Krajský soud v Českých Budějovicích · Rozsudek

50 A 9/2016

č. j. 50 A 9/2016-80

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2016-07-20 · ECLI:CZ:KSCB:,2016:50.A.9.2016.80

Citované zákony (3)

Rubrum

50A 9/2016 - 80 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci navrhovatele Z. R., zast. Mgr. Pavlem Fryntou, advokátem v Praze 6, Břevnovská 433/12, proti odpůrci Městu Humpolec sídlem v Humpolci, Horní náměstí 300, zast. Mgr. Lukášem Rothanzlem, advokátem v Pardubicích, Teplého 2786, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2016/ZM, kterým se vydává územní plán Města Humpolec schválený usnesením zastupitelstva ze dne 24. 2. 2016 č. 203/9/ZM/2016, za účasti ICOM transport a.s. se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 1424/78, zast. JUDr. Michalem Lorencem, advokátem v Praze 3, Žerotínova 1132/34, t a k t o :

Výrok

Návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2016/ZM, kterým se vydává územní plán Města Humpolec schválený usnesením zastupitelstva Města Humpolec č. 203/9/ZM/2016 ze dne 24. 2. 2016, se z a m í t á . Navrhovatel je p o v i n e n zaplatit odpůrci na náhradě nákladů řízení 16.667,15 Kč ve lhůtě třiceti dnů na účet právního zástupce odpůrce. Osoba na řízení zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokračování - 2 - 50A 9/2016

Odůvodnění

Návrhem doručeným dne 9. 5. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne se navrhovatel domáhá zrušení opatření obecné povahy č. 1/2016/ZM, kterým byl vydán územní plán Města Humpolec schválený usnesením zastupitelstva ze dne 24. 2. 2016 č. 203/9/ZM/2016. Aktivní legitimaci navrhovatel dokládá vlastnictvím konkrétních nemovitostí v katastrálním území Humpolec, obec Humpolec. Pozemky navrhovatele jsou přímo dotčeny vydáním územního plánu, čímž byl zkrácen na svých právech. Nezákonnost opatření je spatřována v tom, že Krajský úřad Kraje Vysočina nejprve požadoval zpracovat vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí. Takto vyjádřené stanovisko bylo po více jak dvou měsících Krajským úřadem Kraje Vysočina změněno tak, že zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí se nevyžaduje. To odporuje § 47 odst. 3 stavebního zákona, které stanoví 30 denní lhůtu pro dotčené orgány uplatnit své požadavky na obsah územního plánu. Vada spočívá v tom, že 30 denní lhůta nebyla dodržena, a proto nemělo být k takto vydanému druhému stanovisku přihlédnuto. Současně se poukazuje na to, že vyjádření se vztahuje k návrhu zadání územního plánu, které se však podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nevztahuje. Proto mělo být postupováno podle původního stanoviska požadujícího zpracování vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí. Přitom došlo k významným zásahům do životního prostředí mimo jiné přesunutím hlavního autobusového nádraží ve městě a určení nových rozsáhlých ploch pro výrobu a skladování v centru města. Vada územního plánu spočívá v tom, že nebylo zpracováno vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí, ač bylo dotčeným orgánem požadováno. Žalobce podotýká, že i kdyby nebylo požadováno zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí, musel by být vydán řádně odůvodněný závěr zjišťovacího řízení. Vadou napadeného územního plánu je nepřezkoumatelnost podkladů pro jeho vydání. Poukazuje se na judikaturu Nejvyššího správního soudu o požadavcích na stanoviska, jejichž obsah je závazný. Jsou-li stanoviska závazná, musí obsahovat náležitosti podle § 67 a 68 správního řádu, aby byla přezkoumatelná. Z tohoto pohledu je nepřezkoumatelné stanovisko Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru lesního a vodního hospodářství a zemědělství, jestliže neobsahuje žádný výrok a odůvodnění. Stejnou vadou trpí stanovisko Hasičského záchranného sboru Kraje Vysočina, územního odboru Pelhřimov, stanovisko Ministerstva dopravy, jemuž je dále vytýkáno, že chybí samostatné stanovisko z hlediska zákona o drahách, civilním letectví a vnitrozemské plavbě. Nepřezkoumatelnými pro chybějící výrok a odůvodnění jsou stanoviska Ministerstva obrany, Vojenské ubytovací a stavební správy Pardubice a Městského úřadu Humpolec, odboru životního prostředí a památkové péče, Obvodního báňského úřadu pro území krajů Libereckého a Vysočina. V důsledku nepřezkoumatelnosti těchto podkladů je nepřezkoumatelné i opatření obecné povahy, čímž bylo zasaženo do ústavních práv žalobce na spravedlivý proces, do práva na příznivé životní prostředí a do práva mít možnost uplatňovat práva a oprávněné zájmy podle správního řádu. Nezákonně bylo rozhodnuto o námitkách. Ty byly vypořádány tak, že o každé jednotlivé námitce bylo vydáno zvláštní rozhodnutí, aniž by tyto námitky a jejich vypořádání byly zahrnuty do jednoho dokumentu. To odporuje § 172 odst. 5 správního řádu. Většina rozhodnutí o námitce neobsahuje náležitosti podle § 68 odst. 3 zákona. Pokračování - 3 - 50A 9/2016 K návrhovému bodu o chybném procesním postupu před opakovaným veřejným projednáním je poukazováno na výsledek projednání žádosti žalobce uplatněnou podle zákona o svobodném přístupu k informacím, kdy žalobci nebylo doručeno žádné stanovisko podle § 45 i) zákona o ochraně přírody a krajiny a § 10 i) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Proto se dovozuje, že tato stanoviska se ve spisu nenacházejí. Dalším procesním pochybením je pak skutečnost, že v oznámení o opakovaném veřejném projednání je uvedeno, že to se bude vztahovat pouze k těm částem návrhu, které byly od veřejného projednání změněny. To však ze zákona neplyne a představuje podstatnou vadu procesu pořizování územního plánu. Navrhovatel shledává rozpor se zásadami územního rozvoje Kraje Vysočina, s nímž územní plán není v souladu. Požadavkem Zásad je zlepšit dopravní dostupnost a obslužnost kraje. To nebylo respektováno, došlo-li k přemístění autobusového nádraží do jiné plochy, protože nastane výrazné zhoršení dopravní obslužnosti. To je v rozporu s úkoly územního plánování. Územní plán je v rozporu s jeho zadáním v části nazvané „požadavky na řešení veřejné infrastruktury – požadavky na řešení dopravy“. Přemístění autobusového terminálu do nové lokality záměr neobsahuje. Odpůrce