53 A 5/2017

Plný text

č. j. 53A 5/2017 - 42 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: V. K., bytem X, zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2017, č. j. KUJI 15560/2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. odůvodnění:

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 2. 5. 2017 se žalobce domáhá soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 20. 2. 2017, č. j. KUJI 15560/2017 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění Pokračování - 2 - 53A 5/2017 pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 1. 3. 2016, č. j. OVV/2230/2015 D-1037/15 tak, že text třetího odstavce označeného II. výrokové části prvostupňového rozhodnutí na str. 1 písemného vyhotovení ve znění: „§ 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu“ se nahrazuje textem: „§ 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu“, text prvního odstavce odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na str. 4 písemného vyhotovení ve znění: „svědek V.“ se nahrazuje textem: „svědek T.“, text čtvrtého odstavce odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na str. 4 písemného vyhotovení ve znění: „§ 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu“ se nahrazuje textem: „§ 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu“, text čtvrtého odstavce odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na str. 4 písemného vyhotovení ve znění: „§ 11 odst. 1 písm. b), c)“ se nahrazuje textem: „§ 11 odst. 1 písm. b)“. Ve zbylých částech žalovaný prvostupňové rozhodnutí dle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil.

2. Žalobce napadá rozhodnutí v celém rozsahu. V prvé řadě namítá, že před nabytím právní moci napadených rozhodnutí došlo k zániku odpovědnosti za přestupek dle § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“). Ten byl spáchán dne 6. 11. 2015, bylo jej možné projednat do 6. 11. 2016, přičemž napadená rozhodnutí nabyla právní moci až dne 2. 3. 2017. Žalobce se argumentačně opírá o dělenou účinnost novely zákona o přestupcích provedenou zákonem č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela“). Namítá, že hmotněprávní úprava odpovědnosti za přestupek ve znění novely musí být aplikována na přestupky spáchané ode dne 1. 10. 2016. Na přestupky spáchané do 30. 9. 2016 musí být aplikována původní úprava odpovědnosti za přestupek před účinností novely. K této věci se žalobce odkazuje na srovnatelně stejný názor, ke kterému dospěl např. Krajský úřad Jihomoravského kraje, ve svém metodickém pokynu ze dne 21. 9. 2016, č. j. JMK 142349/2016.

3. Druhým žalobním bodem se žalobce vymezuje vůči meritu věci. Tvrdí, že při řízení připoután byl, opačné tvrzení policistů je motivováno osobními neshodami mezi žalobcem a svědkem policistou B. Policisté žalobce znají a poté, co žalobce odmítl zaplatit pokutu, provedli důkladnou technickou prohlídku jeho vozidla. Žalobce naříká, že nebyl proveden navrhovaný opětovný výslech svědka B., výslech žalobcovy spolujezdkyně a účastnická výpověď žalobce samého, potažmo výslech svědků proti sobě, které měly posloužit k prokázání žalobcových tvrzení. Uvedený požadavek žalobce byl označen za nadbytečný a nedůvodný. Upřením tohoto práva plynoucího z čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, k čemuž žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též NSS, č. j. 9As 58/2008-63). Žalobce navrhoval svědka B. před jeho opětovným výslechem konfrontovat se žalobcovým tvrzením ohledně šikanózního jednání, k čemuž dosud tento svědek vůbec vyslechnut nebyl, ač by měl být opětovně vyslechnut i bez návrhu. Jediným důkazem o vině je zde tvrzení policistů, kterému oponuje tvrzení žalobce vinicí policisty z protiprávního jednání. K tomu žalobce odkazuje na judikaturu ústavního soudu. Nelze akceptovat postup, kdy se správní orgán přikloní k verzi policistů, ačkoli lze provést další dokazování (I. ÚS 520/16) a verzi žalobce předem označí za nevěrohodnou (NSS, č. j. 9As 58/2008-63). Přitom teprve po provedení důkazů je namístě hodnotit jejich věrohodnost Pokračování - 3 - 53A 5/2017 (NSS č. j. 5As 185/2014-40). Právě jen výslech osob přítomných excesivnímu jednání mohl prokázat žalobcova tvrzení o šikaně. Žalovaný měl provést žalobcem navržené dokazování, neboť ve věci panovala pochybnost o věrohodnosti zasahujících policistů (NSS č. j. 7As 27/2016-31). Výrok o vině je proto v rozporu s § 3 správního řádu. Shora uvedené obdobně platí pro odmítnutí důkazního návrhu na výslech spolujezdkyně žalobce; byla jediným svědkem, který neměl motivaci lhát. Žalovaný dospěl k závěru o tom, že žalobce byl ve vozidle sám, aniž by konkrétně uvedl, z jakých podkladů toto vyplývá, pročež je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důkazů. Žalobce je toho názoru, že takový závěr z podkladů dovodit nelze a trvá na tom, že navržený svědek byl jeho spolujezdcem.

