50 A 53/2017

Rubrum

č. j. 50 A 53/2017 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci Žalobkyně : Mgr. D. V. bytem X zastoupené Mgr. Petr Pokorný, advokát společnosti WÖLFL & POKORNÝ společnost advokátů s. r. o. sídlem Široká 15/8, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeský kraj sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29. 5. 2017, č. j. KUJCK 65521/2017 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2017, č. j. KUJCK 65521/2017 a rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov ze dne 13. 4. 2017 č.j. MUCK 20991/2017/OVV/Fi se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. 2 50A 53/2017

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 9.800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov, kterým bylo podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastaveno řízení o návrhu žalobkyně na určení, že jejím rodným příjmením je P. a dále řízení o žádosti žalobkyně o provedení oprav v příslušných matričních knihách a o vystavení nových matričních dokladů, kde bude uvedeno požadované rodné příjmení P., kdy žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a napadené usnesení potvrdil.

2. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí věcně i právně nesprávné. Správní orgán zcela nesprávně vyhodnotil její návrh jako návrh na změnu příjmení ve smyslu § 72 zákona č. 301/2000 Sb. o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, kdy jejím návrhem se vůbec nezabýval a správní řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, kdy návrh žalobkyně byl posouzen jako zjevně právně nepřípustný. Správní orgán tedy nerozhodl meritorně, přestože tak měl učinit. Žalobkyně se proti rozhodnutí odvolala, přičemž žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a usnesení potvrdil, kdy v odůvodnění v podstatě zopakoval argumenty správního orgánu I. stupně, posoudil rovněž návrh žalobkyně jako zjevně právně nepřípustný, přičemž se v odůvodnění rozhodnutí návrhem žalobkyně zabýval i částečně věcně. Žalobkyně se v návrhu nedomáhala změny svého příjmení, z jejího návrhu jednoznačně vyplývalo, že postupem podle § 142 odst. 1 správního řádu se domáhá vydání deklaratorního rozhodnutí správního orgánu, že jejím rodným příjmením vždy bylo a je „P.“ a v důsledku tohoto určení se pak domáhala opravy v matričních dokladech, kde je chybně uvedeno, že její rodné příjmení je Ř. Správní orgán tedy měl její návrh věcně projednat, což nebylo učiněno. Žalobkyně svůj návrh opírala o ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu a o hmotněprávní § 68 odst. 2 zákona o matrikách.

3. Žalobkyně uvádí, že v matriční knize narození Obecního úřadu v Lanškrouně, kde se narodila, je zapsáno jako její rodné příjmení P., v jejím rodném listě, v oddacím listě a v rodných listech jejich dětí je ovšem chybně uvedeno jako její rodné příjmení Ř. Příjmení Ř. získala žalobkyně na základě její žádosti o změnu příjmení v osmnácti letech v roce 1986. Po změně jejího příjmení jí byl vydán rodný list, v němž mělo být uvedeno jako rodné příjmení P., tedy rodný list měl obsahovat údaj Ř. rozená P. Díky nejednotné praxi a nedostatečné právní úpravě se však toto nestalo. Příjmení Ř. používala žalobkyně do dne 19. 4. 1990, kdy sňatkem přijala příjmení V. po svém manželovi, které používá dodnes. Sňatek na jejím rodném příjmení nemohl ničeho změnit. V jejím 3 50A 53/2017 oddacím listě tak mělo být uvedeno Ř., rozená P., ale z výše uvedených důvodů tomu tak opět nebylo a byl jí vydán oddací list s chybným údajem o jejím rodném příjmení. Příjmení Ř. bylo sňatkem „zkonzumováno“ a přestalo pro její osobu existovat, neboť došlo k jeho změně na V. Příjmení Ř. není jejím rodným příjmením, ani nikdy nebylo, ani ho není již povinna používat jako své příjmení.

4. Zcela nesprávně žalovaný uvádí, že je povinna používat příjmení V., přestože žalobkyně toto nikdy nezpochybňovala, že je po sňatku povinna užívat příjmení V. Žalobkyně poukazuje na to, že v úředním styku není dotazována pouze na aktuální příjmení. V případě, že je dotazována na rodné příjmení, je nucena se prokazovat příjmením Ř., které však nikdy nebylo jejím rodným příjmením, ale bylo příjmením získaným na základě její žádosti o změnu příjmení. Tím se cítí být žalobkyně dotčena na svých právech, a to konkrétně na právu na ochranu jejího jména, které je zakotveno v článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále rozvinuto v § 77 občanského zákoníku.

5. Žalobkyně má za to, že správní orgány vůbec nepochopily čeho se žalobkyně v návrhu domáhá, proto nemohly její návrh správně právně posoudit a vydat rozhodnutí. Žalobkyně má právo žádat správní orgán o vydání rozhodnutí, ve kterém by jí bylo umožněno prokazovat se jejím pravým rodným příjmením. Správní orgán v daném případě nerespektoval základní zásady činnosti správních orgánů, a to zásadu zakotvenou v § 2 odst. 3 správního řádu, v § 3 i v § 4, když poukazuje na to, že je zejména porušováno její právo na pravou identitu, právo uvádět v úředním styku své pravé rodné příjmení získané při narození. Tím je porušováno její právo na rodné příjmení, které jako rodné skutečně pociťuje a je porušováno její právo se tímto rodným příjmením prokázat úřední listinou.

6. Podle žalobkyně správní orgány zcela nesmyslně posoudily její návrh o určení právního vztahu a svévolně jej považovaly jako žádost o změnu příjmení a nesprávně vyhodnotily návrh s ohledem na § 142 odst. 2 správního řádu jako zjevně právně nepřípustný. Žalobkyně považuje za nesporné, že se narodila jako P. a je tedy rozená P. Proto nejsou žádné pochybnosti o jejím původním, pravém a správném rodném příjmení. Proto má za to, že má právo na užívání původního a nezpochybnitelného rodného příjmení. O úpravu svého rodného příjmení žádala žalobkyně v minulosti, a to na základě žádostí podaných matričním úřadům dle § 72 zákona o matrikách, a to v roce 1997 a v roce 2014, když tyto její žádosti byly pokaždé zamítnuty s odůvodněním, že postupem dle zákona o matrikách nelze změnit rodné příjmení, ale pouze příjmení aktuální a jelikož se žalobkyně mezitím vdala, může změnit se souhlasem manžela již jen své hlavní příjmení V. Z této argumentace matričních úřadů vyplývá implicitně, že rodné příjmení člověka je po celou dobu jeho života stejné a nemění se. Z této premise pak vychází i návrh žalobkyně, který podala s odkazem na § 142 odst. 1 správního řádu právě proto, že se nemůže z principu domáhat změny svého rodného příjmení, neboť to se po celou 4 50A 53/2017 dobu života logicky změnit nemůže. Proto je žalobkyní navrhováno, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

7. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, ve vyjádření k žalobě odkázal na napadené rozhodnutí, kde bylo řádně popsáno, co ho vedlo ke způsobu rozhodnutí v předmětné věci. Ve vyjádření poukázal na vydání deklaratorního rozhodnutí dle § 142 odst. 1 správního řádu, které je možné vydat pouze tehdy, nebrání-li tomu nějaká skutečnost uvedená v § 142 odst. 2 správního řádu. V řízení bylo zjištěno, že otázka změny, a tedy i určení jejího rodného příjmení byla již opakovaně řešena v rámci jiného správního řízení podle zákona o matrikách. Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím prvostupňového správního orgánu, návrh žalobkyně je dle žalovaného srozumitelný a i lidsky pochopitelný, správní orgány jsou povinny jednat na základě platných právních předpisů, a pokud je tedy zákonem § 142 odst. 2 správního řádu stanovena výluka pro použití § 142 odst. 1 správního řádu, nemůže správní orgán toto ustanovení neaplikovat. Důvody, proč bylo nutno aplikovat výluku stanovenou v § 142 odst. 2 správního řádu, jsou rozvedeny v napadeném rozhodnutí. Žalovaný poukázal na to, že žádosti žalobkyně o změnu příjmení bylo vyhověno a byla povinna používat nové změněné příjmení až do svého sňatku v roce 1990. Tím tedy došlo ke změně příjmení, které bylo z dnešního pohledu i její rodné příjmení. Od sňatku je povinna používat příjmení V. Podle současné právní úpravy není možné změnit příjmení, které nyní není povinna užívat. Správní orgány rozhodovaly o žádostech žalobkyně o změnu příjmení z Ř. na P., které zamítly. Současná žádost o změnu příjmení podle správního řádu je žádostí totožnou, pouze podanou podle jiného právního předpisu, což však zákon neumožňuje.

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

9. V daném případě je mezi účastníky na sporu, zda je důvod pro zastavení řízení o žádosti žalobkyně z důvodu zjevné právní nepřípustnosti ve smyslu § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, jestliže žalobkyně se domáhala návrhem určení, že jejím rodným příjmením je „P.“ a dále aby byly provedeny opravy v příslušných matričních knihách a o vystavení nových matričních dokladů, kde bude uvedeno požadované rodné příjmení P. Závěr o právní nepřípustnosti vyvodily oba správní orgány z toho, že otázka změny rodného příjmení již byla 2x řešena v řízení u matričního úřadu podle zákona o matrikách, proto nemůže být opakovaně rozhodováno podle § 142 odst. 1 správního řádu, a žádost žalobkyně je zjevně právně nepřípustná a řízení muselo být zastaveno.

10. Krajský soud uvádí, že zjevná právní nepřípustnost představuje neurčitý právní pojem, který je nutno vykládat restriktivním způsobem. Podle ustanovení § 66 správního řádu totiž takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví. Z důvodu ochrany práv účastníka řízení je proto možno k tomuto způsobu rozhodnutí přikročit jen tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyhovět. To znamená, že tato nepřípustnost musí být patrná již ze samotné žádosti nikoli teprve z výsledků 5 50A 53/2017 dalšího dokazování či zjišťování. Jako příklad zjevné právní nepřípustnosti lze například uvést situaci, kdy o přiznání oprávnění vázaného na dosažení určitého věku žádá osoba, která této hranice nedosáhla, případně žádost o přiznání určitého oprávnění, které může získat toliko právnická osoba, podá osoba fyzická. Smyslem tohoto ustanovení je to, aby se takovou žádostí, u které je zcela zjevné, že jí nemůže být vyhověno, neboť to právní úprava neumožňuje, správní orgán se nemusel po věcné stránce zabývat. Žádost může být kvalifikována jako zjevně nepřípustná, pokud při jejím posuzování nebude správní orgán muset uplatňovat správní uvážení, respektive vykládat neurčité právní pojmy. V takovém případě podle ustanovení § 45 odst. 3 správního řádu postupovat nelze a správní orgán by musel žádost posuzovat meritorně a teprve na základě proběhlého správního řízení již případně žádost zamítnout rozhodnutím.

11. Soud se proto zabýval tím, zda v daném případě městský úřad vyhodnotil žádost správně, když ji označil za zjevně právně nepřípustnou.

12. Z § 142 odst. 1 správního řádu vyplývá, že správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. V souvislosti s tím soud poukazuje na to, že ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu znamená, že v jakýchkoliv případech, kdy právní úprava svěřuje správním orgánům působnost (věcnou příslušnost) spočívající především ve vydávání rozhodnutí, popřípadě jiných správních úkonů, jimiž se zakládají práva a povinnosti (opatření obecné povahy), mohou tyto správní orgány podle § 142 a za podmínek v něm uvedených rozhodovat též o tom, zda určitá práva a povinnosti, tj. právní vztahy vznikly nebo nevznikly či zanikly nebo nezanikly. To platí i pro případy, kdy je správnímu orgánu ve zvláštních zákonech svěřeno rozhodovat spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů. I v těchto případech je možné domáhat se na základě § 142 správního řádu deklaratorního rozhodnutí.

13. Povinností žalobkyně bylo prokázat, že vydání deklaratorního rozhodnutí je nezbytné pro uplatnění jejich práv. V souvislosti s tím soud poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2015 č. j. 11 A 116/2014-32, podle kterého vydání deklaratorního rozhodnutí podle § 142 správního řádu nemá sloužit toliko jen ke konstatování, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá nebo zda zanikl a kdy se stalo, ale má být zejména nezbytným podkladem pro následné další konkrétní kroky žadatele k ochraně jeho subjektivního práva, přičemž účel vydání deklaratorního rozhodnutí musí být jasně pojmenován a musí být rovněž právně uskutečnitelný, tj. musí být zřejmé, že určitá práva konkrétnímu žadateli svědčí a musí být prokázáno, že k jejich ochraně a následným krokům ve věci je rozhodnutí podle § 142 správního řádu nezbytné a že jej tedy nelze dosáhnout jinak.

14. Krajský soud má za to, že správní orgány vzniklou právní situaci vyhodnotily chybně, neboť jak plyne ze shora uvedeného, k závěru o zjevné právní nepřípustnosti předmětné 6 50A 53/2017 žádosti došly až na základě jejího meritorního posouzení a poté co vyhodnotily přiložené doklady, a to zejména, kdy byla hodnocena předchozí rozhodnutí, ve kterých bylo rozhodováno o žádosti žalobkyně o povolení změny příjmení. Ve skutečnosti tedy žádost svojí podstatou není zjevně právně nepřípustná, např. proto, že ji podal neoprávněný subjekt či, že by její podání výslovně vylučovala zákonná úprava, tak že by se s ní správní orgán I. stupně věcně vůbec nemusel zabývat, nýbrž právě naopak se s ní tento orgán vypořádal věcně a materiálně vzato ji neshledal důvodnou. O tom svědčí i obsah napadeného rozhodnutí, kdy z odůvodnění vyplývá, že se návrhem žalobkyně zabýval částečně i věcně, kdy odkazoval na předchozí řízení, přičemž zcela nesprávně vyhodnotil návrh žalobkyně jako návrh na změnu příjmení ve smyslu § 72 zákona o matrikách, přestože žalobkyně se v návrhu nedomáhala změny svého příjmení, v návrhu uváděla, aby bylo postupem podle § 142 odst. 1 správního řádu deklarováno, že jejím rodným příjmením vždy bylo a je P. a v důsledku tohoto určení se pak domáhala opravy v matričních dokladech, kde má uvedeno, že její rodné příjmení je Ř.

15. Soud proto uzavřel, že žádost žalobkyně nebyla zjevně právně nepřípustná, aby s ní správní orgán I. stupně okamžitě naložil tak, že řízení jako zjevně právně nepřípustné zastavil, a to po podrobném rozboru nastalé právní situace a zhodnocení listinných důkazů.

16. Správní soud proto spatřuje v postupu správních orgánů pochybení, neboť nebyl dán důvod pro zastavení řízení, nýbrž prvostupňový správní orgán měl o návrhu rozhodnout věcně. Správní orgány tedy chybně vyhodnotily právní otázku možného postupu dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu.

17. Krajský soud má za to, že správní orgán překročil mez dovoleného ověřování přípustnosti žádosti, když ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že v minulosti bylo již rozhodováno o žádosti žalobkyně o změnu příjmení, proto prováděl další dokazování a zjišťování.

18. Soud konstatuje, že podle § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výrok prvoinstančního rozhodnutí je opřen o ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, kdy došlo k zastavení správního řízení z důvodu zjevné právní nepřípustnosti. Žalovaný se s tímto výrokem ztotožnil. Má-li soud přezkoumat zákonnost tohoto výroku, nemůže se zabývat ničím jiným, než posouzením otázky, zda zde byl či nebyl důvod pro zastavení správního řízení podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Tento postup je výrazem zásady subsidiarity soudní ochrany zakotvené již v § 5 soudního řádu správního. Podle tohoto ustanovení, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. Soud se tudíž může zabývat toliko přezkumem těch výroků, které se staly součástí správních rozhodnutí a vůči nimž byly vyčerpány všechny řádné opravné prostředky. Soud rovněž poznamenává, že zastavení řízení je deklarací skutečnosti, že 7 50A 53/2017 pro konkrétní překážku není vůbec možné v řízení pokračovat a dospět k rozhodnutí o věci samé. Naproti tomu, rozhodnutí o zamítnutí žádosti je negativním rozhodnutím o věci samé.

19. Odkazem na shora uvedené se soud nemohl zabývat žalobními námitkami směřujícími do věci samé, tj. jakým způsobem mělo být o žádosti žalobkyně věcně rozhodnuto. Stejně tak soud nemohl přezkoumat k těmto námitkám žalovaným zaujaté závěry, neboť tyto nijakým způsobem neskýtají oporu výroku správních orgánů o zastavení řízení.

20. Soud proto uzavřel, že správní orgán nebyl oprávněn zastavit řízení podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, jestliže se žalobkyně domáhala svým návrhem určení, že jejím rodným příjmením je „P.“ a dále se svou žádostí domáhala provedení oprav v příslušných matričních knihách a o vystavení nových matričních dokladů, nikoli změny příjmení.

21. Vzhledem k tomu, že žaloba je důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nezákonnosti trpí i prvoinstanční rozhodnutí, a proto soud rozhodl také o jeho zrušení (§ 78 odst. 3 s. ř. s.) S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení. Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku.

22. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto ji soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000 Kč a v odměně advokáta za dva úkony právní služby po 3.100 Kč a 2 x 300 Kč režijní paušál. Celkem tedy náklady řízení představují částku 9.800 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobkyně. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. 8 50A 53/2017 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 27. dubna 2018 Mgr. Helena Nutilová v. r. předsedkyně senátu