50 A 39/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové, v právní věci žalobce P.N., bytem X, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Písek, Přátelství 1960, proti žalovanému Policejnímu prezidentovi Policie České republiky, se sídlem v Praze 7, Strojnická 27, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 17. 8. 2016, čj. PPR-14732-49/ČJ-2013- 990131, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

: Žalobou doručenou dne 18. 10. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2016, čj. PPR-14732-49/ČJ- 2013-990131 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o služebním poměru“) změněno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 12. 4. 2013, č. ŘKŘ-547/2013 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle § 192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení, neboť nebyly shledány důvody pro obnovení řízení o zamítnuté žádosti o proplacení 150 hodin nařízeného výkonu služby přesčas v kalendářním roce 2009, realizované rozhodnutím tehdy ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 27. 1. 2011, č. j. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200OP. Žalobce navrhuje také zrušení uvedeného prvostupňového rozhodnutí. Žalobce shrnul skutkový stav věci a žalobou napadl všechny výroky rozhodnutí žalovaného. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho vnitřní rozpornost, nedostatek důvodů, nevypořádání se dostatečně s argumentací žalobce a nelogičnost. Žalobce napadenému rozhodnutí dále vytýká zavádějící povahu odůvodnění, chybějící oporu ve spisovém materiálu, rozpornost s obsahem spisu, potažmo rozpor s obecně známými skutečnosti. Žalobce se domnívá, že žalovaný nezjistil veškeré skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci, zejména ty známé mu z vlastní úřední činnosti. Žalobce je také přesvědčen, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním názoru žalovaného, jsoucím mnohdy v rozporu s judikaturou i základními principy právního státu. Uvedené opírá o níže konstatované skutečnosti. Z namítané nepřezkoumatelnosti a porušení procesních předpisů žalobce dovozuje vliv na zákonnost celého rozhodnutí, poukazuje na nedostatečné vypořádání důkazů a návrhů uvedených v odvolání a neposuzování skutečností ve vzájemné souvislosti, neboť toto by muselo mít za následek povolení obnovy řízení. Žalovaný opominul posuzovat skutečnosti a důkazy svědčící ve prospěch žalobce, zejména tu, že služba přesčas byla sloužena z důvodů spočívajících v nedostatečné personální obsazenosti Operačního střediska v Táboře, což zakládá domněnku, že služba přesčas byla nařizována v rozporu se zákonem. Žalovaný nevypořádal námitku nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí ani předložené důkazní návrhy. Za nepřezkoumatelnou a účelovou má žalobce též argumentaci žalovaného vztahující se k porovnání tabulek zachycujících přesčasy a obsazení plánovaných míst, která neposuzuje důvody obnovy řízení, ale samotnou žádost. Žalobce je toho názoru, že žalovaný nemůže hodnotit důkazy jako takové, neboť by to znamenalo faktické vedení obnoveného řízení. V žalované věci vyšla najevo nová skutečnost, tj. personální podstav, která je zastírána a existovala již v době původního řízení, nicméně prvostupňový správní orgán k tomu nepřihlédl. Uvedené svědčí ve prospěch žalobce, neboť by to mohlo znamenat doplacení služebního příjmu. Tuto skutečnost je třeba zkoumat v přezkumném řízení, čemuž se žalovaný brání. V původním řízení byly dle názoru žalobce porušeny všechny služební předpisy. Aniž by sám nikoli svojí vinou disponoval důkazy o protiprávním jednání prvostupňového správního orgánu, nemohl v původním řízení tyto skutečnosti použít, neboť je získal následně, má tedy za to, že byly splněny zákonné podmínky pro obnovu řízení. Zmiňovaná tabulka je pak důkazem, který prokazuje důvodnost obnovy řízení. Žalobce shledává důvod pro obnovu řízení dle § 192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru, jelikož v předchozím řízení nebylo prováděno shromažďování materiálů a nedošlo k dokazování a posuzování zjištěných skutečností. Když veškeré materiály má u sebe žalovaný a je pouze na jeho uvážení, které z nich v řízení použije, považuje žalobce takový postup za projev zlovůle. Za této situace žalobce považuje jakýkoli získaný důkaz o nesprávnosti tvrzení služebního funkcionáře za způsobilý iniciovat obnovu řízení. Na podporu svého tvrzení žalobce uvádí, že v případě bývalých příslušníků sloužících na operačním středisku v Písku byly obdobné služby přesčas propláceny. Žalobce shora uvedenými skutečnostmi v původním řízení nedisponoval, nemohl je tedy uplatnit. Příslušní funkcionáři si byli personálního podstavu vědomi, zastírali jej však. S přihlédnutím k současné judikatuře svědčí uvedené informace ve prospěch žalobce s tím, že minimálně části nároků by mělo být vyhověno. Na základě uvedeného je žalobce přesvědčen o splnění podmínek pro obnovu řízení dle § 192 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o služebním poměru. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V projednávané věci v současné době existují tři soudní rozhodnutí. Poté, co Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 21. 11. 2014, čj. As 168/2014-74, zrušil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2014, čj. 10A 119/2013-34, vydal žalovaný dne 28. 5. 2015 rozhodnutí ve věcech služebního čj. PPR-14732-8/ČJ-2013-990131. Toto rozhodnutí pak bylo zrušeno rozsudkem nadepsaného soudu ze dne 16. 3. 