především navrhl odmítnutí návrhu. Uvedl, že navrhovatel není aktivně legitimován k podání návrhu, protože ten na právech dotčen není. Pouze u jediného pozemku ve vlastnictví navrhovatele došlo ke změně jeho funkčního určení, což stalo se právě na základě iniciativy navrhovatele samého. Žádný jiný navrhovatelův pozemek nebyl přijetím nového územního plánu dotčen. Navrhovatel se do procesu přijímání územního plánu nikterak nezapojil, nově přijatá územně plánovací dokumentace se obecně navrhovatelových pozemků dotkne, to však k jeho aktivní procesní legitimaci nepostačuje. Právo žalobce na spravedlivý proces nemohlo být porušeno za situace, kdy sám zůstával v naprosté procesní pasivitě. Nedošlo ani k zásahu do navrhovatelova práva na příznivé životní prostředí v souvislosti s možným popisem změny v umístění autobusového nádraží. Tato argumentace je nedostatečná. Navrhovatel se ve své podstatě staví do pozice jakéhosi kontrolora veřejné správy. Pro případ připuštění věcného projednání návrhu navrhuje se jeho zamítnutí. Ve vztahu k porušení zákona o vyhodnocení vlivů na životní prostředí se poukazuje na to, že návrh zadání územního plánu byl v souladu s doporučením krajského úřadu přepracován a předložen k opětovnému posouzení. Podle následného posouzení nebylo vyžadováno zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí. Třicetidenní lhůta byla stanovena v zájmu racionalizace a časové únosnosti procesu územního plánování. Nejde o lhůtu propadnou. Přitom předmětem případně požadovaného vyhodnocení vlivů na životní prostředí je vlastní územní plán. Krajský úřad na podkladě návrhu zadání územního plánu postupuje podle § 10 i) zákona o posuzování vlivů. Výsledkem je vydání stanoviska, jehož obsahem je či není požadavek na vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí, nikoli však závěr zjišťovacího řízení, jak mylně uvádí navrhovatel. K návrhovému bodu o nepřezkoumatelnosti stanovisek dotčených orgánů se uvádí, že chybí jakákoli logická návaznost na právní sféru navrhovatele. Odkaz na konkrétní rozsudek Nejvyššího správního soudu přiléhavý není, poněvadž tento rozsudek zabývá se závaznými stanovisky. Stručnost stanovisek pak odpovídá tomu, že dotčení veřejného zájmu nebylo shledáno. Pokračování - 4 - 50A 9/2016 K rozhodnutí o námitkách se uvádí, že není vymezen jakýkoliv vztah k právu navrhovatele. Povinností pořizovatele územně plánovací dokumentace je individuální vypořádání námitek a nelze o nich vydat jediné rozhodnutí. Navrhovatelem označená stanoviska požadovaná před opakovaným veřejným projednáním jsou ve spisové dokumentaci založena. Významný vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti byl vyloučen. Upravený návrh územního plánu se pak v opakovaném veřejném projednání projednává pouze v rozsahu těchto úprav. Krajský úřad vyjádřil, že možný přesun autobusového nádraží není záležitostí, která by přesahovala místní rámec územního plánování a zakládala by rozpor se zásadami územního rozvoje. Negativní vliv přesunu na dopravní obslužnost je vyloučen tím, že přesun nastává v rámci jedné ulice při vzdálenosti 250 m. Územní plán není v rozporu s jeho zadáním. V rámci zadání územního plánu se uvádí požadavky na řešení dopravy, kdy v návrhu územního plánu bude prověřeno a přehodnoceno řešení dopravní infrastruktury obsažené ve stávající územně plánovací dokumentaci Města Humpolec. Smyslem pořízení nového územního plánu je upravit maximálně široký okruh otázek tak, aby nebylo nutné činit v brzské době další zásahy do nově přijaté územně plánovací dokumentace. Přesun nádraží byl řešen jako integrální součást dopravní infrastruktury a postrádalo by logiku, pokud by nedošlo k zakomponování do nového územního plánu jako výstupu jedné z fází územního plánování. Jako osoba na řízení zúčastněná se přihlásila společnost ICOM transport Jihlava. Uvedla, že územní plán dotýká se pozemků ve vlastnictví společnosti, na nichž je umístěno dosavadní autobusové nádraží, a proto rozhodnutím v této věci může být společnost dotčena na právech. Z obsahu návrhu dovodila, že navrhovatel není k podání návrhu aktivně legitimován, a proto navrhla návrh odmítnout. Krajský soud se návrhem zabýval podle dílu sedmého hlavy druhé s.ř.s. a dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Předmětem řízení bylo učiněno opatření obecné povahy, kterým byl vydán územní plán Města Humpolec. Návrh o zrušení opatření obecné povahy se projednává podle dílu sedmého hlavy druhé s.ř.s., navrhovatel je vlastníkem stavebních pozemků s průmyslovými objekty a rodinným domem a dalších pozemků uvedených v příslušném listu vlastnictví v kat. úz. a obci Humpolec. Navrhovatel tvrdí, že výsledným územním plánem byl dotčen na právu na příznivé životní prostředí v místě územním plánem regulovaném a nedostalo se mu práva na spravedlivý proces pro závady, na které poukazuje. Proto je aktivně legitimován k podání návrhu, při jehož projednání soud postupuje podle § 101 b) odst. 2 a opatřením obecné povahy se zabývá se zřetelem k návrhovým bodům, pro jaké navrhovatel opatření napadá, a vychází ze skutkového a právního stavu v době vydání opatření obecné povahy (§ 101 b) odst. 3 s.ř.s.). První návrhový bod označený číslicí IV se vztahuje k tomu, zda v procesu pořizování územního plánu mělo být vypracováno vyhodnocení vlivů tohoto plánu na životní prostředí. Navrhovatel se dovolává stanoviska Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 5. 12. 