50 A 19/2019

Rubrum

č . j. 50 A 19/2019-56 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. et Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: S. M., narozen t. č. bytem proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2018, č. j. KUJCK – 149863/2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Prvostupňovým správním rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 17. 8. 2018, č. j. SO/8770/2017, zn. Spr. př. 4379/2017 Kon, byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním povozu“) spáchaného z nedbalosti ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „starý přestupkový zákon“), neboť nesplnil povinnost dle § 113 odst. 1 písm. e) a § 113 odst. 2 zákona o silničním provozu, když Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 50 A 19/2019 neodevzdal řidičský průkaz č. EH 616367 do pěti pracovních dnů ode dne nabytí právní moci exekučního příkazu č. j. 156 EX 1551/16-30, v právní moci dne 15. 2. 2017, na jehož základě mu bylo pozastaveno řidičské oprávnění. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Správní orgán. I. stupně vyšel při svém rozhodování z toho, že exekučním příkazem vydaným JUDr. M. M., soudním exekutorem Exekutorského úřadu X, dne 18. 1. 2017, č. j. 156 EX 1551/16-30, bylo podle § 47 ve spojení s § 49 odst. 1 písm. i) a § 58 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění (dále jen „exekuční řád“), rozhodnuto o provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění žalobce, a to k vymožení pohledávky výživného a souvisejících nákladů. Výrokem I. bylo stanoveno, že exekuce bude provedena dle § 59 odst. 1 písm. g) a § 71 exekučního řádu pozastavením řidičského oprávnění žalobce číslo X, pro skupiny X, které dne 5. 2. 2013 vydal Magistrát města České Budějovice. Dle výroku II se dnem doručení exekučního příkazu žalobci pozastavilo řidičské oprávnění. Dle výroku IV by exekutor zrušil exekuční příkaz, prokázal-li by žalobce, že řidičské oprávnění nezbytně potřebuje k uspokojování svých životních potřeb a životních potřeb osob, ke kterým má vyživovací povinnost, nebo zaplatil-li by žalobce nedoplatek na výživném. Exekuční příkaz nabyl právní moci dne 15. 2. 2017. Dne 1. 4. 2017 byla žalobci doručena výzva k odevzdání řidičského průkazu vydaná Magistrátem města České Budějovice, v jejímž rámci byl žalobce poučen o tom, že neodevzdání řidičského průkazu je přestupkem.

3. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný změnil výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tak, že upravil skutkovou větu - upřesnil dobu žalobcova protiprávního jednání. Žalobce byl shledán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že v období od 23. 2. 2017 do dne 22. 5. 2017 nesplnil povinnost odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne 14. 2. 2017, kdy nabyl právní moci exekuční příkaz č. j. 156 EX 1551/16 – 30, kterým mu bylo pozastaveno řidičské oprávnění číslo X, pro skupiny x, řidičský průkaz. Žalobce tak neučinil i přesto, že byl správním orgánem písemností ze dne 27. 3. 2017, doručenou dne 1. 4. 2017 opětovně vyzván k odevzdání řidičského průkazu ve lhůtě 5 pracovních dnů, čímž porušil § 113 odst. 1 písm. e) a § 113 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Za toto jednání mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

4. Dne 19. 2. 2019 obdržel Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) včasnou žalobu podanou k poštovní přepravě dne 18. 2. 2019.

5. Žalobce na prvním místě namítá, že správní orgány nutily žalobce k porušení jeho povinností plynoucích z jiných právních předpisů. V dané době byl dočasně práce neschopen, měl-li by řidičský průkaz odevzdat, porušil by povinnosti osoby dočasně práce neschopné – stanovený léčebný režim. Vedle toho by ve svém důsledku porušil i pracovněprávní předpisy a své povinnosti zaměstnance z pracovní smlouvy, neboť pracuje Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 50 A 19/2019 jako řidič a řidičské oprávnění k výkonu práce potřebuje. Odevzdal-li by řidičský průkaz, nemohl by po ukončení dočasné pracovní neschopnosti vykonávat sjednanou práci, čímž by porušil své povinnosti zaměstnance, a ztratil by zaměstnání a zdroj obživy, nemohl by tak hradit své závazky ani vyživovat své nezletilé dítě. To vše by bylo v rozporu s veřejným zájmem společnosti. Doložená pracovní neschopnost byla správními orgány dle jeho názoru ignorována. Vedené správní řízení bylo neúčelné a správní orgán upřednostnil vlastní zištný zájem na naplnění prázdné obecní kasy, v čemž žalobce spatřuje určitou podjatost správního orgánu jako takového. Rozhodující úředníci jsou hnáni snahou naplnit obecní kasu a nerozhodují nestranně. Na takovýchto řízeních není dán žádný veřejný zájem, pouze vlastní zájem správního orgánu.

6. Žalobce rovněž namítá nezákonné stanovení výživného a nezákonné vedení exekučního řízení, což měly správní orgány dle jeho názoru zohlednit. Exekuční řízení bylo zahájeno osobou, která k podání návrhu neměla platnou plnou moc, nezletilému nebyl v rozporu se zákonem ustanoven opatrovník.

7. Žalobce se rovněž domnívá, že byla porušena presumpce nevinny, když správní orgány předjímaly, že by svůj řidičský průkaz zneužil.

8. Žalobce má za to, že judikatura poukazovaná žalovaným na projednávanou věc nedopadá (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 18/2004-48, sp. zn 9 As 101/2010 a č. j. 5 As 104/2008-45), neboť se týká jiných druhů řízení.

9. Žalobce rovněž namítá vady popisu skutku, který je mu kladen za vinu, neboť skutek není označen místem a časem spáchání. Žalobci dále není zřejmé, proč žalovaný uvedl, že jeho údajné protiprávní jednání mělo být ukončeno dnem 22. 5. 2017, tj. dnem doručení blíže neurčeného příkazu. Žalobce má taktéž za to, že žalovaný přistoupil nezákonně ke změně výroku prvostupňového správního rozhodnutí, neboť to náleží pouze soudu. Žalobce je rovněž ve své podstatě přesvědčen, že neměl povinnost odevzdat svůj řidičský průkaz dle § 113 odst. 2, kde je užíván pojem „omezení“, když jemu bylo dle § 113 odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu řidičské oprávnění pozastaveno, k čemuž odkazuje na „str. 2, sdělení viny“.

10. V neposlední řadě je žalobcem namítáno, že dokazování bylo vedeno pouze čtením dokumentů ze správního spisu a samo řízení trvalo více jak rok od ukončení exekučního řízení. Jak žalobce uvádí, „jednání a předvolání k ústnímu jednání str. 5 odst. 3 bylo vedeno 13. 7. 2017, tedy v době, kdy údajná skutková podstata obvinění zanikla.“ 11. Žalobce je dále přesvědčen o tom, že nebyla naplněna materiální stránka daného přestupku.

12. Žalobce má také za to, že dle § 79 odst. 3 zákona o přestupcích měly správní orgány přihlédnout k jeho tíživé sociální situaci, když správní řízení jako takové bylo vedeno nadbytečně „po 22. 5. 2017 str. 5 odst. 3, řádek 1,2,15,16,17 odůvodnění a po ukončení exekučního řízení“, k čemuž žalobce popisuje: „Exekuční příkazy: 156 EX 1551/16-43 – zamítnuty exekutorem, 1551/16 (datováno 21. 4. 2017), 156 EX 1551/16-45 – datován 24. 5. 2017. Exekuční příkaz 156 EX 1551/16-46 o zániku exekuce byl datován 25. 5. 2017 (rozpor s odůvodnění str. 4 20 řádek od konce), odeslán 16. 6. 2017: Všechny uvedené písemnosti byly odeslány v jedné obálce dne 16. 6. 2017a doručeny 29. 6. 2017.“ Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 50 A 19/2019 13. Spolu s žalobou předložil žalobce krajskému soudu usnesení Exekutorského úřadu X ze dne 21. 4. 2017, č. j. 156 EX 1551/16-43, o odmítnutí návrhu žalobce na zastavení exekuce; exekuční příkaz téhož úřadu ze dne 21. 4. 2017, č. j. 156 EX 1551/16-44 o rozhodnutí o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí; příkaz k úhradě nákladů exekuce téhož úřadu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 156 EX 1551/16-45 a na posledním místě i vyrozumění soudního exekutora o zániku pověření k provedení exekuce pro vymožení pohledávky ze dne 25. 5. 2017, č. j. 156 EX 1551/16-46 (pozn. tyto listiny jsou rovněž založeny ve správním spise).

14. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl podanou žalobu zamítnout.

15. Své rozhodnutí považuje žalovaný po všech stranách za zákonné. Otázkou pracovní neschopnosti žalobce se žalovaný dle svého hodnocení zabýval dostatečně. Následné ukončení samotného exekučního řízení nemá dle žalovaného na věc žádný vliv. Materiální stránka daného přestupku byla naplněna.

16. V replice ze dne 17. 4. 2019 žalobce setrval na podané žalobě a navrhl, aby soud jako důkaz obstaral rozhodnutí o jeho pracovní neschopnosti. Žalobce poznamenal, že měl od ošetřujícího lékaře povolené vycházky, což ale neznamená, že byl povinen je využít k odevzdání řidičského průkazu. Dále žalobce doplnil, že žádný protiprávní stav nenastal, celá situace je pouze hypotetická, žalobce nevlastní automobil a nemohl s řidičským průkazem jakkoli manipulovat.

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Neshledal přitom vad, ke kterým by byl povinen přihlédnout i bez námitky.

18. Krajský soud rozhodl při jednání dne 8. 1. 2020.

19. Žalobce při jednání setrval na podané a rozsáhle poukázal na údajnou nezákonnost opatrovnického a exekučního řízení, což mělo být dle jeho názoru správními orgány pro svoji úzkou souvislost zkoumáno. Žalovaná setrvala na svém vyjádření k žalobě. Bylo provedeno dokazování sdělením Okresní správy sociálního zabezpečení České Budějovice a jeho přílohami ohledně pracovní neschopnosti žalobce. Z tohoto sdělení ze dne 3. 12. 2019 plyne, že ošetřujícím lékařem žalobce bylo dne 1. 2. 2017 rozhodnuto o jeho pracovní neschopnosti s udanou adresou pobytu X v X. Dne 9. 2. 2017 obdržela sociální správa hlášení ošetřujícího lékaře žalobce o změně místa pobytu žalobce v době trvání dočasné pracovní neschopnosti na adresu X, X. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti pak plyne diagnóza žalobce „X“. Dále bylo vedeno dokazování výtiskem z databáze TcLadin Ministerstva zdravotnictví, dle které bylo z kódu nemoci žalobce, pro kterou byl v pracovní neschopnosti, zjištěno, že žalobce trpěl akutní bronchitidou, kterou ve svém případě považuje za závažnou nemoc, jež může mít při podcenění fatální důsledky. K dotazu soudu žalobce uvedl, že na samotný exekuční příkaz nijak nereagoval, nereagoval ani na výzvu matričního úřadu k odevzdání řidičského průkazu. Jednalo se pro něj o velmi náročnou a chaotickou dobu (opatrovnické spory, vedené exekuční řízení).

20. Žaloba není důvodná.

21. Žalobcem byl prvně uznán vinným z daného přestupku příkazem ze dne 17. 5. 2017 doručeného žalobci dne 22. 5. 2017. Dne 22. 9. 2017 žalobce správnímu orgánu sdělil, že exekuční řízení bylo skončeno. Dne 27. 10. 2017 proběhlo ústní jednání v nepřítomnosti Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 50 A 19/2019 žalobce. Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2017 byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného přestupku. Rozhodnutím ze dne 11. 5. 2018 žalovaný uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dne 16. 7. 2018 proběhlo v nepřítomnosti žalobce jednání ve věci samé. Dne 19. 7. 2018 správní orgán I. stupně obdržel námitky žalobce a dále sken rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 1. 2. 2017 a vyjádření zaměstnavatele o tom, že žalobce potřebuje k výkonu práce řidičské oprávnění skupiny B. Žalobce dále správní orgán informoval, že exekuční řízení bylo zastaveno. Rozhodnutím ze dne 17. 8. 2018 byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného přestupku. K odvolání žalobce bylo prvostupňové správní rozhodnutí žalobou napadeným rozhodnutím změněno tak, jak je uvedeno shora.

22. Dle § 113 odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu platilo, že držitel řidičského průkazu, kterému bylo pozastaveno řidičské oprávnění v řízení podle exekučního řádu, je povinen řidičský průkaz odevzdat příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. V souladu s § 113 odst. 2 zákona o silničním provoz měl žalobce odevzdat svůj řidičský průkaz do 22. 2. 2017, tj. do 5 pracovních dnů ode dne nabytí právní moci předmětného exekučního příkazu (ten nabyl právní moci dne 15. 2. 2017). Jelikož tak žalobce neučinil, dopustil se dle správních orgánů přestupku podle § 125c odst. 3 písm. b) téhož zákona. V kontextu tohoto přestupku je důležité pouze to, že žalobce v zákonem stanovené lhůtě, tj. do 22. 2. 2017 řidičský průkaz neodevzdal, což žalobce výslovně potvrzuje. To, zda následně byl exekuční příkaz zrušen apod., není vůbec podstatné, neboť na skutečnosti, že žalobce nesplnil svoji povinnost, se nic nemění.

23. Povinnost odevzdat řidičský průkaz dle § 113 odst. 2 téhož zákona je zde i pro případ pozastavení řidičského oprávnění zcela jednoznačně stanovena, neboť tato povinnost je vztažena i k rozhodnutí o pozastavení řidičského oprávnění, nikoli pouze na jeho omezení, jak žalobce uvádí.

24. Předmětem přezkumu správním soudem v tomto řízení je výhradně žalobou napadené rozhodnutí. Zákonností postupu exekutorského úřadu či opatrovnického soudu se krajský soud nemůže zabývat, neboť by tím vybočil z předmětu tohoto soudního řízení daného obsahem žalobou napadeného rozhodnutí. Jedná se o samostatná a zcela odlišná řízení. Stejné hodnocení platí i co se možností správních orgánů týče. Je vycházeno z presumpce správnosti pravomocného exekučního příkazu, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění, když platnost a správnost tohoto příkazu nebyla nikdy řádnou cestou zpochybněna. Proti postupu exekutorského úřadu měl žalobce brojit v danou chvíli, což ostatně určitým způsobem činil. Uvádí-li žalobce, že podal jakési odvolání v rámci exekučního řízení a správní orgán měl proto řízení přerušit, nelze se s jeho hodnocením ztotožnit, neboť správní orgán postupoval v souladu s pravomocným exekučním příkazem, na jehož základě měl žalobce ze zákona povinnost svůj řidičský průkaz fyzicky odevzdat. V odvolání proti prvostupňovému správního rozhodnutí žalobce dne 13. 9. 2018 uvedl, že dne 6. 4. 2017 byl podán návrh na zastavení exekučního řízení; vzhledem k tomu, že návrh žalobce byl předloženým usnesením exekutorského úřadu ze dne 21. 4. 2017, č. j. 156 EX 1551/16-43, odmítnut, nepovažuje krajský soud za účelné se zabývat tím, co by se hypoteticky stalo, kdyby k odmítnutí nedošlo. Samo exekuční řízení bylo skončeno pro úhradu dlužné částky (viz vyrozumění soudního exekutora ze dne 25. 5. 2017), což ale na protiprávním jednání žalobce nic nemění, byť je žalobce mylně přesvědčen o opaku. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 50 A 19/2019 25. V rámci daného exekučního příkazu bylo žalobci sděleno, že se mu pozastavuje řidičské oprávnění, rovněž mu bylo sděleno, jaká jsou jeho aktuální práva a povinnosti, jakož i to, že není oprávněn řídit motorová vozidla. Právní moci nabyl tento exekuční příkaz dne 15. 2. 2017. S povinností odevzdat řidičské oprávnění byl žalobce explicitně seznámen ve výzvě Matričního úřadu Magistrátu města České Budějovice ze dne 27. 3. 2017, jejímž prostřednictví byl žalobce vyzván k odevzdání řidičského průkazu do 5 pracovních dnů ode dne jejího doručení dne 1. 4. 2017. Ve výzvě byl žalobce poučen o své zákonné povinnosti, jakož i o tom, že její nesplnění je přestupkem, za který lze uložit pokutu v rozmezí 2 500 Kč až 5 000 Kč. Na tuto výzvu žalobce vůči matričnímu úřadu nereagoval, což žalobce sdělil soudu při ústním jednání.

26. Žalobce má za to, že rozhodnutí o pracovní neschopnosti založilo objektivní překážku v odevzdání řidičského průkazu. Touto otázkou se zabýval správní orgán I. stupně na straně 3 a 4 svého rozhodnutí. Správní orgán I. stupně vyšel z toho, že žalobce pobýval v Českých Budějovicích a měl povoleny vycházky, během kterých mohl svůj řidičský průkaz odevzdat. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, žalobce v dané době nepobýval v Českých Budějovicích, ale v Praze. V tomto směru je rozhodnutí správního orgánu I. stupně postaveno na nesprávných skutkových zjištěních, jak krajský soud zjistil v rámci dokazování při ústním jednání. Nicméně, správní orgán I. stupně vycházel z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti předložené žalobcem, přičemž žalobce správnímu orgánu uvedl pouze to, že pobývá v Praze - viz např. omluva z ústního jednání ze dne 25. 10. 2017, ve které uvádí, že pobývá mimo trvalé bydliště; dále odpor ze dne 5. 6. 2017, ve kterém uvádí, že žije v X a nemohl se dostavit k odevzdání řidičského průkazu. Změnu místa pobytu dočasně práce neschopného žalobce správnímu orgánu I. stupně explicitně nesdělil - netvrdil a ani nedoložil. V rámci podaného odvolání dne 13. 9. 2018 žalobce uvedl, že adresa jeho pobytu po dobu jeho pracovní neschopnosti byla změněna, což si dle jeho názoru měl správní orgán I. stupně zjistit. Na tuto skutečnost žalovaný nereagoval, proti čemuž však žalobce podanou žalobou výslovně nebrojí, neboť svoji argumentaci opírá o existenci pracovní neschopnosti jako takové. Žalobce však uvádí, že „v době akutního průběhu onemocnění s pobytem v X a dále v X na adrese X. Tyto skutečnosti byly uvedeny a doloženy správnímu orgánu v potvrzení o pracovní neschopnosti.“ (poslední odstavec první strany žaloby). To není pravda, neboť z žalobcem předložené kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (založena na č. l. 46 správního spisu) se podává pouze místo pobytu v X, z čehož správní orgán I. stupně vycházel. S ohledem na všechny zjištěné skutečnosti je možno nad rámec věci podotknout, že ani změněný skutkový stav dle výsledku dokazování před soudem nemá na závěr o vině žalobce vliv.

27. Žalobci je možno přisvědčit, že v době, kdy měl v souladu se zákonem splnit svoji povinnost, byl v dočasné pracovní neschopnosti. To je ostatně opěrným bodem jeho argumentace, které však přisvědčit nelze. Skutečnosti, které žalobce uvádí, nemohou porušení jeho zákonné povinnosti nijak ospravedlnit, není zde dána žádná okolnost vylučující protiprávnost jeho jednání.

28. Žalobce měl od samého počátky stanovené vycházky od 9 do 11 hod. a od 14 do 18 hod., tj. v maximální možné míře 6 hodin dle § 56 odst. 6 zákona o nemocenském pojištění, z čehož krajský soud v kontextu diagnózy žalobce (akutní bronchitida) neshledává objektivní nemožnost žalobce řešit svoji nastalou situaci. Ostatně jak krajský soud citoval Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 50 A 19/2019 již výše, žalobce v podané žalobě uvedl, že v době akutního průběhu onemocnění pobýval v X a dále v X (viz v žalobě na první straně v posledním odstavci).

29. Dle § 56 téhož zákona režim dočasně práce neschopného pojištěnce stanoví ošetřující lékař při rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti. Režim dočasně práce neschopného pojištěnce může být ošetřujícím lékařem změněn v souladu se změnou zdravotního stavu. Režim dočasně práce neschopného mj. zahrnuje stanovení individuálního léčebného postupu, povolení vycházek, včetně jejich rozsahu a doby, pokud zdravotní stav pojištěnce a stanovený individuální léčebný postup tyto vycházky nevylučuje. Povolení změny pobytu žalobce v době dočasné pracovní schopnosti, bylo ze zákona podmíněno tím, že to zdravotní stav žalobce a jeho léčebný režim umožňoval. Vzhledem k tomu, že žalobce měl od samého počátku své nemoci povoleny vycházky v nejvyšší možné míře a v průběhu nemoci mu lékař umožnil změnit místo pobytu v době pracovní neschopnosti, má krajský soud za to, že v souladu s parafrázovanou zákonnou úpravou je možné s ohledem na diagnosu žalobce dospět k závěru, že jeho zdravotní stav nebyl absolutní překážkou ve splnění jeho zákonné povinnosti odevzdat svůj řidičský průkaz. To ostatně koresponduje s výše uvedenými skutečnostmi týkajícími se změny místa pobytu žalobce, neboť když dle jeho slov pominul akutní průběh jeho onemocnění, změnil své místo pobytu z X do X.

30. Krajský soud má za to, že žalobce mohl řidičský průkaz odevzdat v rámci svých vycházek i přesto, že pobýval v X. Nelze se ztotožnit s názorem žalobce, že stanovení vycházek je pouze formální, neboť jejich umožnění musí umožňovat zdravotní stav pojištěnce a jeho léčebný režim, což musí ošetřující lékař při stanovení vycházek zvážit. I pokud by žalobce nebyl schopen řidičský průkaz odevzdat během svých vycházek na příslušném matričním úřadě, mohl jej úřadu doručit korespondenčně nebo jej mohl odevzdat i na jiném bližším matričném úřadě v X, který by tento řidičský průkaz jako podání učiněné místně nepříslušnému orgánu podle § 12 správního řádu postoupil.

31. Nelze si rovněž nepovšimnout, že žalobce se musel pravidelně dopravovat z X do X na kontroly ke svému ošetřujícímu lékaři. Byl-li žalobce schopen vykonat tyto cesty, mohl jistě vykonat i cestu na matriční úřad v X, aby svůj řidičský průkaz odevzdal. V rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobce jsou ke stanoveným lékařským kontrolám uváděny tyto dny: 15. 2., 16. 2., 28. 2., 6. 3., 20. 3., 22. 3., 29. 3., 6. 4. a 19.

4. Změna místa pobytu žalobce z X do X byla ode dne 9. 2. 2017; výzvu matričního úřadu k odevzdání řidičského průkazu žalobce obdržel dne 1. 4. 2017, a to na poště v X. Byl-li žalobce schopen cesty do X, aby si vyzvedl výzvu matričního úřadu, mohl jistě odevzdat i řidičský průkaz, a to tím spíše, že dne 6. 4. 2017 byl žalobce na kontrole u svého lékaře. Jednalo se o čtvrtek a pracovní doba matričního úřadu byla dle spisu od 8:00 do 14:00 hod. Žalobce mohl svoji cestu upravit tak, aby stihl jak kontrolu u lékaře, tak návštěvu matričního úřadu. V kontextu uvedených skutečností krajský soud shrnuje, že obecnou argumentaci žalobce o závažnosti jeho stavu a faktické nemožnosti odevzdat řidičský průkaz považuje za nepřesvědčivou.

32. Žalobce mohl dle názoru soudu odevzdat řidičský průkaz i prostřednictvím jiné osoby, které by osobně důvěřoval; to, že žalobce je přesvědčen, že „auta, doklady totožnosti a řidičská oprávnění se nikomu nepůjčují“ není právně relevantní. Neměl-li žalobce takovéto osoby, byly zde další uváděné možnosti. Žalobce na svoji povinnost však zcela rezignoval a k dotazu soudu, zda se pokusil o jakýkoli kontakt s matričním úřadem, při jednání uvedl, že matriční úřad k výzvě nekontaktoval a ani nevyvinul žádnou jinou snahu o možné Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 8 50 A 19/2019 řešení nastalé situace. To, že byl činný ve vedeném exekučním řízení, nemá na otázku viny jakýkoli vliv.

33. Uvádí-li žalobce, že řidičský průkaz neodevzdal mj. proto, že jej potřebuje k výkonu svého zaměstnání, je nutné tuto argumentaci zcela odmítnout, neboť fyzická držba řidičského průkazu neměla na jeho oprávnění řídit motorová vozidla jakýkoli vliv. Platnost řidičského oprávnění byla samotným exekučním příkazem pozastavena a žalobce nebyl oprávněn motorová vozidla řídit; řídil-li je, dopouštěl se protiprávního jednání.

34. Ohledně žalobcovy pracovní neschopnosti proto krajský soud uzavírá, že tato skutečnost netvořila ani objektivní, ani absolutní překážu ke splnění jeho zákonné povinnosti odevzdat svůj řidičský průkaz. I kdyby žalobce snad při odevzdání řidičského průkazu porušil režim dočasně práce neschopného, příslušné orgány státní správy by při svém rozhodování byly povinny přihlédnout k důvodu porušení tohoto režimu. Vedle toho nelze opomenout, že žalobce měl více možností než pouze osobní odevzdání řidičského průkazu; to, že zůstal zcela nečinný nelze klást k tíži nikomu jinému.

35. Krajský soud se neztotožnil ani s žalobcovo tvrzením, že důkaz v podobě rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti měl být správním orgánem „zamlčen“. Žalovaný se skenem tohoto rozhodnutí předloženého žalobcem pracoval, vycházel z něj, hodnotil jej. To, že žalobce s hodnocením žalovaného neztotožňuje je věc jiná.

36. Co se týče námitky ohledně zaměstnání žalobce, tato námitka se zcela míjí předmětem tohoto řízení. Otázky spjaté s tím, zda žalobce řidičské oprávnění nezbytně potřebuje k uspokojování základních životních potřeb, měl žalobce řešit v rámci exekučního řízení, tak jak bylo uvedeno ve výroku IV exekučního příkazu. Žalobce nebyl způsobilý k řízení motorových vozidel i přesto, že měl řidičský průkaz fyzicky u sebe. Řídil-li žalobce v době pozastavení řidičského oprávnění motorová vozidla, dopouštěl se protiprávního jednání, na kterém nemůže nic změnit ani to, že samotný řidičský průkaz měl stále fyzicky u sebe.

37. Argumentuje-li žalobce veřejným zájmem a zájmem nezletilého, na jehož výživném žalobce dlužil, je to výhradně sám žalobce, který by se měl zamyslet nad tím, jak plní své vyživovací povinnosti, které mu byly stanoveny soudem v řízení, ve kterém měl a mohl uplatňovat i zde řečené námitky ohledně výše výživného.

38. Z uvedených důvodů krajský soud shrnuje, že námitky žalobce vůči samotné povinnosti odevzdání řidičského oprávnění považuje za nedůvodné.

39. S námitkou nepřiléhavé argumentace judikaturou správních soudů se krajský soud neztotožnil, neboť sama skutečnost, že daná soudní rozhodnutí se týkala jiných řízení, neznamená, že jimi nelze argumentovat v jiných řízeních. Tato skutečnost plyne z toho, že řada řízení má společný procesní základ, vyvěrá ze stejných procesních zásad.

40. Krajský soud neshledal ani žalobcem namítané vady popisu skutku.

41. Na prvním místě je nutno odmítnou zcela obecnou a vágní námitku žalobce, že ke změně výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je příslušný pouze soud; v souladu s § 76 či § 78 s. ř. s. soud nesmí takto zasahovat do správních rozhodnutí vyjma možné moderace výše uložené sankce. V souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu je odvolací orgán (tj. žalovaný) oprávněn změnit výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

42. V souladu s § 77 starého přestupkového zákona uvede správní orgán ve výroku popis skutku s označením místa a času jeho spáchání. S ohledem na charakter jednání, které je Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 9 50 A 19/2019 žalobci kladeno za vinu, není místo uvedení spáchání přestupku nutné a ani prakticky možné. Na jednoznačnosti identifikace skutku, jeho nezaměnitelnosti a jednoznačnosti tato skutečnost nemá jakýkoli vliv. Co se týče času spáchání, tento je ve výroku rozhodnutí zcela jednoznačně uveden a jedná se o stanovení období ohraničeném dnem, ve kterém měl žalobce řidičské oprávnění nejpozději odevzdat (23. 2. 2017; viz strana 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a končící 22. 5. 2017 – doručením příkazu ze strany správního orgánu prvního stupně. Co se týče okamžiku ukončení protiprávního jednání žalobce, zde žalovaný skutečně uvádí pouze to, že bylo ukončeno dne 22. 5. 2017 doručením příkazu, nicméně krajský soud má za to, že z kontextu řízení jako takového je zřejmé, že tímto příkazem je myšlen příkaz vydaný správním orgánem ve věci samé.

43. Krajský soud neshledal žádných vad ani ve způsobu dokazování správním orgánem I. stupně, který skutkový stav zjišťoval z listin založených ve správním spise. Ostatně žalobce ve své podstatě ani netvrdí, že tímto postupem by bylo relevantním způsobem zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv. To, že řízení bylo vedeno dle žalobce rok od ukončení exekučního řízení, není nijak podstatné. Okamžik ukončení přestupkového řízení nemá v tomto případě na trestnost žalobcova jednání vliv (k prekluzi zde nedošlo). Žalobce byl povinen v určitém okamžiku odevzdat řidičské oprávnění, což neučinil. Průběh exekučního řízení a jeho skončení na protiprávnosti žalobcova jednání nic nemění. Tvrzení žalobce, že „správní orgán se čtením důkazních prostředků zabýval v době, kdy exekuční řízení bylo dávno pravomocně skončeno, tedy pominul právní důvod spáchání údajného přestupku“ se zcela míjí skutkovou podstatou daného přestupku, která reaguje výhradně na to, že žalobce v době, kdy měl pozastavené řidičské oprávnění a nesměl řídit motorová vozidla, v zákonné lhůtě neodevzdal řidičský průkaz tak, jak mu ukládá zákon. Na to nemá ukončení exekučního řízení žádný vliv.

44. Materiální stránku jednání žalobce považuje krajský soud bez jakýchkoli pochyb za naplněnou, k čemuž dospěl i žalovaný na straně 6 a 7 svého rozhodnutí, kde poukázal zejména na účel odevzdání řidičského průkazu. „Lze (…) obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS). Žalobce zcela zjevně naplnil formální znaky daného přestupku, když v souladu se svojí zákonnou povinností neodevzdal svůj řidičský průkaz, v čemž je nutno v tomto případě bez dalšího spatřovat i naplnění materiální stránky přestupku. Žalobce porušil zájem chráněný zákonem, nesplnil svoji zákonnou povinnost směřující k zabezpečení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích tak, aby jen osoby s platným řidičským oprávněním byly schopné se při kontrole na místě prokázat řidičským průkazem. Skutečnosti, které žalobce na svoji obranu uvádí (pracovní neschopnost, výkon povolání, veřejný zájem na zajištění obživy) nemohou, jak soud vyložil shora, na posouzení jeho jednání nic změnit. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 10 50 A 19/2019 45. Krajský soud se neztotožnil ani s žalobcem popisovaným porušení § 79 odst. 3 starého zákona o přestupcích, s jehož aplikací se žalovaný zcela dostatečným způsobem vypořádal v prvním odstavci strany 6 svého rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení lze z důvodů zvláštního zřetele hodných upustit od uložení povinnost hradit náklady řízení. Takovéto důvody však žalobce relevantním způsobem netvrdil a neprokázal a nečiní tak ani nyní. S obsahu spisového materiálu se žádné takové okolnosti nepodávají.

46. Pro úplnost krajský soud dodává, že jakékoli případné úvahy žalobce o výši sankce je nutno odmítnout, neboť uložená sankce byla stanovena na samé spodní hranici zákonného rozpětí (§ 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, od 2 500 Kč do 5 000 Kč). Žalobce uvádí, že „OSO v odůvodnění nakonec uvádí, že není oprávněn k moderaci ustanovení zákona viz. odst. 1 str. 6.“, jedná se o odstavec, ve kterém se žalovaný zabýval výší uložené sankce. Krajský soud nepovažuje uvedené za řádně formulovaný žalobní bod, neboť z něj není zřejmé, jakou vadu žalobce žalovanému vytýká, nicméně je vhodné dodat, že užitý starý zákon o přestupcích neumožňoval snížit ukládanou sankci pod zákonem stanovenou mez. Za určitých okolností by bylo možné uvažovat o možnosti aplikace příznivější novější úpravy obsažené v § 44 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje možnost správního orgánu mimořádně snížit ukládanou sankci, žádné okolnosti, které by však odůvodňovaly takovýto postup, žalobce správnímu orgánu neuvedl a ani nenaznačil (k tomuto blíže viz např. bod 34 a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 – 49). Řada skutečností, které žalobce uvádí (zejména jeho pracovní neschopnost) by mohla být relevantních v rámci úvah o výši ukládané sankce.

47. Ve vztahu k žalobcem obecně namítané podjatosti správního úřadu, který má být motivován pouze vidinou prázdné obecní kasy (nutností získání prostředků k následnému „rozhazování“) krajský soud uvádí, že s ohledem na vágnost užité argumentace se těmito námitkami nezabýval. Správní orgán I. stupně byl povinen přezkoumávané správní řízení vést z úřední povinnosti tak, jak mu ukládá zákon.

48. K politicko-filozofickým úvahám žalobce o povaze pokut jakožto ekvivalentu církevních odpustků či pokutám jako humánnímu ekvivalentu k upalování, jakož i k tomu, že žalobce vedené přestupkové řízení přirovnává k upálení mistra Jana z Husi, není krajský soud příslušný se vyjadřovat. To, že vybírané pokuty jsou příjmem obecního rozpočtu nelze interpretovat žalobcem předkládaným způsobem, ostatně i pokud by řízení vedl jiný správní orgán – jiný obecní úřad, opět by byla pokuta příjmem jeho rozpočtu; ve své podstatě tak není správního orgánu, u kterého by žalobce nemohl tuto námitku uplatnit. Vzhledem k tomu, že krajský soud neshledal žádných vad řízení, má za to, že žalobcem prezentovaná zištnost správních orgánů nebyla osvědčena.

49. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 11 50 A 19/2019

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 8. ledna 2020 Mgr. Bc. et Bc. Petr Jiřík v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.