51 A 29/2016
č. j. 51 A 29/2016-21
V PLATNOSTIRubrum
Usnesení Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) D.K., bytem X a b) X, bytem X, oba zastoupeni Mgr. Evou Decroix, advokátkou v Jihlavě, Jiráskova 2159/25, proti žalovanému Městskému úřadu Pelhřimov, sídlem Pelhřimov, Pražská 127, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2008 čj. OZP/7392/2007-7, t a k t o :
Výrok
Žaloba se o d m í t á . Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům se vrací soudní poplatek ve výši 6.000 Kč k rukám jejich právní zástupkyně.
Odůvodnění
: Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 3. 8. 2016 doručena žaloba směřující proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov (dále jen „správní orgán I. stupně“)ze dne 20. 3. 2008, čj. OZP/7392/2007-7, kterým bylo vydáno povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. b), vodního zákona ze stávajících jímacích zářezů umístěných na pozemku parc. č. 32 v k. ú. Jakubín, obec Častrov, hydrogeologický rajon 652, a to pro účely zásobování rodinných domů a rekreačních objektů s platností do 31. 12. 2058. Stavba byla umístěna na základě smlouvy právního předchůdce žalobců s některými z účastníků původního správního řízení. Žalobci v prvé řadě namítají, že oni sami, ani jejich právní předchůdci, nebyli vedeni jako účastníci správního řízení, ačkoli byli přímo dotčeni na svých právech, neboť předmětná stavba je umístěna na pozemku, který mají ve vlastnictví. Vzhledem k podstatnému odstupu mezi dobou, kdy bylo rozhodnutí Městským úřadem v Pelhřimově vydáno (rok 2008) a dobou, kdy se žalobci s rozhodnutím poprvé seznámili (rok 2015), žalobci podali v únoru 2016 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu proti rozhodnutí Městského úřadu v Pelhřimově, neboť seznali, že nemají žádnou možnost podat řádný opravný prostředek a jediná možnost k uplatnění jejich práv vede přes mimořádný opravný prostředek. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu usnesením ze dne 18. 2. 2016 čj. 10A 26/2016-14 odmítl z důvodu nevyčerpání všech řádných opravných prostředků. Žalobci z toho důvodu podali v dubnu 2016 odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Pelhřimově. V květnu 2016 obdrželi od Městského úřadu v Pelhřimově vyjádření, že platná právní úprava zrušit předmětné rozhodnutí neumožňuje. Poté žalobci očekávali rozhodnutí o odvolání, a to buď Městského úřadu v Pelhřimově, nebo od příslušného odvolacího správního orgánu. Poté, kdy se informovali o stavu řízení a bylo jim sděleno, že vyjádření, které obdrželi v květnu 2016 je jediné a konečné ze strany Městského úřadu v Pelhřimově, podali žalobci dne 3. 8. 2016 tuto správní žalobu. Uvedli, že mají za to, že vyčerpali veškeré řádné opravné prostředky proti rozhodnutí Městského úřadu v Pelhřimově čj. OZP/7390/2007-7. Tímto rozhodnutím byli žalobci zkráceni na právech vlastníka pozemku parc. č. 32, neboť v tomto řízení ani v následném rozhodnutí nebyli nijak s věci seznámeni, natož aby byli vedeni jako řádní účastníci řízení. Nemohli tudíž jakkoli hájit svá práva, a proto žalobci navrhli, aby soud rozhodnutí Městského úřadu v Pelhřimově ze dne 20.3 2008 OZP/7392/2007-7 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně aby vyslovil nicotnost tohoto rozhodnutí. Žalovaný správní orgán k věci dne 31. 8. 2016 na výzvu soudu uvedl, že rozhodnutím ze dne 20. 3. 2008 čj. OZP/7392/2007-7 bylo povoleno nakládání s vodami – odběr podzemní vody podle § 8 odst. 1 písm. b) zák. č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, B a M. M., J.D., Ing. V. a M. M., Ing. F.V., J. a O. J., Ing. S.H., A.M., L.V., M.L. K. a M. a P. S.. Napadené rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné od 10. 4. 2008 a není v možnostech správního orgánu jakkoli do něj zasahovat. Žalobci namítaná procesní vada řízení není důvodem nicotnosti podle § 77 odst. 1 a 2 správního řádu. Navíc správní orgán podotkl, že podle současně platné právní úpravy (§ 115 odst. 15 zákona o vodách) nemají navrhovatelé (žalobci) postavení účastníků vodoprávního řízení. Z toho důvodu bylo žalovaným navrženo žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Soud se v dané záležitosti zabýval ve smyslu § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) otázkou splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že žalobu nelze věcně projednat. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Soud se proto v prvé řadě zabýval otázkou, zda žalobci podali žalobu proti rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a zda se proto jednalo o včas podanou žalobu. Žalobci ke krajskému soudu podali žalobu poprvé dne 12. 2. 2016, a to proti témuž rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ze dne 20. 3. 2008 č.j. OZP/7392/2007-7, která byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2, 2016 čj. 10A 26/2016 -14 odmítnuta. Soud postupoval podle ustanovení § 68 písm. a) s.ř.s. a žalobu odmítl bez věcného projednání, neboť žalobci nevyčerpali před podáním žaloby řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, přestože tyto opravné prostředky zákon připouští. Poté žalobci podali dne 13. 4. 2016 k Městskému úřadu Pelhřimov odboru životního prostředí návrh na zrušení rozhodnutí vydaného Městským úřadem Pelhřimov ze dne 20. 3. 2008 č.j. OZP 7392/2007-7, přestože nabylo právní moci dne 10. 4. 2008. Tímto rozhodnutím bylo povoleno nakládání s vodami – odběr podzemní vody podle § 8 odst. 1 písm. b) vodního zákona B. a M. M., J.D., Ing. V.a M.M., F.V., J.a O.J., Ing. S.H., A.M., L.V., M. aL. K. a M. a P. M.. Na podaný návrh obdrželi žalobci dne 12. 5. 2016 vyjádření Městského úřadu Pelhřimov, že jedná se v případě napadeného rozhodnutí ze dne 20. 3. 2008 o rozhodnutí konečné a platná právní úprava takové rozhodnutí zrušit neumožňuje. Žalobci poté, co obdrželi dne 12. 5. 2016 odpověď Městského úřadu Pelhřimov, podali dne 3. 8. 2016 žalobu ke krajskému soudu. V žalobě uvedli, že vyčerpali veškeré řádné opravné prostředky ve správním řízení a nic jim proto nebránilo v podání žaloby. Přitom podmínkou pro podání správní žaloby podle § 65 a následující soudního řádu správního je tvrzení žalobců o jejich přímém zkrácení na jejich právech v důsledku úkonu správního orgánu, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jejich práva nebo povinnosti, pokud žalují rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto a jimi podaném opravném prostředku ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 s.ř.s. Při akceptaci tvrzení žalobců, že vyjádření Městského úřadu v Pelhřimově obdržené v květnu 2016, považují za jediné a konečné rozhodnutí se soud musel nejprve zabývat otázkou včasnosti podané žaloby. Lhůta pro podání žaloby v souladu s ustanovení § 40 odst. 1 soudního řádu správního započala svůj běh dne 12. 5. 2016, kdy žalobci obdrželi dle jejich tvrzení vyjádření žalovaného správního orgánu. Soud ověřil vlastní činností doručení předmětného vyjádření správního orgánu žalobcům a zjistil, že bylo do datové schránky zmocněnce žalobců doručeno skutečně dne 12. 5. 2016. Konec dvouměsíční lhůty pro podání žaloby z toho důvodu připadl na den 12. 7. 2016. Lhůta pro podání žaloby by tudíž byla zachována, pokud by žaloba žalobců byla doručena soudu nebo předána k poštovní přepravě nejpozději dne 12. 7. 2016. Žaloba však byla soudu doručena prostřednictvím datové schránky právní zástupkyně žalobců dne 3. 8. 2016. Z těchto údajů nepochybně vyplývá, že žaloba byla proto podána opožděně. S ohledem na opožděnost žaloby se soud nemohl zabývat další argumentací žalobců. Pouze orbiter dictum poukazuje na ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu, které stanoví odvolací lhůtu při neoznámení rozhodnutí, čehož se žalobci dovolávají. Podle tohoto ustanovení „osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené v § 27 odst. 1.“ S ohledem na citované ustanovení by bylo podstatné určení, zda žalobci splňovali v době vydání napadeného rozhodnutí podmínky pro účastenství v konkrétním řízení a o jaký typ účastenství se jednalo. Ustanovení § 27 správního řádu rozlišuje tři skupiny účastníků řízení, a to přímé či hlavní (§ 27 odst. 1), dále tzv. dotčené účastníky řízení či nepřímé, nebo-li vedlejší (§ 27 odst. 2) a účastníky, kterým postavení přiznávají zvláštní zákony (§ 27 odst. 3), kteří mohou splňovat postavení buď přímých nebo nepřímých účastníků řízení. Pro přímé účastenství je relevantní, zda těmto osobám rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva či povinnosti nebo je rozhodnutím pouze prohlašuje. Pro účastenství podle § 27 odst. 2 správního řádu je podstatná pouhá možnost přímého dotčení na právech či povinnostech. Tuto definici účastenství je třeba vykládat v materiálním pojetí, přičemž není podstatné, zda s takovým účastníkem správní orgán jedná či nikoli. Vedlejším účastníkem řízení se může stát osoba i tehdy, bylo-li teprve v průběhu řízení zjištěno, že může být rozhodnutím přímo dotčena na svých právech nebo povinnostech. Nezbytné je však, bezodkladně poté, co si dotčená osoba sama uvědomí či se správní orgán dozví, že osoba bude přímo dotčena rozhodnutím, ji jako účastníka do řízení přihlásit. Užití ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu by bylo pro věc případné. Žalobci byli v době probíhajícího vodoprávního řízení správního orgánu I. stupně účastníky řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu a rozhodnutí jim nepochybně mělo být doručeno. Správní orgán však žalobce nezahrnul do okruhu účastníků vodoprávního řízení, a proto jim běžela lhůta k podání odvolání podle § 84 odst. 1 správního řádu. Žalobci mohli podat odvolání v subjektivní třicetidenní lhůtě ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení konkrétní otázky dozvěděli nejpozději v jednoroční objektivní lhůtě ode dne oznámení rozhodnutí poslednímu účastníku řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu. Poslednímu účastníku bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně doručeno dne 25. 3. 2008 a objektivní lhůta opravňující žalobce k podání odvolání uplynula proto nejpozději dne 25. 3. 2009. Datum doručení poslednímu z účastníků je zřejmý z kopie doručenky, která je součástí správního spisu. Pro zachování subjektivní třicetidenní lhůty byla podstatná skutečnost, kdy se účastníci řízení o vydání rozhodnutí a řešení otázky, která se stala předmětem řízení, dozvěděli, nikoli, zda jim bylo zahájení řízení oznámeno. K tomu se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1As 45/2007, v němž konstatoval, že § 84 správního řádu je zapotřebí vztáhnout i na případy, kdy se účastník účastnil celého řízení, avšak konečné rozhodnutí mu nebylo doručeno nebo na případy, kdy potenciální účastník o probíhajícím správním řízení vůbec nevěděl a nikterak se na něm nepodílel, a proto mu nebylo konečné rozhodnutí doručeno. V této souvislosti proto není podstatné tvrzení žalobců či případně jejich právních předchůdců, že se s rozhodnutím seznámili až v roce 2015, neboť subjektivní lhůta pro podání opravného prostředku musí být splněna v rámci jednoroční objektivní lhůty. Jestliže v případě žalobců, potažmo jejich právních předchůdců se mohlo jednat o účastenství podle § 27 odst. 2 správního řádu je jednoznačné, že lhůty stanovené v § 84 odst. 1 správního řádu marně uplynuly a obrana touto cestou nepřichází v úvahu, neboť zmeškání úkonu ve smyslu citovaného ustanovení nelze prominout. V této souvislosti je třeba poukázat i na ustanovení § 84 odst. 3 správního řádu, kde je výslovně uvedeno, že při vedení řízení po podání odvolání podle odst. 1 je třeba zvlášť dbát oprávněných zájmů účastníků, kteří byli v dobré víře. Ustanovení sleduje zájem na ochraně právní jistoty těch účastníků řízení, kteří byli v dobré víře a ze správního rozhodnutí, které nebylo případně oznámeno některému z účastníků, vzniklo určité oprávnění, které by v důsledku zrušení správního rozhodnutí zaniklo. I za situace, že žalobci nebyli účastníky prvostupňového správního řízení, platí zásada vigilantibus iura (nechť si každý střeží svá práva sám), podle níž se ochrana poskytuje pouze těm právům, jejichž držitelé o ně dbají, aktivně je vykonávají a v případě porušení je i vymáhají. Pouze na výslovnou žádost dotčených osob je veřejnou mocí poskytnuta ochrana veřejným subjektivním právům. Soud z předložených podkladů konstatuje, že ačkoli žalobci nebyli o probíhajícím řízení vyrozuměni, ani rozhodnutí jim nebyla doručena, lze předpokládat, že žalobci či jejich právní předchůdci museli mít přinejmenším povědomí o probíhajícím řízení a o vydání rozhodnutí, kterým bylo povoleno nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 vodního zákona. I za situace, kdy žalobci tvrdí, že o vydání rozhodnutí nevěděli (přestože je nepochybné zbudování vodovodních přípojek pro novostavby domů), lhůta pro včasnou ochranu jejich práv byla, jak správně uvedl žalovaný správní orgán ve svém vyjádření, které lze z hlediska materiálního hodnotit jako rozhodnutí ve věci podaného opožděného odvolání, nikoliv však vydané příslušným správním orgánem, zmeškána. Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán předčasně nebo opožděně. Dle § 72 odst. 4 s.ř.s. nelze zmeškání lhůty pro podání žaloby prominout. V dané věci, jak soud výše vysvětlil, jednalo se o opožděné podání žaloby. Soud proto postupoval podle § 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. a žalobu jako opožděnou odmítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s.ř.s., podle něhož z žádných účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Soud žalobcům vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 6.000 Kč, a to s odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 zák. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož soud vrátí z účtu soudu zaplacený soudní poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16. listopadu 2016 předsedkyně senátu JUDr. Marie Trnková v. r. Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.