2011, jímž bylo požadováno zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí návrhu územního plánu. Bylo tomu tak proto, že předložený návrh zadání předpokládá umístění ploch, u nichž nelze vyloučit, že stanovují rámec pro realizaci záměrů uvedených v příloze č. 1 zákona č. 100/2001 Pokračování - 5 - 50A 9/2016 Sb., ve znění účinném v době podání stanoviska, poukazuje se na plochy výroby a skladování, plochy pro občanskou vybavenost, plochy hromadné rekreace, plochu pro zařízení pro nakládání s odpady, pro řešení dopravní infrastruktury. Dále se uvádí, co má vyhodnocení obsahovat a ukládá se přihlédnout ke stávajícímu dopravnímu zatížení území s důrazem na zamezení zvyšování hlukové zátěže a znečišťování ovzduší. Požaduje se vyhodnotit účelnost zastavění zemědělské a lesní půdy, zábor zeleně, vliv na změnu odtokových poměrů v území z důvodu zastavění zpevněnými plochami většího rozsahu. Požaduje se vypracovat kapitolu o závěrech a doporučeních, zda lze s jednotlivými plochami a územním plánem souhlasit či nikoli, uvádí se nezbytnost variantního zpracování. Stanovisko se uzavírá s tím, že nebudou-li navrhovány plochy zakládající rámec pro realizaci záměrů uvedených v příloze 1 zákona, lze předložit podateli stanoviska zadání doplněné o specifikaci ploch uvedených ve stanovisku včetně vyloučení umísťování záměrů uvedených v příloze č. 1 zákona k novému posouzení z hlediska nutnosti zpracování vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí. Odpůrce podle právě uvedeného sdělení krajského úřadu o možnosti zadání doplnit a specifikovat plochy se zřetelem k vymezení záměrů podle přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí postupoval a dne 8. 2. 2012 předložil konkretizaci ploch vymezených pro výrobu a skladování, pro nakládání s odpady, řešení dopravní infrastruktury, hromadné rekreace. Na základě takto upřesněného návrhu zadání územního plánu se jím Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor životního prostředí zabýval opakovaně a dne 22. 2. 2012 vydal stanovisko, jímž ve smyslu § 10 i) zákona nepožadoval zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí. Toto stanovisko je odůvodněno odkazem na specifikaci návrhu zadání, uvádí se, že vhodnost návrhových ploch bude prověřena zejména s ohledem na ochranu zemědělského půdního fondu, krajinný ráz, prostupnost krajiny a dopravního napojení. V návrhu zadání není stanoven rámec pro umístění záměrů, u nichž lze předpokládat závažné negativní vlivy na životní prostředí. Zájmy ochrany životního prostředí a veřejného zdraví lze prosadit standardními postupy podle zvláštních předpisů. Současně se uvádí, že stanovisko vydané krajským úřadem dne 5. 12. 2012 v bodu 2 pozbývá účinnosti. Z obou těchto písemností je zřejmé, že stanoviska byla vydána k návrhu zadání územního plánu. Stalo se tak postupem podle § 47 odst. 2 stavebního zákona, kdy tento předpis reguluje zadání územního plánu. Povinností pořizovatele územního plánu je zaslat návrh zadání územního plánu dotčeným orgánům, sousedním obcím a krajskému úřadu, má povinnost územní plán vystavit k veřejnému nahlédnutí po stanovenou dobu. Ve lhůtě 30 dnů mohou dotčené orgány a krajský úřad uplatnit své požadavky na obsah územního plánu tak, jak vyplývají ze zvláštních předpisů. Výslovně je regulován požadavek na vyhodnocení územního plánu za životní prostředí, jeho obsah a rozsah. Z této normy vyplývá, že pořizovatel územního plánu je povinen návrh zadání územního plánu předložit dotčenému orgánu, do jehož kompetence náleží výkon státní správy v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí. To také odpůrce učinil. Povinností krajského úřadu pak bylo podle § 22 písm. b) zákona o vyhodnocování vlivů na životní prostředí posoudit uvažovanou koncepci. Splnění této povinnosti projevuje se ve stanovisku k předloženému zadání územního plánu. Postup pro posuzování vlivů územně plánovací dokumentace na životní prostředí je upraven § 10 i) odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, kdy postupuje se podle zvláštního předpisu, jímž je stavební zákon. Pokračování - 6 - 50A 9/2016 Stanovisko předepsané § 47 odst. 2 stavebního zákona bylo tudíž vydáno, a je tu stanovisko jediné z 22. 2. 2012 jestliže předchozí stanovisko podle názoru příslušného dotčeného orgánu, bylo označeno za neúčinné. Z takto vyjádřeného stanoviska dotčeného orgánu bylo povinností pořizovatele územního plánu vycházet. Stanovisko z 22. 2. 2012 nestanoví žádné požadavky, konkrétně požadavek na vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí. Lhůtu 30 dnů je zapotřebí vztáhnout pouze na ta stanoviska, která kladou na návrh zadání požadavky z hlediska ochrany zájmů které, hájí podle zvláštních předpisů. Jestliže stanovisko z 22. 2. 2012 žádné požadavky nestanoví, nelze se dovolávat propadnutí 30 denní lhůty uvedené v tomto předpise. Kromě toho, dotčenému orgánu pro posuzování vlivů na životním prostředí byl upravený konkretizovaný návrh zadání předložen dne 8. 2. 2012, rozhodnuto o něm bylo dne 22. 2. 2012, tudíž ve lhůtě předpokládané zákonem. Okolnost, že stavební zákon neupravuje možnost přehodnocovat původní stanovisko, ještě neznamená, že krajský úřad při vydávání stanoviska dotčeného orgánu postupoval vadně. Dojde-li k úpravě návrhu či jeho upřesnění tak jako tomu bylo v souzené věci, nebrání nic tomu, aby povolaný dotčený orgán se návrhem zadání zabýval znovu a vydal stanovisko odlišné od stanoviska předchozího. Sám dotčený orgán připustil možnost opětovného předložení návrhu zadání doplněného o specifikaci ploch vyjmenovaných v předchozí pasáži stanoviska s vyloučením umísťování záměrů, na které dopadá příloha č. 1 zákona. Jestliže předmětem posuzování vlivů záměru na životní prostředí jsou záměry podle § 4 odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, kdy návrh záměru neobsahuje takové záměry, jak jsou vypočteny v příloze č. 1 k zákonu, pak dotčený orgán nemůže požadovat, aby bylo provedeno vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí a pořizovatel územního plánu není povinen takové vyhodnocení opatřit. Proto je zapotřebí vycházet z toho, že je tu stanovisko dotčeného orgánu, které neklade požadavek na pořízení vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí. Dotčený orgán se zcela v souladu s ustanovením § 10 i) odst. 1 vyjadřoval k návrhu zadání, protože jeho úkolem je postupovat podle stavebního zákona a ten právě ve svém ustanovení § 47 odst. 2 požaduje vyjádření se k návrhu zadání. Vyjádřil-li se dotčený orgán k návrhu zadání tak, jak požaduje stavební zákon, není tu nic, co by bránilo vydat stanovisko nahrazující stanovisko původní poté, co bylo podle požadavků dotčeného orgánu doplněno a upřesněno, pak stanovisko dotčeného orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí nezákonné není a na pořizovateli územního plánu bylo z tohoto stanoviska vycházet. Jestliže stanovisko z 5. 12. 