51 A 12/2019

Rubrum

51A 12/2019 - 39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D. ve věci žalobce: N. H. H. P., narozen dne X st. příslušnost X, pobytem v ČR t. č. l 383, 378 10 Č. V. zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2019, č. j. MV-9157-4/SO-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. vymezení věci 2 51A 12/2019 1. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (dále jen „správní orgán) zahájil dne 31. 8. 2018 z moci úřední správní řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu žalobci. Podnětem pro zahájení tohoto řízení byl záznam o pohovoru vedený s účastníkem řízení dne 25. 5. 2015 na zastupitelském úřadu ČR v H. ve V. s. r. v souvislosti s jeho žádostí o dlouhodobé vízum, dle kterého vyplynulo, že žalobce byl naposledy v ČR v roce 2000 a poté žil ve Vietnamské socialistické republice, kde chodil do škol. Dle informačního systému cizinců (výpis z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR bylo žalobci uděleno povolení k trvalému pobytu dne 9. 3. 2005 za účelem sloučení rodiny. Žalobce se narodil v České republice a měl pobytové oprávnění od svého narození. Z informačního systému bylo zjištěno, že platnost cestovního pasu žalobce uplynula dne 5. 10. 2012 a žalobce předložil nový aktuální pas dne 9. 6. 2015. Současně s oznámením o zahájení správního řízení vyzval správní orgán žalobce k využití jeho práva vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů.

2. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce do spisu nahlédl a zaslal správnímu orgánu ve věci vyjádření, kde uvedl, že popírá, že by pobýval déle než 6 let mimo území ČR. Odmítl vyjádření zastupitelského úřadu ČR v H., které dle jeho názoru není dostačujícím podkladem ve smyslu § 137 odst. 1 správního řádu. Vyjádření zastupitelského úřadu mohlo sloužit pouze k prověření existujících zjištění. Proto bylo navrženo zastavení správního řízení.

3. Správní orgán za účelem zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, požádal o součinnost Okresní správu sociálního zabezpečení OSSZ v Jindřichově Hradci dle místa pobytu žalobce za účelem zjištění, zda je nebo v minulosti byl veden v databázích České správy sociálního zabezpečení. Dle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení v Jindřichově Hradci ze dne 26. 9. 2018 žalobce není a nikdy nebyl v těchto databázích veden jako zaměstnanec ani jako zaměstnavatel ani jako osoba samostatně výdělečně činná. Dále správní orgán provedl výslech žalobce, který se konal dne 24. 10. 2018 za účasti zástupkyně zmocněnce žalobce jakož i tlumočníka, neboť žalobce uvedl, že nemluví ani nerozumí česky. Žalobce sdělil, že se narodil v B., kde s rodiči žil jeden rok. V roce 2000 odjel do V., kde žil s prarodiči z matčiny strany ve městě H. P. Od svých čtyř do šesti let, tam chodil do předškolního zařízení a od šesti let navštěvoval základní školu, kde vychodil 12 tříd. Do České republiky vycestoval v roce 2015. V České republice do žádné školy nechodil. Jako důvod pro odstěhování do V. uvedl finanční tíseň rodičů. V roce 2015 se vrátil proto, aby v České republice žil se svými rodiči a sestrou. Před rokem 2015 do České republiky vůbec necestoval, po roce 2015 navštěvoval Českou republiku v letních měsících. V současné době studuje v H. P. na vysoké škole, obor management, podnikání ve druhém ročníku prezenčního studia. Studium zahájil v září roku 2017 a bude trvat čtyři roky. Střední školu dokončil v roce 2017 rovněž prezenčním studiem, maturitu složil v červnu 2017. Ve V. má prarodiče z matčiny strany, tetu z matčiny strany, rodinu z otcovy strany, což jsou rodiče, dva bratři a sestra. Ve Vietnamu žije ve H. P. a když je v České republice, zdržuje se na adrese V. 644 a v Č. V. Výdělečně v České republice není a nebyl činný, pomáhá pouze v domácnosti, majetek na území České republiky nevlastní, nebo o tom neví. S rodinou, když je v ČR, cestuje.

