51 A 9/2018

Rubrum

č. j. 51 A 9/2018-52 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Věry Balejové ve věci žalobce: S. M., bytem zastoupen advokátem JUDr. Borisem Vršinským, sídlem Mezi Vodami 1955/19, 143 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad – Jihočeský kraj České Budějovice, odbor regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, IČ 70890650, U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12. 12. 2017 č.j. KUJCK 138951/2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Tábor, stavební úřad (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 18. 5. 2017 č.j. METAB 23404/2017/SÚ nařídil vlastníkům stavby žalobci a jeho Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 51A 9/2018 manželce A. M. podle § 129 odst. 1 písm. b) zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“ ) odstranění stavby „sauna s terasou a ochlazovacím bazénem, kabel NN na pozemku parc. č. x v k.ú. Ch.“ provedenou bez rozhodnutí či jiného opatření stavebního úřadu. V rozhodnutí dále stanovil pro odstraňování staveb podmínky a lhůty pod body 1 až 14, které musí být dodrženy.

2. Žalobci podali proti uvedenému rozhodnutí odvolání. Zpochybnili především obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu státní památkové péče, které bylo podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu ve věci.

3. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně poté, kdy obdržel dne 14. 11. 2017 potvrzení Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru kultury a památkové péče, oddělení památkové péče ze dne 13. 11. 2017 č.j. KUJCK 132773/2017, kterým bylo potvrzeno napadené závazné stanovisko Městského úřadu Tábor, odboru rozvoje ze dne 10. 3. 2017 č.j. METAB 12658/2017/OR/poub., potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Žalobce podal dne 15. 2. 2018 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2017 č.j. KUJCK 138951/2017, které bylo výše označeno.

5. Žalobce v žalobě tvrdil, že byl zkrácen na svých právech. Závažný nedostatek spatřoval v rozhodnutí žalovaného, jakož i v přípisu Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru kultury a památkové péče, oddělení památkové péče ze dne 13. 11. 2017, č.j. KUJCK 132773/2017, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko prvostupňového orgánu státní památkové péče. Nadřízený orgán se řádně a dostatečně nevypořádal s připomínkami žalobce proti vyjádření Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích (dále jen „národní památkový ústav“) ze dne 12. 12. 2016. Nebylo dostatečně přesvědčivě zdůvodněno, proč je odstranění stavby považováno souladné se zájmy památkové péče. Žalobce dále vytýkal, že se vyjádření dostatečně nezabývalo dopadem stavby na kulturní památku, pouze bylo odkázáno na vyjádření z 23. 10. 2013 bez hodnocení současné situace, jejíž stav se v posledních létech proměnil a není stejný, jak byl v době vydání předchozího vyjádření. Podle žalobce nemohlo obstát a být použito v řízení o odstranění stavby. Podle žalobce se úřad měl zabývat tím, zda je odstranění stavby v souladu se zájmy památkové péče, nikoli zda je stavba přijatelná nebo není z hlediska dodatečného povolení. Rovněž nemělo být posuzováno, zda vyjádření z 23. 10. 2013 bude ponecháno v platnosti, neboť je pro řízení o odstranění stavby zcela nepoužitelné. To platí i pro vyjádření z 12. 12. 2016, neboť nejde o vyjádření k odstranění stavby. Odborné vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 12. 12. 2016 nelze považovat za relevantní podklad pro vydání závazného stanoviska k nařízení odstranění stavby. Navíc se nadřízený orgán státní památkové péče bezprostředně před vydáním odborného vyjádření ze dne 12. 12. 2016 neseznámil s aktuálním stavem na místě samém, stavbu zhlédl v roce 2012, čímž nedostatečně zjistil skutkový stav věci.

6. Tuto vadu neodstranil ani Městský úřad Tábor tím, že následně dne 9. 2. 2017 sám provedl ohledání stavby. Podle žalobce je podstatný aktuelní stav. K závaznému stanovisku z 23. 10. 2013, které bylo pořízeno pro účely dodatečného povolení stavby nelze v řízení o odstranění stavby přihlížet, ani je použít. Správní orgán nevzal v úvahu, že jde o kulturní Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 51A 9/2018 památku, která je v soukromém vlastnictví a jedná se o uzavřený, veřejnosti nepřístupný prostor.

7. Žalobce zdůraznil, že jde o drobnou stavbu dočasného charakteru. Pokud stavební úřad tvrdí, že jde o trvalou stavbu a k tomu neuvádí argumenty, jde o rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné. Žalobce poukázal na chybné označení, kdy na místo „ochlazovací bazén“ má být uvedeno „vířivka“ s ohledem na rozlohu zámeckého areálu Ch., kde se stavba nachází, jde o stavbu nevýznamnou, která navíc navazuje na krajinnou kompozici (drobná, nízká, dřevěná v okrajové části parku) nepůsobí rušivě. Zámek sloužil v minulosti k relaxaci a tento účel stavba rozvíjí. Žalobce i jeho rodina tento typ stavby potřebují pro jejich zdraví.

8. Nadřízený správní orgán se odmítl zabývat otázkou dočasnosti stavby, což hodnotí žalobce jako pochybení. Neprovedl místní šetření, což považuje žalobce za podstatnou vadu řízení. Žalobce dále upozornil na to, že ve správním řízení byli s manželkou jako účastníci poučeni o jejich právu podle § 36 odst. 3 správního řádu. Nedostalo se jim však informace o tom, že byly shromážděny veškeré materiály, což mělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Jinak řečeno, nebylo jim sděleno, že došlo k ukončení dokazování. Žalobce navíc připomněl, že v nedávné době provedli potřebné stavební úpravy, aby byla stavba přijatelnější.

9. Součástí žaloby byl návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě podle § 73 odst. 2 soudního řádu správního. V této souvislosti poukázal na to, že pokud by byla stavba odstraněna dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o žalobě, byl by zmařen účel soudního přezkumu napadeného rozhodnutí a zároveň tvrdil, že mu hrozí újma, která je reálná a závažná. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 3. 2018 pod č.j. 51 A 9/2018-32 tak, že žalobě odkladný účinek přiznal.

10. Při jednání před krajským soudem, které bylo ve věci nařízeno na den 5. 12. 2018 žalobce zdůraznil, již v žalobě specifikované vady řízení, a to porušení práva zaručeného § 36 odst. 3 správního řádu, podle kterého před vydáním rozhodnutí má být seznámen s podklady pro jeho vydání, což se týká všech fází řízení. Žalobce připustil, že správní orgány jej vyzvaly k tomu, aby využil možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, nicméně nebylo výslovně zmíněno, že bylo ukončeno obstarávání podkladů pro rozhodnutí. Dále žalobce vytkl stavebnímu úřadu neprovedení místního šetření. Rozhodnutí označil za citelný zásah do svých práv i práv jeho manželky, neboť nedošlo v souvislosti s předmětnou stavbou ke znehodnocení kulturní památky. Rozhodnutí bylo označeno jako nezákonné a bylo navrženo jeho zrušení včetně zrušení závazného podkladového stanoviska dotčeného orgánu státní památkové péče.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

11. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyjádřil nesouhlas s názorem žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobní námitky označil za irelevantní a vesměs účelové.

12. Žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že žalobce se svojí manželkou provedl shora identifikovanou stavbu bez příslušného opatření stavebního úřadu, a proto bylo zahájeno řízení podle § 129 stavebního zákona opatřením ze dne 9. 7. 2013, kdy bylo účastníkům řízení a dotčeným orgánům oznámeno zahájení řízení o Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 51A 9/2018 odstranění této stavby. Řízení bylo následně přerušeno z důvodu podání žádosti žalobce o dodatečné povolení stavby. Žalovaný zdůraznil, že se jednalo o stavbu provedenou na pozemku, který je součástí nemovité kulturní památky č.r. ÚSKP 21635/3-4833, proto bylo rozhodnutí o dodatečném povolení stavby podmíněno vydáním závazného stanoviska orgánu státní památkové péče. Stavební úřad byl dále v řízení vázán i postupem podle § 149 právního řádu. V průběhu řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby vydal Městský úřad Tábor, odbor rozvoje jako příslušný orgán státní památkové péče závazné stanovisko, které znemožnilo žádosti vyhovět. Stavební úřad proto neprováděl další dokazování a žádost o dodatečné povolení stavby rozhodnutím ze dne 5. 6. 2014 zamítl. V odvolacím řízení bylo zamítnuto odvolání žalobce a jeho manželky a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 5. 6. 2014 bylo potvrzeno. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 3. 2. 2015. Žalobce a jeho manželka napadli toto rozhodnutí správní žalobou, avšak tuto žalobu vzali zpět, a proto soud řízení usnesením sp. zn. 10 A 65/2015 zastavil. Žalobce tudíž nevyužil právo na přezkum tohoto rozhodnutí správním soudem.

13. Vzhledem k faktu, že stavba nebyla dodatečně povolena, stavební úřad pokračoval v řízení o odstranění stavby. Vydal dne 13. 6. 2016 rozhodnutí, kterým nařídil žalobci a jeho manželce jako vlastníkům odstranit stavbu „sauna s terasou a ochlazovacím bazénkem, kabel NN“ na pozemku parc. č. x v katastrálním území Ch. a současně stanovil lhůtu a podmínky pro její odstranění. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2016 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že stavební úřad pro rozhodnutí neopatřil stanovisko příslušného orgánu ochrany státní památkové péče k nařízení odstranění stavby, jelikož se jednalo o stavbu provedenou na pozemku, který je součástí nemovité kulturní památky. V dalším řízení bylo vydáno orgánem státní památkové péče dne 10. 3. 2017 závazné stanovisko pro řízení o odstranění stavby – sauna s terasou a ochlazovacím bazénem, kabel NN, na parc. č. x v k.ú. Ch., která je součástí nemovité kulturní památky č.r. ÚSKP 21635/3-4388, z něhož vyplynulo, že nařízení odstranit stavbu je v souladu se zájmy památkové péče. Stavební úřad opatřením ze dne 24. 4. 2017 oznámil účastníkům pokračování v řízení o odstranění stavby a současně je vyzval ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, aby se vyjádřili ve stanovené lhůtě ke shromážděným podkladům pro rozhodnutí. Po uplynutí této lhůty, kdy se žádný z účastníků s podklady neseznámil, ani se k nim nevyjádřil, vydal stavební úřad dne 18. 5. 2017 rozhodnutí, kterým s odkazem na § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídil stavbu odstranit.

14. Žalobce a jeho manželka podali odvolání, které směřovalo především proti obsahu závazného stanoviska Městského úřadu Tábor, odboru rozvoje, ze dne 10. 3. 2017. Z toho důvodu žalovaný vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od nadřízeného správního orgánu. Nadřízený dotčený orgán (Krajský úřad – Jihočeský kraj, odbor kultury a památkové péče) písemností ze dne 13. 11. 2017 napadené závazné stanovisko příslušného orgánu státní památkové péče potvrdil. V odůvodnění se podrobně vypořádal s odvolacími námitkami.

15. Žalovaný k žalobní námitce směřující do obsahu závazného stanoviska uvedl, že nadřízený dotčený orgán své důvody, proč považuje nařízení odstranění stavby za souladné se zájmy památkové péče, rozvedl na straně 5 až 6 v odstavcích 2 a 3 písemnosti ze dne 13. 11. 2017. Pokud žalobce klade v další žalobní námitce nepřiměřené požadavky na odborné vyjádření Národního památkového ústavu k tomu žalovaný uvedl, že se nejedná v tomto případě o závazné stanovisko podle § 149 správního řádu. Národní památkový ústav není správním Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 51A 9/2018 orgánem, je odbornou organizací státní památkové péče, jejíž postavení upravuje § 32 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči („památkový zákon“). Povinnost správního orgánu vyžádat si v řízení podle § 14 odst. 1 a 2 památkového zákona vyjádření odborné organizace státní památkové péče vyplývá z ustanovení § 14 odst. 6 památkového zákona. Národní památkový ústav ze svého zákonem stanoveného postavení se vyjadřuje jako odborná organizace ryze z pozice ochrany státem chráněných památkových hodnot bez toho, aby byl nucen přihlížet k dalším aspektům věci a postupovat v souladu se správním řádem a jeho požadavky. Pokud Národní památkový ústav ve svém odborném vyjádření ze dne 23.10.2013 dospěl k závěru, že z hlediska ochrany státem chráněných památkových hodnot je předmětná stavba nepřijatelná, je zcela pochopitelné, že k obdobnému závěru dospěl i po více jak třech letech ve svém vyjádření ze dne 12. 12. 2016, kde konstatoval, že vzhledem k tomu, že se jedná o totožný záměr, zůstává předchozí vyjádření v platnosti. Obě odborná vyjádření nemají charakter závazného stanoviska, jsou pouze podkladem pro vydání závazného stanoviska orgánu památkové péče, a to podkladem povinným podle § 14 odst. 6 památkového zákona, avšak orgán památkové péče jím není vázán. Prvostupňovým orgánem státní památkové péče byl Městský úřad Tábor, odbor rozvoje, který s daným podkladem naložil v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Názor žalobce, že závěry uvedené v odborném vyjádření Národního památkového ústavu nebylo možné použít v řízení o odstranění stavby, je tudíž nesprávný, nejednalo se o závazné stanovisko, ale pouze o jeho podklad.

16. Zohlednit nelze ani tvrzení žalobce, že se stav stavby v posledních několika létech výrazně proměnil od doby, kdy bylo vydáno předchozí odborné vyjádření z roku 2013. Jedná se o tutéž stavbu, týchž proporcí, která již byla předmětem řízení o dodatečné povolení stavby. K tomuto závěru dospěly jak Národní památkový ústav, tak orgány státní památkové péče obou instancí. Tyto závěry vycházejí z předložené projektové dokumentace a fotodokumentace stavby pořízené v rámci ohledání stavby dne 9. 2. 2017, která je založena ve správním spise. Žalobce naopak své obecné tvrzení nikterak nedoložil.

17. Žalovaný odmítl námitku žalobce, že se Národní památkový ústav před vydáním odborného vyjádření ze dne 12. 12. 2016 neseznámil s aktuálním stavem předmětné stavby. Žalovaný zdůraznil, že Národní památkový ústav není správním orgánem. Jeho odborné vyjádření není závazným stanoviskem a nelze ho žádným způsobem přezkoumat. Dále žalovaný poukázal, jak již výše uvedl, že stav předmětné stavby kromě opotřebování materiálu vyplývajícího z povětrnostních vlivů se neliší od stavu z roku 2013. Obstát nemůže ani námitka žalobce, že odborné vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 23. 10. 2013 se nezabývá odstraněním nepovolené stavby, nýbrž jejím dodatečným povolením a nelze jej tudíž v řízení o odstranění stavby použít. Žalobce se snaží vytvořit dojem, že odborné vyjádření má charakter závazného stanoviska. Žalovaný odmítl důvodnost námitky, že ve stanovisku orgánu památkové péče je uvedeno, že se jedná o stavbu trvalou. Žalobce dále k tomu připojil nesouhlas s označením „ochlazovací bazén“, neboť podle jeho názoru se jedná o „vířivku“. Žalovaný tuto námitku označil za zcela irelevantní pro řízení o odstranění stavby. Nepochybně se jedná o objekt určený k naplnění vodou a pojem bazén byl využit ve veškerých podkladech včetně projektové dokumentace předložené žalobcem. Irelevantní je rovněž námitka, že stavba se nachází na soukromém pozemku. Zohlednit nelze ani tvrzení žalobce ohledně prospěšnosti účinků stavby pro zdraví, ani zmiňované zásluhy na obnovných pracích v zámeckém parku. Ani tyto skutečnosti neopravňují vlastníka kulturní památky provádět zásahy, které jsou v rozporu se stavebním zákonem a neslučují se s památkovým charakterem předmětné Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 51A 9/2018 části kulturní památky. Námitka žalobce, že jedná se o stavbu dočasnou, je zcela lichá, vzhledem k tomu, že stavba byla provedena bez příslušného veřejnoprávního titulu včetně absence závazných stanovisek, a proto se nelze dočasností stavby zabývat.

18. Žalovaný ohledně námitky týkající se seznamování s podkladem pro vydání závazného stanoviska ze dne 16. 12. 2016 uvedl, že žalobce nebyl zkrácen na svých právech. To vyplývá i z připomínek žalobce ze dne 9. 1. 2017 na základě, kterých orgán státní památkové péče přistoupil k ohledání stavby na místě dne 9. 2. 2017. Žalobce byl s protokolem seznámen. Ze seznámení se s podklady pro vydání závazného stanoviska ze dne 16. 10. 2016 vyplývalo, že shromažďování podkladů bylo ukončeno a účastníci mají možnost nahlédnout do těchto podkladů.

19. Důvodná nebyla ani námitka neprovedení místního šetření stavebního úřadu. V řízení o nařízení odstranění stavby není ohledání na místě povinné. Stavební úřad nepochybil, pokud sám neprovedl ohledání místa před vydáním rozhodnutí, pokud vycházel z popisu stavu učiněného orgánem státní památkové péče zjištěného při místním šetření. Žalobce sám žádné tvrzení, které by zpochybňovalo stav, na kterém se stavba nachází, nepředložil. Zásah do majetkové sféry související s nařízením odstranění stavby je nutným a zákonným následkem jednání osoby, která v rozporu se stavebním zákonem stavbu provedla, aniž k tomu měla potřebné veřejnoprávní oprávnění. Žalovaný odmítl námitku, že žalobce nezískal od správních orgánů informaci o tom, že shromáždily veškeré podklady pro rozhodnutí. K tomu odkázal na obsah správního spisu. Navíc žalovaný poukázal na to, že závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona a není samostatným rozhodnutím ve správním řízení. Proto se nevede standardní řízení. Ačkoli orgán státní památkové péče závazné stanovisko vydával podle správního řádu, před změnou provedenou s účinností od 1. 1. 20 18 obsahovalo náležitosti podle § 149 odst. 2 správního řádu ve znění od 1. 1. 2018. Tím žalovaný poznamenal, že orgán státní památkové péče se námitkami žalobce v odůvodnění závazného stanoviska zabýval, ačkoliv toto náležitostí odůvodnění závazného stanoviska ze zákona nebylo. Jestliže nebyla stavba dodatečně povolena, postupoval stavební úřad správně, pokud v řízení o odstranění stavby pokračoval v řízení, oznámil účastníkům pokračování v řízení a umožnil jim uplatnit procesní práva podle § 36 správního řádu. Zároveň nepochybil pokud řízení ukončil tím, že odstranění stavby nařídil za situace, kdy stavba nebyla dodatečně povolena, respektive za existence pravomocného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby nebylo možno postupovat jinak. Žalovaný vyjádřil souhlas s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízeného jednání, jen na základě účastníky předložených spisů.

IV. Obsah správních spisů

20. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

21. Stavební úřad v Táboře zjistil dne 12. 6. 2013 (jak vyplývá z protokolu), že byla bez opatření stavebního úřadu provedena stavba s terasou a bazénkem (vířivka) na poz. parc. č. x v k.ú. Ch., východně od zámku v Ch. Dne 9. 7. 2013 oznámil stavební úřad žalobci a jeho manželce odstranění stavby „sauna“ na poz. parc. č. x, přičemž toto řízení bylo dne 9. 9. 2013 přerušeno, neboť byla podána žádost o dodatečné povolení stavby. Žalobce s manželkou byli vyzváni k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby a byla jim stanovena lhůta do 31. 12. 2013. Dne 18. 12. 2013 žalobce a jeho manželka požádali o prodloužení lhůty k doplnění podkladů pro dodatečné povolení stavby a stavební úřad dne Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 51A 9/2018 7. 1. 2014 této žádosti vyhověl a lhůtu prodloužil do 30. 4. 2014. Dne 28. 4. 2014 žalobce a jeho manželka předložili nesouhlasné stanovisko orgánu památkové péče. Stavební úřad v Táboře vydal rozhodnutí dne 5. 6. 2013, kterým žádost o dodatečné povolení stavby zamítl. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, kterým bylo napadeno podkladové negativní závazné stanovisko, a proto odvolací orgán požádal o potvrzení nebo jeho změnu. Závazné stanovisko bylo potvrzeno. Odvolací orgán seznámil účastníky řízení s doplněním podkladů. Poté rozhodl tak, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ze dne 5. 6. 2014 potvrdil a odvolání zamítl. Rozhodnutí odvolacího orgánu nabylo právní moci dne 3. 2. 2015. Žalobce a jeho manželka podali správní žalobu, kterou následně vzali zpět a řízení bylo v této věci usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 A 65/2015 zastaveno.

22. Stavební úřad účastníkům oznámil dne 20. 3. 2015 pokračování v řízení o odstranění stavby. Zároveň vyzval účastníky řízení ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu k tomu, aby se seznámili s podklady, které byly shromážděny a informoval je o tom, že mají právo se k těmto podkladům pro rozhodnutí vyjádřit. Dne 9. 10. 2015 bylo vydáno společné stanovisko odboru životního prostředí Městského úřadu Tábor k odstraňované stavbě včetně dokumentace bouracích prací. Přípisem ze dne 3. 5. 2016 bylo účastníkům řízení znovu oznámeno pokračování v řízení a opětovně umožněno nahlédnout do správního spisu před vydáním rozhodnutí. Rozhodnutí, kterým bylo nařízeno odstranění stavby, vydal stavební úřad v Táboře dne 13. 6. 2015.

23. Žalobce a jeho manželka podali odvolání, o kterém rozhodl žalovaný dne 26. 9. 2016 tak, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že správní orgán prvého stupně neopatřil stanovisko příslušného orgánu státní památkové péče k odstranění stavby provedené na pozemku, který byl součástí kulturní památky. Stavební úřad dne 24. 10. 2016 požádal o vydání závazného stanoviska příslušný orgán státní památkové péče a řízení dne 24. 10. 2016 přerušil. Odbor regionálního rozvoje Městského úřadu Tábor vydal závazné stanovisko dne 10. 3. 2017. Stavební úřad opatřením ze dne 24. 4. 2017 oznámil pokračování v řízení o odstranění stavby a vyzval účastníky řízení podle § 36 odst. 3 k seznámení se s podklady pro rozhodnutí a informoval je o možnosti vyjádřit se k těmto podkladům. Poté, kdy účastníci nevyužili tohoto práva, stavební úřad rozhodl dne 18. 5. 2017 tak, že nařídil stavbu odstranit. O odvolání žalobce a jeho manželky rozhodl žalovaný správní orgán poté, kdy požádal o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska a o tom dne 14. 8. 2017 informoval účastníky řízení. Závazné stanovisko bylo Krajským úřadem Jihočeského kraje, odborem kultury a památkové péče, oddělení památkové péče dne 13. 11. 2017 pod č.j. KUJCK 132773/2017 potvrzeno. Žalovaný znovu vyzval dne 15. 11. 2017 účastníky řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu k seznámení se s podklady pro rozhodnutí a informoval je o možnosti vyjádřit se k těmto podkladům. Tato výzva zůstala ze strany účastníků řízení bez reakce. Žalovaný správní orgán poté vydal dne 12. 12. 2017 pod č.j. KUJCK 138951/2017 žalobou napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce a jeho manželky zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 18. 5. 2017 č.j. METAB 2344/2017/SÚ potvrdil.

V. Právní názor soudu

24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 8 51A 9/2018 orgánu podle § 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.).

25. Žaloba není důvodná.

26. Z ustanovení § 75 odst. 2 věty prvé s.ř.s. vyplývá, že soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Podle ustanovení § 75 odst. 2 věty druhé s.ř.s., byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho nezákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.

27. Jinak řečeno soud je oprávněn přezkoumat zákonnost podkladového úkonu správního orgánu. Citované ustanovení však nezakládá pravomoc správních soudů takové akty zrušovat. Měla-li zjištěná nezákonnost subsumovaného aktu vliv na zákonnost žalobou napadeného aktu finálního, zruší soud tento konečný akt a s nezákonností subsumovaného aktu se vypořádá v odůvodnění rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007 č.j. 4 As 37/2005-83). Postupuje-li obecně soud podle § 75 odst. 2 věta druhá s.ř.s. má přezkoumat jiný úkon správního orgánu pouze v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. Dle tohoto ustanovení rovněž platí, že soud přezkoumává zákonnost subsumovaného právního aktu a nepřezkoumává jeho věcnou správnost, což by ostatně například v případech přezkumu závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy z odborného hlediska nebylo proveditelné bez dalšího znaleckého zkoumání takového závazného stanoviska. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu kupříkladu rozsudku sp. zn. 9 As 21/2009 ze dne 22. 10. 2009 „… obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, by tedy měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí.“ 28. Závazná stanoviska vydaná podle § 149 správního řádu nejsou rozhodnutím ve smyslu § 67 správního řádu ani § 65 s.ř.s., neboť sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Soudní přezkum jejich obsahu je v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožněn až v rámci konečného rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s.

