51 A 9/2020

Rubrum

č. j. 51 A 9/2020 - 96 USNESENÍ Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka v právní věci žalobkyně (navrhovatelka): K.H. bytem X právně zastoupena advokátem Mgr. Pavlem Černým a společníkem Frank Bold advokáti s.r.o. sídlem Údolní 33, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice proti odpůrci: Městský úřad Vimperk sídlem Steinbrenerova 6/2, 385 17 Vimperk o žalobě rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2019 č. j. KUJCK 143404/2019/2 a o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – ochranného pásma vodního zdroje, které bylo zřízeno rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice, referátu životního prostředí, č. j. Vod. 231/2-163/93 ze dne 26. 1. 1993 takto:

Výrok

I. Návrh na zrušení opatření obecné povahy ochranného pásma vodního zdroje, které bylo zřízeno rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice, referátu životního prostředí č. j. Vod. 231/2-163/93 ze dne 26. 1. 1993 se odmítá.

II. Deklaruje se nicotnost rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2019 č. j. KUJCK 143404/2019/2, jakož rozhodnutí Městského úřadu Vimperk, odboru životního prostředí ze dne 25. 9. 2019 č. j. MUVPK-ŽP 29857/19-LAJ.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni se vrací soudní poplatek v částce 3 000 Kč z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího právního zástupce. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 51 A 9/2020

Odůvodnění

1. Žalobkyně (navrhovatelka) podala dne 11. 2. 2020 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „ krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2019 č. j. KUJCK 143404/2019/2, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Vimperk, odboru životního prostředí ze dne 25. 9. 2019 č. j. X o zamítnutí její žádosti ve věci návrhu na zrušení ochranného pásma vodního zdroje nacházejícího se na pozemku parc. č. X. M.L., které bylo stanoveno rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice, referátu životního prostředí ze dne 26. 1. 1993 č. j. Vod. 231/2-163/93 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno a zároveň návrh na zrušení opatření obecné povahy – ochranného pásma vodního zdroje, které bylo zřízeno rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice, referátu životního prostředí č. j. Vod. 231/2-163/93 ze dne 26. 1. 1993. Jednalo se o žalobu podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2012 Sb., soudního řádu správního podanou společně s návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 věty druhé téhož zákona.

2. Navrhovatelka shrnula skutkový stav věci. Dovodila svou aktivní legitimaci, jak k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2019, tak i k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, ochranného pásma vodního zdroje zřízeného rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice dne 26. 1. 1993.

3. Svou potřebu ochrany veřejných subjektivních práv navrhovatelka vysvětluje tak, že se pokusila neúspěšně dosáhnout zrušení ochranného pásma u, jak uvedla, odpůrce (Městského úřadu Vimperk), který její žádost o zrušení opatření obecné povahy ochranného pásma vodního zdroje zamítl a žalovaný správní orgán jeho rozhodnutí k odvolání žalobkyně potvrdil.

4. Z toho důvodu navrhovatelka zvolila cestu podání správní žaloby a společného návrhu na zrušení ochranného pásma vodního zdroje, neboť zastává názor, že ve smyslu § 101a odst. 1 věta druhá s.ř.s. je aktivně legitimována k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle tohoto zákona a současně oprávněna ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito podat žalobu ve správním soudnictví. Zrušení opatření obecné povahy může navrhnout jen společně s takovým návrhem, proto zvolila cestu podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného a zároveň podala návrh na zrušení ochranného pásma vodního zdroje (zřízeného rozhodnutím ze dne 26. 1. 1993). Jedná se o incidenční přezkum opatření obecné povahy.

5. Navrhovatelka uvedla důvody nezákonnosti dosud existujícího ochranného pásma vodního zdroje. Podle jejího názoru důvod ochrany vodního zdroje v roce 2004 zanikl, odpůrce tak měl postupovat podle § 30 odst. 9 vodního zákona a ochranné pásmo vodního zdroje zrušit. Vzhledem k tomu, že u odpůrce s touto žádostí neuspěla, podala žalobu ke krajskému soudu, kde spolu s touto žalobou krajskému soudu navrhla zrušení ochranného pásma vodního zdroje, jako opatření obecné povahy.

