50 Af 3/2019

Rubrum

č. j. 50 Af 3/2019 - 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: Prillinger, spol. s r. o., IČO 46679995 se sídlem Radomyšl 248, 387 31 Radomyšl zastoupené advokátem Mgr. Vladimírem Kratochvílem se sídlem Česká 26/41, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem se sídlem Budějovická 7, 140 00 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2018, čj. 53666-2/2018-900000-314, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 50 Af 3/2019

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Pracovníci Celního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) dne 7. 4. 2018 v 14:50 hodin na silnici č. I/19 v obci Zárybničná Lhota zkontrolovali dodávkové vozidlo Citroen Jumper modré barvy X, které řídil pan P.J.. Při kontrole nákladového prostoru správce daně zjistil, že vozidlo přepravuje vybrané výrobky – lihoviny. Vzhledem k tomu, že kontrolovaná osoba přepravovala vybrané výrobky bez dokladů podle ve smyslu § 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, přistoupil správce daně k předběžnému opatření a vybrané výrobky (celkem 52 lahví alkoholu různého druhu) rozhodnutím ze dne 11. 4. 2018, čj. 38592/2018-520000-31, dle § 42 odst. 1 písm. b) téhož zákona zajistil.

2. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 46679995/002/1, čj. 30212-2/2018-900000-317, zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.

3. Následně správce daně rozhodnutím ze dne 17. 7. 2018, čj. 38592-10/2018-520000-31, rozhodl o propadnutí zajištěných výrobků. Správce daně uvedl, že dodatečným předložením dodacího listu ze dne 07. 04. 2018, č. 1/04-04-18, který splňuje veškeré náležitosti stanovené v § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních pro doklad o prodeji, žalobkyně prokázala, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, což je však předmětem jiného řízení (řízení o vyměření daně). Naopak ovšem neprokázala, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsobem uvedeným v § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, tj. že doklad přímo doprovázel zásilku v době kontroly.

4. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 29. 11. 2018 žalobu k Městskému soudu v Praze; ten ji usnesením ze dne 27. 12. 2018, čj. 8 Af 37/2018-20, postoupil z důvodu místní nepříslušnosti Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobkyně předně popsala skutkový stav věci a zdůraznila, že v průběhu samotné kontroly (konkrétně 25 minut po jejím zahájení) obdržel spolujezdec pan Robin Beneš na mobilní telefon e-mail s přiloženým daňovým dokladem. Správce daně však k této skutečnosti nikterak nepřihlédl, přestože mu § 81 odst. 1 daňového řádu v rámci místního šetření umožňuje přístup k informacím i na technických nosičích dat. Žalobkyně se v posuzované věci nesnažila dodatečně předkládat příslušné doklady, nýbrž je na technickém nosiči dat předložila již v průběhu kontroly (k podpoře své argumentace žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, čj. 1 Afs 133/2016-32).

7. Žalobkyně uvedla, že z hlediska materiálního zdanění převážených vybraných výrobků prokázala. Nelze dovodit, že by nebyla schopna doložit příslušné doklady ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Zajištění a následné propadnutí věci by mělo být spojeno pouze se závažným porušením daňové povinnosti, tj. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 50 Af 3/2019 neoprávněnou manipulací s nezdaněnými výrobky, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Žalovaný naopak nesprávně judikaturu Nejvyššího správního soudu, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu, zobecnil. Tento výklad žalobkyně označila za formalistický a připodobila jej ad absurdum tomu, pokud by vybrané výrobky nebyly v průběhu kontroly hodnoceny jako přepravované, neboť vozidlo fakticky stálo na místě.

8. Žalobkyně označila rozhodnutí žalovaného za nezákonné a vnitřně rozporné. Následně v žalobě uvedla obsáhlý přehled konkrétních pasáží napadeného rozhodnutí, k nimž připojila vlastní nesouhlasný komentář. Jelikož se však ve své podstatě jedná o opakování již shora uvedené argumentace (spočívající primárně v tom, že žalobkyně předložila příslušný doklad ještě v průběhu samotné kontroly a nikoli až dodatečně, a to zákonem i judikaturou Nejvyššího správního soudu předvídaným způsobem), není zapotřebí ji dále podrobněji reprodukovat.

