50 Ad 1/2019

Rubrum

č. j. 50 Ad 1/2019-29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Michala Hájka Ph.D. v právní věci žalobkyně: Ing. M. Ž. bytem zastoupená advokátem JUDr. Janem Schramhauserem, Ph.D. se sídlem Puklicova 52, 370 04 České Budějovice proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště České Budějovice se sídlem Antonína Barcala 1461, 370 05 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 11. 2018, č. j. 43000/011549/18/010/TJ2, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou dne 19. 2. 2019 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 18. 11. 2018, č.j. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 50 Ad 1/2019 43000/011549/18/010/TJ2, jímž byla zamítnuta odvolání žalobkyně proti platebním výměrům Okresní správy sociálního zabezpečení České Budějovice o stanovení pravděpodobných výší pojistného za roky 2008 – 2013 a tato prvostupňová rozhodnutí potvrzena.

2. V žalobě se uvádí, že žalobkyně byla v minulosti vlastníkem ochranných známek zapsaných v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky. V minulosti uzavřela licenční smlouvy, na jejichž základě poskytla třetím osobám oprávnění k výkonu práv z držení těchto ochranných známek, za což jí byla vyplácena odměna ve formě licenčních poplatků. Vedle toho žalobkyně působila jako osoba samostatně výdělečně činná. Podle výsledků kontroly placení pojistného byly vydány platební výměry, kterým byla za roky 2008 – 2013 stanovena pravděpodobná výše pojistného se zřetelem k příjmům dosažených žalobkyní z poplatků podle licenčních smluv. Odvolání žalobkyně byla napadeným rozhodnutím zamítnuta a rozhodnutí jako věcně správná potvrzena.

3. Nezákonnost rozhodnutí žalobkyně spatřuje v tom, že jednotliví majitelé práv k předmětům průmyslového vlastnictví jsou stavěni do rozdílné pozice, se zřetelem ke skutečnosti, z jakého zdroje jim plynou ostatní příjmy. Takový výklad znamená nerovnost mezi různými skupinami plátců pojistného, což odporuje ústavnímu pořádku České republiky. Na základě v žalobě označených nálezů Ústavního soudu žalobkyně dovozuje, že nerovnost mezi jednotlivými plátci pojistného byla založena ústavně nekonformním výkladem právních předpisů, přičemž takový výklad znamená porušení základního práva zakotveného v Listině vlastnit majetek. Není tu rovněž žádný legitimní cíl, který by takový přístup ospravedlnil. Žalobkyně nabízí výklad, podle kterého se u všech osob dosahujících příjmů z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví nepřihlíží k ostatním příjmům. Žalobkyně pokládá otázku, zda osoby, které poskytly licenci k předmětům práva průmyslového vlastnictví, získávají odpovídající odměnu ve formě licenčních poplatků, se staly osobami samostatně výdělečně činnými. Je-li tomu tak, pak všechny takové osoby bez rozdílu, mají povinnost pojistné odvádět, pokud tomu tak není, pak taková povinnost nevznikne nikomu. Umožňuje-li právní předpis dvojí různou interpretaci, přičemž jedna je souladná s ústavním pořádkem a druhá nikoli, je nutno zvolit výklad ústavně konformní. Poukazuje se na účel důchodového pojištění, z něhož se dovozuje, že placení pojistného z příjmů plynoucích z průmyslového vlastnictví, není legitimním požadavkem.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na to, že osoby samostatně výdělečně činné mají povinnost platit pojistné, jsou-li účastny důchodového pojištění. Takto jsou pojištění účastny všechny takové osoby při splnění zákonem stanovených podmínek. Výše pojistného se stanoví z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období, přičemž příjmy ze samostatné výdělečné činnosti a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení se pro účely předpisů o pojistném posuzují podle zvláštního zákona, jímž je zákon o daních z příjmů. Podle § 7 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, patří mezi příjmy z podnikání příjmy ze živnosti a podle § 7 odst. 2 písm. a) téhož zákona příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Oba tyto druhy příjmů jsou základem daně. Jestliže osoba samostatně výdělečně činná, nesplnila povinnost podat přehled pro účely vyměření pojistného, může Okresní správa sociálního zabezpečení stanovit rozhodnutím pravděpodobnou výši pojistného. Ustanovení § 5a odst. 1 zákona o pojistném a § 5b odst. 1 zákona v novelizovaném znění, účinném od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2013, jasně identifikují daňový základ pro stanovení vyměřovacího základu pro pojistné Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 50 Ad 1/2019 odkazem na § 7 zákona o daních z příjmů. Uvádí se, co tvoří vyměřovací základ, a co rozumí se příjmem z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti. Mezi příjmy z podnikání patří příjmy ze živnosti a mezi příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti patří příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Oba tyto příjmy jsou základem daně. Žalobkyně byla spoluvlastníkem ochranných známek a měla příjmy ve formě licenčních poplatků a současně byla osobou samostatně výdělečnou činnou a dosahovala příjmů ze živnosti. Oba tyto příjmy byly zahrnuty do základu daně a tím i do vyměřovacího základu pro výpočet pojistného. Zákon neposkytuje prostor pro jiný výklad než ten, který žalovaná použila. Majitelé práv k předmětům průmyslového vlastnictví nejsou postaveni do rozdílné pozice s ohledem na skutečnost, z jakého zdroje jim příjmy plynou. Nelze stavět na roveň osobu, která dosáhla pouze příjmů z průmyslového vlastnictví, protože ta není osobou samostatně výdělečně činnou. Plátcem pojistného jsou naopak osoby samostatně výdělečně činné. Nejedná se proto o diskriminaci. K porušení základních práv podle Listiny nedošlo, protože žalobkyně je osobou samostatně výdělečně činnou a s tím má spojené povinnosti. Shodně bylo postupováno s jakoukoli jinou osobou samostatně výdělečně činnou. Nelze jednotlivým osobám samostatně výdělečně činným umožnit vypouštět některý ze svých příjmů, zatímco jiným osobám takto činným ukládat povinnost zahrnovat veškeré příjmy podle § 7 odst. 1 a 2 do daňového základu. Bylo postupováno souladně s předpisy a postup žalované ústavnímu pořádku neodporuje. Odkazuje se na shodný názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem o vyměřovacím základu pro účely stanovení zdravotního pojištění. Způsob stanovení vyměřovacího základu pro pojistné je definován zákonem.

5. Ze spisu správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti.

6. Žalobkyně každoročně podávala přehled o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné.

7. Okresní správa sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích provedla kontrolu správnosti stanovení výše pojistného na důchodové a nemocenské pojištění, záloh na pojistné na důchodové pojištění a jejich odvodu, provedené z účetních dokladů žalobkyně. V protokolu se uvádí, kdy žalobkyni vzniklo živnostenské oprávnění, byly předloženy kopie daňových přiznání a uvádí se, že úřad vyžádal výši daňových základů za období od roku 1998 do roku 2016 z finančního úřadu. Základ daně za jednotlivé roky byl uveden ve vyšší částce než v přehledech o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné. Tyto údaje a rozdíl mezi nimi jsou v protokolu uvedeny. Žalobkyně odmítla provést opravu přehledů za jednotlivé roky s odůvodněním, že rozdíl spočívá v příjmech souvisejících s vlastnictvím ochranné známky a uzavřením licenční smlouvy k využití této ochranné známky při výrobě zboží s výrobcem. Nejedná se o příjem ze samostatné výdělečné činnosti.

8. Proti protokolu o kontrole podala žalobkyně námitky, které byly zamítnuty.

9. Výzvě k podání opravných přehledů o příjmech a výdajích za konkrétní období nebylo vyhověno.

10. Dne 6. 9. 2018 vydala Okresní správa sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích platební výměry o stanovení pravděpodobné výše pojistného za roky 2008 až 2013. Rozhodnutí jsou odůvodněna tím, že z podkladů finančního úřadu je zřejmé, že daňový základ činil vyšší částku, než jakou uvedla žalobkyně, v návaznosti na daňový základ byl Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 50 Ad 1/2019 stanoven minimální vyměřovací základ a vypočtena výše pojistného. Dále bylo stanoveno, jakou částku na pojistné má žalobkyně za jednotlivé roky doplatit.

11. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně blanketární odvolání, které v průběhu odvolacího řízení k výzvě žalovaného odůvodnila v podstatě shodnou argumentací se žalobními body.

12. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že mezi příjmy z podnikání patří příjmy ze živnosti a mezi příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti patří příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Byla-li žalobkyně spoluvlastníkem ochranných známek a měla příjmy v podobě licenčních poplatků a současně osobou samostatně výdělečně činnou, vstupují příjmy z průmyslového vlastnictví do základu daně. Žalobkyně provozovala živnost na základě oprávnění podle zvláštního zákona. Byla proto osobou samostatně výdělečně činnou. Pro vyměřovací základ osoby samostatně výdělečně činné pro pojistné jsou rozhodné příjmy a výdaje podle § 7 odst. 1 a 2 a § 24 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů. Žalobkyně v přehledu uvedla nesprávné výše příjmů a výdajů, protože uvedla pouze příjmy dosažené podle § 7 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Proto bylo nutné vyměřovací základ navýšit o příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti podle § 7 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Příjmy a výdaje, respektive daňový základ, pro stanovení vyměřovacího základu pro pojistné jasně definuje zákon o pojistném tím, že odkazuje na § 7 zákona o daních z příjmů. Příjmy z průmyslového vlastnictví vstupují do daňového základu podle § 7 zákona o daních z příjmů, a tudíž do vyměřovacího základu podle zákona o pojistném. Zákon o pojistném i zákon o daních z příjmů jsou natolik konkrétní, že je zřejmé, že zákonodárce nezamýšlel výklad nabízený žalobkyní v tom smyslu, že na příjmy z průmyslového vlastnictví je zapotřebí pohlížet izolovaně od příjmů ostatních. Majitelé práv k předmětům průmyslového vlastnictví nejsou stavěni do rozdílné pozice s ohledem na zdroj ostatních příjmů. Žalobkyně vykonávala samostatnou výdělečnou činnost na základě živnostenského oprávnění, nikoli z titulu spolumajitelky ochranných známek pobírající licenční poplatky. Nelze ji proto stavět na roveň s osobou, která měla pouze příjmy z průmyslového vlastnictví, protože taková osoba není osobou samostatně výdělečně činnou. Na osoby, které mají pouze příjmy z průmyslového vlastnictví se zákon o pojistném nevztahuje. Proto se nejedná o diskriminaci žalobkyně. Je-li žalobkyně osobou samostatně výdělečně činnou, pak má s touto činností spojené povinnosti, shodně jako jakákoli jiná osoba samostatně výdělečně činná. Takové povinnosti nemají osoby, jimž pouze plyne příjem z průmyslového vlastnictví, a proto nelze hovořit o tom, že by bylo rozdílným způsobem zacházeno se subjekty nacházejícími se ve srovnatelné situaci. Není možné jednotlivým osobám samostatně výdělečně činným umožnit vypouštět některý ze svých příjmů, zatímco jiným osobám samostatně výdělečně činným ukládat povinnost zahrnovat do daňového základu veškeré příjmy podle § 7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů. Tím by došlo k porušení zásady zákonnosti v mezích předpisů zákona o daních z příjmů, zákona o pojistném a zákona o důchodovém pojištění.

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. V projednávané věci je mezi účastníky na sporu, jaký příjem představuje vyměřovací základ pro výpočet pojistného. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 50 Ad 1/2019 15. Osoby samostatně výdělečně činné jsou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o pojistném na sociální zabezpečení po novelizaci tohoto předpisu ve znění účinném od 1. 1. 2009 podle § 3 odst. 4 tohoto zákona povinné platit pojistné, jsou-li účastníky důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění. Podmínky účasti osob samostatně výdělečně činných na důchodovém pojištění upravuje právě prve uvedený zákon. Žalobkyně v konkrétním období působila jako osoba samostatně výdělečně činná na základě živnostenského oprávnění podle zvláštního předpisu, příjem dosažený z podnikání na základě živnostenského oprávnění zahrnovala do vyměřovacího základu a platila z takto určeného vyměřovacího základu pojistné.

16. Úprava vyměřovacího základu byla do závěru roku 2008 upravena § 5a odst. 1 zákona o pojistném, od novelizace tohoto předpisu účinného od 1. 1. 2009 pak § 5b odst. 1 zákona. Obě tyto právní úpravy předpokládaly pro stanovení vyměřovacího základu osob samostatně výdělečně činných zahrnout do vyměřovacího základu příjmy ze samostatné výdělečné činnosti a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení podle § 7 odst. 1 a 2 a § 24 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů. V ustanovení § 7 odst. 1 zákona jsou upraveny příjmy z podnikání, mezi které patří příjmy ze živnosti (§ 7 odst. 1 písm. b) zákona). V ustanovení § 7 odst. 2 zákona, jsou upraveny příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti, mezi které patří též příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví (§ 7 odst. 2 písm. a) zákona). Do základu daně se pak podle § 7 odst. 3 zákona zahrnují příjmy uvedené v obou prve uvedených odstavcích. Poznamenává se, že o příjmy autorů příspěvků do novin, časopisů, rozhlasu nebo televize se nejedná. Dosažené příjmy se pak snižují o výdaje. Pro souzenou věc je však podstatné, že do základu daně jsou zahrnovány oba druhy příjmů osob samostatně výdělečně činných a to jak příjmy z podnikání, tak příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti.

17. Předpokládá-li zákon o pojistném stanovit vyměřovací základ v návaznosti na daňový základ, pak je nezbytné do vyměřovacího základu zahrnout jak příjmy z podnikání, tak příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti, pod které náleží též příjmy z užití nebo poskytnutí práv průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Jestliže žalovaná uvedenou právní úpravu respektovala, postupovala plně souladně se zákonem.

18. Soud nesdílí názor žalobkyně, že žalovaná staví jednotlivé majitele práv k předmětům průmyslového vlastnictví do rozdílné pozice se zřetelem k jiným zdrojům, ze kterých jim plynou příjmy. Především majitelé práv k předmětům průmyslového vlastnictví, kteří nejsou osobami samostatně výdělečně činnými, nejsou plátci pojistného. Již z toho důvodu nemůže nastat nerovnost mezi různými skupinami plátců pojistného. Skutečnost, že z příjmu z práv k předmětům průmyslového vlastnictví nepodléhá u uvedené skupiny osob povinnost platit pojistné, má pak význam pro nároky podle zákona o důchodovém pojištění.

19. Argumentace nálezy Ústavního soudu o nerovnosti není přiléhavá, protože vyměřovací základ a následně pojistné, bylo stanoveno podle zákona. Státní moc byla proto uplatněna v mezích a způsoby stanovenými zákonem tak, jak předpokládá článek 2 odstavec 3 Ústavy České republiky. Mezi subjekty podléhajícími povinnosti platit pojistné jako osoby samostatně výdělečně činné a těmi osobami, které takto pojištěné nejsou, je rozdíl, proto nenacházejí se ve stejné ani srovnatelné situaci. Nejde tu proto o nerovnost mezi jednotlivými plátci pojistného, jak uvádí se v žalobě. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 50 Ad 1/2019 20. Žalovaná v souzené věci důsledně aplikovala zákon o vyměřovacím základu, který výslovně odkazuje na základ daňový, přičemž ten zahrnuje, jak příjmy z podnikání, tak z jiné samostatné výdělečné činnosti. Nejedná se tu proto o nekonformní výklad právních předpisů. Bylo-li pojistné stanoveno v souladu se zákonem, nemohlo nastat porušení základního práva podle článku 11 Listiny. Vztahuje-li se právní úprava vyměřovacího základu na všechny osoby samostatně výdělečně činné, pak nelze uvažovat o diskriminaci.

21. Žalobkyní nabízený výklad v odstavci 3 na straně 7 žaloby není souladný se zákonem, jestliže je tu právní úprava vyměřovacího základu osob samostatně výdělečně činných, do nichž je zapotřebí zahrnout též příjmy z poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, jestliže je tak normováno § 7 odst. 3 zákona o dani z příjmů. Povinností soudu je pak ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy zákonem se řídit. Obdobně Nejvyšší správní soud v záležitosti vyměřovacího základu pro účely stanovení pojistného na veřejné zdravotní pojištění učinil závěr, že do vyměřovacího základu tohoto pojistného jsou zahrnovány též příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, jak vyplývá z § 7 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. Pro projednávanou věc je rozhodné, že žalobkyně je osobou samostatně výdělečně činnou, a proto je povinna do vyměřovacího základu příjem z poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví zahrnout do vyměřovacího základu. U takto nepojištěné osoby taková povinnost nevzniká. Zákon o důchodovém pojištění, ve kterém se uvádí, kdo je účasten pojištění, zákon o pojistném stanovící, že osoby samostatně výdělečně činné mají povinnost pojistné platit, jakož i předpisy zákona o daních z příjmů o základu daně byly žalovanou vyloženy zcela správně a neumožňují různé interpretace, jak je tvrzeno v žalobě. Argumentace výkladem Ministerstva práce a sociálních věcí uvedená na straně 8 žaloby, není přiléhavá, protože z této citace výslovně vyplývá, že vlastník ochranné známky nepůsobí jako osoba samostatně výdělečně činná.

22. Je-li povinností osoby samostatně výdělečně činné, zahrnout do vyměřovacího základu pojistného příjem plynoucí z poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví a děje-li se tak na základě zákona, pak nejedná se o nelegitimní požadavek. Na tomto závěru nemohou nic změnit hypotetické úvahy o zajištění vlastníka takového práva v důchodovém věku. Soud rovněž neshledal, že stanovení vyměřovacího základu a pojistného odporuje účelu zákona o důchodovém pojištění.

23. Soud proto uzavřel, že vyměřovací základ pojistného a následně pojistné byly stanoveny v souladu s právními předpisy uvedenými v předchozí pasáži rozsudku. Postup správních orgánů pak neznamená porušení ústavních principů, kterých se žalobkyně dovolává.

24. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec její obvyklé administrativní činnosti.

26. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 50 Ad 1/2019 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 16. dubna 2019 JUDr. Věra Balejová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.