50 Af 19/2016

Rubrum

50 Af 19/2016 - 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce Bohemia JazzFest, o. p. s., se sídlem Pařížská 203/19, Josefov, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Kamenická 2378/1, Plzeň, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2016, sp. zn. OEKO – OŘ 44013/2013/otba/6, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 9. 9. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2016, sp. zn. OEKO – OŘ 44013/2013/otba/6 (dále jen „napadené rozhodnutí“) vydaného podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a podle § 22 odst. 10 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Pokračování - 2 - 50Af 19/2016 finančního odboru Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 4. 2013, zn. FO/Bou/2013OKCR-776 (dále jen „platební výměr“), kterým byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 174.816 Kč. Žalobci byla na základě rozhodnutí Zastupitelstva města České Budějovice ze dne 21. 4. 2011 ve smyslu směrnice č. 8/2008 – Poskytování dotací z rozpočtu města České Budějovice, ve znění pozdějších doplňků (dále jen „směrnice o poskytování dotací“) poskytnuta dotace na projekt Mezinárodního hudebního festivalu Bohemia Jazz Fest 2011 (dále jen „projekt“). Dotace byla poskytnuta v rámci dotačního programu na podporu kultury v roce 2011 a měla sloužit k částečné úhradě (v procentním vyjádření) celkových nákladů realizace projektu. Mezi žalobcem (příjemce dotace) a Statutárním městem České Budějovice (poskytovatel dotace) byla dne 10. 6. 2011 uzavřena smlouva č. 2011000776 o poskytnutí dotace ve výši 200.000 Kč (dále jen „smlouva“). Podle uvedené smlouvy byl žalobce povinen, mimo jiné, předložit vyúčtování dotace ke dni 30. 9. 2011. Žalobce předložil vyúčtování dne 5. 12. 2011 s tím, že ke dni stanovené povinnosti předložit vyúčtování byly účetní doklady neoprávněně zadržovány panem Ing. N. a byly předmětem několika soudních řízení. Žalobce namítá, že porušení povinnosti předložit závěrečné vyúčtování nebylo způsobeno jeho vinou. Ze správního spisu, který si krajský soud vyžádal, vyplývá, že následná kontrola vyúčtování projektu proběhla dne 31. 3. 2012 a 1. 4. 2012 a přinesla zjištění o tom, že žalobce předložil neprůkazné doklady, neprokázal uznatelné náklady v plné výši a část požadovaných dokladů nepředložil, čímž došlo ke snížení uznatelné výše dotace na částku 25.184 Kč. Žalobce byl o uvedených skutečnostech vyrozuměn a současně byl poskytovatelem dotace vyzván k vrácení poskytnuté dotace ve výši 174.816 Kč do 31. 7. 2012. Následně žalobce žádal o povolení splácení dlužné částky s tím, že uznal svůj závazek co do důvodu i výše. Jako garanci svého úmyslu splácet částku vyměřenou platebním výměrem žalobce jednostranně podepsal návrh o uznání dluhu a splátkového kalendáře. Rada města České Budějovice žádost žalobce schválila usnesením ze dne 22. 8. 2012, č. 1219/2012 a dne 24. 8. 2012 zaslala schvalovací dokument „Uznání závazku s dohodou o způsobu jeho úhrady“ žalobci k podpisu. Ten reagoval dne 2. 9. 2012 prostřednictvím právního zástupce se závěrem, že takovou verzi dohody není možné žalobcem podepsat. Po následné komunikaci mezi právním zástupcem žalobce a poskytovatelem dotace bylo právním zástupcem žalobce konstatováno, že nedošlo k porušení dotačních podmínek a dotace byla spotřebována způsobem stanoveným v podmínkách čerpání dotace. K realizaci usnesení č. 1219/2012, tedy k uznání závazku a jeho splácení formou smlouvy o uznání dluhu a splátkového kalendáře, nedošlo. Kulturní komisí Rady města České Budějovice bylo dne 12. 2. 2013 přijato usnesení č. 2/2013, v němž kulturní komise doporučuje aktivní postup vedoucí k dosažení výsledku. Správce daně vydal dne 18. 4. 2013 platební výměr, jímž nařídil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně. Proti platebnímu výměru se žalobce odvolal a o odvolání bylo rozhodnuto až po více než třech letech, dne 8. 7. 2016. Žalobce v souvislosti s rozhodováním o odvolání namítá nezákonný postup správce daně, který vydal ke dni 27. 6. 