53 A 2/2018

Rubrum

č. j. 53 A 2/2018 - 57 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalované: Policie České republiky Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Pražská třída 558, 370 04 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2018, č. j. KRPC-21905-24/ČJ-2018- 020024 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou dne 16. 2. 2018 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2018, č. j. KRPC-21905-24/ČJ- 2018-020024 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo dle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v účinném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto tak, 2 53 A 2/2018 že žalobce se zajišťuje za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie [ Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013; dále též „Dublin III“], kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států. Dle ustanovení § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců žalovaná stanovila dobu trvání zajištění na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. Žalobce předně namítá, že napadené rozhodnutí jej omezuje v nezákonné a nepřiměřené délce, neboť dle nařízení Dublin III a aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu bylo možné žalobce zajistit toliko na jeden měsíc, žalobce byl napadeným rozhodnutím zajištěn na 30 dnů, čímž byla přesažena maximální doba zajištění žalobce, která by jinak činila 28 dnů. Z tohoto důvodu shledává žalobce napadené rozhodnutí nezákonným.

3. V dalším bodě žalobce namítá nedostatečné a nesprávné odůvodnění existence vážného nebezpečí útěku, resp. úplnou absenci odůvodnění správního orgánu v rozsahu § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, pročež je napadené rozhodnutí zatíženou vadou nepřezkoumatelnosti. Zajištění cizince má být vyhrazeno případům, které nemohou být řešeny jinak. Při užití takového prostředku ultima ratio proto musí být důvody omezení osobní svobody seznatelné přímo z napadeného rozhodnutí.

4. V napadeném rozhodnutí zcela schází záznam z výslechu žalobce, při kterém byly žalované sděleny podstatné okolnosti pro posouzení existence vážného nebezpečí útěku, resp. okolnosti, z nichž žalovaná dovodila, že žalobci není možné uložit zvláštní opatření nahrazující detenci.

5. Skutečnost, že žalobce pobýval na území ČR nezákonně, by sama o sobě neměla být důvodem pro jeho zajištění, neboť nezakládá existenci vážného nebezpečí útěku. Žalovaná do své úvahy zahrnula toliko skutečnosti svědčící o nelegálním pobytu žalobce, tyto však nemohou sloužit jako důvod pro přiměřenost jeho zajištění.

6. Žalovaná také odkazuje na skutečnosti, které nejsou obsahem správního rozhodnutí, což zakládá pochybnosti o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

7. Žalobce se domnívá, že úvaha žalované je věcně nesprávná, neboť ze skutkového stavu nebylo dostatečně prokázáno, že v případě žalobce hrozí vážné riziko útěku.

8. Taktéž závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření je z pohledu žalobce odůvodněn nedostatečně, resp. příliš stručně, což zakládá jeho nepřezkoumatelnost.

9. Žalovaná do vyjádření k žalobě ze dne 20. 2. 2018 navrhla, aby soud žalobu zamítl. Poukázala na skutečnost, že doba zajištění cizinců je v zákoně uváděna v řádu dnů, není zde určen konec lhůty zajištění. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tvrzením žalobce o tom, že v napadeném rozhodnutí chybí odůvodnění vážného nebezpečí útěku a cituje pasáž z tohoto rozhodnutí naříkané odůvodnění obsahující. Následně rovněž uvádí citaci napadeného rozhodnutí, kde je odůvodněno neužití zvláštních opatření, resp. pasáž vztahující se k možnosti uložení zvláštních opatření.

10. Dne 21. 2. 2018 obdržel krajský soud od žalované přípis označený jako Informace o ukončení zajištění cizince ve věci žaloby proti rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018, č. j. KRPC-21905-24/ČJ-2018-020024. Zde se sděluje, že napadeným rozhodnutím byl žalobce dne 12. 2. 2018 zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále též „ZZC“) Balková za účelem Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 3 53 A 2/2018 jeho předání do státu vázaného Dublinem III, kterým jsou stanovena kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států podle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Zároveň bylo z důvodu převzetí žalobce zpět do příslušného státu, kde byla žádost o mezinárodní ochranu podána, zahájeno Ministerstvem vnitra České republiky tzv. dublinské řízení.

11. Dne 21. 2. 2018 bylo žalované doručeno Oznámení o ukončení řízení podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 vydané Ministerstvem vnitra (dále též „MVČR“) dne 21. 2. 2018, čj. OAM-240/DS-PR-2018, jímž MVČR sděluje, že důvodem ukončení řízení je skutečnost, že žalobci bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu v České republice platné od 11. 10. 2008 do 10. 10. 2010, přičemž dne 29. 4. 2009 požádal žalobce o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo. Z uvedeného důvodu se nejedná o tzv. dublinský případ a řízení je ukončeno. Kopii tohoto oznámení o ukončení dublinského řízení ve věci žalobce dodala žalovaná soudu spolu s předmětným přípisem. Žalovaná tedy dne 21. 2. 2018 soud informovala, že zajištění žalobce bylo v souladu s § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců dne 21. 2. 2018 ukončeno.

12. Usnesením ze dne 21. 2. 2018, čj. 53A 2/2018-21 nadepsaný soud řízení zastavil. Učinil tak na základě § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, dle něhož v případě, kdy je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, soud řízení o žalobě zastaví.

13. Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 6. 6. 2018, čj. 8 Azs 34/2018-51 posoudil kasační stížnost žalobce ze dne 23. 2. 2018 tak, že rozhodnutí nadepsaného soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl přitom k závěru, že krajský soud neměl řízení zastavit bez ohledu na to, zda bylo nebo nebylo zajištění stěžovatele ukončeno. Neumožňuje-li § 172 odst. 6 zákona o azylu na základě žaloby věcný přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince před správními soudy ani v prvním stupni řízení v případě, že je zajištění ukončeno před rozhodnutím soudu, je toto ustanovení v rozporu s uvedenými ustanoveními práva Evropské unie, potažmo Evropské úmluvy. Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil postupovat v souladu s principem přednosti evropského práva před vnitrostátními normami členského státu Evropské unie.

14. Ze správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

15. Z úředního záznamu o zajištění cizince a úředního záznamu ze dne 10. 2. 2018 se podává, že téhož dne provedla hlídka Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort pobytovou kontrolu zaměřenou na dodržování pobytového režimu cizinců v obci Strážný, v průběhu které byl kontrolován také žalobce. Na výzvu se žalobce prokázal pouze řidičským průkazem, doklad totožnosti a oprávnění k pobytu nepředložil. Žalobce opustil vozidlo, v němž přijel před zahájením kontroly jako spolucestující a pokusil se ukrýt v obchodě s cigaretami, což se mu zákrokem hlídky nepodařilo. Následnou lustrací bylo zjištěno, že žalobce pobývá na území ČR od 11. 10. 2010 bez platného víza či oprávnění k pobytu. Žalobce byl z výše uvedených důvodů zajištěn pro porušení povinnosti stanovené § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Téhož dne s ním bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění.

16. Do protokolu o výslechu žalobce mj. uvedl, že v ČR pobýval od roku 2006 do roku 2010 za účelem podnikání, poté mu již pobytové oprávnění nebylo prodlouženo. Od uvedeného data žalobce pobýval na území ČR neoprávněně, čehož si je vědom, někdy v roce 2016 Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 4 53 A 2/2018 ztratil cestovní doklad. Ukončení pobytu by na žalobce mělo toliko ekonomický dopad, jeho manželka a děti žijí ve Vietnamu. Není si vědom důvodů, pro které by se nemohl vrátit do Vietnamu. Žalobce také uvedl kontaktní adresu pro potřeby doručování (H. 55, okres M.).

17. Součástí správní spisu je kladné závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce a Informace OAMP o bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu.

18. Napadeným rozhodnutím bylo dle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, rozhodnuto tak, že žalobce se zajišťuje za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie [ Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013; dále též „Dublin III“], kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států. Dle ustanovení § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců žalovaná stanovila dobu trvání zajištění na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. V odůvodnění rozhodnutí označila skutková zjištění a podklady, z nichž vycházela, připojila též informaci o tom, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobce byl v minulosti daktyloskopován na území EU (konkrétně v Německu) z důvodu žádosti o mezinárodní ochranu. Ve vztahu k zajištění žalobce žalovaná odkázala na čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, resp. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Konstatovala, že zajistila žalobce za účelem jeho přemístění do příslušného členského státu, neboť u žalobce shledala vážné nebezpečí útěku. To odůvodnila zejména odkazem na následující skutečnosti. Žalobce měl jednak povinnost setrvat na území Německa do skončení tamního řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, což neučinil. Na území ČR pobýval nelegálně, bez cestovního dokladu a víza, pobytové kontrole se pokusil vyhnout útěkem. Žalovaná usoudila, že žalobce nemá zábrany porušovat předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území EU. Uložení zvláštního opatření shledala žalovaná po zhodnocení skutkového stavu nepostačujícím, žalobce navíc uvedl adresu pobytu, na které je nekontaktní, pohybuje se po celém území ČR. Ztrátu cestovního dokladu žalobce nenahlásil příslušným orgánům, není zde záruka, že by hlásil případnou změnu adresy pobytu. Žalovaná rovněž hodnotila přiměřenost zásahu do žalobcova osobního života a dobu zajištění s ohledem na předpokládanou náročnost přípravy předání žalobce podle nařízení Dublin III. Součástí správního spisu je rovněž oznámení Ministerstva vnitra ČR, jímž bylo žalované oznámeno, že řízení podle nařízení Dublin III bylo ve věci žalobce ukončeno. Žalobci bylo vydáno v ČR povolení k dlouhodobému pobytu platné od 11. 10. 2008 do 10. 10. 2010, přičemž dne 29. 4. 2009 požádal v Německu o mezinárodní ochranu. Z těchto důvodů bylo shledáno, že v případě žalobce se nejedná o tzv. dublinský případ. Rozhodnutím žalované ze dne 21. 2. 2018, čj. KRPC-21905-54/ČJ-2018-020024 pak bylo žalobci ukončeno zajištění za účelem jeho předání do státu vázaného nařízením Dublin III a žalobce byl zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění.

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že byly splněny předpoklady podle § 51 s. ř. s., bylo ve věci rozhodnuto bez nařízeného jednání.

20. Žaloba není důvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 5 53 A 2/2018 21. Krajský soud v rámci svých úvah vycházel ze samotného účelu nařízení Dublin III. Cílem celého systému je stanovit jasná a proveditelná pravidla pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti cizince o mezinárodní ochranu. Tento systém pak má na straně jedné bránit tomu, aby žadatelé nebyli postupně státy Evropské unie vyhošťováni s tím, že jim nikde nebude poskytnuta ochrana, protože se žádný stát nepokládá za příslušný k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu („refugee in orbit“), a na straně druhé by pak mělo být bráněno tomu, aby žalobci postupně podávali žádosti o mezinárodní ochranu ve více členských státech se záměrem vyhledávat stát s nejpříznivějším přístupem a nezahlcovali tak systém několikanásobnými žádostmi téhož žadatele („asylum shopping“). Dublinský systém v principu zavedl pravidlo meritorního posouzení žádosti žadatele o mezinárodní ochranu jediným členským státem Evropské unie. Upuštění od přímé aplikovatelnosti čl. 28 odst. 2 nařízení by vedlo k praktické rezignaci na cíle nařízení Dublin III a de facto k uvolnění cesty zajištěným cizincům do Schengenského prostoru do jimi zvolené a pro ně nejvíc vhodné či příznivé evropské destinace. Takový striktní a formalistický přístup není dle krajského soudu přípustný. Na druhou stranu je rovněž nutno brát v potaz ustanovení čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení, podle jehož znění musí být zajištění co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu nezbytně nutnou k náležitému provedení požadovaných správních řízení k provedení přemístění cizince.

22. Dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajistí policie na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství. Napadeným rozhodnutím došlo k zajištění žalobce podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení, a to za účelem jeho předání do Německa na základě nařízení Dublin III. Důvod zajištění cizince je opřen rovněž o článek 28 odst. 2 tohoto nařízení, podle kterého mohou členské státy zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle nařízení Dublin III, hrozí-li vážné nebezpečí útěku a pokud nelze účinně užít jiná mírnější donucovací opatření. Dle odst. 3 téhož nařízení musí být zajištění co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd.

23. Krajský soud se nejdříve zabýval námitkou směřující do nezákonnosti a nepřiměřenosti doby zajištění žalobce, kterou neshledal důvodnou. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud, „nelze paušálně říci, že by čl. 28 nařízení Dublin III stanovil maximální dobu trvání zajištění určenou jako součet tří lhůt zde uvedených – jednoho měsíce, dvou týdnů a šesti týdnů. Z uvedeného ustanovení je totiž patrné, že přichází v úvahu řada variant, při nichž se celková maximální doba zajištění může značně lišit. Závisí totiž na tom, kdy dožadující členský stát požádá o převzetí nebo přijetí zpět, kdy příslušný členský stát žádosti vyhoví, popř. zda cizinec proti rozhodnutí o přemístění podá opravný prostředek s odkladným účinkem. Kupříkladu, požádal-li by správní orgán o převzetí cizince již po dvou týdnech (nikoliv po měsíci), mohla by Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 6 53 A 2/2018 šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění uplynout daleko dříve, než činí součet lhůt jednoho měsíce, dvou týdnů a šesti týdnů“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, čj. 7 Azs 11/2015-32). Z řečeného je zřejmé, že jednotlivé doby zajištění poskytované zákonem pro realizaci přemístění se musí uplatňovat samostatně v souladu s právě probíhající fází procesu, nikoli v součtu, v tomto ohledu žalovaná postupovala zcela v souladu s relevantními předpisy. Není zřejmé, že by v projednávané věci nastal rozpor s pododstavcem čtvrtým čl. 28 nařízení Dublin III. Žalobce nebyl na základě rozhodnutí o zajištění zadržován přes marné uplynutí lhůty. V projednávané věci byla doba zajištění stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Zákon o pobytu cizinců standardně užívá lhůty v počtu dnů (srov. § 125 zákona o pobytu cizinců), pročež tak v napadeném rozhodnutí učinila i žalovaná, když stanovila dobu zajištění žalobce na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Přestože samo ust. § 129 zákona o pobytu cizinců počet dnů zajištění neupravuje (hovoří toliko o době trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince) a nařízení Dublin III užívá pojem „jeden měsíc“, nepovažuje nadepsaný soud postup žalované za nezákonný. Nelze totiž souhlasit se žalobcem v tom smyslu, že v projednávané věci by bylo možné zajistit žalobce toliko na 28 dnů. V prvé řadě je nutno zohlednit hledisko rovného a spravedlivého přístupu ke všem cizincům zajištěným podle citovaného článku nařízení Dublin III. Za situace, kdy by žalovaná dobu trvání zajištění nestanovovala v řádu dnů, by docházelo k nerovnému přístupu k některým zajištěným cizincům pouze na základě rozdílného počtu dnů jednotlivých kalendářních měsíců. Cizinec, o jehož zajištění by bylo rozhodnuto v měsíci únoru, by byl zajištěn po kratší dobu než cizinec, o jehož zajištění by bylo rozhodováno v měsíci květnu. Skutečnost, že předpokládaná složitost přípravy předání si vyžaduje v některých případech stanovení maximální zákonné doby zajištění, je přitom nesporná.

24. V neposlední řadě je třeba zohlednit, že stanovená doba zajištění neměla dopad do veřejných subjektivních práv žalobce, neboť nepřesáhla zákonnou mez, když žalobce byl omezen na svobodě dne 10. 2. 2018, přičemž k ukončení řízení, resp. k ukončení zajištění dle § 127 odst. 1 písm. a) za účelem jeho předání do státu vázaného nařízením Dublin III došlo dne 21. 2. 2018, kdy bylo vydáno příslušné rozhodnutí (rozhodnutí žalované ze dne 21. 2. 2018, čj. KRPC-21905-54/ČJ-2018-020024). Skutečnost, že žalobce byl vzápětí zajištěn na základě jiného zákonného ustanovení, není pro projednávanou věc rozhodná. Zcela zásadním pro projednávanou věc je dodržení podmínek pro zajištění, které je nesporné, napadené rozhodnutí se tedy nepříčí čl. 28 nařízení Dublin III, nelze jej tedy považovat za nezákonné, nebyla přesažena maximální délka zajištění žalobce.

25. Soud se neztotožnil ani s námitkou nedostatečného a nesprávného odůvodnění existence vážného nebezpečí útěku, resp. se žalobcem tvrzenou absencí odůvodnění správního orgánu v rozsahu § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí není zatíženou vadou nepřezkoumatelnosti. Z napadeného rozhodnutí jsou jednoznačně seznatelné důvody omezení osobní svobody žalobce, když na str. 4 odst. 5 žalovaná uvádí skutečnosti, které ji vedly k závěru, že u žalobce existuje nebezpečí útěku. Je zde jednak poukázáno na to, že žalobce je žadatelem o mezinárodní ochranu v Německu, kde byl povinen setrvat až do skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, což neučinil. Na území ČR pak pobýval nelegálně, bez platného cestovního dokladu a víza. Předešlým chováním žalobce neposkytl záruku, že bude dobrovolně vyčkávat na území ČR do doby předání do země příslušné k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Pobytové kontrole se dne 10. 2. 2018 pokusil vyhnout útěkem, čímž taktéž prokázal, že nemá Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 7 53 A 2/2018 zábrany porušovat právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území států Evropské unie. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením žalobce o tom, že v napadeném rozhodnutí absentuje odůvodnění postupu správního orgánu v rozsahu shora označeného ustanovení zákona o pobytu cizinců. Předpoklad pro zajištění - existence vážného nebezpečí útěku - zde byl zcela evidentně naplněn, skutkově podložen a dostatečně odůvodněn.

26. Žalovaná se tedy řádně vypořádala s existencí vážného nebezpečí útěku žalobce, přičemž její odůvodnění koresponduje s kritérii vážného nebezpečí útěku uvedenými v § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Tato podmínka byla v nyní projednávané věci splněna a napadené rozhodnutí je v této otázce řádně odůvodněné a přezkoumatelné.

27. Žalobce namítá, že zajištění cizince má být vyhrazeno případům, které nemohou být řešeny jinak a při užití takového prostředku ultima ratio musí být důvody omezení osobní svobody seznatelné přímo z napadeného rozhodnutí, s čímž nelze než souhlasit. Nedůvodnou je ovšem námitka, že v napadeném rozhodnutí zcela schází záznam z výslechu žalobce, při kterém byly žalované sděleny podstatné okolnosti pro posouzení existence vážného nebezpečí útěku, resp. okolnosti, z nichž žalovaná dovodila, že žalobci není možné uložit zvláštní opatření nahrazující detenci. Protokol o výslechu žalobce je přitom součástí správního spisu, žalovaná ze skutečností sdělených jí žalobcem vycházela, zohlednila je v napadeném rozhodnutí a není zde jakýkoli rozpor mezi tím, co žalobce uvedl do protokolu a co se podává z napadeného rozhodnutí. Není zde jediný rozumný důvod, proč by měl být záznam z výslechu žalobce přímo součástí napadeného rozhodnutí, taková praxe ani není obvyklá. Z napadeného rozhodnutí jsou zřejmé důvody omezení osobní svobody žalobce, jak bylo osvětleno shora, stejně jako vyloučení uložení zvláštního opatření.

28. Policie má na základě § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců možnost zvážit uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území. Zvláštním opatřením se pak dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozumí (a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii, nebo (b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území, nebo (c) povinnosti cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Ustanovení § 123c zákona o pobytu cizinců se dále blíže zabývá zvláštním opatřením v podobě finanční záruky poskytnuté cizincem.

29. Z rozhodnutí žalované jednoznačně vyplývá, že nenastaly okolnosti presumované pro použití zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. K institutu zajištění správní orgány přistoupí teprve ve chvíli, kdy mírnější prostředky uplatnit nelze. „[…] To však neznamená, že je třeba k zvláštním opatřením přistoupit i tehdy, pokud konkrétní skutkové okolnosti svědčí tomu, že mírnější donucovací opatření nebudou účinná. V takovém případě je možné zajistit cizince i bez jejich předchozího bezúspěšného využití. Již z čl. 15 návratové směrnice tedy plyne, že podmínkou pro využití zajištění cizince není předchozí marné vyčerpání mírnějších opatření. Vždy je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu a je vždy třeba přesvědčivě zdůvodnit, proč je správní orgán případně nemohl využít.“ (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2012 č.j. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 8 53 A 2/2018 8 A 36/2011-87). Neuložení zvláštních opatření žalovaná odůvodnila na str. 4 odst. 6 napadeného rozhodnutí a zahrnula do nich mj. uvedení adresy pobytu, na které se žalobce dlouhodobě nezdržuje, neboť se pohybuje po celém území ČR, když vypomáhá na tržnicích. To vylučuje možnost provedení pobytové kontroly a zakládá pochybnost, že by žalobce plnil povinnost se ve stanovenou dobu hlásit policii. To zvláště s ohledem na to, že na území pobýval dlouhodobě nelegálně a nesplnil ani povinnost nahlásit ztrátu cestovního dokladu. Složení finanční záruky žalobcem žalovaná pro nedostatek finančních prostředků vyloučila. Krajský soud se tak plně ztotožnil se závěry učiněnými žalovanou v napadeném rozhodnutí, dle nichž nebude uložení zvláštních opatření v daném případě postačující. Krajský soud je toho názoru, že pokud nejsou dány podmínky pro užití zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce, které stanoví zákon o pobytu cizinců, nemůže být založen důvod pro použití alternativních variant požadovaných žalobcem. Zásah do žalobcovy soukromé sféry je tudíž zcela únosný, a to zejména v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří zde mají pobyt povolen. Odhlédnout nelze ani od chování žalobce, který v průběhu několika let strávených na evropském kontinentu nerespektoval zákony členských států Evropské unie, když opustil území státu, v němž měl zůstat a vyčkat výsledku řízení a na území ČR pobýval nelegálně, bez platného dokladu a víza. Zajištění žalobce tak lze považovat za přiměřené a adekvátní dané situaci.

30. Žalovaná nevycházela toliko ze skutečnosti, že žalobce pobýval na území ČR nelegálně, jak tvrdí žalobce, ale poukázala i na další významné důvody pro jeho zajištění, zejména nevyčkání výsledku řízení o mezinárodní ochranu v Německu a snahu vyhnout se útěkem pobytové kontrole dne 10. 2. 2018. Není tedy pravdou, že by žalovaná do své úvahy zahrnula toliko skutečnosti svědčící o nelegálním pobytu žalobce.

31. Soud se neztotožnil ani s tvrzením, že žalovaná odkazuje na skutečnosti, které nejsou obsahem správního rozhodnutí, což zakládá pochybnosti o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná totiž poukazuje na skutečnosti plynoucí ze správního spisu, což je postup zcela zákonný, a tím se tyto skutečnosti stávají součástí správního rozhodnutí. Co se týče odkázané adresy, tuto žalobce sdělil do protokolu o výslechu, který je součástí správního spisu, z něhož žalovaná vycházela. Žalovaná přitom výslovně konstatuje, že se jedná o adresu, kterou uvedl žalobce, tj. adresu sdělenou jí při výslechu. Soud proto neshledal namítanou nepřezkoumatelnost. Jak vyplývá z řečeného, hrozba nebezpečí útěku žalobce byla prokázána dostatečně.

32. Soud nesouhlasí se žalobcem, že závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření je odůvodněn nedostatečně, resp. příliš stručně, což má zakládat jeho nepřezkoumatelnost. Žalobcova námitka je v tomto směru povšechná, neuvádí nic konkrétního, co by zde mělo absentovat, soud obecným přezkumem takovou vadu neshledal.

33. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s přímo aplikovatelným čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III za splnění podmínek daných § 129 odst. 1 a § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí o zajištění žalobce obsahuje veškeré zákonem i judikaturou požadované náležitosti. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu ve výroku ad I. v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 9 53 A 2/2018 34. Současně v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 24. července 2018 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 10 53 A 2/2018 č. j. 53 A 2/2018 -67 OPRAVNÉ USNESENÍ Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: V. T. N., narozený ... státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalované: Policie České republiky Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Pražská třída 558, 370 04 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2018, č. j. KRPC-21905-24/ČJ-2018- 020024 takto: V rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 53 A 2/2018 - 57 se den vydání opravuje tak, že se označení dne vydání „24. července 2018“ nahrazuje „20. července 2018“. Odůvodnění:

35. Při písemném vyhotovení rozsudku ze dne 20. 7. 2018, čj. 53 A 2/2018 - 57 došlo k písařské chybě, když byl jako den vydání rozsudku uveden den 24. července 2018. Dnem vydání rozsudku byl již 20. červenec 2018.

36. Vzhledem k tomu, že se jedná o zjevnou nesprávnost, soud v souladu s ustanovením § 54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodl, jak je uvedeno shora a tuto chybu opravil.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 11 53 A 2/2018 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 3. září 2018 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.