51 A 32/2018

Rubrum

č. j. 51 A 32/2018 -36 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X bytem X státní příslušnost: Bosna a Hercegovina zastoupen advokátem JUDr. Petrem Neubauerem, sídlem Na Sadech 4/3, 370 01 České Budějovice proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/S0, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2018, č. j. MV – 142137 – 18/SO - 2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 22. 6. 2018 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo ve smyslu § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále 2 51 A 32/2018 jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 7. 2016, č. j. OAM – 640 – 18/ZM – 2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky ve formě zaměstnanecké karty, neboť žalobce porušil v posledních pěti letech povinnosti stanovené tímto zákonem.

2. Žalobce předně namítal, že správní orgány nezjistily stav věci tak, aby o něm nevyvstávaly důvodné pochybnosti. Žalobce uvedl, že jeho zařazení do databáze OSSZ bylo zapříčiněno jednostranným mylným jednáním domnělého zaměstnavatele. Další důkaz, o který žalovaná opírala svůj závěr, byl úřední záznam ze dne 6. 11. 2015, z něhož mělo vyplynout, že žalobce pracuje pro domnělého zaměstnavatele. K této písemnosti žalobce namítal, že neobsahuje autentický projev vůle, a proto ji nelze považovat ani za úřední záznam, natož pak za důkaz. K tomuto tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, z něhož vyplynulo, že úřední záznam sám o sobě jako jednostranný projev vůle nemá žádnou důkazní hodnotu.

3. Další žalobní námitka směřovala proti nezjištění a neprovedení důkazů ve prospěch žalobce. Žalobce navrhoval provedení důkazu výpisy domnělého zaměstnavatele ohledně evidence zaměstnanců z rozhodné doby a čestnými prohlášeními, nicméně tyto navrhované důkazy byly žalovanou odmítnuty pro opožděnost. V nepřihlédnutí k navrhovaným důkazům spatřuje žalobce zásah do svých práv.

4. Žalobce dále namítal, že mu nebylo ze strany správních orgánů poskytnuto náležité poučení ve smyslu § 4 odst. 2 správního řádu o další potřebě důkazních prostředků. Žalobce je přesvědčen, že žalovaná na základě nedostatečně zjištěných důkazních prostředků dospěla k věcně nesprávným závěrům.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalované

5. Žalovaná ve svém vyjádření navrhovala zamítnutí žaloby a odkázala na svou argumentaci v napadeném rozhodnutí. K námitce nezjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně postupoval naprosto správně při vyřízení žádosti žalobce a napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, bylo řádně odůvodněno a nedošlo k rozporu s platnými právními předpisy. Žalovaná dále konstatovala, že žalobce garantuje pravdivost a úplnost dokladů přiložených k žádosti a skutečností sdělených správnímu orgánu v rámci řízení. Žalovaná k námitce nezjištění a neprovedení důkazů ve prospěch žalobce uvedla, že postupovala v souladu se zásadou koncentrace řízení uvedené v § 82 odst. 4 správního řádu. K poslední námitce o nedostatečném poučení o potřebě označení dalších důkazních prostředků žalovaná uvedla, že poučení se poskytuje o právech a povinnostech procesněprávních, nikoliv o hmotněprávních. K této námitce závěrem odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

III. Obsah správních spisů

6. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné události:

7. Součástí správního spisu je žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu, jejíž součástí jsou veškeré nezbytné písemnosti, mj. také pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 3 51 A 32/2018 společností LIPNO INTERNATIONAL TRUCK s. r. o. a potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 31. 7. 2015, jímž se potvrzovalo, že žalobce byl v hlavním pracovním poměru u subjektu LIPNO INTERNATIONAL TRUCK s. r. o. Dne 4. 5. 2016 bylo správním orgánem I. stupně vydáno usnesení, aby žalobce ve lhůtě 20 dnů od doručení usnesení uplatnil své právo na seznámení se s podklady, pokud jej hodlá využít. Dne 5. 5. 2016 bylo žalovanou vydáno opatření proti nečinnosti, aby správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí o žádosti o vydání zaměstnanecké karty. V odůvodnění opatření proti nečinnosti se udává, že žalobce byl zastoupen zástupcem, který inicioval vydání opatření proti nečinnosti prvostupňového orgánu, a z rozdělovníku je zřejmé, že toto opatření proti nečinnosti bylo kromě správního orgánu I. stupně doručováno rovněž tomuto zástupci žalobce M. P. a společnosti LIPNO INTERNATIONAL TRUCK s. r. o. se sídlem Lipno nad Vltavou 143. Ve spise je založena plná moc k zastupování společnosti LIPNO INTERNATIONAL TRUCK s. r. o. pro Mgr. M.P. ze dne 19. 12. 2016, která byla doručena správnímu orgánu I. stupně dne 20. 12. 2016.

8. Dne 22. 7. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 56 odst. 2 písm. b) téhož zákona, neboť žalobce porušil v uplynulých pěti letech povinnosti stanovené tímto zákonem. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zastoupení společností LIPNO INTERNATIONAL TRUCK s. r. o. odvolání, které správní orgán I. stupně obdržel dne 29. 8. 2016. Dne 7. 10. 2016 tato společnost urgovala správní orgán I. stupně s tím, že neobdržela žádnou reakci na své podání ze dne 29. 8. 2016. Správnímu orgánu I. stupně byla dne 24. 10. 2016 doručena plná moc udělená žalobcem Mgr. M.P. pro jeho zastupování před tímto správním orgánem. Správní orgán I. stupně vyzval dne 15. 12. 2012 (zřejmý omyl v psaní letopočtu) společnost, která podala odvolání, k předložení plné moci k zastupování žalobce. Výzva obsahovala poučení o důsledcích nedodání plné moci, které by bylo posouzeno jako nepřípustné. Dále je ve výzvě uvedeno, že od 17. 10. 2016 je žalobce zastoupen na základě doložené plné moci Mgr. M.P. Proto další úkony a doručování bude adresováno tomuto zmocněnci. Dne 19. 12. 2016 zaslala společnost LIPNO INTERNATIONAL TRUCK s. r. o. plnou moc, kterou zmocnila Mgr. M.P. k zastupování ve věci žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu žalobce. Podle listin založených do správního spisu obdržel správní orgán I. stupně dne 1. 2. 2017 plnou moc ze dne 17. 10. 2016, kterou udělil žalobce Mgr. M.P., dále obdržel správní orgán I. stupně dne 2. 2. 2017 plnou moc ze dne 1. 2. 2017, kterou žalobce udělil společnosti LIPNO INTERNATIONAL TRUCKS s. r. o. V plné moci ze dne 12. 3. 2018 zmocnil žalobce JUDr. P.N. k zastupování.

9. Žalobce doplnil spisovou dokumentaci o dvě svá čestná prohlášení, v nichž uvedl, že si je vědom skutečnosti, že nedisponuje pracovním povolením, a tudíž nemůže v České republice pracovat.

10. Žalovaná vydala dne 14. 3. 2017 rozhodnutí č. j. MV – 142137 – 7/SO - 2016, jímž podle § 92 odst. 1 správního řádu odvolání jako nepřípustné zamítla, neboť bylo podáno osobou, která nebyla účastníkem řízení. Z úřední činnosti je soudu známo, že proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba k Městskému soudu v Praze dne 27. 3. 2017, ten ji postoupil zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému k projednání. O žalobě bylo zdejším soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 51 A 46/2017 – 35 tak, že se napadené rozhodnutí zrušuje podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a věc se vrací žalované Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 4 51 A 32/2018 k dalšímu projednání, neboť soud shledal procesní postup správních orgánů při odstraňování nedostatku plné moci za chybný a správní spis označil za neúplný.

11. Dne 24. 5. 2018 vydala žalovaná napadené rozhodnutí, jímž podle § 90 odst. 5 správního řádu bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

IV. Právní názor soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

13. Námitku nezjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, krajský soud neshledává důvodnou, neboť ze spisové dokumentace jednoznačně vyplývají závěry formulované správními orgány. Žalobce namítal, že informace zaznamenané v automatizované databázi Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) nemohly vypovídat o skutečném stavu. Takové tvrzení nemá žádný podklad, který by objektivně podpořil závěry žalobce. Potvrzení OSSZ o zaměstnání žalobce u subjektu LIPNO INTERNATIONAL TRUCKS s. r. o. (dále jen „subjekt“) na hlavní pracovní poměr je pro soud stěžejní informací. Toto potvrzení bylo vydáno na žádost žalobce a přiloženo samotným žalobcem k žádosti o zaměstnaneckou kartu, z toho jasně vyplývá, že žalobce byl u subjektu v předmětném období zaměstnaný, neboť v opačném případě by žalobce takové potvrzení ke své žádosti jistě nepřikládal. Pro toto potvrzení krajský soud presumuje správnost.

14. Potvrzení OSSZ je veřejnou listinou, neboť splňuje náležitosti určené v § 53 odst. 3 správního řádu, který stanoví následující. Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Potvrzení OSSZ bylo vydáno jiným státním orgánem v rozsahu jeho pravomoci, a proto skutečnosti v něm obsažené lze považovat za pravdivé, neboť žalobce relevantním způsobem neprokázal opak.

15. Zaměstnavatel je povinen oznámit den nástupu zaměstnance do zaměstnání, vést evidenci o zaměstnancích, hlásit všechny změny již nahlášených údajů a také odvádět příslušné okresní správě sociálního zabezpečení za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení. Stejnými povinnostmi byl vázán také subjekt. Krajský soud konstatuje, že je velice nepravděpodobné, že by subjekt nahlásil nedopatřením na OSSZ, že uzavřel hlavní pracovní poměr s žalobcem, aniž by tomu tak skutečně bylo. Nadto žalobce nedoložil žádným prokazatelným způsobem, jak by k takovému omylu mohlo dojít, proto soud vychází ze skutečností, které mají oporu ve správním spise a nejsou relevantním způsobem rozporovány. Dále je součástí spisové dokumentace pracovní smlouva uzavřená dne 23. 7. 2015 mezi subjektem a žalobcem na dobu neurčitou s datem nástupu 20. 8. 2015. V emailové korespondenci ze dne 3. 5. 2016 mezi pracovnicí OSSZ a správním orgánem I. stupně bylo uvedeno, že žalobce byl v zaměstnaneckém poměru na hlavní pracovní poměr u subjektu v době od 23. 7. 2015 do dne 31. 10. 2015. Z těchto podkladů založených do správního spisu nemá soud pochyb o tom, že žalobce byl u subjektu zaměstnán na hlavní pracovní poměr. Námitky žalobce ani předložená čestná prohlášení nevzbuzují pochybnosti o skutečnostech zjištěných správními orgány. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 5 51 A 32/2018 16. Krajský soud odkazuje na § 52 správního řádu, podle něhož jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Žalobce však zůstal zejména v rovině tvrzení bez konkrétních a věrohodných důkazů. K tomu krajský soud dodává, že není úkolem soudu domýšlet žalobní námitky či vyhledávat důkazy na podporu žalobních tvrzení. Na tomto místě považuje krajský soud za vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78: „K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým způsobem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Dle názoru krajského soudu žalobce neunesl důkazní břemeno, když neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by prokazovaly, že zápis do databáze Okresní správy sociálního zabezpečení byl mylný. Žalobce ani neuvedl, jakým nedopatřením k takové chybě ze strany zaměstnavatele vůbec mohlo dojít. Veškeré podklady, které má soud k dispozici, jednoznačně prokazují, že byl žalobce zaměstnán, aniž by disponoval dlouhodobým pobytovým oprávněním nebo krátkodobým vízem za účelem zaměstnání.

17. Co se týče žalobcem tvrzeného úředního záznamu vydaného Velvyslanectvím České republiky v Bosně a Hercegovině dne 6. 11. 2015 pod č. j. 894/2015 – Sarako, v němž bylo uvedeno, že žalobce při osobním podání žádosti o zaměstnaneckou kartu sdělil, že je již zaměstnán u předmětného subjektu, což měl potvrdit sám subjekt, který telefonicky kontaktoval samotné Velvyslanectví, pak k tomu žalobce uvedl, že tento úřední záznam nemá žádnou důkazní hodnotu.

18. Krajský soud se shoduje s žalobcem v tom, že tento úřední záznam není sám o sobě způsobilý důkaz, na základě kterého by mohly správní orgány rozhodovat, nicméně ty tak nečinily a pouze jej považovaly za další podklad pro svá rozhodnutí. Takový postup správních orgánů byl naprosto v pořádku, v souladu s platnou právní úpravou a základními zásadami činnosti správních orgánů.

19. Další žalobní námitkou žalobce upozorňoval na nezjištění a neprovedení důkazů ve prospěch žalobce. Ani tuto námitku však nelze považovat za důvodnou.

20. Krajský soud dospěl k závěru, že veškeré podklady, které měly správní orgány k dispozici, poskytly ucelený pohled na celou věc a lze na ně nahlížet jako na srozumitelný řetězec podkladů, z nichž vyplývá nezpochybnitelný závěr o nelegálním zaměstnání žalobce. Krajský soud má za to, že správní orgány zjistily skutkový stav věci, o němž nevyvstávají žádné pochybnosti, přičemž vycházely jak z důkazů v neprospěch žalobce, tak byly zohledněny také tvrzení žalobce, které mu jsou ku prospěchu, avšak nemají žádnou důkazní hodnotu, neboť se je nepodařilo nijak doložit. Žalobce nepředložil žádné důkazy, které by byly způsobilé zpochybnit zjištěný stav věci.

21. Žalobce rozporoval odkaz žalované na § 82 odst. 4 správního řádu a spatřoval v postupu žalované ohledně odmítnutí nových důkazních prostředků zásah do jeho práv. K tomu krajský soud sděluje, že odvolávání žalované na § 82 odst. 4 správního řádu bylo v projednávané věci zcela v souladu s právními předpisy i ustálenou judikaturou.

22. Podle § 82 odst. 4 správního řádu se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 6 51 A 32/2018 tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.

23. Krajský soud nerozporuje, že zásada koncentrace není neomezená, tudíž za určitých okolností může být tato zásada prolomena, nicméně takovými typy řízení jsou řízení o přestupcích a o správních deliktech nebo v řízeních, v nichž má být z moci úřední uložena povinnost. Uvedené potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek NSS 1 As 96/2008 – 115 ze dne 22. 1. 2009, rozsudek NSS 5 As 7/2011 – 48 ze dne 7. 4. 2011, rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48, rozsudek NSS 2 Azs 413/2017 – 29 ze dne 22. 3. 2018, rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2018, č. j. 9 Azs 62/2018 – 24, rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2017, č. j. 2 Azs 353/2017 – 2 a další). K aplikaci výjimky z uplatnění zásady koncentrace řízení však v předmětné věci nemůže dojít, neboť se nejedná o řízení zahájené z moci úřední, v rámci něhož by byla ukládána povinnost, nýbrž o řízení o žádosti. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 – 60, v němž soud reaguje na užití ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu: „Smyslem tohoto ustanovení je nepochybně zefektivnění správního řízení a je bezesporu případné u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízeních o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně na místě; je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Nemožnost přinášet nová tvrzení a návrhy důkazů v odvolání je tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu prvého stupně.“ V případě pobytových věcí cizinců nedochází k žádným výjimkám oproti uvedené zavedené praxi, tudíž aplikace zásady koncentrace řízení je zcela namístě.

24. Žalovaná tudíž postupovala naprosto správně, když odkázala na § 82 odst. 4 správního řádu ohledně návrhu žalobce na provedení nových důkazů. Žalobce nesdělil žádné relevantní důvody, pro které nemohl předložit nové důkazní prostředky správnímu orgánu I. stupně. Nadto je zapotřebí zmínit, že skutečnosti, od kterých správní orgán I. stupně odvíjel své závěry, byly předloženy samotným žalobcem. Okolnosti, které by žalobce vedly k předkládání nepravdivých tvrzení v řízení o žádosti, nebyly nikterak specifikovány, a proto sled okolností v předmětném řízení svědčí o zhojení následků navazujících na předložení pravdivých skutečností, které nebyly žalobci ku prospěchu, ex post.

25. Poslední žalobní námitkou žalobce poukazoval na nedostatečné poučení správním orgánem I. stupně ve smyslu § 4 odst. 2 správního řádu ohledně potřeby dalších důkazních prostředků. Tato námitka nebyla žalobcem více rozvedena, přesto krajský soud shodně s žalovanou odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2011, č. j. 4 As 23/2011 – 88: „Rozhodně z ničeho neplyne právo žalobců, aby jim správní orgán poskytl předem informace o tom, jak docílit toho, aby rozhodnutí bylo pro ně příznivé. Takový názor odporuje samotné podstatě návrhového řízení před správním orgánem. Nelze tuto představu zaměňovat s povinností správního orgánu respektovat zásady dobrého výkonu státní správy, obsažené v § 2 až § 8 správního řádu.“ 26. Krajský soud uzavírá, že ani tuto námitku neshledává za důvodnou, neboť poučení ze strany správního orgánu I. stupně bylo naprosto standardní, rozhodně jej nelze označit za nedostatečné. Správní orgány nepotřebovaly předkládat nové důkazy, neboť zjištěný Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 7 51 A 32/2018 skutkový stav nevyžadoval žádné doplnění a byl postaven najisto z podkladů, které již byly součástí správního spisu.

V. Závěr, náklady řízení

27. Soud z důvodů výše uvedených dospěl k závěru, že žaloba žalobce důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladu řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byla úspěšná žalovaná, která nevynaložila žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, soud proto žalované i přes její úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 13. února 2019 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 8 51 A 32/2018 Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.