51 A 44/2017

Rubrum

51 A 44/2017 - 63 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: Spolek V havarijní zóně JE Temelín, z. s., IČO 265 29 084 sídlem Písecká 372, 391 65 Bechyně zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Kadlecem sídlem Tyršova 521, Tábor proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj sídlem Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 12. 2016, č.j. MMR-25355/2016-83/1729 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

: Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 2 51 A 44/2017 1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 12. 2016, č.j. MMR-25355/2016-83/1729 bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobce směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a investic ze dne 2. 11. 2006 č.j. KUJCK 24834/2005 OUPI/63, které bylo vydáno po provedeném kolaudačním řízení spojeném s řízením o změně stavby, a kterým byly povoleny nepodstatné změny od dokumentace ověřené ve stavebním řízení a užívání vyjmenovaných staveb (stavebních objektů) 1. a 2. bloku jaderné elektrárny Temelín.

2. Proti žalovanému rozhodnutí byla žalobcem na základě § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podána včasná správní žaloba k místně nepříslušnému Městskému soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 21. 3. 2017 č.j. 3 A 38/2017 – 18 postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) jako soudu místně příslušnému na základě § 7 odst. 2 věty první s. ř. s.

3. V žalobě je nejprve shrnut skutkový a právní stav věci jakož i skutečnosti osvědčující aktivní legitimaci žalobce. Konkrétní žalobní námitky jsou žalobou rozděleny na dvě části, žalobními námitkami 1 a 2 žalobce rozporuje závěr žalovaného a jemu předcházející závěr prvostupňového orgánu o účastenství žalobce v kolaudačním řízení, v němž bylo rozhodováno o stavebních objektech souvisejících s 1. a 2. blokem jaderné elektrárny Temelín a zároveň o žádosti spol. ČEZ, a. s. (dále jen „stavebník“) o povolení nepodstatných změn těchto staveb. Dalšími žalobními námitkami uvedenými pod písmeny A až E žalobce rekapituluje jednotlivé námitky obsažené v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, které směřují proti meritorním závěrům kolaudačního rozhodnutí. Závěrem žalobce navrhuje žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

4. Žalobce prostřednictvím námitek označených body 1 a 2 rozporuje závěry žalovaného, který odvozuje jeho účastenství v předmětném kolaudačním řízení toliko z dikce § 78 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), platného a účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „stavební zákon“), vymezujícího okruh účastníků kolaudačního řízení, a nikoliv z § 59 odst. 1 a § 68 odst. 2 stavebního zákona, přestože předmětem řízení jsou sloučená řízení, a to řízení kolaudační a řízení o povolení změn stavby.

5. Žalobce popírá závěry žalovaného, dle kterých ust. § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 30. 11. 2009 (dále jen „zákon o ochraně přírody“) není ve vztahu k § 78 odst. 1 stavebního zákona ustanovením speciálním. Specialitu zákona o ochraně přírody žalobce dovozuje z ust. § 90 odst. 4 tohoto zákona, které ji zakotvuje ve vztahu k celému zákonu o ochraně přírody a není tudíž nutné stanovovat tuto specialitu ke každému jednotlivému ustanovení zvlášť.

6. Žalobce je přesvědčen, že v daném řízení, kdy bylo spojeno řízení kolaudační s řízením o změně stavby, měla být účast žalobce připuštěna právě s odkazem na dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny, ke kterému může dojít již s ohledem na samotný charakter provozu jaderné elektrárny, který naopak takové dotčení vždy presumuje. V této souvislosti bylo poukázáno na ust. § 4 odst. 2 zákona č. 18/1997 Sb., o Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 3 51 A 44/2017 mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření, ve znění pozdějších předpisů. Tvrzení žalovaného, dle něhož jeho právní názor o účastenství žalobce v daném řízení odpovídá názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřenému v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2004 č.j. 7 As 29/2003 – 78, není správné s ohledem na to, že soud se v dané věci nezabýval okruhem účastníků ve smyslu ust. § 78 odst. 2 stavebního zákona.

7. Poukazováno je na to, že změny, jež byly předmětem řízení o změně stavby spojeného s kolaudačním řízením, nejsou změny nepodstatné, jedná se naopak o změny podstatné, bez jejichž uskutečnění si nelze chod elektrárny představit, a které mohou mít dopad do vnějšího prostředí. Zmíněny byly obměny v podobě změn systému řízení, změny paliva a změny tras kabelových a potrubních vedení. Dle názoru žalobce stavebník i stavební úřad účelově omezili předmět řízení o povolení změn stavby a vyňali z něj množství skutečně realizovaných a dosud nikým nepovolených změn stavby.

8. Žalovaný navrhl žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Při posouzení otázky, zda je žalobce účastníkem kolaudačního řízení, vycházel žalovaný z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004 č. j. 7 As 29/2003 – 78, v němž bylo konstatováno, že definice účastníků řízení podle § 78 stavebního zákona je taxativní a odstavec 1 tohoto zákonného ustanovení je speciální úpravou k § 14 odst. 1 starého správního řádu. Rozšíření okruhu účastníků zakotveného v ust. § 78 odst. 1 stavebního zákona je možné pouze v případě existence speciálního ustanovení, takovým však není žalobcem uváděné ust. § 70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody, jak bylo konstatováno již Vrchním soudem v Praze v rozhodnutí sp. zn. 5 A 175/2000. K tomuto žalovaný odkázal rovněž na závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v již zmiňovaném rozhodnutí. Z uvedené judikatury je zřejmá správnost právních závěrů žalovaného. Žalovaný dále zmínil řízení vedené ve věci kolaudace stavebních objektů 1. a 2. bloku jaderné elektrárny Temelín, které bylo spojené s řízením o povolení jejich nepodstatných změn, kde bylo Městským soudem v Praze v jeho rozhodnutí ze dne 15. 4. 2009 č.j. 5 Ca 389/2006 – 69 konstatováno, že občanské sdružení Calla není účastníkem tohoto řízení.

9. Žalovaný dále ve vztahu k řízení o změně stavby, které bylo připojeno ke kolaudačnímu řízení, uvedl, že předmětem tohoto připojeného řízení byly toliko nepodstatné změny týkající se vnitřních dispozic stavebních objektů, které nemohou mít dopad na vnější prostředí, a tedy na zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody.

10. Ze všech uvedených důvodů žalobce nemohl být účastníkem řízení o změně stavby, které bylo spojeno s kolaudačním řízením. Žalovaný daný případ posoudil zcela shodně jako v případě již zmíněného občanského sdružení Calla, přičemž v tomto případě byl názor žalovaného shledán Městským soudem v Praze jako správný.

11. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného opakovaně konstatoval, že žalovaným zmiňovaná judikatura na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť správní orgány ani soudy se v daných řízeních otázkou účastenství ve spojeném kolaudačním řízení nezabývaly. V nyní projednávané věci měla být otázka okruhu účastníků řešena na základě ust. § 78 odst. 2 stavebního zákona a účast žalobce měla být v dané věci připuštěna s ohledem na dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny, které je nutno při využívání jaderné energie presumovat. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 4 51 A 44/2017 12. Žalobce rovněž znovu uvedl, že změny, které byly předmětem spojeného řízení o změně stavby, nejsou změnami nepodstatnými, které nemohou mít dopad na vnější prostředí, jedná se o změny zásadního charakteru, bez nichž by nebyl zajištěn chod elektrárny, a které se nutně podílejí na reálných existujících emisích do životního prostředí i na rizicích možné havárie a s ní spojeného razantního ohrožení životního prostředí.

13. Závažným nedostatkem kolaudačního řízení je dle žalobce skutečnost, že naprostou většinu odvolacích námitek žalobce stavební úřad nevypořádal vůbec.

14. Žalovaný v reakci na repliku žalobce zdůraznil, že změny stavby byly v daném případě nepodstatné, nemající vliv na vnější prostředí a zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody, což konstatoval také příslušný orgán ochrany přírody a krajiny ve vyjádření ze dne 19. 7. 2006. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že řešení vysoce odborných otázek v daném případě náleží Státnímu ústavu pro jadernou bezpečnost, který na této věci spolupůsobí. Daná problematika rovněž podléhá atomovému zákonu, který stanovuje velmi přísné bezpečnostní požadavky.

15. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující rozhodné skutečnosti: Dne 12. 9. 2005 byla stavebníkem podána k Městskému úřadu Týn nad Vltavou žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí dle ust. § 76 stavebního zákona. Předmětem této žádosti byl objekt 1. bloku jaderné elektrárny a s ním spojené provozní a dílčí provozní soubory. Součástí tohoto podání byla rovněž žádost o projednání a dokolaudování dÚP a všech nepodstatných změn dle předloženého soupisu k jednotlivým stavebním objektům, provozním souborům a dílčím provozním souborům. Uvedené zrealizované dÚP a změny jsou bez vlivu na životní prostředí a neovlivnily negativně životní prostředí, což je dokládáno „Výsledky monitorování výpustí a radiační situace v okolí Jaderné elektrárny Temelín“ za rok 2004 a I. a II. Q roku 2005. Součástí žádosti je výčet dÚP na návrhy na změny.

16. Uvedená žádost stavebníka byla podáním ze dne 9. 8. 2016 upřesněna a rozšířena o žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí i na stavební objekty související s 2. blokem elektrárny a o žádost o povolení nepodstatným změn v žádosti blíže specifikovaných staveb a povolení jejich užívání.

17. Rozhodnutími ze dne č.j. KUJCK 24834/2005 OUPI/43 a č.j. KUJCK 24834/2005 OUPI/42 bylo prvostupňovým správním orgánem na základě ust. § 14 odst. 1 ve vazbě na odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. rozhodnuto, že žalobce a občanské sdružení Jihočeské matky nejsou nadále účastníky řízení ve věci kolaudace stavebních objektů 1. a 2. bloku jaderné elektrárny Temelín spojeného s řízením o povolení jejich nepodstatných změn.

18. Proti uvedenému rozhodnutí bylo žalobcem podáno odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 10. 2006 č.j. 36948/2006-83/2233 zamítnuto a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrzeno.

19. Kolaudačním rozhodnutím vydaným prvostupňovým orgánem pod č.j. KUJCK 24834/2005 OUPI/63 dne 2. 11. 2006 byly v souladu s § 81 odst. 4 ve vazbě na ust. § 68 stavebního zákona povoleny nepodstatné změny kolaudovaných staveb. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 5 51 A 44/2017 Konkrétně se jednalo o změny dispozic místností a vznik nových místností; změny příček; provedení stínících stěn; zvětšení, přesun a umístění nových dveří. Účastníkem tohoto řízení byl pouze stavebník. Mezi dotčenými orgány byla kromě jiných uvedena Česká inspekce životního prostředí.

20. Proti výše uvedenému kolaudačnímu rozhodnutí bylo žalobcem a občanským sdružením Jihočeské matky dne 8. 11. 2006 podáno odvolání spojené s žádostí o doručení tohoto kolaudačního rozhodnutí. Z obsahu této písemnosti se podává, že těmto subjektům, ani jejich nové právní zástupkyni Mgr. R.K.D., nebylo doručeno rozhodnutí, jímž byly vyloučeny z řízení. Z tohoto důvodu se i nadále považují za účastníky předmětného řízení a z procesní opatrnosti podávají proti kolaudačnímu rozhodnutí odvolání a dále namítají podjatost pracovníků stavebního úřadu.

21. Z dalšího průběhu řízení bylo zjištěno, že o tomto odvolání žalobce a občanského sdružení Jihočeské matky bylo rozhodnuto žalovaným dne 29. 9. 2011 pod č.j. 27877/2011-83/1922 tak, že odvolání bylo jako nepřípustné ve smyslu ust. § 92 odst. 1 správního řádu zamítnuto.

22. Proti uvedenému rozhodnutí žalobce brojil správní žalobou, na základě které Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 25. 11. 2015 č.j. 6 A 359/2011 – 67 napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2011 zrušil a věc tomuto orgánu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem tohoto zrušení bylo procesní pochybení, spočívající v nesprávném doručování odvolacího rozhodnutí, vydaného dne 25. 10. 2006 (č.j. č.j. 36948/2006-83/2233 ) ve věci účastenství žalobce, tehdejšímu zástupci žalobce. Rozhodnutí, jímž byl žalobce vyloučen z účasti na kolaudačním řízení a s ním spojeným řízením o povolení nepodstatných změn staveb tudíž nenabylo právní moci. Žalované rozhodnutí bylo z tohoto důvodu zrušeno pro nezákonnost. Kasační stížnost směřující proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze byla Nejvyšším správním soudem rozhodnutím ze dne 5. 5. 2016 č.j. 10 As 9/2016 – 29 zamítnuta. Kasační soud se ztotožnil se závěry městského soudu, podle nichž nebylo odvolací rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o vyloučení účasti žalobce z řízení potvrzeno, řádně doručeno zástupci žalobce, a proto nenabylo odvoláním napadené rozhodnutí právní moci.

23. Dne 27. 7. 2016 bylo žalovanému doručeno oznámení o převzetí právního zastoupení žalobce, dosavadní právní zástupkyně žalobce Mgr. R.K.D. tak byla nahrazena nynějším právním zástupcem žalobce, Mgr. Jaroslavem Kadlecem, který setrval na projednání věcných námitek obsažených v odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí.

24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 s. ř. s.). Rozhodl přitom bez jednání za splnění podmínek ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

25. Žaloba není důvodná.

26. V nyní projednávané věci byl žalovaný správní orgán ve smyslu ust. § 78 odst. 5 s. ř. s. zavázán právním názorem Městského soudu v Praze učiněným v rozhodnutí ze dne 25. 11. 2015 č.j. 6 A 359/2011 – 67, kde městský soud konstatoval, že: „[…] rozhodnutí Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 6 51 A 44/2017 žalovaného o odvolání žalobce ze dne 25. 10. 2006 č.j. 36948/2006-83/2233 o jeho vyloučení z kolaudačního řízení nebylo žalobci řádně doručeno a nenabylo tak právní moci. Odvolací orgán se tak v novém rozhodnutí s tímto závěrem musí vypořádat a znova a odvolání žalobce rozhodnout.“ (pozn. podtrženo krajským soudem)

27. Žalovaný v intencích rozhodnutí městského soudu konstatoval, že rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí, jímž byl vyloučen z účastenství na věci, nebylo řádně právnímu zástupci žalobce doručeno, nenabylo tudíž právní moci a nevyvolalo žádné účinky. Z tohoto důvodu žalovaný přistoupil ke zcela novému posouzení otázky účastenství žalobce v kolaudačním řízení spojeném s žádostí o povolení nepodstatných změn stavby, a to na základě odvolacích námitek žalobce ze dne 8. 11. 2006.

28. Tímto postupem žalovaný naplnil povinnosti, k nimž byl rozhodnutím Městského soudu v Praze zavázán. V rámci vlastního posouzení vypořádal otázku účastenství občanských sdružení (nyní spolků ve smyslu ust. § 3045 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) v kolaudačním řízení a vyjádřil se rovněž k podmínkám účastenství těchto subjektů v případě, kdy je kolaudační řízení spojeno s řízením o žádosti stavebníka o povolení nepodstatných změn. Námitkami žalobce směřujícími proti samotnému kolaudačnímu rozhodnutí se žalovaný s ohledem na konstatovanou nepřípustnost odvolacích námitek z důvodu, že žalobce není účastníkem předmětného řízení, nezabýval.

29. Úkolem krajského soudu v řízení o žalobě proti výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného je posoudit, zda byly splněny podmínky pro to, aby odvolání žalobce mohlo být na základě § 91 odst. 2 správního řádu zamítnuto jako nepřípustné. Předmětem tohoto řízení tudíž není otázka správnosti postupu stavebního úřadu v kolaudačním řízení, nýbrž otázka, zda žalobce je účastníkem tohoto kolaudačního řízení.

30. Krajský soud předesílá, že totožná právní otázka byla projednávána Městským soudem v Praze, který v rozhodnutí ze dne 15. 4. 2009 č.j. 5 Ca 389/2006 – 69 dospěl k závěru, že občanské sdružení Calla – Sdružení pro záchranu prostředí není účastníkem ve věci kolaudace stavebních objektů 1. a 2. bloku jaderné elektrárny Temelín spojeného s řízením o povolení jejich nepodstatných změn. Městský soud v tomto rozhodnutí vycházel ze závěrů Nejvyššího správního soudu učiněných v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2004 č.j. 7 As 29/2003 – 78 (pozn. rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz) a dospěl k závěru, že výčet účastníků kolaudačního řízení je stanoven v § 78 odst. 1 stavebního zákona taxativně a rozšiřovat je i s ohledem na jeho specialitu vůči § 14 odst. 1 správního řádu nelze. Ve vztahu k připojenému řízení o nepodstatných změnách stavby městský soud uvedl, že ani v tomto případě nelze žalobci účastenství přiznat, neboť se nejedná o podstatné změny, které by mohly mít dopad do vnějšího prostředí, tedy ani dopad na zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody.

31. Krajský soud se se závěry učiněnými městským soudem v uvedeném rozhodnutí zcela ztotožňuje, a proto nemá důvod se od těchto závěrů jakkoliv odchýlit, přestože kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Nejvyšším správním soudem z důvodu její opožděnosti odmítnuta a k meritornímu přezkumu rozhodnutí městského soudu tak nedošlo. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 7 51 A 44/2017 32. Soud nejprve přistoupil k vypořádání otázky okruhu účastníků v kolaudačním řízení. Tato otázka závisí na výkladu vztahu příslušných zákonných ustanovení.

33. Dle ust. § 70 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny platí, že občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen „občanské sdružení“) je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována.

34. Okruh účastníků kolaudačního řízení je vymezen § 78 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého jsou účastníky tohoto řízení stavebník; vlastník stavby; uživatel (provozovatel), je- li v době zahájení řízení znám a vlastník pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba umístěna, pokud jeho vlastnické právo může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.

35. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v již shora zmiňovaném rozhodnutí ze dne 9. 12. 2004 č.j. 7 As 29/2003 – 78 vyplývá, že okruh účastníků kolaudačního řízení vymezený v citovaném § 78 odst. 2 stavebního zákona je taxativní a nelze jej dále rozšiřovat: „Není pochyb o tom, že definice podle § 78 odst. 1 stavebního zákona je definicí taxativní, tedy uzavřenou, jež jinou osobu, než která bude odpovídat rozsahu této definice, jako účastníka kolaudačního řízení nepřipouští. Definice okruhu účastníků uvedená v § 78 odst. 1 stavebního zákona je nepochybně speciální úpravou ve vztahu k úpravě účastenství uvedené v § 14 odst. 1 správního řádu. To ostatně vyslovil již Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/99, zveřejněného pod č. 95/2000 Sb. (též zveřejněno jako nález č. 42 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pokud by tedy měl být účastníkem kolaudačního řízení ještě někdo jiný než subjekty uvedené v § 78 odst. 1 stavebního zákona, muselo by tak stanovit ustanovení zákona, které by bylo ve vztahu k tomuto paragrafu ustanovením speciálním. Na první pohled by se takovým ustanovením mohl jevit § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ve spojení s odst. 2 téhož paragrafu, podle něhož je občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, pokud má právní subjektivitu (dále jen „ekologická občanská sdružení“), oprávněno účastnit se správního řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona na ochranu přírody, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě má postavení účastníka řízení (§ 14 spr. ř.). Již Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 20. 5. 2002 ve věci sp. zn. 5 A 175/2000 (zveřejněném v Soudní judikatuře č. 4/2002, str. 329, též zveřejněno v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 1006/2002) uvedl, že zákon o ochraně přírody a krajiny je sice zvláštním zákonem, který při splnění podmínek svého § 70 přiznává postavení účastníka řízení občanským sdružením ve smyslu obecné definice účastníka řízení dle § 14 odst. 2 správního řádu, toto postavení jim však podle uvedeného rozhodnutí přísluší (za podmínek § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny) toliko v těch správních řízeních, kde není okruh účastníků zvláštním předpisem stanoven vůbec Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 8 51 A 44/2017 (§ 14 odst. 1 správního řádu) anebo je vymezen speciálně oproti § 14 odst. 1 správního řádu. Toto postavení jim však nepřísluší v řízení, kde zvláštní zákon určuje výslovně, kdo je jediným účastníkem řízení, a - a contrario - tak vylučuje kohokoli jiného, aby takové postavení měl. Ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona je (podobně jako to v citovaném judikátu Vrchního soudu v Praze byl § 14 odst. 1 atomového zákona) takovýmto ustanovením zvláštního zákona. Jak bylo výše zmíněno, podle jeho dikce není pochyb, že výčet účastníků kolaudačního řízení je zde taxativní. Smyslem a účelem zvláštního ustanovení o okruhu účastníků je stanovit tento okruh relativně restriktivně, rozhodně restriktivněji, než jak to činí ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona ve vztahu k účastníkům řízení stavebního. V tomto smyslu je § 78 odst. 1 stavebního zákona obdobou ustanovení § 14 odst. 1 atomového zákona, třebaže na rozdíl od věty druhé tohoto ustanovení atomového zákona výslovně neříká, že takto definovaní účastníci jsou „jedinými“ účastníky kolaudačního řízení.” 36. Krajský soud na tomto místě poznamenává, že žalobcem namítaná skutečnost, že Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí řešil otázku účastenství podle § 84 stavebního zákona není rozhodná, neboť prozatímní užívání stavby ke zkušebnímu provozu nelze separovat od řízení kolaudačního a nelze tudíž dovozovat, že by okruh účastníků těchto řízení měl být odlišný, než jak je definován v § 78 odst. 1 stavebního zákona.

37. Závěry Nejvyššího správního soudu učiněné ve shora zmiňovaném rozhodnutí byly osvědčeny nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 č. II ÚS 114/05, který uvedl, že pokud by měl být účastníkem kolaudačního řízení i někdo další, kdo nebyl výslovně uveden v § 78 odst. 1 stavebního zákona, muselo by to být v zákoně výslověn uvedeno. Toto ustanovení stavebního zákona je speciální i ve vztahu k § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Rovněž bylo poukázáno na novelu stavebního zákona provedenou zákonem č. 83/1998 Sb., kterou bylo novelizováno ust. § 59 stavebního zákona tak, že účastníky stavebního řízení jsou rovněž osoby, o nichž to stanoví zvláštní zákon. Jen ve vztahu k obecnému vymezení účastenství ve stavebním řízení tedy lze úpravu v zákoně o ochraně přírody považovat za speciální. Pokud by záměrem zákonodárce bylo rozšířit okruh účastníků rovněž kolaudačního řízení o občanské iniciativy, nic tomu nebránilo, takový záměr zde však nebyl. Ústavní soud odmítl argumentaci vycházející z toho, že zákon o ochraně přírody byl pozdějším zákonem, a proto je jeho ust. § 70 odst. 3 třeba vyložit tak, že je speciální ve vztahu k § 78 odst. 1 stavebního zákona.

38. Z důvodů výše citovaných nelze než konstatovat, že žalobce není účastníkem kolaudačního řízení, neboť není žádným ze subjektů taxativně stanovených ust. § 78 odst. 1 stavebního zákona. Ke zcela shodným závěrům dospěl na základě výše citované judikatury i žalovaný (viz strana 7 a 8 napadeného rozhodnutí) a v tomto směru mu nelze nic vytknout.

39. Nelze opomenout, že s kolaudačním řízením bylo v projednávané věci spojeno též řízení o žádosti žalobce o povolení nepodstatných změn stavby. V tomto případě dovozuje žalobce své účastenství z dikce ust. § 78 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého platí, že pokud stavební úřad s kolaudačním řízením sloučí řízení o změně dokumentace ověřené ve stavebním řízení, jsou účastníky řízení i ti účastníci stavebního řízení, jichž by se změna mohla dotknout. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 9 51 A 44/2017 40. Žalobce by tudíž byl účastníkem tohoto řízení v případě, kdy by bylo prokázáno, že žádost o povolení změn stavby se týká změn podstatných.

41. Z původní žádosti žalobce ze dne 12. 9. 2005 i z jejího doplněného znění ze dne 15. 8. 2006 a konečně i z obsahu kolaudačního rozhodnutí ze dne 31. 8. 2006 vyplývá, že se jedná o obměny v podobě změn dispozic místností a vznik nových místností; změn příček; provedení stínících stěn a zvětšení, přesunů a umístění nových dveří. Takové změny hodnotí krajský soud shodně se žalovaným jako změny nepodstatné, týkající se pouze vnitřního uspořádání stavby bez vlivu na vnější prostředí, chod elektrárny či dopadů na životní prostředí. Tento závěr je podpořen rovněž stanoviskem Městského úřadu Týn nad Vltavou, odboru životního prostředí ze dne 19. 7. 2006 č.j. OŽP/73331/2006/P, z něhož vyplývá, že dotčené změny stavby v podobě změny jejích vnitřních dispozic nemají dopad do zájmů ochrany přírody a krajiny.

42. K otázce posouzení toho, zda se jedná o změny podstatné či nepodstatné lze poukázat na znění § 118 odst. 7 stávajícího zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který stanoví, že v případě, kdy změna stavby spočívá v nepodstatných odchylkách od ověřené dokumentace nebo ověřené projektové dokumentace, kdy se nemění půdorysný ani výškový rozsah stavby, nezasahuje se do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, změna nevyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí, její provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a nejde o změnu stavby, která je kulturní památkou, může stavební úřad stavebníkovi na základě žádosti obsahující popis navrhovaných nepodstatných odchylek sdělit, že změnu projedná při vydání kolaudačního souhlasu nebo kolaudačního rozhodnutí. (pozn. podtrženo krajským soudem)

43. Rovněž výše uvedený výčet podstatných změn stavby nekoresponduje s žádnou změnou stavby, která byla kolaudačním rozhodnutím ze dne 2. 11. 2006 povolena. V projednávané věci tudíž byly naplněny podmínky § 81 odst. 4 stavebního zákona, na základě nichž stavební úřad byl oprávněn spojit kolaudační řízení s řízením o povolení nepodstatných změn stavby. Vzhledem k tomu, že se uvedené změny týkají pouze vnitřních dispozic stavebních objektů, nemohou mít dopad do vnějšího prostředí a nemohou se tudíž dotknout ani zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody. Žalobce tudíž není účastníkem ani řízení o nepodstatných změnách stavby, které bylo za splnění podmínek § 81 odst. 4 stavebního zákona spojeno s kolaudačním řízením.

44. Zcela shodný závěr ve vztahu k sloučenému řízení o nepodstatných změnách stavby učinil žalovaný na straně 9 rozhodnutí, a proto krajský soud i v tomto směru shledal žalobou napadené rozhodnutí správným.

45. Pokud žalobce v žalobě poukazuje na podstatné změny stavby v podobě změny systému, změny paliva či změny tras kabelových a potrubních vedení, pak nelze než konstatovat, že tyto změny nebyly předmětem kolaudačního řízení a s ním spojeného řízení o nepodstatných změnách stavby, a tudíž se jimi krajský soud zabývat nemůže.

46. Rovněž ve vztahu k žalobcem prezentovanému názoru o účelovosti omezení předmětu řízení o povolení změn stavby, kdy stavebník v kooperaci se stavebním úřadem z tohoto Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 10 51 A 44/2017 řízení vyňaly množství realizovaných a dosud nepovolených změn, musí soud konstatovat, že toto tvrzení žalobce nebylo nijak prokázáno a je na něj nutno pohlížet pouze jako na nedoloženou hypotézu, která nemá oporu ve správním spisu.

47. Vzhledem k tomu, předmětem tohoto řízení není otázka správnosti postupu stavebního úřadu v kolaudačním řízení, nýbrž otázka, zda bylo v souladu s požadavky § 92 odst. 1 správního řádu odvolání žalobce jako nepřípustné správně zamítnuto, nepřistoupil krajský soud k projednání zbylých námitek žalobce směřujících proti meritorním závěrům kolaudačního rozhodnutí.

48. Na základě výše citovaných důvodů shledal krajský soud žalobu nedůvodnou a na podkladě § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 11 51 A 44/2017 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 12. dubna 2018 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.