50 Ad 2/2017
č. j. 50 Ad 2/2017-62
V PLATNOSTICitované zákony (8)
Rubrum
50Ad 2/2017 - 62 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Ladislavem Vávrou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, pracoviště České Budějovice, sídlem A. Barcala 1461, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 2. 2017, č. j. 43000/001584/17/1010/STE, t a k t o :
Výrok
Žaloba se zamítá. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Prachatice ze dne 13. 1. 2017 o povinnosti zaplatit regresní náhradu. Žalobce v žalobě uvádí, že Okresní správou sociálního zabezpečení v Prachaticích bylo vydáno rozhodnutí ohledně povinnosti uhradit regresní náhradu ve výši 30.668 Kč, neboť podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 5 T 66/2013 Pokračování -2- 50Ad 2/2017 ze dne 10. 6. 2015 byl žalobce uznán vinným, neboť z nedbalosti způsobil obecné nebezpečí tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona a způsobil těžkou újmu na zdraví, proto spáchal přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť jako řidič autobusu zavinil havárii, při které došlo ke zranění cestujících. Proto byl žalobci uložen podmíněný trest odnětí svobody. Žalobce namítá, že ke zranění poškozených došlo při plnění jeho pracovních povinností na základě jeho činnosti řidiče autobusu, prováděné na základě pracovní smlouvy pro jeho zaměstnavatele, a proto by měl být nárok vymáhán po zaměstnavateli. Žalobce nesouhlasí se žalovaným, že orgány nemocenského pojištění nemají možnost pro případné užití odchylného postupu ani pro správní uvážení. Správní orgán měl proto uplatnit odpovědnost za vznik újmy či škody způsobené toliko zaměstnancem při výkonu závislé činnosti proti zaměstnavateli. Žalobce proto nesouhlasí s tím, že je povinným subjektem uhradit regresní náhradu, neboť takovýto postup je v rozporu s § 420 odst. 2 občanského zákona platného v době škodné události. Žalobce má za to, že není proto pasivně legitimován k uplatnění regresní náhrady, neboť tento nárok měl být uplatněn vůči provozovateli vozidla, kterým byla škoda způsobena, tedy vůči jeho zaměstnavateli. Správní orgán měl proto uplatnit regresní náhradu vůči provozovateli autobusu, jehož vozidlo je pro takový účel i pojištěno z titulu zákonného pojištění motorových vozidel. Žalobce dále namítá promlčení nároku na zaplacení regresní náhrady, a to s odkazem na § 127 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění. Podle žalobce měl být regresní návrh uplatněn v zákonné pětileté promlčecí lhůtě, která uplynula počátkem roku 2016. O tom, že je žalobce pachatelem trestné činnosti, věděla Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích od samého počátku, přičemž neuplatnila svůj nárok v trestním řízení vedeném proti jeho osobě, proto nemohlo dojít ani k přerušení běhu promlčecí lhůty po dobu trvání trestního řízení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť rozhodnutí je věcně správné a zákonu odpovídající. Žalobce je odpovědný, neboť se dopustil protiprávního jednání, a to bez ohledu na skutečnost, zda se protiprávního jednání dopustil při výkonu činnosti v rámci pracovněprávního vztahu či nikoliv, a to s odkazem na § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že institut regresní náhrady v nemocenském pojištění má veřejnoprávní povahu, a proto nelze na něj aplikovat občanskoprávní úpravu o náhradě škody, tedy odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku. Regresní náhrada vzniká na základě právního vztahu mezi osobou, která způsobila, že v důsledku jejího zaviněného protiprávního jednání došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku nemocenského pojištění a českým státem, který je zde reprezentován orgány nemocenského pojištění jako organizačními složkami. Podle § 126 odst. 4 zákona o nemocenském pojištění vzniká povinnost zaplacení regresní náhrady na základě rozhodnutí příslušného orgánu nemocenského pojištění o povinnosti zaplatit regresní náhradu. O povinnosti uhradit regresní náhradu rozhodne příslušný správní orgán a teprve poté může pojistník v samostatném řízení uplatnit právo, aby za něj příslušná pojišťovna uhradila z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla regresní náhradu. Pokračování -3- 50Ad 2/2017 K námitce promlčení žalovaný odkázal na § 126 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění, dle něhož nárok na zaplacení regresní náhrady zaniká uplynutím pěti let ode dne, kdy orgán nemocenského pojištění zjistil skutečnost, že ke vzniku sociální události, z jejíhož titulu byla dávka vyplacena, došlo v důsledku jednání uvedeného v § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, nejpozději však uplynutím deseti let ode dne vzniku této sociální události. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 126/2015 byl doručen správnímu orgánu dne 18. 11. 2016, tedy tímto dnem byla zjištěna skutečnost, že v důsledku protiprávního jednání žalobce zjištěného soudem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, proto žalovaná považuje námitku promlčení za irelevantní. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Okresním soudem v Karlových Varech byl vydán dne 10. 6. 2015 pod sp. zn. 5 T 66/2013 rozsudek, jímž byl žalobce vinen přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť zavinil dopravní nehodu, při které došlo ke zranění mimo jiné J. V., nar. X., které si vyžádalo dočasnou pracovní neschopnost od 28. 6. 2010 do 1. 10. 2010. V souvislosti s dočasnou pracovní neschopností bylo vyplaceno na dávkách nemocenského pojištění 30 688 Kč. Prvostupňový správní orgán zahájil správní řízení o povinnosti uhradit regresní náhradu ve smyslu § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Toto oznámení o zahájení správního řízení bylo žalobci doručeno dne 15. 12. 2016. Žalobce se k zahájení správního řízení písemně vyjádřil, kdy zejména poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni pod č. j. 9 To 256/2015-1154, kterým došlo ke zrušení rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 6. 2015 č. j. 5 T 66/2013-1098 ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, kdy akciová společnost Dopravní podnik Karlovy Vary byla odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce byl odsouzen k odnětí svobody v trvání dvou roků, kdy výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Žalobce zejména poukázal na to, že autobus řídil v rámci pracovněprávního vztahu a jestliže tedy způsobil škodu na vozidle v okamžiku, kdy ho používal ke služebním účelům, tak za způsobenou škodu neodpovídá s odkazem na § 420 odst. 2 občanského zákoníku platného v době vzniku škodné události. Okresní správa sociálního zabezpečení vydala dne 13. 1. 2017 rozhodnutí, kterým žalobci uložila povinnost uhradit regresní náhradu ve výši 30.668 Kč s odkazem na § 126 zákona o nemocenském pojištění s tím, že na regresní náhradu nelze nahlížet jako na náhradu škody a nelze proto k regresní náhradě aplikovat úpravu odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku. Osobou povinnou k regresní náhradě je osoba, v důsledku jejíhož zaviněného jednání zjištěného soudem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, a to bez ohledu na skutečnost, že takového jednání se žalobce dopustil při výkonu činnosti v rámci zaměstnaneckého poměru. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Jeho odvolání bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 zákona odst. 2 s. ř. s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokračování -4- 50Ad 2/2017 Mezi účastníky je na sporu, zda žalobce je povinen uhradit regresní náhradu, neboť žalobce má za to, že tato povinnost stíhá jeho zaměstnavatele jako provozovatele vozidla. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 6. 2015 č. j. 5 T 66/2013-1098 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2015 č. j. 9 To 256/2015-1154 uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti dle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť dne 19. 6. 2010 jako řidič autobusu v Chorvatsku řídil autobus, kdy bez vážného důvodu nepřizpůsobil rychlost jízdy a jel v obci nepovolenou rychlostí 64 km/hod. a způsobil tak dopravní nehodu, kdy došlo k pádu a převrácení autobusu přes střechu na vjezdovou komunikaci do kamenolomu, kdy při dopravní nehodě bylo v autobusu zraněno 13 cestujících. Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích rozhodnutím ze dne 13. 1. 2017 č. j. 43005/000979/17/110/St uložila žalobci povinnost uhradit regresní náhradu ve výši 30.668 Kč. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Odvolání žalobce bylo napadeným rozhodnutím žalované ze dne 16. 2. 2017 č. j. 43000/001584/17/1010/STE zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Prachatice ze dne 13. 1. 2017 bylo potvrzeno s odkazem na § 126 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, dle něhož je pro účely regresní náhrady odpovědný vždy přímo subjekt, který právní předpisy porušil. V daném případě je dle žalované povinnou osobou řidič motorového vozidla – žalobce, který jednal v rozporu s právními předpisy o provozu na pozemních komunikacích a porušil důležitou povinnost, jak vyplývá ze shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Dle žalované je nepodstatné, že k protiprávnímu jednání žalobce došlo při výkonu pracovněprávního vztahu. Ze shora uvedeného trestního rozsudku vyplývá, že žalobce byl uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Správní soud má proto za prokázanou příčinnou souvislost mezi zaviněným