51 A 6/2022

Rubrum

č. j. 51 A 6/2022 - 59 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: R.K., narozen X bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2022, č. j. KUJCK 30089/2022 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 16. 2. 2022 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) rozhodl o podaném odvolání žalobce tak, že se zamítá a rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 14. 12. 2021, č. j. R-META 3806/2021 OŽ/MKva/5 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) se potvrzuje. Prvostupňovým Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 2 51 A 6/2022 rozhodnutím bylo žalobci podle § 58 odst. 3 věty první zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o živnostenském podnikání“) zrušeno živnostenské oprávnění s předmětem podnikání „Realitní zprostředkování“ pro závažné porušení zvláštního právního předpisu, z důvodu ztráty bezúhonnosti stanovené § 5 odst. 1 zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o realitním zprostředkování“), které nastalo v důsledku odsouzení za úmyslný zločin uvedený v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2019, č. j. 3 T 59/2019-4269 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2020, č. j. 14 To 303/2019-4302, podle něhož byl podnikatel uznán vinným a odsouzen za zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku.

2. Žalobce nejprve popsal průběh správního řízení a předcházejících správních řízení, z nichž nakonec vzešlo prvostupňové a napadené rozhodnutí. Následně žalobce uvedl, že si je vědom znění § 5 zákona o realitním zprostředkování, které vyžaduje bezúhonnost realitního zprostředkovatele, nicméně zdůraznil, že podnikatelskou činnost vykonával od roku 2015, své odvodové povinnosti plnil řádně a včas, neměl doměrky. Teprve v lednu 2020 došlo k jeho odsouzení za zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby, což se však dle tvrzení žalobce týkalo právnické osoby ARIS TRUST s. r. o., v níž působil jako jednatel a v důsledku poškození účetního softwaru vznikly nesrovnalosti v účetní evidenci. Žalobce poukazoval na účinnost zákona o realitním zprostředkování, která nastala dne 3. 3. 2020, avšak k jeho odsouzení došlo před účinností tohoto zákona (leden 2020) a samotné jednání, pro něž byl odsouzen, mělo nastat v letech 2012 až 2015. Žalobce se poukázáním na tyto skutečnosti pokoušel zdůraznit, že ke vzniku živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „Realitní zprostředkování“ došlo na základě přechodných ustanovení díky ohlášení, že hodlá pokračovat v poskytování realitního zprostředkování, což musel učinit ve stanovené lhůtě a doložit doklady prokazující splnění odborné způsobilosti. Živnostenský úřad byl povinen zkoumat splnění podmínek pro provozování živnosti zvláštní i všeobecné a navzdory existenci trestního rozsudku odsuzujícího žalobce, mu bylo oprávnění pro podnikatelskou činnost „realitní zprostředkování“ vydáno. Žalobce označil za nejasné, zda nová přísnější podmínka bezúhonnosti pro podnikatele v oblasti realitního zprostředkování platí i pro podnikatele působící v této oblasti před účinností tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že zákon ukládal požadavek na doložení pojištění a odborné způsobilosti i pro podnikatele již působící v oblasti realitního zprostředkování, dovozoval z toho žalobce, že doložení bezúhonnosti, by zákon uložil taktéž, byla-li by toho potřeba. Jestliže taková povinnost nebyla zákonem o realitním zprostředkování stanovena, měla být bezúhonnost žalobce posuzována podle živnostenského zákona.

3. Žalobce dále namítal, že nebylo použito testu proporcionality, neboť činností, za níž byl odsouzen, mohl jen těžko poškozovat zájmy třetích osob. Zrušením živnostenského oprávnění žalobce, tak dle žaloby mohlo dojít k porušení čl. 26 odst. 2 LZPS. Na podporu svých tvrzení žalobce odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu (č. j. 9 As 69/2008-50, č. j. 5 A 11/2002, č. j. 9 As 229/2014-36, č. j. 9 As 69/2008-50) a nález Ústavního soudu (Pl. ÚS 35/08-1). II. Vyjádření žalovaného správního orgánu Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 3 51 A 6/2022 4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, současně uvedl, že žalobní námitky jsou shodné s námitkami odvolacími, a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný se nejprve vyjadřoval k důvodům, proč vydání prvostupňového a napadeného rozhodnutí předcházela dvě správní řízení, v nichž bylo vždy zrušeno rozhodnutí živnostenského úřadu. V prvém správním řízení žalovaný zjistil, že si živnostenský úřad neopatřil výpis z evidence Rejstříku trestů, jak mu ukládá § 6 odst. 3 živnostenského zákona, proto uložil živnostenskému úřadu tuto povinnost dodatečně splnit. Ve druhém správním řízení ve věci zrušení živnostenského oprávnění si sice živnostenský úřad již vyžádal výpis z evidence Rejstříku trestů žalobce, avšak nadále byla dle žalovaného aplikována nesprávná zákonná ustanovení. Přestože byl živnostenský úřad zavázán právním názorem žalovaného, postupoval v rozporu s ním při aplikaci zákonných ustanovení, a tak žalovaný opětovně zrušil rozhodnutí živnostenského úřadu a věc vrátil k novému projednání. Dále ve vyjádření žalovaný opakovaně zdůrazňoval, že bezúhonnost podle zákona o realitním zprostředkování je konstruována šířeji oproti živnostenskému zákonu, rovněž podotkl, že podnikatel je povinen dodržovat povinnosti plynoucí i ze zvláštních právních předpisů, což byl právě i zákon o realitním zprostředkování. Živnostenský úřad dospěl k závěru, že odsouzení žalobce nesouvisí s předmětem podnikání, který ohlašoval, a zápis do živnostenského rejstříku provedl, avšak k následnému zrušení živnostenskému oprávnění došlo pro závažné porušení zvláštního právního předpisu, kterým je zákon o realitním zprostředkování, což bylo v době vzniku živnostenského oprávnění živnostenským úřadem opomenuto.

