53 A 12/2018

Rubrum

č. j. 53 A 12/2018 - 20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: P. E., narozena X státní příslušnost Ukrajina, zastoupena Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2018, č. j. CPR-6312-5/ČJ-2018-930310- V236 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 12. 10. 2018 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2018, č. j. CPR-6312-5/ČJ-2018-930310-V236 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského 2 53 A 12/2018 kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 12. 2017, č. j. KRPC-165908-37/ČJ-2017-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve věci správního vyhoštění a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku, neboť žalobkyně naplnila důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, když na území České republiky vykonávala ve spol. Domita a. s., ulice Stránského 2291/8, Tábor pracovní činnost bez povolení k zaměstnání, a to od 2. 10. 2017 do 6. 11. 2017.

2. Žalobkyně předně namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále nebylo dodrženo ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu ukládající správnímu orgánu zjistit všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobkyně, neboť nebyly zjištěny skutečnosti v její prospěch. V této souvislosti došlo též k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, jelikož správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a aby byly šetřeny oprávněné zájmy žalobkyně.

3. Žalobkyně odmítá závěr, že měla na území ČR vykonávat nelegální činnost. Co se týče charakteru vykonávané práce, žalobkyně měla veškeré doklady řádně vyřízené, na území ČR byla vyslána polským zaměstnavatelem, zde pro něj, ač u jiné firmy, stále pracovala, za což jí byla zaměstnavatelem poskytována mzda.

4. Žalobkyně dále namítá, že pro řízení a potažmo pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebyly vůbec splněny podmínky, neboť má platné pobytové oprávnění na území Polska, které jí umožňuje rovněž výkon zaměstnání. Žalobkyně je zaměstnancem polské společnosti, která byla najata k provedení díla na území ČR. Pro výkon činnosti na území ČR tedy žalobkyně vůbec povolení k zaměstnání nepotřebovala. Správní orgány proto postupovaly v rozporu s evropskou legislativou.

5. Žalobkyně podotýká, že pokud mělo dojít k porušení povinností, pak se tak nestalo z její strany. Žalobkyně splnila veškeré požadavky, které na ni byly kladeny, získala povolení k pobytu na území Polska opravňující ji též k výkonu závislé práce, obstarala si tam zaměstnání a následně byla zaměstnavatelem vyslána na území ČR k plnění pracovního úkolu. Vyslání žalobkyně mimo území Polska bylo smluvně podchyceno a oznámeno českým orgánům. Žalobkyně neměla tušení, že by se mohlo jednat o nezákonnou situaci. Uložení správního vyhoštění je za daných podmínek nepřiměřeným zásahem, neboť žalobkyně přijde i o možnost pobytu na území Polska.

6. Nedostatečnost zjištěného skutkového stavu, mající vliv na zákonnost rozhodnutí, spatřuje žalobkyně především v absenci provedení relevantních důkazů, neboť nebyly prověřeny podstatné skutečnosti ve vztahu k jednotlivým zainteresovaným subjektům. Žalobkyně si zakázku na území ČR nesháněla sama, pracovala pro svého zaměstnavatele, který měl zakázku dohodnutu se zadavatelem, zaměstnavatel byl tedy jeho subdodavatelem. Správní orgány nedostatečně zjistily stav věci, nebylo zjištěno nic o okolnostech vyslání žalobkyně na území ČR, což má vliv na zákonnost rozhodnutí. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 53 A 12/2018 7. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem správního orgánu, že jí vízum vydané v Polsku v tzv. zjednodušeném systému neumožňuje výkon pracovní činnosti na území ČR. Vízum není omezeno na území jediného státu, ale na jediného zaměstnavatele. Podle žalobkyně bylo bez významu posouzení, za jakých podmínek může být cizinec přijat na území ČR do zaměstnání, neboť žalobkyně na území ČR vykonávala práci pro svého polského zaměstnavatele.

8. Žalobkyni prakticky nebylo umožněno vyjádřit se náležitě ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti rozhodnutí. Pokud jde o zásah do jejího soukromého a rodinného života, správní orgán přiměřenost rozhodnutí o vyhoštění posoudil nedostatečně, což odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů i ustanovením zákona o pobytu cizinců. Prvostupňový správní orgán se nevypořádal s důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobkyně, nezohlednil specifika daného případu, rozhodoval formalisticky, což odporuje správnímu řádu a způsobuje nepřezkoumatelnost. Není nijak hodnoceno, že žalobkyně má povolen legální pobyt na území Polska, na což bude mít vyhoštění z celého území EU neblahý dopad.