2016, čj. 10A 135/2015-49. Soud v tomto případě rozhodoval o téměř totožné žalobě, nicméně shledal důvodnou jedinou námitku spočívající v nevypořádání odvolací námitky vztahující se k nepříslušnosti služebního funkcionáře. Tutu námitku žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal. Žalovaný je toho názoru, že žalobce ve svých podáních neuvedl žádné nové skutečnosti odůvodňující obnovu řízení a má v souladu s názorem soudu publikovaným v odůvodnění rozhodnutí ze dne 16. 3. 2016, čj. 10A 135/2015-49 za to, že v dané věci nebyly dány důvody pro obnovu řízení upravené v § 192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žádostí ze dne 20. 12. 2010 požádal žalobce o proplacení 150 přesčasových hodin za rok 2009, a to s odkazem na rozhodnutí krajského soudu ze dne 20. 8. 2010, čj. 10A 34/2010-28. Na tuto žádost bylo žalovaným reagováno rozhodnutím ze dne 27. 1. 2011, čj. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200 OP tak, že jí vyhověno nebylo. Dne 19. 11. 2012 vyzval žalobce žalovaného k doplacení dlužných mezd za rok 2009 za nezákonně nařízenou službu přesčas. Na tuto výzvu žalovaný reagoval dne 13. 12. 2012 s tím, že se jedná o žádost opakovanou, která již byla vyřízena rozhodnutím ze dne 27. 1. 2011. Žalobce tak dle žalovaného měl možnost využít opravných prostředků ve smyslu § 192 a § 193 zákona o služebním poměru. Dne 11. 2. 2013 podal žalobce návrh na obnovu řízení dle § 192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru ve věci žádosti o proplacení nezákonně nařízených přesčasových služeb, a to s odkazem na stávající judikaturu správních soudů k dané problematice. Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 12. 4. 2013, č. ŘKŘ-547/2013, byla žádost žalobce o obnovu řízení dle § 181 zákona o služebním poměru zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem dne 2. 5. 2013 podáno odvolání, jímž rozporoval rozhodnutí po skutkové i právní stránce. Předně bylo namítnuto, že ředitel Krajského ředitelství Jihočeského kraje coby odvolací orgán nebyl příslušný k vydání odvoláním napadeného rozhodnutí, čímž došlo k porušení § 181 odst. 2 písm. b) a § 192 odst. 3 zákona o služebním poměru. K pochybení služebního funkcionáře mělo rovněž dojít z toho důvodu, že žalobce nebyl vyzván k doplnění skutečností, které by dokládaly naplnění důvodů pro obnovu řízení. Obsahem této výzvy pak mělo dle žalobce být rovněž poučení o následcích nesplnění této výzvy. Z odvoláním napadeného rozhodnutí dle žalobce dále nevyplývá, jakými hledisky se služební funkcionář při vydání rozhodnutí řídil, z jakých důkazů vycházel a jaké hodnocení na jejich základě učinil. Vzhledem ke skutečnosti, že služební funkcionář v tomto směru pouze odkázal na spisový materiál k této věci, považuje žalobce odvoláním naříkané rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Prvoinstanční orgán měl porušit § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru, neboť v průběhu řízení nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce prostřednictvím uplatněného odvolání ve smyslu § 192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru dále doložil dokument „Operační odbor – přesčasy“ zpracovaný Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje, kterým dokládá, že v daném případě jsou podmínky pro obnovu řízení naplněny. Odvolání žalobce bylo zamítnuto rozhodnutím ze dne 12. 8. 2013, čj. PPR-14732-8/ČJ-2013-990131. Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou ze dne 18. 9. 2013. Ve věci projednávané u zdejšího soudu pod čj. 10A 119/2013-34 byla rozsudkem žaloba zamítnuta s tím, že důvodem pro obnovu řízení nemůže být právní názor služebního funkcionáře, byť se ve světle judikatury ukázal jako chybný. Toto pochybení služebního funkcionáře dle krajského soudu zakládá případnou nezákonnost rozhodnutí, proti které je žalobce předně povinen se bránit prostřednictvím odvolání. Názor správních soudů týkající se nařizování přesčasů lze považovat toliko za právní posouzení, nikoliv za skutečnost či důkaz, z něhož by bylo možné dovodit konkrétní skutkové zjištění podstatné pro objasnění skutkové stránky případu. Toto rozhodnutí krajského soudu, stejně tak jako rozhodnutí odvolacího správního orgánu, bylo na základě kasační stížnosti žalobce zrušeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2014, čj. 4As 168/2014-74. Důvodem zrušujícího rozhodnutí bylo pochybení krajského soudu, který se žádným způsobem nezabýval žalobcem dovolávaného nového důkazu, prokazujícího, že v roce 2009 byly na operačním středisku nařizovány přesčasy v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud byl stejně jako správní orgány povinen se tímto novým důkazem žalobce zabývat a v případě, kdy by došel k závěru, že je tímto důkazem prokázáno, že na operačním středisku byly nařizovány nezákonné přesčasové služby, měl tento důkaz být vyhodnocen jako důvod pro obnovu řízení, a to za současného předpokladu, že žalobce tímto důkazem v původním řízení nedisponoval a nemohl tak tuto novou skutečnost uplatnit již dříve. Dne 28. 5. 2015 vydal žalovaný rozhodnutí čj. PPR-14732-35/ČJ-2013-990131, jímž se neztotožnil s tvrzením žalobce, dle něhož vyšla najevo nová skutečnost, která existovala již v době původního řízení a kterou žalobce nemohl ke svému prospěchu v tomto původním řízení uplatnit, když předložený důkaz v podobě tabulky „Operační odbor – přesčasy“ nevypovídá nic o personálním stavu na Operačním středisku Tábor v letech 2008 a 2009 a rovněž z něj nevyplývá, z jakého důvodu byla práce přesčas nařízena. Tabulka byla vytvořena Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje za tím účelem, aby doložila ne vždy platný vzorec – čím více policistů, tím méně přesčasových hodin. Tabulka byla služebním funkcionářem založena do správního spisu v obdobné věci, v níž zástupce žalobce vystupuje jako zmocněnec jiného účastníka řízení, z čehož lze dovodit, že předmětný důkaz byl získán právě tímto způsobem. Z uvedeného tedy vyplývá, že tento důkaz nebyl služebním funkcionářem žádným způsobem utajován, když jej sám vytvořil a založil do spisu. Předmětná tabulka žádným způsobem neodráží personální stav na Operačním středisku Tábor, když pouze uvádí, kolik osob se v daném roce podílelo na vytvoření celkového počtu přesčasů. Tato tabulka tedy neprokazuje, že přesčasové služby byly nařizovány v důsledku personálního podstavu na daném operačním středisku. Nelze z ní zjistit, z jakého důvodu byla služba přesčas nařizována, tedy zda nastala nebo nenastala mimořádná situace. Pokud docházelo k personálním podstavům, tak pouze v důsledku objektivních příčin na straně příslušníků, např. v podobě služebního volna. Pokud žalobce dospěl k závěru, že v důsledku těchto objektivních důvodů nebylo možné zajistit řádný výkon služby na operačním středisku, měl možnost tento argument uplatnit již dříve. Žalobcem předložená tabulka tudíž nepředstavuje novou skutečnost či důkaz, z něhož by bylo možné dovodit konkrétní skutková zjištění podstatná pro objasnění skutkové stránky případu. Žalovaný stejně tak nepřisvědčil tvrzení žalobce, dle něhož se napadené rozhodnutí opírá o nepravdivý důkaz v podobě tvrzení služebního funkcionáře, dle něhož služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem, neboť žalobcem předložená tabulka tento závěr nikterak nevyvrací ani nezpochybňuje. Toto rozhodnutí žalovaného bylo pro vady řízení zrušeno rozhodnutím krajského soudu ze dne 16. 3. 2016, čj. 10A 135/2015-49 a vráceno žalovanému k dalšímu řízení. Zdejší soud shledal důvodnou žalobcovu námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v důsledku nevypořádání odvolací námitky, kterou žalobce namítl, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno nepříslušným orgánem a nemá náležitosti vymezené § 181 odst. 1 až 6 zákona o služebním poměru. Písemností ze dne 13. 6. 2015, čj. PPR-14732-46/ČJ-1013-990131 byl žalobce obeznámen s možností seznámit se se spisovým materiálem, což učinil, jak vyplývá ze záznamu o nahlédnutí do spisového materiálu čj. PPR-14732-47/ČJ-1013-990131 dne 14. 7. 2016. Podáním ze dne 24. 7. 2016, doručeným žalovanému dne 29. 7. 2016 a označeným jako „Žádost o doplacení služebního příjmu a rozdílu souvisejících nároků odvozených od služebního příjmu, o obnově řízení, odvolání bývalého příslušníka, vyjádření příslušníka“, se žalobce vyjádřil v tom smyslu, že tabulka „Operační odbor-přesčasy“ uvádí informace o podstavu během kalendářního roku s tím, kolik bylo během kalendářního roku odslouženo hodin přesčas. Uvedené žalobce zdůvodňuje nepoměrem počtu systematizovaných tabulkových služebních míst k počtu příslušníků sloužících na operačním středisku v Táboře v letech 2008-2010 a neexistencí jakékoli mimořádné situace, která by odůvodňovala nařízení služby přesčas. Nařizování služby přesčas je způsobeno personálním podstavem, důkazem čehož je jednoduchý propočet zohledňující počet příslušníků zařazených na dané operační středisko a počet týdnů, které mají řádně odsloužit při respektování nároku na ozdravnou dovolenou v délce 14 dní v kalendářním roce. Počet 10 osob na jedno operační středisko je počtem, při němž nutně budou vznikat přesčasy. Žalobce poukazuje na výpověď V.M. popisující fungování Operačního střediska v Písku, kde byla situace obdobná a na příslušnou judikaturu zejména nadepsaného soudu a Nejvyššího správního soudu. Závěrem požaduje obnovu řízení a vyhovění žádosti žalobce. Záznam o výslechu svědka V.M. ze dne 9. 9. 2011, čj. KRPC-57402-45/ČJ-2010-0200KR, byl k podání doložen a je součástí spisu. Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 8. 2016, čj. PPR-14732-49/ČJ-2013-990131, bylo podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru změněno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 12. 4. 2013, č. ŘKŘ-547/2013, jímž byla podle § 192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení, takto: „Podle § 181 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon“), s odkazem na § 12 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona zamítám žádost o povolení obnovy řízení, neboť nebyly shledány zákonné důvody pro obnovení řízení o zamítnuté žádosti proplacení 150 hodin nařízeného výkonu služby přesčas v kalendářním roce 2009, realizované rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále též „KŘPJK“) ze dne 27. ledna 2011 č. j. KRPC-80675-2/ČJ-2010- 0200OP“. Žalovaný se s ohledem na příslušnou judikaturu zabýval důkazem předloženým žalobcem a zkoumal, zda je způsobilý doložit existenci důvodu pro obnovu řízení dle § 192 odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o služebním poměru. Dospěl k závěru, že předložený důkaz nazvaný „Operační odbor-přesčasy“ nevypovídá nic o personálním stavu na Operačním středisku v Táboře, a to ani ve vztahu k důvodům nařízení práce přesčas v uvedeném rozsahu. Uvedená tabulka byla na KŘPJK vytvořena v reakci na tvrzení jiného odvolatele v obdobné věci a uvádí celkový počet přesčasových hodin do limitu a nad limit 150 hodin v kalendářním roce. Na jejím podkladě nelze usuzovat na úměru mezi počtem policistů a počtem přesčasových hodin. Tato tabulka byla založena do spisu k jinému řízení dříve, než ji žalobce navrhl jako důkaz pro povolení obnovy řízení, služební funkcionář tento důkaz nikterak neutajoval. Žalovaný si vyžádal od prvostupňového správního orgánu za účelem zjištění personálního stavu na Operačním středisku v Táboře v roce 2009 vyjádření k obsazení plánovaných míst. Z tabulky „Obsazení plánovaných míst policisty na operačním středisku KŘPJK České Budějovice podle místa výkonu služby“ pak naznal, že v rozhodném roce 2009 bylo na Operačním středisku Tábor systematizováno 10 míst a ta také byla obsazena. Vyjádření pak mapuje personální stav v jednotlivých měsících a dokládá, že pouze v měsíci květnu 2009 byl skutečný stav 9 příslušníků z plánovaných 10, v prosinci téhož roku trval tento podstav několik dnů, obojí z důvodu ukončení služebního poměru jednoho z příslušníků. Porovnáním obou zmiňovaných tabulek lze dojít k závěru, že tabulka „Operační odbor-přesčasy“ nereflektuje personální stav na operačním středisku v Táboře, natož aby prokazovala žalobcem tvrzený podstav. Nelze z ní dovodit, z jakého důvodu byla práce přesčas nařizována, ani to, zda na uvedeném operačním středisku nastala mimořádná situace či nikoli. Žalovaný má za prokázané, že personální podstav na předmětném pracovišti existoval maximálně v řádu několika dní v měsíci. V posuzované věci se žalovaný zabýval pouze tím, zda odvolatelem předložený důkaz představuje důvod pro obnovu řízení a dospěl s ohledem na shora uvedené k závěru, že nikoli. Žalovaný nepřisvědčil ani tvrzení, že rozhodnutí se opírá o důkaz, o němž se zjistilo, že je nepravdivý, neboť předložený důkaz nezpochybnil tvrzení služebního funkcionáře o nařízení služby přesčas dle zákona o služebním poměru. Vzhledem k tomu, že žalobce rozšířil svůj původní návrh na obnovu řízení ze dne 11. 2. 2013 o důvod dle § 192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, provedl žalovaný změnu výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaný se napadeným rozhodnutím vypořádal také s námitkou příslušnosti ředitele KŘPJK k vydání rozhodnutí ze dne 20. 5. 2013, č. ŘKŘ-797/2013, když uvádí, že v době podání žalobcovy žádosti o obnovu řízení neexistoval služební funkcionář, který ve věci pravomocně rozhodl. Bylo tudíž nezbytné určit příslušného služebního funkcionáře k rozhodnutí o žalobcově žádosti o obnovu řízení, jímž byl s ohledem na čl. 12 odst. 3 věty druhé závazného pokynu policejního prezidenta č. 154/2012 v daném případě ředitel KŘPJK. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce předně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení procesních předpisů s dopadem na zákonnost celého rozhodnutí. Uvedené žalobce tvrdí ve vztahu k postupu správních orgánů, který je žalobcem rozporován z důvodu zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení dle § 192 odst. 1 písm. a) a c) zákona o služebním poměru s tím, že jím předložený důkaz v podobě tabulky nazvané „Operační středisko – přesčasy“ nedokládá nedostatečné personální obsazení Operačního střediska Tábor. Žalobce návrhem ze dne 11. 2. 2013 navrhl obnovit řízení o jeho žádosti o proplacení nezákonně nařízených přesčasových hodin dle § 192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru, přičemž za nepravdivý byl označen závěr služebního funkcionáře o tom, že přesčasy na Operačním středisku Tábor byly nařízeny v souladu se zákonem. V odvolání uplatněném proti rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 12. 4. 2013 pak návrh na obnovu řízení žalobce rozšířil o důvod dle § 192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru s tím, že za novou skutečnost byla označena tabulka – „Operační odbor – přesčasy“, která dle žalobce prokazuje, že na středisku byly přesčasové služby nařizovány nezákonně. Dle § 192 zákona o služebním poměru: „Řízení, které je ukončeno rozhodnutím, jež nabylo právní moci, se na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšla najevo nová skutečnost, která existovala v době původního řízení a kterou nemohl účastník, jemuž je ku prospěchu, bez svého zavinění v tomto řízení uplatnit, b) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky, o níž bylo příslušným orgánem rozhodnuto jinak, nebo c) rozhodnutí se opírá o důkaz, o němž se zjistilo, že je nepravdivý, a tato skutečnost může mít podstatný vliv na obsah rozhodnutí“. Žalobce podotýká, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se záznamem z výslechu svědka Michálka, který žalobce doložil. Tento dokument má potvrzovat závěry žalobce o personálním podstavu celého operačního odboru Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje. Žalovaný se tímto důkazem dle žalobce nezabýval, nevypořádal se ani s návrhy uvedenými v odvolání na výslech konkretizovaných svědků, což způsobuje vadu řízení. Ze spisu se podává, že žalobce v odvolání ze dne 2. 5. 2013 označil důkazy k náležitému zjištění skutkového stavu, (mj. výslech nprap. K., výslech Mgr. V., výslech P.N., rozpisy služeb), které žalovaný vypořádal v rozhodnutí ze dne 12. 8. 2013, čj. PPR-14732-8/ČJ-2013-990131 tak, že je označil za irelevantní, neboť by jejich vložení do spisového materiálu fakticky znamenalo, že je již vedeno obnovené řízení. V napadeném rozhodnutí se pak žalovaný k uvedeným návrhům po předchozím odůvodnění vyjádřil obdobným způsobem. K podání ze dne 24. 7. 2016, doručenému žalovanému dne 29. 7. 2016 a označenému jako „Žádost o doplacení služebního příjmu a rozdílu souvisejících nároků odvozených od služebního příjmu, o obnově řízení, odvolání bývalého příslušníka, vyjádření příslušníka“, žalobce doložil záznam o výslechu svědka V.M. ze dne 9. 9. 2011, čj. KRPC-57402-45/ČJ-2010-0200KR. Tento záznam žalobce v uvedeném podání označil za důkaz k prokázání, že tabulka „Operační odbor-přesčasy“ skutečně prokazuje personální podstav na operačním středisku v Táboře. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že vyjádření V.M. jsou pro projednávanou věc vedlejší, neboť se týkají Operačního střediska v Písku. K otázce vypořádání důkazních návrhů žalobce uvedených v odvolání uvádí zdejší soud následující. Zásada materiální pravdy zakotvená v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“) stanovuje, že: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Dle § 50 odst. 4 správního řádu: „Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“. Dle § 51 odst. 1 správního řádu: „K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 1Azs 59/2008-53: „Aplikace zásady materiální pravdy zakotvené v § 3 správního řádu z roku 2004, podle něhož správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je pochopitelně limitována určením rozsahu, v němž je zjišťování skutkového stavu nezbytné pro rozhodování správního orgánu v konkrétním případě. V tomto omezení se projevuje jiná zásada správního řízení, a to zásada procesní ekonomie. Pro vedení dokazování ve správním řízení to tedy znamená, že žadatel může navrhnout provedení určitých důkazů, správní orgán však takovými návrhy není vázán, provede však vždy důkazy, které jsou potřebné ke zjištění věci, jak ostatně výslovně uvádí ustanovení § 52 správního řádu. Úvahu o tom, který z účastníkem navržených důkazů proveden nebude, musí správní orgán náležitě odůvodnit. Z již zmiňovaných limitů zásady zakotvené v § 3 správního řádu vyplývá, že odmítnutí provést určitý důkaz může přicházet v úvahu za předpokladu, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo že navržený důkaz není způsobilý tvrzenou skutečnost vyvrátit nebo potvrdit, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, nebo že provedení důkazu je nadbytečné, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto“. Uvedeným Nejvyšší správní soud naznačil způsob, jakým je správní orgán povinen přistupovat k navrženým důkazům. To platí také ve vztahu k důkazům navrženým žalobcem v návrhu na obnovu řízení ze dne 2. 5. 2013 (mj. výslech nprap. K., výslech Mgr. V., výslech P.N., rozpisy služeb). Žalovaný je odmítl provést de facto z toho důvodu, že nepovažuje důležité se vyjadřovat k dalším tvrzením žalobce ohledně toho, zda vznikla či nevznikla nějaká mimořádná situace, která odůvodňuje nařízení služby přesčas, resp. dohledávat konkrétní důvody k jejímu nařízení, když toto by bylo až předmětem případné obnovy řízení. Žalobce návrh na obnovu řízení vznesl ve vztahu k existenci tabulky „Operační odbor – přesčasy“, která dle jeho názoru měla představovat novou skutečnost, existující již v době původního řízení a svědčící mu ku prospěchu, kterou nemohl v původním řízení uplatnit a která byla s to ovlivnit obsah rozhodnutí služebního funkcionáře. Příslušné policejní orgány tudíž přezkoumávaly, zda tato tabulka představuje novou skutečnost ve smyslu § 192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, tedy zda je schopna prokázat personální podstav na operačním středisku. Soud upozorňuje na rozdíl mezi úpravou obnovy řízení ve správním řádu („…vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení…“) a zákoně o služebním poměru („…vyšla najevo nová skutečnost, která existovala v době původního řízení…“). Právě podle zákona o služebním poměru, coby speciální úpravy vůči úpravě obecné, je v projednávané věci rozhodováno. Onou novou nově najevo vyšedší skutečností je tvrzený personální podstav coby příčina nařizování přesčasů. Za důkaz k jeho prokázání žalobce označil předmětnou tabulku „Operační odbor – přesčasy“ ve spojení s dalšími v odvolání označenými důkazy (výslechy svědků). Soud tedy přistoupil k posouzení, zda žalobce mohl uvedenou skutečnost uplatnit již ve správním řízení. Žalobce již v prosinci 2010 ve své žádosti o vyplacení odměny za odpracované přesčasové hodiny poukazoval na nedostatečný počet policistů („…chybějící práce přesčas mi byla nařizována výhradně za účelem nahrazení práce chybějících příslušníků při dlouhodobě sníženém stavu oddělení…“). Tabulka tak představuje pouze nový důkaz k prokázání této již uplatněné skutečnosti, tj. nedostatečného počtu policistů. Příslušný správní orgán v původním řízení tuto skutečnost nikterak nerozporoval a žalobcovu žádost nezamítl pro neprokázání personálního podstavu (viz sdělení ze dne 27. 1. 2011, čj. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200OP). Další žalobcem navržené důkazy (návrhy na výslech aj.) pak představují další důkazy k prokázání skutečnosti, která byla žalobci v době původního řízení známa. Tento postoj soudu podpořila též judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 14. 4. 2016, čj. 5As 136/2014-88): „Nejvyšší správní soud se s tímto jejich názorem ztotožňuje. Stěžovatel skutečně již v prosinci 2010 ve své žádosti o vyplacení odměny za odpracované přesčasové hodiny poukazoval na nedostatečný počet policistů zařazených v nepřetržitém provozu operačního střediska. Na tuto skutečnost podle svých slov několikrát upozorňoval vedení, avšak zcela bez nápravy. Nelze tedy říci, že by stěžovatel v návrhu na obnovu řízení poukázal na nějakou novou skutečnost, která existovala v době původního řízení a kterou stěžovatel nemohl bez svého zavinění v řízení uplatnit ve smyslu § 192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. V původním řízení ji stěžovatel uplatnil, nejde tedy o novou skutečnost. Předložený dokument představuje nový důkaz k prokázání této již uplatněné skutečnosti, tedy nedostatečného počtu policistů, přičemž správní orgán v původním řízení tuto skutečnost nikterak nerozporoval a stěžovatelovu žádost nezamítl pro neprokázání personálního podstavu. Nelze ani dovodit naplnění důvodu obnovy řízení uvedeného v § 192 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru, což stěžovatel ostatně ani netvrdí. Stejně tak nebylo v důsledku předloženého dokumentu zjištěno, že by se původní rozhodnutí opíralo o důkaz, o němž se později zjistilo, že je nepravdivý ve smyslu § 192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru. Žádný ze tří taxativně vymezených důvodů pro obnovu řízení podle § 192 odst. 1 zákona o služebním poměru tedy v souvislosti s předloženým dokumentem týkajícím se přesčasů příslušníků Policie České republiky naplněn nebyl“. Věc, o níž Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku rozhodoval, se po skutkové stránce podobá projednávané věci, zdejší soud tedy tímto rozhodnutím zohledňuje právní názor předestřený aktuální judikaturou Nejvyššího správního soudu. Pokud se žalobce domníval, že je rozhodnutí prvostupňového správního orgánu čj. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200OP, doručené mu 3. 2. 2011, nezákonné, měl je napadnout řádným opravným prostředkem, tj. odvoláním, dle § 190 odst. 1 zákona o služebním poměru (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, čj. 6 Ads 23/2013-39). Byť je předmětné rozhodnutí označeno jako sdělení, výslovně se v něm uvádí, že se žádosti žalobce nevyhovuje. Žalobce si měl být na základě uvedeného vědom, že jeho žádost byla zamítnuta a měl se bránit prve uvedeným způsobem. S ohledem na absenci poučení o opravném prostředku mu svědčila lhůta 90 dnů od doručení předmětného rozhodnutí k podání odvolání, kterou žalobce nevyužil. Podáním žádosti o obnovu řízení více než dva roky poté však nelze předchozí procesní pasivitu napravit. K námitce žalobce soud uvádí, že s ohledem na shora citované znění zákona i příslušnou judikaturu je nutné trvat na adekvátním přístupu správních orgánů k důkazním návrhům. Žalobce návrh na obnovu řízení vznesl ve vztahu k existenci tabulky „Operační odbor – přesčasy“, která dle jeho názoru měla představovat novou skutečnost, existující již v době původního řízení, svědčící mu ku prospěchu, kterou nemohl v původním řízení uplatnit a která byla s to ovlivnit obsah rozhodnutí služebního funkcionáře. Žalovaný tudíž obšírně přezkoumával, zda tato tabulka představuje novou skutečnost ve smyslu § 192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, tj. zda je schopna prokázat personální podstav na operačním středisku a dospěl k závěru, že nikoli. Žalobce v rámci odvolání navrhoval prokázat personální podstav dalšími důkazy, žalovaný se jimi zabýval jen velmi povšechně, když konstatoval, že žalobcem navržené důkazy nebyly provedeny z toho důvodu, že by prokazování vzniku mimořádné situace bylo předmětem obnovy řízení, pokud by byla povolena. V rámci zásady procesní ekonomie to pro vedení dokazování ve správním řízení znamená, že žalobce mohl navrhnout provedení určitých důkazů. Správní orgán sice takovými návrhy není vázán, provede však vždy důkazy, které jsou potřebné ke zjištění věci. Úvahu o tom, který z účastníkem navržených důkazů proveden nebude, musí správní orgán náležitě odůvodnit. Z již zmiňovaných limitů, zásady zakotvené v § 3 správního řádu vyplývá, že odmítnutí provést určitý důkaz může přicházet v úvahu za předpokladu, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo že navržený důkaz není způsobilý tvrzenou skutečnost vyvrátit nebo potvrdit, nebo že provedení důkazu je nadbytečné, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto. Vzhledem k tomu, že bylo postaveno najisto, že personální podstav jako důvod pro nařízení přesčasových hodin byl žalobcem tvrzen již v původním řízení, nelze jej považovat za novou skutečnost opodstatňující obnovu řízení ve smyslu § 192 zákona o služebním poměru; provedení navržených důkazů by tedy bylo nadbytečné. Soud si je vědom, že s výjimkou důkazního návrhu v podobě tabulky, který je pečlivě vypořádán, jsou ostatní důkazní návrhy zejména co do výslechu svědků vypořádány povšechně. Žalovaný nicméně sám odůvodňuje sporé vypořádání uvedených důkazních návrhů důkladným přezkumem tabulky „Operační odbor-přesčasy“, kterou sám žalobce označil za skutečnost pro povolení obnovy řízení. Když žalovaný po důkladném přezkumu shledal, že předmětná tabulka nemůže představovat důvod pro obnovu řízení, vypořádal se s dalšími důkazními návrhy shora vymezeným způsobem, neboť tyto na předmětnou tabulku přímo navazují. S přihlédnutím ke skutečnosti, že provedení těchto důkazních návrhů by bylo z důvodu neexistence nové skutečnosti neúčelné, tento procesní nedostatek není natolik závažný, aby způsobil nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Uvedené platí též ve vztahu k žalobcem navrženému důkazu výslechem V.M. Žalobce do podání ze dne 24. 7. 2016, doručenému žalovanému dne 29. 7. 2016 a označenému jako „Žádost o doplacení služebního příjmu a rozdílu souvisejících nároků odvozených od služebního příjmu, o obnově řízení, odvolání bývalého příslušníka, vyjádření příslušníka“, namítal nedostatečné personální obsazení operačního střediska Tábor, což doložil záznamem o výslechu svědka V.M. ze dne 9. 9. 2011 a výslech navrhl jako důkaz. Uvedeným se žalobce snažil prokázat souvislost mezi hodnotami uvedenými v tabulce „Operační odbor – přesčasy“ a nedostatečným personálním pokrytím služeb v Operačním středisku Tábor. Tento důkazní návrh žalovaný vypořádal neuspokojivě, když uvedl, že vyjádření V.M. k situaci v Operačním středisku Písek jsou pro projednávanou věc vedlejší. Ačkoli ani vypořádání tohoto důkazního návrhu neodpovídá obecným nárokům stanoveným právními normami a utvrzenými judikaturou, lze s ohledem na závěry zdejšího soudu o neexistenci skutečností opravňujících obnovu řízení konstatovat, že uvedené nemohlo zapříčinit nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Soud si je vědom nutnosti trvat na požadavku hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. „Ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu správní orgán shromažďuje důkazy, které pak při rozhodování o tom, zda bude obviněný z přestupku uznán vinným, hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, čj. 1Afs 63/2004 - 66). V projednávané věci by však ani takový postup nemohl odůvodnit jiné právní