III. Obsah správních spisů

5. Do správního spisu byl založen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2019, č. j. 3 T 59/2019-4269, jímž byl žalobce a společnost ARIS TRUST s. r. o. shledáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Dále bylo založeno do správního spisu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jímž byla zamítnuta odvolání žalobce a společnosti ARIS TRUST s. r. o. proti trestnímu rozsudku. Dne 9. 11. 2021 bylo zahájeno správní řízení ve věci zrušení živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „Realitní zprostředkování“, jímž disponoval žalobce, neboť nebyla splněna podmínka provozování živnosti podle § 5 odst. 1 zákona o realitním zprostředkování.

6. Následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, jímž bylo žalobci zrušeno živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání „realitní zprostředkování“ z důvodu závažného porušení zvláštního právního předpisu, a to ztráty bezúhonnosti stanovené v § 5 odst. 1 zákona o realitním zprostředkování, která nastala v důsledku odsouzení za úmyslný zločin uvedený v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Táboře potvrzeného odvolacím soudem. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce dne 10. 1. 2022 odvolal, avšak odvolání bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

IV. Právní názor soudu

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 4 51 A 6/2022 8. Žaloba není důvodná.

9. Při jednání dne 26. 10. 2022 účastníci setrvali na svých podáních.

10. Žalobce v prvé řadě popisoval okolnosti související s jeho trestním odsouzením, k čemuž se krajský soud však nebude nijak vyjadřovat, neboť mu nepřísluší posuzovat skutečnosti, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v trestním řízení. Dále žalobce poukazoval na předcházející dvě správní řízení, v nichž bylo rozhodováno o zrušení živnostenského oprávnění žalobce, přičemž v obou případech byla rozhodnutí živnostenského úřadu zrušena v odvolacím řízení. K okolnostem zmíněných správních řízení se vyjadřoval žalovaný ve vyjádření k žalobě, což shledává krajský soud za dostačující a v podrobnostech na něj odkazuje. Součástí správního spisu v nyní projednávané věci nejsou správní spisy vedené v předcházejících správních řízeních, a tak se zdejší soud k okolnostem zrušení v předcházejících řízeních nemůže vyjádřit, nicméně uvedené není pro rozhodnutí v nyní projednávané věci nijak významné.

11. Krajský soud v prvé řadě poukazuje na § 6 odst. 2 živnostenského zákona, podle kterého se za bezúhonnou pro účely tohoto zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.

12. Naproti tomu § 5 odst. 1 zákona o realitním zprostředkování stanoví, že realitní zprostředkovatel musí být bezúhonný. Za bezúhonnou se pro potřeby tohoto zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s poskytováním realitního zprostředkování, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.

13. Shoda panuje ohledně konstatování, že bezúhonnost je vymezena šířeji, resp. přísněji v případě zákona o realitním zprostředkování. Prvostupňovým rozhodnutím bylo zrušeno živnostenské oprávnění žalobce na základě § 58 odst. 3 věty první živnostenského zákona. Podle uvedeného ustanovení platí, že živnostenský úřad může živnostenské oprávnění zrušit nebo v odpovídajícím rozsahu provozování živnosti pozastavit, jestliže podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy. (pozn. podtrženo soudem) Zvolená právní kvalifikace pro zrušení živnostenského oprávnění v nyní projednávané věci byla naprosto správná, neboť žalobce v důsledku trestního odsouzení nemohl být hodnocen jako bezúhonný ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o realitním zprostředkování, ačkoliv podle § 6 odst. 2 živnostenského zákona by za bezúhonného mohl být považován. Z toho důvodu byl správně zvolen jako důvod zrušení živnostenského oprávnění porušení podmínek stanovených zvláštními právními předpisy, konkrétně nesplnění podmínky bezúhonnosti dle zákona o realitním zprostředkování.

14. Žalobce se pokouší poukázat na časový sled skutečností a tím prokázat, že v době udělení živnostenského oprávnění splňoval veškeré nezbytné podmínky, což potvrzuje dle žalobce skutečnost, že dne 7. 9. 2020, tedy již za účinnosti zákona o realitním zprostředkování, žalobci živnostenské oprávnění vzniklo.

15. Podle § 25 odst. 1 zákona o realitním zprostředkování podnikatel, který byl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona oprávněn poskytovat realitní zprostředkování v rámci Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 5 51 A 6/2022 živnosti ohlašovací volné „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ a hodlá v poskytování realitního zprostředkování pokračovat, je povinen před uplynutím doby 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona ohlásit živnostenskému úřadu vázanou živnost „Realitní zprostředkování“ a doložit doklady prokazující splnění podmínky odborné způsobilosti pro provozování této vázané živnosti, jinak uplynutím této doby jeho oprávnění k poskytování realitního zprostředkování v rámci výše uvedené živnosti ohlašovací volné zaniká. Úkony provedené podle věty první nepodléhají správnímu poplatku.

16. Jak bylo již zmíněno žalovaným v napadeném rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě, tak živnostenský úřad si v době ohlášení živnosti žalobcem nevyžádal výpis z evidence Rejstříku trestů, jak mu ukládá § 6 odst. 3 živnostenského zákona. Podle tohoto ustanovení se bezúhonnost prokazuje u občanů České republiky výpisem z evidence Rejstříku trestů a živnostenský úřad je oprávněn si vyžádat výpis z evidence Rejstříku trestů podle zvláštního právního předpisu. (pozn. podtrženo soudem)

17. Po prvním zrušení rozhodnutí živnostenského úřadu, jímž bylo prvně zrušeno živnostenské oprávnění, došlo k nápravě v červnu 2021 a živnostenský úřad si již obstaral výpis z Rejstříku trestů žalobce. Následovalo další rozhodnutí živnostenského úřadu, které však bylo zrušeno z důvodu nesprávného právního posouzení, avšak již byl zhojen nedostatek, který zapříčinil vznik živnostenského oprávnění žalobce s předmětem podnikání „Realitní zprostředkování“, a to obstarání si výpisu z Rejstříku trestů pro posouzení bezúhonnosti žalobce. Krajský soud se shoduje s žalovaným a konstatuje, že živnostenský úřad pochybil, když si v reakci na ohlášení vázané živnosti s předmětem podnikání „Realitní zprostředkování“ učiněné žalobcem v září 2020 v rozporu s živnostenským zákonem nevyžádal výpis z evidence Rejstříku trestů, a tak nemohlo být posouzeno splnění jedné ze všeobecných podmínek provozování živnosti, konkrétně bezúhonnost. Krajský soud má za to, že takové vysvětlení důvodů, pro které došlo ke vzniku předmětné vázané živnosti, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky, je přesvědčivé a zcela srozumitelné. Správní orgány své pochybení vysvětlily a napravily.

18. Dalším žalobním bodem žalobce namítal, že z žádného ustanovení zákona o realitním zprostředkování nevyplývá, že by měl v případě, že se jako stávající realitní zprostředkovatel rozhodne v tomto podnikání pokračovat, dokládat svou bezúhonnost, ani že by ji měl nově prověřovat živnostenský úřad. Z toho důvodu žalobce dovozoval, že nová přísnější úprava bezúhonnosti se vztahuje pouze na nově začínající podnikatele. Žalobce zmíněné závěry dovozoval též ze skutečnosti, že ani přechodná ustanovení zákona o realitním zprostředkování nestanovovala podnikatelům povinnost dokládat svou bezúhonnost. Krajský soud se však neztotožnil s žalobcem ani v případě této námitky. Shodně s žalovaným krajský soud poukazuje na § 6 odst. 3 věty předposlední živnostenského zákona, který stanoví, že živnostenský úřad je oprávněn si vyžádat výpis z evidence Rejstříku trestů podle zvláštního právního předpisu. Z toho důvodu nebyla přechodnými ustanoveními zákona o realitním zprostředkování uložena podnikatelům povinnost předkládat výpis z Rejstříku trestů, neboť ten si měl a mohl obstarat živnostenský úřad, aby posoudil bezúhonnost ohlašovatele živnosti. Okolnosti, proč prvotně žalobci živnostenské oprávnění vzniklo, byly rozebrány již v odstavcích výše. Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 6 51 A 6/2022 19. Námitka, že z žádného ustanovení neplyne povinnost pro podnikatele dokládat svou bezúhonnost, ani povinnost, že živnostenské úřady mají prověřovat bezúhonnost podnikatelů, je nedůvodná. Stanovení podmínky bezúhonnosti živnostenským zákonem i zákonem o realitním zprostředkování je žalobci zřejmé, přičemž živnostenským zákonem je živnostenskému úřadu dáno též oprávnění vyžádat si výpis z evidence Rejstříku trestů. Krajský soud shledává za zcela zřejmé, že živnostenský úřad může a má posuzovat bezúhonnost podnikatele. Přičemž v případě žalobce a jím ohlašované živnosti bylo nezbytné bezúhonnost prověřovat ve smyslu zákona o realitním zprostředkování. K polemice žalobce, že je otázkou, zda nová přísnější bezúhonnost ve smyslu zákona o realitním zprostředkování se vztahuje jen na nově začínající podnikatele nebo i na již stávající podnikatele v oblasti realitního zprostředkování, krajský soud sděluje, že se zcela nepochybně vztahuje i na stávající podnikatele v oblasti realitního zprostředkovávání. Pokud by jim byla stanovena výjimka z bezúhonnosti vymezené v zákoně o realitním zprostředkování, byla by taková skutečnost zanesena do přechodných ustanovení. Úvaha žalobce, že stávajícím podnikatelům nebyl zákonem stanoven požadavek na doložení bezúhonnosti, je rozptýlena tím, že sám živnostenský úřad je oprávněn vyžádat si výpis z evidence Rejstříku trestů. S ohledem i na tuto skutečnost je zjevné, že uplatnění podmínky bezúhonnosti, tak jak je nastavena zákonem o realitním zprostředkování, nic nebrání ani u stávajících podnikatelů v oblasti realitního zprostředkování. Není zapotřebí, aby sám podnikatel prokazoval svou bezúhonnost, tu si dokáže ověřit sám živnostenský úřad vyžádáním si výpisu z evidence Rejstříku trestů.

20. Žalobce v žalobě odkazoval na rozsudky Nejvyššího správního soudu (č. j. 9 As 69/2008- 50, č. j. 5 A 11/2002-33, č. j. 9 As 229/2014-36) a na nález Ústavního soudu (Pl. ÚS 35/08-1), které se věnovaly výkladu § 6 odst. 2 živnostenského zákona, jenž musí být prováděn se zřetelem na smysl a účel podmínky bezúhonnosti. Poukazováno bylo na souvislost skutkové podstaty a tuto souvislost řádně zdůvodnit, neboť jen tak je možné dostát požadavkům ústavně konformního výkladu. Krajský soud k tomu dodává, že v odkazovaných rozsudcích se jednalo o posuzování bezúhonnosti ve smyslu živnostenského zákona ve znění tehdy účinném, v nyní projednávané věci však byla posuzována bezúhonnost podle zákona o realitním zprostředkování, který stanoví přísnější parametry. V důsledku nesplnění kritérií bezúhonnosti ve smyslu zákona o realitním zprostředkování došlo ke zrušení živnostenského oprávnění pro porušení podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Krajskému soudu není zřejmé, jak měla odkazovaná rozhodnutí ovlivnit nyní projednávanou věc, neboť se týkala odlišné právní úpravy. Žalobce blíže nespecifikoval, jakým způsobem měla odkazovaná rozhodnutí podpořit jeho argumentaci, neprovázal je nijak s nyní projednávanou věcí. Není úkolem soudu domýšlet žalobní argumentaci.

21. Závěrem se krajský soud vyjadřuje ke zmínce žalobce, že zrušením živnostenského oprávnění mohlo dojít k porušení čl. 26 odst. 2 LZPS. Uvedené porušení Listiny základních práv a svobod však žalobce nezdůvodnil a dovozoval to pouze ze skutečnosti, že bylo zrušeno jeho živnostenské oprávnění, krajský soud k tomu uvádí, že živnostenský úřad měl pro svůj postup oporu v právních předpisech, jeho jednání je podloženo platnými právními předpisy, které neumožňovaly jiný postup, než živnostenské oprávnění žalobci zrušit pro porušení podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Z toho důvodu krajský soud hodnotí také námitku porušení čl. 26 odst. 2 LZPS nedůvodnou. Žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 7 51 A 6/2022 neobjasnil, z čeho dovozuje, že nebyl aplikován test proporcionality, a proto také tato zmínka v žalobě je neprojednatelná a nezpochybňuje závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí.

V. Závěr, náklady řízení

22. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 26. října 2022 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J.M.