5 Co 2161/2024

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o rušení držby, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2024, č. j. 21 C 119/2024-293

I. Usnesení soudu prvního stupně se v odstavcích II. a IV. výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 226 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalované.

1. Soud prvního stupně napadeným usnesením v odstavci I. výroku uložil žalované povinnost obnovit původní stav vydáním žalobkyni lešení sestávajícího z 8 kusů stavěcího rámu značky značka ve lhůtě do tří dnů od doručení usnesení, v odstavci II. výroku žalobu zamítl, pokud jde o uplatněný nárok na obnovení původního stavu vydáním dalších tam blíže specifikovaných kusů lešení a v odstavci III. výroku zamítl žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala, aby se žalovaná zdržela rušení držby tím, že žalobkyni umožní nerušené užívání lešení sestávajícího z dalších konkrétně specifikovaných prvků. V odstavci IV. Výroku soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně poté, co svým usnesením ze dne 20.5.2024, č. j. 20 C 119/2024-187, žalobě částečně vyhověl a částečně ji odmítl, přičemž jeho rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.7.2024, č. j. 5 Co 831/2024-245 a věc mu byla zčásti vrácena k dalšímu řízení a částečně bylo rozhodnuto tak, že se žaloba neodmítá, jelikož návrh není neurčitý. Předmětem sporu byly původně 3 okruhy lešení, označené soudem prvního stupně jako „lešení A1“, „lešení A2“ a „lešení B“. Předmětem tohoto odvolání bylo pouze lešení A2 (o lešení A je již pravomocně rozhodnuto předchozím usnesením a lešení B nebylo předmětem odvolání).

2. Lešení A2 se stávalo podle návrhu z 30 kusů stavěcího rámu značky značka, 21 kusů podlahy značky značka, 65 kusů nánožek, 20 kusů zábradlí značka, 300 kusů značky název, 2 kusy diagonály značka značky značka. Podle závěrů soudů prvního stupně lešení A2 bylo zakoupeno společností právnická osoba, sesterskou společností žalobkyně, která je vypůjčila žalobkyni na základě ústní smlouvy z 1.10.2023. Žalovaná dne 26.4.2024 demontovala a odvezla část tohoto lešení, a to 8 kusů stavěcího rámu značky značka (což bylo mezi účastnicemi nesporné) a soud v této části žalobě vyhověl (odstavec I. výroku), neboť dospěl k závěru, že žalobkyni náleží držba zadržovacího práva k tomuto lešení, jakož i držba práva vypůjčitele. Rozdíl v počtech dílů lešení, které žalovaná odvezla podle svého vyjádření v odvolání a ve stížnosti proti usnesení o odložení věci vysvětlil soud zjevnou písařskou chybou, kdy ve stížnosti uvedla o 8 kusů stavěcího rámu navíc. Jednání žalované bylo přitom svémocné, neboť se neopíralo o souhlas žalobkyně, ani o zákonné dovolení či úřední svolení. Jestliže od počátku požadovala vydání 55 kusů stavěcího rámu značky značka a nespecifikovala jejich délku, nelze pochybovat o tom, že usilovala o vydání všech stavěcích rámů, takže předmět vymezený petitem I. žaloby se týká i výše zmíněných 8 kusů stavěcího rámu. K otázce, zda žalobkyně byla žalovanou vypuzena i z držby zbývající části lešení A2, což žalovaná vyjma zmíněných 8 kusů stavěcího rámu značky značka popírala, dospěl soud k závěru, že důkazní návrhy žalobkyně nejsou dostatečné, a to ani přes písemnou a následně i v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. též ústně při jednání učiněnou výzvu k doplnění důkazů, za současného poučení o případném neúspěchu ve věci při nevyhovění výzvě. Žalobkyně ani poté žádné další důkazy na podporu svého tvrzení neoznačila, nesplnila důkazní povinnost a neunesla důkazní břemeno, proto soud její žalobu v této části zamítl, neboť z předložených důkazů, a to fotografií a kamerových záznamů z 26.4.2024, týkajících se demontáže a odvozu lešení, zjistil pouze to, že přibližně čtyři osoby odmontovaly lešení, které se nacházelo podél jedné stěny budovy v adresa, naložily je na káru za vozidlem, které bylo označeno názvem žalované, avšak nelze z nich seznat, jaké konkrétní díly a v jakém počtu žalovaná odvezla. K rozdílu vyjádření žalované ohledně odvezeného počtu kusů lešení v odvolání oproti stížnosti, kde uvedla o 24 kusů zábradlí a 10 kusů diagonály víc, soud uzavřel, že žalovaná potvrdila, že odmontovala a odvezla též 24 kusů zábradlí a 10 kusů diagonály, nikoliv však lešení značka, nýbrž lešení značka. Stížnost není důkazem o tom, že i tyto počty kusů prvků lešení žalovaná odvezla, neplyne to ani z jejího textu, kde není specifikován druh, ani značka lešení a jednak vysvětlení žalované a důkazy, které na svou podporu označila, svědčí o tom, že žalovaná odmontovala a následně odvezla lešení, které se nacházelo podél jedné strany budovy v adresa a že lešení značka není s lešením značka a značka kompatibilní, když systém uchycení zábradlí a diagonál se liší a lešení A1 bylo barevně označeno. K rozsahu odvezeného lešení soud dospěl k závěru, že žalovaná potvrdila odmontování a odvoz 280 m² lešení, a to, že postrádá 450 m², což koresponduje s tím, že jméno FO předala 720 m² lešení dle předávacího protokolu z 27.8.2023 a s tím, že policejní orgán šetřil odcizení 450 m² lešení. Tyto úvahy však pro věc významné nejsou, neboť žalobkyně nebyla schopna potvrdit údaj o množství odvezeného lešení v metrech čtverečních uvedený žalovanou, jelikož vychází z počtu dílů lešení a vztah mezi počtem dílů lešení a množstvím metrů čtverečních lešení není schopna osvětlit. Úvahy o možném opakovaném použití káry k odvozu lešení, případně použití jiného automobilu, jsou spekulací a pokud okresní státní zastupitelství nevyloučilo, že žalovaná omylem neodvezla též lešení značky značka, nebylo tím tvrzení žalobkyně ani popřeno, ani potvrzeno. Čestná prohlášení jméno FO a jméno FO jsou nevěrohodná. jméno FO byla v budově na adresa na rekreačním pobytu, i pokud by byla ve věci opakovaně kontaktována policejním orgánem, je prakticky vyloučené, aby měla přehled o konkrétním počtu mnoha desítek různých dílů lešení a podat o něm věrohodnou zprávu více než 4 měsíce po události. Navíc informace o počtech dílů i druhu chybějícího lešení získala od žalobkyně. jméno FO, jednatel žalované, vypověděl, že počty odvezeného lešení zjistil z inventury, kterou si společnost udělala, avšak je vyloučeno, aby měl jednatel žalované přehled o konkrétním počtu stovek různých dílů lešení a podal o nich věrohodnou zprávu rovněž o více než 4 měsíce po události. Pouze na základě inventury nelze dospět k závěru o odvozu zbývajících částí lešení A2 žalovanou, ve skutečnosti nejde o inventarizaci majetku, dokument nemá náležitosti podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví a vyhlášky č. 270/2010 Sb., o inventarizaci majetku a závazků, ale jde o jednoduché tabulky s uvedením počtu dílů lešení, která nanejvýš doplňují žalobní tvrzení, případně by mohly vypovídat pouze nepřímo, neboť podávají informaci o počtu lešení ke dvěma konkrétním datům a nic dalšího. Žalobu v této části proto soud zamítl (odstavec II. výroku), přičemž zdůraznil, že námitky žalované, zda žalobkyni zadržovací právo k lešení, nejsou pro věc relevantní, neboť jádrem sporu je ochrana držby (faktického stavu) nikoliv práva. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř., podle poměru úspěchu a neúspěchu každé z účastnic ve vztahu k žalobnímu nároku jako celku s tím, že žalobkyně uspěla s vydáním 182 dílů lešení, neuspěla s vydáním 130 dílů lešení a s ochranou před hrozbou pokračujícího rušení, takže byla mírně úspěšnější než žalovaná, pokud jde o vydání lešení (o 16,6 %, tj. 58,3-41,7), neměla však úspěch s druhotným nárokem na ochranu před hrozbou pokračujícího rušení, takže úspěch obou byl přibližně shodný a žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti odstavcům II. (o částečném zamítnutí žaloby ohledně lešení A2) a IV. (o náhradě nákladů řízení) se včas odvolala žalobkyně, která nesouhlasila se závěrem soudu o nevěrohodnosti čestného prohlášení tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem s tím, že je notorietou, že lékaři mají paměť na vyšší úrovni a není vyloučeno, aby si jmenovaná pamatovala uvedené počty lešení, když od události neuběhla dlouhá doba a byla kontaktována i Policií ČR, pročež šlo o záležitost způsobilou k zapamatování. Pokud soud pochyboval o jejím vyjádření, měl ji vyslechnout jako svědkyni. Není podstatné ani to, zda předložená inventura splnila požadavky vyhlášky č. 270/2010, když žalobce ani netvrdil, že se jedná o inventuru podle této vyhlášky, případně podle zákona o účetnictví, ale pojem „inventura“ použil jako obecný pojem pro soupis věcí, přičemž srozumitelně vysvětlil důvody provádění inventury. Nejde o důkaz izolovaný, v souhrnu s ostatními důkazy poskytuje obrázek o celkovém počtu lešení na místě, tedy i rozdílu v počtu lešení, a i o tom, kolik lešení bylo odvezeno žalovaným. Nesouhlasila ani se závěrem soudu, že v tvrzeních žalované v průběhu řízení nejsou žádné rozpory a poukazovala na stížnost proti usnesení o odložení věci ze dne 15.6.2024 v trestním řízení, kde počty prvků lešení, které žalovaná měla přivézt v součinnosti s jméno FO, neodpovídaly počtu kusů uvedených jako odvezených v odvolání žalované, ale neodpovídají ani podanému vysvětlení jednatelem žalované podle úředního záznamu Policie ČR ze dne datum, kde uvedl, že na místě ponechal neodvezených 22 kusů rámů, což neodpovídá počtu kusů uvedených ve stížnosti, ale naopak odpovídá počtu kusů rámů uvedených v žalobě jako ponechaných na pozemku, naopak tyto počty odpovídají počtu kusů rámu uvedených v žalobě jako ponechaných na pozemku s odchylkou jednoho kusu rámu, navíc při sečtení kusů rámu značka a kusů základního rámu značka Tato nevěrohodnost v tvrzení žalované se dotýká i jejího tvrzení ohledně lešení značka, kde uvedla, že žádný kus lešení tohoto lešení neodvezla. Ve stížnosti žalovaná uvedla, že odvezla 20 kusů zábradlí 2,57 m2, což početně odpovídá žalovaným 20 kusům zábradlí značka, takže i ohledně těchto 20 kusů zábradlí mělo být žalobě vyhověno, když i sa žalovaná uváděla, že je odvezla. Obdobně pak platí o odvozu diagonály. Nebylo také prokázáno, že žalovaná byla vlastníkem lešení značka/značka, když podle listin předložených policejnímu orgánu žalovanou bylo lešení v roce 2009 prodáno žalovanou s IČO IČO žalované a původním názvem právnická osoba fyzické osobě jméno FO jako kupujícímu s IČO IČO, přičemž ale lešení měla pronajmout jméno FO žalovaná sama a také před policejním orgánem pan jméno FO vystupoval jako jednatel žalované. Tyto nesrovnalosti svědčí o nevěrohodnosti vyjádření žalované, chybou je neprovedení důkazů číslem listu 6-7 policejního spisu (fotografickou dokumentací provedenou Policií ČR dne datum, kde je vidět instalované lešení na pozemku žalobce, což vyvrací tvrzení žalovaného, že po odvozu 26.4.2024 jeho lešení již na místě po dni 30.4.2024 jiné lešení nebylo a vyvrací to i tvrzení žalovaného, že lešení značka nemohl odvézt, když žalovaný tvrdil, že na pozemku žalobce bylo pouze lešení značka/značka). Žalobkyně podala žalobu z důvodu protiprávního jednání žalované, která svémocně vnikla na pozemek žalobkyně, namísto řešení věci pořadem práva a byl důvod přiznat žalobkyni plné náklady řízení a soud měl vycházet z tarifní hodnoty sporu odpovídající hodnotě 720 m² lešení 1 152 000 Kč (450 m² lešení má hodnotu 750 000 Kč, 1 m² tedy 1 600 Kč). Je též důvod k separaci nákladů řízení podle § 147 odst. 1 o.s.ř., za jednání nařízené na 27.9.2024, zmařené žalovaným, který se k jednání nedostavil a jeho právní zástupce se omluvil až téhož dne dopoledne. Navrhovala, aby odvolací soud výroky II. a IV. prvoinstančního rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně, aby změnil výrok II. a uložil žalované povinnost obnovit původní stav vydáním lešení v počtu kusů a značky podle žaloby, s výjimkou té části, kde jí soud vyhověl a přiznal též žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaná s rozhodnutím soudu prvního stupně souhlasila. Považovala je za věcně správné a navrhovala jeho potvrzení. Uváděla, že po nabytí vykonatelnosti prvního rozhodnutí nabízela žalobkyni dobrovolné vydání lešení, které bylo jeho předmětem, avšak žalobkyně k tomu odmítla poskytnout jakoukoliv součinnost a podala návrh na výkon rozhodnutí. Jako důkaz o neúspěšné komunikaci ve vztahu k žalobkyni navrhovala provedení emailové korespondence, která mezi nimi proběhla.

5. Odvolací soud projednal věc mezí vyplývající z odvolání (§ 212 o.s.ř.) a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř., přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o.s.ř.

6. Odvolání žalobkyně není důvodné. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro objasnění věci, provedené důkazy řádně zhodnotil a učinil z nich správné závěry skutkové, které řádně posoudil i po stránce právní. Jak již odvolací soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí v řízení o žalobě z rušené držby ve smyslu § 176-180 o.s.ř. je rozhodujícím faktorem a předmětem dokazování poslední faktický stav, tedy je třeba zjistit poslední držbu a její rušení svémocným jednáním. Jiné okolnosti v tomto typu řízení nejsou podstatné a soud je ani nezkoumá, proto je bez významu otázka vlastnického práva k části lešení, jak namítá žalující strana ve svém odvolání. Důkazní břemeno k prokázání rozhodných tvrzení nese žalobkyně a v této věci nelze než souhlasit se soudem prvního stupně, že s výjimkou 8 kusů stavěcího rámu značky značka, kde žalovaná sama připustila, že tyto části lešení odvezla, žalobkyně nenabídla dostatečné důkazy pro své tvrzení, že žalovaná narušila její držbu též tím, že odvezla další kusy lešení specifikované blíže v odstavci II. výroku rozhodnutí. Soud prvního stupně postupoval procesně bezchybně, když žalobkyni o jejím důkazním břemeni k tomuto tvrzení řádně poučil ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. včetně všech následků, které procesní předpis spojuje s neunesením důkazního břemene v podobě neúspěchu ve sporu. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pokud jde o čestná prohlášení a inventární soupis, je zcela správné a odvolací soud se s ním bez výhrad shoduje. Je skutečně nanejvýš nevěrohodné, že by si tituly před jménem jméno FO, osoba zcela nezainteresovaná na věci, dlouhodobě zapamatovala přesné počty kusů různých typů lešení pouze na základě sdělení třetí osoby, tak, aby tyto údaje byla schopna spolehlivě a naprosto přesně reprodukovat ještě po několika měsících. Namítá-li žalobkyně, že soud měl jmenovanou vyslechnout, neuvěřil-li jejímu čestnému prohlášení, nelze přehlédnout, že důkazní návrh na svědeckou výpověď tituly před jménem jméno FO neučinila a soud ve sporném řízení důkazy z vlastní iniciativy neprovádí (s výjimkou uvedenou v § 120 odst. 2 o.s.ř., kam tento případ ovšem nespadá). Obdobně platí i o tituly před jménem jméno FO, který sice zastává pozici jednatele žalobkyně, avšak ani u něho však nelze uvěřit dokonalému přehledu o přesném množství možná až stovek komponent různých typů lešení. Ani inventarizační soupis, jak správně uvádí soud prvního stupně, sám o sobě tvrzení žalobkyně prokázat způsobilý není, jelikož je důkazem pouze o evidovaném stavu jednotlivých prvků lešení ke konkrétním datům. Věrohodnost těchto důkazů nepodporuje ani fakt, že v řízení nebyly přítomny již od počátku, ale byly žalobkyní vneseny až po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a po následném poučení soudu prvoinstančního dle § 118a odst. 3 o.s.ř., byť si žalobkyně, domáhající se rušení držby konkrétního počtu mnoha komponent různých typů lešení, již při podání žaloby musela být vědoma, že její důkazní břemeno spočívá v prokázání tvrzení o rušení její držby žalovanou, a to právě ve vztahu ke konkrétnímu prvku, počtu a značce (typu) lešení. K prokázání tvrzení žalobkyni nestačí ani úvahy o údajných nesrovnalostech v počtu kusů lešení uváděných žalovanou v různých listinách, navíc těmito otázkami se zabýval již soud prvního stupně, který je podrobně rozebral a věrohodně vysvětlil, na což odvolací soud odkazuje. Sledovala-li žalobkyně těmito tvrzeními a úvahami (byly-li by shledány důvodnými) oslabení věrohodnosti žalované, nemá to žádný vliv za situace, kdy žalobkyně své důkazní břemeno neunáší. Odvolací soud považuje za nepřípustný pro rozpor s § 205a o.s.ř. důkazní návrh žalobkyně na listiny ze spisu GIBS z prověřování účasti Policie ČR v kauze účastnic, a to protokoly o výslechu jednatele žalované jméno FO a dalších osob přítomných při odvozu lešení, jímž žalobkyně hodlá prokazovat skutkový děj celé události a zpochybnit věrohodnost tvrzení žalované, neboť důkazní návrh nebyl učiněn v prvoinstančním řízení. O zpochybnění věrohodnosti tvrzení protistrany, pokud účastník neunáší své důkazní břemeno, platí totéž, co je uvedeno výše. Odvolací soud neprovedl ani důkaz k návrhu žalované e-mailovou korespondencí účastnic z doby po vydání prvoinstančního rozhodnutí ve věci dobrovolného vydání lešení, neboť prokazování těchto skutečností je pro rozhodnutí bez významu. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi, když porovnával jejich úspěch a neúspěch ve vztahu k celkovému předmětu řízení. Odvolací soud odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí, k němuž nemá co dodat. O separaci nákladů dle § 147 o.s.ř. soud rozhoduje odděleně od celkových nákladů řízení, proto nárok na náhradu nákladů vzniklých v důsledku zmaření jednání žalovanou měla žalobkyně uplatnit v řízení před soudem prvního stupně.

7. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř.

8. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Náklady řízení byly vyčísleny částkou 4 226 Kč, zahrnující odměnu za 1 úkon právní služby, a to účast či jednání odvolacího soudu 2 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, paušální náhradu hotových výdajů právního zástupce za 1 úkon právní služby 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, jízdné ze sídla advokátní kanceláře v adresa do adresa a zpět osobním automobilem registrační značky SPZ, tovární značky značka, průměrná spotřeba 4,6 l nafty/100 km, cena pohonné hmoty 34,70 Kč/litr, sazba základní náhrady 5,80 Kč/1 km, ujeto 60 km, podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu ve spojení s vyhláškou č. 475/2024 Sb. a paušální náhradu za promeškaný čas 2 započaté půlhodiny, celkem 300 Kč, podle § 14 advokátního tarifu. Součástí nákladů řízení je též 21 % DPH 733 Kč. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Nesplní-li povinná řádně a včas povinnost, kterou jí toto rozhodnutí ukládá, může se oprávněná domáhat splnění povinnosti na návrh soudním výkonem rozhodnutí či exekucí.