51 A 54/2016

Rubrum

51A 54/2016 - 99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) L. T. T. H., f) L. L. T., g) D. V. D., ch) N. X. T., j) V. V. C., k) N. V. H., l) P. D. H., m) H. V. T., n) N. T. N. L., všichni zastoupeni Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žalovanému se u k l á d á p o v i n n o s t vydat rozhodnutí o žádostech žalobců a), f), g), ch), j), k), l), m) a n) o vydání zaměstnaneckých karet, podaných dne 25. 4. 2016 datovou zprávou Velvyslanectví České republiky v Hanoji prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí České republiky, a to do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům a), f), g), ch), j), k), l), m) a n) na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 110 111 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Marka Sedláka.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům ch), l) a n) na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 24 365 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Marka Sedláka.

Odůvodnění

Pokračování - 2 - 51A 54/2016 Žalobci se u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobou podanou dne 25. 11. 2016 domáhají ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřují v tom, že žalovaný dosud nerozhodl o jejich žádostech o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v tehdy platném (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), které podali dne 25. 4. 2016 prostřednictvím datové zprávy a tato elektronická podání následně podle svého názoru osobně doplnili dne 26. 4. 2016 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“). Žalobci ke genezi věci uvedli, že jim ani jejich zaměstnavateli společnosti Faurecia Components Písek, s. r. o. se nepodařilo přihlásit se v aplikaci Visapoint a řádně si tak zaregistrovat termín pro osobní podání jejich žádostí o zaměstnanecké karty. Z toho důvodu se žalobci v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48 (veškerá citovaná judikatura správních soudů je dostupná z www.nssoud.cz), rozhodli svoje žádosti o zaměstnanecké karty podat osobně u zastupitelského úřadu, přičemž postupovali podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 – 35, a podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 642/2013 (dostupného z http://nalus.usoud.cz). Žalobci své žádosti podali nejprve elektronicky prostřednictvím datové zprávy a následně ve smyslu § 37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tato podání podle svého názoru osobně doplnili, čímž splnili podmínku podání žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, v tehdy platném znění. Žalobci se dostavili na zastupitelský úřad k osobnímu podání (doplnění) svých žádostí o zaměstnaneckou kartu v souladu s § 37 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, v tehdy platném znění, nicméně postupem zastupitelského úřadu jim bylo znemožněno předat jejich žádosti do dispozice zastupitelského úřadu, neboť zaměstnanci tohoto úřadu odmítli převzít jakékoliv jejich podání, a to včetně stížností, v jejichž příloze žalobci chtěli své žádosti podat. Tímto odmítnutím přijetí osobního podání žádostí se podle názoru žalobců jejich žádosti dostaly do dispozice zastupitelského úřadu a řízení o nich bylo zahájeno dne 25. 4. 2016, tj. dnem, ve kterém žalobci podali žádosti o zaměstnanecké karty elektronicky, neboť se v pětidenní zákonné lhůtě podle § 37 odst. 4 správního řádu dostavili k osobnímu podání žádostí, které však zastupitelský úřad nepřijal. Tento svůj názor žalobci opírají o § 37 odst. 1 a 6 a § 44 odst. 1 správního řádu s odkazem na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, podle něhož je podstatné, že žádost o povolení trvalého či dlouhodobého pobytu „byla v souladu s § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu.“ Na podporu svých tvrzení žalobci navrhli provést dokazování výslechem velvyslance České republiky ve Vietnamu Mgr. M. K. a dále obrazovými a zvukovými záznamy pořízenými při pokusu o osobní podání žádostí žalobců dne 26. 4. 2016 na zastupitelském úřadě. K podané žalobě přiložili žalobci řadu listin, kterými rovněž navrhli provést dokazování. Žalobci předložili vyplněné tiskopisy žádostí o zaměstnanecké karty spolu s doručenkami o jejich zaslání do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí k rukám zastupitelského úřadu spolu s průvodními dopisy a dále žádost o vstřícnost adresovanou dne 28. 4. 2016 Ministerstvu zahraničních věcí a odpověď Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 5. 2016. Pokračování - 3 - 51A 54/2016 Žalobci se svými žalobními petity domáhali toho, aby krajský soud uložil žalovanému, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku vydal rozhodnutí ve věci správních řízení vedených o žádostech žalobců o vydání zaměstnanecké karty, přičemž tato řízení byla zahájena elektronickým podáním žádostí dne 25. 4. 2016 a jejich potvrzením ve formě jejich osobního podání na zastupitelském úřadě dne 26. 4. 2016. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul skutkový stav a uvedl, že s žalobci nebylo a není vedeno žádné správní řízení, které by se týkalo jakékoli jejich žádosti o povolení jejich pobytu na území České republiky. Žalovaný dále odkázal na přípis zastupitelského úřadu ze dne 24. 10. 2016, ve kterém tento úřad konstatuje, že žalobci na zastupitelském úřadě žádosti o zaměstnanecké karty nepodali. Žalovaný je přesvědčen, že žádosti žalobců se nedostali řádným způsobem do dispozice zastupitelského úřadu. Z toho důvodu nemá žalovaný podmínku osobního podání žádostí za splněnou, řízení o žádostech žalobců nebyla zahájena, a proto žalovaný nemohl být nečinný. Z toho důvodu shledává žalovaný podanou žalobu za bezpředmětnou. V replice k vyjádření žalovaného žalobci podotkli, že pokyn velvyslance nepřijímat žádná osobní podání směřoval výlučně proti nim a nikoliv proti všem podatelům obecně. Tímto pokynem podle žalobců nastala situace, kdy zastupitelský úřad jejich žádostmi disponoval. Dne 9. 12. 2016 obdržel krajský soud zpětvzetí žaloby žalobců b) P. P. H., c) N. M. T., d) P. V. T., e) P. D., h) T. T. P. T., a i) N. M. H. Usnesením ze dne 15. 12. 2016, č. j. 51 A 54/2016 – 45, vzal krajský soud zpětvzetí žaloby uvedených žalobců na vědomí a rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 51 A 54/2016 – 58, krajský soud podanou žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobci nesplnili podmínku osobního podání žádostí, správní řízení nebylo zahájeno a žalovaný tak nemohl být nečinný. Proti tomuto rozsudku se žalobci ch), l) a n) úspěšně bránili kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 47/2017 – 27 (dále také jako „zrušující rozsudek“), uvedený rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud poukázal na závěry rozšířeného senátu vyslovené v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 – 36, publ. ve Sbírce NSS pod č. 3603/2017, a uvedl, že „je třeba připustit, že v případě, kdy by konkrétní podmínky stěžovatelům neumožňovaly osobní podání lidsky důstojným způsobem, a to v přiměřeném čase, bylo by nutné dovodit, že podáními, která učinili dne 25. 4. 2016 prostřednictvím datové schránky, došlo k zahájení správních řízeních ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu, přičemž žalovaný byl povinen rozhodnout ve lhůtě podle § 169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, a pokud tak neučinil, byl nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s. Žalobní námitky stěžovatelů ohledně nemožnosti sjednat si termín k osobnímu podání žádostí proto mohly mít vliv na posouzení žaloby.“ V rámci závazného právního názoru Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, aby posoudil, zda konkrétní podmínky v dané věci stěžovatelům reálně umožňovaly osobní podání žádostí a aby za tímto účelem případně provedl relevantní důkazy. V tomto směru měl krajský soud vycházet z úvah vyslovených v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, publ. pod č. 3601/2017 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud zavázal Pokračování - 4 - 51A 54/2016 krajský soud závazným právním názorem. Jestliže krajský soud dospěje k závěru, že stěžovatelé své žádosti o vydání zaměstnaneckých karet nemohli osobně podat lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase, bude soud vycházet z toho, že k zahájení řízení došlo podáním žádostí prostřednictvím datové schránky ze dne 25. 4. 2016. Žalovaný dne 9. 8. 2017 doplnil své vyjádření k žalobě a poukázal na podstatné odlišnosti tohoto případu od věcí řešených v rozsudcích rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, a č. j. 7 Azs 227/2016 – 36. K těmto rozsudkům žalovaný uvedl, že žádost o pobytové oprávnění je nutné adresovat vždy zastupitelskému úřadu, a to i v situaci, kdy je žádáno o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Žalovaný dále poukázal na to, že ve vztahu k zastupitelskému úřadu v Hanoji Nejvyšší správní soud uvedl, že tamní podmínky neumožňují podání žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase. Žalobci však podali své žádosti do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí a dále na e-mailovou adresu zastupitelského úřadu v Hanoji, a to bez řádného elektronického podpisu ve smyslu § 2 písm. b) bod 4 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů, tedy v rozporu s § 37 odst. 4 správního řádu; žádosti ani nebyly doplněny postupem podle citovaného ustanovení. Žalovaný oponuje, že žalobci doručili své žádosti právě do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí, nikoli do datové schránky zastupitelského úřadu. Žalobci podle názoru žalovaného své žádosti adresovali nepříslušnému správnímu orgánu. Ministerstvo zahraničních věcí tyto žádosti přeposlalo zastupitelskému úřadu, nicméně § 12 správního řadu (postoupení pro nepříslušnost) se na projednávanou věc nevztahuje, neboť zákon o pobytu cizinců v § 42g odst. 5 a § 169 odst. 15 obsahuje zvláštní úpravu, která aplikaci správního řádu vylučuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 1/2011 – 69). Z těchto důvodů je žalovaný přesvědčen, že žádosti žalobců nebyly řádně podány zastupitelskému úřadu, a proto nedošlo k zahájení řízení ve smyslu § 44 správního řádu. Žalovaný je tudíž toho názoru, že nemohl být nečinným. Žalobci v replice ze dne 18. 8. 2017 poukázali na to, že Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku uvedl, že doručením jejich žádostí do datové schránky dne 25. 4. 2016 došlo k zahájení řízení, pokud žalobci svoje žádosti nemohli podat lidsky důstojným způsobem. Dále uvedli, že jejich zástupci bylo Ministerstvem zahraničních věcí sděleno, že datové zprávy určené zastupitelským úřadům se zasílají na adresu datové schránky ministerstva. Zástupce žalobců takto dlouhodobě postupuje a jeho postup nikdy nebyl správními orgány či soudy problematizován. Žalobci předložili vytištěné kontaktní údaje Ministerstva zahraničních věcí, jimiž chtějí prokázat, že datová schránka e4xaaxh Ministerstva zahraničních věcí slouží i pro potřeby zastupitelských úřadů. Žalobci rovněž zopakovali svá tvrzení o tom, že se pokusili svá podání neúspěšně osobně potvrdit. Dne 31. 8. 2017 žalovaný ve svém dalším vyjádření uvedl, že je toho názoru, že Nejvyšší správní soud si ve svém zrušujícím rozsudku neuvědomil, že se nejedná o datovou schránku zastupitelského úřadu a že zastupitelský úřad datovou schránku zřízenou ani nemá. Co se týče přeposílání podání činěných vůči zastupitelským úřadům prostřednictví Ministerstva zahraničních věcí, podle žalovaného se sice jedná o ustálenou praxi, nicméně tuto skutečnost nelze uplatňovat na všechna podání. Žalovaný proto setrval na tom, že žádost o pobytové oprávnění musí být podána osobně zastupitelskému úřadu, což v dané věci splněno nebylo, když žalobci své žádosti adresovali Ministerstvu zahraničních věcí, k čemuž Pokračování - 5 - 51A 54/2016 opět odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 1/2011 – 69, ve kterém tento soud uvedl, že speciální úprava podání v zákoně o pobytu cizinců neumožňuje aplikaci § 12 správního řádu. Ministerstvo zahraničních věcí a zastupitelský úřad jsou pro účely zákona o pobytu cizinců odlišné správní orgány. Osobní snaha o doručení předmětných žádostí žalobci nemůže být podle žalovaného objektivně zjištěna, nadto je podle žalovaného důležité pouze to, že žádosti zaslané e-mailem zastupitelskému úřadu nesplňovaly podmínky podle § 37 odst. 4 správního řádu. Ze správního spisu vyplynuly pro projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dopisem ze dne 28. 