2016, tedy ještě před vydáním rozhodnutí o odvolání, exekuční příkaz na přikázání pohledávky ve výši 175.316 Kč včetně nákladů řízení ve výši 500 Kč, a to na základě platebního výměru jako exekučního titulu. Podle žalobce je platební výměr rozhodnutím, proti kterému se lze odvolat ve smyslu § 22 odst. 10 zákona o rozpočtových Pokračování - 3 - 50Af 19/2016 pravidlech územních rozpočtů, není vykonatelným rozhodnutím, a tudíž nelze vydat exekuční příkaz. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že všechny peněžní prostředky byly použity k účelům, k nimž byly poskytnuty a nedošlo tak k porušení rozpočtových pravidel. Naopak postup žalovaného nelze označit za postup bez zbytečných průtahů, neboť delší než tříleté čekání na rozhodnutí žalovaného mělo za následek právní nejistotu žalobce stran povinnosti zaplacení vyměřené částky. Žalobce v této souvislosti připomíná, že právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů je základním právem garantovaným čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a je tak absurdní a nespravedlivé, že je žalobce sankcionován za prodlení s předložením vyúčtování o pouhé dva měsíce, což navíc nebylo způsobeno jeho vinou. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí i platebního výměru, včetně řízení, které vydání obou těchto rozhodnutí předcházelo. Požaduje napadené rozhodnutí i platební výměr zrušit. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Uvedl, že žalobce byl ve smlouvě výslovně upozorněn na povinnost provést vyúčtování všech vynaložených prostředků ve stanoveném termínu s doložením relevantních dokladů o jejich úhradě. Žalobce byl rovněž s odkazem na § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů srozuměn, že jakékoliv porušení či neplnění povinností příjemce dotace bude posuzováno jako porušení rozpočtové kázně. Žalovaný dále uvádí, že žalobce nikterak nepodložil svá tvrzení ohledně nezavinění prodlení s doložením závěrečného vyúčtování, a proto nebylo k tomuto argumentu přihlédnuto. Z kontroly žalobcem předložených dokladů správce daně zjistil, že tyto doklady jsou na nesprávných formulářích či věcně nedostatečné, a je možné uznat jen malou část předložených dokladů. Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že byl neoprávněně udržován v právní nejistotě po dobu vedení odvolacího řízení. Podle prvostupňového rozhodnutí bylo využito ustanovení § 109 daňového řádu, jímž byl zamezen odkladný účinek odvolání a žalobce byl povinen uhradit stanovený odvod ve lhůtě 30 dnů. Postup správce daně, který nezahájil kroky k vymožení této pohledávky, naopak dle žalovaného svědčí o vstřícnosti vůči žalobci. Žalovaný konstatuje, že daňový řád nestanoví jednoznačné lhůty pro jednotlivé úkony, a proto je přesvědčen, že žalobce nebyl krácen na svých právech z důvodů průtahů řízení. Závěrem žalovaný informuje o následném postupu žalobce, který využil žádosti o prominutí odvodu formou mimořádného opravného prostředku, kdy této žádosti nebylo vyhověno. Na vyjádření reagoval žalobce dne 4. 11. 2016 replikou, ve které úvodem vyslovuje nesouhlas s vyjádřením žalovaného ohledně lhůt v daňovém řádu, které dle žalovaného nejsou stanoveny jednoznačně. Žalobce odkazuje na § 7 odst. 1 daňového řádu, podle kterého postupuje správce daně bez zbytečných průtahů. Podle žalobce šlo ze strany žalovaného o neúčelnou nečinnost a laxní přístup bez zjevného důvodu. V tomto kontextu žalobce odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 225/01 a ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 599/2000. Pokračování - 4 - 50Af 19/2016 Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení výslovně nepožádal o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu krajský soud postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl bez jednání. Krajský soud shledal, že žaloba není důvodná. Podle § 22 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se porušením rozpočtové kázně rozumí každé neoprávněné použití nebo zadržení prostředků poskytnutých z rozpočtu a) územního samosprávného celku, b) městské části hlavního města Prahy, c) Regionální rady regionu soudržnosti, d) nebo svazku obcí. Ustanovení § 22 odst. 2 téhož zákona v první větě uvádí, že neoprávněným použitím peněžních prostředků podle odstavce 1 je jejich použití, kterým byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků. Dále uvedené ustanovení uvádí, že za neoprávněné použití peněžních prostředků se podle odstavce 1 považuje také a) porušení povinnosti stanovené právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků, která souvisí s účelem, na který byly peněžní prostředky poskytnuty, b) porušení povinnosti stanovené právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků, která souvisí s účelem, na který byly peněžní prostředky poskytnuty, ke kterému došlo před připsáním peněžních prostředků na účet příjemce a které ke dni připsání trvá; den připsání peněžních prostředků na účet příjemce se považuje za den porušení rozpočtové kázně; penále za porušení rozpočtové kázně se počítá ode dne následujícího po dni, do kterého měl příjemce na základě platebního výměru odvod uhradit, c) neprokáže-li příjemce peněžních prostředků, jak byly tyto prostředky použity. Podle § 22 odst. 3 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů je zadržením peněžních prostředků porušení povinnosti vrátit poskytnuté prostředky ve stanoveném termínu. Jak plyne z citované právní úpravy, za porušení rozpočtové kázně je považováno neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků. Zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů vymezuje pět způsobů, kterými je možné dopustit se porušení rozpočtové kázně a kdy je porušitel následně povinen provést odvod peněžních prostředků zpět do rozpočtu, z něhož peněžní prostředky obdržel. Za porušení rozpočtové kázně je třeba považovat vynaložení peněžních prostředků, které je v rozporu nejen s podmínkami vážícími se k deklarovanému a schválenému účelu, ale které je v rozporu i s dalšími podmínkami, stanovenými v nyní řešeném případě smlouvou (a také směrnicí o poskytování dotací a Pravidly dotačního programu města České Budějovice na podporu kultury v roce 2011), na jejímž základě byla dotace žalobci poskytnuta. Článek III. odst. 3. smlouvy stanoví, že příjemce je povinen použít dotaci jen k účelu uvedenému v odst. 1. tohoto článku a za podmínek uvedených v žádosti o dotaci v souladu Pokračování - 5 - 50Af 19/2016 s uznatelnými náklady určenými Pravidly dotačního programu na podporu kultury v roce 2011. Finanční prostředky nesmí být použity k jinému účelu než k účelu uvedenému v odst. 1 tohoto článku, tedy na finanční podporu projektu. V odstavci 2 téhož článku je stanovena podmínka předložení vyúčtování, které mělo být předloženo nejpozději do 30. 9. 2011 a tatáž podmínka je uvedená i v článku VI. týkajícího se finančního vypořádání. Mimo jiné je zde uvedeno, že „vyúčtování provede příjemce formou soupisu dokladů o uskutečněných výdajích s uvedením výše částky a účelu platby jednotlivých dokladů. Jako přílohy přiloží kopie průkazných dokladů dle zákona č. 563/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.“ Článek VII. odst. 4 smlouvy obsahuje ujednání, že „příjemce bere na vědomí, že každé porušení povinností podle této smlouvy, povinností vyplývajících ze Směrnice či Pravidel (pozn. soudu: jedná se o Pravidla dotačního programu města České Budějovice na podporu kultury v roce 2011) ze strany příjemce je považováno za porušení rozpočtové kázně podle ustanovení § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a Poskytovatel je oprávněn požadovat úhradu penále za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky.“ Podle článku VI. Pravidel dotačního programu města České Budějovice na podporu kultury v roce 2011 lze v rámci realizace projektu hradit pouze uznatelné náklady, které byly mimo jiné vynaloženy na aktivity v souladu s obsahovou stránkou a cíli podpořeného projektu a náklad musel skutečně vzniknout a je doložen průkaznými doklady dle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“). Ze spisu vyplynulo, že vyúčtování bylo poskytovateli dotace žalobcem předloženo po termínu stanoveném ve smlouvě (článek III. odst. 2 smlouvy), a to dne 5. 12. 2011, po předchozím e-mailovém upozornění ze dne 24. 11. 