hodnocení věci, než jaké soud předestřel. Nebylo by účelné provádět důkazy, potažmo je hodnotit ve vzájemných souvislostech, za situace, kdy je zřejmé, že skutečnost, která má být důvodem pro obnovu řízení, jím být nemůže, neboť byla žalobci známa již v řádném řízení před správními orgány. Žalobce se rovněž nemůže dovolávat důkazních návrhů, které měl možnost uplatnit v původním řízení a které s ohledem na jejich charakter nemohou představovat nové skutečnosti ve smyslu § 192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. Žalovaná se v tomto duchu k důkazům žalobce vyjádřila na straně 7 rozhodnutí, kde konstatovala, že nebyla povinna zkoumat důvody nařízených přesčasových služeb, neboť toto by bylo předmětem nového řízení po povolení obnovy. Uzavírá se, že námitka byla s ohledem na shora uvedené shledána nedůvodnou. Dále se soud zabýval námitkou, kterou má žalobce za „nepřezkoumatelné i to, že žalovaná se nevypořádala s argumentací žalobce, že dodatečná tabulka, kterou zpracovalo Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje v reakci na tabulku Operační odbor-přesčasy, o níž vyjádřil pochybnosti i krajský soud v Českých Budějovicích v řízení o žalobách proti rozhodnutí v souvislosti s doplacením služby přesčas“. Ve složité konstrukci citovaného souvětí obsahujícího námitku došlo vybočením z větné vazby k absenci uvedení skutečnosti, co konkrétně žalobce považuje ve vztahu k „dodatečné tabulce“ za nepřezkoumatelné, pročež soud námitku nemůže posoudit, neboť by přejímal úmysl žalobce. Z následujícího textu pak plyne, že žalovaný tuto tabulku vložil do spisu a používá ji. Na uvedené skutečnosti soud nic nepřezkoumatelného neshledal. Následně žalobce vytýká, že žalovaný do spisu dokládá pouze některé důkazy, zatímco ty svědčící ve prospěch žalobce neprovádí, neboť by to přesáhlo účel řízení o povolení obnovy. K uvedenému se zdejší soud vyjádřil vypořádáním předchozí námitky týkající se uvedeného postupu ve vztahu k žalobcem navrženým důkazům. Na straně 5-7 žaloby žalobce cituje skutečnosti jím uvedené v řízení s tím, že tato argumentace vychází z výslechu svědka M. Žalobce se domnívá, že žalovaný v této souvislosti nezohlednil skutečnost, že služba přesčas byla sloužena z důvodů spočívajících v nedostatečné personální obsazenosti Operačního střediska v Táboře, resp. že nepřihlédl ke skutečnosti mu známé z úřední činnosti, a to že celá služba přesčas byla nařizována v rozporu se zákonem. Žalobce má za to, že žalovaný se snaží žádost zamítnout, aby se celou věcí nemusel zabývat. Uvedené konstatování soudu nepřísluší posuzovat, neboť se jedná o spekulaci. Pokud žalobce, jak sám uvádí, tato svá tvrzení opírá o skutečnosti uvedené v kopii dokumentu ze dne 9. 9. 2011, čj. KRPC-57402-45/ČJ-2010-0200KR, označené jako „Záznam o výslechu svědka“, který obsahuje výpověď uvedeného svědka ke způsobu nařizování přesčasových hodin na Operačním středisku v Písku, soud nemůže než konstatovat, že se k přístupu žalovaného k tomuto navrženému důkazu již shora vyjádřil, námitku tudíž shledal nedůvodnou. Za další důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalobce považuje skutečnost, že se žalovaný nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí žalovaný do výčtu odvolacích námitek zahrnul žalobcovu námitku nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. V části rozhodnutí, kde se žalobce vypořádává s jednotlivými námitkami, její vypořádání absentuje. Žalobce prvostupňovému rozhodnutí vytýkal zejména užití odkazu na soustředěný spisový materiál, aniž by bylo současně odkázáno na jednotlivé dokumenty. Žalovaný vytýkanou námitku nevypořádal sice výslovně, nicméně vydáním napadeného rozhodnutí toto pochybení prvostupňového správního orgánu zhojil. Vzhledem k platnosti zásady jednotnosti správního řízení lze konstatovat, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vymezil podklady a uvedl informace, které z nich získal, čímž napravil vady prvostupňového rozhodnutí vytýkané mu žalobcem. S námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro shora uvedený důvod se tedy nelze ztotožnit. Žalobce má za nepřezkoumatelnou rovněž argumentaci žalovaného vyvozující z porovnání obou tabulek (tabulka „Operační odbor-přesčasy“ a tabulka obsazení plánovaných míst) závěr, že ne všichni policisté na středisku se podíleli na vytvoření celkového počtu přesčasů. Žalobci není zřejmé, na základě jaké skutečnosti žalovaný k tomuto závěru dospěl. Tuto námitku soud rovněž nemůže akceptovat. Žalovaný výslovně uvádí, že k uvedenému závěru dospěl porovnáním obou tabulek, což v napadeném rozhodnutí skutečně učinil, když popsal, jaké skutečnosti jsou v předmětných tabulkách zaneseny, aby následně z těchto zjištění vyvodil konkrétní úsudek o počtu osob podílejících se na vytvoření celkového počtu přesčasů. Nelze tedy úspěšně namítat, že žalovaný zvoleným postupem neposuzoval důvod obnovy řízení. Žalobce dále tvrdí, že žalovaný nemůže hodnotit důkazy jako takové, jak činí, neboť by to fakticky znamenalo vedení obnoveného řízení, resp. namítá, že žalovaný je povinen přidržet se výčtu důvodů pro obnovu dle § 192 zákona o služebním poměru. Soud opakovaně cituje znění § 192 zákona o služebním poměru: „Řízení, které je ukončeno rozhodnutím, jež nabylo právní moci, se na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšla najevo nová skutečnost, která existovala v době původního řízení a kterou nemohl účastník, jemuž je ku prospěchu, bez svého zavinění v tomto řízení uplatnit, b) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky, o níž bylo příslušným orgánem rozhodnuto jinak, nebo c) rozhodnutí se opírá o důkaz, o němž se zjistilo, že je nepravdivý, a tato skutečnost může mít podstatný vliv na obsah rozhodnutí“. Z napadeného rozhodnutí se podává, že žalovaný hodnotil důkazy v rámci odvolacích námitek předestřených žalobcem. Také ze znění zákonného ustanovení je zřejmé, že na hodnocení nelze rezignovat, neboť lhostejno zda se jedná o písm. a), b) či c), je nutné zvážit, zda „tato skutečnost může mít podstatný vliv na obsah rozhodnutí“, což žalovaný učinil, když posuzoval žalobcem označenou novou skutečnost (tabulku „Operační odbor-přesčasy“). Žalovaný se „zabýval důkazem předloženým žalobcem za účelem zjištění, zda je způsobilý doložit, že existuje důvod pro obnovu řízení podle § 192 odst. 1 písm. a) nebo písm. c) zákona o služebním poměru.“ (srov. str. 6 napadeného rozhodnutí). Takový postup nelze žalovanému vytýkat, když tento nevybočil z mezí stanovených mu zákonem. Soud tedy námitku odmítl pro nedůvodnost. Tvrzení žalobce, že v „…tomto případě vyšla najevo nová skutečnost, a to personální podstav…“ již soud shora vyvrátil, když postavil najisto, že pro žalobce nebyl tvrzený personální podstav novou skutečností, neboť toto zmiňoval již ve své žádosti adresované prvostupňovému správnímu orgánu. Pro toto soudní řízení není rozhodné, zda se uvedené tvrzení zakládá na pravdě, resp. zda tento stav existoval již v době původního řízení. Jak je uvedeno výše, žalobce již v prosinci 2010 ve své žádosti o vyplacení odměny za odpracované přesčasové hodiny poukazoval na nedostatečný počet policistů („…chybějící práce přesčas mi byla nařizována výhradně za účelem nahrazení práce chybějících příslušníků při dlouhodobě sníženém stavu oddělení…“). Tabulka tak představuje pouze nově předložený důkaz k prokázání této již v prvotním řízení uplatněné skutečnosti. Uvedenou skutečnost, personální podstav, tedy nelze považovat za skutečnost novou ve smyslu § 192 zákona o služebním poměru. Personální podstav jako důvod k nařizování přesčasových hodin by v řádném řízení jistě mohl svědčit ve prospěch žalobce, nelze jej však považovat za důvod pro obnovu řízení, neboť se nejedná o skutečnost novou. Pokud žalobce opakovaně označuje tvrzení o personálním podstavu jako důvodu k nařizování přesčasových hodin za skutečnost novou, jedná se o nedostatečné pochopení zákonného ustanovení upravujícího podmínky pro obnovu řízení dle služebního zákona. Na tomto místě soud opakovaně upozorňuje na rozdíl mezi předmětnou úpravou zakotvenou ve služebním zákoně ve srovnání s úpravou téhož ve správním řádu. Soud se nemůže ztotožnit s právním postojem žalobce, že byly splněny podmínky pro obnovu řízení dle § 192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru a uvedenou námitku odmítl pro nedůvodnost. Totožný postoj soud zastává k námitce poukazující na existenci důvodu dle § 192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru. Uvedené ustanovení umožňuje obnovu řízení za předpokladu, že „rozhodnutí se opírá o důkaz, o němž se zjistilo, že je nepravdivý, a tato skutečnost může mít podstatný vliv na obsah rozhodnutí“. Následně však žalobce neoznačil důkaz, který by měl být nepravdivý. Pouze opakovaně v obecné rovině napadl způsob shromažďování materiálů, dokazování a posuzování zjištěných skutečností správními orgány. Následně vyjádřil své přesvědčení, že jakýkoli získaný důkaz o nesprávnosti tvrzení služebního funkcionáře je způsobilý s úspěchem iniciovat obnovu řízení. S tímto tvrzením se soud nemůže ztotožnit, neboť odporuje dikci zákona, nezbývá mu tudíž než odmítnou námitku jako nedůvodnou, neboť v důsledku předloženého dokumentu (tabulka) nebylo zjištěno, že by se původní rozhodnutí opíralo o důkaz, o němž se později zjistilo, že je nepravdivý ve smyslu § 192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru. Žalobce je přesvědčen, že přinejmenším zpochybnil pravdivost tvrzení služebního funkcionáře, že při nařizování služby přesčas bylo vše v pořádku. Toto však není předmětem řízení a soudu nepřísluší posuzovat ani skutečnost, zda příslušní funkcionáři o problémech s nedostatečným personálním obsazením věděli. Soud posuzoval, zda jsou za daného skutkového stavu splněny podmínky pro obnovu řízení dle § 192 odst. 1 písm. a) či písm. c) zákona o služebním poměru a dospěl k závěru, že nikoli. V dané záležitosti soud neshledal porušení žalobcem uvedených ustanovení zákona o služebním poměru. Rozhodnutí považuje za přezkoumatelné, důvodné, odpovídající principům logiky, vnitřně konzistentní a zákonu odpovídající. Odůvodnění napadeného rozhodnutí soud neshledal zavádějícím, argumentaci žalobce žalovaný dostatečně vypořádal a napadenému rozhodnutí nelze vytýkat ani chybějící oporu ve spisovém materiálu, rozpor s obsahem spisu či obecně známými skutečnostmi. K žalobní výhradě o tom, že nebyly zjišťovány veškeré skutečnosti významné pro rozhodování, soud zdůrazňuje, že tu jde o obnovu řízení a jak bylo uvedeno v předchozí pasáži rozsudku, byly hodnoceny právě důkazy, pro které žalobce tvrdil, že jsou dány podmínky pro obnovu řízení. Úsudek o tom, že tu důvody pro obnovu řízení nejsou, má oporu v zákoně a nepříčí se ustálené judikatuře. Soud proto uzavřel, že pro důvody tvrzené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že byly splněny předpoklady podle § 51 s. ř. s., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaný i prvostupňový správní orgán postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, žalobcem uvedené žalobní námitky nebyly důvodné. V dané záležitosti soud neshledal porušení žalobcem uvedených ustanovení služebního zákona, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své administrativní činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 1. února 2017 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Balejová v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava