51 A 54/2016

Rubrum

51A 54/2016 - 58 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) L. T. T. H., nar. X, f) L. L. T., nar. X, g) D. V. D., nar. X, ch) N. X. T., nar. X, j) V. V. C., nar. X, k) N. V. H., nar. X, l) P. D. H., nar. X, m) H. V. T., nar. X, n) N. T. N. L., nar. X, všichni zastoupeni Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Žalobci se u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobou podanou dne 25. 11. 2016 domáhají ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřují v tom, že žalovaný dosud nerozhodl o jejich žádostech o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), které podali dne 25. 4. 2016 prostřednictvím datové zprávy a tato elektronická podání následně dle Pokračování - 2 - 51A 54/2016 svého názoru osobně doplnili dne 26. 4. 2016 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“). Žalobci ke genezi věci uvedli, že jim, ani jejich zaměstnavateli společnosti Faurecia Components Písek, s. r. o. se nepodařilo přihlásit se v aplikaci Visapoint a řádně si tak zaregistrovat termín pro osobní podání jejich žádostí o zaměstnanecké karty. Z toho důvodu se žalobci v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48 (veškerá citovaná judikatura správních soudů je dostupná z www.nssoud.cz), rozhodli svoje žádosti o zaměstnanecké karty podat osobně u zastupitelského úřadu, přičemž postupovali podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 – 35, a podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 642/2013 (dostupného z http://nalus.usoud.cz). Žalobci své žádosti podali nejprve elektronicky prostřednictvím datové zprávy a následně ve smyslu § 37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tato podání podle svého názoru osobně doplnili, čímž splnili podmínku podání žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců. Žalobci se dostavili na zastupitelský úřad k osobnímu podání (doplnění) svých žádostí o zaměstnaneckou kartu v souladu s § 37 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, nicméně postupem zastupitelského úřadu jim bylo znemožněno předat jejich žádosti do dispozice zastupitelského úřadu, neboť zaměstnanci tohoto úřadu odmítli převzít jakékoli jejich podání, a to včetně stížností, v jejichž příloze následně žalobci chtěli své žádosti podat. Tímto odmítnutím přijetí osobního podání žádostí se podle názoru žalobců jejich žádosti dostaly do dispozice zastupitelského úřadu a řízení o nich bylo zahájeno dne 25. 4. 2016, tj. dnem, ve kterém žalobci podali žádosti o zaměstnanecké karty elektronicky, neboť se v pětidenní zákonné lhůtě podle § 37 odst. 4 správního řádu dostavili k osobnímu podání žádostí, které však zastupitelský úřad nepřijal. Tento svůj názor žalobci opírají o § 37 odst. 1 a 6 a § 44 odst. 1 správního řádu s odkazem na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, podle něhož je podstatné, že žádost o povolení trvalého či dlouhodobého pobytu „byla v souladu s § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu.“ Na podporu svých tvrzení žalobci navrhli provést dokazování výslechem velvyslance České republiky ve Vietnamu Mgr. M. K. a dále obrazovými a zvukovými záznamy pořízenými při pokusu o osobní podání žádostí žalobců dne 26. 4. 2016 na zastupitelském úřadě. K podané žalobě přiložili žalobci řadu listin, kterými rovněž navrhli provést dokazování. Žalobci předložili vyplněné tiskopisy žádostí o zaměstnanecké karty spolu s doručenkami o jejich zaslání do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí k rukám zastupitelského úřadu spolu s průvodními dopisy a dále žádost o vstřícnost adresovanou dne 28. 4. 2016 Ministerstvu zahraničních věcí a odpověď Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 5 2016. Žalobci se svými žalobními petity domáhali toho, aby krajský soud uložil žalovanému, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku vydal rozhodnutí ve věci správních řízení vedených o žádostech žalobců o vydání zaměstnanecké karty, přičemž tato řízení byla zahájena elektronickým podáním žádostí dne 25. 4. 2016 a jejich potvrzením ve formě jejich osobního podání na zastupitelském úřadě dne 26. 4. 2016. Pokračování - 3 - 51A 54/2016 Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul skutkový stav a uvedl, že s žalobci nebylo a není vedeno žádné správní řízení, které by se týkalo jakékoli jejich žádosti o povolení jejich pobytu na území České republiky. Žalovaný dále odkázal na přípis zastupitelského úřadu ze dne 24. 10. 2016, ve kterém tento úřad konstatuje, že žalobci na zastupitelském úřadě žádosti o zaměstnanecké karty nepodali. Žalovaný je přesvědčen, že žádosti žalobců se nedostali řádným způsobem do dispozice zastupitelského úřadu. Z tohoto důvodu nemá žalovaný podmínku osobního podání žádostí za splněnou, řízení o žádostech žalobců nebyla zahájena, a proto žalovaný nemohl být nečinný. Z toho důvodu shledává žalovaný podanou žalobu bezpředmětnou. V replice k vyjádření žalovaného žalobci podotkli, že pokyn velvyslance nepřijímat žádná osobní podání směřoval výlučně proti nim a nikoliv proti všem podatelům obecně. Tímto pokynem podle žalobců nastala situace, kdy zastupitelský úřad jejich žádostmi disponoval. Dne 9. 12. 2016 obdržel krajský soud zpětvzetí žaloby žalobců b) P. P. H., nar. X, c) N. M. T., nar. X, d) P. V. T., nar. X, e) P. D., nar. X, h) T. T. P. T., nar. X a i) N. M. H., nar. X. Usnesením ze dne 15. 12. 2016, č. j. 51 A 54/2016 – 45, vzal krajský soud zpětvzetí žaloby uvedených žalobců na vědomí a rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Ze správního spisu vyplynuly pro projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dopisem ze dne 28. 4. 2016 požádali žalobci prostřednictvím svého zástupce Ministerstvo zahraničních věcí o vstřícnost, popsali podání jejich žádostí a požádali ministerstvo, aby přikázalo zastupitelskému úřadu žádosti žalobců přijmout. Ministerstvo zahraničních věcí v přípisu ze dne 3. 5. 2016 sdělilo, že nemůže zastupitelskému úřadu přikázat, aby převzal žádosti žalobců, dále citovalo relevantní judikaturu ve vztahu k podávání žádostí o trvalý či dlouhodobý pobyt a zástupce žalobců byl poučen o možnosti podat písemnou stížnost. Ve správním spise je rovněž založen průvodní dopis žalobce a) ze dne 25. 4. 2016 k elektronicky zaslané žádosti o zaměstnaneckou kartu, přičemž je v něm konstatováno, že žalobce toto podání v souladu s § 37 odst. 4 správního řádu osobně doplní, k čemuž žádá o umožnění vstupu do zastupitelského úřadu. Podáním ze dne 20. 10. 2016 podali žalobci ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jakožto nadřízenému orgánu žalovaného návrhy na opatření proti nečinnosti, a to z důvodů rozvedených v podané žalobě. O těchto návrzích bylo rozhodnuto usneseními ze dne 24. 10. 2016 pro jednotlivé žalobce tak, že návrhům na učinění opatření proti nečinnosti žalovaného nebylo vyhověno. Z odůvodnění těchto usnesení plyne, že bylo zjištěno, že žalobci podali dne 25. 4. 2016 své žádosti elektronicky, nicméně k osobnímu podání na zastupitelském úřadě již nedošlo. Ve správním spise je dále založeno sdělení zastupitelského úřadu ze dne 24. 10. 2016, č. j. 2765/2016-HANOI, podle něhož nebyly na zastupitelském úřadě žádosti žalobců podány, stejně jako žádný z pracovníků zastupitelského úřadu neověřil totožnost žalobců. Krajský soud posoudil žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného v mezích žalobních bodů a rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Pokračování - 4 - 51A 54/2016 Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Z předloženého správního spisu plyne, že žalobci řádně v souladu s uvedeným ustanovením bezvýsledně vyčerpali prostředek k ochraně proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Posouzení eventuální nečinnosti žalovaného spočívá na zodpovězení toho, zda bylo řízení o žádosti žalobců o vydání zaměstnanecké karty - jedné z forem dlouhodobého povolení k pobytu na území České republiky – vůbec zahájeno či nikoli. Žalobci v podané žalobě popisují snahu o registraci v aplikaci Visapoint. Otázky spjaté s aplikací Visapoint nepovažuje krajský soud v této věci za podstatné, neboť registrace v této aplikaci není předpokladem zahájení řízení o žádosti, ale pouhým administrativním nástrojem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 8 A 12/2016 – 28, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 8 A 168/2015 – 32). Žalobci ve své podstatě proti nemožnosti registrace v této aplikaci nebrojí, pouze konstatují svůj neúspěšný procesní postup, poukazují na faktické problémy této aplikace, a proč ji nevyužili, resp. nemohli využít. Krajský soud vycházel z dosavadní judikatury, na kterou odkazují i sami žalobci, zejména pak ze závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48. V tomto rozsudku bylo uvedeno, že „při posouzení sporné otázky, zda bylo povinností stěžovatele (Ministerstva vnitra – pozn. KS) o žádosti účastnice řízení rozhodnout, je třeba vyjít z ust. § 44 odst. 1 správního řádu, podle něhož je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Ve správních řízeních lze pro formu podání žádosti využít všech způsobů uvedených v ust. § 37 odst. 4 správního řádu, tj. písemně, ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně dalšími způsoby, je-li potvrzeno, popřípadě doplněno, některým z uvedených způsobů ve lhůtě pěti dnů. Pro zahájení řízení o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu však platí několik výjimek. Předně podle ust. § 169 odst. 13 (nyní odst. 15 – pozn. KS) zákona o pobytu cizinců cizinec, který není uveden v právním předpise vydaném podle ust. § 182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců (takovou cizinkou je i účastnice řízení), je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je státním příslušníkem, popř. jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením odloží, přičemž usnesení pouze poznamená do spisu. Další omezení vyplývá z ust. § 169 odst. 14 (nyní odst. 16 – pozn. KS) zákona o pobytu cizinců, podle něhož žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad však může v odůvodněných případech od této povinnosti upustit.“ Pokračování - 5 - 51A 54/2016 Krajský soud tedy předně zhodnotil, zda žalobci podali své žádosti takovým způsobem, aby bylo možné řízení o nich považovat za zahájená. Aplikací uvedeného na nyní projednávaný případ nelze než konstatovat, že řízení o žádostech žalobců o zaměstnaneckou kartu nebyla zahájena a žalovaný tak nemůže být ohledně posuzovaných žádostí nečinný. Žalobci podali své žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 37 odst. 4 správního řádu elektronicky do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí k rukám zastupitelského úřadu. Následujícího dne se žalobci dostavili na zastupitelský úřad, aby svá podání osobně doplnili. Takový postup je však v rozporu s § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení výslovně stanovuje povinnost cizince podat tuto žádost osobně jako zákonný předpoklad pro zahájení řízení, jehož nedostatek nelze napravovat postupem podle § 37 odst. 4 správního řádu jako odstranění nedostatku formy podání. Jak dovodil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 642/13, ustanovení § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců „obsahující požadavek osobního podání žádosti je speciálním ustanovením (lex specialis) k § 37 odst. 4 správního řádu.“ K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v již uvedeném rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, stejně jako i v dalším žalobci uváděném rozsudku ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 – 35. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „požadavek osobního podání je speciálním ustanovením k ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu, podle něhož je podání možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití zaručeného elektronického podpisu. V § 37 odst. 4 správního řádu je tak obsažen jednak požadavek na formu podání (písemně nebo ústně) a dále požadavek na možné způsoby jeho doručení (elektronicky se zaručeným podpisem). Ustanovení § 169 odst. 14 (nyní odst. 16 – pozn. KS) zákona č. 326/1999 Sb., obsahuje navíc speciální požadavek výhradně osobního doručení žádosti přímo osobou žadatele. Jedná se o speciální právní úpravu ve vztahu k § 37 odst. 4 správního řádu, která má před úpravou obecnou přednost. Forma podání je rovněž upravena ve vztahu k § 37 odst. 4 správního řádu ustanovením speciálním, a to v § 42 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, explicitně jako forma písemná, navíc s tím, že podání musí být učiněno na úředním tiskopisu. Právě v předepsané písemné formě podání a ve stanoveném způsobu osobního doručení spočívá specialita vůči správním řádem umožněné formě ústního podání do protokolu, kdy se podatel již z podstaty věci dostaví ke správnímu orgánu osobně, anebo tak učiní jeho zmocněný zástupce, pokud ovšem není zvláštním zákonem vyžadována osobní účast podatele u tohoto úkonu, jako je tomu v případě § 169 odst. 14 (nyní odst. 16 – pozn. KS) zákona o pobytu cizinců.“ Uvádí-li žalobci, že postupovali v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a po elektronickém podání se dostavili toto podání osobně potvrdit, nelze se s jejich názorem ztotožnit, neboť ze shora uvedeného plyne, že osobní podání žádosti cizincem je speciálním požadavkem na podání upraveným v zákoně o pobytu cizinců, jež vylučuje v souladu se zásadou lex specialis derogat legi generali aplikaci obecných ustanovení správního řádu. Vzhledem k tomu, že elektronické podání žádostí žalobců nelze v této věci akceptovat, je zřejmé, že žalobci se dne 25. 4. 