2011 bylo k tomu povolaným dotčeným orgánem označeno za neúčinné a bylo nahrazeno stanoviskem novým, pak neúčinným stanoviskem nelze se řídit a na pořizovateli nebylo, aby opatřoval vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí. Je-li tu stanovisko označeného dotčeného orgánu, stanovisko bylo vydáno na základě příslušných právních předpisů, pak tu není vada tvrzená v návrhu způsobující nezákonnost procesu projednání územního plánu. Jak již bylo uvedeno, předmětem posuzování jsou záměry uvedené v příloze 1 zákona. Mezi těmito záměry není jako dopravní stavba uvedeno autobusové nádraží a poukazuje-li navrhovatel na vymezení nových rozsáhlých ploch pro výrobu a skladování přímo v centru města, pak toto tvrzení nemá oporu v textové ani grafické části územního plánu. Příloha 1 k zákonu obsahuje výčet záměrů zařazených do kategorie I, které podléhají posouzení vždy, přičemž návrh záměru územního plánu nepředpokládá žádný z takto vypočtených záměrů. Do Pokračování - 7 - 50A 9/2016 kategorie II jsou pak zařazeny záměry, které vyžadují provedení zjišťovacího řízení. Tento výčet neobsahuje dopravní stavbu v podobě autobusového nádraží, pod bodem 10.6 jsou uvedeny nové průmyslové zóny a záměry rozvoje průmyslových oblastí s rozlohou nad 20 ha, záměry rozvoje měst s rozlohou nad 5 ha, výstavba skladových komplexů s celkovou výměrou nad 10 000 m zastavěné plochy, výstavba obchodních komplexů a nákupních středisek s celkovou výměrou nad 6 000 m zastavěné plochy, parkoviště nebo garáže s kapacitou nad 500 parkovacích stání v součtu pro celou stavbu. Z toho je zřejmé, že musí se jednat o plochy nově vytvořené, přičemž ty musí současně přesahovat prve uvedenou výměnu. Tvrzení navrhovatele, že v centru města byly určeny nové rozsáhlé plochy pro výrobu a skladování, neodpovídají obsahu územního plánu a v centru města nebylo uvažováno se záměrem vzniku nové průmyslové zóny nad 20 ha. Navrhovatel konkrétně argumentoval přesunem autobusového nádraží. Z odůvodnění územního plánu plyne, že k navržení plochy pro autobusové nádraží došlo se zřetelem k aktuální dopravní situaci v území, kdy současné autobusové nádraží je předimenzované, plocha nádraží byla navržena pro rozvoj drobné výroby, skladování a služeb včetně maloobchodního prodeje s možností zvýšení ekonomických, aktivit a hospodářského rozvoje a vytvoření podmínek pro odstraňování důsledků náhlých hospodářských změn. O přesun autobusového nádraží požádal vlastník pozemku a provozovatel autobusové dopravy společnost ICOM transport s tím, že vybuduje nový moderní terminál ve svém navazujícím areálu v téže ulici zhruba ve vzdálenosti 250 m od stávajícího provozně nevyhovujícího autobusového nádraží. Mezi hlavní důvody, které vedly k danému rozhodnutí, patří možnost provozně spojit technické zázemí pro řidiče, vybudovat odpovídající zázemí pro přepravované osoby a zároveň technicky zajistit obsluhu a údržbu autobusů. V souvislosti s vymezením plochy pro autobusové nádraží byly posouzeny principy trvale udržitelného rozvoje. Zajištění služby pro obyvatele města zůstává nedotčeno, dojde naopak ke zkvalitnění a zvýšení poskytovaných služeb pro přepravované osoby. Byl vzat zřetel též k optimalizaci docházkové vzdálenosti s ohledem na strategické rozvojové plochy pro rozvoj bydlení i rozvoj areálu s vysokým počtem zaměstnanců. Z enviromentálního hlediska dojde ke zvýšení kvality obytného prostoru a revitalizace urbanisticky nefunkční městské části. Vhodnost využití té které lokality není soud oprávněn posuzovat. Z toho je zřejmé, že vymezení plochy pro nové autobusové nádraží bylo pořizovatelem územně plánovací dokumentace hodnoceno též se zřetelem k požadavkům na ochranu životního prostředí. Poznamenává se, že z odůvodnění územního plánu vyplývá, že prostor stávajícího autobusového nádraží bude v budoucnu využit pro účely maloobchodního prodeje. Navrhovatel zcela obecně poukazuje na to, že v centru města byly vymezeny rozsáhlé plochy pro výrobu a skladování, což představuje zásadní dopad do životního prostředí. Toto tvrzení však nemá v textové ani grafické části územního plánu oporu. Z hlavního výkresu územního plánu a jeho textové části vyplývá, že v centru města nacházejí se stabilizované plochy výroby a skladování. Nově vymezené plochy s takovým funkčním využitím byly situovány mimo městské centrum, přičemž představují malé plochy, které v žádném případě nedosahují 20 ha požadovaných přílohou č. 1 zákona o vyhodnocování vlivů. V centru města dochází k rozšíření stávajícího pivovaru v rozsahu 0,1 ha, dále se tam nachází prostor bývalých Humpoleckých strojíren. Vymezení nových návrhových ploch v centru města uvažuje převážně s využitím pro plochy smíšené obytné, ať již v bytových domech či v rodinných domech. Pokračování - 8 - 50A 9/2016 Tvrzení navrhovatele proto nemají oporu v předložené územně plánovací dokumentaci, v tomto ohledu nedošlo k porušení předpisů o vyhodnocování vlivů na životní prostředí, a proto okolnost, že takové vyhodnocení v zájmu navrhovatelova práva na ochranu příznivého životního prostředí nebylo opatřeno, neznamená zásah do tohoto jeho práva. Na navrhovateli pak není dovolávat se ochrany životního prostředí všech obyvatelů města, poněvadž je povolán svým návrhem výlučně k obraně svých subjektivních práv. Krajský úřad, odbor životního prostředí se zabýval tím, zda některý ze záměrů uvedený v návrhu zadání územního plánu je podřaditelný záměrům podle přílohy 1 k zákonu, což je z jeho stanoviska zřejmé. Je-li označený odbor dotčeným orgánem pro výkon státní správy v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí, jde o odborný orgán pro tuto oblast, soud z jeho stanoviska vychází, protože jedná se o stanovisko konzistentní a přezkoumání odbornosti tohoto stanoviska na soudu není. Soud zdůrazňuje, že sám tento dotčený orgán ve svém prvním stanovisku možnost nového posouzení vlivů návrhu zadání územního plánu připustil. Jestliže dotčený orgán státní správy nepožadoval vypracování vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí, nic nebránilo vycházet ze stanoviska tohoto orgánu ze dne 22. 2. 