53 A 11/2018

Rubrum

č. j. 53 A 11/2018 - 20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: H. I., X státní příslušnost Ukrajina, zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2018, č. j. CPR-6315-5/ČJ-2018-930310- V236 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

2 53A 11/2018 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 5. 10. 2018 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2018, č. j. CPR-6315-5/ČJ-2018-930310-V236 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 12. 2017, č. j. KRPC-165996-37/ČJ-2017-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve věci správního vyhoštění a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku, neboť žalobce naplnil důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, když na území České republiky vykonával ve spol. Domita a. s., ulice Stránského 2291/8, Tábor pracovní činnost bez povolení k zaměstnání, a to od 2. 10. 2017 do 6. 11. 2017.

2. Žalobce předně namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále nebylo dodrženo ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu ukládající správnímu orgánu zjistit všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce, neboť nebyly zjištěny skutečnosti ve prospěch žalobce. V této souvislosti došlo též k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, jelikož správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a aby byly šetřeny oprávněné zájmy žalobce.

3. Žalobce odmítá závěr, že měl na území ČR vykonávat nelegální činnost. Co se týče charakteru vykonávané práce, žalobce měl veškeré doklady řádně vyřízené, na území ČR byl vyslán polským zaměstnavatelem, zde pro něj, ač u jiné firmy, stále pracoval, za což mu byla zaměstnavatelem poskytována mzda.

4. Žalobce dále namítá, že pro řízení a potažmo pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebyly vůbec splněny podmínky, neboť má platné pobytové oprávnění na území Polska, které mu umožňuje rovněž výkon zaměstnání. Žalobce je zaměstnancem polské společnosti, která byla najata k provedení díla na území ČR. Pro výkon činnosti na území ČR tedy žalobce vůbec povolení k zaměstnání nepotřeboval, když měl platné povolení pro EU a byl nahlášen na úřadu práce. Správní orgány tak postupovaly v rozporu s evropskou legislativou.

5. Žalobce podotýká, že pokud mělo dojít k porušení povinností, pak se tak nestalo z jeho strany. Žalobce splnil veškeré požadavky, které na něj byly kladeny, získal povolení k pobytu na území Polska opravňující jej též k výkonu závislé práce, obstaral si tam zaměstnání a následně byl zaměstnavatelem vyslán na území ČR k plnění pracovního úkolu. Vyslání žalobce mimo území Polska bylo smluvně podchyceno a oznámeno českým orgánům. Žalobce neměl tušení, že by se mohlo jednat o nezákonnou situaci. Uložení správního vyhoštění je za daných podmínek nepřiměřeným zásahem, neboť žalobce přijde i o možnost pobytu na území Polska.

6. Nedostatečnost zjištěného skutkového stavu, mající vliv na zákonnost rozhodnutí, spatřuje žalobce především v absenci provedení relevantních důkazů, neboť nebyly prověřeny podstatné skutečnosti ve vztahu k jednotlivým zainteresovaným subjektům. Žalobce si Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 53A 11/2018 zakázku na území ČR nesháněl sám, pracoval pro svého zaměstnavatele, který měl zakázku dohodnutu se zadavatelem; žalobcův zaměstnavatel byl tedy jeho subdodavatelem. Podle žalobce by objasnění vztahů jednotlivých společností a nutnosti zajistit provedení díla subdodávkou mohlo výrazně přispět vysvětlení podstatných skutečností, o nichž správní orgány pouze spekulovaly v kontextu s řetězením vztahů a obcházením zákona. Správní orgány nedostatečně zjistily stav věci, nebylo zjištěno nic o okolnostech žalobcova vyslání na území ČR, což má vliv na zákonnost rozhodnutí.

7. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem správního orgánu, že mu vízum vydané v Polsku v tzv. zjednodušeném systému neumožňuje výkon pracovní činnosti na území ČR. Vízum není omezeno na území jediného státu, ale na jediného zaměstnavatele. Podle žalobce bylo bez významu posouzení, za jakých podmínek může být cizinec přijat na území ČR do zaměstnání, neboť žalobce na území ČR vykonával práci pro svého polského zaměstnavatele.

8. Žalobci prakticky nebylo umožněno vyjádřit se náležitě ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti rozhodnutí. Pokud jde o zásah do jeho soukromého a rodinného života, správní orgán přiměřenost rozhodnutí o vyhoštění posoudil nedostatečně, což odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů i ustanovením zákona o pobytu cizinců. Prvostupňový správní orgán se nevypořádal s důsledky rozhodnutí pro budoucí žalobcův život, nezohlednil specifika daného případu, rozhodoval formalisticky, což odporuje správnímu řádu a způsobuje nepřezkoumatelnost. Není nijak hodnoceno, že žalobce má povolen legální pobyt na území Polska, na což bude mít vyhoštění z celého území EU neblahý dopad.

9. Žalobce rovněž shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce možnosti jeho vycestování z území ČR, když správní orgány nikterak nehodnotily hrozbu nebezpečí vážné újmy v domovském státě, na jehož území probíhá ozbrojený konflikt. Ze správního spisu není zjevné, jak správní orgán ke svým závěrům dospěl. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008 – 61.

10. Závěrem žalobce naříká stanovení délky vyhoštění, která nebyla přezkoumatelně zdůvodněna. K tomu odkazuje na rozhodnutí nadepsaného soudu, řešeného pod č. j. 55 A 14/2017 – 24, kdy bylo ve zcela totožné věci rozhodnuto rovněž o správním vyhoštění z území ČR, avšak se zcela odlišně stanovenou délkou správního vyhoštění, dokonce o celý dvojnásobek, aniž by tento postup byl správním orgánem jakkoliv zdůvodněn.

11. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve stručném vyjádření pouze odkázala na napadené rozhodnutí a potvrdila, že setrvává na závěrech tam učiněných.

12. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

13. Dle úředního záznamu byl žalobce dne 6. 11. 2017 podroben pobytové kontrole na pracovišti ve společnosti Domita a. s., Stránského 2291/8, Tábor (dále též „spol. Domita“ nebo „pekárna“) při výkonu práce, balení knedlíků. Hlídce Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor, předložil cestovní doklad Ukrajiny s vylepeným národním vízem s územním platností pro Polskou republiku, typ „D“, MULT 06, 356 dnů, s dobou platnosti od 24. 5. 2017 do 14. 5. 2018. Žalobce však nepředložil povolení k zaměstnání na území ČR ani příslušné živnostenské oprávnění. Na základě uvedeného Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 53A 11/2018 bylo se žalobcem téhož dne zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

14. V průběhu výslechu konaného dne 7. 11. 2017 žalobce do protokolu uvedl, že na Ukrajině si vyřídil vízum do Polska, kam přicestoval dne 1. 6. 2017. Zde pracoval asi 3 měsíce různě po stavbách jako pomocný dělník, nepracoval přitom pro žádnou firmu. Poté mu nějaký Polák nabídl, že by mohl pracovat v České republice, předal mu dokumenty a adresu, na kterou má cestovat. Žalobce odjel autobusem do Prahy, dále vlakem do Tábora, kam přicestoval dne 1. 10. 2017. Ode dne 2. 10. 2017 od 16:00 hod. začal pracovat v pekárnách Domita v Táboře. Za odvedenou práci zatím nedostal žádné peníze, ale od uvedeného Poláka má slíbeno 11.000 až 12.000 zlotých. Pracovní doba byla v pekárnách od pondělí do soboty, a to od 16:00 hod. do 02:00 hod. Neděle byla volná. Pracovní pomůcky dostal v pekárně. Na území České republiky přicestoval za účelem výdělku peněz. Nebyl zaměstnancem žádné polské firmy, resp. není zaměstnancem žádné firmy, nebyl na území ČR vyslán. V Polsku s ním nebyla sepsána žádná pracovní smlouva, žádnou smlouvou tedy nedisponuje. Práci v pekárně mu zadávala paní mistrová J., která také vede pracovní docházku. Žádná agentura ho nevyslala pracovat, žádnou agenturu nezná. Cestovní příkaz k vyslání k výkonu práce na území České republiky nemá, stejně tak ani živnostenské oprávnění či povolení k zaměstnání. Po celou dobu z České republiky nevycestoval, pouze zde pracoval. V České republice nemá žalobce žádné rodinné či osobní vazby, celá jeho rodina žije na Ukrajině, nic mu nebrání v návratu do domovského státu. V oblasti, kde bydlí, neprobíhají žádné vojenské nepokoje či boje. Případné správní vyhoštění na něj bude mít jen ekonomický dopad.

15. Za účelem náležitého zjištění skutkového stavu se prvostupňový správní orgán obrátil na příslušné správní orgány s dotazem, zda má žalobce platné povolení k zaměstnání nebo zda byl nahlášen jako cizinec, u kterého se pracovní povolení nevyžaduje. Úřadem práce bylo sděleno, že žalobce byl dne 1. 10. 2017 nahlášen zaměstnavatelem, společností VIKYS CZ s.r.o, (dále jen „ spol. VIKYS“), jako cizinec pracující dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, vyslaný ode dne 1. 10. 2017 k plnění úkolů s místem výkonu Tábor, a to zahraničním zaměstnavatelem, společností POLFIZ SP.Z.O.OPolsko (dále jen spol. POLFIZ). Dne 6. 11. 2017 bylo nahlášeno ukončení k 1. 10. 2017. Dne 6. 11. 2017 byl žalobce nahlášen zaměstnavatelem, spol. NEREST – M s.r.o. (dále jen „ spol. NEREST“), jako cizinec pracující dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, vyslaný ode dne 1. 10. 2017 k plnění úkolů s místem výkonu Tábor, a to zahraničním zaměstnavatelem, spol. POLFIZ SP.Z.O.OPolsko (dále jen spol. POLFIZ). Živnostenský úřad v Táboře k dotazu sdělil, že zápis o žalobci se v živnostenském rejstříku nenachází.

16. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobce do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců od Ministerstva vnitra. Ze závazného stanoviska vydaného dne 3. 5. 2017, Ev. č. ZS3524, plyne, že vycestování žalobce je možné.

17. Dne 7. 11. 2017 byl sepsán protokol o výslechu s mistrovou výroby na pracovišti spol. Domita, J. K. Ta do protokolu mj. uvedla, že žalobce přiveden začátkem měsíce října roku 2017 na pracoviště pekárny Domita ředitelem spol. Domita. Žalobce následně na pracovišti Domita vykonával pomocné práce dle potřeby. Pracovní doba byla od pondělí do soboty, a to přibližně od 16:00 hod. do 02:00 hod., neděle byla volná. Práci žalobci přidělovala svědkyně, tedy mistrová výroby. Pracovní oblečení a pracovní pomůcky žalobci poskytla Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 53A 11/2018 spol. Domita a bezpečnostní pohovor s ním provedl pracovník spol. Domita. Pracovní docházku do zaměstnání vedla svědkyně, tedy mistrová výroby, každý den.

18. Dne 23. 11. 2017 byl sepsán protokol o výslechu svědka rovněž s ředitelem pekáren Domita, Ing. F. N. Ten mj. uvedl, že spol. Domita z důvodu nedostatku zaměstnanců oslovila spol. NEREST, se kterou uzavřela dohodu o dočasném přidělení zaměstnanců ze dne 1. 10. 2017. Na pracovišti je úkolovala paní mistrová a bezpečnost práce provedla spol. Domita. Pracovní oděv a pomůcky poskytla účastníku řízení firma spol. Domita. Žalobce není zaměstnanec spol. Domita, která tyto zaměstnance vnímá jako agenturní zaměstnance spol. NEREST. Společnost Domita vede na každého cizince docházku na pracoviště, která je následně zasílána spol. NEREST. Společnosti POLFIZ, VIKYS a H.M.M Agentura s. r. o., svědek nezná.

19. Dne 1. 12. 2017 byl žalobce vyrozuměn o skončení dokazování a možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí; této možnosti nevyužil.

20. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 19. 12. 2017 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, současně byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že posouzením všech skutečností dospěl prvostupňový správní orgán k závěru, že žalobce naplnil podmínky správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Bylo prokázáno, že žalobce pracoval na území České republiky bez povolení k zaměstnání. K přiměřenosti rozhodnutí prvostupňový správní orgán konstatoval, že žalobce nemá vytvořeny žádné soukromé ani rodinné vazby na území Evropské unie, v návratu do domovského státu mu nic nebrání. Jeho pobyt na území ČR je pouze ekonomického charakteru. Prvostupňový správní orgán shledal, že rozhodnutím bude přiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce.

21. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 27. 12. 2017 odvolání, doplněné dne 29. 1. 2018. Žalobce mj. namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav, nedostatečné vyhodnocení činnosti žalobce na území České republiky a nesplnění podmínek pro vedení samotného řízení o správním vyhoštění. Žalobce uvedl, že byl zaměstnancem polské společnosti, což bylo doloženo listinnými důkazy. Polská společnost byla najata k provedení díla na území České republiky a princip volného pohybu služeb mimo jiné umožňuje, aby právnické osoby z jednoho členského státu poskytly služby jinému členskému státu. Žalobcův zaměstnavatel v souladu s legislativou EU vyslal žalobce na území ČR za účelem plnění pracovních povinností. Žalobce nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání, jako zaměstnanec si nevybírá místo svojí působnosti; byl mu přidělen pracovní úkol, který byl povinen splnit. Žalobce proto namítl nepřiměřenost vydaného rozhodnutí coby zásahu do soukromého života. Žalobce neměl možnost se vyjádřit ke skutečnostem rozhodným pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Námitky uplatněné v odvolání veskrze odpovídají námitkám obsaženým v podané žalobě.

22. Jelikož odvoláním byl napaden též výrok o otázce existence důvodů znemožňujících vycestování žalobce, podmíněný závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 24. 11. 2017, ev. č. X, požádala žalovaná ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu Ministerstvo vnitra o potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska. Dne 11. 7. 2018 ministr vnitra uvedené závazné stanovisko potvrdil, přičemž ve správním spise jsou založeny Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 53A 11/2018 veškeré dokumenty, z nichž při rozhodování vycházel, mj. informace OAMP MVČR – Ukrajina, Přehled vývoje na Ukrajině včetně situace na východě země ze dne 22. 1. 2018.

23. Žalobce byl dne 12. 7. 2018 vyrozuměn o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a byla mu poskytnuta lhůta 7 dnů pro vyjádření se k podkladům.

24. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 9. 2018.

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

26. Žaloba není důvodná.

27. První žalobcovu námitku o tom, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, považuje krajský soud za neopodstatněnou. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla výčet podkladů, z nichž vycházela, tyto jsou také součástí spisového materiálu (úřední záznam o zajištění cizince ze dne 6. 11. 2017, oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2. 5. 2017, protokol o výslechu žalobkyně ze dne 6. 11. 2017, sdělení Úřadu práce ČR, krajské pobočky České Budějovice ze dne 7. 11. 2017, sdělení živnostenského úřadu MÚ Tábor ze dne 7. 11. 2017, závazné stanovisko Ministerstva vnitra Odboru azylové a migrační politiky ev. č. ZS38677 ze dne 24. 11. 2017, závazné stanovisko Ministra vnitra č. j. MV-41594-2/OAM-2018 ze dne 4. 7. 2018, resp. kompletní spisový materiál vedený pod č. j. KRPC-165996/ČJ-2017-020025). Krajský soud má za to, že dle obsahu důkazů byl skutkový stav věci zjištěn dostatečně. Správní orgány provedly ve věci dostatečné šetření ohledně zjišťování skutkového stavu projednávané věci. Žalobce byl vyslechnut prvostupňovým správním orgánem, o čemž je ve spise založen protokol, a z něj jednoznačně vyplývají skutečnosti rozhodné pro nyní posuzovanou věc. Stejně tak byli vyslechnuti shora označení svědci. Žalobci tedy byla poskytnuta možnost vyjádřit v řízení své stanovisko, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhovat důkazy. Není zde pochyb, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, náležitě doložen a popsán v odůvodnění rozhodnutí.

28. Soud neshledal, že by byly opomenuty skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce. Správní orgán je povinen ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Soud obecným přezkumem neshledal, že by správní orgán tuto zákonnou povinnost pominul. Tato povinnost správního orgánu v sobě ovšem nezahrnuje nutnost osvojit si žalobcův právní názor. Dokazování provedené správním orgánem bylo dostatečné, odpovídající charakteru tvrzení předestřených žalobcem. Připomíná se, že bylo také na žalobci, aby přesvědčivě tvrdil a osvědčil skutečnosti svědčící v jeho prospěch, existovaly-li takové. Okolnost, že tak Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 53A 11/2018 neučinil ani v podaném odvolání, nelze klást k tíži správního orgánu. Soud proto neshledal porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

29. Žalobce tvrdí, že veškeré doklady měl řádně vyřízené, na území ČR byl vyslán polským zaměstnavatelem, zde pro něj, ač u jiné firmy, stále pracoval, za což mu byla zaměstnavatelem poskytována mzda. Soud shledal, že tvrzení, která žalobce předestřel v odvolání a v podané žalobě, se obsahově neshodují se skutečnostmi, které byly žalobcem uvedeny do protokolu v rámci výslechu, a to zejména co se týče jeho údajného vyslání na území ČR v rámci výkonu pracovní činnosti pro polskou společnost. Ve světle důkazního materiálu a správního spisu se tato tvrzení jeví jako účelová.

30. Ze shora popsaného se totiž jasně podává, že žalobce nevykonával činnost jménem a na účet polského zaměstnavatele spol. POLFIZ. Jak se plyne z protokolu o výslechu žalobce, potažmo z výslechu obou svědků shora označených, žalobce pro polskou spol. POLFIZ nikdy nepracoval, žádnou smlouvu nepodepsal, není zaměstnancem žádné firmy, žádná firma ho nevyslala na služební cestu. Žalobce byl úkolován mistrovou výroby spol. Domita, která mu rovněž vedla docházku. Pracovní oblečení a pracovní pomůcky mu poskytla také spol. Domita. Soud dále podotýká, že smlouva o provedení práce mezi spol. POLFIZ a žalobcem byla uzavřena dne 10. 9. 2017, je na ní ovšem uvedena adresa žalobcova bydliště na území ČR, což nesvědčí o tom, že by žalobce dříve pracoval pro tuto společnost a za tímto účelem pobýval na území Polska. Dále byl k této smlouvě o provedení práce doložen dodatek ze dne 11. 09. 2017, o vyslání žalobce na služební cestu do ČR na pracoviště spol. VIKYS, nikoliv na pracoviště spol. NEREST nebo spol. Domita, kde žalobce fakticky pracoval a kde byl kontrolován. Uvedené potvrzuje též ve spise založené sdělení úřadu práce v Táboře, kam byl žalobce jako zaměstnanec spol. NEREST nahlášen až dne 6. 11. 2017, ač v ČR v té době již pobýval a v pekárnách Domita od 2. 10. 2017 pracoval. Dále byla předložena dohoda o dočasném přidělení zaměstnanců ze dne 1. 10. 2017, uzavřená mezi zaměstnavatelem, spol. POLFIZ – zastoupené spol. NEREST, a uživatelem společností Domita. Ve spise založené listiny však pouze navozují dojem legálnosti výdělečné činnosti žalobce, tuto však neprokazují. Žalobce totiž již ode dne 1. 10. 2017 pobýval na území ČR a ode dne 2. 10. 2017 pracoval na pracovišti spol. Domita. Ve světle těchto skutečností nelze hovořit o poskytování služby zaměstnavatelem usazeným v některém členském státě Evropské unie, tedy polskou spol. POLFIZ. Poskytování služeb musí být nahodilé a ojedinělé, což v tomto konkrétním případě rozhodně není, jelikož pro polskou spol. POLFIZ v Polsku žalobce nikdy nepracoval. Z výše uvedeného lze usoudit, že žalobce nepochybně vykonával závislou práci, ke které potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu, kartu vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou kartu. Těmto zákonným požadavkům však žalobce nedostál. Lze vzít za prokázané, že na pracovišti spol. Domita žalobce vykonával práci bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, pročež svým jednáním nepochybně naplnil skutkovou podstatu pro uložení správního vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. Námitka žalobce, že má platné pobytové oprávnění na území Polska, resp. že je zaměstnancem polské společnosti najatým k provedení díla na území ČR, se ve světle řečeného jeví zcela lichou.

31. Žalobce následně specifikuje konkrétní aspekty nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jež měly spočívat v absenci provedeného dokazování ohledně vztahů mezi zainteresovanými subjekty. Krajský soud pokládá i toto tvrzení za nedůvodné, neboť Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 8 53A 11/2018 nebylo prokázáno, že by žalobce byl vyslán polským zaměstnavatelem na základě jakékoliv smlouvy, smlouvy o dílo či dohody o provedení práce nebo jiné formy dvoustranné dohody. Správní orgány provedly dokazování v potřebném rozsahu a na základě těchto důkazů byly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení povahy žalobcem vykonávané činnosti na území České republiky. Soud tak dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů nedošlo v tomto ohledu k jakémukoliv pochybení, podklady byly opatřeny v dostatečné míře a skutkový stav byl zjištěn bez pochybností. Listinné důkazy pro vydání rozhodnutí představují dostatečnou oporu pro skutková tvrzení. Ze spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobce, která by měla být správními orgány opomenuta.

32. Ohledně námitky zpochybňující výkon nelegální činnosti uvádí krajský soud následující. Ze shora řečeného je zřejmé, že činnost vykonávaná žalobcem v pekárně Domita svým charakterem naplňovala znaky závislé práce. Žalobce ve své výpovědi do protokolu uvedl, že pracoval 6 dní v týdnu, neděle byla volná. Úkolován byl mistrovou výroby spol. Domita, která mu rovněž vedla docházku. Uvedená společnost žalobci poskytla pracovní oblečení a pracovní pomůcky, rovněž jej proškolila v bezpečnosti práce. Žalobce tedy vykonával práci ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet, na základě pokynů, pod kontrolou a za odměnu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35). Skutečnost, že dle tvrzení žalobce mu dosud nebyly za odvedenou práci žádné finanční prostředky vyplaceny, není pro rozhodování ve věci významné, neboť tyto byly společností Domita odváděny společnosti NEREST na základě předložené fakturace (viz protokol z výslechu svědka Ing. N., ředitele spol. Domita).

33. Žalobce disponoval jediným povolením k pobytu i k zaměstnání (vízum „D-06“) vydaným Polskou republikou, kde ovšem nikdy pro spol. POLFIZ nepracoval. Toto povolení jeho držitele opravňuje k pobytu na území Polska a v souladu s čl. 21 odst. 1 a 2a ve spojení s čl. 18 Úmluvy o provedení Schengenské dohody, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 265/2010, rovněž k pobytu na území jiných členských států Evropské unie po dobu nejdéle 3 měsíců v průběhu jakéhokoliv šestiměsíčního období. Co se však týče povolení k zaměstnání, je toto vízum typu „D“ spojeno pouze s územím státu, který jej vydal. V nyní posuzované věci bylo vízum žalobci vydáno Polskou republikou a žalobce byl tudíž oprávněn vykonávat zaměstnání pouze na území Polska, nikoliv v České republice. Správní orgány prověřily, že žalobce není držitelem pracovního oprávnění na území České republiky.

34. Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území ČR je podle § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo povolení k zaměstnání. Povolení k zaměstnání je vyžadováno i v případě, kdy je cizinec svým zaměstnavatelem (zahraničním subjektem) vyslán k výkonu práce na území České republiky na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou k plnění úkolů z této smlouvy plynoucích. V souladu s principem volného pohybu služeb je pak výjimka z výše uvedeného ustanovení pro občany jiných států, obsažená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle které se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta ani modrá karta nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl na území ČR vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU. V nyní posuzované věci se však o výše uvedenou situaci nejedná, neboť žalobce není v žádném pracovním poměru s jakýmkoliv polským zaměstnavatelem. Žalobce to sice v podané žalobě tvrdí, nicméně Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 9 53A 11/2018 své tvrzení doložil toliko smlouvou o provedení práce mezi spol. POLFIZ a žalobcem (potažmo jejím dodatkem), kterou z výše popsaných důvodů soud shledal účelovou, nehledě na skutečnost, že do protokolu sám žalobce tvrdil, že v Polsku pro žádnou společnost nepracoval, resp. žádnou smlouvu neuzavřel.

35. V kontextu uvedeného nemůže obstát ani žalobcovo tvrzení, že k porušení povinnosti, pokud k nějakému mělo dojít, nedošlo na jeho straně, neboť splnil veškeré na něj kladené požadavky a získal povolení k pobytu na území Polska. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 60/2017 – 13 „z žádného přímo použitelného evropského právního předpisu nevyplývá povinnost členského státu umožnit občanům třetích zemí výkon zaměstnání na svém území, pokud jsou tito občané držiteli dlouhodobého víza a pracovního povolení v jiném členském státě.“ Není současně rozhodné, zda žalobce věděl o tom, že na území ČR potřebuje pro výkon práce příslušné povolení. Vzhledem k tomu, že žalobce přicestoval na území Polska na platné dlouhodobé vízum za účelem práce, měl si být jako dospělá svéprávná osoba vědom, že pokud v Polsku pro žádnou společnost nepracoval, pracovní smlouvu tam nepodepsal a následně vycestoval za účelem práce na území ČR, měl si oprávněnost výkonu práce na území ČR ověřit, např. dotazem u příslušných správních orgánů. Nelze vytýkat správní orgánům správněprávní důsledky toho, že žalobce si nestřežil svých práv. Nejvyšší správní soud judikoval rozhodnutím ze dne 23. 2. 2012, čj. 9 As 102/2011-80 tak, že „při ukládání správního vyhoštění se vychází z toho, že naplnění určité skutkové podstaty znamená pro stát automaticky nutnost nařídit cizinci, aby opustil území České republiky a zakázat mu pobyt na území České republiky i po určitou v rozhodnutí stanovenou dobu v budoucnu“. Žalobce by za žádných okolností nemohl přenést odpovědnost za své jednání na případného polského zaměstnavatele, neboť žádný zaměstnanec nemusí plnit pokyny, na jejichž základě by se dopustil protiprávního jednání.

