5 Co 657/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a soudců Mgr. Jiřího Straky a Mgr. Kamily Drábkové ve věci žalobkyně: název žalobkyně ., IČO číslo sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A o zaplacení částky 61 870,89 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a opatrovníka žalovaného tituly před jménem jméno advokáta , advokáta sídlem adresa advokáta , proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2025, č. j. 26 C 257/2022204,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. v části o lhůtě k plnění mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 138,03 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II. v části o úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 46 138,03 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení potvrzuje.

III. Odvolací řízení se v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku 6 884,07 Kč od 16. 2. 2020 do 31. 1. 2022 a úroku ve výši 11,75 % z částky 46 138,03 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, zastavuje.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci IV. mění tak, že opatrovníkovi žalovaného , tituly před jménem, , jméno advokáta, se přiznává odměna za zastoupení a náhrada hotových výdajů ve výši 11 790 Kč.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaného 3 579 Kč na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích do tří dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě, když uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 46 138,03 Kč v měsíčních splátkách po 500 Kč splatných do 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (odstavec I. výroku). V odstavci II. výroku pak žalobu částečně zamítl pro částku 15 732,86 Kč, pro úrok ve výši 6 884,07 Kč a 22,68% úrok ročně z částky 61 870,89 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z téže částky a od téhož data do zaplacení. V odstavci III. výroku pak rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odstavci IV. výroku pak přiznal ustanovenému opatrovníkovi žalovaného za zastupování a náhradu hotových výdajů částku ve výši 7 910 Kč s tím, že tato částka mu bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. V odstavcích V. a VI. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice náhradu nákladů řízení v částce 5 156 Kč a o povinnosti žalovaného v částce 2 754 Kč, vše do 30 dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.

2. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, peněžní prostředky ve výši 96 527,03 Kč. V řízení pak nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než 50 389 Kč. Dluží tak částku 46 138,03 Kč (96 527,03 – 50 389). Soud prvního stupně se zabýval s ohledem na ustálenou judikaturu týkající se spotřebitelských úvěrů platností předmětné smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně zjištěny a ověřeny příjmy a výdaje žalovaného a že tedy byla posouzena (prověřena) jeho úvěruschopnost. Dospěl tak k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru pro nesplnění této povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. K těmto závěrům soud prvního stupně dospěl na základě tvrzení žalobkyně, jež uvedla, že i právní předchůdkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, podle nichž jeho měsíční příjem činil 13 000 Kč a jeho měsíční výdaje 2 000 Kč, jak uvedl v žádosti o úvěr. Dále žalobkyně uvedla, že bylo vycházeno z informací z databází (BRKI, NRKI, SOLUS a z insolvenčního rejstříku) a ze statistických dat. Výpisy z některých z těchto registrů žalobkyně přitom neoznačila jako důkaz a navíc skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto registrech evidován není pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nepřispívá totiž ke zjištění a ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové. Okresní soud tak zdůraznil, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat. Bez ověření údajů o skutečných příjmech a výdajích si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1017/2024).

3. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 46 138,03 Kč, uložil okresní soud splnění povinnosti ve splátkách po 500 Kč, přičemž jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Jde o natolik nízkou částku, že by s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost mělo být v silách žalovaného, ať je jeho ekonomické postavení jakékoli, ji splácet. Žalobkyní tvrzené poměry žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru nejsou aktuální a žalobkyně je ani neprokázala. Zájem žalobkyně není relevantní, neboť ve vztahu k poskytovali úvěru jde o soukromou právní sankci a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele. Spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru žádnou roli. V první řadě je třeba usilovat o ochranu spotřebitele a dbát o to, aby důsledkem rozhodnutí soudu nebylo jen další zadlužení spotřebitele. Z těchto důvodů nerozhodl ani o stanovení ztráty výhody splátek. Žalobu pak zamítl ve zbylém rozsahu, tj. v části přesahující nárok odpovídající poskytnuté a nesplacené jistině.

4. O nákladech řízení rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, přičemž žalobkyně byla úspěšná z 34,82 % a žalovaný z 65,18 %. Žalobkyně tak uspěla v menším rozsahu a žalovanému, který uspěl ve větší míře, žádné náklady nevznikly. Opatrovníkovi žalovaného, který žalovaného zastupoval z důvodu neznámého pobytu, nepřiznal okresní soud odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů za úkon první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, když opatrovník konání první porady nedoložil a nebyl ani nahlížet do soudního spisu.

5. Náklady státu je povinen nahradit každý z účastníků podle míry jeho neúspěchu (žalobkyně z 65,18 % a žalovaný z 34,82 %).

6. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. V odvolání uvádí, že se neodvolává co do úvěruschopnosti žalovaného, a tedy přiznané výši bezdůvodného obohacení. Vyjadřuje však nesouhlas se stanovenou výší měsíčních splátek ve výši 500 Kč bez ztráty výhody splátek. Takto by doba splácení trvala přes 7 a půl roku, což se žalobkyni zdá velice nepřiměřené. V odvolání pak cituje z dvou rozsudků Krajského soudu v Ostravě (č. j. 15 Co 173/2023-79 a 15 Co 256/2024-136), které se zabývaly hodnocením možností a schopností žalovaného účastníka splácet dluh. Poukazuje na to, že v citovaných rozsudcích je obsažen závěr, že pokud žalovaný ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, musí být přičteno k tíži jen jemu a nikoli protistraně. Z uvedeného pak dovozuje, že povinnost zaplatit žalobkyni měla být stanovena do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud by však odvolací soud zastával názor, že je nutno ponechat žalovanému možnost splátek, pak žalobkyně navrhuje, aby měsíční splátka byla stanovena v takové výši, aby celková částka byla splacena do dvou let od právní moci rozhodnutí, a to pod ztrátou výhody splátek.

7. Žalobkyně pak v odvolání dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že byly zamítnuty úroky z prodlení, které měly být přiznány. K tomu opět cituje z výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Žalobkyně by tak měla mít nárok na úroky z prodlení ode dne následujícího po poskytnutí předmětného úvěru.

8. Konečně pak žalobkyně v odvolání zpochybňuje i rozhodnutí, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení v částce 5 156 Kč na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích. K tomu cituje z ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. a poukazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1997/2008). Z uvedeného pak vyvozuje, že účastníku lze náhradu nákladů uložit jen v tom případě, jestliže v řízení neměl ve věci úspěch, neboť měl úspěch jen částečný. Namítá pak, že soud neměl povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši 5 156 Kč coby odměnu opatrovníka uložit žalobkyni. Navrhla tak změnu napadeného rozsudku s tím, že o odvolání by mělo být rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 138,03 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 884,07 Kč od 16. 2. 2020 do 31. 1. 2022, úrokem ve výši 11,75 % ročně od 1. 2. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně ze stejné částky od 1. 2. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba by měla být zamítnuta pro částku 15 732,86 Kč a pro úrok ve výši 10,93 % ročně z částky 46 138,03 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení. O náhradě nákladů řízení v částce 5 156 Kč na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích by mělo být rozhodnuto tak, že žalobkyně není povinna tyto náklady České republice zaplatit.

9. Proti tomuto rozsudku, avšak jen proti výroku v odstavci IV., o odměně za zastupování, podal odvolání též opatrovník žalovaného. Namítá, že jak z odůvodnění napadeného vyplývá, odměna mu byla přiznána za dva úkony (vyjádření k žalobě z 2. 12. 2024 a účast na jednání 28. 1. 2025) a nebyla přiznána odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, a to s odůvodněním, že nebylo doloženo konání porady ani nebyl opatrovník nahlížet do spisu. S tímto závěrem opatrovník nesouhlasí, neboť úkon právní pomoci dle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu byl proveden. Toto provedení nelze vnímat toliko formálně v poradě s klientem, kterou nebylo možno provést v této věci již proto, že pobyt žalovaného není znám, či nahlédnutí do spisu. Předmětný úkon totiž především v obecné rovině spočívá v samotném převzetí zastoupení, které nezbytně obnáší prostudování věci a její právní posouzení. Jestliže tak soud v dané věci opatrovníkovi zaslal veškeré relevantní listiny (žaloba, přílohy, přípisy soudu a reakce žalobkyně), bylo zcela nadbytečné, aby opatrovník dodatečně formálně nahlížel do spisu, neboť se s obsahem dokumentů již seznámil. Náhrada za tento úkon je tak opatrovníkem uplatňována nikoli za nahlížení do spisu, ale za převzetí zastoupení, které zjevně vykonáno bylo. Navrhl změnu napadeného výroku tak, že mu bude přiznána odměna za tři úkony právní pomoci a tři tzv. režijní paušály.

10. Opatrovník žalovaného se vyjádřil k odvolání žalobkyně, a to tak, že její argumentaci považuje za nepřiléhavou. Okolnosti této věci jsou totiž výjimečné v tom, že pobyt žalovaného je neznámý, žalovaný se řízení osobně neúčastní a z toho důvodu mu byl ustanoven opatrovník. Ten nemá žádnou možnost zjistit a v řízení prokazovat osobní a majetkové poměry samotného žalovaného. Lze tak považovat za přiměřené, aby bylo vycházeno z obsahu spisu z okolností samotného úvěru a z těchto usuzovat na poměry žalovaného. Splatnost bezdůvodného obohacení pak nenastává bez dalšího, jak argumentuje žalobkyně, a dluh se tak stává splatným tzv. na výzvu věřitele. Navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného.

11. Po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně se podařilo zjistit místo pobytu žalovaného ve Slovenské republice, a proto nadále nebylo již jednáno s jeho opatrovníkem, neboť důvod pro zastoupení žalovaného odpadl.

12. Při odvolacím jednání pak žalobkyně vzala své odvolání částečně zpět, a to v části, v níž se domáhala přiznání i kapitalizovaného úroku 6 884,07 Kč od 16. 2. 2020 do 31. 1. 2022 a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 46 138,03 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení.

13. Odvolací soud předně uvádí, že obě odvolání jsou přípustná, byla podána osobami k tomu oprávněnými a včas (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláními napadeném podle § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné a odvolání opatrovníka žalovaného je důvodné.

14. Dle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

16. Odvolací soud především uvádí, že odvolání žalobkyně považuje za důvodné v té části, v níž žalobkyně vyjadřuje nesouhlas s tím, že žalovaný by měl částku 46 138,03 Kč zaplatit v měsíčních splátkách pouze ve výši 500 Kč, přičemž napadené rozhodnutí neobsahuje ani povinnost činit tak pod ztrátou výhody splátek. Odvolací soud nezpochybňuje, že při absenci bližších zjištění o majetkových poměrech žalovaného vyšel soud prvního stupně při stanovení výše měsíční splátky z obvyklé lidské zkušenosti, kolik by mělo být v silách žalovaného splácet. Dospívá však k závěru, že v současné ekonomické realitě České republiky by mělo být v možnostech žalovaného splácet svůj dluh ve splátkách alespoň 1 000 Kč měsíčně, což představuje denní částku cca 30 Kč a takovou částku věnovat na splácení dluhu je podle názoru odvolacího soudu v možnostech každého člověka.

17. Důvodnost odvolání žalobkyně pak spatřuje odvolací soud i vzhledem k námitce, že povinnost zaplatit předmětnou částku ve splátkách není v napadeném rozsudku vázána na ztrátu výhody těchto splátek. Nelze totiž přehlédnout, že rozhodnutím soudu prvního stupně se už tak žalovanému dostává určitého „benefitu“ v tom, že žalobkyni může částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, splácet po dosti dlouhou dobu bezmála čtyř roků. Je tak podle názoru odvolacího soudu namístě, aby v případě, že by možnosti těchto pro něho bezpochyby příznivých splátek zneužil a svůj dluh řádně neplnil, měla žalobkyně možnost, jak se domoci dřívější úhrady své pohledávky. Pokud přitom žalovaný bude pravomocné rozhodnutí soudu v této věci respektovat a svůj dluh řádně splácet, ztráta výhody splátek se ho nijak nedotkne a svůj dluh může splnit v době přiměřené svým možnostem, tak jak je výše odůvodněno. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v odstavci I. výroku změnil za přiměřeného použití § 220 o. s. ř.

18. Odvolací soud pak neshledal odvolání žalobkyně důvodné v té části, v níž se žalobkyně domáhala též úhrady úroků z prodlení (tedy v části, v níž nebylo odvolání při odvolacím jednání vzato zpět) a rozhodnutí soudu prvního stupně je v této části, v níž žalobu ohledně úroků z prodlení zamítl, věcně správné. Nelze totiž přehlédnout, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož však dosud nenastala splatnost jistiny (tato je určena tímto rozsudkem), nezbylo odvolacímu soudu, než tuto část rozsudku o zamítnutí nároku na úhradu úroků z prodlení jako věcně správnou podle § 219 o. s. ř. potvrdit.

19. Pokud odvolací soud částečně zastavil odvolací řízení (odstavec III. výroku tohoto rozhodnutí), stalo se tak v reakci na částečné zpětvzetí odvolání učiněné žalobkyní při odvolacím jednání. Odvolací soud tak postupoval podle § 207 odst. 2 o. s. ř.

20. Odvolání jmenovaného opatrovníka, který zastupoval žalovaného v řízení před soudem prvního stupně, považuje odvolací soud za důvodné. Pro posouzení této důvodnosti je podstatné, že právní úkon dle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) není vázán nutně na realizaci první porady s klientem či na nahlížení do spisu, jak to odůvodňuje soud prvního stupně. Tento úkon právní služby je dlouhodobě vnímán jako úkon, který advokátovi náleží vždy v situaci, kdy zastoupení převezme a pokračuje v něm, k čemuž v dané věci došlo. Není pochyb o tom, že v dané věci opatrovník žalovaného se musel s předmětem řízení seznámit, prostudovat dostupné listiny a zaujmout k věci svůj právní názor. Takové činnosti je podle názoru odvolacího soudu možno pod citovaný úkon právní služby podřadit a v situaci, kdy, jak opatrovník v odvolání uvádí, měl všechny potřebné listiny od soudu prvního stupně k dispozici, není nutně namístě vyžadovat, aby k naplnění tohoto úkonu došlo až nahlížením do spisu. Proto závěr soudu prvního stupně o tom, že opatrovníkovi nenáleží odměna a s tím spojená paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za tento úkon právní služby, není správný. Odvolací soud tak změnil za přiměřeného použití § 220 o. s. ř. napadený rozsudek v odstavci IV. výroku tak, že opatrovníkovi žalovaného náleží odměna za 3 úkony právní služby po 3 580 Kč a tomu odpovídající počet paušálních náhrad hotových výdajů dle zákonných ustanoveních, na něž soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje.

21. Odvoláním žalobkyně byl též napaden výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. I v této části je odvolání žalobkyně částečně důvodné, a to potud, pokud žalobkyně poukazuje na to, že okresní soud při tomto rozhodování nesprávně aplikoval ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. V dané věci je namístě aplikovat ust. § 149 odst. 2 o. s. ř., podle něhož zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Odvolací soud vychází z poměrů úspěchu a neúspěchu ve věci, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, tzn., že žalobkyně byla neúspěšná z 65,18 % a žalovaný z 34,82 %. Převážně neúspěšná tak byla v řízení žalobkyně a je proto povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 30,36 % z vynaložených nákladů. Ty jsou tvořeny částkou 11 790 Kč (odměna a výdaje jmenovaného opatrovníka) a jelikož je žalovaný fakticky nevynaložil, povinnost k jejich úhradě má žalobkyně ve vztahu ke státu, který bude odměnu a náklady opatrovníka hradit. V tomto smyslu byl výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně změněn za přiměřeného použití § 220 o. s. ř.

22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně měla v odvolacím řízení pouze částečný úspěch, případně zavinila, že řízení muselo být částečně zastaveno z důvodu jejího zpětvzetí (§ 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.) a žalovanému žádné náklady nevznikly.