4. 2016 požádali žalobci prostřednictvím svého zástupce Ministerstvo zahraničních věcí o vstřícnost, popsali podání jejich žádostí a požádali ministerstvo, aby přikázalo zastupitelskému úřadu žádosti žalobců přijmout. Ministerstvo zahraničních věcí v přípisu ze dne 3. 5. 2016 sdělilo, že nemůže zastupitelskému úřadu přikázat, aby převzal žádosti žalobců, dále citovalo relevantní judikaturu ve vztahu k podávání žádostí o trvalý či dlouhodobý pobyt a zástupce žalobců byl poučen o možnosti podat písemnou stížnost. Ve správním spise je dále založen průvodní dopis žalobce a) ze dne 25. 4. 2016 k elektronicky zaslané žádosti o zaměstnaneckou kartu, přičemž je v něm konstatováno, že žalobce toto podání v souladu s § 37 odst. 4 správního řádu osobně doplní, k čemuž žádá o umožnění vstupu do zastupitelského úřadu. Podáním ze dne 20. 10. 2016 podali žalobci ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jakožto nadřízenému orgánu žalovaného, návrhy na opatření proti nečinnosti, a to z důvodů rozvedených v podané žalobě. O těchto návrzích bylo rozhodnuto usneseními ze dne 24. 10. 2016 pro jednotlivé žalobce tak, že návrhům na učinění opatření proti nečinnosti žalovaného nebylo vyhověno. Z odůvodnění těchto usnesení plyne, že bylo zjištěno, že žalobci podali dne 25. 4. 2016 své žádosti elektronicky, nicméně k osobnímu podání na zastupitelském úřadě již nedošlo. Ve správním spise je dále založeno sdělení zastupitelského úřadu ze dne 24. 10. 2016, č. j. 2765/2016-HANOI, podle něhož nebyly na zastupitelském úřadě žádosti žalobců podány, stejně jako žádný z pracovníků zastupitelského úřadu neověřil totožnost žalobců. Žalobci předložili krajskému soudu jako přílohu žaloby své žádosti o vydání zaměstnaneckých karet ze dne 25. 4. 2016, které byly zaslány do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí (ID schránky e4xaaxh) dne 25. 4. 2016. V průvodním dopise byl jako adresát označen Odbor azylové a migrační politiky MV ČR prostřednictvím Zastupitelského úřadu ČR v Hanoji. Krajský soud posoudil žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného v mezích žalobních bodů a rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon Pokračování - 6 - 51A 54/2016 s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Z předloženého správního spisu plyne, že žalobci řádně v souladu s uvedeným ustanovením bezvýsledně vyčerpali prostředek k ochraně proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Posouzení eventuální nečinnosti žalovaného spočívá na zodpovězení toho, zda bylo řízení o žádosti žalobců o vydání zaměstnanecké karty - jedné z forem dlouhodobého povolení k pobytu na území České republiky – vůbec zahájeno či nikoli. Žalobci podali své žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 37 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 18 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), dne 25. 4. 2016 elektronicky do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí k rukám zastupitelského úřadu. Podle žalobního tvrzení se následujícího dne žalobci dostavili na zastupitelský úřad, aby svá podání osobně doplnili, což jim však nemělo být umožněno. Takový postup žalobců byl v rozporu s § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, ve znění tehdy platném, neboť toto ustanovení výslovně stanovilo povinnost cizince podat tuto žádost osobně jako zákonný předpoklad pro zahájení řízení. K uvedené situaci však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již citovaném rozsudku č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, uvedl, že „žadatel podá žádost o dlouhodobý nebo trvalý pobyt nebo o dlouhodobé vízum na „místně příslušném“ zastupitelském úřadu. Podá ji však jiným způsobem než osobně v termínu určeném zastupitelským úřadem k jejímu podání (ať již jej zastupitelský úřad určuje pomocí systému Visapoint nebo jinak), a to z důvodu, že konkrétní podmínky neumožňovaly osobní podání žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase. Taková žádost je účinně podána, i když nebyla podána osobně, řízení o ní tedy bylo zahájeno, a navíc příslušný orgán nemůže žádosti nevyhovět jen proto, že nebyla podána osobně. Okolnost, zda současně s podáním žádosti jinak než osobně žadatel podal i žádost o upuštění od osobního projednání žádosti, není sama o sobě rozhodná – podstatné je pouze, zda žadatel žádost o dlouhodobý nebo trvalý pobyt či o dlouhodobé vízum podal nikoli osobně proto, že osobní podání žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase konkrétní podmínky neumožňovaly.“ Krajský soud vázán vysloveným právním názorem ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 47/2017 – 27, nejprve posoudil, zda bylo žalobcům ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, umožněno podat svoji žádost o vydání zaměstnanecké karty na zastupitelském úřadě v souladu se zákonem o pobytu cizinců osobně za lidsky důstojných podmínek v přiměřeném čase, neboť tato skutečnost má vliv na to, zda je nutné trvat na zákonných požadavcích na osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Při posouzení možností žalobců podat svoji žádost osobně krajský soud zohlednil jejich tvrzení o tom, že jim samotným a ani jejich zaměstnavateli Faurecia Components Písek, s. r. o. se nepodařilo v aplikaci Visapoint zaregistrovat termín osobního podání žádosti. Tato tvrzení žalobců shledává krajský soud věrohodnými, neboť jsou mu známy problémy s faktickou funkčností systému Visapoint. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2017, č. j. 3 Azs 237/2016 – 37, „podrobným sledováním této problematiky Pokračování - 7 - 51A 54/2016 se navíc dlouhodobě zabýval veřejný ochránce práv, který na tuto problematiku i opakovaně veřejně upozorňoval. V tiskové zprávě veřejného ochránce práv ze dne 2. 9. 2013 je tak mimo jiné konstatováno: „Řízení proti České republice zahájila Evropská komise v souvislosti s internetovým systémem Ministerstva zahraničních věcí Visapoint, jehož prostřednictvím se cizinci ve vybraných zemích musí nejprve zaregistrovat, aby poté mohli podat žádost o vízum k pobytu v ČR nad 90 dnů nebo žádost o dlouhodobý/trvalý pobyt. Už od roku 2011 veřejný ochránce práv opakovaně upozorňoval Ministerstvo zahraničních věcí, že systém Visapoint nefunguje a registraci neumožňuje. Kladením nesplnitelné podmínky je tak cizincům odepřeno právo žádost vůbec podat, tedy i základní právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že jsou tímto způsobem omezováni i cizinci žádající o dlouhodobý či trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny nebo za účelem studia, kteří mají na povolení k pobytu právní nárok, jedná se ze strany České republiky o porušování závazků vyplývajících z práva Evropské unie.“ Detailní výsledky dlouhodobého testování fungování systému Visapoint v době relevantní z hlediska žalobkyně byly následně veřejně prezentovány v září 2015. Z výsledků téměř každodenního testování systému Visapoint pracovníky Kanceláře veřejného ochránce práv ve vztahu k Zastupitelskému úřadu v Hanoji vyplynulo, že termín pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny nebyl dostupný ani jednou ve sledovaných obdobích 6. 6. 2014 – 11. 9. 2014, 13. 1. 2015 – 9. 2. 2015 a 23. 4. 2015 – 8. 5. 2015 a po sloučení registrací pod společný odkaz dlouhodobý pobyt nebyl nikdy dostupný ani v dalších sledovaných obdobích 26. 11. 2015 – 10. 12. 2015 a 1. 3. 2016 – 31. 7. 2016 (blíže viz str. 115-117 publikace Jílek, D., Pořízek, P. (eds.): Sborník ze semináře: Aktuální právní problémy azylového a cizineckého práva, Brno, Kancelář veřejného ochránce práv, 2016, přístupné na http://www.ochrance.cz/(...). Na nemožnost registrace podání určitých typů žádostí o pobyt (mnohdy právě pokud jde o žádosti opírající se o právo na sloučení rodiny) v systému Visapoint v případě Vietnamu však upozorňovaly pravidelně všechny výroční zprávy Veřejného ochránce práv za roky 2011 – 2016.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, v kontextu celé řady svých rozhodnutí uzavřel, že mu není známo, že „by veřejná správa (…) judikaturu reflektovala tak, že by systém Visapoint v ní uvedeným požadavkům přizpůsobila. Naopak, z jednání veřejné správy je patrné, že se všemi prostředky snažila podstatu věci neměnit a i nadále si zachovat možnost zcela neprůhledného, nepředvídatelného a z vnějšku prakticky nekontrolovatelného postupu při „nabírání“ žádostí o pobytová oprávnění.“ Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2017 taktéž konstatoval, že Nejvyšší správní soud při svém rozhodování dospěl k závěru, že podmínky na zastupitelském úřadu v Hanoji neumožňují podání žádosti lidsky důstojným způsobem a v přiměřeném čase. S ohledem na uvedenou judikaturu, jakož i v ní citované výstupy z činnosti Veřejného ochránce práv má krajský soud za to, že při přihlédnutí ke známým problémům se systémem Visapoint a s osobním podáváním žádostí, zejména na zastupitelském úřadu v Hanoji, je možné bez dalšího dokazování uzavřít, že žalobcům nebylo umožněno podat své žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase. Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku uvedl, že jestliže krajský soud „dospěje k závěru, že stěžovatelé své žádosti o vydání zaměstnaneckých karet nemohli osobně podat lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase, bude vycházet z toho, že k zahájení řízení došlo podáním žádostí prostřednictvím datové schránky ze dne 25. 4. 2016.“ Vysloveným právním názorem je krajský soud podle § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán. Pokračování - 8 - 51A 54/2016 Žalovaný v rámci svých vyjádření doručených krajskému soudu po vydání zrušujícího rozsudku polemizuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že k zahájení řízení o žádostech žalobců došlo podáním jejich žádostí do datové schránky dne 25. 4. 2016, k čemuž namítá, že žalobci své žádosti směřovali do datové schránky nepříslušného správního orgánu, a to Ministerstva zahraniční věcí. Podle žalovaného byl jediným příslušným adresátem zastupitelský úřad v Hanoji. Tomu však byly žádosti podány pouze elektronicky e-mailem bez elektronického podpisu; takové podání nemá náležitosti podle § 37 odst. 4 správního řádu a nelze k němu přihlížet. S názorem žalovaného se nelze ztotožnit. Žalovaný argumentuje rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, a tvrdí, že zastupitelský úřad je sám správním orgánem a žalobci tak měli své žádosti adresovat přímo tomuto správnímu orgánu, nikoliv Ministerstvu zahraničních věcí. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku zabýval mj. otázkou, komu je přičitatelné jednání úřednice zastupitelského úřadu, která měla bránit žadatelce v podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, a dospěl k závěru, že „žalovaným v nyní projednávané věci je (…) velvyslanectví České republiky v Hanoji, jakožto správní orgán, jemuž je přičitatelné tvrzené jednání jeho pracovnice vůči žalobkyni.“ Skutečnost, že na zastupitelský úřad je nutné v určitých situacích nahlížet jako na samostatný správní orgán, ovšem neodpovídá na předloženou otázku, zda je zaslání žádostí žalobců zastupitelskému úřadu prostřednictvím datové schránky Ministerstva zahraniční věcí relevantním způsobem jejich podání. Žalobci i žalovaný ve svých podáních shodně uvádí, že zastupitelský úřad v Hanoji nemá vlastní datovou schránku; krajský soud proto považuje tuto skutečnost za nespornou. Podle nařízení vlády č. 92/2015 Sb., o pravidlech pro organizaci služebního úřadu, kterým se provádí § 205 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, platí, že organizačním útvarem je oddělení, odbor a sekce. V Ministerstvu zahraničních věcí je organizačním útvarem také zastupitelský úřad (§ 1 odst. 2 citovaného nařízení). Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska organizační struktury správních úřadů není zastupitelský úřad samostatným správním orgánem, nýbrž organizačně náleží pod Ministerstvo zahraničních věcí jako organizační útvar, resp. odbor (§ 6 citovaného nařízení). Ostatně i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, konstatoval, že „zastupitelský úřad je z institucionálního pohledu toliko specifická součást Ministerstva zahraničních věcí (…).“ Podle § 6 odst. 1 zákona o elektronických úkonech platí, že datovou schránku orgánu veřejné moci zřídí Ministerstvo vnitra bezplatně orgánu veřejné moci, a to bezodkladně po jeho vzniku. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona platí, že další datové schránky orgánu veřejné moci zřídí Ministerstvo vnitra orgánu veřejné i pro potřebu vnitřní organizační jednotky orgánu veřejné moci nebo výkonu konkrétní agendy nebo činnosti orgánu veřejné moci. Nemají-li zastupitelské úřady z vlastního rozhodnutí orgánu veřejné moci, jehož organizační jednotkou, resp. útvarem jsou, zřízenou samostatnou datovou schránku, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalobcům a vyloučit tak možnost učinění podání prostřednictvím datové zprávy do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí, jelikož se jedná o zákonem Pokračování - 9 - 51A 54/2016 předvídaný způsob podání vůči správnímu orgánu podle § 18 zákona o elektronických úkonech, který má účinky perfektního podání ve smyslu § 37 správního řádu. Názor žalovaného, že Nejvyšší správní soud nevěděl, že žalobci podali své žádosti do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí, nikoli přímo zastupitelskému úřadu, je nutno jako mylný odmítnout, neboť krajský soud ve zrušeném rozsudku ze dne 27. 2. 2017, č. j. 51 A 54/2016 – 58, výslovně uvedl, že „žalobci podali své žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 37 odst. 4 správního řádu elektronicky do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí k rukám zastupitelského úřadu.“ Minimálně z tohoto důvodu je zřejmé, že Nejvyšší správní soud si musel být této skutečnosti vědom. Ostatně uvedené vyplývá i z příloh žalobců, které jsou a byly součástí soudního spisu, který měl Nejvyšší správní soud při svém rozhodování k dispozici. Žalovaný ve svém vyjádření rovněž uvedl, že Ministerstvo zahraničních věcí v rozporu s § 169 odst. 15 zákona o pobytu cizinců, v tehdy platném znění, zastupitelskému úřadu žádosti přeposlalo, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 1/2011 – 69, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že s ohledem na uvedenou právní úpravu je aplikace § 12 správního řádu vyloučena. V uvedené věci podal cizinec svoji žádost o vízum k pobytu nad 90 dnů policejnímu orgánu na území České republiky, namísto zastupitelskému úřadu ČR ve státě, jehož je státním příslušníkem. V nyní projednávané věci však nastala kvalitativně rozdílná situace, neboť žádosti žalobců byly adresovány správnému zastupitelskému úřadu prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí, jehož je tento zastupitelský úřad organizačním útvarem. S ohledem na právní úpravu datových schránek a skutečnost, že příslušné ministerstvo ze své vůle zastupitelskému úřadu vlastní datovou schránku nenechalo zřídit, nepovažuje krajský soud tento judikát za přiléhavý. V daném případě se totiž nejednalo o postoupení pro nepříslušnost, nýbrž o prosté předání podání zastupitelskému úřadu jako specifické složce Ministerstva zahraničních věcí. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že žalobci nepochybili, pokud adresovali své žádosti zastupitelskému úřadu prostřednictví datové schránky Ministerstva zahraničních věcí, neboť ministerstvo v tomto případě vystupuje jako orgán veřejné moci, který podání prostřednictvím datových zpráv určená jednotlivým zastupitelským úřadům přijímá, jelikož jednotlivé zastupitelské úřady, organizační útvary ministerstva, vlastní datové schránky zřízené nemají. S ohledem na vše shora uvedené krajský soud zhodnotil, že řízení o žádostech žalobců byla zahájena dne 25. 4. 2016 podáním žádostí do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí, neboť osobní podání žádostí na zastupitelském úřadě za lidsky důstojných podmínek v přiměřeném čase nebylo žalobcům umožněno. Nepřijatelnost podmínek pro osobní podání žádostí na zastupitelském úřadě v Hanoji je bez dalšího zřejmá z citované judikatury. Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízeních o vydání zaměstnaneckých karet zahájených dne 25. 4. 2016 neučinil žádný úkon, je v těchto řízeních nečinný. Žalobci k prokázání svých tvrzení navrhli provést dokazování řadou listin, výslechem velvyslance a audio vizuálním záznamem návštěvy zastupitelského úřadu. S ohledem shora uvedené nepovažoval krajský soud za nezbytné tyto navržené důkazy provádět, a to z důvodu nadbytečnosti. Pokračování - 10 - 51A 54/2016 Krajský soud shledal podanou žalobu důvodnou, a proto v souladu s § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil žalovanému povinnost o žádostech žalobců rozhodnout, k čemuž stanovil lhůtu šedesáti dnů. Krajský soud přihlédl k tomu, že podle § 169t odst. 6 písm. c) zákona o pobytu cizinců, v platném a účinném znění [§ 169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, v tehdy platném znění], má Ministerstvo vnitra rozhodnout ve lhůtě do šedesáti dnů ode dne podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Z toho důvodu krajský soud uložil žalovanému, aby o žádostech rozhodl v zákonné šedesátidenní lhůtě, která se jeví jako přiměřená. Žalobci navržená lhůta třiceti dnů nemá oporu v zákoně o pobytu cizinců a pro provedení předmětného řízení a vydání rozhodnutí se krajskému soudu jeví jako nepřiměřeně krátká. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce a), f), g), ch), j), k), l), m) a n), v jejich případě jsou náklady řízení o žalobě představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 18 000 Kč (9 x 2 000 Kč za žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu) a odměnou advokáta. Náklady zastoupení v řízení o žalobě spočívají v odměně za tři úkony právní služby pro každého z devíti žalobců (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika ze dne 18. 8. 2017) celkem v částce 66 960 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; 2 480 Kč za úkon právní služby x tři úkony x devět žalobců] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce 900 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 67 860 Kč. Repliku žalobců ze dne 24. 1. 2017 nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za nějž by náležela odměna, neboť k věci nepřinesla ničeho nového. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 14 251 Kč. Celkem jde tedy o částku 82 111 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 18 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení o žalobě ve výši 100 111 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům a), f), g), ch), j), k), l), m) a n) do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II. rozsudku). Pokud jde o náklady řízení o kasační stížnosti žalobců ch), l) a n), tak v jejich případě jsou náklady řízení o kasační stížnosti představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 15 000 Kč (3 x 5 000 Kč za kasační stížnost) a odměnou advokáta. Náklady zastoupení v řízení o kasační stížnosti spočívají v odměně za jeden úkon právní služby pro každého ze tří stěžovatelů (kasační stížnost) celkem v částce 7 440 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; 2 480 Kč za úkon právní služby x jeden úkon x tři žalobci] a v náhradě hotových výdajů za jeden úkon právní služby v částce 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 7 740 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 625 Kč. Celkem jde tedy o částku 9 365 Kč. Pokračování - 11 - 51A 54/2016 K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 15 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 24 365 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům ch), l) a n) do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok III. rozsudku).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 31. října 2017 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: S. B.