6. Žalovanému i odpůrci žalobkyně (navrhovatelka) vytýká, že se nedostatečně zabývali skutkovým stavem věci. Řešili jen otázku její procesní způsobilosti k podání návrhu na zrušení ochranného pásma, kterou neshledali. Navrhovatelka poukazuje na fakt, že v takovém případě neměli řízení vůbec zahajovat. Vzhledem k tomu, že je zahájili, nedává odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí její žádosti žádný smysl. Podle žalobkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 51 A 9/2020 (navrhovatelky), je tudíž rozhodnutí zmatečné.

7. Navrhovatelka dále dovozuje, že odpůrce i žalovaný nesprávně posoudili naplnění zákonných požadavků uvedených v § 30 odst. 6 vodního zákona (potažmo § 51 odst. 3 správního řádu), který obsahuje pouze demonstrativní výčet subjektů, které mohou podat návrh na stanovení ochranného pásma vodního zdroje, analogicky lze dovodit, že stejný okruh osob, které mohou být tímto opatřením dotčeny, mohou podat návrh na jeho zrušení.

8. Účelem správního soudnictví je poskytnout ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným soudním řádem správním a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Pokud by navrhovatelka nebyla oprávněna (aktivně legitimována) k podání návrhu na zrušení ochranného pásma, pak by šlo vůči ní o odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť by neexistoval způsob, jakým docílit přezkumu zákonnosti ochranného pásma, protože v důsledku jeho existence dochází k zásahu do základního práva navrhovatelky. Článek 36 odst. 2 Listiny, podle něhož, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod a Listiny. Článek 36 odst. 2 Listiny nelze vykládat doslovně tak, že dopadá pouze na rozhodnutí ve smyslu § 36 s.ř.s. a nikoliv již na jiné typy správních aktů, které taktéž nezákonně zasahují do základních práv a svobod. Navrhovatelka uvedla důvody nezákonnosti ochranného pásma vodního zdroje, kdy podle jejího názoru měl odpůrce postupovat podle § 30 odst. 9 vodního zákona a ochranné pásmo vodního zdroje opatřením obecné povahy zrušit. Od 26. 8. 2004 totiž neexistuje důvod ochrany vodního zdroje, neboť dle sdělení Krajské hygienické stanice voda odebíraná z vodního zdroje není používaná jako zdroj pitné vody a ani neslouží pro další zpracování na vodu pitnou. Nejsou proto splněny zákonné předpoklady pro ochranu vodního zdroje ochranným pásmem a nelze ani argumentoval veřejným zájmem. Dále navrhovatelka tvrdila, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav pro vydání rozhodnutí. Zde vytýkala žalovanému, že měl postupovat přiměřeně k účelu, ke kterému výkon jeho pravomoci slouží. Rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí odpůrce jsou nekonzistentní. Pokud odpůrce nepovažoval navrhovatelku za osobu oprávněnou žádat o zrušení ochranného pásma, neměl v prvé řadě takové řízení vůbec zahajovat. Jelikož odpůrce řízení zahájil, nedává odůvodnění jeho rozhodnutí smysl. Dále vydal odpůrce žalobkyni (navrhovatelce) sdělení ze dne 25. 9. 2019 pod č. j. MUVPK-ŽP 32741/19-LAJ („sdělení“), kde rozvedl stanovisko odpůrce ke zrušení ochranného pásma, nicméně není jasné, na základě jaké pravomoci bylo vydáno a jak souvisí rozhodnutí odpůrce. Podle navrhovatelky není možné doplňovat nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odpůrce v rámci jiného aktu, v tomto případě sdělení. Odpůrce by měl v případě odpadnutí důvodu ochrany vodního zdroje takové skutečnosti posoudit ex offo. Zároveň tvrdila nesprávné právní posouzení. Podle navrhovatelky nezákonnost spočívá v tom, že žalovaný nesprávně posoudil naplnění zákonných požadavků ustanovení § 30 odst. 6 vodního zákona a § 51 odst. 3 správního řádu.

9. Žalobkyně (navrhovatelka) požaduje zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2019, jakož i opatření obecné povahy – zřízené rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice dne 26. 1. 1993. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 51 A 9/2020 10. Žalovaný správní orgán zaslal dne 2. 3. 2020 k žalobě své vyjádření. Podle názoru žalovaného je zásadní otázkou, zda žalobkyně je či není podle § 30 odst. 6 vodního zákona oprávněnou osobou žádat o zrušení ochranného pásma vodního zdroje I. a II. stupně v k. ú. M.L., a to z jakéhokoliv důvodu. Žalobkyně není oprávněnou osobou podle § 8 odst. 2 vodního zákona k nakládání s podzemními vodami, ke kterým bylo ochranné pásmo vodního zdroje stanoveno. Podle názoru krajského úřadu žalobkyně není ve smyslu § 30 odst. 6 vodního zákona oprávněnou osobou. Odůvodněním svého názoru se žalovaný pečlivě a podrobně zabýval. Další důležitou otázkou je jakým způsobem vyřídit žádost žalobkyně, jakožto neoprávněné osoby. Krajský úřad zastává názor, že o žádosti žalobkyně bylo třeba rozhodnout formou rozhodnutí, a to ve smyslu § 51 odst. 3 správního řádu. Podle názoru žalovaného se jednalo o řízení zahájené podáním žádosti dne 30. 8. 2019, a proto bylo postupováno podle § 51 odst. 3 správního řádu. Dále k návrhu na zrušení opatření obecné povahy žalovaný uvedl, že navrhovatelka není aktivně legitimována k podání návrhu na incidenční přezkum opatření obecné povahy, konkrétně ochranného pásma vodního zdroje, neboť podle vodního zákona, konkrétně § 30 odst. 6 není oprávněna podat žádost o zrušení ochranného pásma vodního zdroje. Chybí tak prvek incidentu, ke kterému by navrhovatelka byla oprávněna. Žalovaný upozornil na skutečnost, že stanovení ochranných pásem vodních zdrojů je závažnou otázkou a má precedenční přesah. Žalovaný dále poukázal z materiálního hlediska, že si lze jen obtížně představit, že na základě prostého návrhu navrhovatelky, případně obdobných návrhů obrovského množství jiných vlastníků pozemků, může v ochranných pásmech vodních zdrojů soud bez dalšího zrušit ochranné pásmo vodního zdroje, a to zcela bez vstupu odborných správních orgánů (vodoprávních úřadů) a bez postupu upraveného zvláštními předpisy, konkrétně vodním zákonem a vyhláškou č. 137/1999 Sb. Žalovaný poukázal na fakt, že zákonodárce nepřistoupil ke zrušení ochranných pásem vodních zdrojů ex lege, a to ani z důvodu, kterým argumentuje navrhovatelka, že odpadl předmět ochrany. Žalovaný navrhl, aby žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 10. 12. 2019 byla zamítnuta, neboť rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy.

11. Žalobkyně (navrhovatelka) v replice k vyjádření žalovaného ze dne 19. 3. 2020 zopakovala své tvrzení o existenci své aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení ochranného pásma. Navrhovatelka nemůže využívat svůj pozemek z důvodu vymezení ochranného pásma vodního zdroje a v současné době neexistuje jiný způsob, kterým by se mohla domoci ochrany svého vlastnického práva. Zdůraznila, že vodní zdroj není používán jako zdroj pitné vody a neslouží pro další zpracování na vodu pitnou. Podle jejího názoru by ochranné pásmo vůbec nemělo existovat a jakákoliv tvrzení o existence veřejného zájmu jsou v tomto případě irelevantní. Dále žalobkyně (navrhovatelka) sdělila, že jí nikdy nebyla poskytnuta náhrada za omezení vlastnického práva. Podle jejího názoru se žalovaný nevypořádal s jejími námitkami a tento svůj postup ani jinak nevysvětlil. Setrvala proto na svém tvrzení, aby soud zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 10. 12. 2019 a rozhodnutím Městského úřadu Vimperk, odboru životního prostředí ze dne 25. 9. 2019 a zrušil opatření obecné povahy - ochranné pásmo vodního zdroje zřízení rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice dne 26. 1. 1993 12. Žalovaný správní orgán i žalobkyně (navrhovatelka) shodně soudu sdělily, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez nařízeného jednání.

13. Ve správním spise jsou uvedeny písemnosti, dle kterých žalobkyně (navrhovatelka) podala dne 30. 8. 2019 žádost na zrušení ochranného pásma vodního zdroje, čili návrh na zahájení Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 51 A 9/2020 řízení o zrušení ochranného pásma vodního zdroje opatřením obecné povahy, kdy tvrdila, že takový návrh může podat jako osoba – vlastník pozemku, dotčeného opatřením obecné povahy.

14. Městský úřad Vimperk reagoval na toto podání navrhovatelky sdělením ze dne 25. 9. 2019 č. j. MUVPK-ŽP 32741/19-LAJ, kde vysvětlil, že žalobkyně (navrhovatelka) není osobou oprávněnou žádat o zrušení ochranného pásma vodního zdroje. Dále konstatoval, že podaný návrh může být podnětem k zahájení správního řízení. Nicméně vysvětlil, že ochranné pásmo vzniklo za účinnosti zákona č. 138/1973 Sb., kdy dle § 127 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon zůstala tato ochranná pásma zachována, což podporuje i novela zákona č. 150/2010 Sb., článek II. bod 2, z čehož vyplývá, že původně stanovená ochrana pásma vodního zdroje se považují za ochranná pásma vydaná jako opatření obecné povahy, jejichž účelem je zajištění veřejného zájmu na ochraně vod nikoliv zájem individuální.

15. Téhož dne pak 25. 9. 2019, č. j. MUVPK-ŽP-29857/19-LAJ vydal Městský úřad Vimperk rozhodnutí, kterým žádost navrhovatelky dle § 51 odst. 1 správního řádu zamítl. Uvedl, že návrh může být podnětem.

16. V odvolání podaném proti rozhodnutí Městského úřadu Vimperk ze dne 25. 9. 2019 žalobkyně (navrhovatelka) sama uvedla, že nepolemizuje s tím, že ochranné pásmo vodního zdroje existuje, a to ve formě opatření obecné povahy, a proto podala návrh na jeho zrušení, neboť důvod ochrany vodního zdroje podle § 30 odst. 9 vodního zákona odpadl.

17. Žalobkyně (navrhovatelka) dále poukázala na chybnou formu napadeného rozhodnutí, kde upozornila na skutečnost, že vodoprávní úřad nemá pravomoc o žádosti odvolatelky vydat „individuální“ rozhodnutí, neboť má rozhodnout formou opatření obecné povahy. Podle žalobkyně (navrhovatelky) je na místě posoudit napadené rozhodnutí dle jeho obsahu a předmětu jako opatření obecné povahy, a proto by měl žalovaný postupovat podle § 174 odst. 2 správního řádu.

18. Žalovaný v rozhodnutí shrnul odvolací důvody, popsal obsah spisu, jakož i skutečnosti z něho zjištěné. Připomněl obsah prvostupňového rozhodnutí z 25. 9. 2019 a obsah sdělení Městského úřadu Vimperk z téhož data, u kterého poznamenává, že jeho obsah z nedostatku pravomoci nepřezkoumává. Dále poukázal na ustanovení § 30 odst. 6 vodního zákona, které obsahuje taxativně ustanovený výčet osob oprávněných k podání návrhu na stanovení ochranného pásma vodního zdroje (formou opatření obecné povahy). Změna či zrušení ochranného pásma musí být podložena komplexním a odborným posouzením a návrh může být podán pouze osobami, které sledují smysl a účel veřejnoprávní normy.

19. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro to, aby se mohl žalobou napadeným rozhodnutím zabývat věcně. Hodnotil povahu napadeného rozhodnutí, které žalobkyně napadla správní žalobou, především, zda byly splněny podmínky z hlediska pravomoci správních orgánů vydat rozhodnutí na základě žádosti vlastníka pozemku, který je dotčen existencí ochranného pásma vodního zdroje ve smyslu § 30 odst. 9 vodního zákona.

20. V dané záležitosti nebylo zpochybněno, že na předmětném pozemku bylo za účinnosti vodního zákona z roku 1973 stanoveno ochranné pásmo vodního zdroje dle jeho § 19 a dle Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 51 A 9/2020 odst. 1 této normy se ochrannými pásmy pro účely tohoto zákona rozumějí území stanovená k ochraně vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů povrchových nebo podzemních vod určených pro zásobování pitnou vodou (vodní zdroj). Vodní zákon z roku 1973 byl zrušen s účinností od 1. 1. 2002 vodním zákonem (zákon č. 254/2001 Sb.). Dle ustanovení jeho § 127 odst. 1, které je součástí jeho přechodných ustanovení, práva a povinnosti založená dosavadními právními předpisy zůstávají zachována, nestanoví-li tento zákon jinak. Ve vztahu k ochranným pásmům vodní zákon žádnou takovou speciální úpravu nestanovil. Z toho důvodu nelze mít pochybnosti o tom, že vodní zákon ochranná pásma stanovená dle § 19 vodního zákona z roku 1973 neruší, nemění, ani se jich jiným způsobem nedotýká. Naopak zakotvuje zásadu, že práva a povinnosti založená na základě takto stanovených ochranných pásem zůstávají zachována. Z toho lze dovodit, že ochranná pásma stanovená do té doby dle § 19 vodního zákona z roku 1973, je nutno nahlížet jako na ochranná pásma vodních zdrojů v tom smyslu a rozsahu, jak byla zakotvena ve vodním zákoně. Ochranná pásma byla vodoprávními úřady zřizována zejména jako důsledek veřejného zájmu na ochraně vodních zdrojů. Tyto závěry podporuje i znění novely vodního zákona realizované zákonem č. 150/2010 Sb. Ten v článku II. bod 2 (přechodná ustanovení) stanoví, že ochranná pásma stanovená podle dosavadních právních předpisů se považují za ochranná pásma stanovená podle § 30 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Zákonodárce za situace, kdy došlo uvedenou novelou ke změně formy pro vznik ochranného pásma, výslovně uvedl, že ochranná pásma stanovená podle dosavadních právních předpisů (jak ochranná pásma vodních zdrojů podle § 30 vodního zákona ve znění účinném do té doby, tak ochranná pásma stanovená dle § 19 vodního zákona z roku 1973) se považují za ochranná pásma stanovená novým postupem, tedy formou opatření obecné povahy. Z toho je zřejmá snaha zákonodárce o kontinuitu právní úpravy, týkající se problematiky ochranných pásem.

21. Žalobkyně (navrhovatelka) nebyla v době vydání opatření obecné povahy (rozhodnutí Okresního úřadu Prachatice z 26. 1. 1993) vlastníkem dotčených pozemků. Z hlediska procesní legitimace tato skutečnost nemá význam. Z hlediska věcné legitimace (důvodnosti návrhu) je třeba vážit, že navrhovatelka nabytím vlastnictví k pozemku vstoupila do právního stavu vzniklého již za právních předchůdců. Ochranné pásmo bylo zřízeno podle tehdy platných právních předpisů formou rozhodnutí, kde původní vlastníci pozemku byli účastníky řízení o zřízení ochranného pásma vodního zdroje a mohli využít k ochraně svých práv řádných opravných prostředků. Z hlediska formálněprávního ochranné pásmo vzniklo rozhodnutím a za tehdy platné právní úpravy bylo možné žalovat správní rozhodnutí po nabytí právní moci u soudu podle části páté § 247 a následující o.s.ř. Takový postup nebyl právními předchůdci žalobkyně (navrhovatelky) využit. Z toho důvodu není opodstatněné tvrzení žalobkyně (navrhovatelky), že by se mohlo vůči ní jednat o odepření spravedlnosti.

22. Žalobkyně (navrhovatelka), jak uvádí v žalobě, podala dne 30. 8. 2019 žádost o zrušení ochranného pásma vodního zdroje u Městského úřadu Vimperk. Tento úřad k věci ve svém sdělení ze dne 25. 9. 2019 uvedl, že ochranné pásmo vodního zdroje, které je navrhováno ke zrušení, materiálně představuje opatření obecné povahy, jehož účelem je zajištění veřejného zájmu na ochraně vod nikoli zájem individuální. Ustanovení ochranného pásma vodního zdroje má účinky vůči neurčitě vymezenému okruhu adresátů i vůči konkrétní společnosti, v jejímž vlastnictví je studna, která slouží k zásobování Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 7 51 A 9/2020 zemědělského areálu zemědělského družstva „Šumava“ Zvíkov, který je využíván a ochrana tohoto vodního zdroje je zajišťována právě ochranným pásmem. Současně však Městský úřad Vimperk, odbor životního prostředí, zahájil správní řízení o návrhu na zrušení ochranného pásma vodního zdroje, které ukončil zamítnutím žádosti žalobkyně (navrhovatelky), neboť není podle § 30 odst. 6 vodního zákona oprávněnou osobou žádost o zrušení ochranného pásma vodního zdroje.

23. Podle § 30 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb. odpadne-li důvod ochrany, vodoprávní úřad ochranné pásmo opatřením obecné povahy zruší. Správnímu orgánu tudíž nepřísluší rozhodovat formou individuálního správního aktu (rozhodnutím) ve věci podané žádosti o zrušení ochranného pásma vodního zdroje. Obecně platí, že návrh na zrušení opatření obecné povahy je třeba podat ve smyslu § 101a) s. ř. s. správnímu soudu, případně pokud bylo opatření obecné povahy použito při vydání rozhodnutí, může se ve správním soudnictví domáhat žalobou zrušení takového rozhodnutí a zároveň podat návrh na zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem.

24. Byť ve smyslu citované právní úpravy (§ 30 odst. 9 vodního zákona) přísluší vodoprávnímu orgánu formou opatření obecné povahy zrušit ochranné pásmo vodního zdroje, nemá dostatek pravomoci k tomu, aby rozhodl o podaném návrhu na zrušení opatření obecné povahy, které bylo vymezeno tak, že k jeho zřízení došlo na základě rozhodnutí Okresního úřadu Prachatice dne 26. 1. 1993 formou rozhodnutí. Z postupu správních orgánů je zřejmé, že si byly vědomy nedostatku pravomoci rozhodnout o návrhu na zrušení ochranného pásma vodního zdroje jako opatření obecné povahy a zřejmě z toho důvodu bylo vydáno sdělení, ve kterém bylo žalobkyni (navrhovatelce) poskytnuto vysvětlení a náhled na věc. Nicméně současně s tímto posouzením žádosti na zrušení opatření obecné povahy správní orgán ačkoliv nevybaven pravomocí na zrušení opatření obecné povahy, zahájil řízení o této žádosti a vydal ve věci rozhodnutí, kterým žádost zamítl s odůvodněním spočívajícím v nedostatku věcné legitimace žalobkyně (navrhovatelky) k podání takového návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Správní orgán je sice oprávněn rozhodnout formou opatření obecné povahy o zrušení ochranného pásma vodního zdroje, nicméně není vybaven pravomocí zrušit opatření obecné povahy, které takové ochranné pásmo vodního zdroje zřídilo, tak jak navrhovatelka požadovala. S ohledem na tuto skutečnost soud deklaruje nicotnost rozhodnutí o žádosti na zrušení opatření obecné povahy, které zřídilo ochranné pásmo vodního zdroje rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice dne 26. 1. 1993, a to ve smyslu § 76 odst. 2 soudního řádu správního.

25. V dané záležitosti se žalobkyně nedomáhala u soudu vyslovení nicotnosti rozhodnutí, naopak tvrdila, že byla jeho vydáním zkrácena na svých právech a spolu s žalobou na jeho zrušení z důvodu zamítnutí žádosti o zrušení opatření obecné povahy – ochranného pásma vodního zdroje podala návrh na incidenční přezkum téhož opatření obecné povahy. Soud je však povinen vyslovil nicotnost i bez návrhu, pokud je důvod zjevný ze soudního rozhodnutí či ze spisu. Soud shledal absolutní nedostatek pravomoci správních orgánů pro vydání rozhodnutí, kterým by posuzovaly splnění podmínek na zrušení opatření obecné povahy, které bylo zřízeno byť rozhodnutím správních orgánů v roce 1993, a proto v řízení o žalobě proti těmto správním rozhodnutím vyslovil jejich nicotnost.

26. K typům návrhů na zrušení obecné povahy okruhu osob oprávněných návrh podat a lhůtám k podání návrhu se vyjadřoval ve svém usnesení rozšířený senát Nejvyššího Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 8 51 A 9/2020 správního soudu č. j. 5 As 194/2014-36 ze dne 13. 9. 2016. Nejvyšší správní soud konstatoval: „soudní řád správní rozlišuje dva typy návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Prvním typem návrhu je návrh a soudní přezkum opatření obecné povahy, který může podat každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy zkrácen, a to ve lhůtě stanovené v § 101b) odst. 1 s. ř. s. Druhým typem je návrh na incidenční přezkum opatřením obecné povahy, který je oprávněn podat jen ten, kdo je současně oprávněn podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito. Tento návrh je třeba podat společně se žalobou proti rozhodnutí, nečinnosti nebo zásahu, to je ve lhůtě pro společně podávanou žalobu, a to bez ohledu na lhůtu uvedenou v § 101b) odst. 1 s. ř. s.“ Toto usnesení je významné zejména z toho důvodu, že se vyjadřuje ke lhůtám pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Zatímco v případě standardního návrhu je lhůta stanovená zákonem, v případě, že návrh na zrušení opatření obecné povahy je podáván spolu se žalobou nebo jiným návrhem, použije se lhůta stanovená pro žalobu nebo jiný návrh.

27. Hlavním předpokladem podání návrhu na incidenční přezkum opatření obecné povahy je napadení správního aktu, který byl vydán v návaznosti na příslušné opatření obecné povahy. Žalobkyně (navrhovatelka) podala návrh, jak sama podrobně analyzuje v žalobě, na zrušení ochranného pásma vodního zdroje, které je opatřením obecné povahy u správního orgánu vodoprávního úřadu, ačkoli tento orgán nemá zákonem svěřenou pravomoc rozhodnout o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, kterým bylo toto ochranné pásmo vodního zdroje zřízeno. Její poukaz na § 30 odst. 9 vodního zákona není v tomto kontextu správný, neboť toto ustanovení umožňuje, aby vodoprávní úřad v případě, že odpadne důvod ochrany vodního zdroje, ochranné pásmo formou opatření obecné povahy zrušil. Nedopadá tudíž na situaci žalobkyně, která podala návrh na zrušení ochranného pásma vodního zdroje vodovodnímu úřadu, neboť obecně k posouzení návrhu na zrušení opatření obecné povahy zákonodárce nesvěřil pravomoc správním orgánům, ale správním soudům. Správní soud samostatně takový přezkum opatření obecné povahy může realizovat pouze v zákonem stanovené lhůtě. Žalobkyně však zvolila cestu podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy správnímu orgánu a poté, co byla její žádost zamítnuta, podala žalobu proti zamítnutému rozhodnutí ke správnímu soudu se současným návrhem na incidenční přezkum na zrušení téhož opatření obecné povahy, u kterého tvrdila, že bylo předpokladem pro vydání rozhodnutí, u kterého se domáhala podáním správní žaloby jeho zrušení. U incidenčního přezkumu totiž nejsou lhůty pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy stanovené zákonem dle judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodné. Žalobkyně však nesplnila vůbec podmínku, aby bylo, lze takový incidenční přezkum provést. Podmínkou je totiž dotčení na právech žalobkyně následným rozhodnutím, které bylo na základě opatření obecné povahy vydáno. Jinak řečeno, adresát takového rozhodnutí (žalobkyně) napadne žalobou toto rozhodnutí a společně s ní podává návrh na zrušení podkladového opatření obecné povahy. Žalobkyně se dovolává efektivní a, jak tvrdí, jedině možné obrany vůči svému dotčení na vlastnickém právu. Napadá u soudu opatření obecné povahy akcesoricky, a to právě proto, že tvrdí, že z něj vychází správní rozhodnutí, jež mělo zasáhnout do jejích práv.

28. Tato podmínka pro incidenční přezkum žalobkyní (navrhovatelkou) splněna nebyla. Fakticky totiž došlo k situaci, že podala vodoprávnímu úřadu návrh na zrušení opatření obecné povahy, které bylo zřízeno formou rozhodnutí v roce 1993, ačkoliv k tomu správní Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 9 51 A 9/2020 orgán neměl pravomoc, která je, jak bylo výše uvedeno, svěřena zákonem soudu. Svoji žádost odůvodňovala odkazem na ustanovení § 30 odst. 9 vodního zákona, které však stanoví pravomoc správnímu orgánu, vodoprávnímu úřadu, zrušit ochranné pásmo vodního zdroje formou opatření obecné povahy v případě, že odpadne důvod ochrany, nikoliv pro situaci, že je o to požádán. Poté, kdy správní orgán žádost o zrušení opatření obecné povahy zamítl z procesních důvodů, dovodil, nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, ačkoliv nemohl takové rozhodnutí vydat pro nedostatek pravomoci a přezkoumat, případně zrušit vydané opatření obecné povahy.

29. Žalobkyně (navrhovatelka) si protiřečí, pokud tvrdí, že žádala o zrušení ochranného pásma vodního zdroje vodoprávní úřad, k čemuž odkazuje na § 30 odst. 9 vodního zákona, neboť o zrušení ochranného pásma vodního zdroje rozhoduje vodoprávní orgán nikoli na žádost a formou rozhodnutí, ale formou opatření obecné povahy. Přitom v návrhu na zrušení opatření obecné povahy ochranného pásma vodního zdroje, který podala u soudu, tvrdila, že žádala o vydání rozhodnutí na zrušení ochranného pásma vodního zdroje, které nyní navrhuje pro nevyhovění této žádosti zrušit, při kterém mělo být právě ono opatření obecné povahy, které nyní požaduje zrušit soudem použito. Takový postup není možný, nenaplňuje podmínku stanovenou v § 101a odst. 1 věta druhá soudního řádu správního a není splněn předpoklad pro incidenční přezkum opatření obecné povahy.

30. Soud dále poukazuje na skutečnost, že podmínkou pro incidenční přezkum je skutečnost, že napadené správní rozhodnutí je způsobilé k soudnímu přezkumu. Jestliže taková podmínka splněna není, je třeba návrh odmítnout, neboť nejsou splněny podmínky řízení vyplývající z § 101a odst. 1 věty druhé s.ř.s. Smyslem zvláštní aktivní legitimace pro podání tohoto návrhu je umožnit napadnout opatření obecné povahy akcesoricky, a to právě a jen proto, že z něj vycházelo správní rozhodnutí, jež mělo zasáhnout do práv žalobkyně. Jestliže tato podmínka, jak bylo výše popsáno, splněna nebyla, nelze podrobit opatření obecné povahy požadovanému přezkumu. V dané věci soud deklaroval nicotnost žalobou napadených rozhodnutí z důvodu nedostatku pravomoci správních orgánů vydat rozhodnutí o žádosti - návrhu na zrušení opatření obecné povahy, a proto nelze jednak shledat jako splněný základní předpoklad pro incidenční věcný přezkum požadovaného opatření obecné povahy a jeho následné zrušení, stejně tak nebyla splněna podmínka, že žalované rozhodnutí vycházelo ze zmíněného opatření obecné povahy.

31. Soud uzavřel, že neshledal splnění podmínky řízení pro incidenční přezkum, neboť správní orgán nevydal na základě opatření obecné povahy správní rozhodnutí, které by z tohoto opatření obecné povahy vycházelo, ale tímto rozhodnutím zamítl žádost o zrušení tohoto opatření obecné povahy.

32. Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný.

33. Jak soud výše shrnul, shledal nedostatek podmínky řízení, a proto postupoval ve věci návrhu žalobkyně (navrhovatelky) na incidenční přezkum zrušení ochranného pásma vodního zdroje formou opatření obecné povahy podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a tento návrh odmítl.

34. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s.ř.s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 10 51 A 9/2020 35. Krajský soud současně rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť návrh na zrušení opatření obecné povahy byl před prvním jednáním odmítnut. Současně soud deklaroval nicotnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně za žalobu zaplatila soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Soudní poplatek bude proto v této výši žalobkyni vrácen do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 11. května 2020 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.