protiprávním jednáním žalobce a skutečnostmi rozhodnými pro vznik nároku na uvedenou dávku. Soud poznamenává, že rozhodnutí orgánů nemocenského pojištění o povinnosti zaplatit regresní náhradu podle § 126 zákona č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění, není rozhodnutím správního orgánu o věci soukromoprávní ve smyslu § 46 odst. 2 s. ř. s. O žalobě proti takovému rozhodnutí je příslušný rozhodnout soud ve správním soudnictví. Aby třetí osobě mohla být uložena povinnost uhradit regresní náhradu musí být splněny podmínky stanovené v § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Podle tohoto ustanovení ten, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. Žalobce má za to, že v daném případě mělo být aplikováno ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku, platného v době dopravní nehody, dle něhož škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily. Tyto osoby samy pak dle uvedeného ustanovení za škodu Pokračování -5- 50Ad 2/2017 způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají, jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Pro posouzení možnosti uplatnění tohoto ustanovení pak je rozhodné, zda je možno regresní náhradu považovat za náhradu škody. Povahou regresní náhrady, respektive povinnosti uhradit regresní náhradu se zabýval zvláštní senát, který ve svém usnesení ze dne 12. 3. 2015 č. j. Konf 8/2014-25 učinil závěr: „ I. že rozhodnutí orgánu nemocenského pojištění a o povinnosti zaplatit regresní náhradu podle § 126 zákona č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění není rozhodnutím správního orgánu o věci soukromoprávní ve smyslu § 46 odst. 2 (§ 68 písm. b) s. ř. s. O žalobě proti takovému rozhodnutí je proto příslušný rozhodnout soud ve správním soudnictví. Samotný kompenzační či reparační charakter hmotněprávního vztahu pak nutně neznamená, že takový vztah je vztahem vyplývajícím z poměrů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Dále zvláštní senát v citovaném usnesení se zabýval tím, proč má náhradový vztah podle § 126 zákona o nemocenském pojištění veřejnoprávní povahu, nikoli soukromoprávní. Zvláštní senát dospěl k závěru, že regresní náhrada je vnímána jako úhrada vyplacené dávky, nikoliv jako náhrada škody. Při rozhodování o regresní náhradě tudíž není rozhodováno o vztahu vyplývajícím ze soukromého práva, nýbrž o vztahu založeného veřejným právem, a proto pak je soudní kontrola o rozhodování správních orgánů svěřena správním soudům, které přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejného práva (viz usnesení zvláštního senátu ze dne 12. 3. 2015 č. j. Konf. 8/2014-25). Žalobce má za to, že v daném případě mělo být aplikováno ustanovení § 420 odst. 2 v době nehody účinného občanského zákoníku. Z § 420 odst. 1 vyplývá, že za škodu odpovídá každý, kdo způsobil porušení právní povinnosti. Podle § 420 odst. 2 občanského zákoníku, účinného v době nehody, škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Z toho je zřejmé, že za škodu odpovídá vždy ten, kdo ji způsobil. Byla–li však škoda způsobena při činnosti právnické nebo fyzické osoby osobami, které k této činnosti právnická nebo fyzická osoba použila, za škodu takto způsobenou neodpovídají osoby, které k této činnosti byly použity nýbrž právnická osoba nebo fyzická osoba, která je k této činnosti použila. Z § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění vyplývá, že ten, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. K povaze regresní náhrady se zákonodárce vyjádřil v důvodové zprávě tak, „že v rámci regresních náhrad se navrhuje řešit situace, kdy dávka nemocenského pojištění byla poskytnuta po právu, avšak příslušný subjekt svým protiprávním jednáním způsobil vznik sociální situace, z jejíhož důvodu byla dávka poskytnuta. Zavedení povinnosti úhrady regresních náhrad je novým ochranným systémem nemocenského pojištění. Regresní náhrada je pojímána jako úhrada vyplacené dávky, nikoliv jako náhrada škody. Pokračování -6- 50Ad 2/2017 Z uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 420 občanského zákoníku na daný případ aplikovat nelze. V případě náhrady škody vždy každý odpovídá za to, co způsobil. Jen v případě, že škoda byla způsobena při činnosti právnické osoby nebo fyzické osoby osobami, které k této činnosti právnická osoba nebo fyzická osoba použila, za škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku neodpovídají osoby, které k této činnosti byly použity, nýbrž právnická osoba nebo fyzická osoba, která je k této činnosti použila. Jestliže je omezena odpovědnost právnické osobě nebo fyzické osobě, která uvedené osoby k této činnosti použila, jenom na škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku nelze tuto odpovědnost rovněž rozšiřovat na odpovědnost dle § 126 zákona o nemocenském pojištění. Soud proto uzavřel, že na regresní náhradu dle § 126 zákona č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění nelze nahlížet jako na náhradu škody a nelze proto na vztah mezi okresní správou sociálního zabezpečení a osobou povinnou k regresní náhradě aplikovat soukromoprávní úpravu odpovědnosti za škodu. Žalobce má za to, že v daném případě mělo být postupováno dle ustanovení § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle něhož má pojištěný dále právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění dle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění k odpovědnosti s výjimkou doby jeho přerušení. To platí obdobně i v případě regresní náhrady předepsané k úhradě pojištěnému podle zákona upravujícího nemocenské pojištění, a v případě úhrady nákladů hasičského záchranného sboru nebo jednotek dobrovolných hasičů obce podle § 3a odst. 3, když v souvislosti s tím žalobce odkazuje na § 126 zákona o nemocenském pojištění s tím, že regresní náhrada měla být proto uplatněna vůči provozovateli autobusu, při jehož řízení žalobce způsobil dopravní nehodu a při které došlo ke zdravotní újmě J. V. Uvedená námitka důvodná není, neboť dle soudu z citovaného ustanovení nevyplývá, že povinnost zaplatit regresní náhradu, měla být uložena provozovateli autobusu, a to s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 věty prvé zákona o nemocenském pojištění. Tím, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, může být u dopravních nehod řidič vozidla, provozovatel či vlastník vozidla. V daném případě byl žalobce pravomocně odsouzen shora uvedeným rozsudkem pro přečin obecného ohrožení z nedbalosti, proto prvostupňový správní orgán postupoval správně, jestliže povinnost zaplatit regresní náhradu stanovil žalobci, neboť ten způsobil, že v důsledku jeho protiprávního jednání došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na regres. Z ustanovení § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nevyplývá, že by provozovatel vozidla byl povinen zaplatit regresní náhradu i v případě, kdy se protiprávního jednání zjištěného soudem dopustil řidič vozidla jako zaměstnanec, tedy osoba, která byla k řízení vozidla použita. Z § 126 zákona o nemocenském pojištění však vyplývá, že jestliže byla regresní náhrada předepsána k úhradě pojištěnému, pak má pojištěný právo, aby orgánem nemocenského pojištění uloženou mu Pokračování -7- 50Ad 2/2017 povinnost zaplatit regresní náhradu za něj uhradil pojistitel. Soud poznamenává, že v daném případě bylo zjištěno, že Kooperativa pojišťovna a.s. vyplatila pojištěnému pojistné plnění za nemocenské dávky vyplacené po dobu pracovní neschopnosti J. V., který byl zraněn při dopravní nehodě dne 19. 6. 2010. Soud rovněž neshledal důvodnou námitku promlčení, a to s odkazem na § 126 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění, podle něhož nárok na zaplacení regresní náhrady zaniká uplynutím pěti let ode dne, kdy orgán nemocenského pojištění zjistil skutečnosti, že ke vzniku sociální události, z jejíhož titulu byla dávka vyplacena, došlo v důsledku jednání uvedeného v odstavci 1, nejpozději však uplynutím deseti let ode dne vzniku této sociální události. Jestliže Okresní správě sociálního zabezpečení v Prachaticích byl rozsudek, jímž byl žalobce pravomocně uznán vinným z přečinu obecného ohrožení, ze kterého se správní orgán dozvěděl o vzniku sociální události, z jejíhož titulu byla dávka vyplacena, doručen dne 18. 11. 2016, tak tímto dnem pak nastala skutečnost ve smyslu § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, neboť uvedeného dne okresní správa sociálního zabezpečení zjistila skutečnost, že v důsledku protiprávního jednání žalobce, zjištěného soudem, došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, a proto je žalobce povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní dávku. Jestliže tedy se o sociální události dozvěděla okresní správa sociálního zabezpečení dne 18. 11. 2016, dosud neuplynul nárok na zaplacení regresní náhrady s ohledem na lhůty uvedené v § 126 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění. Vzhledem k tomu považuje soud námitku promlčení rovněž za nedůvodnou. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že námitky důvodné nejsou, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas. Soud v souladu s § 60 odst. 1, věty první nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, Pokračování -8- 50Ad 2/2017 v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 21. listopadu 2017 Mgr. Helena Nutilová v. r. Předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: S. B.
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.