50 A 26/2017

Rubrum

50 A 26/2017 - 32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobkyně X, státní příslušnost Vietnam, místem pobytu v ČR X, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2015, č. j. MV-114192-8/SO - 2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 12. 11. 2015, č. j. MV-114192-8/SO-2015 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 30. 6. 2015, č. j. OAM-11644-26/TP-2013 s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11. 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Pokračování - 2 - 50A 26/2017

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 6. 3. 2017 postoupena žaloba, která byla zástupcem žalobkyně podána dne 16. 12. 2015 k Městskému soudu v Praze. Touto žalobou se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2015, č. j. MV-114192-8/SO – 2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 6. 2015, č. j. OAM-11644-26/TP-2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu na území České republiky bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu z důvodů hodných zvláštního zřetele, která byla podána u Zastupitelského úřadu v Hanoji podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 236/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žádost byla zamítnuta postupem podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť nesplňovala podmínky uvedené v § 66 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalobkyně se dožaduje zrušení napadeného rozhodnutí, včetně rozhodnutí prvostupňového. Žalobkyně v podané žalobě popsala skutkový průběh a uvedla, že již v průvodním dopise k žádosti o povolení k pobytu správnímu orgánu předestřela, že usiluje o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití s manželem a tento důvod uvedla také ve formulářové žádosti. Podání žádosti o trvalý pobyt žalobkyně odůvodňovala tím, že pro podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného sloučení rodiny není v systému Visapoint dostatek volných termínů a není tak možno se k tomuto účelu pobytu zaregistrovat. Žalobkyně proto v úvodní části formulářové žádosti označila křížkem „žádost o povolení k trvalému pobytu“ a pod kolonku č. 15 dopsala „§ 66/1 písm. b) z. č. 326/1999 Sb.“ Podle žalobkyně bylo zřejmé, že se jedná o dodatečnou úpravu provedenou v žádosti proto, aby ji zastupitelský úřad přijal. Že se má jednat o žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, bylo zřejmé i z přiloženého oddacího listu a z následného úsilí žalobkyně o dosažení změny předmětu řízení na dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití s manželem. Žalobkyně od počátku řízení dávala dostatečně najevo, že skutečným obsahem žádosti je žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití s manželem a formální označení žádosti o trvalý pobyt bylo zvoleno pouze za účelem dosažení vstupu na zastupitelský úřad a podání žádosti. Podle žalobkyně tak nastala situace předvídaná v § 37 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tedy že žádost měla být posouzena podle svého skutečného obsahu, bez ohledu na označení. Žalobkyně namítá, že správní orgány měly žádost žalobkyně posoudit jako žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území České republiky podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Pokud správní orgány rozhodly o žádosti podle jejího označení a nikoliv podle skutečného obsahu, byl takový postup v rozporu s § 37 odst. 1 správního řádu. Žalobkyně dále namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015., sp. zn. 10 A 175/2012, ve kterém Městský soud v Praze naznačil, že omezování občanů Vietnamu prostřednictvím systému Visapoint při podávání žádostí za účelem společného soužití rodiny, vykazuje rysy jednání protiústavního. Žalobkyně z těchto závěrů dovozuje, že její podání žádosti o trvalý pobyt jako reakce na Pokračování - 3 - 50A 26/2017 protiústavní omezení při snaze podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny, je důvodem humanitárním a hodným zvláštního zřetele ve smyslu § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že setrvává na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a vzhledem k totožnosti žalobních námitek odkazuje na jeho odůvodnění. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 2 As 87/2010 – 54 a v kontextu závěrů tam učiněných konstatovala, že v posuzovaném případě nebylo zjištěno nic, co by žalobkyni bránilo realizovat svůj rodinný a soukromý život v zemi původu. V doplnění žaloby odkázala žalobkyně na recentní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudcích č. j. 10 Azs 153/2016 – 52 ze dne 30. 5. 2017 a č. j. 7 Azs 227/2016 – 36 ze dne 30. 5. 2017, z nichž lze dovodit, že v případech, kdy občané Vietnamu zvolí „kreativní“ postup při registraci v systému Visapoint, nemůže jim být takový postup přičítán k tíži. Ze správních spisů, které si krajský soud vyžádal, vyplynuly pro projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 20. 5. 2013 obdržel Zastupitelský úřad v Hanoji žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu (dále jen „žádost“). V bodě 15 žádosti bylo jako účel pobytu uvedeno sloučení rodiny s manželem a bylo doplněno zákonné ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) z. č. 326/1999 Sb. K žádosti byl připojen průvodní dopis s odůvodněním žádosti, kde se uvádí, že právní zástupce se opakovaně pokoušel žalobkyni přihlásit k osobnímu podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny s manželem prostřednictvím systému Visapoint, který však registraci neumožnil. Nastalou situaci hodnotil právní zástupce žalobkyně jako porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušením Směrnice Rady 3002/86/ES o právu na sloučení rodiny (dále jen „Směrnice“) a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). S ohledem na upírání práva žalobkyně požádat o dlouhodobý pobyt na území České republiky za účelem společného soužití s manželem nezbývá žalobkyni, než podat žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. b) zákon o pobytu cizinců. Žádost se všemi přílohami byla dne 6. 6. 2013 postoupena ke správnímu orgánu I. stupně. Dne 13. 12. 2013 podala žalobkyně ke správnímu orgánu I. stupně žádost o povolení změny obsahu podání ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu, ve které uvedla, že z opatrnosti žádá o povolení změny obsahu žádosti a jejího posouzení jako žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití s manželem ve smyslu § 42a zákona o pobytu cizinců. O žádosti bylo rozhodnuto usnesením ze dne 24. 7. 2014, č. j. OAM – 11644-15/TP-2013 tak, že žádosti o změnu podání žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců na podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a zákona o pobytu cizinců se nevyhovuje. V odůvodnění správní orgán mimo jiné uvedl, že na povolení změny obsahu podání nemá účastník právní nárok a zpravidla je změna obsahu povolena pouze v případech, kdy žadateli hrozí vážná újma, která je doložitelná a Pokračování - 4 - 50A 26/2017 odůvodněná. Tento závěr pak potvrdilo i rozhodnutí o odvolání ze dne 26. 1. 2015, č. j. MV- 112261-4/SO-2014. Dne 5. 3. 2015 byla žalobkyně správním orgánem I. stupně vyzvána k odstranění vad žádosti o povolení k trvalému pobytu podané podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to k doložení dokladu potvrzujícího účel pobytu. Dne 16. 3. 2015 předložila žalobkyně odstranění vad žádosti a „Zprávu z kulatého stolu na téma migrace a mobilita studentů a odborných pracovníků“ k prokázání humanitárních důvodů k povolení trvalého pobytu žalobkyně. Žalobkyně zde konstatovala, že se v jejím případě jedná o diskriminaci na základě státní příslušnosti, neboť systém Visapoint slouží u některých zemí (Ukrajina, Mongolsko, Kazachstán, Moldavsko a Vietnam) k omezení možnosti podat žádost za účelem sloučení rodiny tajnými kvótami na počty těchto žádostí. Dne 30. 6. 2015 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců pro nesplnění podmínky uvedené ve zmíněném ustanovení. V odůvodnění správní orgán konstatoval, že neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly udělení povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyní byla žádost odůvodněna pouze nezdařeným pokusem o registraci prostřednictvím systému Visapoint a tato skutečnost nemůže být podle správního orgánu I. stupně podřazena pod důvody zvláštního zřetele hodné. Naopak za tyto důvody je třeba považovat skutečnosti výjimečné a za daných okolností naléhavě vyžadující udělení takového pobytového oprávnění na území. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 14. 7. 2015 blanketní odvolání, které bylo po výzvě správního orgánu dne 24. 7. 2015 doplněno. O odvolání bylo rozhodnutí prostřednictvím napadeného rozhodnutí tak, že odvolání bylo žalovanou zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaná se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnila s názorem prvostupňového správního orgánu, že nebyly prokázány důvody zvláštního zřetele hodné. Dále žalovaná konstatovala, že se nejedná o situaci předvídanou v § 37 odst. 1 správního řádu, neboť není pochyb o tom, že žádost byla podána podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a její obsah se žalobkyně pokusila neúspěšně změnit postupem podle § 41 odst. 8 správního řádu na žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. V úvodu krajský soud považuje za nutné odkázat na recentní rozhodnutí Rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52. Rozšířený senát se zde pozastavil nad neuspokojivou situací týkající se respektování základních práv jednotlivců a konstatoval, že: „Je třeba si uvědomit, co je pravou podstatou sporu, který vede žalobkyně a který vede či vedlo spolu s ní množství dalších zejména vietnamských či ukrajinských státních občanů. Česká veřejná správa totiž zejména ve Vietnamu a na Ukrajině Pokračování - 5 - 50A 26/2017 vytvořila pro žadatele o některá oprávnění k pobytu na území České republiky zcela neprůhledný a na svévoli příslušných úředníků založený systém přístupu k podávání těchto žádostí, neumožňující byť jen náznak vnější kontroly a naopak silně náchylný ke korupci a zneužití… Neuspokojivou situací se opakovaně zabýval vedle Nejvyššího správního soudu i veřejný ochránce práv a upozorňoval na ni veřejně již před delší dobou (viz zejm. jeho tiskovou zprávu „Nedostatky systému Visapoint odporují mezinárodním závazkům ČR“ z 11. 9. 2012, dostupnou ke dni 14. 5. 2017 na https://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy- 2012/nedostatky-systemu-visapoint-odporuji-mezinarodnim-zavazkum-cr/)... Podstatou tohoto systému bylo, že ještě ve fázi „předprocesní“, tj. ve fázi před podáním žádosti o příslušný pobytový titul, musel žadatel získat v tzv. systému Visapoint právo takovou žádost podat, přesněji řečeno získat „časové okénko“ v úředních hodinách příslušného zastupitelského úřadu, aby se mohl dostavit, jak mu příslušná ustanovení cizineckého práva ukládají, osobně na tento zastupitelský úřad a podat tam příslušnou žádost. Registrace v systému Visapoint přitom dle tvrzení mnoha žadatelů byla často jen obtížně proveditelná, neboť systém často vůbec neumožňoval termín k návštěvě zastupitelského úřadu získat. Tato tvrzení žadatelů nebyla veřejnou správou nikdy relevantně zpochybněna a jsou potvrzována i zjištěními monitoringu systému, o nichž je referováno ve shora uvedeném článku P. P. …“ V rozhodnutí následuje výčet judikatury Nejvyššího správního soudu, která se zabývala problematikou systému Visapoint v letech 2009 – 2012, a konstatování rozšířeného senátu, že: „Nejvyššímu správnímu soudu není známo, že by veřejná správa tuto judikaturu reflektovala tak, že by systém Visapoint v ní uvedeným požadavkům přizpůsobila. Naopak, z jednání veřejné správy je patrné, že se všemi prostředky snažila podstatu věci neměnit a i nadále si zachovat možnost zcela neprůhledného, nepředvídatelného a z vnějšku prakticky nekontrolovatelného postupu při „nabírání“ žádostí o pobytová oprávnění. Výsledkem byla další vlna judikátů, nyní již zaměřených na řešení konkrétních situací, kdy se žadatelé o pobytová oprávnění nejrůznějšími kreativními postupy snažili „probít do Kafkova Zámku“ a podat žádost o pobytové oprávnění jinak než za pomoci systému Visapoint…“ Krajský soud shledal stěžejní žalobní námitku, směřující do povinnosti správního orgánu posoudit podání podle jeho skutečného obsahu ve smyslu § 37 odst. 1 správního řádu, jako důvodnou. Je nutné přisvědčit názoru žalobkyně, že správní orgány měly povinnost posoudit žádost žalobkyně podle jejího skutečného obsahu bez ohledu na formální označení žádosti. Uvedená povinnost plyne z požadavku, aby správní orgány nehodnotily podání účastníka jen podle formálních kritérií, ale aby hodnotily materiální povahu podání, tedy čeho co účastník skutečně požaduje dosáhnout. To však neznamená, že by správní orgány měly oprávnění domýšlet, čeho se účastník skutečně domáhá. Obdobně učinil závěr i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 – 28, kde mimo jiné konstatoval, že „účastník řízení musí ve svém podání co nejjednoznačněji vyjádřit, čeho se domáhá.“ Žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu byla doplněna o zákonné ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Jako účel pobytu žalobkyně uvedla sloučení rodiny s manželem. V průvodním dopise k žádosti o povolení k trvalému pobytu na území ČR žalobkyně výslovně uvedla, že se jí právní zástupce snažil opakovaně objednat k osobnímu podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny s manželem. Systém Visapoint však žalobkyni registraci neumožnil. Tuto situaci žalobkyně pokládá za porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž za porušení Směrnice a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu, že žalobkyni bylo takto upíráno právo podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití s manželem, nezbylo jí, než svoje právo na Pokračování - 6 - 50A 26/2017 rodinný život s manželem realizovat cestou žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Pod důvody hodné zvláštního zřetele žalobkyně subsumovala nemožnost realizace práva na rodinný život jinými právními prostředky. Z uvedeného vyplývá, že skutečným záměrem žalobkyně bylo podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny s manželem, který žije na území České republiky od roku 2003 a v roce 2006 získal povolení k trvalému pobytu na území. Důvodem, proč žalobkyně nepodala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, byly bezvýsledné pokusy o registraci v systému Visapoint, jehož fungování je v posledních letech podrobeno velké kritice, a to nejen ze strany krajských soudů a Nejvyššího správního soudu, ale i ze strany Veřejného ochránce práv. Jak již Nejvyšší správní soud zmiňoval v řadě svých rozhodnutí, požadavek pro žadatele o pobytová oprávnění výlučně prostřednictvím systému Visapoint nemá oporu v zákoně (např. rozsudek ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, nebo rozsudek ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 85/2016 – 22). Krajský soud již poukázal na rozhodnutí Rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, řešící situaci ohledně žádostí o trvalý či dlouhodobý pobyt na území ČR občanů z Vietnamu, kde je problém s funkčností Visapointu předestřen jako doslova alarmující. V tiskové zprávě Veřejného ochránce práv ze dne 2. 9. 2013 je mimo jiné uvedeno: „Řízení proti České republice zahájila Evropská komise v souvislosti s internetovým systémem Ministerstva zahraničních věcí Visapoint, jehož prostřednictvím se cizinci ve vybraných zemích musí nejprve zaregistrovat, aby poté mohli podat žádost o vízum k pobytu v ČR nad 90 dnů nebo žádost o dlouhodobý/trvalý pobyt. Už od roku 2011 veřejný ochránce práv opakovaně upozorňoval Ministerstvo zahraničních věcí, že systém Visapoint nefunguje a registraci neumožňuje. Kladením nesplnitelné podmínky je tak cizincům odepřeno právo žádost vůbec podat, tedy i základní právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že jsou tímto způsobem omezováni i cizinci žádající o dlouhodobý či trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny nebo za účelem studia, kteří mají na povolení k pobytu právní nárok, jedná se ze strany České republiky o porušování závazků vyplývajících z práva Evropské unie.“ Výroční zprávy Veřejného ochránce práv pravidelně upozorňovaly na nemožnost registrace u určitých typů žádostí o pobyt, převážně pak u žádostí opírajících se i právo na sloučení rodiny, a to již od roku 2011. V době rozhodování správních orgánů tak byla skutečnost, že je téměř nemožné podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, všeobecně známá, přinejmenším pro správní orgány rozhodující ve věcech pobytu cizinců. Směrnice jednoznačně zakotvuje právo na sloučení rodiny pro příslušníky třetích zemí, za splnění stanovených podmínek. Vnitrostátní legislativa pak musí zajistit efektivní výkon tohoto práva. Čl. 4 odst. 1 písm. a) Směrnice stanoví požadavek na členské státy, které povolí vstup a pobyt uvedených rodinných příslušníků, s výhradou dodržení podmínek uvedených v kapitole IV a v čl.

16. Zmíněné povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny je provázáno s unijním právem, kdy se jedná o přiznání statutu, na který je při splnění zákonem stanovených podmínek právní nárok. Žalobkyně zcela konkrétně specifikovala důvody, pro které byla nucena obejít systém Visapoint a podat si žádost o jiný druh pobytového oprávnění, než o který fakticky usilovala. Krajský soud na základě uvedených skutečností učinil závěr, že správní orgány žádost žalobkyně vyhodnotily nesprávně, neboť v souladu s § 37 odst. 1 správního řádu byly povinny žádost posoudit podle jejího skutečného obsahu. Tímto skutečným obsahem byla žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Pokračování - 7 - 50A 26/2017 Byť v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07 platí, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, je takový nárok za určitých podmínek zakotven unijním právem. Česká republika je povinna umožnit manželce státního příslušníka třetí země, který pobývá na území na základě trvalého pobytu, pobyt na svém území při splnění podmínek vymezených ve Směrnici. Za tímto účelem je také povinna přijímat žádosti o vstup a pobyt. Vzhledem k tomu, že žalobkyně upozorňovala na nefunkčnost systému Visapoint ve vztahu k podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny a tuto skutečnost výslovně uvedla v průvodním dopise k žádosti o pobytové oprávnění, měly správní orgány povinnost zabývat se důvodem, pro který byla podána žádost o trvalý pobyt namísto pobytu dlouhodobého za účelem sloučení rodiny. Nelze se tak ztotožnit s názorem správních orgánů, že žalobkyně obešla pravidla stanovená pro registraci k podání žádosti o dlouhodobý pobyt k podání jiného typu žádosti z důvodu snazšího přístupu do systému Visapoint. Podle soudu není podstatné, kolik neúspěšných pokusů měla žalobkyně učinit pro registraci k podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny. Pro zahájení příslušného správního řízení není podle závěru Nejvyššího správního soudu nezbytná podmínka předchozí registrace v systému Visapoint. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci orientační. Registrace tak není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení a totéž platí v případě, byla-li žalobkyně v systému registrována za jiným účelem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 85/2016 – 22). Ze shora uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí I. stupně, neboť toto rozhodnutí je ze shodných důvodů rovněž vadné. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná i správní orgán I. stupně jsou v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázáni závazným právním názorem krajského soudu tak, jak byl vysloven výše. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) 2 x 3 100 Kč, celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Pokračování - 8 - 50A 26/2017

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 8. srpna 2017 Mgr. Helena Nutilová v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava