51 A 31/2017

Rubrum

51A 31/2017 - 57 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce R. I., státní příslušnost Ukrajina, t. č. bytem A. D. 873/17, S., proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 3. 2017, č. j. MV-22182-4/SO-2017, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalované se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

: Rozhodnutím žalované ze dne 9. 3. 2017, č. j. MV-22182-4/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 12. 2016, č. j. OAM-16661-36/PP-2015, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU na území České republiky, a to pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 Pokračování - 2 - 51A 31/2017 ve spojení s § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Žalobce v podané žalobě namítá porušení § 3 správního řádu, neboť žalovaná nezjistila stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný s ohledem na konkrétní okolnosti případu, tedy v souladu s § 2 odst. 4 téhož zákona. Žalovaná rovněž podle žalobce v souladu s § 50 odst. 4 téhož zákona nepřihlédla ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Odůvodnění napadeného rozhodnutí shledává žalobce v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť neobsahuje předepsané náležitosti. Žalobce je přesvědčen, že byl porušen § 87b zákona o pobytu cizinců, neboť mu mělo být uděleno příslušné pobytové oprávnění. Žalobce rovněž namítl porušení § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť správní orgán chybně posoudil přiměřenost dopadu rozhodnutí. Ke skutkovému stavu žalobce uvedl, že na území České republiky pečuje o nemocné rodiče, občany Rakouska (viz lékařské zprávy ve správním spise), kteří by bez jeho pomoci zůstali nezaopatřeni. Na základě usnesení krajského soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 51 A 31/2017 – 31, žalobce doplnil, že žije ve Strakonicích společně se svojí matkou a otcem, kteří se o něho starají, jelikož bez jejich pomoci by zůstal nezaopatřen. Žalobce uvedl, že trpí závažnými zdravotními potížemi (viz průkaz od lékaře), a sice chronickou hepatitidou B, na kterou pravidelně užívá léky, přičemž v zemi původu by se ocitl bez pomoci rodičů a neměl by k dispozici stávající léčbu. Dále doplnil, že byl mylně poučen Policií ČR, aby do protokolu uvedl, že se stará o své rodiče. Ovšem skutečná situace je taková, že jeho rodiče se starají o něj a bez jejich pomoci by byl nezaopatřen. Z uvedených důvodů je žalobce přesvědčen, že správní orgán ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu neposoudil všechny relevantní okolnosti, když z těchto důvodů žalobci svědčí pobytové oprávnění ve smyslu § 87b ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců. Součástí podané žaloby byl i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, o kterém rozhodl krajský soud usnesením ze dne 5. 6. 2017, č. j. 51 A 31/2017 - 45, tak, že odkladný účinek žalobě nepřiznal. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost, k čemuž plně odkázala na spisový materiál, napadené rozhodnutí a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. S odkazem na § 44 správního řádu žalovaná konstatovala, že v řízení o žádosti je nutné, aby z žádosti samé bylo zřejmé, co žadatel žádá. Žalobce zcela jednoznačně žádal o vydání povolení k přechodnému pobytu za účelem „společného soužití s rodiči, zajištění péče o rodiče“. Současnou změnu tvrzení žalobce v tom směru, že rodiče pečují o žalobce Pokračování - 3 - 51A 31/2017 a že žalobce je na jejich péči a pomoci závislý, považuje žalovaná za účelovou. Uvádí-li žalobce, že byl takto poučen Policií ČR, poukázala žalovaná na to, že do kompetence tohoto orgánu předmětné řízení vůbec nespadá a žalobce mohl a měl kontaktovat Ministerstvo vnitra v případě nejasností. Závěrem žalovaná dodala, že ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobce v průběhu správního řízení námitku posuzování žádosti z nesprávného hlediska neuplatnil. Ze správního spisu, který si krajský soud vyžádal, byly zjištěny pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žalobce dne 25. 11. 2015 podal žádost pro občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. Jako účel pobytu žalobce uvedl „společné soužití s rodiči“ a „zajištění péče o rodiče“. V průběhu správního řízení žalobce předložil lékařskou zprávu o zdravotním stavu svého nevlastního otce ze dne 12. 1. 2016 vystavenou Dr. E. B. –L., odbornou lékařkou pro psychiatrii. Podle této lékařské zprávy nevlastní otec žalobce trpí mj. chronickou paranoidní schizofrenií se stabilním stavem a chronickým syndromem bolesti u degenerativních změn páteře. Nevlastní otec žalobce dochází k lékaři měsíčně, v popředí jeho zdravotního stavu je základní porucha kognitivních funkcí jako je snížení koncentrace a pozornosti. Rovněž se podává, že nevlastní otec žalobce není schopen práce. Podle lékařského potvrzení ze dne 12. 1. 2016 vystaveného Dr. G. L. trpí matka žalobce mj. cervikálním syndromem, lumbálním syndromem a chronickou bolestí, přičemž nemůže vykonávat pravidelnou práci, a to ani na zkrácený úvazek. Žalobce předložil též doklady o zajištění ubytování na území ČR a doklad o zdravotním pojištění na území ČR. Dne 6. 4. 2016 žalobce při výslechu před prvostupňovým správním orgánem uvedl, že hlavní důvod podání žádosti je zajištění péče o svoji matku a nevlastního otce, jejichž zdravotní stav je špatný. Matka je po automobilové nehodě, pokles její pracovní schopnosti činí 90 %, má poškozenou páteř; nevlastní otec trpí následky dlouhodobého vdechování výparů z barev. O rodiče se nemá kdo jiný starat. Rodiče žalobce požívají dávky z Rakouska. Žalobce rovněž uvedl, že by na území České republiky chtěl bydlet i se svojí ženou a dětmi, kteří jsou na Ukrajině. Žalobce současně stvrdil, že se seznámil se zákonnými podmínkami pro vydání povolení k přechodnému pobytu. Dne 6. 4. 2016 matka žalobce při výslechu před prvostupňovým správním orgánem uvedla, že hlavním důvodem žádosti žalobce o povolení přechodného pobytu je její zdravotní stav, stejně jako zdravotní stav jejího manžela. Dalším důvodem je špatná situace na Ukrajině a touha po sjednocení rodiny a styku s dětmi žalobce. Matka žalobce potvrdila, že je odkázána na pomoc žalobce ve vztahu k péči o svého manžela, který má problémy neurologicko- psychického rázu; manžel váží 120 kg a bez pomoci žalobce není schopna se o něj postarat; sama trpí zkřivenou páteří po autonehodě. Prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 12. 12. 2016 rozhodl tak, že žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu zamítl, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců. Prvostupňový správní orgán shrnul zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie, matky žalobce, podle § 15a odst. 1 písm. a) až d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce je sice příbuzným ve vzestupné linii ve vztahu ke své matce, která je občankou EU, nicméně žalobce je ženatý, zaopatřený a starší 21 let. Správní orgán mj. uvedl, že žalobce není závislý na péči občana EU ve smyslu § 15a odst. Pokračování - 4 - 51A 31/2017 3 písm. a) bod 3 téhož zákona, jeho stav není dlouhodobě nepříznivý a dokáže se o sebe postarat bez osobní péče občana EU. Z výpovědi žalobce a jeho matky měl prvostupňový správní orgán za prokázané, že žalobce je schopen se sám o sebe postarat a dokonce se starat o svoji matku a svého nevlastního otce. Prvostupňový správní orgán dospěl dále k závěru, že žalobce nesplňuje ani požadavky § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť nebylo prokázáno, že žalobce by měl k občanu EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému, neboť vztah mezi matkou a synem je v tomto případě vztahem rodinným, nikoliv obdobným. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že s rodiči sdílí společnou domácnost, vyživuje je, přičemž oba rodiče jsou na něm ze zdravotních důvodů závislí. Vydaným rozhodnutím bylo podle žalobce zasaženo do jeho rodinných práv ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Napadeným rozhodnutím žalovaná odvolání žalobce zamítla a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdila, neboť dospěla k závěru, že prvostupňový správní orgán řádně aplikoval právní úpravu v příslušném znění na zjištěný skutkový stav. Se závěry prvostupňového správního orgánu se žalovaná ztotožnila. Žalobce prvostupňovému správnímu orgánu vytkl, že neposoudil přiměřenost zásahu prvostupňového rozhodnutí do soukromého či rodinného života, s čímž se žalovaná neztotožnila, neboť § 174a zákona o pobytu cizinců se podle ní na případ žalobce neaplikuje. Co se týče údajného porušení čl. 8 Úmluvy, žalovaná uzavřela, že rozhodnutím nebyl změněn pobytový nebo osobní status žalobce a nemohlo tak být ani zasaženo do jeho rodinných práv. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s., rozhodl krajský soud ve věci bez jednání. Žaloba není důvodná. Krajský soud v první řadě posoudil námitku porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí by mohly založit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jeho nezákonnost. Krajský soud se neztotožnil s námitkou, že napadené rozhodnutí nesplňuje náležitosti § 68 odst. 3 správního řádu. Skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem (viz níže), v rámci právního hodnocení byly užity platné a účinné právní předpisy, z nichž správní orgány vycházely. Odůvodnění jak prvostupňového, tak napadeného rozhodnutí, obsahuje logické úvahy a utváří ucelené posouzení případu. Krajský soud hodnotil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako přezkoumatelná, neboť obě tato rozhodnutí obsahují ucelené a logické právní závěry ohledně nesplnění podmínek pro udělení přechodného pobytu ze strany žalobce. Správní orgány posoudily veškeré zjištěné skutečnosti a s patřičným odůvodněním aplikovaly § 15a zákona o pobytu cizinců. Krajský soud uzavřel, že rozhodnutí vydaná v rámci správního řízení vedeného s žalobcem jsou přezkoumatelná a splňují všechny náležitosti správního rozhodnutí včetně požadavků na řádné odůvodnění podle správního řádu. Pokračování - 5 - 51A 31/2017 Žalovaná i prvostupňový správní orgán se ve svých rozhodnutích zabývaly postavením žalobce jako rodinného příslušníka občana EU z hlediska všech jednotlivých ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalobce se domáhal udělení povolení k přechodnému pobytu na území ČR z titulu rodinného příslušníka občana EU, neboť jeho matka, se kterou sdílí společnou domácnost na území ČR, je občankou Rakouské republiky, k čemuž v doplnění žaloby uvedl, že je na péči své matky a nevlastního otce závislý, neboť s ohledem na svůj zdravotní stav by bez jejich pomoci zůstal nezaopatřen. Žalobce pouze v obecné rovině odkázal na § 15a zákona o pobytu cizinců a neuvedl, z jakého právního důvodu se cítí být rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu tohoto ustanovení. Uplatněná žalobní námitka je tak z hlediska právního vznesena poměrně obecně, a proto k ní i tak krajský soud přistupoval. V podané žádosti dne 25. 11. 2015 žalobce uvedl, že účelem jeho pobytu má být společné soužití s rodiči a zajištění péče o ně. V rámci správního řízení žalobce předložil lékařské zprávy, ze kterých plyne zhoršený zdravotní stav matky a nevlastního otce žalobce, kteří již nemohou být pro svůj stav výdělečně činní. Na těchto skutečnostech žalobce setrval i během ústního jednání dne 6. 4. 2016; stejné skutečnosti uvedla téhož dne i matka žalobce. V průběhu správního řízení žalobce stran vlastního zdravotního stavu nic netvrdil. V řízení před krajským soudem žalobce v podané žalobě nejprve setrval na výše uvedených tvrzeních, v doplnění žaloby však tato svá tvrzení změnil, když uvedl, že je sám nemocen, trpí hepatitidou B a je odkázán na své rodiče, kteří se o něho starají a vyživují jej. Rozpor v tvrzených skutečnostech žalobce odůvodnil chybným poučením ze strany Policie ČR. Tato tvrzení však žalobce žádným způsobem nedoložil. Žalobce v doplnění žaloby uvedl, že svůj zdravotní stav dokládá „průkazkou od lékaře“, což však neučinil. Žalobce musí rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i osvědčit. Žalobce stran svého zdravotního stavu zůstal zcela v rovině obecných tvrzení, z toho důvodu nemá krajský soud tato tvrzení za prokázaná. Pokud jde o popsaná skutková tvrzení uvedená poprvé až v doplnění žaloby, tak je krajský soud považuje za zjevně účelová. Žalobce i jeho matka po celou dobu správního řízení uváděli, že matka a její manžel jsou závislí na péči a pomoci žalobce, a to z důvodu jejich nepříznivého zdravotního stavu. Nynější žalobní tvrzení žalobce, a sice že z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu je on závislý na péči své matky a že bez její péče by byl nezaopatřen, vyhodnotil krajský soud jako nepodložená a ryze spekulativní. Ostatně podle § 75 odst. 1 s. ř. s. k uvedeným zcela novým skutkovým tvrzením žalobce ani nelze přihlížet, neboť krajský soud vychází ze skutkového stavu, který byl zjištěn v řízení před správními orgány. Uvedené skutkové novoty mohou být příp. důvodem pro podání nové žádosti o vydání určitého pobytového oprávnění žalobci na území ČR, ovšem nelze z nich dovozovat, že by v již proběhlém správním řízení byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Správní orgány vycházely z toho, co žalobce tvrdil ve své žádosti a z toho, co uvedl při pohovoru; žalobce ani jeho matka nikdy ve správní řízení neuvedli nic o tom, že by žalobce byl nezaopatřen, že by u něj byl dán nepříznivý zdravotní stav a že by byl závislý na péči své matky. Tvrzení žalobce o tom, že správním orgánům uvedl nesprávnou skutkovou verzi na základě mylného poučení Policie ČR, považuje krajský soud taktéž za účelové. Žalobce byl povinen ve své žádosti a v řízení uvést skutečný důvod podání takové žádosti. Pokud měl jakékoliv pochybnosti ohledně vyplnění žádosti, mohl svůj postup konzultovat s příslušným orgánem, a sice s Ministerstvem vnitra. Žalobce změnil svou skutkovou verzi poprvé až v Pokračování - 6 - 51A 31/2017 žalobním řízení, a nikoliv např. již při pohovoru nebo v podaném odvolání, což činí jeho nynější skutková tvrzení nevěrohodnými a účelovými. Žalobce namítá, že správní orgán prvního stupně měl ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu posoudit všechny relevantní okolnosti, s čímž rovněž souvisí žalobcem namítané porušení § 3 téhož zákona. Žalobce je taktéž přesvědčen, že došlo k porušení § 87b ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců. Tyto námitky shledal krajský soud nedůvodnými, a to i z důvodu jejich obecnosti, jak již bylo uvedeno shora. Kvalita a rozsah uplatněného žalobního bodu totiž předurčuje rozsah soudního přezkumu (zásada dispozitivnosti soudního přezkumu správního). Podle § 87b zákona o pobytu cizinců platí, že rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. K žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. b), doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a jde-li o cizince podle § 15a odst. 1 písm. d), také doklad potvrzující, že je nezaopatřenou osobou. Ministerstvo vydá rodinnému příslušníkovi povolení k přechodnému pobytu formou pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie. Ve smyslu § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana EU pro účely tohoto zákona rozumí jeho: a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že za nezaopatřenou osobu se podle odstavce 1 písm. d) považuje občanem Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který: a) se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání, b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud 1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, 2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo 3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, anebo Pokračování - 7 - 51A 31/2017 b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Krajský soud se ztotožňuje se správními orgány, že žalobce není ve smyslu § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana EU, neboť není manželem tohoto svého rodinného příslušníka (matky), jeho rodičem, ani není dítětem mladším 21 let. Žalobce není ani nezaopatřeným přímým příbuzným ve vzestupné linii občana EU, neboť ve smyslu § 15a odst. 2 téhož zákona není osobou mladší 26 let soustavně se připravující na budoucí povolání. Při posouzení toho, zda je žalobce nezaopatřenou osobou ve smyslu uvedeného ustanovení z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, pro který není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, či z důvodu toho, že není schopen vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, vyšly správní orgány ze skutečností, které žalobce uvedl v průběhu správního řízení. Podle odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí žalobce sám vyživuje svoji rodinu v domovském státě (manželku a dvě nezletilé děti), osobně pečuje o svou matku a nevlastního otce na území ČR, přičemž není na výživě ze strany své matky jakkoliv závislý. Stran vlastního zdravotního stavu žalobce nic neuvedl a správní orgány nebyly povinny z úřední povinnosti v tomto směru zjišťovat a doplňovat skutková zjištění. Z toho důvodu je nutné uzavřít, že správní orgány správně vyhodnotily, že žalobce není osobou, která by z důvodu nepříznivého zdravotního stavu nebyla schopna vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Popisuje-li žalobce krajskému soudu svůj zdravotní stav zcela odlišně než v průběhu správního řízení a namítá-li, že správní orgány se nezabývaly zjištěnými skutečnostmi a nepřihlédly k nim v souladu s § 50 odst. 4 správního řádu a nezjistily tak skutkový stav v souladu s § 3 téhož zákona, je nutno uzavřít, že správní orgány nemohly k těmto tvrzeným skutečnostem přihlédnout, neboť jim nebyly známy. Žalobce ve správním řízení přednesl správním orgánům skutkovou verzi, kterou podpořila svou výpovědí i jeho matka; správní orgány proto z takové skutkové verze zcela oprávněně vycházely a posuzovaly ji ve vztahu k platné právní úpravě. Jak již uvedl krajský soud výše, správní orgány z úřední povinnosti samy žalobcův zdravotní stav nezjišťovaly a ani k tomu nebyly povinny. K námitce porušení § 50 odst. 4 ve spojení s § 3 správního řádu tak krajský soud uzavírá, že správní orgány pečlivě vyhodnotily skutečnosti, které v řízení vyšly najevo a vycházely především z toho, co uvedl sám žalobce ve správním řízení, což je zcela oprávněný postup v řízení o žádosti. Na uvedené řízení se nevztahuje § 50 odst. 3 správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; v tomto typu řízení totiž nejde o uložení povinnosti z moci úřední. Krajský soud konstatuje, že v předmětném řízení o žádosti zjistily správní orgány v souladu s § 3 správního řádu stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu určeném žádostí žalobce. Prvostupňový správní orgán se dále zabýval i tím, zda je možné v případě žalobce aplikovat jednotlivá ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců a dospěl k závěru, že nikoliv. Pokud jde o § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 a 3 zákona o pobytu cizinců, tak žalobce v průběhu řízení neuváděl, že by jeho zdravotní stav byl natolik nepříznivý, že by se o sebe nedokázal vůbec postarat či že by byl občanem EU vyživován (str. 7 odůvodnění). Správní orgán měl naopak z tvrzení žalobce a jeho matky za prokázané, že žalobce se sám o sebe postarat dokáže a navíc sám pečuje o své rodiče. Pokračování - 8 - 51A 31/2017 Prvostupňový správní orgán se zabýval i možností, zda by žalobce mohl být považován za příslušníka občana EU podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců se závěrem, že vztah mezi žalobcem a jeho matkou je funkčním vztahem syna a matky, nikoli vztahem obdobným vztahu rodinnému, což podrobně odůvodnil. Na tomto posouzení neshledal krajský soud jakýchkoli vad; ostatně žalobce tyto úvahy správních orgánů ani v žalobě nijak výslovně nezpochybnil. Krajský soud vzal při posuzování daného případu v potaz veškeré skutečnosti vyplývající ze správního spisu. S ohledem na shora uvedené krajský soud neshledal, že by správní orgány nesprávně aplikovaly § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalobce porušení tohoto ustanovení namítl pouze ve zcela obecné rovině, přičemž je to právě sám žalobce, kdo je povinen v rámci jednotlivých žalobních bodů vymezit rozsah soudního přezkumu. Z toho důvodu se krajský soud touto obecně uplatněnou námitkou nemohl více zabývat. Krajský soud dodává, že kritéria pro získání postavení rodinného příslušníka občana EU jsou poměrně přísná. Správní orgány posoudily všechny varianty § 15a zákona o pobytu cizinců a podrobně zdůvodnily, proč na případ žalobce nemohou dopadat. Žalobce ve své obecně formulované žalobě, která zůstala obecnou i přes učiněné doplnění na základě výzvy krajského soudu, právní závěry správních orgánů relevantně nezpochybnil a krajský soud ani z úřední povinnosti nezjistil takovou vadu rozhodnutí [nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. písm. a) s. ř. s.], která by jej opravňovala ke zrušení napadeného rozhodnutí bez dalšího Námitka žalobce, že mu mělo být uděleno pobytové oprávnění podle § 87b ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců je nedůvodná, neboť se krajský soud ztotožnil se závěry správních orgánů, které považuje za souladné s předmětnou právní úpravou. Krajský soud se neztotožnil ani s názorem žalobce, že byl porušen § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť správní orgán měl chybně posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí. Žalobce v žalobě především neuvedl, v čem spatřuje chybnost posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že žalovaná měla za to, že s ohledem na znění zákona není povinna se přiměřeností dopadu rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců výslovně zabývat. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že „obecně se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení. (…) Byť obecně nejsou dopady rozhodnutí, jímž se neuděluje pobytové oprávnění, tak intenzivní, jako v případě správního vyhoštění či zrušení pobytového oprávnění, vždy je třeba přiměřenost těchto méně závažných následků zkoumat s ohledem na konkrétní dopady do sféry cizince a jeho rodiny.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30). V rozsudku ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Az 83/2015 – 31, Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „posouzení přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele tedy má být prováděno i v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti povolení přechodného pobytu, byť méně přísně než v těch rozhodnutích, kde je výslovně požadováno.“ Z uvedených důvodů se krajský soud se neztotožňuje s právním názorem vysloveným žalovanou v napadeném rozhodnutí (str. 5 odůvodnění), že nebylo zapotřebí se přiměřeností dopadu rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců vůbec zabývat. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila opak, ovšem že posouzení této otázky se v tomto typu řízení neprovádí podle natolik přísných kritérií jako v jiných typech řízení. Touto optikou nahlížel krajský soud na danou žalobní námitku. S ohledem na obsah žaloby má krajský soud za to, že žalobce svoji námitku vztahuje k posouzení dopadu rozhodnutí do jeho rodinného Pokračování - 9 - 51A 31/2017 a soukromého života. Prvostupňový správní orgán se otázkou přiměřenosti svého rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobce nezabýval, což žalobce následně namítl v podaném odvolání spolu s tím, že bylo zasaženo do jeho práva na rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Byť žalovaná odmítla, že by byla povinna zabývat se přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce podle § 174a zákona o pobytu cizinců, k vznesené námitce se přesto zabývala otázkou, zda ve vztahu k žalobci nebyl porušen čl. 8 Úmluvy. Žalovaná dospěla k názoru, že s ohledem na to, že do práv žalobce bylo zasaženo na základě zákona a v souladu se zákonem, nemohlo dojít k porušení práv žalobce garantovaných uvedeným článkem Úmluvy, a to i proto, že žalobci nebyl nijak změněn jeho pobytový nebo osobní status. Podle krajského soudu je podstatné, že žalovaná se vzhledem ke zkoumání možného porušení uvedeného článku Úmluvy de facto zabývala přiměřeností rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce i podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Provedené posouzení žalovanou je sice stručné, ale s ohledem na okolnosti projednávané věci a nulovou argumentaci žalobce dostačující a přezkoumatelné. Žalobce konkrétněji nepříznivé dopady napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života nerozvedl ani v žalobě, ani v jejím doplnění. S ohledem na opětovné nedostatky žalobní argumentace žalobce ustal krajský soud na tom, že žalovaná se zásahem do soukromého a rodinného života žalobce, byť stručným způsobem, zabývala, a krajský soud neshledal žádného důvodu k označení závěru žalované za nesprávný. Krajský soud nemůže v tomto směru žalobní body za žalobce jakkoliv domýšlet. Krajský soud se konečně neztotožnil ani s námitkou žalobce poukazující na rozpor rozhodnutí správních orgánů obou stupňů s § 2 odst. 4 správního řádu. Žalobce se dovolává zásady legitimního očekávání, která ukládá správnímu orgánu brát na zřetel, aby při rozhodování skutkově shodných anebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, čímž jsou vytvářeny předpoklady pro předvídatelnost činnosti veřejné správy. Žalobce tuto svoji námitku žádným způsobem nerozvádí a neuvádí, v čem spatřuje porušení této základní zásady činnosti správních orgánů. Vzhledem k tomu, že krajskému soudu není porušení této zásady ze správního spisu ani z jednotlivých správních rozhodnutí zřejmé, nemohl se touto námitkou žalobce více zabývat. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, Pokračování - 10 - 51A 31/2017 se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 9. října 2017 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: S. B.