2012, vyjádření tohoto dotčeného orgánu k návrhu zadání ve smyslu § 47 odst. 2 stavebního zákona je v dokumentaci založeno, pak nedošlo k porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces, soud neshledal, že neopatření vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí znamená bezprostřední zásah do práva navrhovatele na příznivé životní prostředí a pro důvody uvedené v této pasáži návrhu nelze dovodit, že navrhovatel neměl možnost uplatňovat práva a oprávněné zájmy ve smyslu § 4 odst. 4 správního řádu. Rovněž názor navrhovatele o tom, že musel být vydán závěr zjišťovacího řízení, není správný. Při úvaze o tom, jaké záměry předpokládají se podrobit zjišťovacímu řízení, je zapotřebí vycházet z § 4 zákona. Je tomu tak tehdy, přichází-li v úvahu některý ze záměrů zařazených v příloze č. 1 do druhé kategorie, a záměry obsažené v příloze č. 1 nedosahující příslušných limitních hodnot, stavby, činnosti a technologie, které mohou významně ovlivnit evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti a změny záměrů, které by podle závazného stanoviska mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí. Ke změně prve uvedeného záměru nutno poznamenat, že žádné závazné stanovisko příslušného úřadu ve smyslu § 9a odst. 4 tu není. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že ne všechny záměry předpokládají provedení zjišťovacího řízení. Režim zjišťovacího řízení má v zákoně samostatnou úpravu a zásady pro ně upravuje příloha č. 2 k zákonu. Zákon tudíž rozlišuje mezi záměry vyžadujícími provedení zjišťovacího řízení a záměry, které takové řízení nevyžadují. Návrh zadání územního plánu nebyl dotčeným orgánem podřazen pod záměry vyžadující zjišťovací řízení, což učinil zcela v souladu s ustanovení § 4 odst. 1 zákona. Stanovisko dotčeného orgánu z 22. 2. 2012 není tudíž výstupem obsahujícím závěr zjišťovacího řízení podle § 10d odst. 5 zákona. Proto na dané stanovisko nelze vztáhnout v návrhu označený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Nutno poznamenat, že stanovisko z 22. 2. 2012 je zcela postačujícím způsobem odůvodněno, jestliže se v něm uvádí, že k přehodnocení původního stanoviska došlo po upřesnění návrhových ploch ve stejných místech a přibližně stejném rozsahu jako ve stávajícím územním plánu Města Humpolec, kdy postačuje, aby vhodnost návrhových ploch byla prověřena dle předpisů na ochranu zemědělského půdního fondu, krajinný ráz, prostupnost krajiny a dopravního napojení. Návrh neobsahuje umístění takových záměrů, u kterých by byl předpoklad závažných negativních Pokračování - 9 - 50A 9/2016 vlivů na životní prostředí a zájmy ochrany životního prostředí lze prosadit standardními postupy podle zvláštních předpisů. Jde tudíž o stanovisko odůvodněné a dostatečně zřejmě osvětlující, z jakých důvodů není třeba pořizovat vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí. Nebylo-li provedení zjišťovacího řízení dotčeným orgánem požadováno, a tudíž nebylo ani prováděno, pak spisová dokumentace žádný závěr zjišťovacího řízení obsahovat nemůže. Nebylo-li provedení zjišťovacího řízení požadováno, pak není proces pořízení územního plánu vadný se zřetelem k požadavkům zákona o vyhodnocení vlivů na životní prostředí. V žalobním bodu o nepřezkoumatelnosti dalších podkladů pro vydání územního plánu je argumentováno rozsudkem Nejvyššího správního soudu, ve kterém se podává výklad náležitostí závazného stanoviska. Tento judikát se však na navrhovatelem vypočtená stanoviska v návrhu nevztahuje. Žádné ze stanovisek nemělo charakter stanoviska závazného, ale jednalo se o stanoviska podřaditelná § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Tento předpis uvádí, že tato stanoviska jsou mimo jiné závazným podkladem pro opatření obecné povahy, nejsou však samostatným rozhodnutím ve správním řízení. Stanoviska vydávají v průběhu projednávání územního plánu dotčené orgány při výkonu státní správy na základě zvláštních zákonů přijatých k ochraně zájmů, které hájí. Těmito stanovisky není autoritativně zasahováno do právních vztahů, těmito stanovisky je posuzováno, zda vymezení návrhových ploch není v rozporu s ochranou zájmů na úseku výkonu státní správy v příslušné oblasti. Svou povahou jsou jinými správními úkony a tato stanoviska nevydávají se ve správním řízení. Názor dotčeného orgánu vyjádřený ve stanovisku k jednotlivým funkčním plochám musí pořizovatel územního plánu respektovat. Stanovisko vydané podle § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona je závazným podkladem pro opatření obecné povahy, což však není totožný pojem se závazným stanoviskem. Závaznost podkladu se projevuje tím, že se jím pořizovatel územního plánu musí řídit, avšak z důvodů prve uvedených není stanovisko vydáváno ve správní řízení, což znamená, že se na ně správní řád nevztahuje, a proto na tato stanoviska nelze klást požadavky podle § 67 a 68 správního řádu. Nepřezkoumatelnost stanoviska Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru lesního a vodního hospodářství a zemědělství navrhovatel spatřuje v tom, že není obsažen výrok a odůvodnění tohoto stanoviska. Jak již bylo uvedeno na stanoviska představující závazný podklad pro vydání územního plánu, nejsou kladeny požadavky podle § 68 správního řádu. Již z toho důvodu není stanovisko vadné. Jestliže se dané stanovisko vyjadřuje ke konkrétně označeným plochám a požaduje vydání samostatného stanoviska a dále podává vyjádření podle zákona o vodách ve vztahu k záplavovým územím významných vodních toků, pak je toto stanovisko přezkoumatelné. Stanovisku Hasičského záchranného sboru Kraje Vysočina se vytýká nepřezkoumatelnost pro chybějící odůvodnění. Je-li vydáno tímto orgánem souhlasné stanovisko, pak lze dovodit jediné, a sice to, že k návrhu územního plánu nejsou z hlediska předpisů o požární ochraně žádné výhrady. Rovněž stanovisko ministerstva dopravy odpovídá požadavkům na závazný podklad pro projednání územního plánu podle § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. V tomto stanovisku k silniční dopravě je zcela jednoznačně a přezkoumatelně uvedeno, že tento Pokračování - 10 - 50A 9/2016 dotčený orgán požaduje vyznačení ochranného pásma dálnice D1 a doplnit koridor územní rezervy pro výhledové rozšíření dálnice, další požadavek se vztahuje ke koridoru pro homogenizaci silnice I/34 a úpravy dalších konkretizovaných ploch uvedených ve stanovisku. To se vztahuje též k vymezení přípustného využití ploch a koridorů, kde tento dotčený orgán požaduje, aby dopravní infrastruktury - silniční neobsahovaly přípustné využití jako veřejné prostranství. Takto podaný závazný podklad ministerstva dopravy je jednoznačný a přezkoumatelný. K železniční dopravě stanovisko uvádí, že nejsou připomínky, protože nejsou dotčeny sledované zájmy dotčeného orgánu. I toto stanovisko je jednoznačně přezkoumatelné a odpovídající územnímu plánu. Jím není nikterak regulována železniční doprava, a proto dotčený orgán zcela v souladu s tímto podkladem vyjádřil, že nejsou dotčeny žádné jím sledované zájmy. To je zapotřebí vyjádřit i ve vztahu k civilnímu letectví, protože územní plán žádné letiště nově neupravuje. To lze vztáhnout i k předpisům o vnitrozemské plavbě, s jejímž provozem ve městě územní plán neuvažuje. Stanovisko dotčeného orgánu ministerstva obrany ze dne 6. 9. 2013 nepřezkoumatelností netrpí, protože ani to není stanoviskem závazným, ale závazným podkladem podle § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Tento podklad je přezkoumatelný, uvádí se, že část řešeného území nachází se v ochranném pásmu konkrétního leteckého koridoru, což má z hlediska územního plánování význam pro úpravu výšky nové zástavby. Uvádí se, v kterých katastrálních územích ochranné pásmo probíhá. Požadavek pro pořizovatele územně plánovací dokumentace je proto zcela jasně vyjádřen. Závazný podklad v podobě stanoviska Městského úřadu Humpolec, odboru životního prostředí a památkové péče ze dne 6. 9. 2013 rovněž není svou povahou stanoviskem závazným, ale je závazným podkladem pro pořízení územního plánu, a právě proto v tomto stanovisku poukazuje se na to, co je v předloženém návrhu územního plánu zapotřebí upravit se zřetelem k požadavkům zákona o ochraně přírody a krajiny, především se zřetelem k ochraně památných stromů. Další chyba byla shledána u jednoho z významných krajinných prvků, zůstaly opomenuty podklady k ochraně krajinného rázu podle aktualizace zásad územního rozvoje, případné dopady nově řešených vodních či zalesněných ploch. Další připomínka se týká lesní hospodářské obnovy. Další pasáž tohoto stanoviska se vztahuje k úseku památkové péče, ve kterém se požaduje náprava v legendě či grafickém znázornění některých kulturních památek, které jsou ve stanovisku vypočteny. Uvádí se, jakým způsobem je zapotřebí provést nápravu. Ta se požaduje i v zájmu dostatečné ochrany prostředí kulturních památek. Dotčený orgán postrádá splnění požadavků na ochranu architektonického dědictví a hodnot v území ve vztahu k evidované lidové architektuře. Požaduje se řešit památky místního významu a v textové části A2 nejsou evidována archeologická naleziště. Z obsahu stanoviska je jednoznačně patrné, že dotčený orgán se podrobně návrhem územního plánu zabýval, jestliže poukázal na zcela konkrétní pochybení z hlediska ochrany zájmů, které hájí, a proto je toto stanovisko přezkoumatelné. Nejde-li o závazné stanovisko, Pokračování - 11 - 50A 9/2016 ale o závazný podklad podle § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona není zapotřebí toto stanovisko podat ve formě správního rozhodnutí a členit jej na výrok a odůvodnění. Ve stanovisku Obvodního báňského úřadu pro území krajů Libereckého a Vysočina z 9. 8. 2013 se podává, že tento dotčený orgán nemá námitky, protože na řešeném území nejsou dotčeny zájmy Státní báňské správy z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství. Takto formulované stanovisko je zcela postačující, jestliže se na území města nejen nevymezují žádné plochy pro těžbu nerosného bohatství, ale ani na území města neexistují. Proto je stanovisko zcela dostatečně pro potřeby projednání návrhu územního plánu odůvodněno a je přezkoumatelné. Jak již bylo uvedeno, závazné podklady uvedené v žalobě jsou podkladovými stanovisky, tedy jinými úkony státní správy, podle § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, kdy tato stanoviska nevydávají se postupem ve správním řízení a nelze na ně vztahovat požadavky správního řádu kladených na správní rozhodnutí. Tato stanoviska jsou zcela jednoznačně přezkoumatelná, je z nich patrné, že dotčené orgány se předloženým návrhem územního plánu zabývaly, uvedly, co je třeba napravit se zřetelem k požadavkům zvláštních předpisů, podle kterých tyto dotčené orgány zajišťují výkon státní správy. Jak bylo ve vztahu k jednotlivým stanoviskům uvedeno, ta jsou přezkoumatelná, jsou zcela postačujícím a srozumitelným způsobem odůvodněna, navrhovatel se mohl s těmito podklady obeznámit a případně vyjádřit své námitky. Poznamenává se, že je zapotřebí rozlišovat mezi možností uplatňovat námitky a připomínky. Ve stanoviscích jsou uvedeny právní předpisy, o které se stanoviska opírají, a zcela konkrétně se poukazuje na zjištěná pochybení, kdy např. jsou vyjmenovány památné stromy nesprávně vyznačené. Důvod a obsah každého stanoviska je proto zcela zřejmý a z jejich obsahu navrhovatel mohl seznat požadavky plynoucí ze závazných stanovisek a mohl tak hájit své právo na příznivé životní prostředí. Vydáním těchto stanovisek nebyl pak nikterak zkrácen na svých veřejných subjektivních právech, konkrétně na právo na spravedlivý proces, příznivé životní prostředí a možnost uplatňovat práva a oprávněné zájmy podle správního řádu. K návrhovému bodu o nezákonném rozhodnutí o námitkách soud především poukazuje na to, že žalobce nepodal žádnou námitku po veřejném projednání návrhu územního plánu ani po opakovaném veřejném projednání. Proto rozhodnutí o námitkách se navrhovatelovy právní sféry vůbec nedotýká. Soud poznamenává k obsahu návrhu, že námitky byly projednány zcela v souladu s ustanovením § 172 odst. 5 správního řádu, kdy o každé jednotlivé námitce bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím, ve kterém je obsažen výrok, jak byla námitka posouzena, zda je důvodná či nikoli, a rozhodnutí je stručně a postačujícím způsobem odůvodněno. Součástí odůvodnění územního plánu je samostatné rozhodnutí o každé jednotlivé námitce. Námitky se nevypořádávají jedním rozhodnutím, žádný takový požadavek nelze z ustanovení § 172 odst. 5 správního řádu, o které se navrhovatel opírá, dovodit. Rozhodnutí o námitkách je odůvodněno věcně, což zcela vyhovuje požadavkům § 68 odst. 3 správního řádu. Byl uplatněn velký počet námitek, nejsou jich však stovky, jak uvádí se v návrhu, což lze shledat pouhým přečtením odůvodnění územního plánu. Žalobce spatřuje dále porušení svých procesních práv v tom, že nebyly opatřeny podklady podle zákona o ochraně přírody a krajiny a podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí před opakovaným veřejným projednáním. Ani tento návrhový bod nemá opodstatnění. Především nutno uvést, že stavební zákon ve svém ustanovení § 53 odst. 2 předpokládá přiměřený postup podle § 50, což znamená, že opatřují se vyjádření těch Pokračování - 12 - 50A 9/2016 dotčených orgánů, do jejichž sféry výkonu státní správy spadá projednávaná změna návrhu územního plánu. Žalobcem požadované stanovisko dotčeného orgánu podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí bylo opatřeno, je datováno 24. 11. 2015 a uvádí se v něm, že nepožaduje se zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí upraveného návrhu územního plánu Města Humpolec. Upravený návrh nestanoví rámec pro umístění záměrů, u nichž lze předpokládat závažné negativní vlivy na životní prostředí. Podle stanoviska Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru životního prostředí ze dne 5. 12. 2011, kdy krajský úřad působí jako dotčený orgán při výkonu státní správy podle zákona o ochraně přírody a krajiny, zadání územního plánu nebude mít významný vliv na evropsky významné lokality uvedené v národním seznamu evropsky významných lokalit, ani ptačí oblasti. V městě Humpolec se žádná ptačí oblast nenachází, v oblasti regulované územním plánem je evidována jediná evropsky významná lokalita Jankovský potok a toho se nikterak upravený návrh územního plánu nedotýká. Proto nebylo zapotřebí vyžadovat k upravenému návrhu územního plánu nové stanovisko dotčeného orgánu podle zákona o ochraně přírody a krajiny požadované navrhovatelem v tomto návrhovém bodu. Stanoviska dotčených orgánů jsou součástí spisu a nedošlo proto k opomenutí dotčených orgánů působících při výkonu státní správy podle zákona o ochraně přírody a krajiny a podle zákona o vyhodnocování vlivů na životní prostředí. V tomto řízení soudu nepřísluší zabývat se postupem pořizovatele územního plánu podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Navrhovatel nebyl při opakovaném veřejném projednání upraveného návrhu územního plánu nikterak zkrácen na právech, protože navrhovatel žádné námitky a připomínky neuplatnil. Soud poznamenává, že v průběhu projednání návrhu územního plánu navrhovatel formou připomínky uplatnil požadavek možnosti realizace rodinného domu na parcele č. 2130/19 v kat. úz. Humpolec. Tato připomínka byla zohledněna, plocha ZS kolem rybníka byla upravena na stabilizovanou plochu BI plochy bydlení v rodinných domech. Změnou vlastnického práva sousedního pozemku byla splněna podmínka přístupu. K výhradě uplatněné obecně v tomto návrhovém bodu soud podotýká, že při opakovaném veřejném projednání upraveného návrhu postupuje se podle § 53 odst. 2 a § 52 stavebního zákona a předmětem projednání je návrh územního plánu výlučně v těch částech, které byly po veřejném projednání upraveny. Jestliže tak odpůrce učinil, postupoval zcela v souladu se zákonem. Pro věc je však rozhodné, že navrhovatel byl o rozsahu projednání územního plánu zákonem předpokládaným způsobem informován a nic nebránilo tomu, aby své námitky, případně připomínky uplatnil, což však neučinil. Nebyl proto nikterak dotčen na svých právech, kterých se v návrhu dovolává. Navrhovatel tvrdí, že územní plán je v rozporu se zásadami územního rozvoje Kraje Vysočina, což má ve svém důsledku nepříznivý dopad na příznivé životní prostředí navrhovatele. Přitom navrhovatel nespecifikuje, které z jeho nemovitostí nacházejí se v takové blízkosti k lokalitě, ve které má být autobusové nádraží umístěno, že přemístění nádraží bude mít dopad do jeho právní sféry. Na soudu pak není, aby za navrhovatele vyhledával případné dopady do navrhovatelových práv. Soud nesdílí názor navrhovatele, že územní plán ve vymezení plochy pro umístění autobusového nádraží odporuje zásadám územního rozvoje Kraje Vysočina. Pokračování - 13 - 50A 9/2016 Stanoví-li Zásady, že jednou z priorit územního plánování kraje zajištění udržitelného rozvoje území je vytváření podmínek pro umístění a realizaci staveb a opatření pro zlepšení dopravní dostupnosti a dopravní obslužnosti kraje, pak to samo o sobě neznamená, že umístění nádraží přesahuje místní význam. Pořizovatel naopak v souvislosti s přemístěním autobusového nádraží se zřetelem k požadavku na soulad nižší územně plánovací dokumentace s dokumentacemi vyššího stupně předložil návrh územního plánu Krajskému úřadu Kraje Vysočina souladně s požadavkem § 51 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Podle tohoto předpisu krajský úřad mimo jiné přezkoumává návrh územně plánovací dokumentace s dokumentací vydanou krajem. Toto stanovisko je ve spisové dokumentaci založeno a zcela zřetelně se v něm vyjadřuje, že přesunutí autobusového nádraží není záležitostí nadmístního významu, zásadami územního rozvoje řešeno není a územní plán nebude mít vliv na zajištění koordinace využití území s ohledem na širší územní vztahy. Již z toho důvodu nemohlo dojít k zásahu do právní sféry žalobce, protože zákonem předepsané stanovisko tu je a jednoznačně vyjadřuje, že vymezení nové návrhové plochy pro autobusové nádraží není v rozporu se zásadami územního rozvoje Kraje Vysočina. Je-li žalobce povolán k ochraně svých subjektivních práv, pak z návrhu není zřejmé, v jakém smyslu se žalobce dotýká tvrzené zhoršení veřejné dopravní obslužnosti navazujícího území. Navrhovatel je totiž aktivně legitimován pouze k ochraně svých práv a nikoli k ochraně práv blíže neurčitelného okruhu osob využívajících veřejnou dopravu. Výraznému zhoršení veřejné dopravní obslužnosti však nelze přisvědčit, jestliže ze spisové dokumentace a odůvodnění územního plánu je zcela jednoznačně seznatelné, že autobusové nádraží se přemísťuje v téže ulici ve vzdálenosti přibližně 