36. Konstatuje se, že žalobcem vykonávanou činností byly kumulativně splněny všechny definiční znaky závislé práce. Bylo současně prokázáno, že žalobce zde pracoval pro českého zaměstnavatele bez patřičného povolení. Soud v kontextu výše uvedeného učinil závěr, že žalobce nebyl oprávněn vykonávat zaměstnání na území České republiky. Výkon zaměstnání na území ČR je podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Žalobce tudíž na území ČR vykonával závislou práci bez potřebného povolení k zaměstnání, což bylo správními orgány prokázáno. Svým jednáním žalobce naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

37. Krajský soud neshledal jako důvodnou ani námitku stran nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by bylo v jeho důsledku nepřiměřeně zasaženo do soukromého či rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož státním občanem cizinec je. Krajský soud dospěl k závěru, že uvedeným povinnostem správní orgány zcela dostály a zohlednily skutečnosti vymezené v ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Sám žalobce v průběhu výslechu uvedl, že na území České republiky, potažmo Evropské unie, nemá žádné rodinné či obdobné osobní vazby, do ČR přijel pouze za účelem výdělku, je zdráv, Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 10 53A 11/2018 rodinu má na Ukrajině a nic mu nebrání v návratu tam. K jakékoliv integraci žalobce na území České republiky evidentně nedošlo.

38. Nelze přisvědčit ani námitce, že správní orgány žalobci neumožnily vyjádřit se ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí, zejména k jeho přiměřenosti. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobci byla zachována veškerá procesní práva, stejně tak mu byla dána možnost, aby se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřil k podkladům rozhodnutí. Pokud tak ve vztahu k přiměřenosti či k jiným skutečnost neučinil, je třeba takové chování žalobce akceptovat. Soud proto uzavírá, že správní orgány zjistily veškeré skutečnosti významné pro otázku posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého života a vyhodnotily je s ohledem na okolnosti daného případu. Závěr, k němuž správní orgány dospěly, je podle soudu správný a soud se s ním beze zbytku ztotožnil. Namítanou nepřezkoumatelnost ani formalistický přístup k rozhodování soud neshledal.

39. Na pravdě se nezakládá ani tvrzení, že se správní orgán nezabýval dopadem vyhoštění na pobytové oprávnění žalobce na území Polska. Napadeným rozhodnutím je totiž mj. zcela jasně konstatováno, že pobytové oprávnění žalobce nemusí být rozhodnutím o správním vyhoštění dotčeno, neboť na základě tzv. konzultačního řízení může být Polskou republikou zachováno, resp. vydáním napadeného rozhodnutí automaticky nezaniká žalobci oprávnění pobývat na území Polska (srov. str. 10 a násl. napadeného rozhodnutí).

40. Ohledně námitky, že se správní orgány neměly uchýlit k uložení správního vyhoštění, ale měly preferovat možnost vycestování žalobce z území České republiky vzhledem k platnosti polského víza, uvádí krajský soud následující. Ustanovení § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nedává prostor pro správní uvážení, zda uložit správní vyhoštění, či jinou formu opatření. Za situace, kdy správní orgány zjistily nelegální pobyt žalobce na území České republiky, bylo uložení správního vyhoštění jedinou možností k ukončení jeho pobytu na území ČR. Uložení správního vyhoštění nevylučuje, aby žalobce z území České republiky vycestoval sám na území jiného členského státu, který mu vydal povolení k pobytu, tedy v tomto případě do Polské republiky. Uložení správního vyhoštění tak nebránilo žalobci v pobytu na území Polska, pokud měl platné pobytové oprávnění. S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobce do Schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie a povinnost pro české orgány konzultovat případ žalobce s orgány Polské republiky podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedené Schengenské dohody. Podle tohoto článku: „Vyjde-li najevo, že cizinec, který je držitelem platného povolení k pobytu vydaného jednou ze smluvních stran, je veden v seznamech osob, kterým má být odepřen vstup, konzultuje smluvní strana, která záznam pořídila, smluvní stranu, která vydala povolení k pobytu, s cílem zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. Není-li povolení k pobytu odňato, zruší smluvní strana, která záznam pořídila, tento záznam, může však dotyčného cizince zapsat do vnitrostátního seznamu osob, kterým má být odepřen vstup“. Ze znění tohoto článku Úmluvy k provedení Schengenské dohody plyne, že uložení správního vyhoštění ze strany správních orgánů České republiky nemusí jednoznačně vést k tomu, že žalobce nebude oprávněn pobývat na území Polska. Žalobce sice během platnosti pobytového víza vydaného Polskou republikou porušil pobytový režim, když bez platného povolení vykonával práci na území jiného členského státu Evropské unie, existence záznamu v Schengenském informačním systému ale neznamená absolutní zákaz udělit žalobci vízum Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 11 53A 11/2018 či jiný druh pobytového oprávnění (viz čl. 52 odst. 1 Úmluvy k provedené Schengenské dohody).

41. K otázce existence překážky pro vycestování žalobce z důvodů nepříznivé politické situace na Ukrajině nadepsaný soud konstatuje, že ani zde neshledal důvodnost uplatněné námitky. Správní orgán rozhodl o této otázce v kontextu závazného stanoviska Ministerstva vnitra, které bylo k žádosti správního orgánu ministrem vnitra potvrzeno. Zároveň jím bylo konstatováno, že vycestování žalobce je možné. Správní orgány se podrobně zabývaly bezpečnostní, politickou i lidskoprávní otázkou a konstatovaly, že oblast, z níž žalobce přicestoval, nevykazuje jakýkoliv bezpečnostní problém pro jeho návrat. Závazná stanoviska vychází z listin, které krajský soud výše specifikoval a i z nich jednoznačně vyplývá, že v Zakarpatské oblasti nejsou zaznamenány žádné bezpečnostní incidenty a situace zde je poklidná. Nebylo shledáno, že by žalobcův návrat do země jeho státní příslušnosti představoval rozpor s mezinárodními závazky ČR. K tomu je třeba podotknout, že ani žalobce sám do protokolu bezpečnost svého návratu do země původu nezpochybnil.

42. Rovněž poslední žalobní námitku směřující do přezkoumatelnosti odůvodnění délky vyhoštění krajský soud nepřijal. Stanovení doby zákazu vstupu žalobce na území je výsledkem správního uvážení, a proto podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Žalovaná k žalobci odkázanému rozhodnutí vydanému v jiném správním řízení ve věci jiné účastnice správně uvedla, že jednotlivá řízení jsou vedena samostatně a nezávisle. Pro projednávanou věc je významné, že stanovená doba správního vyhoštění byla náležitě odůvodněna a nevybočuje z rozhodovací praxe. Správní orgán zohlednil dobu, po kterou byl žalobce na území ČR prokazatelně zaměstnán bez příslušného povolení, závažnost protiprávního jednání a jeho společenskou nebezpečnost. Protiprávní jednání žalobce lze posoudit jako společensky škodlivé, neboť problematika nelegálního zaměstnávání je v současné době velmi aktuální a v celospolečenském měřítku je vnímána jako závažná. Správní orgány proto stanovily dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území Evropské unie, v délce 1 roku, což je v dolní polovině zákonem stanoveného rozpětí, když zákon umožňuje stanovit tuto dobu až na pět let. Krajský soud tudíž nepovažuje odůvodnění této délky ze strany správních orgánů za nepřezkoumatelné, námitku žalobce proto nepřijal.

43. V dané věci soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny vytýkané vady ani žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

44. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšnou žalovanou, té však v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec její obvyklé administrativní činnosti. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

45. Krajský soud rozhodl bez jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas. Poučení: Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 12 53A 11/2018 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 4. prosince 2018 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.