2011. Ve vyúčtování byly zjištěny zejména tyto nedostatky: nebyly uvedeny skutečné náklady v tabulce č. 6; nebylo vysvětleno ani jinak uvedeno, proč nebyly dodrženy plánované příjmy ve výši 25.000 Kč; nebyly doloženy náklady v položkách doprava, ubytování účinkujících, propagace, poplatky OSA; vyúčtování bylo vypracováno na chybném formuláři; na dokladu č. 56 bylo chybně uvedeno DIČ; doklad č. 047211 byl vystaven na proplacení částky 650.000 Kč v hotovosti, což představuje porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti; doklad č. 70 byl zařazen do chybné položky; doklad č. 2 vztahující se k dohodě uzavřené mezi žalobcem a společností Music In The Center (dále jen „MIC“) nelze uznat, neboť mezi subjekty jde o dohodu o rámcovém finančním zajištění a nelze z dokladu kvalifikovaně posoudit a určit skutečné náklady představující honoráře účinkujících. Formulář pro kontrolu vyúčtování je přeškrtnutý a obsahuje finanční vyjádření nekorespondující s doloženými doklady. Správce daně vyhodnotil kontrolu vyúčtování tak, že žalobce nedoložil skutečné čerpání dotace, neboť předložil neprůkazné doklady, a některé doklady nepředložil vůbec, a to celkem u pěti rozpočtových položek. Uvedené porušení rozpočtové kázně bylo specifikováno v platebním výměru. Námitku žalobce, že vyúčtování nemohl předložit ve smluvně stanoveném termínu bez svého zavinění, krajský soud shledal zcela nedůvodnou. Žalobce v průběhu správního řízení nepodložil toto své tvrzení žádným důkazem a nutno konstatovat, že vyjádření auditorky ze dne 26. 6. 2012 rovněž nikterak nedokládá, že se tvrzení žalobce ohledně zadržování jeho účetních dokladů třetí osobou zakládá na pravdě, když auditorka pouze konstatuje, že účetnictví žalobce není průkazné a následný audit není vypracován v souladu s požadavky zákona o účetnictví. Žalobce se podpisem smlouvy zavázal k dodržování podmínek v průběhu Pokračování - 6 - 50Af 19/2016 realizace projektu i po jeho ukončení. Článek V. odst. 2 smlouvy zavazuje žalobce vést oddělenou průkaznou účetní nebo daňovou nebo jinou evidenci o užití prostředků poskytnutých v rámci dotačního programu a uchovávat tuto účetní nebo daňovou nebo jinou evidenci po dobu pěti let po ukončení realizace projektu. Žalobce jako příjemce dotace byl povinen vést a uchovávat kompletní evidenci jednoznačně dokládající hospodaření s poskytnutými finančními prostředky. Doložení této kompletní evidence a účetnictví žalobce za určité období jeho činnosti bylo i podmínkou pro schválení a poskytnutí prostředků z rozpočtu poskytovatele dotace již v okamžiku podání žádosti o poskytnutí dotace. Námitka žalobce, že v okamžiku smluvně stanoveného termínu pro předložení vyúčtování projektu nedisponoval požadovanými účetními doklady, je tak zcela neopodstatněná a krajský soud musí konstatovat, že správní orgány správně vyhodnotily jednání žalobce jako porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. K namítanému nezákonnému postupu správce daně, který vydal exekuční příkaz ještě před tím, než bylo rozhodnuto o odvolání proti platebnímu výměru, uvádí krajský soud následující. Platební výměr je rozhodnutím ve smyslu § 101 daňového řádu a odvolání podané proti platebnímu výměru nemá odkladný účinek, nestanoví-li zákon jinak. Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl povinen uhradit vyměřený odvod za porušení rozpočtové kázně ve lhůtě 30 dnů od doručení platebního výměru a po marném uplynutí této lhůty se pohledávka stala vymahatelnou. Platební výměr, jako veřejná listina ukládající žalobci povinnost ke konkrétnímu plnění, se tak stal exekučním titulem, neboť byl podle § 103 odst. 2 daňového řádu rozhodnutím, které je vykonatelné, byť bylo možné podat proti němu odvolání, ale toto odvolání, jak již bylo uvedeno, nemělo odkladný účinek dle § 109 odst. 5 daňového řádu. Podle daňového řádu je rozhodnutí vykonatelné, splňuje-li několik následujících předpokladů. V prvé řadě musí být rozhodnutí účinné a takovým se stává okamžikem jeho oznámení příjemci (viz § 101 odst. 5 a 6 daňového řádu). Za druhé, proti rozhodnutí se nelze odvolat nebo odvolání nemá odkladný účinek (nelze se odvolat v případě, že odvolání není přípustné, nebo odvolací řízení již proběhlo, případně se příjemce svého práva na odvolání vzdal nebo jej vzal zpět). Poslední podmínkou je marné uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí ke splnění povinnosti. Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že všechny tři podmínky byly v případě platebního výměru naplněny a nic tak nebránilo vydat exekuční příkaz. Správci daně tudíž nelze vytýkat zvolený postup jako nezákonný, byť krajskému soudu není jasný důvod, pro který byl exekuční příkaz vydán až po třech letech od vydání platebního výměru. Soud se však shoduje s tvrzením žalovaného, že žádné zákonné ustanovení nebylo postupem správce daně porušeno. Postup správce daně nemá vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Pro úplnost krajský soud zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 5 As 95/2014 – 46, které sice dopadá na situaci porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, krajský soud je však toho názoru, že závěry v rozsudku uvedené, lze aplikovat i na nyní řešenou věc v režimu zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Nejvyšší správní soud zde specifikoval cíl odvodu za porušení rozpočtové kázně, jímž je „navrátit zpět do státního rozpočtu prostředky, které nebyly využity za účelem a v souladu s podmínkami, které stát (či Evropská unie) pro čerpání těchto prostředků stanovil. Jestliže totiž dotace, v rámci níž jsou soukromým subjektům poskytovány veřejné finanční prostředky, nebyla zcela nebo z části využita ve prospěch stanovené priority, není důvodu, aby tyto prostředky zůstávaly v rukou soukromého subjektu. Proto následkem nevyužití dotace pro stanovený účel či její použití v rozporu s předem určenými podmínkami je povinnost tuto dotaci (i třeba jen z části) vrátit tak, aby Pokračování - 7 - 50Af 19/2016 tyto prostředky mohly opět sloužit svému původnímu účelu.“ (všechny rozsudky NSS dostupné na www.nssoud.cz). Závěrem se krajský soud zabýval namítanými průtahy v odvolacím řízení a s tím související nezákonností rozhodnutí, vydaného po víc než třech letech od podaného odvolání proti platebnímu výměru. Závěrečná námitka žalobce je rovněž nedůvodná. Ustanovení § 7 daňového řádu ukládá povinnost správce daně postupovat bez zbytečných průtahů, která je obdobou povinnosti stanovené pro všechny správní orgány v § 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního rádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a vychází z principů tzv. dobré správy. Zásada rychlosti má svůj základ v ústavním pořádku, na který žalobce správně odkazuje, a řízení má podle této zásady trvat jen po dobu nezbytnou k dosažení účelu řízení. Daňový řád nicméně nestanoví konkrétní lhůtu pro vyřízení odvolání a vydání rozhodnutí v odvolacím řízení. Lhůty stanovené daňovým řádem jsou většinou jen pořádkové povahy, navíc vyjádřené neurčitými právními pojmy (např. bezodkladně, včas, bez zbytečného odkladu, neprodleně,…). Nedodržení lhůty pořádkové povahy není zpravidla postiženo právními následky. Obranným mechanismem sloužícím daňovému subjektu nebo jiné osobě zúčastněné na správě daní je opatření proti nečinnosti podle § 38 daňového řádu. Krajský soud musí přisvědčit tvrzení žalobce, že přístup žalovaného neodpovídal principům dobré správy a zásadě vedení řízení bez zbytečných průtahů, když žalovaný údajně shromažďoval podklady pro rozhodnutí. Délka odvolacího řízení byla skutečně neúměrně dlouhá, neboť se nejedná o nikterak složitý případ, spisová materie není obsáhlá a nutno konstatovat, že správce daně shromáždil veškeré podklady. Žalovaný vydal rozhodnutí v neúměrně dlouhém časovém úseku od podání odvolání proti platebnímu výměru. Žalobce se však v průběhu odvolacího řízení proti průtahům řízení nebránil, ač mu daňový řád obranný mechanismus poskytuje. Závěrem tak musí soud konstatovat, že průtahy způsobené laxním přístupem žalovaného, neměly ve svém důsledku vliv na zákonnost a věcnou správnost žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud konstatuje, že neshledal tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí, stejně tak, jako rozhodnutí prvostupňového a řízení oběma rozhodnutím předcházející. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokračování - 8 - 50Af 19/2016 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 17. května 2017 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava