5 Co 670/2011

Plný text

5Co 670/2011-49 U s n e s e n í Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Mileny Babkové a soudců Mgr. Jiřího Straky a JUDr. Petra Fořta, Ph. D. ve věci žalobce LINVESTA, a.s. , IČ 26030951, se sídlem Rožmberk nad Vltavou 7, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Farní 4, Jihlava, proti žalovaným 1. H. W. B. , nar..., a 2. B. B. - R. , nar..., obou bytem ..., Nizozemské království, obou zastoupeným Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem Radniční 133/1, České Budějovice, o zaplacení 1.082,74 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14.2.2011, č.j. 5 C 244/2010-41, t a k t o : Usnesení soudu prvého stupně s e p o t v r z u j e . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvého stupně prohlásil, že ve věci není příslušný a řízení zastavil, dále rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se svou žalobou domáhal po obou žalovaných v poměru společném a nerozdílném zaplacení částky 1.082,74 EUR s příslušenstvím jakožto doplatku na kupní cenu za spoluvlastnický podíl k pozemkům a úplaty za věcné břemeno zřízené k pozemkům. Žalovaní v průběhu řízení opakovaně namítli mezinárodní nepříslušnost soudu prvého stupně. Okresní soud dospěl k závěru, že na danou věc dopadá nařízení Rady ( ES) č. 44/2001 s odkazem na článek 1. Žalovaní mají v České republice povolen pouze přechodný pobyt občana a jejich bydliště je tak v Nizozemí, kde se zdržují. V dané věci nejde o výlučnou příslušnost dle článku 22 citovaného nařízení, neboť předmětem řízení nejsou věcná práva k nemovitostem. Mezinárodní příslušnost soudu prvého stupně nezakládá ani článek 5 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení, tj. příslušnost založená podle místa, kde měl být předmětný závazek splněn. Ve smlouvě předložené žalobcem není dohodnuto místo plnění závazku kupujícími. V takovém případě se užije § 567 odst. 1 o.z., podle něhož je místem plnění bydliště dlužníka. To však není v České republice. Za této situace okresní soud postupoval podle § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř. a řízení zastavil pro nedostatek neodstranitelné podmínky řízení spočívající v nepříslušnosti soudu České republiky dle předmětného nařízení. Současně soud s odkazem na § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích rozhodl o vrácení soudního poplatku za podání žaloby a konečně s odkazem na § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalobce. Namítl, že v dané věci je dána místní příslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově, a to právě s ohledem na nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Žalobce odkázal na článek 5 odst. 1 písm. a) a písm. b) tohoto nařízení. Dovodil, že předmětem řízení jsou nároky na úhradu plnění související se zřízením věcných práv, kdy k účinnosti vzniku těchto práv došlo prokazatelně v obvodu Okresního soudu v Českém Krumlově (předmětné pozemky jsou v k.ú. Lipno nad Vltavou). Účastníci se dále dohodli, že veškeré úhrady žalovaných nároků budou vždy hrazeny na účet žalobce v České republice, tedy bezhotovostním převodem. K tomu žalobce uvedl, že dle ust. § 567 odst. 2 obč.zák. plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím peněžního ústavu, je dluh splněn připsáním částky na účet věřitele, když k této skutečnosti prokazatelně došlo až v České republice. Žalobce v Nizozemském království žádný účet nemá. Žalovaní vždy své závazky vůči žalobci plnili na účet v ČR, což opět prokazuje existenci této dohody o místě plnění. K prokázání toho, jakým způsobem se smluvní strany dohodly na způsobu úhrady, a to z hlediska určení místa plnění, označil žalobce již před okresním soudem výslech svědka S., který nebyl proveden. V důsledku toho okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, navíc s tímto důkazem se ve svém rozhodnutí nevypořádal. Vlastní kupní smlouva obsahuje ustanovení, z nichž je možné výkladem dovodit existenci dohody o místě plnění závazků, když například v článku X. je uvedeno, že daň z přidané hodnoty bude hrazena na základě faktury žalobce. Okresní soud se nezabýval tím, zda jeho pravomoc není dána s odkazem na ust. § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. ve spojení s ust. § 86 odst. 2 o.s.ř. Žalovaní mají prokazatelně majetek v obvodu Okresního soudu v Českém Krumlově, z toho důvodu je dána pravomoc českých soudů v této věci. Konečně žalobce dovozuje tuto příslušnost z článků 6 odst. 4 a 22 nařízení. Žalobce navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu (§ 212 o.s.ř.) postupem dle § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř. a o odvolání rozhodl, aniž by ve věci musel nařizovat jednání (§ 514 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Odvolání žalobce není důvodné. V dané věci se jedná o věc s tzv. cizím prvkem, neboť na jedné straně stojí česká právnická osoba se sídlem v České republice (v členském státě Evropského Společenství) a na straně druhé občané Nizozemského království s bydlištěm v tomto druhém členském státě ES. Jelikož se jedná o občanskoprávní vztah, dopadá na tento spor Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, jež stanoví pravidla mezinárodní příslušnosti soudů členských států ES (viz čl. 1 tohoto nařízení). Z článku 249 SES (smlouvy o založení Evropského Společenství) vyplývá, že nařízení rady (ES) jsou závazná v celém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech. Dále platí zásada přednostní použitelnosti komunitárního práva před právem národním. Z tohoto důvodu nelze pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci soudu daného státu věc rozhodnout) použít § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. ve spojení s § 86 odst. 2 o.s.ř. V dané věci je konkrétním předmětem soudního sporu zaplacení doplatku kupní ceny za prodej spoluvlastnických podílů na pozemcích a úplata za sjednání věcných břemen na pozemcích. Za situace, kdy žalovaní nemají bydliště v České republice, ale v jiném členském státu ES, řídí se mezinárodní příslušnost u tohoto sporu článkem 5 bodem 1 písm. a) citovaného nařízení č. 44/2001 (dále jen nařízení). Dle tohoto ustanovení osoba, která má bydliště na území některého členského státu může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Na danou věc nedopadá článek 22 nařízení, neboť předmětem řízení nejsou věcná práva k nemovitostem (o takové případy jde jen tehdy, kdy se jedná o řízení, která mají věcné právo k nemovitosti jako svůj předmět a směřují k určení rozsahu nebo obsahu vlastnictví nebo držby nebo existence jiných věcných práv k nemovitosti) ani nájem nemovitostí. Taktéž článek 6 odst. 4 nařízení není použitelný, neboť míří jen na případy, kdy lze spojit řízení o nároku ze smlouvy s již zahájeným řízením o žalobě týkající se věcných práv k nemovitostem. Žalobce netvrdí, že by probíhalo takové řízení o věcných právech týkajících se nemovitostí, jež byly předmětem níže popsané smlouvy (z níž jsou žalovány nároky v této věci) a ani z obsahu spisu existence takového řízení o věcných právech k nemovitostem nevyplývá. Použije se proto citovaný článek 5 bod 1 písm. a) nařízení. Jelikož se dle žaloby jedná o závazek a část závazku (ze smlouvy), kteréžto dle žalobce nebyly dosud zaplaceny, je ve věci příslušný soud místa, kde tyto závazky (respektive u koupě část závazku) měly být splněny. Toto místo je třeba určit podle rozhodného práva, kterým se tyto závazky řídí. Tímto rozhodným právem je dle názoru odvolacího soudu (ve shodě s okresním soudem) české právo, neboť účastníci se na použití českého občanského zákoníku u dané smlouvy dohodli (viz uvozující ustanovení a článek XI. bod 3 předmětné kupní smlouvy – v listině takto označené byla sjednána i věcná břemena). Tato smlouva byla účastníky dle žaloby uzavřena v říjnu roku 2006, a proto na ni dopadá článek 3 bod 1 Římské Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19.6.1980. Dle tohoto ustanovení se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. Právě z tohoto ustanovení lze dovodit, že účastníky sjednaná dohoda o použití českého občanského zákoníku založila pro určení místa plnění české právo. Český občanský zákoník č. 40/1964 Sb., o místu plnění, pojednává v § 567 odst.

1. Dle tohoto ustanovení se dluh plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Z obsahu předmětné kupní smlouvy (s ujednáním o zřízení věcných břemen) nevyplývá, že by se účastníci o místě plnění v této smlouvě dohodli. Účastníci si jen v článku II. bodu 5 ujednali, že žalovaný zaplatí doplatek kupní ceny na základě faktury vystavené prodávající stranou (žalobcem) a v článku VII., že úplata za zřízení věcných břemen bude uhrazena současně s kupní cenou. Z tohoto nelze dovodit, že by si účastníci dohodli, že by měly být kupujícími zaplaceny tyto závazky v bance uvedené žalobcem ve faktuře (žalobcem zmiňované ustanovení § 567 odst. 2 obč.zák. o plnění prostřednictvím peněžního ústavu přitom upravuje jen okamžik splnění, nikoliv místo splnění). Žalobce netvrdil, že by si účastníci sjednali písemný dodatek k této smlouvě stanovící místo plnění těchto závazků. Podle § 40 odst. 2 obč.zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Ústní ujednání o místě plnění stojící vedle předmětné smlouvy, proto nebylo možné. Za této situace okresní soud správně neprovedl důkazní návrh žalobce výslechem svědka k dohodě účastníků o místě plnění. Nevýznamné je, jakým způsobem byla plněna část kupní ceny před podpisem smlouvy. Jelikož žalovaní jako dlužníci žalovaných závazků mají, a i v době uzavření předmětné smlouvy měli, bydliště v Nizozemském království (jak vyplývá z textu předmětné smlouvy), je zjevné, že v tomto státě je místo plnění ve smyslu § 567 odst. 1 obč. zák. a článku 5 bodu 1 písm. a) nařízení. Z tohoto důvodu je dle tohoto článku dána mezinárodní příslušnost nizozemských soudů k projednávání tohoto sporu. Podle článku 24 nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušným. V projednávané věci se žalovaní dostavili k soudu jen proto, aby namítli nepříslušnost českého soudu (viz jejich vyjádření v písemné formě a při jednání soudu). K jejich námitce proto okresní soud správně vyslovil, že není příslušný. Chybí-li mezinárodní příslušnost (pravomoc českého soudu věc rozhodnout), chybí tím jedna ze základních podmínek řízení. Podle § 103 o.s.ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Podle § 104 odst. 1 o.s.ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Okresní soud proto správně postupoval, pokud pro tuto neodstranitelnou podmínku řízení toto zastavil. Správné je i jeho rozhodnutí o vrácení soudního poplatku a i o náhradě nákladů řízení. Proto odvolací soud napadené usnesení v celém rozsahu potvrdil (§ 219 o.s.ř.). O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů, neboť v odvolacím řízení úspěšným žalovaným žádné náklady odvolacího řízení nevznikly (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českém Krumlově ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 29. dubna 2011 JUDr. Milena B a b k o v á předsedkyně senátu