51 A 44/2018

Rubrum

č.j. 51 A 44/2018-74 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: Hnutí DUHA – Friends of the Earth Czech Republic sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno zastoupeného advokátem JUDr. Jaromírem Kyzourem sídlem Lublaňská 18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10 za účasti: I. Hnutí DUHA České Budějovice, p. s. sídlem Dlouhá 134, 382 41 Kaplice II. Calla – Sdružení pro záchranu prostředí, z. s. sídlem Fráni Šrámka 35, 370 04 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2018, č. j. MZP/2018/510/1232 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osobám zúčastněným na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 51 A 44/2018

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 19. 11. 2018 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil rozhodnutí Správy Národního parku Šumava (dále jen „Správa“) ze dne 29. 6. 2018, č. j. NPS 05325/2018 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla Jihočeskému kraji povolena výjimka dle § 56 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“ nebo též „ZOPK“) v souvislosti s rekonstrukcí silnic č. III/1631, III/1632 a III/1634 v úseku Nová Pec – Zadní Zvonková tak, že z výroku rozhodnutí vypouští podmínku č. 6 a stávající podmínku č. 7 označuje jako podmínku č. 6.

2. Žalobce v žalobě předně namítal, že pro vydání prvostupňového i napadeného rozhodnutí byly užity takové podklady, k nimž se žalobce nemohl vyjádřit. Opakovaně žalobce upozorňoval na skutečnost, že do řízení mají být doplněny aktuální podklady o výskytu zvláště chráněných druhů v dotčeném území, neboť ty, z nichž správní orgány při svém rozhodování vycházely, byly zastaralé a o skutečném stavu nedostatečně vypovídající. Správní orgány dále vycházely z údajů v databázi Agentury ochrany přírody a krajiny (NDOP), nicméně i tyto údaje neodpovídají skutečnému stavu, neboť jsou z let 2006 – 2012. Žalobce namítal, že Správa zmiňovala v prvostupňovém rozhodnutí vlastní znalost území a především prováděný monitoring druhů, nicméně uváděný monitoring druhů nebyl cílený, ale jednalo se dle tvrzení žalovaného o náhodná pozorování pracovníků Správy při výkonu jiné pracovní činnosti. Takový postup však popřel právo žalobce vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům pro jejich vydání. I skutečnosti správním orgánům známé z úřední činnosti, které jsou podkladem pro vydání rozhodnutí, musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně popsány a účastníci musí mít možnost se s nimi předem seznámit. K obdobnému popření práva dle § 36 odst. 3 správního řádu docházelo během řízení i u dalších podkladů. Dále žalobce namítal nevypořádání Správy se s návrhem žalobce na provedení důkazů podklady doplněnými o aktuální data o výskytu zvlášť chráněných druhů ve smyslu § 36 odst. 1 správního řádu, v takovém pochybení spatřuje nepřezkoumatelnost prvostupňového i napadeného rozhodnutí.

3. Postup žalovaného byl dle názoru žalobce v rozporu se zákazem libovůle obsaženým v § 2 odst. 4 správního řádu, nedbal na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. I v řízení před žalovaným došlo ke stejně těžké procesní vadě, neboť i zde neměl žalobce možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce v souvislosti se zákonností rozhodování podotkl, že byla porušena také zásada materiální pravdy zakotvená v § 3 správního řádu a postup ve správním řízení byl v rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu, neboť nebyly zjištěny všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a to proto, že při povolování výjimky vycházely správní orgány z neaktuálních podkladů. K dokumentu prodloužení platnosti stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 13. 3. 2018, č. j. KUJCK 35774/2018 (dále jen „Prodloužení stanoviska EIA“) žalobce uvedl, že mu bylo odepřeno se s ním seznámit. Žalobce dále uvedl, že z něj neplyne, z jakých konkrétních aktualizovaných poznatků o výskytu zvlášť chráněných druhů bylo vycházeno. Nadto namítl, že tento dokument považuje Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 51 A 44/2018 za nezákonný podklad, neboť při jeho vydávání existovalo riziko systémové podjatosti a v důsledku toho byl porušen § 14 odst. 1 správního řádu. Žalobce zdůraznil, že Krajský úřad Jihočeského kraje předkládal záměr k posouzení vlivu rozšíření silnice na životní prostředí, přičemž následně sám vydal Stanovisko EIA a zajišťoval zpracování dokumentace i posudku, přestože podle § 8 a § 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých zákonů souvisejících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPV“) by tyto úkoly v zájmu větší objektivity měly připadnout odlišným subjektům. Následně požádal o prodloužení stanoviska EIA, které si následně také vydal. Žalobce podotkl, že Jihočeský kraj je investorem celé akce, a proto má nepochybně zájem na uskutečnění záměru.

4. Dále žalobce namítal, že žalovaný provedl částečnou změnu prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení, ale již neuvedl, jakým způsobem bylo naloženo se zbytkem odvolání, neboť tím vyhověl pouze jedné odvolací námitce. Žalobce tak má za to, že žalovaný nevyčerpal celý obsah odvolání. Žalovaný porušil dle žalobce zásadu zákazu reformatio in peius zakotvenou v § 90 odst. 3 správního řádu, proto žalobce označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Změnu ve svůj neprospěch žalobce spatřoval v tom, že podmínka č. 6, která byla z prvostupňového rozhodnutí vypuštěna, byla jedinou podmínkou, která, byť nedostatečně, upravovala fázi provozu na silnici. K nutnosti prošetření také fáze užívání předmětné silnice žalobce zdůrazňoval zvýšení atraktivity pro dopravu, a tím i nárůst rizika kolize motorových vozidel s chráněnými savci.

5. Žalobce namítal nesplnění podmínek pro povolení výjimky podle § 56 ZOPK zejména proto, že výjimka nezohledňuje fázi provozu zrekonstruované silnice, přestože na nutnost upravit podmínky pro fázi provozu silnice upozorňovala řada dokumentů, s nimiž pracovala i Správa. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela vypustil potřebu stanovit nějaké podmínky pro fázi provozu, neboť se domníval, že se provoz na silnici nezvýší a vliv provozu na složky životního prostředí zůstane stejný, takový postoj žalovaného byl v rozporu s odbornými dokumenty, se kterými pracovala Správa. Žalobce namítal, že žalovaný bagatelizoval bez odborného podkladu význam fáze provozu na silnici a očekávatelné zvýšení dopravy na této silnici, čímž postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy v § 3 správního řádu. Žalobce zdůraznil, že fázi provozu silnice nelze opomíjet při vydávání výjimky podle § 56 ZOPK. Žalovaný na straně 7 rozhodnutí ze dne 28. 5. 2018, jímž zrušil rozhodnutí Správy ze dne 12. 2. 2018, sám konstatoval nezbytnost zabývat se fází užívání zrekonstruované silnice, avšak aniž by došlo ke změně okruhu podkladů, v napadeném rozhodnutí následně zcela změnil své předchozí stanovisko, když potřebu úpravy fáze provozu na silnici již neshledal za nezbytnou. Takový postup žalovaného označil žalobce za postup v rozporu se zákazem libovůle podle § 2 odst. 4 správního řádu.

6. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vypustil podmínku č. 6 z prvostupňového rozhodnutí proto, že předmět řízení je vymezen obsahem žádosti, v níž se o povolení výjimky pro fázi provozu nežádá. Žalobce zdůrazňoval, že důvody pro rekonstrukci silnice zjednodušeně řečeno spočívaly ve zvýšení bezpečnosti provozu na silnici, což je navázáno právě k užívání této silnice. Pokud by předmět správního řízení nezahrnoval fázi užívání silnice, jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, bylo správní uvážení podle § 56 ZOPK zatíženo vadou, neboť při něm byly ve prospěch povolení výjimky zohledňovány nerelevantní skutečnosti. Žalobce namítal, že žádost měla být tedy změněna tak, aby jednoznačně zahrnovala i fázi provozu. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 51 A 44/2018 7. Další žalobní námitka se vztahovala k nutnosti vykládat § 56 ZOPK eurokonformním způsobem a nemožnosti odkazovat na jiná řízení pro řešení fáze provozu. Nelze odkazovat na fázi provozu podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), neboť v ustanovení stavebního zákona jsou naprosto odlišné hmotněprávní předpoklady než v § 56 ZOPK. Eurokonformní výklad § 56 ZOPK žalobce zdůvodňuje tím, že v daném případě se jedná o ochranu evropsky významných druhů rostlin a živočichů podle přílohy IV směrnice 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (dále jen „směrnice o stanovištích“), a takový výklad cíle směrnice o stanovištích nejvíce naplňuje. Žalobce uvedl, že rozdělování záměru na fázi realizace a fázi provozu při udělování výjimky není přípustné a mělo by docházet k posuzování záměru jako celku.

8. Žalobce závěrem namítal, že uvedení konkrétních věcných důvodů, proč nelze celou rekonstrukci řešit výhybnami, nebylo v rozhodnutí uvedeno, přestože v rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2018 byl vysloven závazný právní názor, proč Správa v rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 dospěla k závěru, že neexistuje jiné uspokojivé řešení než rekonstrukce silnice dle návrhu Jihočeského kraje. Žalobce konstatoval, že rozhodnutí nebyla zdůvodněna tak, aby bylo možné naznat, že neexistují podmínky pro udělení výjimky zvláště u evropsky významných druhů a není tedy žádné jiné uspokojivé řešení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

9. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný konstatoval, že nedošlo k žádným výrazným změnám v předmětném řízení, a proto byly podklady, o něž se opíralo prvostupňové i napadené rozhodnutí, dostatečné. Dále podotkl, že předmět řízení je vázán žádostí, při stanovení podmínky č. 6 v prvostupňovém rozhodnutí došlo k překročení rámce předmětu řízení, a proto bylo namístě ji zrušit. Správa se dle závěru žalovaného řádně vypořádala s možnými dopady fáze provozu na předmětných komunikacích na zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů, přičemž tento dopad vyhodnotila jako minimální.

III. Obsah správních spisů

10. Z obsahu správních spisů vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Ve správním spise je založena žádost Krajského úřadu Jihočeského kraje o udělení výjimky ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů dle § 56 ZOPK. V žádosti blíže popsal svůj záměr, přednesl podklady pro zpracování, uvedl důvody žádosti, apod. Dne 8. 1. 2018 vydala Správa oznámení o zahájení správního řízení. Dne 12. 2. 2018 bylo Správou vydáno rozhodnutí č. j. NPS 00686/2018, jímž byla Jihočeskému kraji povolena výjimka podle § 56 odst. 1 a 2 písm. c) ZOPK ze základních podmínek ochrany stanovených v § 49 odst. 1 ZOPK pro v rozhodnutí vyjmenované silně ohrožené druhy a ohrožené druhy, dále byla povolena výjimka podle § 56 odst. 1 a 2 písm. c) ZOPK ze základních podmínek ochrany stanovených v § 50 odst. 1 a 2 ZOPK pro vymezené kriticky ohrožené druhy, silně ohrožené druhy a ohrožené druhy. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem a I. i II osobou zúčastněnou na řízení podáno odvolání. Žalovaný rozhodl dne 28. 5. 2018 rozhodnutím č. j. MZP/2018/510/680 tak, že se rozhodnutí Správy ze dne 12. 2. 2018 podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu ruší a Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 51 A 44/2018 věc se vrací k novému projednání. V reakci na to Správa dne 6. 6. 2018 oznámila pokračování správního řízení.

11. Dne 29. 6. 2018 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla povolena výjimka Jihočeskému kraji podle § 56 odst. 1 a 2 písm. c) ZOPK ze základních podmínek ochrany stanovených v § 49 odst. 1 ZOPK pro v rozhodnutí vyjmenované silně ohrožené druhy a ohrožené druhy, dále byla povolena výjimka podle § 56 odst. 1 a 2 písm. c) ZOPK ze základních podmínek ochrany stanovených v § 50 odst. 1 a 2 ZOPK pro vymezené kriticky ohrožené druhy, silně ohrožené druhy a ohrožené druhy. Současně byly společně s tímto povolením žalobci uloženy povinnosti splnit v rozhodnutí vymezené podmínky. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání žalobce a I. osoba zúčastněná na řízení.

12. Dne 17. 9. 2018 bylo žalovaným v rámci odvolacího řízení vydáno napadené rozhodnutí, jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změněno prvostupňové rozhodnutí tak, že se z výroku rozhodnutí vypouští podmínka č. 6 a stávající podmínka č. 7 se označuje za podmínku č.

6. Žalovaný takový závěr odůvodnil tím, že při stanovení podmínky č. 6 v prvostupňovém rozhodnutí Správa překročila rámec předmětu řízení.

13. Součástí správního spisu byl také správní spis vedený Městským úřadem Horní Planá ve věci žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby: Rekonstrukce silnice III/1634 v úseku Nová Pec – Zadní Zvonková, 2. etapa Přední Zvonková km 3,040 – Bližší Lhota km 6,430.

IV. Právní názor soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soud ve věci nařídil jednání na 10. 7. 2019 a rozsudek vyhlásil při jednání dne 17. 7. 2019.

15. Odbor dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Jihočeského kraje podal dne 18. 12. 2017 žádost o udělení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. na záměr „Rekonstrukce silnic III/1632, III/1631 a III/1634 v úseku Nová Pec – Bližší Lhota – Zadní Zvonková“, kde investorem je Jihočeský kraj České Budějovice. V žádosti je výslovně uvedeno, že o výjimku je žádáno na fázi realizace záměru (po dobu výstavby). V žádosti jsou výslovně označeny jako podklady pro posouzení EIA dle zákona č. 100/2001 Sb., Posouzení vlivů záměru na evropsky významné lokality a ptačí oblasti dle § 45 písm. h) a i) zákona č. 114/1992 Sb. vypracoval Mgr. S. M., březen 2010, Stanovisko Krajského úřadu Jihočeského kraje z hlediska přijatelnosti vlivů záměru na životní prostředí a uvedení podmínek pro realizaci záměru pro záměr Rekonstrukce silnic III/1632, III/1631 a III/1634 v úseku Želnava – Nová Pec – Bližší Lhota – Zadní Zvonková, dokumentace vlivů záměru (včetně doplnění dokumentace) ze dne 13. 6. 2011. V žádosti byly popsány důvody rekonstrukce, kde byl kladen důraz na nevyhovující stavebně technický stav, který ohrožuje nejen účastníky silničního provozu, ale i potencionálními dopravními nehodami jsou ohroženy zájmy a předměty ochrany dle zákona č. 114/1992 Sb. Stav silnic, které nesplňují technické normy, ohrožuje účastníky silničního provozu, jejich majetek a zdraví, což má za následek převahu veřejného zájmu na opravě komunikace, nad zájmy ochrany přírody a krajiny. To byl důvod pro podání žádosti o udělení výjimky pro plánovanou rekonstrukci. V žádosti byly dále specifikovány zvláště chráněné druhy rostlin, silně ohrožené druhy a ohrožené Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 51 A 44/2018 druhy, dále zvláště chráněné druhy živočichů. Bylo konkretizováno, že vlastník a investor komunikace počítá s podmínkami stanoviska Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí ze dne 13. 6. 2011, a to ohledně omezení termínů provádění stavebních prací a dále dodržení podmínky instalace trvalých bariér a zajištění biologického dozoru.

16. V dané věci se tudíž jednalo o řízení o žádosti. Předmět řízení určuje žadatel v žádosti. Výjimku u zvláště chráněných druhů lze povolit, pokud je dán některý z důvodů stanovený zákonem (§ 56 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.), neexistuje-li jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost negativně neovlivní příznivý stav druhu, žádost musí být náležitě odůvodněna, přičemž důkazní břemeno leží na žadateli o výjimku. Musí prokázat, že v daném případě existuje jiný veřejný zájem, který převažuje nad konkrétním zájmem ochrany přírody. Rovněž musí předložit přesvědčivé podklady prokazující splnění zákonem stanovených podmínek (srovnej rozsudek NSS sp. zn. 9 As 30/2012). Ostatní účastníci řízení mají po celou dobu řízení právo se k žádosti i žadatelem předloženým podkladům vyjádřit (§ 36 odst. 2 správního řádu) a podávat návrhy včetně návrhů na provedení dalších důkazů (§ 36 odst. 1 správního řádu). Povinností správního orgánu je po té, co umožní účastníkům řízení, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřili k jeho podkladům, zhodnotit shromážděné podklady, jakož i návrhy či předložené důkazy. Dle judikatury NSS „v řízení dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není prostor pro zkoumání jiných variant trasy, neboť (…) námitky ve vztahu k výsledkům EIA (…) mají své místo v územním řízení“ (srovnej rozsudek NSS sp. zn. 5 As 54/2013). Zkoumáním dalších možných variant v rámci řízení o výjimce „by byla popřena logická návaznost jednotlivých kroků a procesy SEA a EIA by ztrácely smysl, pokud by jejich výsledek neměl být závazný pro další postupy. Tyto úvahy by se též odehrávaly zcela mimo předmět příslušného správního řízení, který je vymezován žadatelem a odvíjí se od plánovaného umístění konkrétní stavby. V daném řízení chybí jakýkoli prostor pro zvažování jiných variant.“ 17. Z rozsudku NSS sp. zn. 6 As 73/2015 vyplývá, aby stanovisko EIA představovalo překážku pro zkoumání jiných možných podob záměru v rámci řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, musí být v procesu EIA posouzeny varianty, které reálně připadají v úvahu. V rozsudku sp. zn. 5 As 180/2015 NSS konstatoval, že závěry z rozsudku sp. zn. 6 As 73/2015 je třeba vykládat v mezích zákonné pravomoci a působnosti rozhodujícího správního orgánu, neboť pouze v tomto rámci může předmětný správní orgán existenci jiného uspokojivého řešení reálně posuzovat. Dále shledal, že „Kritériem pro posouzení reálnosti konkrétní varianty nejsou toliko hlediska ochrany zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, nýbrž musí být zvažovány i jiné okolnosti a jejich vzájemné vlivy, k jejichž posouzení není správní orgán v řízení o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny oprávněn. Nemá-li tedy správní orgán doloženo, že pro daný úsek prokazatelně existuje jiná reálná varianta trasy, není v rámci posuzování „existence jiného uspokojivého řešení povinen ani oprávněn komplexně posoudit reálnost alternativních dopravních tras, které nebyly v předchozích fázích posouzeny, či naopak již byly odmítnuty.“ 18. Z uvedených východisek soud vycházel při posuzování důvodnosti konkrétně vznesených žalobních námitek.

19. Žaloba není důvodná.

20. První žalobní námitkou žalobce podotkl, že neměl možnost vyjádřit se k podkladům, na základě nichž bylo rozhodnuto v odvolacím i v prvostupňovém řízení. V oznámení o zahájení správního řízení ze dne 8. 1. 2018 byl žalobce vyzván k případnému nahlédnutí do Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 51 A 44/2018 spisu v termínu do 15 dnů ode dne obdržení tohoto oznámení, neboť následně bude ve věci rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že ve správním spise není založen protokol ani úřední záznam ani jiná zmínka o tom, že by se žalobce pokusil do spisu, ve kterém byla žádost o povolení výjimky, ve které byl specifikován její rozsah a označeny veřejně dostupné podklady, nahlédnout, dovozuje z toho zdejší soud, že se žalobce nepokusil seznámit s obsahem správního spisu, a proto nelze namítat, že se nemohl seznámit s podklady rozhodnutí. Žalobci nebylo odepřeno jeho právo seznámit se s podklady pro rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, neboť tohoto práva mohl žalobce ve lhůtě k tomu určené využít. Stejně platí i pro odvolací řízení.

21. Žalobce svého práva o nahlédnutí do spisu nevyužil, přestože k tomu byl vyzván. Nadto žalobce ani blíže nespecifikoval, s jakými konkrétními podklady žalobce neměl příležitost se seznámit, jak uvádí. Soud proto považuje tuto žalobní námitku za nedůvodnou.

22. Krajský soud považuje současně za nutné upozornit na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně obsahu správního spisu v rozsudku ze dne 2. 10. 2015, č. j. 2 As 84/2015 – 61: „Nejvyšší správní soud aprobuje závěr městského soudu, že správní spis nemusí obsahovat veřejně dostupné podklady, jako jsou právní předpisy, opatření obecné povahy nebo odborné publikace a další zdroje informací, kterými správní orgán disponuje díky svému zaměření a jedná se o jeho odborné znalosti. Pokud však jde o odborné publikace nebo nálezovou databázi Agentury, bylo na místě tyto zdroje blíže specifikovat (např. konkrétními citacemi a vyvozením závěrů); nicméně ani takové pochybení, jakým je pouhý obecný odkaz na uvedené zdroje, samo o sobě nepůsobí nezákonnost rozhodnutí.“ V souvislosti s uvedeným názorem zastávaným Nejvyšším správním soudem krajský soud konstatuje, že veškeré podklady, z nichž správní orgány vycházely a z nichž citovaly v napadených rozhodnutích, či na ně odkazovaly v těchto rozhodnutích, byly dostupné na internetových stránkách v informačním systému EIA na webové stránce: https://portal.cenia.cz/eiasea/detail/EIA_JHC181, a proto nebylo nutné tyto podklady zakládat do správního spisu, nicméně žalobce ani absenci těchto listin ve správním spise v průběhu správního řízení nenamítal.

23. Nadto lze konstatovat, že žalobce evidentně podle citací v žalobě vycházel z podkladů, na nichž byla postavena rozhodnutí správních orgánů, čili námitky, co do nemožnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, jsou s ohledem na tuto skutečnost, irelevantní.

24. Žalobce dále namítal, že nedošlo k aktualizaci podkladů o výskytu zvláště chráněných druhů v dotčeném území. K tomu krajský soud uvádí, že správní orgány vycházely z podkladů, které posloužily k prodloužení platnosti stanoviska EIA ze dne 13. 3. 2018. V prodlouženém stanovisku EIA byl konstatován závěr, že nedošlo k podstatným změnám realizace záměru, podmínek v dotčeném území, k novým znalostem souvisejícím s věcným obsahem dokumentace a vývoji nových technologií využitelných v záměru. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl, v čem neaktuálnost podkladů o výskytu zvláště chráněných druhů v dotčeném území spočívá, nemůže soud tuto námitku náležitě přezkoumat. Zdejší soud neshledal žádné skutečnosti, které by změnily stav výskytu zvláště chráněných druhů v dotčeném území ode dne 13. 3. 2018, tudíž potřeba aktualizace všech podkladů nebyla nutná. Správní orgány nepochybily, pokud vycházely z podkladů uložených v informačním systému EIA a dále vycházely z náhodného monitoringu prováděného zaměstnanci Správy při výkonu jiné pracovní činnosti. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 8 51 A 44/2018 25. Krajský soud rovněž nepovažuje námitku žalobce týkající se neaktuálnosti podkladů pro rozhodnutí za důvodnou, neboť má za to, že správní orgány měly zjištěný dostatečně aktuální stav výskytu zvláště chráněných druhů v dotčeném území. Krajský soud nemá důvod pochybovat, že stav výskytu zvláště chráněných druhů setrval v nezměněném stavu od vydání prodloužení platnosti stanoviska EIA. Žalobce sice uváděl, že ornitolog J. H. dospěl k závěru, že zvláště chráněné druhy mohou být dotčeny více, než bylo předpokládáno, avšak tato svá tvrzení již více nedoložil a setrval v rovině tvrzení, neunesl tak své břemeno důkazní. K námitkám týkajícím se střevlíka Menetriesova krajský soud odkazuje na vyjádření žalovaného, který k tomu uvedl následující: „(…) byl nalezen pouze na rašelinné louce v Přírodní památce Úval Zvonková. Jeho populace nebyla záměrem rozšíření silnice III/1634 dotčena, neboť její rozšíření nebylo v tomto úseku realizováno. Nedošlo k umístění nové stavby v oblasti podmáčených luk, šlo pouze o rekonstrukci stávající komunikace ve stávající trase bez rozšíření. Na straně přiléhající k hranici Přírodní památky Úval Zvonková nebyly budovány žádné nové odvodňovací prvky a nedošlo tedy ke změně vodního režimu v lokalitě.“ Podle názoru zdejšího soudu je takové vyjádření žalovaného dostatečně vypovídající o skutečném stavu v dotčené oblasti a mající oporu v podkladech, na základě nichž správní orgány rozhodovaly. Nadto v informačním systému EIA je dostupná Dokumentace vlivů záměru na životní prostředí zpracovaná v říjnu roku 2016, v rámci níž došlo k posouzení vlivů na evropsky významné lokality a ptačí oblasti. V této dokumentaci byl konstatován vliv záměru na střevlíka Menetriesova jako mírně negativní, čili míru takového ohrožení nelze považovat za natolik významnou, aby to mělo zásadní vliv na projednávanou věc. Krajský soud dále dodává, že konzultantem k vypracování této dokumentace byl mimo jiné také již zmiňovaný ornitolog RNDr. J. H..

26. Databáze Agentury ochrany přírody a krajiny (dále jen „AOPK“) je veřejně dostupnou databází, do níž může každý po provedení registrace nahlížet. Z informací z této databáze získaných soud zjistil, že informace v ní jsou pravidelně doplňovány o nejnovější nálezy, nelze se tedy ztotožnit se závěry žalobce, že nedochází k pravidelné aktualizaci.

27. Další žalobní námitka směřovala proti absenci map o výskytu zvlášť chráněných druhů ve správním spise, nicméně k tomu soud uvádí, že mapy o výskytu zvlášť chráněných druhů jsou dostupné v databázi AOPK, žalobci tedy nic nebránilo do ní nahlédnout. K námitce neaktuálnosti dat v této databázi uvedených se soud již vyjadřoval v bodě 26 tohoto rozsudku.

28. Žalobce namítal, že zmiňovaná vlastní znalost Správy o území a monitoring prováděný jejími zaměstnanci nebyly žalovaným ani Správou objasněny a nelze tak výstupy z těchto činností považovat za zákonným způsobem získané podklady. Krajský soud nerozporuje, že Správa mohla získané údaje z pravidelného pozorování při jiné pracovní činnosti zapracovat do nějaké písemné formy, nicméně i přesto by taková zjištění neměla větší vypovídající hodnotu. Krajský soud podotýká, že vlastní znalost Správy o území a monitoring prováděný zaměstnanci Správy při jiné pracovní činnosti nelze považovat za provedení místního ohledání ve smyslu § 54 odst. 3 správního řádu a tedy za důkazní prostředek. Nejednalo se o řízené a cílené jednání Správy za účelem obstarání si důkazů pro rozhodnutí ve věci, nýbrž Správa svou trvalou činností v terénu přirozeně disponuje hojnou znalostí území získanou za roky své existence při své každodenní činnosti. Pokud bychom tvrdili, že ze strany Správy došlo k obstarávání důkazů prostřednictvím místního ohledání, u něhož nebyly splněny zákonné podmínky, došli bychom k absurdní situaci, že místní ohledání trvalo od roku 1991, kdy byla Správa národního parku Šumava zřízena Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 9 51 A 44/2018 ministrem životního prostředí. Argumentace Správy svou tvrzenou znalostí území a monitoringem prováděným při jiných činnostech byla proto podpůrným argumentem Správy pro rozhodnutí ve věci a utvrzením o skutečné znalosti území získané za roky praxe. Krajský soud by považoval za šikanózní, aby po Správě požadoval po každé pracovní činnosti sepsání protokolu o zjištěných skutečnostech či nařízení monitoringu v předmětné věci. Takový postup by byl nejen finančně nákladný, ale zejména by se jednalo o značně časově náročnou záležitost, která by jen osvědčovala informace získané kvalifikovanými osobami z mnohaleté praxe.

29. Další námitka žalobce se týkala nedodržení závazného právního názoru žalovaného vysloveného v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2018, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Správy ze dne 12. 2. 2018. Podle žalobce Správa v novém prvostupňovém rozhodnutí nenapravila pochybení, která jí byla vytýkána žalovaným, a přesto žalovaný nyní napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí potvrdil. K tomu krajský soud uvádí, že žalobce měl i v následném správním řízení možnost nahlédnout do správního spisu, Správa o možnosti využít tohoto práva žalobce informovala dne 6. 6. 2018 v oznámení o pokračování správního řízení. Žalobce žádal o prodloužení lhůty k podání vyjádření, kterému bylo Správou vyhověno, nicméně k nahlédnutí do správního spisu ze strany žalobce nedošlo. Žalobce namítal, že v prvostupňovém rozhodnutí došlo k pouhým kosmetickým změnám oproti původnímu rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018. S tím však zdejší soud nesouhlasí, neboť prvostupňové rozhodnutí bylo jak po stránce kvantitativní, tak také po stránce kvalitativní na vyšší úrovni oproti rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018. Správa dále doplnila správní spis o spis vztahující se k územnímu řízení, které stanovilo podmínky pro umístění stavby, která vychází ze souhlasného stanoviska č. j. KUJCK 28293/2006 OZZL/80/Hon k posouzení vlivů provedení záměru rekonstrukce silnice. Správa v prvostupňovém rozhodnutí rozvedla, že finální podoba rekonstrukce je výsledkem dlouhodobých jednání, a zdůvodnila převahu naléhavého veřejného zájmu nad zájmy ochrany životního prostředí. Správa dále uvedla podklady, z nichž vycházela při rozhodování v projednávané věci. Veškeré odkazované zdroje jsou veřejně dostupné, k čemuž se již zdejší soud vyjadřoval výše v bodu 22. Změna prvostupňového rozhodnutí, k níž došlo napadeným rozhodnutím, se týkala zcela odlišných pochybení, než těch, kvůli nimž bylo rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 zrušeno.

30. Žalobce namítal, že mu byl odepřen přístup k Prodlouženému stanovisku EIA. K tomu soud opětovně konstatuje, že žalobce svého práva nahlédnout do správního spisu nevyužil a nemohl mu proto být odepřen přístup k tomuto dokumentu. Ke skutečnosti, že tento dokument nebyl v písemné podobě založen do správního spisu, krajský soud znovu připomíná, že je veřejně dostupný v informačním systému EIA, a proto nemusel být součástí listinné spisové dokumentace, o čemž se však žalobce ani nemohl přesvědčit, neboť k nahlédnutí do správního spisu z jeho strany nedošlo. Proces EIA skutečně není navazujícím řízením pro řízení o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, nýbrž jde o typický příklad řetězení správních rozhodnutí. V důvodové zprávě k zákonu o ochraně přírody a krajiny bylo ve vztahu k řízení o výjimkách uváděno: „Ze zákona (však) nově explicitně vyplývá, že řízení, ve kterých se vydávají tzv. podkladová rozhodnutí (např. povolení ke kácení či výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny), která sama o sobě nepředstavují povolení umístění nebo provedení záměru, do rozsahu definice navazující řízení nespadají.“ K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 As 299/2018 – 69: „(…) To potom jednoznačně potvrdila i navazující Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 10 51 A 44/2018 novelizace zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Krajský soud v napadeném rozsudku také připomenul, že k povaze rozhodnutí o povolení výjimky se několikrát vyjadřoval i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, č. j. 6 As 48/2006, rozsudek ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012 - 38), který rozhodnutí o udělení či neudělení výjimky charakterizoval jako samostatné správní rozhodnutí o žádosti adresáta, které má samostatný předmět řízení. Tímto rozhodnutím se závazně určuje, zda konkrétní záměr, který hodlá žadatel učinit, je nebo není možno z hlediska zvýšené ochrany přírody na daném území připustit. Ve stavu k tomuto předmětu řízení jde o rozhodnutí konečné, avšak k vlastní realizaci záměru je třeba dalších rozhodnutí. Jde o příklad typického řetězení jinak samostatných správních rozhodnutí, kdy zamyšlený zásah lze realizovat výlučně v případě pozitivní podoby všech. Toto rozhodnutí (v kladném případě), samostatně stanoví podmínky, které je povinen žadatel respektovat, a to nezávisle na podmínkách vymezených v dalších souběžně vydaných či navazujících rozhodnutí. Z výše uvedeného lze rezumovat, že proces posuzování vlivů na životní prostředí EIA je nezávislý na řízení o povolení výjimky. (…) Řízení o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a řízení o stanovisku EIA jsou na sobě nezávislá, řízení o výjimce není navazujícím řízením.“ 31. Skutečnost, že řízení o výjimce podle § 56 ZOPK není navazujícím řízením na řízení o stanovisku EIA, však nic nemění na tom, že se jedná o řízení, která spolu úzce souvisí a není proto překvapivé, když Prodloužení stanoviska EIA posloužilo jako jeden z podkladů pro rozhodnutí o předmětné výjimce.

32. Žalobce namítal systémovou podjatost v procesu prodloužení stanoviska EIA a v důsledku toho označil Prodloužení stanoviska EIA za nezákonný podklad. K tomu krajský soud sděluje, že namítaná podjatost se nevztahuje k posuzované věci, krajskému soudu nepřísluší hodnotit námitku systémové podjatosti v jiném řízení. Žalobce měl takovou námitku vznést v řízení o prodloužení stanoviska EIA, nyní platí pro Prodloužení stanoviska EIA presumpce správnosti, neboť se jedná o veřejnou listinu. Tvrzení žalobce na podporu namítané systémové podjatosti, v němž uvádí politický zájem na záměru projednávané silnice, považuje zdejší soud v předmětném řízení za účelové. V řízení o udělení výjimky podle § 56 ZOPK dochází k posuzování, zda jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, což je hodnoceno podle podkladů, které jsou k dispozici. Veškeré námitky směřující proti procesu prodloužení stanoviska EIA proto nelze vypořádávat, neboť se míjí s předmětem projednávaného řízení.

33. Další žalobní námitkou žalobce rozporoval pouze částečnou změnu prvostupňového rozhodnutí učiněnou v odvolacím řízení. Žalobce namítal, že nedošlo ze strany žalovaného k úplnému vyčerpání celého obsahu odvolání a pro pouhou změnu prvostupňového rozhodnutí nebyly splněny předpoklady. K tomu zdejší soud sděluje, že, ačkoliv žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí uvedl, „Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu mění rozhodnutí Správy Národního parku Šumava č. j. NPS 05325/2018 ze dne 29. 6. 2018, kterým byla Jihočeskému kraji, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, povolena výjimka dle § 56 odst. 1 a 2 ZOPK v souvislosti s rekonstrukcí silnic č. III/1631, III/1632 a III/1634 v úseku Nová Pec – Zadní Zvonková, tak, že z výroku rozhodnutí vypouští podmínku č. 6 a stávající podmínku č. 7 označuje jako podmínku č. 6“, aniž by dále ve výroku uvedl, jakým způsobem rozhodl o zbytku rozhodnutí, nemá to za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo jednoznačné, jakým způsobem žalovaný rozhodl o zbytku rozhodnutí a tedy, že ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Krajský soud neshledal v této souvislosti porušení zákonnosti, které by vedlo ke zrušení Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 11 51 A 44/2018 napadaného rozhodnutí jen pro uváděné pochybení ve formulaci výroku. Takový postup by představoval znaky přepjatého formalismu a způsobil by rozpor se zásadami efektivity a hospodárnosti řízení. Napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí splňovaly veškeré formální náležitosti, byly řádně zdůvodněny a v žádném ohledu nevykazovaly nezákonnost.

34. K další žalobní námitce soud uvádí, že řízení o výjimce podle § 56 ZOPK se týkalo pouze fáze realizace záměru rekonstrukce, neboť v tomto rozsahu bylo o výjimku požádáno. Z toho důvodu došlo ke zrušení podmínky č. 6 v prvostupňovém rozhodnutí. Žalovaný správně konstatoval, že nelze do řízení o výjimce pro fázi realizace záměru rekonstrukce výslovně zahrnovat taktéž fázi provozu. Projednávaná silnice již v území je dlouhodobě umístěna a plní, byť nedostatečně, svou funkci. Vlivy plynoucí z jejího provozu jsou z toho důvodu známy. Pro řízení o výjimce je nezbytné posoudit nově vzniklé vlivy související s rekonstrukcí již stávající silnice. Podle prvostupňového rozhodnutí na straně 17 nedojde ke zvýšení dopravní zátěže a vliv provozu na složky životního prostředí zůstane stejný jako před rekonstrukcí. Krajský soud hodnotí proto tvrzení žalobce o zvýšení atraktivity jako pouhé spekulace, které nejsou založené na žádných relevantních argumentech. Dále soud uvádí, že argumentace správních orgánů byla přesvědčivá a podložená, naproti tomu tvrzení žalobce nebyla nikterak prokázána a nebyla opřena o žádné relevantní údaje. Krajskému soudu příslušelo hodnotit zákonnost vydaného rozhodnutí na rekonstrukci silnice. S ohledem na existenci stávající silnice a známé dopady jejího provozu, nelze tudíž předjímat, že výjimka ve stávajícím rozsahu nebude dostačující i pro kolaudaci a její provoz. Pro takový případ není vyloučeno, jak uvedl NSS v rozsudku sp. zn. 6 As 299/2018, pokud nebude výjimka dostačující a v potřebném rozsahu, vést řízení o další výjimce následně. Příslušné hodnocení provádí dotčené orgány v navazujících řízeních.

35. Nedůvodná byla i další námitka žalobce, že došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius, neboť nebyla naplněna charakteristika tohoto institutu. Obecná úprava zásady zákazu reformatio in peius je zakotvena v § 90 odst. 3 správního řádu, podle něhož: „Odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.“ Smyslem zásady je zabezpečit možnost účastníků správního řízení podávat opravné prostředky a přitom je zbavit obavy, že by si mohli v důsledku podaného opravného prostředku přivodit zhoršení situace. Tato zásada musí být bez výjimky dodržena i tehdy, pokud odvolací správní orgán rozhodne o zrušení napadeného rozhodnutí a věc vrátí správnímu orgánu I. stupně k novému rozhodnutí. V předmětném řízení k porušení této zásady nedošlo, neboť skutečnost, že žalovaný zrušil podmínku č. 6, neměla negativní dopad do sféry žalobce, ke zhoršení jeho postavení, ztížení situace, apod. tím nedošlo. Podmínka č. 6 šla nad rámec projednávaného řízení, a proto došlo k jejímu vypuštění. V žádném případě se však nejednalo o zhoršení postavení žalobce. Jak bylo již opakovaně zmiňováno, podmínka č. 6 se vztahovala k fázi provozu, zbylé podmínky upravovaly pouze fázi realizace záměru. Krajský soud shrnuje, že vypuštěním podmínky č. 6 upravující období po ukončení rekonstrukce, čili fázi provozu, nedošlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius, neboť stanovením této podmínky byl překročen rámec předmětu řízení.

36. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí byla soudem shledána rovněž zcela nedůvodnou. Žalovaný i Správa popsali, jakými úvahami a podklady se při svém Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 12 51 A 44/2018 rozhodování řídili. Krajský soud nemá pochybnosti ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí a nepovažuje za nutné se k této námitce podrobněji vyjadřovat, neboť skutečnost, že rozhodnutí byla přezkoumatelná, implicitně vyplývá z vypořádání ostatních námitek.

37. Pokud žalobce dále namítal potřebu řešit fázi provozu a nesouhlasil s tím, že se žádná uložená podmínka nevztahovala na fázi užívání zrekonstruované silnice, kdy se zvýší její atraktivita, a tím dojde k nárůstu počtu automobilů, pak správa v prvostupňovém rozhodnutí uvedla, že se dopravní zátěž nezvýší a vliv provozu na složky životního prostředí zůstane stejný. Správní orgány vycházely z předpokladu, že ve špičkách během rekreačních sezón nepřevýší počet aut za 24 hodin číslo 500. Krajský soud ve shodě se správními orgány konstatuje, že předmětná silnice již existovala a byla plně využívána. Soud proto zdůrazňuje, že se nejedná o umístění nového záměru do území, který by znamenal novou zátěž pro okolí. Ke zvýšení vlivu na životní prostředí může dojít samotnou rekonstrukcí silnice, a právě to mělo být v předmětném řízení posuzováno. Možné dopady fáze provozu pochopitelně nemohou být však zcela vynechány a Správa proto zhodnotila případné dopady a dospěla k závěru, že ke zvýšení vlivu nedojde. Je zcela logické, že u nově umisťované stavby musí být zhodnocena také rizika vyplývající z jejího užívání. V daném případě rekonstrukce silnice zvýšený negativní vliv na okolí a složky životního prostředí nebyly prokázány. Riziko kolize se zvláště chráněnými druhy živočichů migrujících přes předmětnou silnici bylo i před rekonstrukcí a nelze na základě hypotézy, že s rekonstruovanou silnicí dojde ke zvýšení její využitelnosti, přistoupit ke zcela zásadním obratům v jejím užívání. Krajský soud se seznámil též s podklady rozhodnutí a vlivy souvisejícími s rekonstrukcí silnice a nedospěl k závěrům odlišným od závěrů správních orgánů. Správní orgány staví svá tvrzení a předpoklady na zkušenostech z předcházejícího provozu silnice, na svých znalostech okolí a podkladech užitých k rozhodnutím, v nichž nebyla učiněna taková zjištění a hodnocení, která by rekonstrukci silnice a její provoz spojovala s vysoce negativními následky. Odůvodnění napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí byla přesvědčivá a nevzbuzující žádné pochybnosti ohledně hodnocení jednotlivých vlivů.

38. Krajský soud k této námitce uzavírá, že správní orgány posoudily fázi rekonstrukce, pro kterou stanovili nezbytné podmínky, a při hodnocení fáze provozu nedospěly k žádným odchylkám a výrazným změnám oproti předcházejícímu užívání silnice. Soud znovu zdůrazňuje, že se nejedná o nový záměr stavby, a proto posuzování fáze provozu se omezí pouze na zjištění, zda vyvstanou nějaká nová rizika.

39. Další žalobní námitka se týkala libovůle žalovaného při rozhodování, čímž nebyla dodržena povinnost rozhodovat ve skutkově shodných nebo podobných případech bez nedůvodných rozdílů. Tuto žalobní námitku žalobce spojoval zejména s nezohledněním fáze provozu.

40. Krajský soud ve shodě s žalovaným konstatují, že na jednotlivé fáze (fáze rekonstrukce, fáze provozu) je nezbytné při posuzování v řízení o povolení výjimky podle § 56 ZOPK pohlížet zcela nepochybně jako na jeden celek, nicméně opětovně je nezbytné zdůraznit, že fáze provozu již probíhala, čili ústředním předmětem celého projednávání je fáze rekonstrukce již existující silnice, na kterou ostatně byla výjimka žádána. Silnice nebude umístěna na nové území, nedojde ke zcela novým neočekávatelným změnám, proto je Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 13 51 A 44/2018 posuzována zejména fáze rekonstrukce, v rámci které může dojít k výraznějším změnám a zásahům do okolí. Tvrzení žalobce, že mělo být dodrženo důsledně oddělení fáze provozu od fáze rekonstrukce, krajský soud opětovně vypořádává tak, že se hodnotí do jisté míry všechny fáze jako celek, nelze zcela odhlédnout od fáze provozu, nicméně se jedná o fázi, která již naplno probíhala. Naprosto se lze ztotožnit s tvrzením žalobce, že pokud by docházelo k hodnocení pouze fáze rekonstrukce, zcela jistě by neexistoval veřejný zájem na pouhé rekonstrukci a jistě by tento zájem nepřevažoval nad zájmem ochrany přírody, ovšem žalobce tímto způsobem vede celou polemiku ad absurdum, což nelze relevantně vypořádávat.

41. Žalobce dále namítal, že § 56 ZOPK je nezbytné vykládat eurokonformním způsobem. K eurokonfortnímu výkladu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015 – 40: „K tomu, aby stanovisko EIA skutečně představovalo překážku pro zkoumání jiných možných podob záměru v rámci řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody, musí být v rámci procesu EIA posouzeny ty varianty záměru, které reálně připadají v úvahu. Jestliže posuzování vlivů na životní prostředí pomine některou variantu, která by mohla představovat menší zásah do předmětu ochrany zákona o ochraně přírody, nezbývá, než aby ji plnohodnotně posoudil orgán ochrany přírody v řízení o výjimce ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. V takovém případě totiž stanovisko EIA neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr, že „neexistuje jiné uspokojivé řešení“. Pokud by ani v rámci řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody nedošlo ke zkoumání této otázky, tak by hrozilo, že Česká republika poruší své závazky vůči EU vyplývající z čl. 16 odst. 1 evropské směrnice o stanovištích (srov. též čl. 16 odst. 3 směrnice o stanovištích, podle něhož by měla Česká republika ve zprávě o odchylkách od čl. 12 - 15 podávané každé dva roky Evropské komisi odkázat na odmítnuté alternativy). Nyní předestřený výklad je tak výkladem eurokonformním, při němž Nejvyšší správní soud využil směrnici o stanovištích jako výkladovou pomůcku pro interpretaci vzájemného vztahu zákona o ochraně přírody a krajiny a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). (…) Provedenou úvahu lze podpořit i odkazem na případ Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. listopadu 2003, C-434/01, Komise proti Spojenému Království. Zde se vláda Spojeného Království úspěšně bránila žalobě podané Evropskou komisí kvůli údajné nedostatečné transpozici směrnice o stanovištích poukazem na to, že i když místní úřad územního plánování nemá jednoznačně danou povinnost hodnotit při povolování záměru veškerá kritéria požadovaná v čl. 16 odst. 1 citované směrnice, toto hodnocení následně v plném rozsahu a nezávisle na již uděleném povolení provádí ústřední úřad, který vydává pro záměr výjimku ze zákonných zákazů zasahovat do vývoje druhů chráněných právem Evropských společenství. V jiném rozsudku ze dne 10. května 2007, C-508/0, Komise proti Rakousku, Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil, že „[111] ... podle čl. 16 odst. 1 směrnice musí každé opatření přijaté na vnitrostátní úrovni, které se odchyluje od zákazů stanovených směrnicí, podléhat podmínce, že neexistuje jiné uspokojivé řešení.“. Nejvyšší správní soud doplňuje, že výše předestřené úvahy nemají být branou k bezbřehé revizi procesů posuzování vlivů na životní prostředí v následných správních řízeních. Týkají se – s ohledem na uvedenou argumentaci – jen řízení podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody, a to pouze v tom rozsahu, kdy předmětem žádosti je též výjimka pro rostlinný či živočišný druh, který je předmětem ochrany podle práva Evropské unie. Dále pak musí jít o situaci, kdy není zřejmé, proč byla určitá varianta vyloučena z posuzování v rámci EIA, ačkoliv jde o variantu reálnou a uskutečnitelnou, a zároveň je věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat menší zásah do přirozeného vývoje těch druhů rostlin a Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 14 51 A 44/2018 živočichů, které jsou chráněny podle práva Evropské unie. Žalovaný se touto otázkou nezabýval, proto není zřejmé, zda tyto podmínky jsou v daném případě splněny.“ 42. V prvostupňovém rozhodnutí je výslovně na straně 8 a 9 uváděno, že bylo zpracováno více variantních řešení a zvolená varianta byla zapracována do dokumentace EIA a následných stupňů projektové dokumentace pro územní a stavební řízení. Správa konstatovala, že varianta rekonstrukce silnice bez rozšíření a směrové úpravy je ve své podstatě totožná s variantou nulovou, kterou je ponechání silnice ve stávajícím stavu. S uvedeného tedy vyplývá, že k eurokonformnímu výkladu došlo, posuzování jednotlivých variant proběhlo již v procesu EIA a byla vybrána ta nejvhodnější varianta, což bylo náležitě odůvodněno. Krajský soud proto hodnotí námitku žalobce o absenci výkladu § 56 ZOPK euronkonformním výkladem za nedůvodnou. Podrobnější argumentaci soud k této námitce již neposkytuje, neboť má za to, že žalobce nenamítal v zásadě nic nového oproti argumentům již zmíněným v žalobě dříve.

43. K námitce nemožnosti stanovit podmínky pro fázi provozu pomocí stavebního povolení dle § 115 odst. 1 stavebního zákona, krajský soud sděluje, že se jedná o námitku, která se míjí s předmětem řízení. Krajskému soudu v předmětné věci nepřísluší hodnotit, jaké podmínky lze stavebním povolením ukládat a jaké již nelze. Krajský soud pouze odkazuje na znění § 115 odst. 1 stavebního zákona, které stanoví, že ve stavebním povolení stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. (pozn. podtrženo soudem). Krajský soud shledává tuto námitku nedůvodnou, neboť se nevztahuje k projednávané věci.

44. Další žalobní námitka směřovala proti nesplnění podmínek vyžadovaných v § 56 ZOPK pro udělení výjimky. Podle § 56 odst. 1 ZOPK výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 46 odst. 2, § 49 a § 50 v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, povoluje na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah, orgán ochrany přírody. U zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, lze výjimku podle věty první povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 2, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany. Podle § 56 odst. 2 písm. c) ZOPK výjimku ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů lze povolit v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru a důvodů s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí.

45. Žalobce především namítal, že pro to, aby byla umožněna výjimka dle § 56 ZOPK je nezbytné, aby neexistovalo jiné uspokojivé řešení. Žalobce není přesvědčen, jde-li na části silnice budovat pouze výhybny a na další části dojde k plošnému rozšíření, že se skutečně jedná o jediné uspokojivé řešení a nelze provést pouhé výhybny po celé délce silnice. Krajský soud k tomu sděluje, že zdůvodnění neexistence jiného uspokojivého řešení bylo podrobně rozepsáno v prvostupňovém rozhodnutí zejména na stranách 8 – 10, stejně tak žalovaný zdůvodnil stručně, avšak naprosto srozumitelně, že se jedná o variantu nejschůdnější v daném území a zároveň maximálně šetrnou. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 15 51 A 44/2018 46. Jen pro úplnost krajský soud opakuje nejdůležitější závěry, které vedly ke zvolení varianty rekonstrukce silnice. Úsek mezi osadami Přední Zvonková a Zadní Zvonková prochází nejcennějším územím celé trasy rekonstruované silnice, z důvodu, že právě zde může dojít k největšímu možnému negativnímu působení na zvláště chráněné rostliny a živočichy z celé trasy, a proto dojde v této části k zachování stávající šíře silnice s výhybnami. V úseku mezi obcí Nová Pec a osadou Přední Zvonková bude silnice rozšířena, neboť se nejedná o natolik významnou oblast s vysokým výskytem zvláště chráněných druhů, a proto je rekonstrukce tohoto typu možná. Rekonstrukce celé silnice má jednoznačně celospolečenský význam, neboť dosavadní stav značně ohrožuje účastníky silničního provozu, jejich majetek a zdraví, a proto lze zcela nepochybně konstatovat veřejný zájem. Silnice neumožňuje bezpečné vyhýbání vozidel z důvodu její proměnné šíře 3m – 5m, což ještě vyhrocuje hustá cyklistická doprava v tomto úseku v letních měsících. Kromě nevyhovující šířky je silnice podle správních orgánů hodnocena jako v havarijním stavu, veřejný zájem na její rekonstrukci je s ohledem na konstatované okolnosti i podle názoru soudu vysoký a vliv rekonstrukce silnice na životní prostředí je podstatně nižší. Krajský soud tudíž i tuto námitku shledává nedůvodnou.

V. Závěr a náklady řízení

47. Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba žalobce důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

48. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladu řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byla úspěšná žalovaná, který nevynaložila žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a soud proto žalované i přes její úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osobám zúčastněným na řízení soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal s odkazem na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení soud žádnou povinnost neuložil, nemají osoby zúčastněné na řízení právo na přiznání nákladů řízení. Tyto osoby se ostatně ani jednání před soudem neúčastnily.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 16 51 A 44/2018 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 17. července 2019 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.