51 A 24/2019

Rubrum

č. j. 51 A 24/2019 - 37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudce JUDr. Michala Hájka, Ph.D. ve věci žalobkyně: A. K. bytem M. 79/12, 370 01 Č. B. zastoupena Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem sídlem Krajinská 44/10, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: Městys Ledenice sídlem Náměstí 86, 373 11 Ledenice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2019 č. j. KUJCK 66456/2019 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 12. 6. 2019 č. j. KUJCK 66456/2019 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. 2 51A 24/2019

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Antonína Menzela.

III. Osobě zúčastněné na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 7. 8. 2019 doručena žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2019 č. j. KUJCK 66456/2019, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu městyse Ledenice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 4. 2019 č. j. UML 0785/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) nařízeno „odstranění stavby „dřevěná dřevostavba (základové patky, dřevěná trámová konstrukce), dvě záchytná jezírka a oplocení na pozemku parc. č. x v katastrálním území x“ (dále jen „stavba“) provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem.“ 2. Žalobkyně má za to, že v projednávané věci se nejedná o stavby ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona a bylo možné aplikovat výjimku dle § 79 odst. 2 písm. k) a § 80 odst. 3 písm. a) a e) stavebního zákona. Navzdory svému přesvědčení požádala o dodatečné povolení staveb, čemuž nebylo ze strany správních orgánů vyhověno.

3. Žalobkyně dále namítala, že jednou z projednávaných staveb je dřevěný přístřešek, který měl původně sloužit jako úkryt pro ovce, jež na pozemku fungovaly jako tzv. „živé sekačky na trávu“, nicméně žalobkyně po čase změnila účel stavby na včelí úl. Žalobkyně se domnívala, že chov včelstev je ve veřejném zájmu a druhotným zájmem bylo stáčení medu. Co se týče projednávaných jezírek, žalobkyně uvedla, že slouží ke stažení a záchytu vody, což původně mělo sloužit pro tehdy přítomné ovce. Žalobkyně namítala, že správní orgány nezjišťovaly, zda jezírka vznikla mechanickou prací, tedy zda se jednalo o terénní úpravy dle § 3 odst. 1 stavebního zákona, či vznikla samovolně. Dle žalobkyně je přehlížen veřejný zájem na přítomnosti uvedených jezírek jako prostředku zajišťujícího zachování vody v krajině. Nakonec k oplocení pozemku uvedla, že se sestává z dřevěných trámků s pletivem, které nejsou napevno zabetonovány. Účelem oplocení byla koncentrace ovcí, aby se předešlo jejich migraci. Nadto žalobkyně namítala, že samotný pozemek je v katastru nemovitostí veden jako zahrada, jenž a priori lze oplotit a v souladu s územním plánem na něm hospodařit.

4. Výklad správních orgánů ohledně staveb na předmětném pozemku byl dle žalobkyně příliš extenzivní a k její tíži. Žalobkyně je přesvědčena, že nemění vzhled krajiny ani okolí a 3 51A 24/2019 nemění ani odtokové poměry, naproti tomu se přičinila ke kultivaci venkova chovem drobného zvířectva, rovněž se pokusila zabránit dalšímu úbytku včelstva a podpořit zadržování vody v krajině.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný setrval na svém závěru, že žalobkyně provedla předmětnou stavbu bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem. Stavební úřad byl proto povinen v souladu s § 129 odst. 2 stavebního zákona vést řízení o nařízení odstranění stavby, a jestliže nedošlo k jejímu dodatečnému povolení, tak též nařídit její odstranění. Žalovaný podotkl, že žalobkyně nevyužila právo na projednání žádosti o dodatečném povolení stavby a na případný přezkum rozhodnutí nadřízeným správním orgánem. V řízení o dodatečném povolení stavby se zjišťuje soulad s cíli a úkoly územního plánování a veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem, naproti tomu v řízení o odstranění stavby k posuzování těchto otázek nedochází. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně nerespektovala povinnost disponovat veřejnoprávním titulem pro provádění staveb. Naplnění kritérií uvedených v § 79 odst. 2 písm. k) a § 80 odst. 3 písm. a) a e) stavebního zákona dle žalovaného nebylo splněno.

III. Obsah správních spisů

6. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti: Správní orgán I. stupně obdržel dne 19. 7. 2017 podnět od městyse Ledenice k přezkoumání stavební činnosti na pozemku parc. č. x v k. ú. x. Žalobkyně byla správním orgánem I. stupně vyzvána k účasti na kontrolní prohlídce, která se konala dne 10. 8. 2017, o průběhu kontrolní prohlídky byl zpracován protokol. Žalobkyni vyzval správní orgán I. stupně dne 15. 8. 2017 k bezodkladnému zastavení práce a oznámil zahájení řízení o odstranění stavby a učinil pozvání k ústnímu jednání nařízenému na den 7. 9. 2017, z něhož pořízený protokol byl založen do správního spisu. Dne 22. 8. 2017 podala žalobkyně ke správnímu orgánu I. stupně žádost o územní souhlas týkající se projednávaného pozemku. Dne 7. 9. 2017 vzala žalobkyně podanou žádost zpět a podala žádost o dodatečné povolení stavby. Správní orgán I. stupně vydal dne 27. 9. 2017 usnesení, jímž došlo k přerušení řízením o odstranění stavby do doby skončení řízení o podané žádosti o dodatečné povolení stavby. Do správního spisu byly založeny výpisy z katastru nemovitostí týkající se předmětného pozemku, a to z let 2019 a 2017.

7. Dne 18. 2. 2019 bylo oznámeno pokračování v řízení o odstranění stavby a pozvání k ústnímu jednání nařízeného na den 7. 3. 2019. Při ústním jednání byla zhodnocena situace na projednávaném pozemku a pořízeny fotografie. Dne 8. 3. 2019 byli účastníci vyzváni k uplatnění práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Dne 15. 3. 2019 obdržel správní orgán I. stupně vyjádření žalobkyně k předmětným stavbám na pozemku, v němž popsala plánované využití jednotlivých staveb. V reakci na podané vyjádření správní orgán I. stupně sdělil, že umístění staveb podléhá vydání územního 4 51A 24/2019 rozhodnutí o umístění stavby. Správní orgán I. stupně vydal dne 2. 4. 2019 prvostupňové rozhodnutí, jímž bylo nařízeno odstranění stavby. Správní orgán I. stupně uvedl, že se jedná o stavby a stavební činnost mimo zastavěné a zastavitelné území obce a podléhá tak předchozímu vydání územního rozhodnutí o umístění stavby.

8. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, jemuž žalovaný nevyhověl a dne 12. 6. 2019 vydal napadené rozhodnutí, v němž uvedl, že podle § 90 odst. 5 správního řádu podané odvolání zamítá a prvostupňové rozhodnutí potvrzuje.

9. Součástí správního spisu byl spis vedený k řízení o dodatečném povolení stavby. Do spisu byla vložena žádost žalobkyně o dodatečné povolení na pozemku x v kat. úz. x doručená správnímu orgánu I. stupně dne 13. 9. 2017. Správní orgán I. stupně vyzval žalobkyni dne 26. 9. 2017, aby odstranila nedostatky podané žádosti ze dne 13. 9. 2017, přičemž po dobu, než žalobkyně podklady doplní, a to nejdéle do 31. 12. 2017, správní orgán I. stupně řízení přerušil. Žalobkyně opakovaně požadovala prodloužení lhůty, přičemž těmto žádostem bylo vždy vyhověno. Poslední prodloužená lhůta trvala do dne 31. 12. 2018. Dne 14. 11. 2018 došlo k zhlédnutí pozemku žalobkyně projektantem, který sdělil, že stavba přístřešku není v souladu s územním plánem Ledenice, avšak zbylé dvě stavby dle jeho názoru nevyžadují rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas. K tomu pracovnice správního orgánu I. stupně do záznamu sdělila, že takové závěry správní orgán I. stupně učiní sám. Dne 4. 12. 2018 vzala žalobkyně zpět svou žádost o dodatečné povolení stavby pro přístřešek pro zvířata. Správní orgán I. stupně dne 17. 1. 2019 vydal usnesení, jímž zastavil řízení o dodatečném povolení stavby v celém rozsahu.

IV. Právní názor soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

11. Žaloba je důvodná.

12. V projednávaném řízení se jedná o tři „stavby“. Jednak je projednávána rozestavěná dřevostavba skládající se z 15 kusů betonových základových patek a dřevěné trámové konstrukce (kostry umístěné na devíti z nich, o půdorysném rozměru cca 6 x 6 m, výšce cca 3 m), umístěná na pozemku parc. č. x v kat. území x. Dále se jedná o oplocení o výšce 1,5 m z dřevěných kůlů a pletiva, umístěné po všech čtyřech stranách obvodu pozemku parc. č. x v kat. úz. x. A v neposlední řadě jsou předmětem projednávání také dvě záchytná jezírka, v případě jezírka na severní straně pozemku se jedná o terénní prohlubeň oválného tvaru a na jižnější straně pozemku se jedná o terénní prohlubeň kruhového tvaru o průměru přibližně 6 metrů a hloubky zhruba 2 metry.

13. Žalobkyně namítala v žalobě i v odvolání, že předmětné stavby nesplňují požadavky kladené § 2 odst. 3 stavebního zákona na stavbu. K tomu žalovaný bez bližšího odůvodnění sdělil, že definice stavby je k nalezení v § 2 odst. 3 stavebního zákona a v pochybnostech při určování stavby je 5 51A 24/2019 podle § 3 odst. 2 stavebního zákona rozhodující stanovisko stavebního zákona. K tomu zdejší soud uvádí, že se jedná o zkratkovité sdělení, bez jakéhokoli odůvodnění a provázání předmětných ustanovení s projednávaným skutkovým stavem. Žalovaný neposoudil jednotlivé stavby a nezdůvodnil alespoň okrajově, v čem tyto stavby splňují kritéria stavby ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona. Žalovaný se omezil na pouhý odkaz na ustanovení § 2 odst. 3 stavebního zákona a nedoplnil jej ani o slovní znění tohoto ustanovení. Pouhé konstatování rozhodných závěrů v napadeném rozhodnutí bez jakéhokoli zdůvodnění je zcela nepřípustné. Správní soud není v pozici správního orgánu, aby sám zdůvodňoval, pro jaké skutečnosti splňují jednotlivé stavby požadavky na stavbu ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona či naopak nesplňují. Nadto krajský soud podotýká, že odkaz žalovaného na § 3 odst. 2 stavebního zákona v napadeném rozhodnutí na straně 4 dole byl nesprávný. Žalovaný uvedl: „V souvislosti s tímto důvodem odvolání si dovolujeme odvolatelku upozornit na skutečnost, že podle § 3 odst. 2 stavebního zákona v pochybnostech, zda se jedná o stavbu je určující stanovisko stavebního úřadu.“ V § 3 odst. 2 větě druhé stavebního zákona se uvádí, že v pochybnostech, zda se jedná o stavbu nebo zařízení, je určující stanovisko stavebního úřadu. Nicméně žalovaný tuto větu vyjmul z kontextu celého ustanovení, jak je vysvětleno též v komentovaném znění k § 3 odst. 2 stavebního zákona: „Věta druhá komentovaného ustanovení stanoví, že v pochybnostech, zda se jedná o stavbu (rozumí se o stavbu pro reklamu) nebo zařízení (rozumí se informační nebo reklamní zařízení), je určující stanovisko stavebního úřadu.“ (pozn. podtrženo soudem; MALÝ, Stanislav. Stavební zákon: komentář. 2., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-985-2.) Krajský soud proto shledává žalovaným užitou právní konstrukci za nesprávnou.

14. Žalovaný dále v rozhodnutí uvedl, že na předmětné stavby nelze uplatnit úlevová ustanovení, konkrétně § 79 odst. 2 a § 80 odst. 3 stavebního zákona, a tudíž stavby podléhaly režimu stavebního zákona. Krajský soud shledává zcela nedostačující takové nezdůvodněné závěry žalovaného, napadené rozhodnutí zcela zjevně nesplňuje požadavky kladené na správní rozhodnutí.

15. Krajský soud ve svém důsledku nemá k dispozici rozhodnutí, které by bylo soudně přezkoumatelné, neboť z něj nelze seznat, jaké úvahy vedly žalovaného k jeho závěrům, jaké skutečnosti pro něj byly rozhodující, apod. Žalobkyně z napadeného rozhodnutí neměla možnost zjistit důvody, pro které má dojít k odstranění staveb nacházejících se na nemovitosti, kterou má ve vlastnictví. Ačkoliv žalobkyně výslovně nenamítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, to nebrání tomu, aby správní soud takový závěr vyslovil, aniž by se věcně zabýval žalobními námitkami. (srovnej: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 – 35)

16. Podle judikatury Ústavního soudu je smyslem a účelem odůvodnění rozhodnutí, především vysvětlit, z jakých důvodů správní orgán rozhodl tak, jak rozhodl, neboť pouze tímto způsobem lze důvody rozhodnutí posoudit, zda jsou v souladu s právem či nikoliv a zda nejsou založeny na libovůli (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III ÚS 271/96). Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že z odůvodnění správního rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se 6 51A 24/2019 řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zde zcela chybějí (viz například rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007 č. j. 5 Afs 115/2006-91, ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71 či ze dne 17. 1. 2013 č. j. 1 Afs 92/2012-45). Nevypořádá-li se správní orgán po rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů (viz rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008 č. j. 8 Afs 66/2008-71 nebo ze dne 17. 1. 2013 č. j. 1 Afs 92/2012-45). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů nelze zhojit ve vyjádření k žalobě (rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71 či ze dne 28. 1. 2009 č. j. 1 As 110/2008-99).

17. Krajský soud má za to, že ve vztahu k věcné správnosti napadeného rozhodnutí nebyly v jeho odůvodnění vypořádány námitky žalobkyně vůbec, či pouhým obecným odkazem na zákonné ustanovení. V napadeném rozhodnutí zdejší soud zcela postrádá důvody, o něž se opírá výrok napadeného rozhodnutí a nedává tak dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.

18. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k vypořádání námitek žalobkyně ohledně věcné správnosti rozhodnutí byla shledána jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, nezabýval se zdejší soud věcným hodnocením projednávané věci, aby předešel předjímání rozhodnutí ve věci. K tomu zdejší soud odkazuje na právní větu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2003, č. j. 7 A 38 2001 – 37: „Ruší-li soud rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.], nemusí se zabývat správností právního posouzení věci.“ 19. Žalovaný je povinen dostatečně jasně, srozumitelně a v potřebném rozsahu objasnit sporné otázky, vypořádat se s námitkami žalobkyně ohledně věcné nesprávnosti rozhodnutí a zdůvodnit závěry, k nimž v rámci řízení o odstranění stavby dospěl. Není dostačující pouze rekapitulovat dosavadní skutkový stav, avšak je nezbytné, aby došlo také k objasnění věcné správnosti celého řízení a vypořádání sporných skutečností. Krajský soud tímto avizuje, že při rozhodování musí též dojít k osvětlení souvislostí významných pro projednávanou věc.

V. Závěr a náklady řízení

20. Soud ze shora uvedených důvodů uzavřel, že žaloba žalobkyně byla shledána důvodnou, a proto přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů ve vztahu k věcné správnosti rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud v dané věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 76 odst. 1 s. ř. s.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. 7 51A 24/2019 22. Žalobkyně byla v řízení úspěšná, a proto jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč. Jednalo se o odměnu zástupce žalobkyně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6.200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1.428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8.228 Kč. K této částce se připočítává částka 4.000 Kč vynaložená na soudní poplatek (1 x 3.000 Kč – žaloba, 1 x 1.000 Kč – návrh na přiznání odkladného účinku žalobě). Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 12.228 Kč je žalovaná povinna zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

23. Osobě zúčastněné na řízení soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal s odkazem na § 60 odst. 5 s. ř. s., neboť této osobě neukládal k plnění žádnou povinnost.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 15. ledna 2020 JUDr. Marie Trnková v. r. 8 51A 24/2019 předsedkyně senátu