4. Žalobce se ještě k výsledku vyjádřil a tvrdil, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Proto navrhl výslech rodičů žalobce a jeho sestry. Správní orgán vyzval žalobce k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí, čehož zástupce žalobce využil. Dne 3 51A 12/2019 4. 12. 2018 správní orgán prvého stupně vydal pod č. j. OAM-2068-26/ZR-2018 rozhodnutí, kterým žalobci zrušil podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, platnost povolení k trvalému pobytu a zároveň mu stanovil lhůtu k vycestování z České republice. Shledal naplnění důvodů stanovených v § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení byl zjištěn dostatečně skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, nepovažoval správní orgán navrhované další důkazy svědeckými výpověďmi rodičů nebo sestry žalobce za nutné, naopak označil je za nadbytečné, neboť ve vztahu k provedeným důkazům nemají potenciál ovlivnit výsledek řízení. Správní orgán se stručně zabýval i možným zásahem vydaného rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života žalobce, který s ohledem na zjištěný skutkový stav, byť nezpochybnil možnost určitého dílčího dopadu vydaného rozhodnutí do osobního a rodinného života žalobce, který však vzhledem ke zjištěnému stavu považuje za zcela přiměřený.

5. Žalovaná se s hodnocením prvostupňového orgánu ztotožnila, odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila s korekcí, že žalobce pobýval mimo území ČR nepřetržitě v období od 9. 3. 2005 do 6. 6. 2015, neboť prvostupňový orgán z hlediska stanovení tohoto období nesprávně označilo období od roku 2000 do 6. 6. 2015. Toto pochybení však nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť nepřetržitá nepřítomnost žalobce na území České republiky v období od 9. 3. 2005 do 6. 6. 2015, to je více než 10 let, je dostačujícím důvodem pro naplnění důvodu pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu ve smyslu ustanovení § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná souhlasila s prvostupňovým orgánem v závěru, že nebylo nutné vyslýchat příbuzné žalobce, neboť ze samotného výslechu žalobce a jeho cestovního dokladu, cizineckého informačního systému, úředního záznamu či absence záznamu v evidenci České správy sociálního zabezpečení o účasti žalobce na důchodovém pojištění bylo dostatečně spolehlivě prokázáno, že žalobce pobýval mimo území České republice od 9. 3. 2005 do 6. 6. 2015. Ke zkoumání přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce ve smyslu článku 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle žalované provedl test proporcionality již sám zákonodárce, kde v § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců stanovil podmínku šesti let nepřítomnosti na území ČR, z níž je zřejmé, že při takto dlouhém pobytu cizinec realizoval rodinný a soukromý život mimo území ČR.

II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalované

6. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 12. 3. 2019 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu.

7. Žalobce tvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím správního orgánu. V prvé řadě požádal, aby jeho žalobě byl přiznán odkladný účinek, k čemuž odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu, jakož i Městského soudu v Praze. Podle jeho názoru byl zásah do jeho práv nepřiměřený a u žalobce v daném kontextu jde nepochybně o nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout žalovanému. Zároveň poukázal na to, že případné přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. 4 51A 12/2019 8. Žalobce tvrdil, že žalovaná porušila povinnosti odvolacího orgánu, rozhodnutí odporuje požadavkům stanoveným v ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, jakož i § 89 odst. 2 téhož zákona. Nebyl totiž zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy obsažené v § 3 správního řádu. Napadené rozhodnutí stejně jako prvoinstanční rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 174a) zákona o pobytu cizinců a při vydání těchto rozhodnutí byly správními orgány porušeny základní zásady činnosti správních orgánů deklarované v § 2, 3 a 4 správního řádu.

9. V další žalobní námitce žalobce rozporoval názor žalované i správního orgánu prvního stupně, že nebyly povinny posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. Azs 81/2016 ze dne 25. 5. 2016, z něhož obsáhle citoval. Dále odkázal na rozsudek téhož soudu č. j. 8 As 68/2012 ze dne 6. 8. 2013, z něhož taktéž obsáhle citoval. Žalovaná stejně jako správní orgán prvého stupně se přiměřeností dopadů rozhodnutí zabývaly ve velmi omezeném rozsahu a nikoliv v rozsahu judikovaných kritérií. Odmítl postup žalované, která došla k závěru, že není zapotřebí zkoumat nepřiměřenost zásahu ve smyslu § 14a) zákona o pobytu cizinců. Z těchto důvodů bylo navrženo napadené rozhodnutí zrušit v celém rozsahu a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

10. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že odmítá námitky žalobce a považuje je za nedůvodné. V podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a obsah spisu. Žaloba nepřinesla žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost rozhodnutí, které bylo žalobou napadeno, zpochybnila. Ustanovení § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nestanoví Ministerstvu vnitra ani žalované povinnost zkoumat přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce a ani soulad tohoto rozhodnutí s článkem 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 377/2018, z něhož žalovaná citovala. Žalovaná dále uvedla, že právo pobývat na území cizího státu není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka a nepatří do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. K tomu odkázala na usnesení Ústavního soudu ČR. Žalovaná zdůraznila, že žalobce nerozporoval zjištěný skutkový stav věci, kdy deset let nepřetržitě pobýval ve své zemi původu, ve V. s. r., namísto toho, aby pobýval na území České republiky. Ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu přitom postačovalo již zjištění šesti let nepřítomnosti na území, což žalobce výrazně přesáhl tím, že po dobu nepřetržitých deseti let budoval intenzivní a zakořeněné vazby na domovský stát, kde žil s prarodiči, navštěvoval jak předškolní, základní a střední školní docházku. Žalovaná navrhla, aby krajský soud v Českých Budějovicích bez jednání žalobu odmítl ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s., nebo bez jednání jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

11. Součástí žaloby žalobce učinil návrh na přiznání jejího odkladného účinku podle § 73 s. ř. s. O tomto návrhu rozhodl krajský soud usnesením ze dne 8. 4. 2019 pod č. j. 51 A 12/2019-20 tak, že odkladný účinek žalobě nepřiznal.

III. Průběh jednání

12. Při jednání před krajským soudem, které se uskutečnilo za přítomnosti účastníků řízení dne 9. 10. 2019, tito setrvali na své argumentaci uvedené v písemných podáních a trvali i na návrzích, které v těchto podáních soudu učinili.

IV. Právní hodnocení krajského soudu 5 51A 12/2019

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

14. Žaloba není důvodná.

15. V první žalobní námitce žalobce tvrdil, že rozhodnutí odporuje ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu a ustanovení § 89 odst. 2 téhož zákona, kdy správní orgány opomněly zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž porušily zásadu materiální pravdy, tak jak je stanovena v § 3 správního řádu. Rovněž žalobce poukázal na rozpor rozhodnutí s ustanovením § 174a) zákona o pobytu cizinců a v této souvislosti tvrdil, že rovněž byly porušeny základní zásady správního řízení stanovené v § 2, 3 a 4 správního řádu.

16. K obsahu této námitky soud uvádí, že žalobce nijak neupřesnil, v jakém směru konkrétně spatřuje nedostatečnost zjištění skutkového stavu věci, co konkrétně žalovaná opomněla zjistit, aby mohlo dojít ke konkrétnímu posouzení, zda byl zjištěn skutkový stav dostatečně bez důvodných pochybností ve vztahu k závěru správních orgánů, na základě kterého bylo žalobci povolení k trvalému pobytu zrušeno podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Jinak řečeno, námitky žalobce vznesl zcela obecně, kdy v žalobě výslovně neuvedl, co konkrétně měl opomenout správní orgán. Žalobce konkrétně nepolemizoval s aplikací § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, ani konkrétně nerozporoval skutková zjištění.

17. Ministerstvo vnitra prokázalo, že žalobce vzhledem k patnáctiletém pobytu odvolatele v zemi původu (od roku 2000 do 6. 6. 2015), respektive desetiletému pobytu, neznalosti českého jazyka, pokračujícímu studiu v zemi původu a bydlení s příbuznými v zemi původu, pobýval mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než šesti let, konkrétně po dobu cca 15 let (resp. s korekcí odvolacího orgánu 10 let). Žalovaná k tomuto zjištění upřesnila, že správně mělo být v prvostupňovém rozhodnutí uvedeno, že odvolatel nepobýval na území nepřetržitě v období od 9. 3. 2005 do 6. 6. 2015, neboť žalobce na základě žádosti podané jeho jménem zákonným zástupcem z důvodu sloučení nezletilého dítěte s rodičem získal trvalý pobyt teprve dne 9. 3. 2005. Tato vada v odůvodnění napadeného rozhodnutí však dle hodnocení žalované neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť ze spisového materiálu vyplývá nepřetržitá nepřítomnost odvolatele na území v období od 9. 3. 2005 do 6. 6. 2015, což je více než deset let, a to je dostačujícím důvodem pro naplnění předpokladu pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce ve smyslu ustanovení § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

18. Správní orgány při zjištění skutkového stavu věci vycházely z výslechu žalobce, jeho cestovního dokladu, z údajů z Cizineckého informačního systému, z úředního záznamu a dále ze zjištění o absenci záznamu v evidenci České správy sociálního zabezpečení o účasti žalobce na důchodovém pojištění. Z toho důvodu také správní orgány vyhodnotily, že návrh žalobce na výslech příbuzných je v dané věci nadbytečný, neboť skutkový stav byl zjištěn nade vší pochybnost, takže nebylo třeba provádět další dokazování. Žalobce totiž ve svém výslechu jednoznačně uvedl, že na území České republiky žil rok od svého narození a v roce 2000 odjel do V. s. r., kde žil do roku 2015 se svými prarodiči. Od čtyř let navštěvoval předškolní zařízení, od šesti let školu, kde absolvoval 12 tříd. V roce 2015 přicestoval na území ČR, a to v období letních měsíců (prázdnin), neboť dále studoval na 6 51A 12/2019 střední škole, kde ve dnech 23. 6. a 24. 6. 2017 složil maturitní zkoušku a pokračoval v prezenčním studiu na vysoké škole. Toto studium by mělo trvat čtyři roky. Uvedl, že ve V. s. r. má prarodiče z matčiny strany, tetu z matčiny strany, rodinu z otcovy strany, jeho rodiče, dva bratry a sestru. Současně sdělil, že ve V. žije v H. P. na území ČR pak pobývá v P. na území V. 444, kde bydlí s rodiči a také v Č. V.. Výdělečně činný není, pomáhá pouze v domácnosti. O tom, že by vlastnil nějaký majetek, neví. Zároveň neumí česky.

19. Na základě těchto důkazů soud dospěl k závěru, že námitka ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu není důvodná. Správní orgány opatřily dostatek důvodů k tomu, aby zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Navíc zjištěné skutečnosti žalobce nikterak nevyvrátil. Proto pokud z těchto důkazů správní orgány vycházely, neznamená to žádné vychýlení povinnosti, tvrzení a důkazního břemene v žalobcův neprospěch. Soud uzavřel, že v dané věci bylo prokázáno, že bylo naplněno ustanovení § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podle nějž platí: „ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže (…) d) cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let, (…)“.

20. Důvodnou neshledal soud ani druhou žalobní námitku, ve které žalobce brojil proti tomu, že žalovaná se nezabývala přiměřeností dopadu vydaného rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života žalobce. Touto žalobní námitkou žalobce rozporoval vyslovený závěr, že správní orgány neměly povinnost přiměřenost dopadů rozhodnutí posuzovat, k čemuž obsáhle citoval z rozsudku Nejvyšší správní soudu sp. zn. 1 Azs 81/2016 a dále z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 68/2012, aniž konkrétně uvedl, v čem spatřuje aplikovatelnost tam vyslovených závěrů na projednávanou věc.

21. Žalobce uvedl, že se správní orgány přiměřeností zabývaly jen ve velmi omezeném rozsahu a nikoliv v rozsahu judikovaných kritérií. Přehlédl však, že oba poukazované judikáty se zabývaly odlišnými případy, než byl případ žalobce. Věc rozhodovaná Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 1 Azs 81/2016 řešila záležitost ukončení přechodného pobytu na území České republiky, rodinného příslušníka, občana Evropské unie podle ustanovení § 87 písm. f) odst. 1 [ve spojení s ustanovením § 87 l) odst. 1 písm. c)] zákona o pobytu cizinců z důvodu obcházení zákona účelově prohlášeným souhlasem s určením otcovství. Stejně tak ve věci rozhodnuté Nejvyšším správním soudem sp. zn. 8 As 68/2012 bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu z důvodu, že souhlasné prohlášení rodičů o otcovství bylo učiněno účelově s cílem získat trvalý pobyt na území ČR. V prvním citovaném případě bylo podle platné právní úpravy povinností správního orgánu zkoumat splnění podmínek ke zrušení trvalého pobytu cizince ve smyslu § 87 l) odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kde musí být kumulativně splněny dvě podmínky, a to 1) zjištění o obcházení zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu a 2) toto zrušení trvalého pobytu musí být přiměřené zásahu do soukromého a rodinného života cizince. I v druhém případě se jednalo o situaci obdobnou, kdy byl navíc rozporován protokol, který nemohl být podkladem rozhodnutí, neboť byl zařazen mezi ostatní podklady v rozporu s právními předpisy a nebyl proveden jako listinný důkaz.

22. V konkrétním případě bylo aplikováno ustanovení § 77 odst. 1 písm. d), které stanoví, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže …d) cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než šesti let. Prvostupňový správní orgán prokázal, že žalobce pobýval nepřetržitě mimo území České republiky po dobu delší než šesti let (uvedl, že jednalo se o 15 let, po korekci žalovanou od 9. 3. 2005 do 20. 6. 2015) konkrétně více jak 10 let. Podstatnou skutečnost prokázal nikoliv úředním záznamem z 25. 5. 2015, 7 51A 12/2019 který byl pouze impulzem k zahájení řízení, kde žalobce mohl skutkový stav zpochybnit, tvrdit a prokazovat a doložit opak, ale dále cestovním dokladem výpisem z cizineckého informačního systému, výslechem žalobce, informací z evidence české správy sociálního zabezpečení. Správní orgán výslovně uvedl, že nepovažoval za potřebné z takto zjištěného skutkového stavu věci vyslýchat další příbuzné s ohledem na jednoznačná zjištění. Sám žalobce takto zjištěný stav věci potvrdil při výslechu, který proběhl dne 24. 10. 2018 za přítomnosti zástupce žalobce i tlumočníka, neboť žalobce sdělil, že neovládá český jazyk.

23. Ustanovení § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví skupinu důvodů, při jejichž splnění Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu bez dalšího. Naopak v odstavci 2 jsou uvedeny důvody, při kterých zruší povolení k trvalému pobytu za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska soukromého a rodinného života.

24. V projednávané věci se správní orgány zabývaly testem proporcionality, kdy stručně odkázaly na to, že jej jednak provedl již zákonodárce a dále argumentovaly tím, že žalobce realizoval svůj rodinný a soukromý život prakticky po převážnou část tohoto života mimo území. K tomu dále správní orgány odkázaly na judikaturu, z níž vyplývá, že v takových případech není nutné se otázkou zásahu do soukromého a rodinného života žalobce zabývat, neboť u takto dlouhého pobytu mimo území ČR nelze takový zásah ani legitimně předpokládat (rozsudek NSS sp. zn. 7 Azs 338/2016, 1 Azs 377/2018 či 6 Azs 163/2015). Situace žalobce je obdobná situaci, která byla řešena v uvedených judikátech, kdy povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno proto, že žalobce pobýval mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let (více jak 10 let), kde vyplývá ze zjištěného stavu věci, že „pokud cizinec pobývá mimo území ČR po takto dlouhou dobu na základě vlastního rozhodnutí či rozhodnutí své rodiny, nelze dost dobře konstatovat, že další pobyt mimo české území, kde již tak dlouho fakticky nežije, bude představovat zásah soukromého nebo rodinného života“ (viz rozsudek NSS sp. zn. 7 Azs 338/2016 bod 16). Současně lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Azs 288/2016, ve kterém se uvádí „skutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle § 174a) zákona o pobytu cizinců)…) Zcela jistě se mohl zákonodárce rozhodnout do zákona vložit požadavek na zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců do soukromého a rodinného života. K tomuto kroku však u daného ustanovení nepřistoupil. Zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle zmíněného ustanovení do soukromého a rodinného života není nezbytné ani z hlediska článku 8 odst. 1 Úmluvy“. Toto odůvodnění lze plně vztáhnout i na ustanovení § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Námitka žalobce proto rovněž důvodná nebyla.

V. Závěr a náklady řízení

25. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba žalobce nebyla důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti 8 51A 12/2019 s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 9. října 2019 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu