53 A 14/2017

Rubrum

č. j. 53A 14/2017 - 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: J. Š. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Trnkou sídlem V. Talicha 1807/14, 370 05 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2017, čj. KUJI 61565/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 2 53A 14/2017

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 25. 10. 2017 se žalobce domáhá soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 25. 8. 2017, čj. KUJI 61565/2017 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 26. 6. 2017, čj. OVV/29/2017-11 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení dle § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ve věci přestupků žalobce dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1, 2 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalovaný současně napadeným rozhodnutím dle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 26. 6. 2017, č. j. OVV/29/2017-12 (dále jen „usnesení o určení neplatnosti doručení“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o určení neplatnosti doručení písemnosti dle § 24 odst. 2 správního řádu a dále dle téhož ustanovení zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení Městského úřadu Pelhřimov, ze dne 26. 6. 2017, č. j. OVV/29/2017-13 (dále jen „usnesení o neprominutí zmeškání úkonu“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o prominutí zmeškání úkonu dle § 41 odst. 2 správního řádu.

2. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z toho důvodu, že žalobci nebylo nikdy doručeno rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru vnitřních věcí, sp. zn. OVV/29/2017, D 7/17(dále též „příkaz“). Dále žalobce naříká, že v řízení před prvostupňovým správním orgánem, které vyústilo ve vydání příkazu, nebyly v době vydání příkazu splněny obligatorní zákonem stanovené podmínky podle § 87 odst. 1 zákona o přestupcích a nebyly k dispozici podklady rozhodné pro řádné zjištění skutkového stavu. Žalobce dodává, že správní orgán neprovedl dokazování potřebné k rozhodnutí ve věci v souladu s § 3 správního řádu, pročež je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

3. V podrobnostech žalobce k jednotlivým žalobním bodům uvádí, že mu příkaz nebyl nikdy doručen. Žalovaný přitom po žalobci nesprávně požadoval, aby mu žalobce nedoručení předmětného rozhodnutí prokázal, ačkoli je to správní orgán, kdo musí prokázat, že jeho úřední postup byl správný a že k doručení skutečně a zcela nepochybně došlo. Správní orgán prvního stupně návrh žalobce zamítl s tím, že ze spisového materiálu dospěl k závěru, že došlo k řádnému doručení písemnosti, a to tzv. fikcí doručení s tím, že si žalobce měl kontrolovat obsah své poštovní schránky, případně si mohl zřídit datovou schránku. Žalovaný tvrzení správního orgánu prvního stupně v napadeném rozhodnutí nedůvodně bagatelizoval, avšak dle přesvědčení žalobce je zřejmé, že sám správní orgán prvního stupně připouští komplikace při doručování písemnosti prostřednictvím zaměstnanců České pošty, stejně tak žalovaný. Je to však správní orgán, kdo má postavit najisto, že k doručení písemnosti žalobci řádně došlo. Žalobce je přesvědčen, že ačkoliv se zdržoval v předmětnou dobu v místě svého bydliště, tak mu písemnost skutečně nikdy nebyla doručena. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 53A 14/2017 4. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce zejména v tom, že v době vydání příkazu nebyly splněny obligatorní zákonem stanovené podmínky podle § 87 odst. 1 zákona o přestupcích a nebyly k dispozici podklady rozhodné pro řádné zjištění skutkového stavu. Skutečnost, že se jedná o důvod pro obnovu řízení, žalobce spatřuje mimo jiné v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 193/2014. Podmínkou pro vydání příkazu je dle žalobce zejména skutečnost, že není pochybností o tom, že obviněný z přestupku se přestupku dopustil. V tomto případě však tyto pochybnosti od počátku existují. Žalovaný dle přesvědčení žalobce nepřípustně a zcela účelově bagatelizuje a ignoruje jím prokázané skutečnosti, když označil za účelové tvrzení žalobce o tom, že měl akutní potřebu. Dále pak si žalovaný nevšiml, že vůbec k nějaké dopravní nehodě došlo, přičemž ani tento rozpor, který byl správnímu orgánu při vydání příkazu znám, jej nevedl k jinému postupu než k vydání příkazu. Žalobce však namítá, že potřeboval vykonat potřebu, a to neprodleně. Tuto skutečnost prokazuje a prokazoval tím, že dne 30. 11. 2016 (tedy téhož dne, kdy měl spáchat přestupek) byl přijat pro bolest břicha a zvracení v Nemocnici Tábor, a.s., a to konkrétně na interní oddělení (gastro), kam byl převezen rychlou záchrannou službou. Z nemocnice byl potom propuštěn až dne 9. 1. 2017, tj. po více než měsíční hospitalizaci. Uvedené se podává z propouštěcí zprávy Nemocnice Tábor, a.s. Tvrzení žalovaného o účelovosti argumentace žalobce je pro něho i hrubě urážlivé, neboť se nejedná o jeho osamocené tvrzení, ale o tvrzení prokázané, a to zejména zprávou Nemocnice Tábor, a.s. Pokud potom chtěl žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto skutečnost rozporovat, měl případně v řízení vyslechnout ošetřujícího lékaře, přičemž žalobce navrhuje, aby byl v případě pochybností takový důkaz proveden.

5. Žalobce tvrdí, že v době, kdy mělo dojít k dopravní nehodě, již pociťoval závažné zdravotní potíže, pro které se rozhodl jet vykonat potřebu do místa svého bydliště. V okamžiku, kdy seděl v autě, byla jeho potřeba natolik akutní, že z těchto důvodů prakticky nemohl vstát, přičemž s ohledem na svou čest, důstojnost a dodržování veřejného pořádku se rozhodl jet vykonat směrem k domovu a nikoliv vystoupit z auta téměř v centru obce Počátky. Případná námitka, že žalobce mohl vykonat potřebu v blízkém zdravotnickém zařízení, není důvodná, neboť v daném okamžiku již žalobce seděl v motorovém vozidle a pociťoval natolik závažné zdravotní problémy, pro které se rozhodl na tomto veřejnosti dostupném a frekventovaném místě z vozidla nevystupovat, a to pro svůj subjektivní pocit (objektivizovaný jeho hospitalizací), neboť nebyl způsobilý hledat v místě toaletu, respektive nebyl vůbec způsobilý se zvednout a ujít několik desítek, spíše pak stovek metrů. Pokud potom žalovaný spekuluje, jak se měl žalobce zachovat, pak toto posuzování žalovanému dle žalobce nepřísluší. Chtěl-li žalovaný stav žalobce objektivizovat, měl ve správním řízení zpracovat znalecký posudek.

6. S ohledem na shora popsaný akutní stav, který je objektivně doložen propouštěcí zprávou z nemocnice, zde existují závažné pochybnosti o tom, zda žalobce svým jednáním naplnil formální i materiální znaky přestupku, případně zda zde nebyla dána okolnost vylučující protiprávnost jednání žalobce, tedy zda žalobce nejednal v krajní nouzi. Bylo přitom povinností správního orgánu před vydáním příkazu shora popsané okolnosti zkoumat a zjistit veškeré okolnosti tvrzeného přestupku, přičemž o nepříznivém zdravotním stavu žalobce správní orgán minimálně z žalobcem podaného vysvětlení věděl. V každém případě je dle žalobce zřejmé, že skutečnosti, z nichž správní orgán při rozhodování vycházel, nebyly objektivním podkladem pro závěr o naplnění všech zákonných znaků přestupku a Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 53A 14/2017 současně pro závěr, že se přestupku dopustil právě žalobce. Proto je dle názoru žalobce napadené rozhodnutí věcně nesprávné, neboť správní orgán měl povolit obnovu řízení, neboť pro takové rozhodnutí jsou splněny zákonné podmínky. Jestliže se potom správní orgán v napadeném rozhodnutí s těmito námitkami žalobce řádně nevypořádal, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

7. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. K jednotlivým žalobním bodům uvedl, že nemá pochyb o správnosti doručení zásilky obsahující příkaz, když dle data označeného na doručence byla tato připravena k vyzvednutí dne 14. 3. 2017, za okamžik doručení se považuje den 24. 3. 2017, kdy uplynula desetidenní lhůta ve smyslu § 24 odst. 3 správního řádu. Správní orgán nemá pochyb o řádném doručení v souladu s právní úpravou, doklad o něm je součástí spisového materiálu. Tvrzení žalobce o akutnosti jeho stavu považují správní orgány za účelové, a to zejména s ohledem na vzdálenost obcí Počátky a Tábor, kam měl žalobce za účelem vykonání potřeby směřovat. Při podání vysvětlení žalobce navíc dne 14. 12. 2016 policii sdělil, že takto učinil již za obcí Počátky. Žalovaný se navíc domnívá, že pokud by nebyl žalobce schopen vystoupit z auta, nebyl by ani schopen řídit. Dále upozorňuje na rozpor v tvrzeních žalobce, který při podání vysvětlení uvedl, že si všiml odřených dveří a došlu mu, že u zdravotního střediska zřejmě poškodil nějaké vozidlo, kdežto v odvolání tvrdil, že si není vědom, že k nějaké nehodě došlo. Spisový materiál policie, z něhož žalovaný vycházel, obsahuje dostatek podkladů pro učinění závěrů o vině žalobce.

8. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

9. Dne 4. 1. 2018 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno Policií ČR, Územní odbor Pelhřimov (dále jen „policie“) oznámení věci k projednání podle § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), dle něhož je žalobce podezřelý z porušení § 4 písm. a), § 47 odst. 2 písm. a) a § 47 odst. 3 písm. g) silničního zákona, a tím ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) a 125c odst. 1 písm. i) bod 1 silničního zákona. Uvedeného se měl žalobce dopustit tím, že jako řidič vozidla VW Passat, RZ X dne 30. 11. 2016 kolem 10. hodiny způsobil dopravní nehodu u zdravotního střediska v ulici Lipárky v obci Počátky, když při parkování narazil do osobního automobilu zn. Renault Megane, RZ X (dále též „poškozené vozidlo“). Z místa nehody ujel, aniž by s majitelkou poškozeného vozidla (A. H., bytem H. P. X) sepsal záznam pro pojišťovnu. Jako svědek označen J. Ž., bytem T., S. č. X (dále též „svědek“). Součástí správní spisu je protokol o nehodě i fotodokumentace.

10. Z úředního záznamu ze dne 1. 12. 2016 se krom shora uvedeného podává, že informaci o RZ vozidla žalobce poskytl svědek, který viděl průběh nehody. Do úředního záznamu svědek uvedl, že vozidlo žalobce, jehož řidič působil nervózně, se pokoušelo zaparkovat. Po silném nárazu do poškozeného vozidla, jehož si musel být vědom, si řidič parkování rozmyslel a odjížděl směrem ke křižovatce s hlavní silnicí. Svědek se za ním rozběhl, načež pronásledované vozidlo prudce zrychlilo. Svědek si přesto zapamatoval jeho RZ. Byla provedena lustrace RZ a následně zjištěn telefonický kontakt na žalobce coby majitele tohoto vozidla, který po seznámení s věcí uvedl, že v inkriminovanou dobu byl se svým vozidlem v Počátkách, ale není si žádné nehody vědom. Následně byl žalobce vyzván Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 53A 14/2017 k dostavení se k provedení úkonů nezbytných pro objasnění přestupku, což žalobce přislíbil nejdříve na den 2. 12. 2016.

11. Do úředního záznamu podání vysvětlení ze dne 14. 12. 2016 provedeného v nemocnici Tábor se žalobcem tento uvedl, že dne 30. 11. 2016 jel osobním vozidlem do Počátek ke svému lékaři. Když se na místě pokusil zaparkovat u zídky, kde už stála další vozidla, rozbolelo ho břicho (problém byl akutní), sešlápl plynový pedál a odjel za obec Počátky, kde vykonal potřebu. Následně si na pravých dveřích svého vozidla všiml, že jsou poškrábané. Uvědomil, že při parkování vozidla u zdravotního střediska zřejmě poškodil jiné vozidlo. Když se následně ke zdravotnímu středisku vrátil, poškozené vozidlo už tam nestálo. Uvedené je datováno a žalobcem podepsáno.

12. Příkazem ze dne 10. 3. 2017, dle doručenky připraveným k vyzvednutí ode dne 14. 3. 2017 a doručeným fikcí dne 24. 3. 2017, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1, 2 zákona o silničním provozu v souběhu s přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterých se dopustil z nedbalosti tím, že dne 30. 11. 2016 v 10 hod. způsobil dopravní nehodu tak, že jako řidič osobního vozidla VW Passat, RZ X projížděl ulicí Lipárky v obci Počátky a narazil se svým vozidlem do automobilu zn. Renault Megane, RZ X, který poškodil, a následně od místa nehody ujel. Tímto v rozporu s § 47 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu po dopravní nehodě neprodleně nezastavil vozidlo a v rozporu s § 47 odst. 3 písm. b) téhož zákona neohlásil dopravní nehodu policistovi. Dále jiným jednáním, než je uvedeno pod písmeny a) až j) zákona o silničním provozu, porušil povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona a v rozporu s § 4 písm. a) zákona o silničním provozu ohrožoval majetek jiných osob. Za uvedené mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč.

13. Podáním doručeným prvostupňovému správnímu orgánu dne 29. 5. 2017 podal žalobce odpor proti uložení pokuty za přestupek a současně též žádost o určení neplatnosti doručení, žádost o prominutí zmeškání úkonu a návrh na obnovu řízení. Zde žalobce uvedl, že se o existenci prvostupňového rozhodnutí dozvěděl až v souvislosti s jiným správním řízením vedeným u Městského úřadu Tábor pod sp. zn. S-META 21702/2017, DSA/Val 3, na základě něhož zjistil, že má v bodovém hodnocení řidiče v důsledku prvostupňového rozhodnutí zaznamenáno 7 bodů. Žalobce poukázal na skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí mu nebylo doručeno, pročež požádal o určení neplatnosti doručení ve smyslu § 24 správního řádu. Poukázal na skutečnost, že nikdy neobdržel doručenku ani výzvu, na adrese se přitom kvůli zdravotním problémům zdržuje trvale. Současně žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odpor a také návrh na obnovu řízení, neboť neměl možnost se s prvostupňovým rozhodnutím seznámit. Pro vydání příkazu nebyly dle žalobce splněny zákonné podmínky.

14. Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017, čj. OVV/29/2017-11 prvostupňový správní orgán dle § 100 odst. 6 správního řádu žádost o obnovu řízení zamítl. Konstatoval přitom, že neshledal žádné důkazy, které by mohly ovlivnit již vydané rozhodnutí ve věci žalobce.

15. Usnesením ze dne ze dne 26. 6. 2017, čj. OVV/29/2017-12 prvostupňový správní orgán dle § 24 odst. 2 správního řádu podání žalobce označené jako „Žádost o určení neplatnosti doručení“ zamítl. Neshledal totiž existenci překážek spočívajících v závažných důvodech, Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 53A 14/2017 které měly nastat bez zavinění žalobce a mít za následek nemožnost převzetí poštovní zásilky.

16. Usnesením ze dne ze dne 26. 6. 2017, čj. OVV/29/2017-13 pak prvostupňový správní orgán dle § 41 odst. 2 správního řádu rozhodl tak, že zmeškání úkonu spočívajícího v podání odporu proti příkazu prvostupňového správního orgánu vydaného dne 10. 3. 2017, čj. OVV/29/2017 D 7/17 se žalobci nepromíjí.

17. Proti těmto usnesením, resp. rozhodnutí podal žalobce dne 20. 7. 2017 odvolání. V odůvodnění odkázal v podstatě na totožné skutečnosti, jaké uvedl již ve shora označených podáních, potažmo v žalobě. Prvostupňovému správnímu orgánu mj. vytkl, že není povinen zřizovat si datovou schránku, i při její neexistenci je správní orgán povinen řádně doručit. Při komplikacích s doručením mu tedy mělo být prominuto zmeškání úkonu v podobě nepodání odporu proti příkazu. Současně měla být určena neplatnost doručení a povolena obnova řízení.

18. Žalovaný předmětná odvolání pojednal napadeným rozhodnutím, jak je uvedeno shora. Shledal přitom, že z doručenky není zřejmé, že by nebylo žalobci doručeno v souladu s ustanoveními správního řádu. Žalobce současně nedoložil, že by si zásilku bez svého zavinění z vážných důvodů nemohl vyzvednout. K obnově řízení žalovaný konstatoval nesplnění podmínek, žalobce nedoložil žádné dříve neznámé skutečnosti či důkazy. Tvrzení o akutnosti stavu žalobce žalovaný zpochybnil, nepřijal ani námitku do nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a to zejména s odkazem na spisový materiál poskytnutý policií, z něhož správní orgány při posouzení věci vycházely.

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

20. Žaloba není důvodná.

21. Soud nepřijal námitku žalobce do nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro nedoručení rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru vnitřních věcí, sp. zn. OVV/29/2017, D 7/17. Napadeným rozhodnutím je jednoznačně konstatováno, že zásilka obsahující příkaz byla připravena k vyzvednutí, dle data vyznačeného na doručence, dne 14. 3. 2017. Za okamžik doručení zásilky se v tomto případě považuje den 24. 3. 2017, kdy uplynula desetidenní lhůta ode dne připravení uložené zásilky k vyzvednutí dle § 24 odst. 3 správního řádu. Vhozena do schránky byla dne 27. 3. 2017 v souladu s § 23 odst. 4 správního řádu, jelikož nebylo správním orgánem prvního stupně vhození do schránky vyloučeno. Soud se se závěry žalovaného ztotožnil, když z doručenky založené ve spisové dokumentaci popsané předmětné údaje ověřil. Z dokladu o doručení prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, že by doručení zásilky obsahující příkaz nebylo v souladu s úpravou obsaženou ve správním řádu. Prvostupňový správní orgán neměl žádný důvod pochybovat o tom, že zásilka obsahující příkaz byla do místa trvalého pobytu žalobce řádně doručena. Soud dospěl k závěru, že správní orgán dostatečně prokázal správnost postupu při doručování, aby mohl konstatovat neexistenci pochyb o řádném doručení. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 53A 14/2017 Tuto dovodil z doručenky obsahující veškeré náležitosti nutné pro posouzení skutečností významných pro doručení. Jelikož doručenka nejevila známky chybného postupu poskytovatele poštovních služeb, správní orgány neměly důvod pochybovat o správnosti postupu při jejím doručování.

22. Připomíná se, že doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní silou; dle § 53 odst. 3 správního řádu „[l]istiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno“. Řečeno jinak, veřejná listina může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník řízení tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny neboli její nesprávnost. Důkazní břemeno přitom spočívá na tom, kdo správnost veřejné listiny popírá. Naproti tomu u soukromé listiny stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou. Jak vyplývá ze shora řečeného, posuzovanou doručenku lze považovat za veřejnou listinu. Žalovaný, resp. prvostupňový správní orgán kritéria nastavená správním řádem v posuzované věci ctil. Zcela správně zaměřil pozornost nejdříve na zjištění, jak probíhalo vlastní doručení. Na základě údajů zjištěných z doručenky, která mu byla po doručení zásilky navrácena a je součástí správního spisu, dospěl k závěru, že tato nejeví známky chybného doručování. Ke stejnému závěru dospěl i soud. Z doručenky se podává údaj o výzvě doručovatelky na určitý den a její podpis, resp. údaj o dni uložení zásilky na poště (J. M., 14. 3. 2017), i razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty. S ohledem na uvedené to byl za dané situace skutečně žalobce (nikoli správní orgán), na kom leželo důkazní břemeno, když popírá pravost veřejné listiny (doručenky). Žalobce však žádné důkazy, které by věrohodně popřely pravdivost jejího obsahu, nepředložil. Prosté tvrzení o tom, že mu doručeno nebylo, není v tomto ohledu dostačující. Z napadeného ani prvostupňového rozhodnutí přitom nevyplývá, že by snad správní orgány připustily komplikace při doručování, když opakovaně poukazovaly na skutečnost, že bylo doručováno v souladu se správním řádem. Skutečnost, že byl žalobce současně správním orgánem upozorněn na výhody doručování prostřednictvím datové schránky, a není-li zřízena o nutnosti kontrolovat si schránku poštovní, jej neopravňuje k jím učiněným závěrům. Formulace prvostupňového správního orgánu je snad lehce stylisticky neobratná, rozhodně však z ní ani z napadeného rozhodnutí nelze usoudit na spekulace správních orgánů o tom, zda bylo skutečně doručeno. Z doručenky se přitom podává, že k fikci doručení došlo dne 24. 3. 2017, dne 27. 3. 2017 byla zásilka vhozena do schránky žalobce; lhůta k podání odporu proti doručenému příkazu tedy žalobci skončila až po 15 dnech od doručení, tj. v pondělí 10. dubna 2017.

23. Soud se neztotožnil ani s námitkou do nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro nesplnění podmínek podle § 87 odst. 1 zákona o přestupcích pro vydání příkazu v době jeho vydání, resp. s tvrzením žalobce o tom, že nebyly k dispozici podklady rozhodné pro řádné zjištění skutkového stavu. Žalobce předně neuvedl, které podklady pro řádné zjištění skutkového stavu chybí a soud obecným přezkumem absenci žádných takovýchto podkladů neshledal. Prvostupňový správní orgán vycházel ze spisového materiálu policie obsahujícího dostatek podkladů pro učinění závěru o vině žalobce. Dále nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že od Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 8 53A 14/2017 počátku existují pochybnosti o tom, že se přestupku skutečně dopustil. Spisový materiál naopak poskytuje dostatek důkazů, včetně těch prokazujících, že přestupek spáchal právě žalobce. Toto vyplývá ze svědecké výpovědi (svědek popsal průběh nehody způsobené vozidlem žalobce), pořízené fotodokumentace (poškozené vozidlo i vozidlo žalobce nesoucí stopy následků dopravní nehody), protokolu o nehodě, úředního záznamu ze dne 1. 12. 2016, čj. KRPJ-127940-4/PŘ-2016-161706-VDN (žalobce v telefonickém hovoru policii potvrdil, že v inkriminovanou dobu byl v Počátkách se svým vozidlem) a zejména výpovědi žalobce, do níž potvrdil, že uvedeného dne v inkriminovanou dobu na místě nehody parkoval, aniž by manévr dokončil, rychle ujel, následně zaznamenal poškození svého vozidla a sám dospěl k závěru, že při parkování musel jiné vozidlo poškodit.

24. S ohledem na uvedené soud nepochybuje o tom, že byly splněny zákonné podmínky pro vydání příkazu ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni vydání příkazu. Správní orgán shledal tvrzení žalobce o tom, že vozidlo po nehodě nezastavil z důvodů bolesti břicha, resp. že si dopravní nehody nevšiml nevěrohodným, přičemž svou úvahu řádně odůvodnil. Správní orgán v odůvodnění příkazu logicky podotkl, že žalobce mohl použít WC v čekárně lékaře, jehož hodlal navštívit. Na každý pád pak měl žalobce nehodu nahlásit na policii, když věděl, že některé zaparkované vozidlo poškodil, i kdyby toto již na místě nehody zaparkováno nebylo. Nic z toho však žalobce neučinil, také z těchto důvodů dovodil správní orgán účelovost žalobcových tvrzení. Je zřejmé, že žalobce byl schopen odjet vozidlem za obec Počátky, zde vykonat potřebu, následně se vrátit zpět, zaparkovat a navštívit lékaře, tudíž se úvaha správního orgánu o účelovosti žalobcových tvrzení nejeví nikterak nedůvodnou. Skutečnost, že žalobce následně pobýval v nemocnici a priori nevylučuje splnění podmínek pro postup podle § 87 zákona o přestupcích. Ani doložení propouštěcí zprávy z nemocnice neprokazuje, že by se žalobce nemohl v době nehody či bezprostředně po ní zachovat v souladu se zákonem a skutečnost, že k nehodě došlo, nahlásit policii. V každém případě se žalobce mohl proti předmětnému příkazu bránit včasným odporem, kde měl možnost uvést právě skutečnosti související s jeho následným pobytem v nemocnici, to však neučinil. S tím související námitka do nedoručení zásilky obsahující příkaz je vypořádána shora. Soud nenahlédl potřebu provést důkaz výslechem ošetřujícího lékaře z nemocnice Tábor, který žalobce navrhl provést v případě pochybností o akutnosti jeho zdravotního stavu v den spáchání přestupku. Soud si je vědom žalobcovy následné hospitalizace, přesto však dospěl na základě skutkových okolností k závěru, že jeho indispozice mu minimálně umožňovala telefonicky kontaktovat policii a dopravní nehodu nahlásit, a to nejpozději v okamžiku, kdy si již byl žalobce vědom, že nehodu spáchal a vrátil se zpět ke zdravotnímu středisku, kde dle svého tvrzení shledal, že se tam poškozené vozidlo již nenachází. Správní orgány svým postupem nikterak neznevážily zdravotní stav žalobce, přesvědčivě přitom odůvodnily, proč ani argumentace žalobce nemůže přispět ke změně jejich postoje o účelovosti jeho tvrzení.

25. Žalobce se mýlí v tom, že zde byl důvod pro obnovu řízení. Není zřejmé, že by vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a jež žalobce nemohl v původním řízení uplatnit, anebo že by se provedené důkazy ukázaly nepravdivými. Žalobcem odkázané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (8As 93/2014) na projednávanou věc nedopadá. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 9 53A 14/2017 26. O naplnění žalobcem nekonkrétně zpochybněných formálních a materiálních znaků přestupku není pochyb, krajní nouzi správní orgány neshledaly, ze skutkových zjištění tato okolnost vylučující protiprávnost jednání žalobce nevyplývá. Krajní nouze je v přestupkovém zákonu definována jako situace, kdy „někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem“ (§ 24 odst. 1 přestupkového zákona). Pod „zájmem chráněným zákonem“ si lze představit především ochranu života, zdraví, majetku atp. Ze spisového materiálu se nepodává, že by žalobce způsobil dopravní nehodu v okamžiku, kdy odvracel shora specifikované nebezpečí. Pokud měl subjektivní pocit „krajní nouze“ spočívající nutnosti vykonat potřebu, mohl poté, co nehodu způsobil, kontaktovat policii a sdělit jí okolnosti dopravní nehody i to, proč z místa nehody ujel. S respektem k následné hospitalizaci žalobce nezbývá soudu než konstatovat, že svým chováním po nehodě sám zavdal příčinu k pochybnostem, o něž je opřena argumentace správních orgánů i soudu.

27. Správní orgán před vydáním příkazu zkoumal veškeré okolnosti a náležitě zjistil skutkový stav, provedl veškeré nezbytné dokazování, napadené rozhodnutí je věcně správné, soud v tomto ohledu žádná pochybení neshledal. Stejně tak soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nevypořádání se s námitkami žalobce.

28. K projednání žaloby nebylo třeba nařizovat jednání, neboť byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s.

29. Na základě shora uvedeného se shrnuje, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s právními předpisy a napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou. Soud neshledal, že by byl žalobce postupem žalovaného zkrácen na svých právech. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 10 53A 14/2017 v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice dne 19. března 2018 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.