5 CO 478/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a soudců Mgr. Jiřího Straky a Mgr. Kamily Drábkové v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa o zaplacení částky 24 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2022, č. j. 25 C 255/2021-89,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 720 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 24 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 27. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku). V odstavci II. výroku pak uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 080 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

2. Vyšel ze zjištění, že žalobce se proti žalované domáhal zaplacení právě částky 24 000 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnil tak, že je otcem žalované, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2012, č. j. 22 P 97/2006-240 bylo rozhodnuto o změně předchozího rozsudku téhož soudu, a to tak, že výživné, které je žalobce povinen platit pro tehdy ještě nezletilou žalovanou v částce 3 200 Kč měsíčně, se za dobu od 1. 9. 2009 do 31. 12. 2009 zvyšuje na částku 6 000 Kč měsíčně. Za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 se snižuje na částku 2 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 1. 2011 se zvyšuje na částku 4 000 Kč měsíčně. Žalobce podal proti tomuto rozsudku odvolání, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2012, č. j. 6 Co 1545/2012-262 byl výrok I. tohoto rozsudku potvrzen. Návrhem z 25. 2. 2020 se pak již zletilá žalovaná domáhala vůči žalobci zvýšení výživného na částku 8 000 Kč měsíčně, a to zpětně za období 1. 3. 2017 až 29. 2. 2020. V tomto probíhajícím řízení nakonec účastníci uzavřeli smír, který byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 C 49/2020-124 schválen. Obsahem smíru byl závazek žalobce uhradit žalované na výživném za dobu od 1. 3. 2017 do 29. 2. 2020 částku 20 000 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně počínaje dubnem 2021. Současně bylo mezi účastníky ujednáno, že ke dni 29. 2. 2020 došlo k zániku vyživovací povinnosti žalobce k žalované. Usnesením o schválení smíru tak došlo ke změně předchozího výše citovaného rozsudku. Žalobce však přispíval na výživu žalované částkou 4 000 Kč měsíčně až do srpna 2020. V období březen až srpen 2020 provedl ve prospěch bankovního účtu žalované celkem 6 plateb a poukázal na její účet celkem 24 000 Kč (ve dnech 13. 3., 15. 4., 12. 5., 15. 6., 13. 7. a 11. 8. 2020). V minulosti žalobce na výživném pro žalovanou ničeho nedlužil, k zániku vyživovací povinnosti došlo ke dni 29. 2. 2020, v tomto roce byla žalovaná již osobou zletilou, představuje tak částka 24 000 Kč přeplatek na výživném a jde tak o plnění z důvodu, který odpadl. Žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila.

3. Soud prvního stupně pak po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v rámci uzavřeného smíru účastníci řízení vedeného pod sp. zn. 15 C 49/2020 uzavírali tento smír s motivací definitivně, a to smírně ukončit probíhající spor, jehož předmětem bylo zvýšení výživného. V průběhu tohoto řízení nebyly stranami vzneseny žádné jiné vzájemné nároky. Případné další dílčí nároky účastníků tak nebyly předmětem sjednávaného smíru. V tomto smíru současně procesní strany deklarovaly datum ukončení vyživovací povinnosti tehdejšího žalovaného k tehdejší žalobkyni, coby k již zletilé dceři. Z provedeného dokazování vyplynulo, že uvedené prohlášení korespondovalo se stavem skutečným. Z potvrzení o studiu soud zjistil, že tehdejší žalobkyně studovala v akademickém roce 2019 2020, tj. od 1. 9. 2019 do 31. 8. 2020 na [vysoká škola] [anonymizována tři slova] studijní obor označení [anonymizováno], a to v prezenční formě studia. Šlo o magisterský studijní program. Z potvrzení o průběhu studia ve spojení s obsahem výpovědi matky tehdejší žalobkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že tehdejší žalobkyně nastoupila na vysokou školu v září 2014. Magisterské studium měla ukončit při standardní délce studia v roce 2019. Protože však nestihla předložení závěrečných prací, prodloužila si studium o 1 rok. Z výpovědi matky tehdejší žalobkyně pak vyplynulo, že dcera počítala s tím, že vyživovací povinnost otce vůči ní skončila v srpnu 2020, když jí krátce předtím v květnu bylo 26 let. Z důvodů na straně tehdejší žalobkyně pak k ukončení vysokoškolského studia nedošlo a studium ukončila až v lednu 2022. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že po datu 31. 8. 2019 již nelze hovořit o soustavné přípravě tehdejší žalobkyně studiem na budoucí povolání. Nejpozději k datu 29. 2. 2020, na němž se účastníci smíru dohodli, coby na datu ukončení vyživovací povinnosti, nabyla tehdejší žalobkyně schopnost sama se živit, když navíc krátce poté v květnu roku 2020 dosáhla i věku 26 let. Platby výživného přijaté za období od března do srpna 2020 nynější žalovaná ještě ani nespotřebovala, když tyto si uložila na stavební spoření. Nárok žalobce uplatňovaný v tomto řízení není v rozporu s dobrými mravy. S ukončením vyživovací povinnosti žalobce vůči žalované odpadl právní důvod plnění poskytnutého od března do srpna 2020 v celkové částce 24 000 Kč. Žalovaná je tak povinna žalobci vydat, oč se takto obohatila. V prodlení je ode dne následujícího po uplynutí dodatečně poskytnuté lhůty ve výzvě adresované ze dne 16. 3. 2021.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. V něm namítá, že nebyl k důkazu přehrán zvukový záznam z jednání ve věci sp. zn. 15 C 49/2020. Poukazuje na protokol z jednání ze dne 27. 1. 2021, v němž je uvedeno, že byl vyhotoven podle zvukového záznamu a nikoliv magnetofonového záznamu. Poukazuje na nesprávné právní posouzení provedených důkazů, když soud prvního stupně došel k závěru, že v době uzavírání smíru nebylo mezi stranami hovořeno o započtení plateb poukázaných od března do srpna 2020 na pohledávku žalované na zvýšení výživného. Tato konstrukce je chybná a neodpovídá zásadám právního řádu ani dobrým mravům. V odvolání pak žalovaná rekapituluje úpravu výživného a platby žalobce. Uvádí pak, že soudní smír uzavírala za předpokladu, že i částka zaplacená žalobcem od března do srpna 2020, tj. celkem 24 000 Kč, bude započtena na dlužné výživné, ke kterému žalobce uhradí na základě smíru 20 000 Kč. Počítala tak s tím, že za dané období dojde k faktickému zvýšení vyživovací povinnosti o částku 1 222 Kč měsíčně. To byla ochotná akceptovat, neboť žalobou požadovala zvýšení výživného o 2 000 Kč měsíčně. V situaci, kdy žalobce požaduje vrátit výživné 24 000 Kč zpět, nastává situace, kdy vyživovací povinnost by byla fakticky snížena, neboť na zvýšení výživného obdržela částku 20 000 Kč, avšak je povinná vrátit částku 24 000 Kč. Namítá též, že soud nevzal v úvahu námitku, že soudní smír je svou povahou tzv. privativní novace původního závazku mezi stranami. Soudní rozhodnutí je vydáváno ve stavu ke dni vydání samotného rozhodnutí. To platí i pro privativní novaci, tedy, že původní závazek mezi stranami také existuje ke dni uzavírání dohody, je zcela nahrazen závazkem novým, který je vyjádřen právě danou dohodou. Okresní soud pochybil, když dospěl k závěru, že pokud při dohadování soudního smíru účastníci nehovořili o tom, co se stane se zaplaceným výživným za období března až srpna 2020, má to za následek povinnost žalované tyto prostředky vrátit. V souladu s právem je posouzení zcela opačné, tedy že žalobce nevznesl při uzavírání smíru požadavek na vrácení uhrazené částky za březen až srpen 2020, má toto za následek, že tuto částku není povinna vracet. Soudní smír byl uzavírán v situaci, kdy předmětná částka byla již uhrazena více jak 5 měsíců. Všichni shodně vypověděli, že důvod k uzavření soudního smíru byl zejména v tom, že celá záležitost bude finálně ukončena. Žalovaná pak uvádí, že pokud by věděla o tom, že bude muset žalobci cokoliv vracet, pak by takový smír nikdy neodsouhlasila. Byl by pro ni zcela nevýhodný. Vyjadřuje tak přesvědčení, že veškeré závazky týkající se výživného mezi účastníky byly vtěleny do soudního smíru, který stanovil, že žalobce je povinen uhradit částku 24 000 Kč. V odvolání pak ještě konstruuje hypotetický příklad na podporu svého tvrzení. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta.

5. K podanému odvolání se vyjádřil žalobce. Ve svém vyjádření vyvrací opodstatněnost odvolacích námitek a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné podle § 201 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 202 o. s. ř., bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), projednal věc podle § 212 o. s. ř. a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.

7. Odvolání žalované není důvodné.

8. Podle ust. § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

9. Podle ust. § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

10. Odvolací soud se při svém rozhodnutí zcela ztotožnil s tím, k jakým skutkovým zjištěním soud prvního stupně na základě dokazování před ním provedeného dospěl a těmto skutkovým zjištěním nemá čeho vytknout. Důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně tento hodnotil tak, jak mu ukládá ust. § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak vyplývá, že soud prvního stupně přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci. Zabýval se přitom všemi námitkami účastníků, přičemž rozsah provedeného dokazování odpovídá předmětu řízení a jak již uvedeno, z takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud při posouzení odvolacích námitek vychází.

11. Odvolací soud tak v plném rozsahu odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a s ohledem na odvolací námitky pouze dodává, že při rozhodování o předmětu této žaloby nelze samozřejmě pominout obsah smíru, který účastníci dne 27. 1. 2021 v řízení vedeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 49/2020 uzavřeli. Při znění smíru, jež je obsažen v usnesení z téhož data, není možno rozhodnout jinak, než jak soud prvního stupně v této věci rozhodl. K úvahám žalované o privativní novaci uvedeným v odvolání odvolací soud uvádí, že obsahem smíru uzavřeného ve výše uvedeném řízení mezi účastníky je úprava výživného na žalovanou v období od 1. 3. 2017 do 29. 2. 2020, tj. zpětně a dohoda o tom, k jakému datu skončila vyživovací povinnost žalobce vůči žalované (29. 2. 2020). Nic jiného z této dohody nelze dovozovat. V této dohodě je pak nade vší pochybnost sjednán konec vyživovací povinnosti žalovaného vůči žalobkyni, a to dnem 29. 2. 2020. S ohledem na toto ujednání pak nelze ničeho vytknout závěru soudu prvního stupně, že to, co mezi tímto datem konce vyživovací povinnosti žalobce na žalovanou a datem uzavření smíru žalobce na výživné zaplatil, je bezdůvodným obohacením žalované a ta je tak povinna toto bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Nad rámec uvedeného pak odvolací soud dodává, že pokud byla vůle účastníků při uzavírání předmětného smíru jiná, než jak žalobce v žalobě tvrdí, mohla být tato vůle do uvedené dohody vtělena. Jelikož se tak však nestalo, je nutno při zkoumání obsahu vůle účastníků z textu dohody vyjít.

12. Důvodná není ani odvolací námitka žalované, že žalovaný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Na porušení dobrých mravů nelze usuzovat pouze ze skutečnosti, že tento spor je veden mezi otcem a dcerou či z toho, že žalovaná se vůči žalobci chovala v minulosti vstřícně v tom, že od roku 2012 nepožadovala zvýšení výživného. Žádná z těchto skutečností není takové intenzity, aby byly (a to i společně) schopny vést k závěru o porušení dobrých mravů ze strany žalobce.

13. S ohledem na výše uvedené tak byl napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně výroku o nákladech řízení mezi účastníky, v nichž odvolací soud rovněž žádné pochybení neshledal.

14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů i odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny na straně žalobce odměnou za dva úkony právní služby po 4 120 Kč (za písemné vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání). Součástí nákladů řízení je pak i paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).