50 A 59/2018

Rubrum

č. j. 50A 59/2018 – 51 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobkyně: M. L., narozena X státní příslušnost Ukrajina bytem M. 146, P. zastoupená Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem Františkánská 7, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 6. 2018, č. j. MV-54092-4/SO-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žalované se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala u nadepsaného soudu žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 6. 2018, č. j. MV-54092-4/SO-2016 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 2 50A 59/2018 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 16. 2. 2016, čj. OAM-7447-23/ZM-2015 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím bylo ve výroku I. rozhodnuto tak, že žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty se dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců v účinném znění zamítá, jelikož údaje podstatné pro posouzení žádosti v nich uvedené neodpovídají skutečnosti. Výrokem II. pak bylo určeno, že dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců v účinném znění dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

2. Žalobkyně vymezuje žalobní body, když namítá porušení § 2 odst. 3 správního řádu, neboť správní orgán nešetřil práva a oprávněné zájmy žalobkyně a porušil přitom zásady proporcionality a subsidiarity. Žalobkyně dále namítá porušení § 3 správního řádu, neboť správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

3. Žalobkyně je přesvědčena, že napadené rozhodnutí trpí závažnými vadami, nebylo postupováno v souladu se zákonem, příslušná ustanovení byla vykládána, resp. aplikována extenzivně a účelově.

4. Správními orgány byly na žalobkyni kladeny nepřiměřené nároky ohledně znalosti právních předpisů a listinných dokumentů, a to v prvé řadě ve vztahu k evidenčním listům důchodového pojištění, které nekorespondují s výslechem žalobkyně. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že výslech žalobkyně se konal až dva měsíce po podání předmětné žádosti. Zde žalobkyně spatřuje porušení zásad subsidiarity a proporcionality.

5. K otázce členství ve Družstvu APICKA je žalobkyně přesvědčena, že splňuje podmínky § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které definuje pojem zaměstnání a že prokázala své členství ve družstvu. Pokud své členství při výslechu popřela, tak z důvodu matoucího způsobu kladení otázek. Žalobkyně byla v minulosti zaměstnankyní, tudíž si při výslechu neuvědomovala rozdíl mezi zaměstnáním a podnikáním. Svým jednáním žalobkyně nesledovala obcházení zákona, nelze jí rovněž přičítat k tíži, že nevyužívala všech oprávnění z členství v družstvu plynoucích, tj. že byla pasivní členkou. Její díl činnosti spočíval v pracích vykonávaných na zakázkách družstva.

6. Správní orgány vykládají občanskoprávní normy extenzivně, resp. optikou veřejného práva, což je ústavně nekonformní. Stát musí svou moc uplatňovat restriktivně, nelze vinit žalobkyni z toho, že se pohybuje při okraji zákonného vymezení.

7. Správní orgány kladou na žalobkyni nepřiměřené nároky, extenzivně vykládají pojem „jiná závažná překážka“, který je nutno vykládat restriktivně, v souladu s principem přiměřenosti. Žalobkyně pobývá na území ČR cca od 16 let, platí zde zásada, že práva cizince rostou úměrně délce pobytu. V tomto ohledu považuje žalobkyně rozhodnutí za nepřiměřené s ohledem na dopad do jejího osobního života, tedy v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně žije na území ČR s manželem, napadené rozhodnutí výrazně zasáhne do jejich manželského soužití. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 50A 59/2018 8. Žalovaný ve vyjádření navrhl projednávanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Poukázal přitom na skutečnost, že žalobkyně odpovídá za všechny údaje uvedené v podané žádosti. Nepřiměřené nároky ohledně znalosti právních předpisů na ni kladeny nebyly. Žalobkyně jednak žije na území ČR od roku 2004, tudíž by měla být znalá právních předpisů. Pokud si pamatuje mzdu vyplácenou jí od května 2015, která nekorespondovala s údaji doloženými v evidenčních listech důchodového pojištění, měla by si pamatovat i údaje v listinách doložených správnímu orgánu dva měsíce před výslechem. Žalovaný rovněž popřel matoucí charakter otázek žalobkyni kladených. Při výslechu byla přítomna tlumočnice, žalobkyně přitom neuvedla, že by pokládaným otázkám neporozuměla, což stvrdila svým podpisem. V průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně není členkou družstva, údaje uvedené v žádosti tedy neodpovídají skutečnosti. Námitku nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do osobního života žalobkyně neuplatnila v odvolacím řízení, uvádí ji až v žalobě. Žádost žalobkyně byla zamítnuta z toho důvodu, že žalobkyně obcházela zákony ČR tím, že závislá činnost měla být vykonávána z titulu členství v družstvu, aniž by však toto bylo reálně naplněno. Současně se žalobkyně dopustila porušení právních předpisů ve věci povinných odvodů a plateb. Není v zájmu ČR, aby se na jejím území zdržovali cizinci porušující právní předpisy země. S ohledem na skutečnost, že žalobní body odpovídají námitkám uvedeným v odvolání, žalovaný v podrobnostech odkazuje na napadené rozhodnutí.

9. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

10. Dne 27. 4. 2015 podala žalobkyně žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. K žádosti doložila mimo jiné rozhodnutí úřadu práce, kterým se jí dle § 94 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů prodlužuje povolení k zaměstnání z titulu člena Družstva BIANKA (dále též „družstvo“), IČ 28093542, se sídlem Otakara Jeremiáše 2156, Budějovické Předměstí, 397 01 Písek (vydáno Úřadem práce ČR, kontaktní pracoviště Písek pod č. j PIA-149-2/2013-za dne 23. 4. 2015). Žalobkyně měla na základě této písemnosti zajišťovat plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti družstva jako jeho členka. Dále žalobkyně předložila pracovní smlouvu na dobu neurčitou, uzavřenou dne 17. 4. 2015 s Družstvem BIANKA, spolu se mzdovým výměrem ze dne 17. 4. 2015, vystaveným rovněž družstvem, kterým je žalobkyni přiznán mzdový tarif ve výši 10.300,- Kč měsíčně. Podle údajů z cizineckého informačního systému žalobkyně vykonává zaměstnání pro družstvo od 6. 4. 2009. Prvostupňový správní orgán za účelem zjištění skutečného stavu věci nezbytného pro účely vydání rozhodnutí dotázal Okresní správu sociálního zabezpečení Písek ve věci registrace žalobkyně jako zaměstnankyně v systému České správy sociálního zabezpečení, a to vzhledem k deklarovanému účelu pobytového oprávnění zaměstnání od roku 2003. Podle údajů vedených osloveným subjektem byla žalobkyně vedena u zaměstnavatele Družstvo BIANKA pouze v době od 2. 5. 2012 do 31. 10. 2012, od 1. 4. 2013 do 31. 12. 2014, od 1. 1. 2015 do 19. 4. 2015 a od 20. 4. 2015 do současné doby. Prvostupňový správní orgán vzhledem ke zjištěnému stavu věci provedl výslech žalobkyně, který byl uskutečněn dne 16. 6. 2015.

11. Do protokolu o výslechu č. j. OAM-7447-14/ZM-2015 žalobkyně uvedla následující. K účelu pobytu žalobkyně sdělila, že na Ukrajině je těžký život a chce v ČR pracovat; v současné době v ČR pracuje jako uklízečka. Uvedla adresu ubytovny, na které v P. bydlí spolu s manželem O. K dotazům na členství v družstvu žalobkyně uvedla, že není členkou družstva, že je zaměstnankyně. Prvostupňový správní orgán se tedy žalobkyně dotázal na Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 50A 59/2018 rozpor mezi její předchozí výpovědí, že není členkou družstva a předloženým rozhodnutím z úřadu práce, ve kterém stojí, že je jí povoleno zaměstnání jakožto člence Družstva BIANKA. Žalobkyně opětovně vypověděla, že je jen zaměstnankyně. Dále sdělila, že rozhodnutí z úřadu práce viděla a četla ho a že asi tedy je členkou družstva, neví však, jak dlouho její členství trvá. Předsedou družstva je pan P. K dotazu v jaké výši vkládala členský vklad, a zda jí z členství v družstvu plynou nějaké příjmy, žalobkyně sdělila, že žádné peníze jako vklad nevkládala a že jiné příjmy než svůj plat z družstva nemá. Se stanovami družstva se žalobkyně seznámila, viděla je, žalobkyně však neví, jaká má práva a povinnosti. Jako předmět činnosti družstva žalobkyně uvedla stavební práce a zemědělské práce. K počtu členů družstva sdělila, že tam je A., T., N., ale nezná jejich příjmení. K dotazu na členské schůze žalobkyně sdělila, že se konají jednou za rok, poslední schůze byla v zimě v roce 2015 (na začátku ledna), řešilo se, že se má dobře a kvalitně pracovat. Bylo jich tam osm i s předsedou panem I. P. Ostatní zúčastněné nezná žalobkyně osobně. Po nahlédnutí do pracovní smlouvy dále žalobkyně sdělila, že se sešli v kanceláři v Písku, na adrese Otakara Jeremiáše 2156. Dále účastnice řízení vypověděla, že je družstvo v zisku, viděla uzávěrku za rok 2014, sídlo družstva je v centru Písku. K dotazům ohledně zaměstnání žalobkyně sdělila, že uklízí u Polanského v P., výplatu jí dává pan P. Pro družstvo pracuje asi 7 let, po celou dobu jako uklízečka. Vydání rozhodnutí úřadu práce vyřizoval pro žalobkyni na plnou moc pan P., který ho také převzal. K dotazu na uzavření pracovní smlouvy žalobkyně sdělila, že má pracovní smlouvu, podepisovala ji v Písku asi v lednu 2015. Pracovní smlouvu si přečetla a zapomněla co v ní je. Rozpor spočívající v tom, že pracovní smlouva a mzdový výměr předložené pro účely řízení jsou podepsány dne 17. 4. 2015, žalobkyně objasnila tak, že to popletla a smlouvu podepsala 17. 4. 2015. K tomu, zda je zaměstnavatelem za žalobkyni hrazeno zdravotní pojištění a důchodové a sociální pojištění u České správy sociálního zabezpečení žalobkyně uvedla, že to za ní platí, strhávají jí kolem 3.000,- Kč na zdravotní a sociální pojištění, a to i když je na Ukrajině. Žalobkyně ve výslechu potvrdila, že Družstvo BIANKA je jejím jediným zaměstnavatelem a nepracuje pro jiný subjekt. Žalobkyně pro účely řízení předložila na základě žádosti správního orgánu evidenční listy důchodového pojištění za roky 2013, 2014, o své vůli žalobkyně doložila ještě evidenční listy důchodového pojištění za roky 2012 a 2015. Z těchto písemností vyplývá, že žalobkyně byla v roce 2013 přihlášena k pojištění od 1. 4. 2013 do 31. 12. 2013, vyměřovací základ činil částku 23.830,- Kč, v roce 2014 byla žalobkyně přihlášena v období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 a za toto období činil vyměřovací základ částku 32.424,- Kč, v roce 2012 byla žalobkyně přihlášena v období od 2. 5. 2012 do 31. 10. 2012 a za toto období činil vyměřovací základ částku 48.951,- Kč, v roce 2015 (evidenční list vyhotoven 13. 5. 2015) byla žalobkyně přihlášena v období od 1. 1. 2014 do 19. 4. 2015 a za toto období činil vyměřovací základ částku 10.616,- Kč. Správní orgán I. stupně k tomu uvedl, že vykázané vyměřovací základy v roce 2013 činí za jeden měsíc v průměru částku ve výši 2.647,- Kč, v roce 2014 částku 2.702,- Kč, v roce 2012 částku 8.158,- Kč, v roce 2015 pak částku 2.654,- Kč, kdy se jedná o sumy bez odečtených odvodů a povinných plateb. Přes tento zjištěný stav však žalobkyně při výslechu deklarovala pevnou měsíční částku příjmů ve výši nejméně 10.000,- Kč za měsíc po dobu posledních dvou let, kdy pracuje 8 hodin denně od pondělí do pátku. Žalobkyně při výslechu dále správnímu orgánu I. stupně předložila mzdový list za rok 2015. K tomuto správní orgán I. stupně uvedl, že dle mzdového listu za rok 2015 si žalobkyně v lednu 2015 vydělala čistou mzdu ve výši 1.508,- Kč za měsíc, v únoru 2015 ve výši 1.508,- Kč za měsíc, v březnu 2015 ve výši 1.508,- Kč za měsíc, v dubnu 2015 ve výši 5.705,- Kč za měsíc a v Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 50A 59/2018 květnu 2015 ve výši 10.542,- Kč, což je v rozporu s tvrzením účastnice řízení, že si po dobu posledních dvou let vydělá 10.000,- Kč čistého za měsíc. K dotazu na rodinné či osobní vazby na území ČR žalobkyně uvedla, že zde má manžela, se kterým žije. Náklady na svůj pobyt v ČR hradí žalobkyně z výplaty své a svého manžela, z našetřených peněz živí děti žijící na Ukrajině.

12. Prvostupňovým rozhodnutím byla žádost žalobkyně o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu formou zaměstnanecké karty zamítnuta z důvodu, že údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti, resp. že byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Z provedeného výslechu bylo zjištěno, že žalobkyně pracuje na území České republiky ve společnosti Družstvo BIANKA, přičemž provádí úklidové práce, což odpovídá údajům uvedených v povolení k zaměstnání vydaném úřadem práce. Z povolení k zaměstnání je však dále zřejmé, že toto bylo žalobkyni vydáno za účelem plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti družstva a zajišťovaných pro toto družstvo jeho členem nebo členem jeho statutárního či jiného orgánu. Z uvedeného správní orgán usoudil, že zákonnou podmínkou pro vydání povolení k zaměstnání je skutečnost, že žalobkyně je členkou této právnické osoby (družstva). Není- li žalobkyně fakticky členem tohoto družstva, nemůže tak logicky z tohoto titulu plnit úkoly vyplývající z předmětu činnosti družstva. Žalobkyni přitom není známo, že by kdykoliv do předmětné společnosti učinila či měla učinit jakýkoliv členský vklad a nadto sama opakovaně vypověděla, že není členkou družstva, ale zaměstnankyní. Zákonným předpokladem pro vydání povolení je tedy v tomto případě skutečnost, že žalobkyně je členem družstva se všemi právy a povinnostmi vyplývajícími z předmětných ustanovení zákona o obchodních korporacích a z občanského zákoníku, čehož by si měla být logicky vědoma. Bez toho není možno povolení k zaměstnání vydat. Ve většině ostatních případů je cizincům z tzv. třetích zemí umožněno v České republice pracovat pouze za předpokladu, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak a zaměstnavatel s krajskou pobočkou úřadu práce předem projednal záměr zaměstnávat cizince, tedy s přihlédnutím na situaci na trhu práce. Tato podmínka pro výkon závislé práce cizinci je v zákoně o zaměstnanosti zakotvena jako určitý nástroj ochrany pracovního trhu ČR. Právě v jednání žalobkyně, případně jejího zaměstnavatele, správní orgán shledal obcházení zákona. Byla deklarována skutečnost, že závislá činnost bude vykonávána z titulu členství v družstvu, aniž by toto bylo reálně naplněno, jak bylo zjištěno provedením výslechu, když žalobkyně samotné členství v družstvu popřela a splnění podmínek pro vznik tohoto členství (splnění vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu) negovala. Údaje podstatné pro posouzení žádosti v nich uvedené tedy neodpovídají skutečnosti. Současně s výše popsaným chováním žalobkyně správní orgán I. stupně shledal naplnění závažné překážky pobytu na území v její účasti na dlouhodobém, opakovaném porušování právních předpisů ČR ve věci povinných odvodů a plateb, a to vzhledem k rozporům mezi příjmy, které žalobkyně obdržela hotově, bez jakéhokoli písemného dokladu od zaměstnavatele a výší deklarovaných příjmů vůči českým úřadům. Před vydáním rozhodnutí se správní orgán zabýval otázkou přiměřenosti vydaného rozhodnutí v jeho dopadu na osobu žalobkyně v souladu s § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně má v ČR manžela, který zde má samostatně povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. Děti a další členové rodiny žalobkyně pobývají v domovském státě. Na území ČR pobývá žalobkyně od roku 2003, a to na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Dle jejího vyjádření zde nevlastní žádný nemovitý majetek, na Ukrajině mají Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 50A 59/2018 rozestavěný dům. Z úkonů správního řízení bylo zjištěno, že žalobkyně se účastnila porušování právních předpisů ČR a tento stav svědčí dle správního orgánu I. stupně mimo jiné o velmi nízkém stupni integrace žalobkyně do české společnosti. Fiktivní výkon členství v Družstvu BIANKA, akceptace odlišné výše příjmů v hotovosti od zaměstnavatele proti příjmům vykázaným vůči českým úřadům a neznalost pracovněprávních předpisů přes deklarovaný účel pobytu zaměstnání v délce 13 let vedly správní orgán I. stupně k závěru přiměřenosti vydávaného rozhodnutí. Správní orgán I. stupně nezpochybnil, že vydaným rozhodnutím dojde v určité míře k zásahu do osobního života žalobkyně, zejména vzhledem k délce doby pobytu na území a ke skutečnosti, že v ČR pobývá její manžel, avšak kvůli důvodům, které vedly k zamítnutí žádosti, považoval správní orgán I. stupně vydané rozhodnutí přiměřeným. Správní orgán I. stupně v této souvislosti poukázal na skutečnost, že důvody pro zamítnutí žádosti nebyly zapříčiněny stavem, který by žalobkyně nemohla ovlivnit, ale jejím vlastním přístupem.

13. Prvostupňové rozhodnutí napadla žalobkyně včasným odvoláním, které bylo pojednáno žalobou napadeným rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto tak, že se odvolání žalobkyně zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje. Námitky uvedené v odvolání v podstatě korespondují se žalobními body. Žalovaný mj. konstatoval, že žalobkyně žije na území České republiky od roku 2003 a za tuto dobu by již měla být znalá právních předpisů. Nesrovnalost v přiznaných částkách mzdy měla být žalobkyni známa, neboť měla v držení evidenční listy důchodového pojištění vydané zaměstnavatelem pro její osobu. Shledal rovněž prokázaným, že žalobkyně není členkou družstva, a tudíž vykonává práci v rozporu s povolením od úřadu práce, když jí příslušné povolení bylo vydáno právě z důvodu jejího členství v družstvu. V jednání žalobkyně lze spatřovat jednání podřaditelné pod „jinou závažnou překážku pobytu cizince na území“ dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a to pro její účast na dlouhodobém a opakovaném porušování právních předpisů České republiky ve věci odvodů a plateb. Jednání žalobkyně proto není v souladu s veřejným zájmem. Žalobkyně svou žádost odůvodnila výkonem zaměstnání pro Družstvo BIANKA jako členka tohoto družstva, dokazováním správního orgánu I. stupně bylo prokázáno, žalobkyně členskou družstva není, tj. údaje podstatné pro posouzení žádosti v nich uvedené neodpovídají skutečnosti. Tímto je naplněna skutková podstata důvodu pro zamítnutí žádosti dle § 56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Bylo rozhodnuto bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s.

15. Žaloba není důvodná.

16. Soud nepřijal námitku žalobkyně o tom, že na ni byly správními orgány kladeny nepřiměřené nároky ohledně znalosti právních předpisů a listinných dokumentů. V prvé řadě soud podotýká, že řízení bylo zahájeno na žádost žalobkyně, ona sama správnímu orgánu předkládala předmětné dokumenty, které měly být podkladem pro vyřízení žádosti. Bylo tedy povinností žalobkyně poskytnout toliko dokumenty obsahující pravdivé údaje, které by dokládaly skutečný stav věci. Je zřejmé, že žalobkyně tak neučinila. Co se týká evidenčních listů důchodového pojištění, informace v nich obsažené nekorespondují s výslechem žalobkyně. Jak vyplynulo z řízení před správním orgánem I. stupně, žalobkyně předložila na základě žádosti správního orgánu evidenční listy za rok 2013 a 2014, o své vůli pak rovněž evidenční listy za roky 2012 a 2015. Z těchto Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 50A 59/2018 dokumentů bylo správním orgánem zjištěno a v prvostupňovém rozhodnutí podrobně popsáno, že žalobkyní vykázané vyměřovací základy v roce 2013 činily za jeden měsíc v průměru částku ve výši 2.647,- Kč, v roce 2014 částku 2.702,- Kč, v roce 2012 částku 8.158,- Kč a v r. 2015 pak částku 2.654,- Kč, přičemž se jedná o sumy bez odečtených odvodů a povinných plateb. Je tedy zcela zřejmé, že přiznané příjmy žalobkyně se pohybují pod hranicí životního minima, které představuje minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Přes tento zjištěný stav však žalobkyně při výslechu uváděla pevnou měsíční částku příjmů ve výši nejméně 10.000,- Kč po dobu posledních dvou let, kdy pracuje 8 hodin denně od pondělí do pátku, což je v zásadním rozporu vůči doloženým vyměřovacím základům. Skutečnost, v jaké výši je vůči České správě sociálního zabezpečení přiznána výše příjmů žalobkyně, byla žalobkyni známa, neboť disponovala evidenčními listy, kde byly výše vyměřovacích základů uvedeny. Při výslechu žalobkyně správnímu orgánu I. stupně předložila mzdový list za rok 2015. Z něho bylo správním orgánem I. stupně zjištěno, že v lednu 2015 si žalobkyně vydělala čistou mzdu ve výši 1.508,- Kč za měsíc, v únoru 2015 ve výši 1.508,-Kč za měsíc, v březnu 2015 ve výši 1.508,- Kč za měsíc, v dubnu 2015 ve výši 5.705,- Kč za měsíc a v květnu 2015 ve výši 10.542,- Kč, což je rovněž v rozporu s tvrzením žalobkyně, že si po dobu posledních dvou let vydělá 10.000,- Kč čistého za měsíc. Postup správního orgánu spočívající ve snaze ověřit rozporné skutečnosti spočívající v otázkách žalobkyni kladených při výslechu, nelze označit za nepřiměřený nárok na znalost listin žalobkyní. Předmětné listiny v prvé řadě předložila sama žalobkyně, lze tedy očekávat, že s nimi byla seznámena. Nebylo po ní přitom během výslechu požadováno, aby přesně uváděla částky vyměřovacího základu za jednotlivé roky; byla v podstatě toliko tázána na způsob, jakým je za práci odměňována a výši mzdy. Za situace, kdy žalobkyně uvedla, že vydělává cca 10.000 Kč,- čistého měsíčně, přičemž pracuje od pondělí do pátku (8 hodin denně) a jedná se o její jediný příjem, nelze považovat způsob dotazování správního orgánu za nepřiměřený. To platí obzvláště tehdy, kdy měl správní orgán důvodné pochybnosti pro rozpory mezi tvrzeními žalobkyně a údaji uvedenými v evidenčních listech důchodového pojištění. Žalobkyně však tvrdila, že od zaměstnavatele dostávala 10.000 Kč,- měsíčně i za situace, kdy jí bylo správním orgánem oznámeno, že z evidenčních listů je zřejmé, že v roce 2015 pobírala 2.647 Kč,- hrubého měsíčně. Správnímu orgánu v takové situaci v podstatě nezbývalo nic jiného, než pokusit se pomocí dotazů kladených žalobkyni zjistit skutečný stav věci a případné rozpory tak odstranit. Z protokolu o výslechu není zřejmé, že by žalobkyně byla podrobena jakémukoli nepřiměřenému dotazování na tuzemské právní předpisy. Co se týče dotazů směřujících k fungování družstva, jehož měla být žalobkyně členem, nelze je rovněž považovat za nepřiměřené, neboť lze očekávat, že každý člen jakéhokoli družstva je s jeho fungováním obeznámen minimálně z toho důvodu, že se na jeho chodu podílí, je vázán určitými povinnostmi a naopak disponuje některými právy. Přesně k tomu dotazy kladené žalobkyni při výslechu směřovaly, žalobkyně však na ně nebyla schopna uspokojivě odpovědět. Na základě shora řečeného lze uzavřít, že nedošlo k porušení zásad subsidiarity a proporcionality, jak namítala žalobkyně.

17. Soud se neztotožnil ani s námitkou směřující do zpochybnění členství žalobkyně v Družstvu APICKA. Na úvod soud předesílá, že předmětné družstvo se nenazývá APICKA, jak se uvádí v žalobě, ale BIANKA. Rovněž nelze souhlasit s tím, že žalobkyně splňuje podmínky § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který definuje pojem zaměstnání a že prokázala své členství v družstvu. Není sporu o tom, že zákon o pobytu cizinců v rozhodném znění deklaroval, že zaměstnáním „se pro účely tohoto zákona rozumí výkon Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 8 50A 59/2018 činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu. Za zaměstnání se rovněž považuje plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo“. Žalobkyni bylo prodlouženo povolení k zaměstnání rozhodnutím úřadu práce. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že tak bylo učiněno proto, aby žalobkyně z titulu člena družstva zajišťovala plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti družstva jako jeho členka.

18. Dle § 564 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, je podmínkou vzniku členství písemné prohlášení podle § 560 odst. 1 nebo odst. 2 tohoto zákona a splnění vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu, nestanoví-li tento zákon, že ke vzniku členství je též potřeba vznik pracovního poměru. Dle údajů uvedených v obchodním rejstříku činila v době rozhodování prvostupňového správního orgánu výše členského vkladu 10.000,- Kč, což je dostatečně velká finanční částka, žalobkyně ji přesto neznala, což je s podivem zejména s ohledem na deklarovanou výši jejího příjmu. Žalobkyni rovněž není známo, že by měla mít nárok na odměny plynoucí z členství v družstvu. Veškeré shora popsané indicie ukazují na to, že členství žalobkyně v družstvu je toliko fiktivní. Zákonným předpokladem pro vydání povolení je přitom skutečnost, že žalobkyně je členem družstva se všemi právy a povinnostmi vyplývajícími z předmětných ustanovení zákona, čehož by si měla být vědoma, neboť bez toho není možno povolení k zaměstnání vydat. Žalobkyně rovněž neznala počet členů družstva ani jejich příjmení. Jak správně připomněl prvostupňový správní orgán, ve většině ostatních případů je cizincům z tzv. třetích zemí umožněno v České republice pracovat pouze za předpokladu, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak a zaměstnavatel s krajskou pobočkou úřadu práce předem projednal záměr zaměstnávat cizince, tedy s přihlédnutím na situaci na trhu práce. Tato podmínka pro výkon závislé práce cizinci je v zákoně o zaměstnanosti zakotvena jako určitý nástroj ochrany tuzemského pracovního trhu. Právě v jednání žalobkyně, případně jejího zaměstnavatele, je možno spatřovat obcházení zákona, když je deklarována skutečnost, že závislá činnost bude vykonávána z titulu členství v družstvu, aniž by toto bylo reálně naplněno, jak bylo zjištěno provedením výslechu, kde žalobkyně samotné členství v družstvu opakovaně popřela a splnění podmínek pro vznik tohoto členství (splnění vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu) negovala. Bylo správně vyhodnoceno, že v projednávané věci údaje podstatné pro posouzení žádosti v ní uvedené neodpovídají skutečnosti.

19. V řízení před správními orgány bylo postaveno najisto, že žalobkyně pracuje na území České republiky ve společnosti Družstvo BIANKA a provádí úklidové práce. Povolení k zaměstnání bylo žalobkyni vydáno za účelem plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti družstva a zajišťovaných pro toto družstvo jeho členem nebo členem jeho statutárního či jiného orgánu. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonnou podmínkou pro vydání povolení k zaměstnání je skutečnost, že žalobkyně je členkou této právnické osoby (družstva). V projednávaném případě je pro posouzení žádosti o vydání povolení k zaměstnání rozhodující právě existence členství, respektive účast v družstvu. Není-li žalobkyně fakticky členem tohoto družstva, nemůže z tohoto titulu plnit úkoly vyplývající z předmětu činnosti družstva. Ze shora uvedeného se podává, že žalobkyně spolehlivě své faktické členství v družstvu neprokázala, a tedy nesplňuje podmínky § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z tohoto závěru nelze ustoupit ani k tvrzení žalobkyně, Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 9 50A 59/2018 která své chování označuje za členství pasivní. Pokud by správní orgán tuto argumentaci akceptoval, znamenalo by to, že by rehabilitoval obcházení zákona. Právní normy neznají žádné „střední proudy“ a „okraje zákonného vymezení“. Každý se buď pohybuje v mezích zákona, či mimo tyto meze, jak se stalo právě v případě žalobkyně.

20. Nelze se rovněž ztotožnit s tvrzením žalobkyně o tom, že pokud své členství při výslechu popřela, tak z důvodu matoucího způsobu kladení otázek. Protokol o výslechu žalobkyně, který je součástí správního spisu, jednoznačně prokazuje, že otázky kladené žalobkyni matoucí nebyly. Tyto byly naopak formulovány jasně, srozumitelně a jednoznačně, jejich charakter byl povýtce zjišťovací. Pro potvrzení žalobkyní sdělených informací byly otázky opakovány, a to tak, aby jejich obsah zcela jednoznačně cílil na zjišťovanou skutečnost, tj. pro verifikaci žalobkyní sděleného. Žalobkyně na takto položené otázky odpovídala shodně, což svědčí o tom, že jim zcela porozuměla (viz dotaz na to, zda je žalobkyně členem družstva na str. 3 protokolu, kdy žalobkyně opakovaně odpověděla, že je zaměstnancem). Výslechu žalobkyně byla rovněž přítomna tlumočnice Ing. J. J., což vylučuje možnost nesprávného pochopení otázky z důvodu jazykové bariéry. Zároveň byly dodrženy formální náležitosti, tj. žalobkyně každou ze stran protokolu podepsala, čímž potvrdila, že je seznámena s jejím obsahem. Žalobkyně neuvedla, že by kladeným otázkám neporozuměla. Žalobkyně rovněž do protokolu potvrdila, že je seznámena s obsahem protokolu, souhlasí s ním a nežádá doplnění. Je třeba připomenout, že žalobkyně nikterak nekonkretizovala a nespecifikovala, v čem by měla spočívat ona tvrzená zavádějící povaha otázek. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně má v ČR povolený nepřetržitě dlouhodobý pobyt již od roku 2003, lze stěží předpokládat, že by nebyla schopna odlišit rozdíl mezi zaměstnáním a podnikáním, obzvláště za situace, kdy je na povahu své výdělečné činnosti správním orgánem opakovaně tázána. Ani skutečností, že se výslech žalobkyně konal až dva měsíce po podání předmětné žádosti, nebyla nikterak porušena práva žalobkyně. Žalobkyně nese odpovědnost za informace obsažené v dokumentech přiložených k žádosti. Lze spravedlivě očekávat, že je s nimi seznámena a zná jejich obsah. Dva měsíce nelze považovat za takový časový odstup, který by znemožňoval si tyto informace pamatovat alespoň povšechně. Správní orgán při výslechu nebazíroval na nezapamatovatelných podrobnostech, cílenými otázkami toliko ověřoval zcela zjevný nepoměr mezi skutečnostmi v žádosti doloženými a žalobkyní při výslechu tvrzenými (viz výše příjmu žalobkyně, povaha výdělečné činnosti žalobkyně). Jak vyplývá ze shora uvedeného, označeným postupem správního orgánu nebyl porušen princip subsidiarity a proporcionality. To samé platí ve vztahu k tvrzení, že správní orgány vykládají občanskoprávní normy extenzivně, tj. ústavně nekonformním způsobem. Ze žalobkyní tvrzeného ani ze správního spisu soud obecným přezkumem neshledal, že by správní orgán při výkladu právních předpisů vybočil ze zákonných mezí. Pokud správní orgán aplikoval na zjištěný skutkový stav zákonné ustanovení, vždy tak činil řádným způsobem, včetně náležitého odůvodnění. Skutečnost, že žalobkyně neakceptuje právní názor žalovaného, neznamená, že tento je ústavně nekonformní.

21. K námitce směřují do extenzivního výkladu pojmu „jiná závažná překážka“, soud konstatuje, že správní orgán tento pojem vykládá zcela v souladu se zákonnou úpravou a příslušnou judikaturou. Výkladu tohoto neurčitého právního pojmu se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře mnohokrát věnoval, zejména v souvislosti s jeho aplikací při rozhodování o žádostech o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Vzhledem k širokému dosahu citovaného ustanovení a obecnosti učiněných judikatorních závěrů z nich lze vycházet i v projednávané věci. Nejvyšší správní Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 10 50A 59/2018 soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně potvrdil, že za jinou závažnou překážku ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců lze v obecné rovině považovat neplnění účelu povoleného nebo povolovaného pobytu. Zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, například dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem (viz například rozsudek ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81). Je přitom věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek cizince vpustí či nevpustí na vlastní území a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, kdy uplynula doba, po níž jí byl vstup a pobyt povolen (viz rozsudek ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 As 95/2008 – 45). V nyní posuzované věci žalobkyně podala žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Z provedeného dokazování následně vyplynulo, že žalobkyně není členkou družstva, a to ani pasivní. Vzhledem k tomu, že povolení k zaměstnání bylo vydáno z titulu členství v družstvu, správní orgány dospěly ke správnému závěru, že údaje uvedené v žádosti neodpovídají skutečnosti. Je lhostejno, zda žalobkyně dohlédla důsledků svého chování. Nic z toho nemůže zhojit skutečnost, že členství žalobkyně v družstvu nebylo prokázáno, resp. bylo provedeným dokazováním zcela zpochybněno. V každém ohledu převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území České republiky, přičemž na plnění účelu pobytu je nezbytné nahlížet jako na kategorii objektivní, nezávislou na vůli cizince. Platí proto, že nemůže-li cizinec plnit účel pobytu, jedná se o okolnost, která bez dalšího představuje závažnou překážku pobytu na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, zamezující prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

22. Co se týče dopadu do osobního života žalobkyně ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, ani s touto námitkou se soud neztotožnil. Jak vyplývá ze spisového materiálu, žalobkyně tuto námitku poprvé uplatnila až v žalobě. Co se týče prvostupňového, resp. napadeného rozhodnutí, správní orgány hledisko přiměřenosti vydaného rozhodnutí včetně jeho dopadu do osobního života žalobkyně zohlednily, když došly mj. k závěru, že vydaným rozhodnutím dojde v určité míře k zásahu do jejího osobního života, zejména s ohledem na délku doby pobytu (od roku 2003) a skutečnost, že v ČR pobývá její manžel. Se zřetelem na důvody vedoucí k zamítnutí žádosti shledal správní orgán vydané rozhodnutí přiměřeným (viz str. 6-7 prvostupňového rozhodnutí). S tímto se ztotožnil rovněž správní soud. Bylo totiž na žalobkyni a její svobodné vůli, zda bude respektovat právní řád země, v níž od roku 2003 pobývá. Důvody vedoucí k zamítnutí žádosti přitom nebyly zapříčiněny stavem, který by žalobkyně nemohla ovlivnit, ale toliko jejím jednáním. Žalobkyně si je jednoznačně vědoma deklarovaného účelu pobytu, vzniklý nezákonný stav však nikterak neřešila. Nelze v této situaci akceptovat odkaz žalobkyně v tom smyslu, že její práva rostou s délkou pobytu, neboť každý je nadán nejen právy, ale též povinnostmi, např. plnit deklarovaný účel pobytu. To však žalobkyně nečinila, když výkon jejího členství v družstvu byl toliko fiktivní, jak bylo prokázáno. Vzhledem k délce pobytu si žalobkyně měla a mohla být vědoma protiprávnosti a případných negativních důsledků svého jednání. Žalobkyně rovněž akceptovala odlišné výše příjmů od zaměstnavatele v hotovosti oproti příjmům deklarovaným správním orgánům, což vypovídá o nízkém stupni integrace žalobkyně do společnosti a absenci respektu vůči tuzemskému právnímu řádu. O tom svědčí rovněž nepatrné povědomí žalobkyně o pracovněprávních předpisech, zejména právech zaměstnance, když žalobkyně tvrdila, že čerpá každý rok placenou dovolenou v délce 14 dnů; žalobkyně se neorientovala ani ve vyúčtování mzdy apod. Zásah do manželského soužití žalobkyně nelze vyloučit. Je však Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 11 50A 59/2018 přiměřené, aby žalobkyně snášela takový negativní důsledek, a to s ohledem na shora uvedené, neboť intenzita zásahu do osobního života žalobkyně ve smyslu manželského soužití nemůže být za dané situace upřednostňována před zájmem státu na dodržování právních předpisů cizinci pobývajícími na jeho území. K tomu soud připomíná, že žalobkyni nic nebrání vyřídit si nové pobytové oprávnění či realizovat svůj osobní život s manželem v zemi původu, kde má navíc rodinu a vlastní zde nemovitost.

23. Uzavírá se, že soud s ohledem na shora řečené neshledal žalobou namítané porušení § 2 odst. 3 správního řádu, resp. porušení zásady proporcionality a subsidiarity správními orgány. Nebylo rovněž zjištěno, že by správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Napadené rozhodnutí netrpí tvrzenými vadami, bylo postupováno v souladu se zákonem, soud v dané věci neshledal extenzivní a účelovou aplikaci právních předpisů.

24. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice dne 14. 5. 2019 JUDr. Věra Balejová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 12 50A 59/2018 Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.