9. Nad rámec již uvedeného žalobkyně dále s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, čj. 7 Afs 347/2016-34, č. 3569/2017 Sb. NSS, namítla, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků dle § 42 zákona o spotřebních daních není rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., a proto podléhá soudnímu přezkumu.

10. Žalobkyně uvedla, že dle jejího názoru bylo úmyslem zákonodárce v případě § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních zamezit dopravování vybraných výrobků, u nichž doklad ve smyslu § 5 tohoto zákona vůbec neexistuje; nedopadá tak na případy, kdy vybrané výrobky nejsou dopravovány společně s tímto dokladem.

11. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že společenská naléhavost zavedení citované právní úpravy není natolik vysoká, aby odůvodnila zásah do lidských práv a základních svobod žalobkyně. Pokud je předpokladem pro zajištění vybraných výrobků dle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních na jisto postavené zjištění, že tyto výrobky byly dopravovány bez dokladu, pak již nemůže dojít k tomu, aby se v další fázi prokázal opak a výrobky byly uvolněny zpět vlastníkovi. Takovouto právní úpravu žalobkyně označila za protizákonnou a dosahující intenzity protiústavnosti.

12. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i správce daně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný v obsáhle koncipovaném vyjádření k žalobě vyložil, že – stručně řečeno – ze zákonné úpravy, jakož i shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 133/2016-32 vyplývá povinnost přepravovat vybrané výrobky společně s příslušným dokladem přímo ve vozidle. Žalovaný upozornil také na skutečnost, že žalobkyně měla možnost zaslat předem příslušný doklad prostřednictvím elektronického portálu správce daně ve smyslu § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních.

14. Žalovaný uvedl, že propadnutí vybraných výrobků není sankcí za jejich nezdanění, nýbrž je sankcí za nedostatek řádného prokázání tohoto zdanění v rozhodném okamžiku (v posuzovaném případě v době provádění kontroly dopravy vybraných výrobků, když v rámci kontroly bylo zjištěno, že dopravované vybrané výrobky Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 50 Af 3/2019 nebyly provázeny příslušnými doklady prokazujícími jejich zdanění) a týká se všech vybraných výrobků bez výjimky. V této souvislosti žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2010, čj. 1 Afs 12/2010-107, č. 2054/2010 Sb. NSS.

15. Zákon o spotřebních daních stanovuje povinnost dopravovat vybrané výrobky pouze s dokladem (viz § 5 odst. 6), což není v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. shora citovaný rozsudek čj. 1 Afs 133/2016-32) a není ani v rozporu s právní úpravou obsaženou v § 81 daňového řádu, resp. tuto právní úpravu nijak nepopírá. Správce daně nepostupoval v rozporu s posledně citovaným ustanovením, neboť dodacího list č. 1/04-04-18 zahrnul do skutkových zjištění učiněných v rámci místního šetření.

16. Žalovaný konstatoval, že pokud tedy potřebný doklad neprovázel přímo dopravu vybraných výrobků z výchozího místa do místa kontroly, je nutno považovat jeho předložení v tomto místě kontroly (do kterého byl zaslán na technickém nosiči dat a to ještě v průběhu kontroly) za dodatečné předložení příslušného dokladu. Nelze pak vůbec připustit situaci, kdy by mohl dopravce na vyžádání/upozornění řidiče o probíhající kontrole a zjištěné absenci dokladu volit, jaký doklad mající prokazovat zdanění dopravovaných vybraných výrobků vybere a zašle na místo kontroly řidiči (ať už fyzicky nebo elektronicky např. na mobilní telefon), byť by se vůbec k dopravovaným vybraným výrobkům nevztahoval (dopravce např. v daném okamžiku bude dopravovat dvě cisterny minerálních olejů, z nichž jedna skutečně poveze náklad nezdaněný spotřební daní), nebo rovnou doklad po upozornění vytvoří a zašle na místo kontroly řidiči, byť by v době dopravy ještě vůbec neexistoval (typicky doklad o dopravě podle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, který vystavuje dopravce sám „pro sebe“ s příslušným místem určení).

17. Rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků dle § 42 zákona o spotřebních daních je rozhodnutím předběžné povahy, neboť umožňuje celním orgánům zasáhnout okamžitě při zjištění skutečností nasvědčujících porušení zákona o spotřebních daních tak, aby byly vybrané výrobky, jež se jeví být dopravovány bez příslušných dokladů, fyzicky zajištěny, a dále aby byly zjištěny a úředním způsobem zaznamenány informace o porušení zákona. Takové oprávnění však kontrolní orgán zpravidla realizuje za nedostatku informací, v časové tísni a v terénu, tj. na silnici. Žalovaný nesdílí názor žalobkyně, dle něhož by „dvoufázové“ řízení - o zajištění a následně o zajištěných vybraných výrobcích - nedávalo možnost se proti zajištění a následně propadnutí vybraných výrobků jakkoliv bránit, resp. že by postrádalo význam.

18. Zákon o spotřebních daních na rozdíl od obecné právní úpravy preferuje jako důkazní prostředek k prokázání zdanění vybraných výrobků perfektní daňový doklad, doklad o prodeji či doklad o dopravě, obsahující veškeré zákonem o spotřebních daních vyžadované náležitosti dle § 5 odst. 2, 3 a 4. Pokud však předmětnou dopravu přímo neprovázel některý z dokladů uvedených v § 5 zákona o spotřebních daních, představovala tato skutečnost důvod pro zajištění vybraných výrobků dopravovaných bez povinného dokladu, což se stalo následně i důvodem pro vyslovení jejich propadnutí v navazujícím řízení.

19. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 50 Af 3/2019 IV. Průběh jednání 20. Účastníci řízení při jednání konaném dne 26. 2. 2020 setrvali na svých procesních stanoviscích, přičemž k dotazu soudu uvedli, že nevznáší žádné důkazní návrhy.

V. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

22. Žaloba není důvodná.

23. Lze shrnout, že základní sporná otázka v nyní projednávané věci je, zda z pohledu zákona o spotřebních daních postačuje předložení příslušných dokladů k vybraným výrobkům nikoli bezprostředně při zahájení kontroly, nýbrž teprve v jejím průběhu poté, co jej řidič prostřednictvím elektronického zařízení obdrží. Jinými slovy je mezi stranami sporné, zda doklad ve smyslu § 5 zákona o spotřebních daních musí vybrané výrobky doprovázet po celou dobu přepravy či nikoli. Krajský soud žalobní argumentaci v tomto ohledu nepřisvědčil.

24. Podle § 5 odst. 1 zákona o spotřebních daních platí, že „[n]a daňovém území České republiky se prokazuje zdanění vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu daňovým dokladem nebo dokladem o prodeji či dokladem o dopravě vybraných výrobků do volného daňového oběhu již uvedených, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 6). Zdanění vybraných výrobků do volného daňového oběhu již uvedených se prokazuje pouze tehdy, nejedná-li se o vybrané výrobky pro osobní spotřebu (§ 4 odst. 6, § 32 odst. 2, 4 a 5).“ 25. Podle § 5 odst. 6 téhož zákona pak „[v]ybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu lze dopravovat pouze s daňovým dokladem, dokladem o prodeji, dokladem o dopravě nebo rozhodnutím podle odstavce 5. Na vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu dopravované bez a) daňového dokladu, dokladu o prodeji nebo dokladu o dopravě se hledí, jako by byly dopravovány s příslušným dokladem, pokud byl příslušný doklad před zahájením dopravy přijat správcem daně prostřednictvím elektronického portálu správce daně, nebo b) rozhodnutí podle odstavce 5 se hledí, jako by byly dopravovány s tímto rozhodnutím, pokud bylo toto rozhodnutí před zahájením dopravy oznámeno.“ 26. Podle § 42 odst. 1 písm. b) téhož zákona správce daně zajistí vybrané výrobky, popřípadě i dopravní prostředek, který je dopravuje, jestliže zjistí, že „vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v § 5“. Podle § 42d odst. 1 písm. a) téhož zákona pokud správce daně nerozhodne o uvolnění vybraných výrobků, rozhodne o jejich „propadnutí v případě, že je vlastník těchto výrobků znám.“ 27. Z výše uvedených ustanovení zákona o spotřebních daních vyplývá, že správce daně má pouze dvě možnosti, jak může řízení o zajištěných vybraných výrobcích ukončit. Buďto zajištěné výrobky uvolní (§ 42c), nebo naopak rozhodne o jejich propadnutí či zabrání (§ 42d). O jejich uvolnění rozhodne, prokáže-li se, že s nimi nebylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 nebo 2 zákona o spotřebních daních. V opačném případě postupuje dle § 42d tohoto zákona. Jinými slovy správce daně vydá rozhodnutí podle § 42d odst. 1 zákona o spotřebních daních poté, co bylo Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 50 Af 3/2019 prokázáno, že s výrobky bylo nakládáno některým ze způsobů uvedených v § 42 odst. 1 nebo 2 téhož zákona.

28. Účastníci řízení v této souvislosti správně poukazují na přiléhavé závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v rozsudku čj. 1 Afs 133/2016-32. Liší se však v jejich hodnocení a způsobu jejich aplikace na posuzovanou věc. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku neztotožnil s názorem, dle něhož „doložení příslušných dokladů (byť v krátké době po zahájení místního šetření), by neohrozilo smysl a účel předmětné normy. Tento přístup by dle soudu naopak vedl k umožnění obcházení jednoznačně stanovených povinností v zákoně. Výrobky podléhající spotřební dani by nebyly při kontrolách identifikovatelné či ověřitelné, neboť by nemusely být dopravovány s příslušnými doklady. Jejich dodatečné doložení poté, co nebyly předloženy při kontrole správcem daně, je proto ve vztahu k porušení § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních bez významu.“ 29. Krajský soud k tomu uvádí, že není rozhodné, že žalobkyně v průběhu kontroly předložila doklad ve smyslu § 5 zákona o spotřebních daních prostřednictvím elektronického zařízení, což zákonná úprava v zásadě nevylučuje. Podstatná je totiž skutečnost, že tento doklad kontrolované vybrané výrobky nedoprovázel po celou dobu jejich přepravy, nýbrž jej řidič vozidla obdržel až poté, co byla kontrola zahájena a on byl k jejich předložení vyzván. Takový postup však nelze akceptovat právě z důvodů uvedených v citované části rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 133/2016-32, tj. umožnění obcházení povinnosti stanovené zákonem (konkrétně povinnosti dopravovat vybrané výrobky společně s příslušnými doklady). Nic by totiž daňovým subjektům nebránilo v tom, aby příslušné doklady vytvářely účelově až v průběhu místního šetření, a tyto dokumenty pak obratem posílali řidičům kontrolovaných vozidel. V konečném důsledku by tak byla znemožněna efektivní kontrola vybraných výrobků (v nyní posuzovaném případě lihovin), pro něž je charakteristické jejich druhové určení, z něhož plyne obtížnější kontrola plnění daňových povinností. Smyslem citované zákonné úpravy totiž není pouze samotné prokázání splnění daňové povinnosti, nýbrž právě i umožnění smysluplné kontroly ze strany celní správy.

30. Pro uvedené je tudíž nepodstatné, že žalobkyně nakonec příslušný doklad v průběhu místního šetření předložila, neboť tímto způsobem nelze zhojit porušení povinnosti stanovené v § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních dopravovat vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu „pouze s daňovým dokladem, dokladem o prodeji, dokladem o dopravě nebo rozhodnutím podle odstavce 5“. Uvedená povinnost totiž daňový subjekt tíží po celou dobu (v každý okamžik) přepravy (srov. například také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, čj. 10 Afs 148/2014-70). Krajský soud v tomto ohledu na rozdíl od žalobkyně žádnou výkladovou nejasnost nespatřuje. Správce daně proto v daném ohledu nikterak nevykročil ze zákonem stanovených mantinelů.

