50 A 22/2017

Rubrum

50 A 22/2017 - 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce N.K.M, nar. X, státní příslušnost Vietnam, v ČR zajištěná adresa X, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žalovaný j e p o v i n e n do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty podané dne 17. 2. 2016.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši 10 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce, Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 21. 2. 2017 postoupena žaloba, která byla zástupcem žalobce podána dne 27. 9. 2016 k Městskému soudu v Praze. Touto žalobou se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřuje v tom, že žalovaný dosud nerozhodl o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České Pokračování - 2 - 50A 22/2017 republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), kterou žalobce osobně podal dne 17. 2. 2016 na Zastupitelském úřadě České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) bez registrace v tzv. systému Visapoint. Žalobce dne 17. 2. 2016 podal osobně na zastupitelském úřadu žádost o dlouhodobý pobyt - zaměstnaneckou kartu a zároveň požádal zastupitelský úřad, aby upustil od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu spojeného s registrací v systému Visapoint a umožnil žalobci podat žádost bez registrace v tomto systému. Zastupitelský úřad žádosti o prominutí registrace v systému Visapoint nevyhověl, žádost si však převzal, čímž se žádost dostala do fyzické dispozice zastupitelského úřadu a bylo zahájeno správní řízení. Žalobce namítá marné uplynutí lhůty žalovaného pro vydání rozhodnutí o žádosti a žalobním petitem se domáhá toho, aby krajský soud uložil žalovanému vydat rozhodnutí ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku ve věci správního řízení o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty podané na zastupitelském úřadu v Hanoi dne 17. 2. 2016. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul skutkový stav a uvedl, že provedeným šetřením v elektronických evidencích bylo zjištěno, že s žalobcem není vedeno žádné správní řízení, které by se týkalo žádosti o povolení k pobytu na území České republiky. Žalovaný je přesvědčen, že žádost žalobce se nedostala řádným způsobem do dispozice zastupitelského úřadu, správní řízení nemohlo být zahájeno a z tohoto důvodu žalovaný nemohl být nečinný. Podanou žalobu shledává žalovaný jako bezpředmětnou a navrhuje její zamítnutí. Nadto žalovaný uvedl, že neexistuje žádný spisový materiál k této věci. V doplnění žaloby ze dne 22. 12. 2016 žalobce uvedl, že proti usnesení zastupitelského úřadu o zastavení řízení ze dne 17. 3. 2016, č. j. 465/2016-HANOI podal žalobce rozklad, o kterém bylo rozhodnuto ministrem zahraničních věcí tak, že se rozklad zamítá, věc je nyní vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 94/2016, neboť žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou. Žalovaný následně ve vyjádření ze dne 25. 4. 2017 uvedl, že neexistuje žádost, o které by měl věcně rozhodnout. O žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty ze dne 17. 2. 2016 pravomocně rozhodl zastupitelský úřad a správnost rozhodnutí potvrdil ministr zahraničních věcí, tudíž jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté. V replice k vyjádření žalovaného žalobce soudu sdělil, že vydání usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoi nemá žádný vliv na nečinnost žalovaného, navíc Velvyslanectví České republiky v Hanoi není věcně příslušné pro vydání rozhodnutí o žádosti žalobce. Ze soudem nashromážděných podání vyplynuly pro projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Zastupitelský úřad obdržel žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu ze dne 17. 2. 2016, kterou žalobce osobně přenechal na vrátnici Velvyslanectví České republiky v Hanoi. K žádosti byl připojen průvodní dopis a žádost o upuštění od povinnosti osobního podání na základě registrace v systému Visapoint a v úředních hodinách k tomu vymezených. V žádosti žalobce uvedl, že se mu nepodařilo zaregistrovat se v systému Visapoint. Usnesením o zastavení věci ze dne 17. 3. 2016, č. j. 465/2016-HANOI zastupitelský úřad řízení o žádosti žalobce o zaměstnaneckou kartu, která byla spojena se žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání dle § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, pro zjevnou bezpředmětnost zastavil podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, Pokračování - 3 - 50A 22/2017 ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V odůvodnění zastupitelský úřad uvedl, že odmítá argument žalobce o nemožnosti registrování se v systému Visapoint a podotýká, že rezervace v tomto systému lze chápat jako elektronické úřední hodiny a systém tak odráží možnosti a kapacitu zastupitelského úřadu. Proti uvedenému usnesení o zastavení věci podal žalobce rozklad k Ministerstvu zahraničních věcí. Podáním ze dne 2. 6. 2016 podal žalobce ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“), jakožto nadřízenému orgánu žalovaného žádost o učinění opatření proti nečinnosti, a to z důvodů rozvedených v podané žalobě. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením ze dne 7. 7. 2016 tak, že návrhu na provedení opatření proti nečinnosti žalovaného nebylo vyhověno. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává zjištění Komise, že se žalobce dostavil dne 17. 2. 2016 na zastupitelský úřad bez požadované předchozí registrace a mimo úřední hodiny vyhrazené pro tento druh agendy. Zastupitelský úřad však žádost žalobce nepřijal. Následně Komise odůvodňuje podmínku osobního podání žádosti ve smyslu § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců a uvádí, že osobní podání žádosti spočívá na jedné straně v jejím předání cizincem a na druhé straně v úkonu správního orgánu, kterým je přijetí žádosti. Zastupitelský úřad nevyhověl žádosti o prominutí osobního podání bez podmínky registrace v systému Visapoint a nelze tak mít za to, že byla podána žádost o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání žalobce. Krajský soud posoudil žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného v mezích žalobních bodů a rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Ve věci bylo zjištěno, že žalobce řádně v souladu s uvedeným ustanovením bezvýsledně vyčerpal prostředek k ochraně proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Obecně platí, že správní orgán je povinen vydat rozhodnutí či osvědčení v rámci řízení, které již bylo zahájeno. Posouzení eventuální nečinnosti žalovaného tak spočívá na zodpovězení otázky, zda bylo řízení o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty - jedné z forem povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (k tomu srov. § 42g zákona o pobytu cizinců) – vůbec zahájeno či nikoli, tedy zda bylo povinností žalovaného o žádosti žalobce rozhodnout. Krajský soud doplňuje, že zaměstnanecká karta je podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců jedním z povolení k dlouhodobému pobytu a podle § 165 písm. j) a n) téhož zákona rozhoduje o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ministerstvo, kterým je ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra. Krajský soud tedy předně zhodnotil, zda žalobce podal svou žádost takovým způsobem, aby bylo možné řízení o ní považovat za zahájené. Krajský soud přitom vycházel z dosavadní judikatury, mimo jiné také ze závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, kde Nejvyšší správní soud Pokračování - 4 - 50A 22/2017 rozhodoval na základě níže uvedených zákonných ustanovení. Podle § 44 odst. 1 správního řádu je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Způsoby, které mohou být ve správním řízení využity pro formu podání žádosti, uvádí § 37 odst. 4, podle kterého lze podání učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně dalšími způsoby za podmínky, že je podání potvrzeno, případně doplněno některým ze zákonem uvedených způsobů ve lhůtě pěti dnů. Řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu však pro své zahájení obsahuje několik výjimek. Předně tak podle § 169 odst. 15 zákona o pobytu cizinců cizinec, který není uveden v právním předpise vydaném podle § 182 písm. e) zákona o pobytu cizinců je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadě ve státě, jehož je cizinec státním příslušníkem, popřípadě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením, které se pouze poznamená do spisu, odloží. Další výjimka plyne z § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, podle něhož žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Od této povinnosti může zastupitelský úřad v odůvodněných případech upustit. Jak dovodil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 642/13, ustanovení § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců „obsahující požadavek osobního podání žádosti je speciálním ustanovením (lex specialis) k § 37 odst. 4 správního řádu.“ K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, stejně jako i v dalším rozsudku ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 – 35, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „požadavek osobního podání je speciálním ustanovením k ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu, podle něhož je podání možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití zaručeného elektronického podpisu. V § 37 odst. 4 správního řádu je tak obsažen jednak požadavek na formu podání (písemně nebo ústně) a dále požadavek na možné způsoby jeho doručení (elektronicky se zaručeným podpisem). Ustanovení § 169 odst. 14 (nyní odst. 16 – pozn. KS) zákona č. 326/1999 Sb., obsahuje navíc speciální požadavek výhradně osobního doručení žádosti přímo osobou žadatele. Jedná se o speciální právní úpravu ve vztahu k § 37 odst. 4 správního řádu, která má před úpravou obecnou přednost. Forma podání je rovněž upravena ve vztahu k § 37 odst. 4 správního řádu ustanovením speciálním, a to v § 42 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, explicitně jako forma písemná, navíc s tím, že podání musí být učiněno na úředním tiskopisu. Právě v předepsané písemné formě podání a ve stanoveném způsobu osobního doručení spočívá specialita vůči správním řádem umožněné formě ústního podání do protokolu, kdy se podatel již z podstaty věci dostaví ke správnímu orgánu osobně, anebo tak učiní jeho zmocněný zástupce, pokud ovšem není zvláštním zákonem vyžadována osobní účast podatele u tohoto úkonu, jako je tomu v případě § 169 odst. 14 (nyní odst. 16 – pozn. KS) zákona o pobytu cizinců.“ V projednávaném případě má soud za prokázané, že správní řízení zahájené bylo, neboť žalobce žádost o zaměstnaneckou kartu podal osobně u příslušného zastupitelského úřadu. Soud má rovněž za prokázané, že zastupitelský úřad měl žádost ve své dispozici, když byla žádost převzata na podatelně Velvyslanectví. Tato skutečnost je zastupitelským úřadem explicitně uvedena i v usnesení o zastavení věci č. j. 465/2016-HANOI. Skutečnost, že žalobce nebyl pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu registrován v systému Visapoint, není rozhodná, což je vyjádřeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, Pokračování - 5 - 50A 22/2017 č. j. 7 Azs 282/2014 – 48 tak, že „tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení.“ Soud má za to, že zákonné podmínky pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu stanovené v § 169 odst. 15 a 16 zákona o pobytu cizinců, byly žalobcem splněny tím, že žalobce podal žádost na vrátnici zastupitelského úřadu ve státě, jehož je státním příslušníkem. Lze tedy uzavřít, že podáním žádosti o zaměstnaneckou kartu dne 17. 2. 2016 došlo k zahájení řízení, ačkoliv žalobce nebyl k podání žádosti registrován v systému Visapoint. Žádost se dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu a bylo povinností žalovaného o ní rozhodnout. Obdobné závěry byly vysloveny Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 7. 2016, č. j. 1 Azs 164/2016 – 27, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že žádostí o zaměstnaneckou kartu podanou na zastupitelském úřadě, do jehož dispozice se žádost dostala, bylo správní řízení zahájeno a Ministerstvo vnitra má o žádosti rozhodnout. Podle § 169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců se rozhodnutí o žádosti o vydání zaměstnanecké karty vydá ve lhůtě 60 dnů od podání žádosti, nelze-li tak učinit bezodkladně. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud o žádosti nerozhodl, je nezákonně nečinný, a proto soud podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil žalovanému vydat rozhodnutí ve věci samé, a to ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku, tedy ve stejné lhůtě, kterou pro tento typ rozhodnutí stanoví zákon o pobytu cizinců. Žalovaný neprovedl v rámci správního řízení žádný procesní úkon, a je tak třeba před vydáním rozhodnutí provést v zásadě celé správní řízení. Nad rámec krajský soud doplňuje, že ve věci ponechal bez významu usnesení o zastavení věci ze dne 17. 3. 2016, č. j. 465/2016-HANOI, neboť podle závěrů Rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 – 36 je k vydání rozhodnutí, jímž se končí řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 42g zákona o pobytu cizinců, čítaje i rozhodnutí o zastavení řízení, příslušné výlučně Ministerstvo vnitra. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v uvedeném rozsudku uvedl, že „vydal-li rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti zastupitelský úřad, jde o rozhodnutí správního orgánu, který k jeho vydání nebyl vůbec věcně příslušný, a tedy o rozhodnutí nicotné (§77 odst. 1 věta první správního řádu).“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v uvedeném rozsudku zabýval právní otázkou, který správní orgán je příslušný rozhodovat o zastavení správního řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 42g zákona o pobytu cizinců pro zjevnou bezpředmětnost podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, zda je oním příslušným správním orgánem zastupitelský úřad „místně příslušný“ k přijetí žádosti, anebo Ministerstvo vnitra. Průběh řízení byl identický s nyní posuzovanou věcí krajským soudem. Ve věci řešené před Rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu žalobce podával shodnou žádost o zaměstnaneckou kartu u zastupitelského úřadu rovněž dne 17. 2. 2016 a řízení o žádosti bylo usnesením ze dne 17. 3. 2016, č. j. 467/2016-HANOI pro zjevnou bezpředmětnost zastaveno zastupitelským úřadem. Krajský soud poznamenává, že usnesení č. j. 467/2016-HANOI je součástí soudního spisu, neboť bylo právním zástupcem žalobce soudu zasláno společně s usnesením č. j. 465/2016-HANOI. Po obsahové stránce jsou obě usnesení o zastavení věci zcela totožná. Městský soud v Praze vyslovil rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 8 A 95/2016 – 34 nicotnost rozhodnutí zastupitelského úřadu (usnesení č. j. 467/2016-HANOI) a navazujícího rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. j. 303145/2016-KKM o zamítnutí rozkladu. Tyto závěry Městského soudu v Praze byly Rozšířeným senátem v rozsudku č. j. 7 Azs 227/2016 - 36 potvrzeny. Rozšířený senát zde mimo jiné konstatoval, že „závěr o tom, že jde o tzv. absolutní věcnou nepříslušnost zastupitelského úřadu a Ministerstva zahraničních Pokračování - 6 - 50A 22/2017 věcí k vydání rozhodnutí, jímž se řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu končí, se opírá o skutečnost, že taková rozhodnutí vydaly správní orgány nacházející se v systému orgánů státu zcela mimo institucionální a kompetenční strukturu, které zákon dotyčnou rozhodovací kompetenci svěřuje (Ministerstvo vnitra), a stojící takříkajíc „vedle“ dotyčné struktury. Na tomto závěru nemění nic ani to, že zastupitelský úřad i Ministerstvo zahraničních věcí mají na úsecích pobytů a víz zákonem svěřeny určité kompetence – podstatné je, že tyto kompetence se vůbec netýkají rozhodování v případech, kdy se řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu končí.“ V nyní projednávané věci žalobce rovněž podal žalobu proti zamítavému rozhodnutí Ministra zahraničních věcí o rozkladu proti usnesení ze dne 17. 3. 2016, č. j. 465/2016- HANOI k Městskému soudu v Praze a řízení je u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 6 A 94/2016. Vzhledem k tomu, že se jedná o zcela totožný průběh řízení, jako tomu bylo ve věci řešené Rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, krajský soud se důvodně domnívá, že usnesení o zastavení č. j. 465/2016-HANOI je, shodně jako usnesení č. j. 467/2016- HANOI, rozhodnutím nicotným, které není způsobilé vyvolat jakékoliv právní důsledky, tedy nemůže se jednat o konečné rozhodnutí, jímž se řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu končí. Nicotný akt nemá žádné veřejnoprávní účinky a hledí se na něj, jako by vůbec neexistoval a nemá tedy žádnou právní relevanci. Takovýto paakt defacto neexistuje, nikoho nezavazuje a nevyvolá povinnost u žádného subjektu takový dokument respektovat. Závěrem krajský soud konstatuje, že si je vědom toho, že v nyní projednávané věci není oprávněn vyslovit nicotnost usnesení o zastavení věci ze dne 17. 3. 2016, č. j. 465/2016- HANOI, avšak ve světle rozsudku Rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 – 36 upustil od přerušení řízení a posečkání na výsledek řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 A 94/2016 z důvodu hospodárnosti řízení a požadavku na přednostní projednání nečinnostních žalob, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích tohoto rozsudku s odkazem na odůvodnění. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 2 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 10 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Pokračování - 7 - 50A 22/2017

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 29. června 2017 JUDr. Věra Balejová v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava