5 CO 969/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Straky a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Kamily Drábkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání žalovaného a jeho zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 5. 2022, č. j. 9 C 95/2021-117,

I. Rozsudek soudu prvého stupně se v odstavcích I. a II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvého stupně se v odstavci

III. Výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 68 502 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 105 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně určil, že žalobkyně a žalovaný jsou spoluvlastníky nemovitostí [anonymizováno] [číslo] v k. ú. [obec], a to každý s podílem o velikosti ½. Dále bylo zástupci žalovaného uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení ve vztahu ke zmařenému jednání dne 7. 2. 2022 částku 2 269 Kč a žalovanému bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni 60 516 Kč.

2. Soud prvého stupně dle odůvodnění svého rozhodnutí zjistil, že předmětné nemovitosti byly žalovaným nabyty za trvání manželství účastníků na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19. 12. 2012 za částku 589 000 Kč. Proto platí nevyvratitelná právní domněnka, že tyto nemovitosti náležely do společného jmění manželů účastníků. Soud prvého stupně odkázal na § 144 obč. zák. a § 143 odst. 1 obč. zák., kdy bylo na žalovaném, aby prokázal skutečnosti vylučující vznik SJM. Žalovaný tvrdil, že nemovitosti nabyl z jeho výlučných finančních prostředků, které získal darem od svých rodičů. V roce 1997 si od nich postupně půjčil celkovou částku 1 300 000 Kč, po prodloužení splatnosti půjčky byla následně dne 31. 3. 2000 dle tvrzení žalovaného uzavřena darovací smlouva. Soud prvého stupně měl za prokázané, že žalovanému byla ze strany jeho rodičů uvedená půjčka poskytnuta, kdy finanční prostředky takto získané se staly součástí SJM účastníků. Tvrdil-li však žalovaný do koncentrace řízení, že z jeho strany nebyly rodičům peníze vráceny, nemohly dle soudu prvého stupně nikdy opustit režim SJM a nemohly být následně žalovanému ze strany jeho rodičů ani darovány. Pokud rodiče nadále netrvaly na vrácení půjčených peněz, přicházelo by případně v úvahu posouzení takové situace, jako prominutí dluhu ve smyslu § 574 obč. zák. (pokud by byla dohoda uzavřena písemně), nikoliv jako darování, jehož podstatou je bezúplatný převod vlastnického práva. V průběhu řízení žalovaný své tvrzení změnil tak, že půjčku nejprve v hotovosti rodičům vrátil a tito mu vrácené peníze v hotovosti darovali. Stalo se tak podáním ze dne 6. 12. 2021, které žalovaný učinil nepřípustně po uplynutí koncentrační lhůty dle § 118b odst. 1 o. s. ř. (jež uplynula dnem 2. 12. 2021) a k tomuto novému tvrzení nebylo možno přihlížet. Přesto soud prvého stupně hodnotil výpovědi rodičů žalovaného, které vyslechl jako svědky a kteří dne 16. 3. 2022 opakovaně zdůrazňovali skutečnost, že žalovaný jim peníze přivezl a dal je na stůl. Soud prvého stupně těmto výpovědím neuvěřil, neboť byly v rozporu s jejich výpovědí v řízení před Okresním soudem ve Strakonicích, k níž došlo dne 10. 11. 2021 (tedy před změnou tvrzení žalovaného v reakci na argumentaci žalobkyně obsaženou v jejím podání ze dne 26. 11. 2021). Ve [obec] rodiče žalovaného vypověděli, že peníze z půjček nechtěli vrátit, nepřevzali je od něj zpátky, peníze přinesl, ale pak si je nechal, protože oni je nechtěli zpět. Soud prvého stupně poukázal i na rozpor výpovědí rodičů žalovaného s čestným prohlášením sepsaným matkou žalovaného a dále upozornil na další skutečnosti, z nichž dovozoval nevěrohodnost těchto svědků. Rovněž tak za nevěrohodnou považoval výpověď samotného žalovaného, jež byla v rozporu s jeho vlastními tvrzeními ohledně nakládání s penězi od rodičů v průběhu doby, kdy věrohodně nepůsobilo ani jeho vysvětlení, proč s užitím od rodičů získaných peněz na nákup pozemků vyčkával 12 let (za situace, kdy v mezidobí koupil značné množství pozemků jiných). Žalovaný tedy neprokázal skutečnosti, které by vylučovaly nabytí předmětných pozemků do SJM účastníků. S ohledem na uplynutí lhůty dle § 741 o. z. ve spojení s absencí vypořádání rozvodem ke dni 11. 8. 2018 zaniklého SJM ve vztahu k těmto nemovitostem nastala nevyvratitelná právní domněnka vypořádání účastníků tak, že tyto nemovitosti mají ve spoluvlastnictví s rovnými podíly. Na základě tohoto závěru bylo žalobě jako důvodné v plném rozsahu vyhověno, přičemž žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení proti žalovanému (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvého stupně dále přiznal žalobkyni proti zástupci žalovaného právo na separaci nákladů ve smyslu § 147 odst. 1 o. s. ř., jež vynaložil její zástupce na cestě ke zmařenému jednání v důsledku akutního lékařského zákroku zástupce na straně žalovaného.

3. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný a proti separovaným nákladům řízení jeho zástupce.

4. Podle žalovaného soud prvého stupně nesprávně uzavřel, že nedošlo k uzavření darovací smlouvy a že nedošlo k darování peněžních prostředků ve výši 1 300 000 Kč. Dle jeho názoru bylo prokázáno, že byla uzavřena ústní darovací smlouva, ve které žalovanému jeho rodiče darovali tuto částku, z níž část použil na nákup těchto pozemků, které jsou v jeho výlučném vlastnictví. Najisto bylo postaveno, že žalovaný penězi k vrácení půjčky disponoval, tyto přivezl do místa bydliště rodičů a byly v jejich dispozici a tito mu je darovali. Žalovaný nikdy netvrdil, že by mu rodiče půjčku odpustili, nikdy netvrdil, že nemovitosti koupil z peněz získaných na základě smlouvy o půjčce. Žalovaný nezměnil ani jednou v průběhu řízení svá tvrzení, pouze je specifikoval a upřesňoval. Od počátku tvrdil, že použil k nákupu nemovitostí finanční prostředky, které neměly původ v SJM, ale měly původ v daru od rodičů. Tyto mu byly fyzicky v hotovosti předány a on je jako účelový dar převzal. Oba rodiče žalovaného jednoznačně uvedli, že žalovaný jim peníze vrátil, přivezl je v hotovosti do místa jejich bydliště (byly na stole) a následně mu je darovali. Soud uzavírá na nevěrohodnost svědků bez toho, že by tento svůj závěr řádně odůvodnil. Jeho rodiče přitom vypovídali shodně, opakovaně a přesvědčivě a bez nejmenších pochybností nejen u tohoto soudu prvého stupně, ale i v předchozích dvou řízeních. Svědkyně se vyjadřovala i k doloženému čestnému prohlášení, a že rodiče o věci věděli, je zcela přirozené. K darování dochází statisticky nejčastěji v rámci rodiny. Žalovaný navrhl, aby napadený rozsudek soudu prvého stupně byl změněn a žaloba byla zamítnuta.

5. Zástupce žalovaného ve vztahu k separovaným nákladům řízení uvedl, že zdravotní indispozici oznámil soudu v nejbližším možném pondělním ranním termínu v 7:16 hodin, tj. včas tak, aby zabránil marným nákladům. Cesta [obec] – [obec] je dlouhá 255 km a vyžaduje 3 hodiny a 13 minut. I s rezervou 4 hodin tak zástupce žalovaného vzhledem k jednání nařízenému na 12:00 informoval bez dalšího včas. Podmínky pro užití ust. § 147 odst. 1 o. s. ř. splněny nebyly.

6. Žalobkyně naopak navrhla rozsudek soudu prvého stupně potvrdit. Shodně jako okresní soud hodnotila věrohodnost žalovaného a jeho rodičů. Poukázala zejména na rozdíly ve výpovědích rodičů oproti prvotnímu výslechu před Okresním soudem ve Strakonicích a dále na řadu dalších nesrovnalostí a nelogičností ve výpovědích těchto svědků a žalovaného. Rovněž tak upozornila na změněné tvrzení žalovaného o vrácení půjčky v reakci na argumentaci žalobkyně. Žalobkyně má za to, že v řízení před soudem prvního stupně žalovaný neprokázal, že by k nákupu nemovitostí, které jsou předmětem řízení, použil své výlučné prostředky, které by získal darem od rodičů, respektive dle žalobkyně neprokázal ani, že by mu rodiče finanční prostředky půjčili, neboť rodiče žalovaného sice verzi žalovaného o údajné půjčce potvrdili, ale jsou nevěrohodní s ohledem na zásadní rozpory v jejich výpovědích (nejen v tomto soudním řízení) ve spojení s dalšími okolnostmi. I pokud by však žalovaný od rodičů půjčky v roce 1997 obdržel, nemohli mu rodiče tytéž peníze darovat v roce 2000, neboť jejich vyplacením žalovanému v roce 1997 se staly bez dalšího součástí SJM žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně upozornila i na dva již pravomocně skončené soudní spory, v nichž soudy v týchž věcech týkajících se jiných nemovitostí vydaly rovněž pozitivní určovací rozsudky. Žalobkyně v závěru svého odvolání upozornila na soudem prvého stupně nesprávně vypočítanou sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 2 500 Kč, ačkoliv měl činit 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu).

7. Odvolací soud přezkoumal celý rozsudek (§ 212 o. s. ř.) postupem dle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.

8. Odvolání žalovaného ani jeho zástupce nejsou důvodná.

9. Soud prvého stupně správně dovodil, že pokud žalovaný do koncetrace řízení tvrdil, že zapůjčené peněžní prostředky rodičům nevrátil, neboť je nechtěli zpět, rodiče mu je nemohli darovat. Vůle rodičů žalovaného směřovala k prominutí dluhu (k čemuž však byla pod sankcí neplatnosti vyžadována písemná forma - § 574 odst. 1 a § 40 odst. 1 obč. zák.), nikoliv k darování dle § 628 obč. zák. K tomuto právnímu úkonu došlo za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb., a proto s odkazem na § 3028 odst. 3 o. z. musel být použit občanský zákoník z roku 1964.

10. Skutečně až po koncentraci řízení, v rozporu s § 118b odst. 1 o. s. ř., žalovaný své tvrzení změnil tak, že půjčku rodičům nejprve vrátil (peníze dal položením na stůl v bydlišti rodičů do jejich dispozice) a pak mu vrácené peníze teprve rodiče měli darovat. K této změně tvrzení proto nelze přihlížet, ani k dokazování k němu.

11. Přesto soud prvého stupně hodnotil dokazování k těmto skutečnostem, přičemž šlo-li by o přípustné dokazování, nebylo by ze strany odvolacího soudu tomuto hodnocení ničeho vytknout a odvolací soud by se s ním ztotožnil.

12. Každopádně ve shodě se soudem prvého stupně lze uzavřít, že žalovaný nabyl předmětné nemovitosti za trvání společného jmění manželů účastníků, tedy ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. (ve spojení s § 3028 odst. 2 o. z.) do společného jmění manželů, aniž by prokázal výluku ze společného jmění manželů dle téhož ustanovení obč. zák. Jelikož uplynuly 3 roky od pravomocného rozvodu účastníků, určil soud prvního stupně správně, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů s tím, že jejich podíly jsou stejné (§ 741 písm. b) o. z.).

13. Shodně bylo soudy rozhodnuto v totožných věcech obou účastníků týkajících se jen jiných nemovitostí. Zde odvolací soud odkazuje na pravomocná rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 3. 2022, č. j. 6 C 130/2021-99 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2022, č. j. 27 C 180/2021-133, když tato rozhodnutí byla potvrzena rozhodnutími podepsaného odvolacího soudu.

14. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně podle § 219 o. s. ř. v projednávané kauze ve výroku ve věci samé potvrdil, čímž tak dodržel zásadu spočívající v tom, že ve stejných věcech má být rozhodováno stejně.

15. Soud prvého stupně správně dovodil, že žalobkyni náleží proti žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Nic na tom nemění námitka žalovaného uplatněná v rámci odvolacího jednání, v níž žalovaný poukazoval na skutečnost, že žalobkyně podala namísto jedné tři žaloby, přestože se jednalo o stejný předmět řízení lišící se jen rozdílnými nemovitostmi. Tuto námitku odvolací soud nepovažuje za důvodnou, neboť žalobkyně tím, že podala žalobu u třech různých soudů, jen respektovala místní příslušnost jednotlivého soudu, v jehož obvodu se předmětné nemovitosti nacházejí. Přesto odvolací soud z úřední povinnosti odvoláním dotčený výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně změnil a žalobkyni přiznal vyšší náhradu nákladů řízení, neboť soud prvního stupně učinil nesprávný závěr o výši odměny za jeden úkon právní služby, která nečiní 2 500 Kč, ale podle ust. § 9 odst. 4 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu částku 3 100 Kč. Za 11 úkonů právní služby tak představuje odměna o 6 600 Kč vyšší částku (11 x 600 Kč), než dovodil soud prvého stupně, kdy tuto částku je třeba navýšit ještě o 21% DPH. Celkem tak náhrada nákladů řízení vypočtená soudem prvého stupně na 60 516 Kč musí být navýšena o 7 986 Kč, což celkem představuje částku 68 502 Kč. Na tuto částku odvolací soud ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok o náhradě nákladů řízení.

16. Podle § 219 o. s. ř. byl dále potvrzen výrok o separovaných nákladech řízení, jež byly uloženy zástupci žalovaného k úhradě žalobkyni. Soud prvého stupně zde správně postupoval dle § 147 odst. 1 o. s. ř., neboť tyto náklady vznikly žalobkyni na vynaložených advokátních nákladech v souvislosti se zmařeným jednáním před soudem prvého stupně, které bylo odročeno v důsledku akutního lékařského zákroku zástupce žalovaného, tj. v důsledku náhody, která se ve smyslu citovaného ustanovení tomuto zástupci žalovaného přihodila. Přestože zástupce žalovaného tuto skutečnost oznámil soudu prvého stupně v brzkých ranních hodinách v den nařízeného jednání (jež mělo započít 7. 2. 2022 v 12:00 hodin), podařilo se tuto zprávu soudem předat zástupci žalobkyně až v 8:10 hodin, kdy již byl na cestě ze své kanceláře sídlící v [obec], a to konkrétně v [obec], kdy tedy náklady na jízdu do tohoto města již byly vynaloženy (kdy k nim soud prvního stupně správně připočítal i náklady na cestu zpět). Lze přitom bez výhrad akceptovat, že zástupce žalobkyně vyrazil k jednání u Okresního soudu v Prachaticích (tj. na nikoliv krátkou cestu) s dostatečným časovým předstihem, aby s přihlédnutím k případným dopravním komplikacím stihl počátek jednání soudu. Proto byl tento výrok o separovaných nákladech řízení taktéž potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, a proto má proti žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty jsou představovány náhradou advokáta za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (viz shora) za vyjádření k odvolání (které odvolací soud přes dvě podání považuje za jeden úkon právní služby jakožto pokračující vyjádření) a za účast advokáta u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu). Dále k těmto nákladům patří náhrada hotových výdajů za tyto dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 advokátního tarifu), náhrada cestovného za cestu advokáta žalobkyně vlakem z [obec] do [obec] a zpět k odvolacímu jednání ve výši 578 Kč, náhrada za promeškaný čas na této cestě ve výši 1800 Kč Celkem se jedná o částku 9178 Kč, kterou je třeba navýšit o 21% DPH, tj. na celkovou částku 11 105 Kč.