29. Žalobce v žalobě, kterou napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2017 č.j. KUJCK 138951/2017, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu, stavebního úřadu v Táboře, kterým bylo nařízeno žalobci a jeho manželce odstranit stavbu „sauna s terasou a ochlazovacím bazénem, kabel NN na pozemku parc. č. x v k.ú. Ch.“, provedenou bez rozhodnutí či jiného opatření stavebního úřadu a toto rozhodnutí bylo potvrzeno, spatřuje závažné nedostatky, neboť v přípisu Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru kultury a památkové péče, oddělení památkové péče ze dne 13. 11. 2017 č.j. KUJCK 132773/2017, jímž bylo potvrzeno závazné stanovisko prvostupňového orgánu státní památkové péče se nadřízený orgán státní správy dostatečným způsobem nevypořádal s připomínkami žalobce vznesenými proti odbornému vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 12. 12. 2016 č.j. NPÚ-331/91205/2016 a přesvědčivě nezdůvodnil, proč považuje nařízení odstranění stavby v souladu se zájmy památkové péče. Žalobce si je vědom, jak uvádí v žalobě, že samostatný přezkum závazného stanoviska na základě žaloby není možný, a proto požádal o jeho přezkoumání s odkazem na § 75 odsts. 2 soudního řádu správního. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 9 51A 9/2018 30. Podle § 149 odst. 4 správního řádu jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Správní orgán proto v dané věci postupoval správně, neboť si vyžádal před vydáním rozhodnutí o odvolání ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu potvrzení či změnu závazného stanoviska dotčeného správního orgánu. Nadřízený dotčený orgán státní správy je primárně povolán k věcnému vypořádání odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku a odvolacímu správnímu orgánu posléze v zásadě postačuje pro účely procesního vypořádání takových odvolacích námitek v rozhodnutí o odvolání odkázat na závěry potvrzujícího (případně měnícího) závazného stanoviska. Je však třeba, aby revizní závazné stanovisko podle § 149 odst. 4 správního řádu obsahovalo vylíčení odvolacích námitek, vztahujících se k revidovanému závaznému stanovisku, jejich hodnocení a uvedení úvah, které nadřízený dotčený orgán k tomuto hodnocení vedly. Neobsahuje-li revizní stanovisko takové náležitosti, lze konstatovat, že je nezákonné.

31. Soud v dané záležitosti připomíná, že předmětem přezkumu je rozhodnutí, které bylo vydáno podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, podle kterého platí, že „… stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem a nebo v rozporu s ním“. Podle § 129 odst. 2 stavebního zákona platí, že „… stavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby uvedené v odst. 1 písm. b). V oznámení o zahájení řízení vlastníka nebo stavebníka poučí o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Byla-li žádost o dodatečné povolení podána před zahájením řízení o odstranění stavby, má se za to, že byla podána v okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby…“ Ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona stanoví podmínky, za nichž lze stavbu uvedenou v § 129 odst. 1 písm. b) citovaného zákona dodatečně povolit a dodává: „Bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví. Dodatečné povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí. Bude-li předmětem dodatečného povolení rozestavěná stavba, stavební úřad stanoví podmínky pro její dokončení. Tímto způsobem v souladu s připomenutou platnou právní úpravou probíhalo i správní řízení, kdy v rámci zahájeného řízení o odstranění stavby žalobce a jeho manželka podali žádost o dodatečné povolení předmětné stavby. V tomto řízení však žalobce s manželkou nebyli úspěšní a žádost o dodatečné povolení stavby byla pravomocně dne 3. 2. 2015 zamítnuta. Žalobci sice podali správní žalobu ke správnímu soudu, nicméně tuto žalobu vzali zpět a řízení o jejich žalobě bylo od sp. zn. 10 A 65/2015 zastaveno. Žalobci tudíž nevyužili svého práva na přezkum rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení předmětné stavby na přezkum tohoto rozhodnutí správním soudem rezignovali. Tato skutečnost má význam pro rozsah námitek, které mohou být uplatňovány v řízení o odstranění stavby, neboť není-li v řízení o dodatečném povolení stavby stavba dodatečně povolena, nezbývá stavebnímu úřadu než rozhodnout o odstranění takové stavby. V řízení o odstranění stavby pouze zbývalo opatřit si stanovisko příslušného orgánu ochrany státní památkové péče k nařízení odstranění stavby, jelikož se jednalo o stavbu provedenou na pozemku, který je součástí nemovité kulturní památky. Této povinnosti se správní orgány bezezbytku zhostily. Jak správně prvostupňový správní orgán v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ze dne 18. 5. 2017 zdůraznil, vydané závazné stanovisko ze dne 10. 3. 2017 konstatovalo, že nařízení odstranění stavby – Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 10 51A 9/2018 „sauna s terasou a ochlazovacím bazénem, kabel NN, na parcele č. x v k.ú. Ch.“, která je součástí nemovité kulturní památky č.r. ÚSKP 21635/3-4833 je v souladu se zájmy památkové péče. V odůvodnění závazného stanoviska byla popsána učiněná zjištění, byly posouzeny námitky podané k odbornému vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 12. 12. 2016 a současně došlo i k ohledání stavby, jejíž odstranění bylo nařízeno, dne 9. 2. 2017, přičemž všechny tyto skutečnosti tvořily podklady pro vydání závazného stanoviska.

32. Rovněž nadřízený dotčený orgán státní správy dne 13. 11. 2017 přezkoumal podle § 149 odst. 4 správního řádu závazné stanovisko Městského úřadu Tábor, odboru rozvoje ze dne 10. 3. 2017 a tato závazné stanovisko potvrdil. V tomto potvrzujícím závazném stanovisku odvolací orgán vypořádal veškeré vznesené námitky žalobce a jeho manželky, které vznesli v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí vůči závaznému stanovisku, které bylo podkladem pro jeho vydání. Srozumitelně a správně je vysvětleno, jak je třeba nahlížet na odborné vyjádření Národního památkového ústavu, které představuje jeden z podkladů, k jehož obsahu podle povahy věci a okolností správní orgán buď přihlédne či nikoliv. Konečné posouzení věci je proto plně v kompetenci orgánu státní památkové péče. V této souvislosti je výslovně uvedeno, že odvolací orgán nepřihlédl ke konzultačnímu vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 22. 12. 2016, kde je uvedeno, že celý objekt lze tolerovat jako stavbu dočasnou. Bylo vysvětleno, že zákon o státní památkové péči nezná pojem dočasnosti a z podstaty věci hodnotí jakékoli stavby a stavební úpravy pouze z hlediska dopadu na zákonem chráněné památkové hodnoty. Pro úvahu ohledně dočasnosti stavby není zákonem vytvořen prostor. Dále bylo vysvětleno, že pro posouzení vhodnosti či nevhodnosti umístění stavby z hlediska dopadu na kulturně-historické hodnoty dané části předmětné nemovité kulturní památky, není podstatný její aktuální fyzický stav. Navíc ani žalobce a jeho manželka neuvedli, v čem se současný stav liší proti předchozím létům. Rovněž je v závazném stanovisku poukázáno na pravomocné zamítnutí žádosti žalobce a jeho manželky o dodatečné povolení předmětného objektu. Odvolací orgán vysvětlil, že se neztotožňuje s názorem žalobce a jeho manželky, že požadavek na odstranění stavby je zcela nepřiměřený a neodůvodnitelný, a to z toho důvodu, že objekt je v tak zásadním rozporu se zájmy památkové péče v daném prostoru, který vylučuje jiné řešení nápravy tohoto stavu než její odstranění. Objekt sauny nesouvisí s prostorem parku a ani kompozičně nikterak nekoresponduje s ostatními plochami. Stejně tak architektonické pojetí sauny nesouvisí se stylovým pojetím historických staveb a areálu zámku a zámeckého parku. Závěrem bylo konstatováno, že objekt sauny je ve všech ohledech (umístění, prostorové souvislosti, funkční určení objektu, architektonické pojetí, použité materiály včetně barevnosti) v ostrém rozporu s historickým prostředím zámeckého parku, tj. známými kulturně-historickými hodnotami předmětné kulturní památky. Pro nápravu daného stavu lze obtížně najít jiný způsob nápravy než její odstranění jako stavby nepovolené. Bylo připomenuto, že stavba byla realizována bez závazného stanoviska příslušného orgánu státní památkové péče, čímž došlo k naprosté ignoraci státem chráněného zájmu, přičemž tato skutečnost měla zásadní negativní dopad na státem chráněné kulturně-historické hodnoty. Odstranění stavby je v kontextu těchto skutečností naprosto adekvátní.

33. Soud proto uzavřel, že není důvodná námitka žalobce, že nadřízený orgán státní památkové péče se řádně a dostatečně nevypořádal s připomínkami žalobce proti vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 12. 12. 2016. Stejně tak není důvodná výtka žalobců, že se vyjádření dostatečně nezabývalo dopadem stavby na kulturní památku, kdy Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 11 51A 9/2018 z uvedené argumentace je zřejmé, že odvolací orgán neargumentoval pouze odkazem na předchozí vyjádření bez hodnocení současné situace. Soud nemá pochybnosti o tom, že vydané závazné stanovisko i jeho potvrzení nadřízeným orgánem v rámci přezkumu obstojí a mohlo být použito v řízení o odstranění stavby. V kontextu řečeného pak je zcela zřejmá nedůvodnost navazující námitky žalobce, že se úřad měl zabývat tím, zda je odstranění stavby v souladu se zájmy památkové péče nikoliv, zda je stavba přijatelná a nikoliv z hlediska dodatečného povolení. Nadřízený orgán jednoznačně uvedl, že neshledává jiný způsob k napravení závadného stavu než je nařízené odstranění stavby.

34. Dále k tomu soud poznamenává, že vyjádření Národního památkového ústavu je pouze jedním z více podkladů, jež dotčený orgán za účelem vydání závazného stanoviska shromažďuje. Toto vyjádření může mít vliv na výslednou podobu závazného stanoviska, nicméně samo o sobě do žalobcovy právní sféry nikterak nezasahuje, a to ani nepřímo. Dotčený orgán jim totiž není vázán a je na jeho uvážení, zda k jeho závěrům ve vyjádření obsaženým přihlédne či nikoliv. K tomu lze přiměřeně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 1 Aps 4/2013. Navíc stavební úřad ani žalovaný správní orgán nejsou jakkoli oprávněni revidovat obsah závazných stanovisek, a to s ohledem na ustanovení § 14 odst. 4 zákona o státní památkové péči. Přezkum závazného stanoviska, jehož obsahem je správní orgán vázán, jak již bylo připomenuto, je na základě platné právní úpravy z povahy věci nemožné v gesci odvolacího správního orgánu, provést, ale podle § 149 odst. 4 správního řádu odvolací správní orgán vyžádá potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tento postup byl v dané věci jednoznačně dodržen a odpovídá zákonu. Pokud je závazné stanovisko potvrzeno závazným stanoviskem nadřízeného orgánu, postačuje odvolací námitky, pro které bylo další závazné stanovisko vyžádáno vypořádat v rámci rozhodnutí o odvolání odkazem na závazné stanovisko doplněné případně stručnou citací příslušné části. Soud připomíná a zdůrazňuje, že není úkolem odvolacího správního orgánu potvrzující závazné stanovisko pro odvolatele ještě dále blíže interpretovat a posuzovat jeho zákonnost či přezkoumatelnost, věcnou správnost nebo další obdobné otázky. Takový přezkum původního závazného stanoviska měl být proveden v rámci vydání potvrzujícího závazného stanoviska, přičemž pokud je v tomto ohledu navazující závazné stanovisko nedostačující, lze se jeho přezkumu domáhat až v případném soudním řízení. To ostatně žalobce učinil a soud, jak již je výše uvedeno v tomto směru neshledal nezákonnost či nepřezkoumatelnost těchto stanovisek. Potvrzující závazné stanovisko srozumitelně vysvětlilo, z jakého důvodu považuje závazné stanovisko ze dne 10. 3. 2017 za věcně správné a dostatečně reflektující zájem státní památkové péče ve vztahu k nařízenému odstranění nepovolené stavby.

35. Z toho co bylo řečeno lze uzavřít, že stavební úřad není povolán k přezkumu správnosti a úplnosti závazného stanoviska dotčeného orgánu, přičemž tato kompetence náleží s ohledem na ustanovení § 149 odst. 4 a 5 správního řádu tomu správnímu orgánu, který je nadřízeným orgánem dotčeného orgánu. V nyní posuzované věci Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor kultury a památkové péče, oddělení památkové péče potvrdilo závazné stanovisko Městského úřadu Tábor, odboru rozvoje ze dne 10. 3. 2017 podle § 149 odst. 4 správního řádu a uzavřelo, že toto stanovisko obstojí. Žalovaný sám nebyl povolán, aby následně ve svém rozhodnutí tyto závěry potvrzujícího závazného stanoviska revidoval. Po té, kdy dojde k potvrzení závazného stanoviska příslušným nadřízeným správním orgánem, lze ze strany žalobce před podáním správní žaloby zvažovat pouze podání podnětu k zahájení přezkumného řízení ve vztahu k potvrzujícímu stanovisku ve Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 12 51A 9/2018 smyslu § 149 odst. 5 správního řádu. Ze spisu nevyplývá, že by žalobce této možnosti využil. Soud pak mohl přezkoumávat, jak již bylo obecně výše vysvětleno, toto závazné stanovisko pouze z hlediska jeho zákonnosti jako subsumovaného správního aktu nepřezkoumává jeho věcnou správnost. Soud uzavřel, že závazné stanovisko z hlediska tohoto přezkumu obstálo. Revizní závazné stanovisko obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k přezkoumávanému závaznému stanovisku i úvahy, které nadřízený dotčený orgán učinil, a na základě kterých vyslovil svůj závěr. Nelze proto dospět k závěru, že je toto revizní závazné stanovisko nezákonné.

36. Důvodná nebyla dále ani námitka žalobce, že se nadřízený orgán státní památkové péče bezprostředně před vydáním odborného vyjádření ze dne 12. 12. 2016 neseznámil s aktuelním stavem na místě samém a stavbu zhlédl pouze v roce 2012, čímž nedostatečně zjistil skutkový stav věci. V prvé řadě je třeba odkázat na výše uvedené, kde soud vysvětlil, že Národní památkový ústav není správním orgánem, ale pouze odbornou organizací státní památkové péče, jejíž postavení v systému státní památkové péče upravuje § 32 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči („památkový zákon“). Národní památkový ústav je povolán vyjádřit se k věci pouze z hlediska ochrany státem chráněných památkových hodnot. Jak vyjádření ze dne 23. 10. 2013, tak ze dne 12. 12. 2016 jsou pouze podkladem pro vydání závazného stanoviska orgánu památkové péče podle § 14 odst. 6 památkového zákona, nicméně orgán památkové péče jimi není vázán. Tuto povinnost orgán památkové péče při vydání závazného stanoviska, obstarat si jako podklad podle § 14 odst. 6 památkového zákona odborné vyjádření, naplnil. Závěry, které byly uvedeny v odborném vyjádření Národního památkového ústavu bylo lze v řízení o odstranění stavby použít, neboť se nejednalo o závazné stanovisko, ale pouze o podklad, kdy závěry, jak Národního památkového ústavu, tak i orgánů státní památkové péče obou instancí, byly shodné v tom smyslu, že jednalo se o stále stejnou stavbu, týchž proporcí a své závěry opřely o předloženou projektovou dokumentaci a fotodokumentaci stavby pořízenou v rámci ohledání stavby dne 9. 2. 2017. Nelze proto přisvědčit žalobci, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Ve spise je taktéž založeno společné stanovisko odboru životního prostředí k záměru – odstranění předmětné stavby ze dne 7. 10. 2015, jehož přílohou je dokumentace bouracích prací, technická zpráva a plán likvidace odpadů z července roku 2015. Ve spise je založen i protokol o provedení důkazu ohledáním – místa odstranění stavby ze dne 9. 2. 2017 pro zjištění stavu věci a jako podkladu pro vydání závazného stanoviska. Zástupci žalobce a jeho manželky se k věci a shromážděným podkladům nevyjádřili a nic konkrétního neuvedli.

37. Žalobce dále namítal, že vytýkanou vadu nedostatečně zjištěného stavu věci nezhojil ani Městský úřad v Táboře tím, že následně dne 9. 2. 2017 sám provedl místní šetření. Žalovaný správní orgán k této námitce v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že v řízení o nařízení odstranění stavby není ohledání na místě povinné. Současně žalovaný upozornil na fakt, že ve smyslu § 4 odst. 2 stavebního zákona postupují stavební úřady ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních předpisů. Tato vzájemná součinnost mezi dotčenými orgány a stavebními úřady musí působit i zpětně. Důkazem toho je i skutečnost, že podnětem pro zahájení řízení o odstranění stavby bylo právě zjištění orgánu ochrany státní památkové péče. Tento orgán ve svém závazném stanovisku, který byl podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu konstatoval, že rozsah stavby je od prosince roku 2013 prakticky neměnný, rozšířený pouze o volně stojící káď. Stavební úřad tudíž nepochybil, pokud sám neprovedl ohledání místa a spokojil se ze zjištěním dotčeného orgánu. Soud toto zdůvodnění považuje za dostačující a výstižně Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 13 51A 9/2018 reagující na výtku žalobce. Žalobce přitom v této souvislosti neuvedl, v jakém směru by absence provedení místního šetření stavebním úřadem měla zkrátit žalobce na jeho právech. Z tohoto důvodu se jeví tato námitka jako účelově vznesená. Soud jí hodnotí jako nedůvodnou.

38. Žalobce dále vytýkal žalovanému správnímu orgánu, že nevzal v úvahu, že kulturní památka je v soukromém vlastnictví a jedná se o uzavřený, veřejnosti nepřístupný, prostor, navíc, že jde o drobnou stavbu dočasného charakteru. Pokud stavební úřad tvrdí, že jde o trvalou stavbu, pak k tomu podle žalobce neuvádí argumenty a v tomto směru namítá žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Současně poukazuje na chybné označení, kdy na místo „ochlazovací bazén“ má být uvedeno „vířivka“. Námitku soud hodnotí jako nedůvodnou.

39. Zákon o státní památkové péči s pojmem „dočasná stavba“ na rozdíl od stavebního zákona nepočítá. Ze stanoviska Ministerstva kultury, odboru památkové péče č.j. MK 17369/2017- OPP z 29. 3. 2017 vyplývá, že tvrzení stavebníka o dočasnosti stavby, pokud to nevyplývá z podstaty věci, by nemělo mít vliv na posuzování ochrany zájmů památkové péče, kdy zájmy památkové péče na ochraně (zachování) kulturně-historických hodnot předmětu ochrany jsou (nebo by měly být) stejné, jak po dobu umístěný dočasné stavby, tak i po jejím případném odstranění, pokud k němu skutečně v uvedené době dojde. Z toho důvodu by orgán památkové péče měl při povolování dočasných staveb přistupovat k nim při hodnocení jejich dopadu na chráněné kulturně-historické hodnoty jako ke stavbám trvalým. Stavebníkem deklarovaná dočasnost stavby není důvodem pro rezignaci nebo mírnější postup při ochraně kulturně-historických hodnot. Orgán památkové péče musí postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. V případě vzniku nové stavby na pozemku, který je kulturní památkou musí orgán památkové péče zkoumat dopad zamýšlených prací na hodnoty kulturní památky a dospěje-li ve své úvaze, že se jedná o negativní dopad, že záměr kulturní památku poškozuje, pak jej musí omezit nebo i zakázat ve svém závazném stanovisku podle § 11 odst. 3 zákona o státní památkové péči. Stejně tak nemá význam dopad stavby na chráněné kulturně-historické hodnoty, který je v soukromém vlastnictví i přesto, že se jedná o prostor uzavřený veřejnosti, který je této veřejnosti nepřístupný. Ustanovení § 14 odst. 3 zákona o státní památkové péči ukládá povinnost orgánu památkové péče v závazném stanovisku vyjádřit, zda práce jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné a stanovit základní podmínky, za kterých lze takové práce realizovat. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně-historických hodnot, které je potřeba zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru. Takové hodnocení bylo správními orgány provedeno a popisované zásady byly při vydání závazného stanoviska dodrženy. Navíc tvrzení žalobce o dočasnosti charakteru umísťované stavby není nikterak doloženo, neboť se jedná o stavbu nepovolenou. Námitka žalobce, že nesouhlasí s označením „ochlazovací bazén“, ale jedná se o „vířivku“, je pro řízení o odstranění stavby zcela irelevantní. Použitou terminologii převzal správní orgán z projektové dokumentace předložené žalobcem na akci „sauna s terasou, bazénem a kabel NN“ na pozemku parc. č. x v k.ú. Ch. od projektanta Ing. V. S., SV, statika, projekce, statická, projekční a inženýrská kancelář. Tento objekt je v dokumentaci označen jako „bazén či bazének“. Tato námitka nebyla vznesena ve správním řízení, tudíž není řešena v žalobou napadeném rozhodnutí, nicméně z této žalobní námitky nelze ve vztahu k zpochybnění žalobou napadeného rozhodnutí ničeho vytěžit. Stejně tak je bez právního Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 14 51A 9/2018 významu poukaz žalobce na rozlohu zámeckého areálu v Ch., kde se stavba nachází, stejně jako další tvrzení žalobce, že jde o stavbu nevýznamnou, která navíc navazuje na krajinnou kompozici a nepůsobí rušivě, neboť zámek sloužil v minulosti k relaxaci a tento účel stavba rozvíjí. Rovněž námitka poukazující na potřebnost stavby pro účinky na zdraví příslušníků rodiny žalobce nemá pro posouzení věci právní význam. Posledně popsané námitky představují subjektivní názor žalobce, proti kterému ovšem stojí zcela nezpochybnitelný fakt, že stavba byla zřízena bez rozhodnutí či jiného opatření stavebního úřadu a dodatečné povolení stavby nebylo pro tuto stavbu vydáno z důvodu nesouhlasného závazného stanoviska orgánu státní památkové péče.

40. Žalobce vytýkal dále žalovanému, že došlo k porušení jeho práva, které mu zaručuje ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť sice byli s manželkou poučeni o jejich právu seznámit se s podklady založenými ve spise, nedostalo se jim však informace, že bylo ukončeno shromažďování veškerých materiálů. Tento nedostatek informace měl podle žalobce vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť nebyl informován o tom, že správní orgán ukončil dokazování. Ani tuto námitku soud nehodnotí jako důvodnou.

41. Podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu „nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal“. Ze samotné dikce tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že mají účastníci řízení právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci k podkladům rozhodnutí. Je to projevem jednoho ze základních procesních práv ve správním řízení, které vyplývá obecně již z Listiny základních práv a svobod. Povinností správního orgánu je účastníky řízení vyzvat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili. Účastníci mohou současně s vyjádřením se k podkladům rozhodnutí navrhnout doplnění řízení, respektive uplatnit podle § 36 odst. 1 další důkazy či návrhy a oprávněním správního orgánu je usnesením jim stanovit lhůtu do kdy tak mohou činit. Judikatura k tomuto ustanovení uvádí, že je jeho smyslem „umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí, po té co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady či učinit procesní návrhy, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.“ Pokud uvažuje ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu s obratem „pokud zákon nestanoví jinak“, pak kupříkladu v ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) je upravována forma rozhodnutí odvolacího orgánu, kdy pro změnu rozhodnutí je stanoveno, že podle § 36 odst. 3 se postupuje pouze tehdy, mají-li se účastníci řízení vyjádřit k podkladům nově pořízeným odvolacím orgánem.

42. Prvostupňové rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno dne 18. 5. 2017 ve spise je založeno oznámení vydané týmž úřadem dne 24. 4. 2017 o pokračování v řízení o odstranění stavby a seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. V textu tohoto oznámení prvostupňový správní orgán účastníkům řízení sdělil, že jim umožňuje podle § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci samé a to ve lhůtě 5 dnů od uplynutí vymezené lhůty pro uplatnění námitek. Stejně tak v odvolacím řízení před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí dne 12. 12. 2017 vyzval žalovaný dne 15. 11. 2017 účastníky řízení, aby se seznámili s doplněnými podklady pro rozhodnutí. Výslovně odvolací orgán informoval účastníky řízení, že dne 14. 11. 2017 byly shromážděny podklady pro vydání rozhodnutí o odvolání konkrétně potvrzené napadené závazné stanovisko Městského úřadu Tábor ze dne 10. 3. 2017 přípisem nadřízeného orgánu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 15 51A 9/2018 Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru kultury a památkové péče, oddělení památkové péče ze dne 13. 11. 2017. Odvolací orgán vyzval účastníky podle § 36 odst. 3, aby se ve lhůtě 5 dnů vyjádřili k těmto podkladům pro rozhodnutí o odvolání. S ohledem na tyto písemnosti a postupy správních orgánů, které plně zaručily žalobci a jeho manželce právo seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí, není žalobcem vznesená námitka opodstatněná. Navíc požadavek žalobce, že správní orgán mu měl výslovně sdělit, že ukončil dokazování, je přepjatým formalismem, neboť z formulace, která byla správními orgány použita a plně koresponduje se správními orgány použitou zákonnou dikcí jednoznačně vyjadřovala, že žalobce i jeho manželka mají právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí s jeho podklady. Nelze proto žalobci přisvědčit, že byl postupem správních orgánů v tomto směru zkrácen na svých právech. Ostatně žalobce v žalobě ani při jednání před krajským soudem neuvedl, v jakém směru by se tak mělo stát, neboť neuvedl žádné konkrétní návrhy, které by učinil, pokud by mu bylo výslovně sděleno, tak jak požadoval, že správní orgán ukončil dokazování.

43. Soud proto uzavřel, že žalovaný správní orgán se s odvolacími námitkami v žalobou napadeném rozhodnutí řádně vypořádal tak, jak mu ukládá zákon a jeho rozhodnutí je odpovídající zákonu a současně je přezkoumatelné. O tom ostatně svědčí podrobná polemika žalobce, kterou vznesl v žalobě proti žalobou napadenému rozhodnutí. Soud neshledal důvodnou námitku, že rozhodnutí žalovaného trpí závažnými vadami, k čemuž lze odkázat na výše uvedené odůvodnění.

VI. Závěr, náklady řízení

44. Ze shora uvedených důvodů soud uzavřel, že žaloba žalobce nebyla důvodná, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

45. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán měl v řízení úspěch, nicméně nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a proto soud rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 16 51A 9/2018 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 5. prosince 2018 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.