9. Žalobkyně rovněž shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce možnosti jejího vycestování z území ČR, když správní orgány nikterak nehodnotily hrozbu nebezpečí vážné újmy v domovském státě, na jehož území probíhá ozbrojený konflikt. Ze správního spisu není zjevné, jak správní orgán ke svým závěrům dospěl. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008 – 61.

10. Závěrem žalobkyně naříká stanovení délky vyhoštění, která nebyla přezkoumatelně zdůvodněna. K tomu odkazuje na rozhodnutí nadepsaného soudu, řešeného pod č. j. 55 A 14/2017 – 24, kdy bylo ve zcela totožné věci rozhodnuto rovněž o správním vyhoštění z území ČR, avšak se zcela odlišně stanovenou délkou správního vyhoštění, dokonce o celý dvojnásobek, aniž by tento postup byl správním orgánem jakkoliv zdůvodněn.

11. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve stručném vyjádření pouze odkázala na napadené rozhodnutí a potvrdila, že setrvává na závěrech tam učiněných.

12. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

13. Dle úředního záznamu byla žalobkyně dne 6. 11. 2017 podrobena pobytové kontrole na pracovišti ve společnosti Domita a. s., Stránského 2291/8, Tábor (dále též „spol. Domita“ nebo „pekárna“) při výkonu práce, tj. krájení a balení vek do sáčků. Hlídce Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor, předložila cestovní doklad Ukrajiny s vylepeným národním vízem s územní platností pro Polskou republiku, typ „D“, MULT 06, 352 dnů, s dobou platnosti od 24. 5. 2017 do 10. 5. 2018. Žalobkyně však nepředložila povolení k zaměstnání na území ČR ani příslušné živnostenské oprávnění. Na základě uvedeného s ní bylo téhož dne zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

14. V průběhu výslechu konaného dne 7. 11. 2017 žalobkyně do protokolu uvedla, že na Ukrajině si vyřídila sama vízum do Polska, kam odcestovala dne 1. 6. 2017. Pracovala po dobu jednoho měsíce ve Vratislavi v supermarketu jako uklízečka, pracovní smlouvu tam podepsanou neměla, pracovala sama na sebe. Chtěla odjet do ČR, proto jí nějaký Polák pomohl vyřídit dokumenty pro práci v ČR, které ovšem obdržela až v době, kdy již Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 53 A 12/2018 pracovala v pekárnách Domita. Do Tábora přicestovala přes Prahu dne 1. 10. 2018, od 2. 10. 2018 začala pracovat v pekárnách. Pracovní doba byla od pondělí do soboty, a to od 16:00 hod. do 02:00 hod., neděle byla volná. Pracovní pomůcky obdržela v pekárně. Na území České republiky přicestovala žalobkyně za účelem výdělku peněz, ví, že zde lze pracovat pouze s platným pracovním povolením. Současně si je vědoma, že držitelem takového povolení není. Žalobkyně nebyla a není zaměstnancem žádné polské firmy, nebyla na území ČR vyslána. V Polsku s ní nebyla sepsána žádná pracovní smlouva, žádnou smlouvou tedy nedisponuje. Práci v pekárně jí zadávala paní mistrová J., která také vede pracovní docházku. Práci v pekárnách pro žalobkyni zařídila spol. POLFIS, dostala od ní nějaké dokumenty, ale neví, zda je mezi nimi vyslání či pracovní příkaz. Po celou dobu z ČR nevycestovala, jen pracovala. Živnostenské oprávnění ani povolení k zaměstnání nemá. V České republice nemá žalobkyně žádné rodinné či osobní vazby, celá její rodina žije na Ukrajině, nic jí nebrání v návratu do domovského státu. V oblasti, kde bydlí, neprobíhají žádné vojenské nepokoje či boje. Případné správní vyhoštění na ni bude mít jen ekonomický dopad.

15. Za účelem náležitého zjištění skutkového stavu se prvostupňový správní orgán obrátil na příslušné správní orgány s dotazem, zda má žalobkyně platné povolení k zaměstnání nebo zda byla nahlášena jako cizinec, u kterého se pracovní povolení nevyžaduje. Úřadem práce bylo sděleno, že žalobkyně byla dne 1. 10. 2017 nahlášena zaměstnavatelem, společností VIKYS CZ s.r.o, (dále jen „ spol. VIKYS“), jako cizinec pracující dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, vyslaný ode dne 1. 10. 2017 k plnění úkolů s místem výkonu Tábor, a to zahraničním zaměstnavatelem, společností POLFIZ SP.Z.O.O. Polsko (dále jen spol. POLFIZ). Dne 6. 11. 2017 bylo nahlášeno ukončení k 1. 10. 2017. Dne 6. 11. 2017 byla žalobkyně nahlášena zaměstnavatelem, spol. NEREST – M s.r.o. (dále jen „ spol. NEREST“), jako cizinec pracující dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, vyslaný ode dne 1. 10. 2017 k plnění úkolů s místem výkonu Tábor, a to zahraničním zaměstnavatelem, spol. POLFIZ. Živnostenský úřad v Táboře k dotazu sdělil, že zápis o žalobkyni se v živnostenském rejstříku nenachází.

16. Dne 7. 11. 2017 byl sepsán protokol o výslechu s mistrovou výroby na pracovišti spol. Domita, J. K. Ta do protokolu mj. uvedla, že žalobkyně byla přivedena začátkem měsíce října roku 2017 na pracoviště pekárny Domita ředitelem spol. Domita. Žalobkyně následně na pracovišti Domita vykonávala pomocné práce dle potřeby. Pracovní doba byla od pondělí do soboty, a to přibližně od 16:00 hod. do 02:00 hod., neděle byla volná. Práci žalobkyni přidělovala svědkyně, tedy mistrová výroby. Pracovní oblečení a pracovní pomůcky žalobkyni poskytla spol. Domita a bezpečnostní pohovor s ní provedl pracovník spol. Domita. Pracovní docházku do zaměstnání vedla svědkyně, tedy mistrová výroby, každý den.

17. Dne 23. 11. 2017 byl sepsán protokol o výslechu svědka rovněž s ředitelem pekáren Domita, Ing. F. N. Ten mj. uvedl, že spol. Domita z důvodu nedostatku zaměstnanců oslovila spol. NEREST, se kterou uzavřela dohodu o dočasném přidělení zaměstnanců ze dne 1. 10. 2017. Na pracovišti je úkolovala paní mistrová a bezpečnost práce provedla spol. Domita. Pracovní oděv a pomůcky jim poskytla také spol. Domita. Žalobkyně není zaměstnancem spol. Domita, která tyto cizince považuje za agenturní zaměstnance spol. NEREST. Společnost Domita vede na každého cizince docházku na pracoviště, která je následně zasílána spol. NEREST. Společnosti POLFIZ, VIKYS a H.M.M Agentura s. r. o., svědek nezná. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 53 A 12/2018 18. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobkyně do země původu si správní orgán I. stupně rovněž vyžádal závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců od Ministerstva vnitra. Ze závazného stanoviska vydaného dne 24. 11. 2017, Ev. č. ZS38684, plyne, že vycestování žalobkyně je možné.

19. Dne 1. 12. 2017 byla žalobkyně vyrozuměna o skončení dokazování a možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí; této možnosti nevyužila.

20. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 19. 12. 2017 bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, současně byla stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že posouzením všech skutečností dospěl prvostupňový správní orgán k závěru, že žalobkyně naplnila podmínky správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Bylo prokázáno, že žalobkyně pracovala na území České republiky bez povolení k zaměstnání. K přiměřenosti rozhodnutí prvostupňový správní orgán konstatoval, že žalobkyně nemá vytvořeny žádné soukromé ani rodinné vazby na území Evropské unie, v návratu do domovského státu jí nic nebrání. Její pobyt na území ČR je pouze ekonomického charakteru. Prvostupňový správní orgán shledal, že rozhodnutím bude přiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobkyně.

21. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 27. 12. 2017 odvolání, doplněné dne 29. 1. 2018. Žalobkyně mj. namítla nedostatečně zjištěný skutkový stav, nedostatečné vyhodnocení činnosti žalobkyně na území České republiky a nesplnění podmínek pro vedení samotného řízení o správním vyhoštění. Žalobkyně uvedla, že byla zaměstnancem polské společnosti, což bylo doloženo listinnými důkazy. Polská společnost byla najata k provedení díla na území České republiky a princip volného pohybu služeb mimo jiné umožňuje, aby právnické osoby z jednoho členského státu poskytly služby jinému členskému státu. Žalobcův zaměstnavatel v souladu s legislativou EU vyslal žalobkyni na území ČR za účelem plnění pracovních povinností. Žalobkyně nemohla rozpoznat protiprávnost svého jednání, jako zaměstnanec si nevybírá místo svojí působnosti; byl jí přidělen pracovní úkol, který byla povinna splnit. Žalobkyně proto namítla nepřiměřenost vydaného rozhodnutí coby zásahu do soukromého života. Žalobkyně neměla možnost se vyjádřit ke skutečnostem rozhodným pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Námitky uplatněné v odvolání veskrze odpovídají námitkám obsaženým v podané žalobě.

22. Jelikož odvoláním byl napaden též výrok o otázce existence důvodů znemožňujících vycestování žalobkyně, podmíněný závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 24. 11. 2017, ev. č. ZS38684, požádala žalovaná ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu Ministerstvo vnitra o potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska. Dne 20. 4. 2018 ministr vnitra uvedené závazné stanovisko potvrdil, přičemž ve správním spise jsou založeny veškeré dokumenty, z nichž bylo při rozhodování vycházeno, mj. informace OAMP MVČR – Ukrajina, Přehled vývoje na Ukrajině včetně situace na východě země ze dne 22. 1. 2018 a zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. srpna až 15. listopadu 2017.

23. Žalobkyně byla dne 15. 5. 2018 vyrozuměna o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a byla jí poskytnuta lhůta 7 dnů pro vyjádření se k podkladům, což neučinila.

24. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 2. 10. 2018. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 53 A 12/2018 25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

26. Žaloba není důvodná.

27. První žalobčinu námitku o tom, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, považuje krajský soud za neopodstatněnou. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla výčet podkladů, z nichž vycházela, tyto jsou také součástí spisového materiálu (úřední záznam o zajištění cizince ze dne 6. 11. 2017, oznámení o zahájení správního řízení ze dne 6. 11. 2017, protokol o výslechu žalobkyně ze dne 7. 11. 2017, sdělení Úřadu práce ČR, krajské pobočky České Budějovice ze dne 7. 11. 2017, sdělení živnostenského úřadu MÚ Tábor ze dne 7. 11. 2017, závazné stanovisko Ministerstva vnitra Odboru azylové a migrační politiky k možnosti vycestování ev. č. ZS38684, zpráva o bezpečnostní situaci státu, resp. závazné stanovisko Ministra vnitra ze dne 20. 4. 2018, tj. kompletní spisový materiál vedený pod č. j. KRPC-165908/ČJ-2017-020025). Krajský soud má za to, že dle obsahu důkazů byl skutkový stav věci zjištěn dostatečně. Správní orgány provedly ve věci dostatečné šetření ohledně zjišťování skutkového stavu projednávané věci. Žalobkyně byla vyslechnuta prvostupňovým správním orgánem, o čemž je ve spise založen protokol, a z něj jednoznačně vyplývají skutečnosti rozhodné pro nyní posuzovanou věc. Stejně tak byli vyslechnuti shora označení svědci. Žalobkyni tedy byla poskytnuta možnost vyjádřit v řízení své stanovisko, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhovat důkazy. Není zde pochyb, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, náležitě doložen a popsán v odůvodnění rozhodnutí.

28. Soud neshledal, že by byly opomenuty skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně. Správní orgán je povinen ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Soud obecným přezkumem neshledal, že by správní orgán tuto zákonnou povinnost pominul. Tato povinnost správního orgánu v sobě ovšem nezahrnuje nutnost osvojit si žalobčin právní názor. Dokazování provedené správním orgánem bylo dostatečné, odpovídající charakteru tvrzení předestřených žalobkyní. Připomíná se, že bylo také na žalobkyni, aby přesvědčivě tvrdila a osvědčila skutečnosti svědčící v její prospěch, existovaly-li takové. Okolnost, že tak neučinila ani v podaném odvolání, nelze klást k tíži správního orgánu. Soud proto neshledal porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

29. Žalobkyně tvrdí, že veškeré doklady měla řádně vyřízené, na území ČR byla vyslána polským zaměstnavatelem, zde pro něj, ač u jiné firmy, stále pracovala, za což jí byla zaměstnavatelem poskytována mzda. Soud shledal, že tvrzení, která žalobkyně předestřela v odvolání a v podané žalobě, se obsahově neshodují se skutečnostmi, které byly žalobkyní Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 53 A 12/2018 uvedeny do protokolu v rámci výslechu, a to zejména co se týče jejího údajného vyslání na území ČR v rámci výkonu pracovní činnosti pro polskou společnost. Ve světle důkazního materiálu a správního spisu se tato tvrzení jeví jako účelová. Ze shora popsaného se totiž jasně podává, že žalobkyně nevykonávala činnost jménem a na účet polského zaměstnavatele spol. POLFIZ. Jak se plyne z protokolu o výslechu žalobkyně, potažmo z výslechu obou svědků shora označených, žalobkyně pro polskou spol. POLFIZ nikdy nepracovala, žádnou smlouvu s ní v Polsku nepodepsala, není zaměstnancem žádné firmy, žádná firma ji nevyslala na služební cestu. Jak žalobkyně sama uvedla do protokolu, je si vědoma, že nemá patřičné povolení, které by ji opravňovalo k výkonu práce na území ČR. Žalobkyně byla úkolována mistrovou výroby spol. Domita, která rovněž vedla docházku. Pracovní oblečení a pracovní pomůcky jí poskytla také spol. Domita. Soud dále podotýká, že smlouva o provedení práce mezi spol. POLFIZ a žalobkyní byla uzavřena dne 5. 6. 2017, je na ní ovšem uvedena adresa žalobčina bydliště na území ČR, což nesvědčí o tom, že by žalobkyně dříve pracovala pro tuto společnost a za tímto účelem pobývala na území Polska. Sama žalobkyně do protokolu potvrdila, že v Polsku „pracovala sama na sebe“, nikoli pro jakoukoli společnost. Dále byl k této smlouvě o provedení práce doložen dodatek ze dne 6. 6. 2017, o vyslání žalobkyně na služební cestu do ČR na pracoviště spol. H.M.M. Agentura, nikoliv na pracoviště spol. NEREST nebo spol. Domita, kde žalobkyně fakticky pracovala a kde byla kontrolována. Uvedené potvrzuje též ve spise založené sdělení úřadu práce v Táboře, kam byla žalobkyně jako zaměstnanec spol. NEREST nahlášena až dne 6. 11. 2017, ač v ČR v té době již pobývala a pracovala v pekárnách Domita, a to od 2. 10. 2017. Dále byla předložena dohoda o dočasném přidělení zaměstnanců ze dne 1. 10. 2017, uzavřená mezi zaměstnavatelem, spol. POLFIZ – zastoupené spol. NEREST, a uživatelem společností Domita. Ve spise založené listiny však pouze navozují dojem legálnosti výdělečné činnosti žalobkyně, tuto však neprokazují. Žalobkyně totiž již ode dne 1. 10. 2017 pobývala na území ČR a ode dne 2. 10. 2017 pracovala na pracovišti spol. Domita. Ve světle těchto skutečností nelze hovořit o poskytování služby zaměstnavatelem usazeným v některém členském státě Evropské unie, tedy polskou spol. POLFIZ. Poskytování služeb musí být nahodilé a ojedinělé, což v tomto konkrétním případě rozhodně není, jelikož pro polskou spol. POLFIZ v Polsku žalobkyně nikdy nepracovala, natož aby touto společností byla vyslána do ČR. Z výše uvedeného lze usoudit, že žalobkyně nepochybně vykonávala závislou práci, ke které potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu, kartu vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou kartu. Těmto zákonným požadavkům však žalobkyně nedostála. Lze vzít za prokázané, že na pracovišti spol. Domita žalobkyně vykonávala práci bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, pročež svým jednáním nepochybně naplnila skutkovou podstatu pro uložení správního vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. Žalobčina námitka, že má platné pobytové oprávnění na území Polska, resp. že je zaměstnancem polské společnosti najatým k provedení díla na území ČR, se ve světle řečeného jeví zcela lichou.

30. Žalobkyně následně specifikuje konkrétní aspekty nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jež měly spočívat v absenci provedeného dokazování ohledně vztahů mezi zainteresovanými subjekty. Krajský soud pokládá i toto tvrzení za nedůvodné, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla vyslána polským zaměstnavatelem na základě jakékoliv smlouvy, smlouvy o dílo či dohody o provedení práce nebo jiné formy dvoustranné dohody. Správní orgány provedly dokazování v potřebném rozsahu a na Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 8 53 A 12/2018 základě těchto důkazů byly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení povahy žalobkyní vykonávané činnosti na území České republiky. Soud tak dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů nedošlo v tomto ohledu k jakémukoliv pochybení, podklady byly opatřeny v dostatečné míře a skutkový stav byl zjištěn bez pochybností. Listinné důkazy pro vydání rozhodnutí představují dostatečnou oporu pro skutková tvrzení. Ze spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobkyně, která by měla být správními orgány opomenuta.

31. Ohledně námitky zpochybňující výkon nelegální činnosti uvádí krajský soud následující. Ze shora řečeného je zřejmé, že činnost vykonávaná žalobkyní v pekárně Domita svým charakterem naplňovala znaky závislé práce. Žalobkyně ve své výpovědi do protokolu uvedla, že pracovala 6 dní v týdnu, neděle byla volná. Úkolována byla mistrovou výroby spol. Domita, která jí rovněž vedla docházku. Uvedená společnost žalobkyni poskytla pracovní oblečení a pracovní pomůcky, rovněž ji proškolila v bezpečnosti práce. Žalobkyně tedy vykonávala práci ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet, na základě pokynů, pod kontrolou a za odměnu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35). Skutečnost, že žalobkyni dle jejích tvrzení dosud nebyly za odvedenou práci žádné finanční prostředky vyplaceny, není pro rozhodování ve věci významné, neboť tyto byly společností Domita odváděny společnosti NEREST na základě předložené fakturace (viz protokol z výslechu svědka Ing. N., ředitele spol. Domita).

32. Žalobkyně disponovala jediným povolením k pobytu i k zaměstnání (vízum „D-06“) vydaným Polskou republikou, kde ovšem nikdy pro spol. POLFIZ nepracovala. Toto povolení jeho držitele opravňuje k pobytu na území Polska a v souladu s čl. 21 odst. 1 a 2a ve spojení s čl. 18 Úmluvy o provedení Schengenské dohody, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 265/2010, rovněž k pobytu na území jiných členských států Evropské unie po dobu nejdéle 3 měsíců v průběhu jakéhokoliv šestiměsíčního období. Co se však týče povolení k zaměstnání, je toto vízum typu „D“ spojeno pouze s územím státu, který je vydal. V nyní posuzované věci bylo vízum žalobkyni vydáno Polskou republikou, žalobkyně byla tudíž oprávněna vykonávat zaměstnání pouze na území Polska, nikoliv v České republice. Správní orgány prověřily, že žalobkyně není držitelem pracovního oprávnění na území České republiky.

33. Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území ČR je podle § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo povolení k zaměstnání. Povolení k zaměstnání je vyžadováno i v případě, kdy je cizinec svým zaměstnavatelem (zahraničním subjektem) vyslán k výkonu práce na území České republiky na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou k plnění úkolů z této smlouvy plynoucích. V souladu s principem volného pohybu služeb je pak výjimka z výše uvedeného ustanovení pro občany jiných států, obsažená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle které se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta ani modrá karta nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl na území ČR vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU. V nyní posuzované věci se však o výše uvedenou situaci nejedná, neboť žalobkyně není v žádném pracovním poměru s jakýmkoliv polským zaměstnavatelem. Žalobkyně to sice v podané žalobě tvrdí, nicméně svá tvrzení doložila toliko smlouvou o provedení práce mezi spol. POLFIZ a žalobkyní (potažmo jejím dodatkem), kterou z výše popsaných důvodů soud shledal účelovou, Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 9 53 A 12/2018 nehledě na skutečnost, že do protokolu sama žalobkyně tvrdila, že v Polsku pro žádnou společnost nepracovala, resp. žádnou smlouvu neuzavřela.

34. V kontextu uvedeného nemůže obstát ani žalobčino tvrzení, že k porušení povinnosti, pokud k nějakému mělo dojít, nedošlo na její straně, neboť splnila veškeré na ni kladené požadavky a získala povolení k pobytu na území Polska. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 60/2017 – 13 „z žádného přímo použitelného evropského právního předpisu nevyplývá povinnost členského státu umožnit občanům třetích zemí výkon zaměstnání na svém území, pokud jsou tito občané držiteli dlouhodobého víza a pracovního povolení v jiném členském státě.“ Není současně rozhodné, zda žalobkyně věděla o tom, že na území ČR potřebuje pro výkon práce příslušné povolení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně přicestovala na území Polska na platné dlouhodobé vízum za účelem práce, měla si být jako dospělá svéprávná osoba vědoma, že pokud v Polsku pro žádnou společnost nepracovala, pracovní smlouvu tam nepodepsala a následně vycestovala za účelem práce na území ČR, měla si oprávněnost výkonu práce na území ČR ověřit, např. dotazem u příslušných správních orgánů. Nelze vytýkat správní orgánům správněprávní důsledky toho, že žalobkyně si nestřežila svých práv. Nejvyšší správní soud judikoval rozhodnutím ze dne 23. 2. 2012, čj. 9 As 102/2011-80 tak, že „při ukládání správního vyhoštění se vychází z toho, že naplnění určité skutkové podstaty znamená pro stát automaticky nutnost nařídit cizinci, aby opustil území České republiky a zakázat mu pobyt na území České republiky i po určitou v rozhodnutí stanovenou dobu v budoucnu“. Žalobkyně by za žádných okolností nemohla přenést odpovědnost za své jednání na případného polského zaměstnavatele, neboť žádný zaměstnanec nemusí plnit pokyny, na jejichž základě by se dopustil protiprávního jednání.

35. Konstatuje se, že žalobkyní vykonávanou činností byly kumulativně splněny všechny definiční znaky závislé práce. Bylo současně prokázáno, že žalobkyně zde pracovala pro českého zaměstnavatele bez patřičného povolení. Soud v kontextu výše uvedeného učinil závěr, že žalobkyně nebyla oprávněna vykonávat zaměstnání na území České republiky. Výkon zaměstnání na území ČR je podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Žalobkyně tudíž na území ČR vykonávala závislou práci bez potřebného povolení k zaměstnání, což bylo správními orgány prokázáno. Svým jednáním žalobkyně naplnila skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

36. Krajský soud neshledal jako důvodnou ani námitku stran nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by bylo v jeho důsledku nepřiměřeně zasaženo do soukromého či rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož státním občanem cizinec je. Krajský soud dospěl k závěru, že uvedeným povinnostem správní orgány zcela dostály a zohlednily skutečnosti vymezené v ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Sama žalobkyně v průběhu výslechu uvedla, že na území České republiky, potažmo Evropské unie, nemá žádné rodinné či obdobné osobní vazby, do ČR přijela pouze za účelem výdělku, je zdráva, rodinu má na Ukrajině a nic jí nebrání v návratu tam. K jakékoliv integraci žalobkyně na území České republiky evidentně nedošlo. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 10 53 A 12/2018 37. Nelze přisvědčit ani námitce, že správní orgány žalobkyni neumožnily vyjádřit se ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí, zejména k jeho přiměřenosti. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyni byla zachována veškerá procesní práva, stejně tak jí byla dána možnost, aby se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřila k podkladům rozhodnutí. Pokud tak ve vztahu k přiměřenosti či k jiným skutečnost neučinila, je třeba takové chování žalobkyně akceptovat. Soud proto uzavírá, že správní orgány zjistily veškeré skutečnosti významné pro otázku posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí do žalobčina soukromého života a vyhodnotily je s ohledem na okolnosti daného případu. Závěr, k němuž správní orgány dospěly, je podle soudu správný a soud se s ním beze zbytku ztotožnil. Namítanou nepřezkoumatelnost ani formalistický přístup k rozhodování soud neshledal.

38. Na pravdě se nezakládá ani tvrzení, že se správní orgán nezabýval dopadem vyhoštění na pobytové oprávnění žalobkyně na území Polska. Napadeným rozhodnutím je totiž mj. zcela jasně konstatováno, že pobytové oprávnění žalobkyně nemusí být rozhodnutím o správním vyhoštění dotčeno, neboť na základě tzv. konzultačního řízení může být Polskou republikou zachováno, resp. vydáním napadeného rozhodnutí automaticky nezaniká žalobkyni oprávnění pobývat na území Polska (srov. str. 10 a násl. napadeného rozhodnutí).

39. Ohledně námitky, že se správní orgány neměly uchýlit k uložení správního vyhoštění, ale měly preferovat možnost vycestování žalobkyně z území České republiky vzhledem k platnosti polského víza, uvádí krajský soud následující. Ustanovení § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nedává prostor pro správní uvážení, zda uložit správní vyhoštění, či jinou formu opatření. Za situace, kdy správní orgány zjistily nelegální pobyt žalobkyně na území České republiky, bylo uložení správního vyhoštění jedinou možností k ukončení jejího pobytu na území ČR. Uložení správního vyhoštění nevylučuje, aby žalobkyně z území České republiky vycestovala sama na území jiného členského státu, který jí vydal povolení k pobytu, tedy v tomto případě do Polské republiky. Uložení správního vyhoštění tak nebránilo žalobkyni v pobytu na území Polska, pokud měla platné pobytové oprávnění. S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobkyně do Schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie a povinnost pro české orgány konzultovat případ žalobce s orgány Polské republiky podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedené Schengenské dohody. Podle tohoto článku: „Vyjde-li najevo, že cizinec, který je držitelem platného povolení k pobytu vydaného jednou ze smluvních stran, je veden v seznamech osob, kterým má být odepřen vstup, konzultuje smluvní strana, která záznam pořídila, smluvní stranu, která vydala povolení k pobytu, s cílem zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. Není-li povolení k pobytu odňato, zruší smluvní strana, která záznam pořídila, tento záznam, může však dotyčného cizince zapsat do vnitrostátního seznamu osob, kterým má být odepřen vstup“. Ze znění tohoto článku Úmluvy k provedení Schengenské dohody plyne, že uložení správního vyhoštění ze strany správních orgánů České republiky nemusí jednoznačně vést k tomu, že žalobkyně nebude oprávněna pobývat na území Polska. Žalobkyně sice během platnosti pobytového víza vydaného Polskou republikou porušila pobytový režim, když bez platného povolení vykonávala práci na území jiného členského státu Evropské unie, existence záznamu v Schengenském informačním systému ale neznamená absolutní zákaz udělit žalobkyni vízum či jiný druh pobytového oprávnění (viz čl. 52 odst. 1 Úmluvy k provedené Schengenské dohody). Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 11 53 A 12/2018 40. K otázce existence překážky pro vycestování žalobkyně z důvodů nepříznivé politické situace na Ukrajině nadepsaný soud konstatuje, že ani zde neshledal důvodnost uplatněné námitky. Správní orgán rozhodl o této otázce v kontextu závazného stanoviska Ministerstva vnitra, které bylo k žádosti správního orgánu ministrem vnitra potvrzeno. Zároveň jím bylo konstatováno, že vycestování žalobkyně je možné. Správní orgány se podrobně zabývaly bezpečnostní, politickou i lidskoprávní otázkou a konstatovaly, že oblast, z níž žalobkyně přicestovala, nevykazuje jakýkoliv bezpečnostní problém pro její návrat. Závazná stanoviska vychází z listin, které krajský soud výše specifikoval a i z nich jednoznačně vyplývá, že v Zakarpatské oblasti nejsou zaznamenány žádné bezpečnostní incidenty a situace zde je poklidná. Nebylo shledáno, že by žalobčin návrat do země její státní příslušnosti představoval rozpor s mezinárodními závazky ČR. K tomu je třeba podotknout, že ani žalobkyně sama do protokolu bezpečnost svého návratu do země původu nezpochybnila.

41. Rovněž poslední žalobní námitku směřující do přezkoumatelnosti odůvodnění délky vyhoštění krajský soud nepřijal. Stanovení doby zákazu vstupu žalobkyně na území je výsledkem správního uvážení, a proto podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Žalovaná k žalobkyní odkázanému rozhodnutí vydanému v jiném správním řízení ve věci jiné účastnice správně uvedla, že jednotlivá řízení jsou vedena samostatně a nezávisle. Pro projednávanou věc je významné, že stanovená doba správního vyhoštění byla náležitě odůvodněna a nevybočuje z rozhodovací praxe. Správní orgán zohlednil dobu, po kterou byla žalobkyně na území ČR prokazatelně zaměstnána bez příslušného povolení, závažnost protiprávního jednání a jeho společenskou nebezpečnost. Protiprávní jednání žalobkyně lze posoudit jako společensky škodlivé, neboť problematika nelegálního zaměstnávání je v současné době velmi aktuální a v celospolečenském měřítku je vnímána jako závažná. Správní orgány proto stanovily dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území Evropské unie, v délce 1 roku, což je v dolní polovině zákonem stanoveného rozpětí, když zákon umožňuje stanovit tuto dobu až na pět let. Krajský soud tudíž nepovažuje odůvodnění této délky ze strany správních orgánů za nepřezkoumatelné, námitku žalobkyně proto nepřijal.

42. V dané věci soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny vytýkané vady ani žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšnou žalovanou, té však v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec její obvyklé administrativní činnosti. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

44. Krajský soud rozhodl bez jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 12 53 A 12/2018 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 20. prosince 2018 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.