250 m. To jistě není vzdálenost, která by měla významný dopad do kvality regionální obslužné funkce příměstské dopravy, při vzdálenosti prodloužené o 250 m nesníží se dostupnost centrální části města, ať již z hlediska docházkové vzdálenosti do škol či k budovám občanské vybavenosti. Z územního plánu naopak vyplývá, že prostor, ve kterém je autobusové nádraží v současné době umístěno je pro tento účel předimenzován a v budoucnu bude funkčně určen pro maloobchod. Nové autobusové nádraží umísťuje se na pozemky provozovatele autobusové dopravy, na kterých již tento provozovatel zřídil své technické zázemí a v tomto prostoru je možnost vybudovat odpovídající zázemí pro přepravované osoby. Odpůrce v souvislosti s vymezením nové funkční plochy pro umístění autobusového nádraží se zabýval dopady, které takový přesun bude mít a hodnotil též docházkovou vzdálenost s ohledem na strategické rozvojové plochy pro rozvoj bydlení i pro rozvoj areálu s vysokým počtem zaměstnanců. Přesun nádraží pak podle názoru odpůrce může zvýšit ekonomickou prosperitu města, rozšířit nabídku služeb občanské vybavenosti, z enviromentálního hlediska dává možnost zvýšit kvalitu obytného prostoru a revitalizovat urbanisticky nefunkční městské části. Z hlediska sekundární zátěže hlukem, pachem a exhalacemi je posun v řádech stovek metrů bezvýznamný. Poukazuje se na možnost modernizace terminálu a zvýšení užitné funkce poskytované služby. Přesun autobusového nádraží se stal součástí dopravní koncepce. Z toho je zřejmé, že odpůrce se vymezením funkční plochy pro nové autobusové nádraží zabýval se zřetelem k požadavkům na zajištění udržitelného rozvoje území z hlediska enviromentálního, ekonomického i sociálního. Vymezení plochy pro autobusové nádraží není nikterak v rozporu s úkoly územního plánování ve smyslu § 19 odst. 1 písm. a), b), c), d) a e) stavebního zákona. Přemístěním autobusového nádraží nedošlo proto k žádnému zásahu do práva žalobce na příznivé životní prostředí. Pokračování - 14 - 50A 9/2016 Nezbývá než zopakovat, že vhodnost využití určité plochy není soud oprávněn posuzovat. Na soudu je hodnotit jde-li o odůvodnitelný postup. V textové části územního plánu je přemístění autobusového nádraží zcela postačujícím způsobem odůvodněno a umožňuje posoudit, že nejde o rozpor s právě uvedenými předpisy. K návrhovému bodu o rozporu územního plánu s jeho zadáním soud uvádí, že žalobce v tomto smyslu žádnou připomínku v průběhu procesu příjímání územního plánu nevznesl, přestože byl obeznámen s tím, že územní plán je připravován. To je zřejmé ze skutečnosti, že navrhovatel ke konceptu územního plánu uplatnil připomínku spočívající v požadavku zahrnutí navrhovatelova pozemku do plochy určené pro bydlení v rodinných domech a této jeho připomínce bylo vyhověno. Ve vztahu k umístění autobusového nádraží navrhovatel žádné připomínky neměl v další fázi přijímání územního plánu, přestože v návrhu územního plánu bylo již zcela zjevné, že k přesunu autobusového nádraží dojde. Soud však rozpor mezi zadáním územního plánu a územním plánem neshledal. Zadání územního plánu reguluje § 47 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého zadání stanoví hlavní cíle a požadavky na zpracování návrhu územního plánu. Předpokládá-li se u zadání stanovení hlavních cílů a požadavků na zpracování návrhu územního plánu, pak je zcela postačující, obsahuje-li zadání v požadavcích na řešení dopravy prověřit a přehodnotit řešení dopravní infrastruktury podle stávajícího územního plánu ve znění schválených změn. Umístění autobusového nádraží je podřaditelné dopravní infrastruktuře, a proto jeho přemístění předpokládané územním plánem není nikterak v rozporu s jeho zadáním. Proto nemohlo dojít k žádnému zásahu do práva navrhovatele na spravedlivý proces, tím spíše za situace, kdy sám v průběhu procesu přijetí územního plánu zůstal zcela nečinný vyjma uplatněné připomínky na začlenění navrhovatelova pozemku do plochy funkčně určené k bydlení v rodinných domech. Soud proto uzavřel, že žalobce jako vlastník konkrétních nemovitostí v katastrálním území Humpolec nebyl nikterak zkrácen na svých vlastnických právech a žádné takové tvrzení z obsahu návrhu ani nevyplývá. Pro důvody uvedené v návrhu navrhovatel nebyl zkrácen na právu na příznivé životní prostředí, na právo na spravedlivý proces a nebylo nikterak dotčeno jeho právo mít možnost uplatňovat práva a oprávněné zájmy ve smyslu § 4 odst. 4 správního řádu, protože právní sféra navrhovatele nikterak dotčena nebyla. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 101 d) odst. 2 věta druhá s.ř.s. návrh zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že odpůrce měl v řízení úspěch. Odpůrce je sice vybaven odborným aparátem pro územní plánování a stavební řád, nezaměstnává v tomto oboru žádného právníka, proto náklady vynaložené na zastoupení advokátem jsou náklady důvodně vynaložené. Náhradu takto vynaložených nákladů na zastoupení advokátem v částce 16.667,15 Kč sestávající z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 3.100 Kč, 3x režijní paušál po 300 Kč, cestovních výdajů v částce 2.374,50 Kč, vypočtené ze sazby základní náhrady za použití vozidla 3,80 Kč, přičemž kopie technického průkazu vozidla, jímž byla cesta k procesnímu soudu a zpět uskutečněna a činí 392 km, byla doložena, dalších 884,90 Kč tvoří náklady na palivo, náhrady za promeškaný čas v rozsahu 12 půlhodin po 100 Kč celkem 1.200 Kč a částky 2.892,65 Kč na dani z přidané hodnoty, které je zástupce odpůrce plátcem soud úspěšnému odpůrci přiznal. Navrhovatel je povinen tuto částku zaplatit odpůrci ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce odpůrce. Pokračování - 15 - 50A 9/2016 O nákladech řízení osoby na řízení zúčastněné rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s.ř.s. této osobě vznikly v souvislosti s plněním povinností uložených soudem. Protože soud osobě na řízení zúčastněné žádnou povinnost neuložil, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. července 2016 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v. r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Dotčená ustanovení

Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.