyplývá z darovací smlouvy, byl jako nabyvatel a vlastník uveden jen žalovaný).

11. K důkazům podporujícím verzi žalovaných bylo proto třeba přistupovat právě při vědomí uvedených nelogičností v jednáních žalovaného.

12. Soud prvého stupně proto při tomto vědomí správně hodnotil výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení], přičemž zdůraznil přátelský vztah svědka [příjmení] a žalovaného a správně též poukázal na rozpory v jednotlivých výpovědích tohoto svědka a i na rozpory jeho výpovědí s výpověďmi žalovaných. Soud prvého stupně přitom správně nepřistoupil k jeho dalšímu výslechu, když se odvolací soud ztotožňuje se stanoviskem okresního soudu k tomuto opakujícímu se důkaznímu návrhu. Lze jen zdůraznit, že i žalovaní měli při soudním jednání v projednávané věci možnost kladení otázek tomuto svědkovi, přičemž svědek se i v předcházejících výpovědích vyjadřoval k jednotlivým rozhodným skutečnostem. A pokud svědek v řízení o vypořádání SJM vypověděl, že neví, proč se měly předmětné nemovitosti přepisovat a najednou v projednávané věci začal vypovídat o vzájemném vypořádání žalovaných, byla správně tato jeho výpověď v projednávané věci (i ve spojení s další argumentací soudu prvého stupně) správně posouzena jako nevěrohodná, aniž by bylo třeba jej znovu (počtvrté) vyslýchat.

13. Rovněž tak správně okresní soud vyhodnotil výpověď svědkyně [příjmení], kdy odvolací soud opětovně na hodnocení okresního soudu odkazuje a nemá k němu co dodat.

14. Dalšími důkazy podporujícími verzi žalovaných byly jejich výpovědi (a to i v předcházejících řízeních v podobě listinných důkazů), s nimi se však lze vypořádat jako s jejich tvrzeními, která okresní soud považoval za nevěrohodná, nadto oba žalovaní mají zájem na výsledku tohoto řízení.

15. Dále nelze souhlasit s odvolací námitkou žalovaných o podpoře jejich verze výpovědí jejich matky v řízení o vypořádání SJM při jednání dne 20. 9. 2019, neboť při tomto jednání matka žalovaných vůbec vyslechnuta nebyla (vyslechnuta byla žalovaná, jež má stejné jméno a příjmení). Ani z jiných protokolů o výsleších matky žalované v předcházejících řízeních založených ve spise nevyplývá, že by matka žalovaných vypovídala tak, jak tvrdili v odvolání žalovaní.

16. Co se týče soudem prvého stupně popsaných časových souvislostí (bod 61. rozsudku), zde lze k odvolacím námitkám uvést, že s nimi soud prvého stupně argumentoval pouze podpůrně, byť i ty nejsou v rozporu s obranou žalobkyně. Co se týče zasazení návštěvy žalobkyně a žalovaného rodinou svědků [příjmení] a [příjmení] do termínu od 13. do 16. 8. 2017, toto odpovídá i výpovědím těchto svědků, kdy právě z výpovědi svědka [příjmení] v řízení o vypořádání SJM plyne, že děti na návštěvě vyfotil hned první den, přičemž v mobilu měl jako prvou fotku z 13. 8. 2017. Každopádně konání této návštěvy ještě neznamená, že v jejím rámci došlo k tvrzené schůzce účastníků a k dání souhlasu žalobkyní. Upozorňovali-li žalovaní na skutečnost, že nelze vyloučit, že se tato schůzka mohla odehrát i 15. 8. 2017 před začátkem skype komunikace, tak tomu lze odporovat tím, že dle verze žalovaných měla žalobkyně po schůzce (konané v době snídaně) odjet do práce, což nekoresponduje s tím, že od 8:50 hod. do 10:28 hod. vedla dle printscreenové skypové komunikace skypový hovor s třetí osobou. Dle odvolacího soudu je však nadbytečné za dané skutkové a důkazní situace dále tyto časové souslednosti přezkoumávat.

17. To navíc za situace, kdy žalobkyně setrvale (již v opatrovnickém řízení, jak vyplývá z protokolu ze dne 25. 7. 2019) svůj souhlas popírala a popírá. Pokud žalovaní poukazují na její vyjádření ze dne 8. 9. 2020, odvolací soud konstatuje, že žalobkyně namítla nepravdivost tvrzeného důvodu darování (vyrovnání sourozenců) jen jakožto podpůrný argument. Přitom je skutečně namístě zdůraznit, že žalovaná obdržela od svého otce též významné majetkové hodnoty – bezúplatně soubor pozemků s budovami v k. ú. [obec] a dále na základě smlouvy o převodu obchodního podílu obchodní podíl ve výši 170/280 ve společnosti [právnická osoba] za cenu 170 000 Kč na základě smlouvy ze dne 10. 1. 2013 (viz výpověď otce žalovaných v opatrovnickém řízení ze dne 25. 7. 2019 a v řízení o vypořádání SJM ze dne 20. 9. 2019, dále informace o pozemcích v k. ú. [obec] na č. l. 115 – 125 spisu a předmětná smlouva o převodu obchodního podílu). V řízení o vypořádání společného jmění manželů přitom otec žalovaných odhadl hodnotu uvedené společnosti částkou 4 000 000 Kč, možná i více, přičemž zmínil, že v jejím vlastnictví bylo strojní vybavení. Na uvedených pozemcích byly dle druhé výpovědi otce dva objekty firmy, které se dál pronajímaly, [právnická osoba] měla k dispozici další objekt. Žalovaní úzkostlivě ve svých výpovědích trvali na tom, že prostřednictvím předmětné darovací smlouvy došlo k jejich spravedlivému vyrovnání. Hodnoty nemovitostí, jež darovala jejich matka žalobci, si nechali ocenit (částkou 20 000 000 Kč) a právě v jedné polovině, tj. v hodnotě 10 000 000 Kč měly být na vyrovnání žalovaným žalované darovány předmětné nemovité věci. V situaci, kdy předtím byla obdarována i žalovaná, by bylo logické předpokládat, že při tomto spravedlivém vyrovnání budou zohledněny i dary, jež obdržela ona od otce. I tato nelogičnost vede k jednoznačnému závěru spočívajícímu v tom, že verze žalovaných o souhlasu žalobkyně je nepravdivá. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvého stupně ve výroku ve věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Změněny byly za použití § 220 odst. 1 o. s. ř. vedlejší výroky o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Odvolací soud se shoduje s odvolateli v tom, že úspěch a neúspěch účastníků byl do zrušujícího usnesení odvolacího soudu poloviční, neboť předmětem řízení byly dva určující výroky ohledně předmětných nemovitých věcí, neboť žalobkyně se domáhala určení neplatnosti darovací smlouvy a určení vlastnictví. Nic na tom nemění, že posouzení platnosti darovací smlouvy bylo předběžnou otázkou pro rozhodnutí o žalobě o určení vlastnického práva. Do rozhodnutí o zrušení věci odvolacím soudem tak nelze hovořit o úspěchu ani jedné ze stran, a proto do tohoto stádia řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. nemá právo na náhradu nákladů řízení ani jeden z účastníků. Jiná situace je po uvedeném prvém rozhodnutí odvolacího soudu, kdy předmětem řízení zůstal jen určovací výrok ohledně určení vlastnictví, konkrétně určení, že předmětné nemovitosti jsou součástí doposud nevypořádaného společného jmění manželů žalovaného a žalobkyně. V tomto zbývajícím stadiu řízení byla před soudem prvého stupně úspěšná zcela žalobkyně a náleží jí tak ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů řízení, které soud prvého stupně správně určil ve výši 4 x 300 Kč za paušální náhradu, tak jak popsal ve svém rozhodnutí. Proto odvolací soud změnil nákladový výrok tak, že žalobkyni proti žalovaným povinným společně a nerozdílně uložil k zaplacení pouze částku 1 200 Kč.

19. Tyto úvahy se současně uplatní i u rozhodnutí o přechodu poplatkové povinnosti ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť na žalované může přejít hrazení soudního poplatku ze žaloby jen v části, v níž byli neúspěšní (za situace, kdy žalobkyně byla osvobozena od placení soudních poplatků). Soudní poplatek ze žaloby o určení vlastnictví představuje dle položky 4 bodu 1 písm. a), bodu 3 částku 5 000 Kč, ovšem za každou nemovitou věc, přičemž dle § 6a odst. 6 zák. o soudních poplatcích se pro účely tohoto zákona za nemovitou věc pokládají všechny nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví. V projednávané věci se jedná o nemovitosti zapsané na třech listech vlastnictví, a proto soudní poplatek ze žaloby, který přešel na žalované, představuje celkem 3 x 5 000 Kč, tj. 15 000 Kč. V tomto smyslu byl změněn uvedený výrok o soudním poplatku.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná ve výroku ve věci samé v plném rozsahu a neúspěšná byla jen v nákladovém výroku, což lze považovat za neúspěch jen v poměrně nepatrné části. Náleží jí proto plná náhrada nákladů řízení, které jsou představovány paušální náhradou za dva úkony, a to za přípravu na odvolací jednání a za účast u odvolacího jednání (§ 1 odst. 3 písm. b) a c) vyhl. č. 254/2015) vždy po 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 téže vyhlášky). Zbylé účtované úkony žalobkyni nenáleží (vyjádření k žalobě je nepřiznaný úkon před okresním soudem – viz shora, na poradu zástupce s účastníkem citovaná vyhláška nepamatuje). Celkem náhrada nákladů odvolacího řízení žalobkyně představuje částku 600 Kč, které žalobkyni zaplatí žalovaní společně a nerozdílně.