31. Žalobkyni lze přisvědčit potud, že rozhodnutí o zajištění skutečně není rozhodnutím předběžné povahy, jak Nejvyšší správní soud dovodil ve shora citovaném rozsudku čj. 7 Afs 347/2016-34. Tento svůj závěr však Nejvyšší správní soud učinil ve vztahu k § 70 písm. b) s. ř. s., dle něhož jsou rozhodnutí předběžné povahy vyloučena ze soudního přezkumu. Z uvedeného ovšem nelze dovozovat, že by dvoufázovost rozhodování o zajištění/propadnutí vybraných výrobků postrádala smysl, jak Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 7 50 Af 3/2019 žalobkyně sugeruje. Žalovaný správně poznamenal, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků vydává celní úřad v časové tísni a mnohdy při nedostatku informací. Jakkoli samozřejmě i v takovém případě má povinnost rozhodnout v souladu se zákonem, z povahy věci nelze v daném ohledu případná pochybení zcela vyloučit (takové pochybení by mohlo hypoteticky spočívat například v nesprávném posouzení předloženého dokladu coby padělku či nesprávném posouzení otázky, zda kontrolované zboží skutečně představuje vybrané výrobky ve smyslu zákona o spotřebních daních nebo zda tyto vybrané výrobky sloužily pouze k osobní spotřebě vlastníka). Právě z tohoto důvodu jsou řízení o zajištění a propadnutí vybraných výrobků oddělená, přičemž v druhém z uvedených řízení může celní úřad na takováto pochybení reagovat tak, že zajištěné zboží dle § 42c zákona o spotřebních daních uvolní.

32. Tím samozřejmě krajský soud nezpochybňuje možnost soudního přezkumu samotného rozhodnutí o zajištění, neboť i v rámci řízení před soudem lze potenciální pochybení celního úřadu vedoucí k následnému uvolnění vybraných výrobků odhalit. Ostatně i Nejvyšší správní soud v posledně citovaném rozhodnutí poukázal „na skutečnost, že k zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku může dojít jak v souladu se zákonem, tj. při splnění podmínek podle § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních, tak nezákonným způsobem. O nezákonný postup se může jednat například tehdy, nebyly-li splněny podmínky podle § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních, anebo pokud by se jednalo o výrobky, k jejichž zajištění vůbec dojít nemohlo a nemělo.“ Tato úvaha představovala základ, na němž Nejvyšší správní soud svůj závěr o nutnosti umožnění soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků dle § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních vystavěl.

33. V podstatě z týchž důvodů krajský soud nepřisvědčil ani námitce protiústavnosti aplikované právní úpravy. Právě shora uvedené rozdělení řízení o zajištění a řízení o propadnutí vybraných výrobků totiž směřuje k větší ochraně vlastnického práva daňových subjektů, neboť v prvé fázi, jež z povahy věci musí mít okamžitou a operativní povahu, umožňuje vybrané výrobky pouze zajistit a teprve v druhém sledu může s konečnou platností rozhodnout o jejich propadnutí. Jak rozhodnutí o zajištění, tak i rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků přitom podléhají soudnímu přezkumu. Předtím než je daňový subjekt pro případné nesplnění zákonem stanovených povinností zbaven vlastnického práva k vybraným výrobkům, je tak zajištěno velmi důkladné posouzení naplnění zákonem stanovených podmínek pro tento postup.

34. Není pak zřejmé, na základě čeho žalobkyně dovozuje nezákonnost (sic!) shora citované zákonné úpravy. Žalobkyně nikterak nekonkretizovala, s jakými zákonnými ustanoveními by snad měla být v rozporu, ani to, jaké závěry z takovéhoto rozporu dovozuje. Nejedná se tak o námitku způsobilou přezkumu.

VI. Závěr a náklady řízení

35. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 8 50 Af 3/2019 Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích 26. února 2020 JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.