2016 nedostavili své elektronicky podané žádosti osobně doplnit či potvrdit, nýbrž ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu fakticky je podat. K obdobnému závěru dospěl i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 3. 2016, č. j. 3 A 108/2015 – 35, v jehož případě žalobkyně podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu prostřednictví e-mailu a následně se dostavila svoji žádost podat osobně. K učiněnému Pokračování - 6 - 51A 54/2016 e-mailovému podání nebylo Městským soudem v Praze přihlédnuto neboť „právě (…) dne (osobního podání – pozn. KS) došlo k řádnému podání žádosti. Podstatné je, že žádost byla podána osobně na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu.“ V případě žalobců je však nutno konstatovat, že tito své žádosti osobně do dispozice zastupitelského úřadu nepředali. Žalobci sami v žalobě uvádějí, že osobní podání žádostí ani příp. stížností jim nebylo na zastupitelském úřadě umožněno. Pokud jejich žádosti na zastupitelském úřadu nebyly převzaty, tudíž nebyly osobně předány podle § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, nelze dovozovat to, že se žádosti dostaly do faktické dispozice zastupitelského úřadu, jak dovozují žalobci. Tato konstrukce je pouze domněnkou žalobců, která však nevyplývá z žádného právního předpisu. Po skutkové stránce má přitom krajský soud i s ohledem na žalobní tvrzení žalobců za prokázané, že se jim nepodařilo žádosti na zastupitelském úřadu osobně podat. Z uvedených důvodů krajský soud shodně se žalovaným k žádostem podaným datovou zprávou nepřihlédl, neboť byly podány v rozporu s uvedenou právní úpravou a z důvodu absence jejich osobního podání nevyvolaly účinek zahájení řízení. Je vhodné též zdůraznit, že nedodržení povinnosti osobního podání není nedostatkem formy podání, kterou by bylo možné odstraňovat postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu, neboť nedostatek způsobu doručení není v tomto případě vadou žádosti samé (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 642/13). Z obsahu předloženého správního spisu, stejně jako z podané žaloby, jednoznačně plyne, že žalobci nepředali své žádosti fyzicky, osobně, do faktické dispozice zastupitelského úřadu. Tato skutečnost je klíčová pro posouzení, zda byla naplněna dikce § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců a zda řízení o žádostech žalobců bylo zahájeno. Na základě shora uvedeného je nutné uzavřít, že řízení o žádostech žalobců zahájeno nebylo. Na tomto závěru krajského soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobcům mělo být zaměstnanci zastupitelského úřadu znemožněno učinit jakékoli osobní podání v den, kdy se na zastupitelský úřad dostavili (dne 26. 4. 2016). Co se týče jednání zaměstnanců zastupitelského úřadu, ze správního spisu je krajskému soudu znám obsah žádosti žalobců o vstřícnost ze dne 28. 4. 2016, stejně jako odpověď Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 5. 2016. Žalobci ve své podstatě namítají, že žalovaný, resp. zastupitelský úřad, jim neposkytl dostatečnou součinnost k tomu, aby mohli své žádosti osobně podat, stejně jako aby mohli podat v daný okamžik stížnosti na postup zaměstnanců zastupitelského úřadu s jejich žádostmi v příloze. Toto tvrzení však nelze z povahy věci v tomto typu řízení posuzovat, neboť i pokud by krajský soud dospěl k závěru, že zastupitelský úřad ve svém postupu pochybil, na skutečnosti, že žalobci své žádosti de iure i de facto nepodali, nemůže toto eventuální pochybení nic změnit. Toto eventuální pochybení zastupitelského úřadu není ostatně předmětem současného soudního řízení a z tohoto důvodu se k němu krajský soud nemůže vyjadřovat. Předmětem tohoto řízení je výlučně to, zda byl žalovaný nečinný s vyřízením žádostí žalobců o vydání zaměstnanecké karty. Po meritorní stránce věci bylo vyhodnoceno, že žádné řízení o žádostech zahájeno nebylo, pročež žalovaný nebyl nečinným podle § 79 odst. 1 s. ř. s. Žalobce navrhl provést dokazování obrazovými a zvukovými záznamy z průběhu osobního jednání žalobců na zastupitelském úřadě pořízených dne 26. 4. 2016 a dokazování výslechem velvyslance České republiky ve Vietnamu Mgr. M. K. Vzhledem k tomu, že ze správního spisu a z podané žaloby samotné je zcela zřejmé, že žalobci osobně nepředali své Pokračování - 7 - 51A 54/2016 žádosti do dispozice zastupitelského úřadu a samotný postup pracovníků zastupitelského úřadu není předmětem tohoto řízení, považoval krajský soud navržené dokazování za nadbytečné, a proto důkazy neprovedl. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 27. února 2017 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka