51 A 17/2021

Rubrum

č. j. 51 A 17/2021 - 32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: P. D. T., narozen státní příslušnost: bytem v ČR zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2021, č. j. MV – 5484 – 4/SO - 2021 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 51 A 17/2021

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 5. 3. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 12. 2020, č. j. OAM – 31323 – 49/ZM – 2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle § 46 odst. 6 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost o vydání zaměstnanecké karty z důvodu nesplnění podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť výše sjednané mzdy v pracovní smlouvě byla nižší, než základní sazba minimální mzdy stanovená pro rok 2020 nařízením vlády č. 347/2019 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“ nebo též „nařízení vlády č. 347/2019 Sb.“).

2. V prvé řadě žalobce namítal, že správní orgány nesprávně vykládaly ustanovení § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Obsah smlouvy měl být dle žalobce posuzován ke dni, k jakému byla správnímu orgánu předložena. Žalobce zmínil, že uzavřením pracovní smlouvy či dohody dochází mezi stranami k uzavření vztahu upraveného zákoníkem práce, v důsledku čehož je zaměstnavatel zavázán vyplácet minimální mzdu ve výši stanovené nařízením vlády bez ohledu na to, že mzda v době uzavření pracovní smlouvy byla stanovena v nižší výši, odpovídající dříve platné výši minimální mzdy. Dále žalobce uvedl, že ke vzniku pracovního poměru může dojít také tehdy, je-li mezi stranami uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují uzavřít v budoucnu pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti a lze zakomponovat také ustanovení, že bez ohledu na rozsah práce nebude měsíční mzda, plat či odměna nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy. Žalobce se domníval, že pouze v případě smlouvy o smlouvě budoucí je správní orgán oprávněn požadovat uzavření nové smlouvy o smlouvě budoucí či dodatku k ní, došlo-li ke zvýšení minimální mzdy. Žalobce upozornil, že v projednávané věci však byla uzavřena pracovní smlouva, řídící se zákoníkem práce, která mu tudíž vždy zaručuje mzdu odpovídající alespoň minimální výši mzdy stanovené aktuálním nařízením vlády, čili ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně mu musela být vyplácena mzda odpovídající minimální výši mzdy stanovené nařízením vlády.

3. Dalším žalobním bodem bylo namítáno, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s žalobcem zmiňovanou nepravou retroaktivitou nařízení vlády č. 347/2019 Sb., kterou se změnila výše minimální mzdy pro rok 2020. Ačkoliv se dle žalobce otázky vzniku pracovního vztahu založeného pracovní smlouvou posuzují podle staré právní úpravy, tak obsah se od okamžiku nabytí účinnosti nové právní úpravy mění a řídí změněnými pravidly pro stanovení minimální mzdy, resp. od účinnosti nařízení vlády č. 347/2019 Sb. žalobci automaticky náleží mzda alespoň ve výši minimální mzdy. Žalobce se domníval, že podmínka zakotvená v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců byla splněna, a proto označil napadené rozhodnutí za nezákonné. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 51 A 17/2021 II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu 4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a v podrobnostech odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že skutkový stav je správními orgány posuzován ke dni vydání rozhodnutí, přičemž žalobce byl již správním orgánem I. stupně informován, že sjednaná výše mzdy neodpovídá platným právním předpisům, na což však žalobce nereagoval. Dle žalovaného zajištění minimální mzdy podle platných právních předpisů nemůže být považováno za nepřípustnou retroaktivitu. Žalovaný dále zmínil, že dle jeho názoru má ustanovení o sjednání měsíční mzdy, platu či odměny bez ohledu na rozsah práce ve výši odpovídající nejméně základní sazbě měsíční minimální mzdy obsahovat jak smlouva o smlouvě budoucí, tak pracovní smlouva či dohoda o pracovní činnosti, vztahuje-li se na věc § 42g odst. 2 písm. b zákona o pobytu cizinců. Žalovaný setrval na svém názoru, že důvodem zamítnutí žádosti a nevydání zaměstnanecké karty bylo nesplnění podmínky zakotvené v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ke dni vydání rozhodnutí. Svůj závěr žalovaný opíral o skutečnost, že nesplnění podmínky zakotvené v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců neovlivní oprávnění podat žádost, resp. nedojde k posouzení žádosti jako nepřijatelné a zastavení řízení, neboť žádost je hodnocena až při meritorním posouzení věci, což vedlo v posuzované věci k jejímu zamítnutí.

III. Obsah správních spisů

5. Do správního spisu byla založena žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu ze dne 3. 5. 2019 a další písemnosti přikládané k žádosti. Žalovaný založil do spisu záznam č. j. OAM – 31323 – 11/ZM – 2019 ze dne 5. 8. 2019, jímž upozornil, že v projednávané věci jsou podklady pro vydání rozhodnutí také písemnosti, které jsou podle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchovávány odděleně mimo spis, neboť obsahují utajované informace. Žalobce byl dne 5. 8. 2019 vyzván k seznámení se s podklady pro rozhodnutí, čehož využil dne 7. 8. 2019 a dne 20. 8. 20219 obdržel správní orgán I. stupně obsáhlé vyjádření žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí. Dne 2. 9. 2019 byla žalovanému doručena žádost žalobce o opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu, neboť ve věci nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě. Této žádosti o provedení opatření proti nečinnosti nebylo vyhověno, a to usnesením žalovaného č. j. MV – 71210 – 3/SO – 2020 dne 13. 5. 2020, neboť na základě bodu 13 usnesení vlády č. 511 ze dne 4. 5. 2020 byla přerušena všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podaných na zastupitelských úřadech.

6. Následovalo vydání rozhodnutí ze dne 4. 9. 2019, č. j. OAM – 31323 – 18/ZM – 2019, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 7. 2019 z důvodu, že pobyt žalobce na území ČR není žádoucí. Proti tomuto rozhodnutí ze dne 4. 9. 2019 se žalobce dne 16. 9. 2019 odvolal a žalovaný v reakci na to dne 19. 12. 2019 rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 9. 2019 zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť shledal rozhodnutí ze dne 4. 9. 2019 nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Utajované informace dle žalovaného neodpovídaly požadavkům kladených na ně z důvodu přezkoumatelnosti.

7. Správní orgán I. stupně následně dne 25. 3. 2020 usnesením č. j. OAM – 31323 – 22/ZM – 2019 řízení o žádosti žalobce přerušil do doby ukončení vyhlášeného nouzového stavu. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 51 A 17/2021 Žalobce se proti usnesení o přerušení řízení odvolal dne 30. 3. 2020 a dne 28. 5. 2020 bylo odvolání žalobce zamítnuto rozhodnutím č. j. MV – 70954 – 4/SO - 2020. Dne 19. 5. 2020 byl žalobce vyrozuměn o pokračování řízení. Dne 21. 5. 2020 byl do spisu založen záznam, že ve věci bude rozhodováno na základě utajovaných informací. Následně dne 11. 6. 2020 bylo vydáno rozhodnutí č. j. OAM – 31323 – 33/ZM – 2019, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu s odkazem na § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Žalobce se proti rozhodnutí ze dne 22. 6. 2020 odvolal a rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 9. 2020, č. j. MV – 115875 – 3/SO – 2020 bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 11. 6. 2020 zrušeno a věc vrácena k novému projednání opět z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Následně byl žalobce dne 22. 10. 2020 opět vyzván k nahlédnutí do spisu, přičemž byl upozorněn na skutečnost, že měsíční mzda zaznamenaná v předložené pracovní smlouvě je nižší, než je aktuální sazba měsíční minimální mzdy, což by v případě nezjednání nápravy mělo za následek zamítnutí žádosti. Žalobce využil práva k nahlédnutí do spisu a dne 4. 11. 2020 mu byla určena lhůta do 16. 11. 2020 k uplatnění práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, která byla na žádost žalobce prodloužena o 14 dnů.

8. Dne 7. 12. 2020 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nesplnil podmínku dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 17. 12. 2020 odvolání. Žalovaný následně vydal dne 19. 2. 2021 napadené rozhodnutí, jímž prvostupňové rozhodnutí na základě § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil a podané odvolání žalobce zamítl.

IV. Právní názor soudu

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

10. Žaloba není důvodná.

11. Předně krajský soud odkazuje na aplikovaná zákonná ustanovení. Podle § 46 odst. 6 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že Ministerstvo vnitra zaměstnaneckou kartu nevydá, nesplňuje-li cizinec podmínku uvedenou v § 42g odst. 2, 3 nebo 4.

12. Podle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který byl aplikován v předcházejícím správním řízení, je žádost o vydání zaměstnanecké karty oprávněn podat cizinec, pokud uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy; týdenní pracovní doba v každém základním pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin. (pozn. podtrženo soudem)

13. Krajský soud konstatuje, že uplynutí značné doby od zahájení správního řízení a uzavření pracovní smlouvy, v níž byla sjednána výše mzdy v době uzavření smlouvy převyšující sazbu minimální mzdy, do vydání prvostupňového, potažmo napadeného rozhodnutí mělo za následek, že smluvená výše mzdy za vykonanou práci byla nižší než minimální mzda Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 51 A 17/2021 v době vydání prvostupňového rozhodnutí, což bylo v rozporu s § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V předložené pracovní smlouvě byla s žalobcem sjednána mzda ve výši 14 500 Kč, ačkoliv byla předmětná smlouva uzavřena dne 20. 12. 2017, přičemž v roce 2017 byla minimální mzda stanovena ve výši 11 000 Kč, tak v roce 2020, kdy bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, byla nařízením vlády výše minimální mzdy stanovena sazbou 14 600 Kč. Tato skutečnost je nevyvratitelná. Podle právních předpisů platných v době rozhodování správního orgánu I. stupně nesplňovala mzda sjednaná v pracovní smlouvě minimální výši mzdy. Krajský soud kvituje postup správního orgánu I. stupně, který před vydáním rozhodnutí na tuto skutečnost žalobce upozornil, aby měl možnost dát podklady do pořádku, zároveň tím předešel překvapivosti rozhodnutí, když žalobce upozornil na následky v případě nezjednání nápravy. Žalobce však výzvy nedbal a pracovní smlouvu s upravenou výší sjednané mzdy nepředložil.

14. Krajský soud nerozporuje, že žalobcem předložená pracovní smlouva v době zahájení správního řízení zaručovala mzdu převyšující tehdejší minimální mzdu, nicméně správní orgány jsou povinny rozhodovat na základě skutkového stavu nastalého v době vydání rozhodnutí ve věci (viz rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 – 45), a v době vydání prvostupňového rozhodnutí byla již sjednaná mzda nižší než byla stanovená sazba minimální mzdy. Podle žalobce ustanovení § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců stanovuje povinnost předložit pracovní smlouvu se sjednanou mzdou převyšující mzdu minimální jako nezbytnou podmínku pro oprávněné podání žádosti. Krajský soud shledal tuto námitku nedůvodnou a shoduje se se závěry žalovaného uvedenými v napadeném rozhodnutí. Ustanovení § 46 odst. 6 písm. b) zákona o pobytu cizinců stanoví důvody zapříčiňující nevydání zaměstnanecké karty a zahrnuje také nesplnění podmínek stanovených v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tudíž při naplnění obsahu tohoto ustanovení se nejedná o důvod pro zastavení správního řízení, nýbrž, jak bylo správně vyhodnoceno správními orgány, o důvod zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty, a proto je námitka žalobce nedůvodná.

15. Vyslovený závěr krajský soud opírá také o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2021, č. j. 10 Azs 177/2020 – 32: „Vzhledem k tomu, že v mezidobí od podání žádosti a vydání rozhodnutí se staly podklady pro vydání rozhodnutí (pracovní smlouva) neaktuální, vyzvalo Ministerstvo vnitra stěžovatele, aby doplnil aktuální podklady (předložením smlouvy „obsahující údaj o výši mzdy, platu či odměny nebo že tato mzda, plat či odměna nebude nižší než základní sazba minimální měsíční mzdy (12 200 Kč)“, lhůtu k předložení aktuálních pokladů mu také následně prodloužilo. Stěžovateli byl dán i prostor k seznámení s podklady rozhodnutí. Stěžovatel aktuální poklady k žádosti nedoložil. Krajský soud posuzoval především otázku, zda Ministerstvo vnitra nezkrátilo práva stěžovatele v důsledku neposkytnutí dostatečného prostoru k odstranění vad jeho žádosti. S ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl k závěru, že stěžovateli byl poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby podklady k žádosti doplnil (bod 11 napadeného rozsudku). Krajský soud dále uvedl, že nedodržení pořádkových lhůt k vydání rozhodnutí nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, stěžovatel měl případně možnost využít opatření proti nečinnosti podle správního řádu (bod 12 napadeného rozsudku). Krajský soud na závěr uvedl, že s ohledem na uvedené se ztotožňuje se závěry správních orgánů, že stěžovatel nesplnil podmínku podle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. (…) Stěžejní v dané věci bylo posouzení, zda byl stěžovateli dán dostatečný prostor k doložení potřebných dokumentů.“ Krajský soud akceptuje názor NSS a podotýká, že zásadní pro rozhodnutí ve věci v citovaném rozsudku bylo, zda byl ze strany správních orgánů dán dostatečný prostor pro aktualizaci pracovní smlouvy, v rámci níž měla být sjednána výše mzdy, která Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 51 A 17/2021 by již odpovídala alespoň minimální výši mzdy stanovené aktuálním vládním nařízením. Uvedené koresponduje s nyní projednávanou věcí, v níž rovněž sjednaná výše mzdy v pracovní smlouvě neodpovídala výši minimální mzdy určené recentním nařízením vlády. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku ztotožnil se závěry správních orgánů, které shledaly v nezvýšení mzdy stanovené v pracovní smlouvě alespoň na hodnotu minimální mzdy jako porušení § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány v nyní posuzované věci tudíž postupovaly zcela správně, když přistoupily k nevydání zaměstnanecké karty žalobci z důvodu porušení § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud dále podotýká, že v citovaném rozsudku NSS byly potvrzeny také závěry zdejšího soudu a správních orgánů, že § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců zavazuje rovněž strany uzavírající pracovní smlouvu a nevztahuje se pouze na případy, uzavřou-li strany smlouvu o smlouvě budoucí zavazující v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti, jak se mylně domníval žalobce.

16. Žalobce dále namítal, že pracovněprávní vztah uzavřený mezi žalobcem a zaměstnavatelem na základě pracovní smlouvy byl upraven zákoníkem práce, což žalobci automaticky zaručovalo, že mu musí být vyplácena minimální mzda stanovená aktuálním nařízením vlády bez ohledu na to, že by v uzavřené pracovní smlouvě byla sjednána mzda nižší. Krajský soud se však s tímto výkladem žalobce neztotožňuje. Ačkoliv zákoník práce zaručuje zaměstnancům, kteří uzavřou pracovní smlouvu, v níž je sjednána mzda nižší, než je mzda minimální, právo, aby jim byla doplacena vždy alespoň minimální mzda, resp. byl vyplacen doplatek do výše minimální mzdy, neznamená to podle krajského soudu automatické splnění podmínky stanovené v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Zákon o pobytu cizinců je v posuzované věci právním předpisem speciálním k zákoníku práce, ostatně zákoník práce ani nestanoví jako nezbytnou náležitost pracovní smlouvy uvedení výše mzdy, a proto požaduje-li zákon o pobytu cizinců výslovně v § 42g odst. 2 písm. b) tohoto zákona, aby v pracovní smlouvě bylo zakomponováno ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy, pak je třeba na tomto zákonném požadavku bezvýhradně trvat a nepostačí ochrana zaměstnancům poskytovaná zákoníkem práce v § 111 odst. 3 zákoníku práce a možnost se domáhat doplatku soudní cestou. Ostatně žalobci v době, kdy se uchází o vydání zaměstnanecké karty, postavení zaměstnance a z něj vyplývající ochrana podle zákoníku práce nenáleží, neboť pracovní poměr u něho dosud založen nebyl. V jeho pracovní smlouvě není ani konkrétně označen a dohodnut, jako podstatná podmínka vzniku pracovního poměru, den nástupu do práce.

17. Krajský soud se neztotožnil také s argumentací žalobce založenou na rozdělení písemností, na základě nichž je možné pracovněprávní vztah uzavřít. Bez ohledu na to, zda byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí zavazující strany v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu či dohodu o pracovní činnosti, či samotná pracovní smlouva nebo dohoda o pracovní činnosti, tak musí ve všech třech případech písemnost na základě § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců obsahovat ustanovení o sjednání mzdy alespoň ve výši minimální mzdy stanovené aktuálním nařízením vlády bez ohledu na rozsah práce. Ustanovení § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců žádné výjimky pro některé formy písemností uzavírajících pracovní poměr, které se žalobce pokoušel dovodit, neobsahuje, a proto je i tato námitka žalobce nedůvodná. Pro úplnost krajský soud odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 101/2014 Sb., kterým se měnil zákon č. 326/1999 Sb., konkrétně na zvláštní část důvodové zprávy k novelizačnímu bodu č. 10, resp. k § 42g. „Z předkládané pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti musí Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 51 A 17/2021 vyplývat, že měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude (bez ohledu na rozsah práce) nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a dále že týdenní pracovní doba v každém základním pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin.“ Citované mimo jiné potvrzuje, že povinnost zakomponovat podmínky stanovené v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí pro všechny tři možnosti, jakými lze uzavřít pracovní vztah. Z předložené pracovní smlouvy však nevyplývá, že měsíční mzda nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy, ba naopak sjednaná výše mzdy byla nižší než sazba měsíční minimální mzdy, ačkoliv na tuto skutečnost byl žalobce před vydáním meritorního rozhodnutí upozorněn a vyzván k nápravě.

18. V dalším žalobním bodě žalobce namítal, že ve věci nastala nepravá retroaktivita, čili od účinnosti nařízení vlády č. 347/2019 Sb. zvyšující výši minimální mzdy byla automaticky zvýšena také mzda žalobce bez ohledu na ujednání o výši mzdy v pracovní smlouvě. Ačkoliv nepravá retroaktivita skutečně nastala, krajský soud se neshoduje s premisou žalobce, že v důsledku toho byl rovněž dodržen § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, což je předmětem celého řízení a bylo to již opakovaně objasňováno v odstavcích výše, ale také žalovaným v napadeném rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vysvětlil, proč má podmínku stanovenou v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců za nesplněnou, čímž v podstatě vyvrátil argumentaci žalobce založenou na tvrzení o existenci nepravé retroaktivity. Tvrzení žalobce, že žalovaný opomněl reagovat na jeho námitku ohledně nepravé retroaktivity, považuje soud také za nedůvodnou. Krajský soud zdůrazňuje, že v projednávané věci je zapotřebí zohledňovat speciální ustanovení § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které je třeba upřednostnit před obecnou úpravou zákoníku práce zaručující doplatek zaměstnanci, jak bylo již popsáno v odstavci 16 tohoto rozsudku, a proto nepostačuje pracovněprávní záruka, že zaměstnanec má právo na doplatek mzdy do výše minimální mzdy. Zákon o pobytu cizinců explicitně požaduje, aby předložená pracovní smlouva obsahovala ustanovení o měsíční mzdě, která nebude nižší, než je sazba minimální mzdy. Nadto krajský soud odkazuje na závěry žalovaného formulované ve vyjádření k žalobě: „Z uvedeného ustanovení totiž nepochybně plyne, že odměna, mzda či plat cizince musí být alespoň ve výši základní sazby měsíční minimální mzdy i v případě, že cizinec bude mít sjednánu kratší pracovní dobu, jež však musí činit alespoň 15 hodin týdně. V těchto případech pak zákoník práce odpovídající nárok zaměstnance na doplatek do výše minimální mzdy neposkytuje. (…) Smyslem a účelem ustanovení § 42g odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. jistě není pouhá deklarace požadavku minimální mzdy, která je zaručena na základě jiných právních předpisů, ale požadavek, aby ke dni udělení zaměstnanecké karty obsah pracovněprávních smluv odpovídal zákonným podmínkám.“ Krajský soud se ztotožňuje s touto argumentací žalovaného vysvětlující důvody nezbytného zakotvení ustanovení o výši mzdy ve smyslu § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců do pracovní smlouvy. Ujednání o výši mzdy alespoň ve výši sazby minimální mzdy zaručuje, že cizinec bude mít na území České republiky garantován dostatečný příjem, čili nebude se muset domáhat výplaty doplatku ve smyslu § 111 zákoníku práce, a bude mít tudíž prostředky zajišťující soběstačnost na území. Skutečnost, že v obecné pracovněprávní rovině k žalobcem zmiňované nepravé retroaktivitě ve vztahu k vydávání nařízení vlády určující aktuální sazbu minimální mzdy pro příslušný rok a již uzavřenou pracovní smlouvou se sjednanou výši mzdy dochází, je nezpochybnitelná. Uvedené však nic nemění na tom, že v projednávané věci muselo být současně splněno Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 8 51 A 17/2021 speciální ustanovení § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, což však žalobce nedoložil.

19. Krajský soud uzavírá, že žalobce prokazatelně nesplnil podmínku zakotvenou v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců nezbytnou pro umožnění vydání zaměstnanecké karty, a proto shledává žalobu žalobce jako nedůvodnou. Krajský soud se neztotožnil se závěry žalobce, kterými zjednodušil podmínky stanovené právními předpisy, které byly aplikovány v projednávané věci, a to nerespektováním přednosti speciální právní úpravy před úpravou obecnou.

V. Závěr, náklady řízení

20. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 25. srpna 2021 Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 9 51 A 17/2021 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.