51 A 42/2020

Rubrum

č. j. 51 A 42/2020-70 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové, a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: a) F. R. b) M. R. oba bytem oba zastoupeni obecným zmocněncem R. R. bytem proti žalovanému: Magistrát města České Budějovice sídlem Štěpánská 15, Praha 2 v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci vydání rozhodnutí v opakovaném stavebním řízení ve věci povolení stavby „STL plynovod D 90 a D 63 na pozemcích p. č. x, x, x, x, x, x, x, x v k. ú. X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci a) a b) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 51 A 42/2020 Vymezení věci 1. Podanou žalobou se žalobci domáhají vydání shora uvedeného rozhodnutí pro stavbu STL plynovodu. Stavba plynovodu byla realizována již před cca 24 lety. V nedávné době došlo ke zrušení rozhodnutí o umístění stavby a ke zrušení rozhodnutí o povolení stavby, a to z důvodů vadného vymezení účastníků řízení – opomenutí obou žalobců jakožto vedlejších účastníků, jejichž pozemek je touto stavbou dotčen.

2. Územní řízení bylo rozhodnutím stavebního úřadu magistrátu města České Budějovice ze dne 3. 6. 2020, zn. SU/89/2020 Nn, zastaveno, právní moci nabylo toto usnesení dne 14. 7. 2020. Stavební řízení bylo usnesením téhož stavebního úřadu zastaveno usnesením ze dne 4. 6. 2020, zn. SU/175/2020 Nn, právní moci nabylo toto usnesení dne 14. 7. 2020.

3. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 17/2013- 25, či ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 As 228/2017-32, žalobci činí závěr, že stavba plynovodu byla provedena na základě rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem, které bylo posléze zrušeno. Z tohoto důvodu se nejedná o stavbu provedenou bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem. Žalobci jsou přesvědčeni, že žalovaný je povinen po zrušení územního rozhodnutí a stavebního povolení vést opakované stavební řízení dle § 129 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, nikoli zahájit řízení o odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalobci proto navrhují, aby soud rozhodl, že „žalovaný je povinen vydat rozhodnutí v opakovaném stavebním řízení ve věci povolení stavby ‚STL plynovoc D 90 a D 63 na parc. č. x, x, x, x, x, x, x, x v k. ú. X‘, do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.“ 4. K podané žalobě přiložili žalobci sdělení stavebního úřadu magistrátu města České Budějovice ze den 27. 7. 2015 a ze dne 29. 7. 2019, dle kterých stavební úřad nepřisvědčil požadavku žalobců na zahájení řízení o odstranění dané stavby (pozn. soudu: stavební úřad následně v polovině roku 2020 svůj postoj změnil). Žalobci dále přiložili uplatnění postupu proti nečinnosti, kterým se domáhali vydání rozhodnutí v opakovaném stavebním řízení. Opatření proti nečinnosti žalobci uplatnili dne 7. 7. 2020 u Krajského úřadu pro Jihočeský kraj. Dále žalobci předložili odpověď krajského stavebního úřadu ze dne 7. 8. 2020, dle které úřad nahlíží na danou stavbu jako na stavbu provedenou bez rozhodnutí stavebního úřadu, tj. na stavbu dle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění, která může být legalizována pouze dle § 129 odst. 2 tohoto zákona.

5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 15. 9. 2020 navrhl podanou žalobu zamítnout (sic!) pro nepřípustnost, neboť podání ze dne 7. 7. 2020 nelze dle žalovaného považovat za řádné vyčerpání prostředku ochrany dle § 80 správního řádu (viz sdělení krajského úřadu ze dne 7. 8. 2020, na které žalovaný odkazuje).

6. V replice ze dne 19. 9. 2020 žalobci setrvali na svém hodnocení věci a poukázali na skutečnost, že v dané věci žalovaný řízení o odstranění stavby ani nezahájil.

7. Žalovaný ve své reakci ze dne 1. 10. 2020 rovněž setrval na svém hodnocení a zdůraznil, že rozhodnutí, jimiž se umisťovala a povolovala daná stavba, byla v odvolacím řízení zrušena a nikdy nenabyla právní moci. Následně byla obě řízení zastavena. Žalovaný dále uvedl, že řízení o odstranění stavby bylo již zahájeno, k čemuž doložil oznámení o zahájení řízení a pozvání k ústnímu jednání ze dne 11. 9. 2020, č. j. SU/5339/2020-2, ve věci stavby „STL plynovod D90 a D 63 v k. ú. X, včetně plynovodních přípojek“. K tomu žalovaný upozornil, Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 51 A 42/2020 že i v jiné skutkově a právně obdobné věci – případ VTL plynovod N. V. – J., který byl opakovaně předmětem přezkumu zdejším soudem a Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 28. 2. 2018, č. j. 1 As 343/2017-45) byl zvolen stejný postup (řízení o odstranění stavby). Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že ačkoli § 129 odst. 1 písm. e) stavebního zákona pro opakované stavební řízení explicitně neuvádí, že zrušené rozhodnutí (stavební povolení) má být v právní moci, lze tuto podmínku dovodit z kontextu, neboť nepravomocné rozhodnutí nemůže založit jakákoli práva či povinnosti. Žalovaný zdůraznil, že žalobci pomíjejí zrušení územního rozhodnutí, jehož existenci a vykonatelnost postup dle § 129 odst. 5 stavebního zákona implicitně předpokládá.

8. Žalobci ve své reakci ze dne 19. 10. 2020 k dotazu soudu uvedli, že zahájení řízení o odstranění stavby na jejich hodnocení věci nic nemění a že setrvávají na podané žalobě. K reakci žalovaného uvedli, že jeho závěry o podmínce existence a vykonatelnosti územního rozhodnutí pro postup dle § 129 odst. 5 stavebního zákona jsou nesprávné, neboť pokud by tomu tak bylo, „nebylo by možné vést opakované řízení o povolení stavby, která nevyžaduje pro své povolení vydání stavebního povolení. To by ve svém důsledku znamenalo, že by bylo vyloučeno vést opakované řízení o povolení všech staveb, které ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona nevyžadují stavební povolení, což je závěr naprosto absurdní, nemající oporu ve stavebním zákoně.“ Vedení řízení o odstranění stavby žalobci považují za zcela samostatné řízení vedené z moci úřední, nikoli řízení o žádosti ve smyslu § 120 odst. 5 stavebního zákona, přičemž i v tomto řízení se žalovaný dopouští nečinnosti, proti které žalobci brojili u nadřízeného správního orgánu. Posouzení věci krajským soudem 9. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Ze sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 7. 8. 2020 plyne, že žalobci marně uplatnili prostředky k ochraně proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, proto tento požadavek považuje krajský soud za splněný, neboť právě zde žalobci požadovali shodně s žalobou vydání rozhodnutí v opakovaném stavebním řízení. Názor žalovaného uvedený v jeho vyjádření k žalobě ze dne 15. 9. 2020 je nesprávný a nemá oporu v uvedených listinách.

10. Podle § 129 odst. 1 písm. e) stavebního zákona platí, že stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku nebo stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené podle rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem, které bylo pravomocně zrušeno a stavba nebyla povolena v opakovaném stavebním řízení. Podle odst. 5 pak platí, že u takové stavby vede stavební úřad opakované stavební řízení. Dále platí, že za žádost se pro tento účel považuje žádost nebo podání, k nimž bylo dle stavebního zákona vydáno následně zrušené rozhodnutí nebo opatření. V opakovaném stavebním řízení postupuje stavební úřad podle § 109 až 115; doplnění podkladů požaduje pouze v rozsahu nezbytném pro opakované projednání stavby. Lhůta pro vydání rozhodnutí začíná běžet dnem následujícím po nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí. Nebude-li v opakovaném stavebním řízení stavba povolena, stavební úřad bez předchozího řízení rozhodnutím nařídí odstranění stavby.

11. Z přeložené právní úpravy plyne, že je-li pravomocně zrušeno rozhodnutí nebo opatření vyžadované stavebním zákonem, na jehož základě byla stavba provedena, vede stavební Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 51 A 42/2020 úřad opakované stavební řízení. Opakované stavební řízení je řízení zahajované na základě žádosti, za kterou se považuje původní žádost. Jelikož lhůta pro vydání rozhodnutí začíná běžet dnem následujícím po nabytá právní moci zrušujícího rozhodnutí je zřejmé, že opakované stavební řízení je zahájeno dnem právní moci zrušujícího rozhodnutí. Jak uvádí odborná literatura, „základní schéma lze vyjádřit tak, že řízení je zahájeno okamžikem, kdy nabude právní moci rozhodnutí o zrušení původního stavebního povolení. Nejedná se nicméně o řízení z moci úřední, neboť za žádost o opakované stavební povolení se považuje žádost, na jejímž základě vydal stavební úřad ono původní, následně zrušené rozhodnutí. Řízení může vyústit ve dva výsledky – na základě původní žádosti vydá stavební úřad opakované stavební povolení, nebo žádost zamítne. Ve druhém případě musí stavební úřad následně vydat rozhodnutí o odstranění stavby“, přičemž opakované stavební povolení „nahrazuje nejen řádné stavební povolení, ale též řádné územní rozhodnutí, jak tomu bývá v obdobné situaci u dodatečného stavebního povolení “ (Černín, K.: Opakované stavební řízení, Správní právo 2/2017, str. 57).

12. Dle § 94 odst. 5 stavebního řádu platí, že dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává.

13. Jak plyne z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 7 As 70/2017-29, 3722/2018 Sb. NSS, „[p]o účinnosti novely stavebního zákona z roku 2006 provedené zákonem č. 350/2012 Sb. (tj. od 1. 1. 2013) nelze zastavit, po předchozím zrušení stavebního povolení správním soudem, stavební řízení pro zjevnou bezpředmětnost s odůvodněním, že stavba byla v mezidobí dokončena a je užívána. Je třeba vést opakované stavební řízení podle § 129 stavebního zákona z roku 2006, a to i v případech, kdy bylo stavební řízení zahájeno a následně zrušené stavební povolení vydáno před účinností shora uvedené novely“ (důraz doplněn). Krajský soud dodává, že aktuální právní úprava od 1. 1. 2018 hovoří již pouze o pravomocném zrušení. To na platnosti uvedených závěrů nic nemění.

14. Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval skutkově a právně obdobnou věcí, činil tak však v režimu žaloby proti rozhodnutí správního orgánu – usnesení o zastavení řízení pro zjevnou bezpředmětnost žádosti, neboť stavba povolená podle starého stavebného zákona z roku 1976 byla již dokončena a užívána. K vydání obdobného usnesení v rámci územního a stavebního řízení došlo i v nyní projednávané věci. Stěžovatel, rovněž opomenutý účastník, nemohl dle Nejvyššího správního soudu řádně hájit svá práva, obdobně jako v nyní projednávané věci. Odlišností, která však nemá vliv na hodnocení projednávané věci, je to, že stavební úřad ve věci řešené Nejvyšším správním soudem nedeklaroval další procesní postup tak, jak nyní učinil krajský stavební úřad v nyní projednávané věci (vedení řízení dle § 129 stavebního zákona, viz bod 16 tohoto odůvodnění). Nejvyšší správní soud v bodě 32 uzavřel, že žalovaný měl uvážit, „zda ve věci lze vést opakované stavební řízení. Namísto toho stavební řízení zastavil pro bezpředmětnost žádosti, bez deklarace dalšího procesního postupu a respektování práv stěžovatele. Takto postupovat neměl a žalobou napadené rozhodnutí je proto nezákonné.“ 15. Pro účely tohoto řízení jsou zásadní závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že mělo být vedeno opakované stavební řízení. Protože toto řízení nebylo vedeno, Nejvyšší správní soud přistoupil ke zrušení usnesení o zastavení řízení, přičemž tak učinil i proto, že nebylo vedeno žádné jiné řízení, ve kterém by mohl stěžovatel svá práva uplatnit. V této skutečnosti spatřoval Nejvyšší správní soud zásah do práv stěžovatele. V nyní projednávané věci je řízením, ve kterém mohou žalobci svá práva uplatnit, řízení o odstranění stavby, ev. řízení o dodatečném povolení stavby, bude-li takové řízení zahájeno. Tato skutečnost však Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 51 A 42/2020 není v režimu žaloby na ochranu proti nečinnosti zásadní tak, jako tomu bylo v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterou projednával Nejvyšší správní soud. Zásah do práv žalobců v této věci spočívá již v tom, že nedochází k vydání rozhodnutí, které se týká jejich sféry. To, že své vlastnické právo mohou rovnocenně chránit v jiném řízení, není zcela podstatné. Jak ostatně uvádí komentářová literatura, v řízení na ochranu proti nečinnosti „žalobce naopak nemusí tvrdit a soud ani zkoumat, že se samotná nečinnost projevuje negativně v žalobcově právní sféře. Zákon takovou podmínku nestanoví; naopak předpokládá, že žalobci zasahuje do práv již to, že nedochází k vydání rozhodnutí nebo osvědčení dotýkajícího se jeho právní sféry (rozsudek MS v Praze 8 A 41/2012-79)“ (§ 79 in: KÜHN, Zdeněk. Soudní řád správní: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7598-479-1).

16. Z listin předložených žalobcem a žalovaným, jakož i z listin známých soudu z řízení vedeném pod sp. zn. 51 A 25/2020, v jehož rámci se žalobci domáhali vydání níže popsaných rozhodnutí o zastavení územního a stavebního řízení, zjistil soud následující:  rozhodnutím Krajského úřadu pro Jihočeský kraj (dále také jako „krajský stavební úřad“) ze dne 18. 10. 2019, č. j. KUJCK 958586/2019, bylo podle § 59 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v rozhodném znění, rozhodnutí o povolení stavby ze dne 30. 8. 1995, zn. SÚ 5163/95/Be zrušeno a věc vrácena k novému projednání, v právní moci dne 5. 11. 2019; v rámci závazného právního názoru žalovaný bez dalšího uvedl, že „poté, co rozhodnutí odvolacího správního orgánu nabude právní moci a spis bude vrácen stavebního úřadu, bude povinností stavebního úřadu, vzhledem k tomu, že stavba byla již realizováno, stavební řízení zastavit, neboť žádost o jeho vydání se stala zjevně bezpředmětnou. Následně pak předmětnou stavbu projedná v režimu § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování…“. Zcela totožně bylo rozhodnuto i rozhodnutím ze dne 12. 9. 2019, č. j. KUJCK 97421/2019, ve věci rozhodnutí o umístění stavby ze dne 5. 4. 1995, zn. SÚ 1964/95/Be, v právní moci dne 28. 9. 2019.  žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 6. 2020, č. j. SU/89/2020-5, zastavil územní řízení analogicky dle § 88 odst. 2 starého stavebního zákona, a to s prostým odkazem na závazný právní názor žalovaného, v právní moci dne 14. 7. 2020. Stejně tak bylo rozhodnutím ze dne 4. 6. 2020, č. j. SU/175/2020-5, zastaveno stavební řízení, v právní moci dne 14. 7. 2020.

17. V nyní projednávané věci došlo ke zrušení jak územního rozhodnutí, tak stavebního rozhodnutí. V souladu s § 94 odst. 5 stavebního řádu není ve věci nutné samostatně vydávat územní rozhodnutí, neboť stavba byla v minulosti povolena. Následná identifikace vad řízení Nejvyšším správním soudem, opomenutí žalobců jako účastníků řízení, neznamenají, že projednávaná stavba by byla zhotovena bez povolení. Argumentace žalovaného týkající se právní moci je v tomto případě nepřiléhavá. Ačkoli má žalovaný pravdu, že rozhodnutí, které není v právní moci, nemá dle teorie správního práva žádné účinky, nelze za současného stavu zcela zjednodušeně a účelově přehlížet, že na daná rozhodnutí bylo nahlíženo jako na pravomocná a tato rozhodnutí v minulosti vyvolala zamýšlené právní účinky, neboť na jejich základě byla daná stavba realizována. Tak tomu ostatně bylo i ve shora citovaném případě, který posuzoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2018. Ustanovení § 129 odst. 5 stavebního zákona míří na stavby nikoli od počátku nepovolené, ale na stavby, které byly pravomocně povoleny stavebním povolením (§ 115 stavebního zákona), nebo souhlasem stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby (§ 106 odst. 1 stavebního zákona) nebo veřejnoprávní smlouvou Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 51 A 42/2020 nahrazující stavební povolení (§ 116 stavebního zákona). V případě staveb, které lze provádět pouze na základě jejich projednání z hlediska jejich umístění bez dalšího, se tak jedná pouze o stavební rozhodnutí, územní souhlas či veřejnoprávní smlouvu (KÝVALOVÁ, Miroslava. § 129 [Nařízení odstranění stavby, terénních úprav a zařízení]. In: MACHAČKOVÁ, Jana, FIALOVÁ, Eva, KÝVALOVÁ, Miroslava, VÍCHOVÁ, Jitka, HOLENDOVÁ, Lenka, SMÍŠEK, Jaroslav. Stavební zákon. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 950.; Černín, K.: Opakované stavební řízení, Správní právo 2/2017, str. 57).

18. Krajský soud má za to, že byly naplněny předpoklady pro vedení opakovaného stavebního řízení a opakované stavební řízení bylo de iure vedeno. Toto řízení bylo zahájeno na základě zákonné fikce podání žádosti dne 5. 11. 2019, tj. v den právní moci rozhodnutí ze dne 18. 10. 2019, č. j. KUJCK 958586/2019, kterým bylo zrušeno stavební rozhodnutí ze dne 30. 8. 1995, zn. SÚ 5163/95/Be. Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2020, č. j. SU/175/2020-5, bylo proto zastaveno již samotné opakované stavební řízení, neboť jiné řízení správní orgán ve vztahu ke shora uvedené stavbě ani nevedl. Ze záhlaví tohoto rozhodnutí je zřejmé, že stavební úřad postupoval dle starého stavebného zákona, byť dle shora citovaného právního názoru Nejvyššího správního soudu měl postupovat nové právní úpravy a vést opakované stavební řízení.

19. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že podaná žaloba není důvodná, neboť opakované stavební řízení bylo zastaveno a žalovaný tak není nečinný. Hodnocení zákonnosti takového postupu krajskému soudu v tomto řízení nepřísluší. Proti uvedenému usnesení o zastavení řízení nebylo žalobci ani jinými osobami brojeno odvoláním, ani žalobou. Žalobci se ochrany svých práv mohou dovolat v rámci vedeného řízení o odstranění stavby, respektive řízení o dodatečném povolení stavby, bude-li takové řízení zahájeno. Bude-li nařízeno odstranění stavby, nebude tato stavba již více zasahovat do práv žalobců; bude-li vedeno řízení o dodatečném povolení stavby, budou moci žalobci na ochranu svých práv vystoupit v tomto řízení. Závěr a náklady řízení 20. Na základě předestřených skutečností krajský soud žalobu dle § 81 odst. 3 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 51 A 42/2020 lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 16. prosince 2020 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.