4. Úvaha žalovaného o tom, že to byl policista J. T., který jako první zjistil protiprávní jednání žalobce a svědka B. na toto upozornil, je dle žalobce zcestná. Žalobce sice uvedl, že zaujatý je proti němu svědek B., nicméně ze skutečnosti, že stejná tvrzení, která žalobce označil za nepravdivá u svědka B., uvedl také svědek T., je zřejmé, že žalobce namítal též nevěrohodnost svědka T. Je lhostejno, zda druhý svědek proti žalobci vypovídal proto, že vůči žalobci cítí antipatie či pouze ze solidarity ke svému kolegovi. Tvrzení svědků o tom, kdo první zaznamenal žalobcův přestupek, je očekávané. Žalobce se nedomnívá, že by ze svědeckých výpovědí bylo průkazně zjištěno, kdo z policistů zaznamenal přestupek jako první. Údajné pozorování policistů žalobce rozporoval a navrhoval k tomu provést způsobilé dokazování. Žalovaný byl nakloněn tvrzení policistů, ačkoli mu nemohlo být známo, zda se zakládá na pravdě. Žalobce nesouhlasí se žalovaným v tom, že technická kontrola vozidla provedená policisty poté, co žalobce odmítl zaplatit pokutu, nevzbuzuje pochybnost o věrohodnosti zasahujících policistů. Kontrola vozidla byla sankčního charakteru. Žalovaný si přitom o provedené kontrole nemohl učinit úsudek, když žádný podklad neobsahuje její popis, policisté nebyli k průběhu kontroly při své svědecké výpovědi dotazováni.

5. Třetí žalobní bod směřuje do udělené pokuty. Žalovaný shledal toliko jedinou přitěžující okolnost, a to opakovanost obdobného jednání, na základě čehož byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.300 Kč. Žalobce již v odvolání namítal její nepřiměřenost, neboť se stejného přestupku nedopustil více jak pět let, pročež správní orgán nebyl oprávněn k těmto záznamům při výměře pokuty přihlížet, o čemž svědčí analogie uplatnění institutu zahlazení.

6. Žalovaný správní orgán je přesvědčen, že žaloba není důvodná, navrhl její zamítnutí, v podrobnostech pouze stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

7. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Z písemnosti označené jako „Oznámení přestupku“ ze dne 6. 11. 2015, resp. z úředního záznamu z téhož dne se podává, že uvedeného dne ve 14:20 hod. v obci Kamenice nad Lipou, ulice Pelhřimovská žalobce při řízení osobního automobilu neužil bezpečnostní pás. U vozidla byly dále zjištěny vlivem stáří zteřelé pneumatiky s oddělujícím se běhounem. Žalobce se do tiskopisu bloku nevyjádřil a odmítl jej podepsat.

8. Písemností ze dne 12. 1. 2015, doručenou dne 18. 1. 2015, byl žalobce prvostupňovým správním orgánem předvolán k ústnímu jednání. Bylo mu sděleno zahájení řízení pro Pokračování - 4 - 53A 5/2017 podezření ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobce byl mj. poučen ve smyslu § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a § 36 odst. 3 správního řádu.

9. Dle protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 17. 2. 2016 se tohoto jednání zúčastnili předvolaní svědci, policisté B. a T. Žalobce, resp. jeho zástupce Ing. M. J., se, ač řádně předvolán a poučen, se bez omluvy nedostavil.

10. Svědek policista B. do svědecké výpovědi uvedl, že předmětného dne sloužil společně s policistou T. Při jízdě služebním vozem ulicí Pelhřimovská v Kamenici nad Lipou ve směru k silnici I. třídy míjeli vozidlo žalobce, které jelo směrem do centra obce. V okamžiku, kdy se vozidlo žalobce nacházelo ještě před služebním vozem, jej kolega T. upozornil, že řidič tohoto vozidla nemá pásy. Svědek B. uvedené pohledem ověřil, viditelnost byla dobrá, skla vozidla bez nezatmavená, obě auta jela pomalu, vozidlo žalobce policisté míjeli cca na vzdálenost 1-2m. V křižovatce se otočili, dojeli vozidlo žalobce a na čerpací stanicí Benzina jej zastavili. Po dostižení vozidla bylo vidět, že se řidič v něm poutá, po zastavení byl již řidič připoután. V řidiči byl ztotožněn žalobce, kterého zná svědek policista B. ze služební činnosti. Řidič na místě souhlasil s přestupkem, poté někam telefonoval, následně řekl, že s přestupkem nesouhlasí a žádá věc předat do správního řízení. Na místě byly vyhotoveny fotografie vozidla a řidiče. Druhý ze zasahujících policistů, svědek policista T., do protokolu uvedl, že služební vozidlo řídil kolega B., on seděl na místě spolujezdce a jako první zaznamenal, že řidič protijedoucího vozidla není připoután. Zda byl žalobce připoután v okamžiku zastavení jeho vozidla, či zda se poutal před zastavením, svědek T. již neví, po zastavení vozidla přišel k řidiči jako druhý. V řidiči byl ztotožněn žalobce, kterého zná z úřední činnosti. Taktéž svědek policista T. potvrdil, že žalobce nejprve s přestupkem souhlasil, až po telefonátu nezjištěné osobě svůj postoj změnil.

11. Jak vyplývá z protokolu o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, dne 17. 2. 2016 se zástupce žalobce dostavil k prvostupňovému správnímu orgánu, aby se seznámil se spisovou dokumentací, převzal její fotokopie a požádal o stanovení lhůty k vyjádření se k věci. Současně vzal na vědomí, že lhůta pro písemné vyjádření mu stanovena do 28. 2. 2016.

12. Rozhodnutím o přestupku ze dne 1. 3. 2016, č. j. OVV/2230/2015 D-1037/15 prvostupňový správní orgán uznal žalobce vinným z přestupku § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že dne 6. 11. 2015 v době 14:19 hod. až 14:20 hod. řídil v obci Kamenice nad Lipou na pozemní komunikaci v ulici Pelhřimovská ve směru od silnice I. třídy č. 34, kdy byl u benzinové čerpací stanice Benzina zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, osobní motorové vozidlo zn. VW Vento RZ X a za jízdy nebyl připoután na sedadle bezpečnostním pásem, čímž porušil § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) zákona o silničním provozu, nesplnil povinnost stanovenou v hlavě II. tohoto zákona a naplnil tak skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku. Žalobci byla současně uložena pokuta ve výši 2.300 Kč a náhrada nákladů řízení. Pokračování - 5 - 53A 5/2017 13. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal dne 30. 3. 2016 blanketární odvolání, dne 4. 4. 2016 jej doplnil totožným odvoláním s ověřeným elektronickým podpisem. Blanketární odvolání ve stanovené lhůtě nedoplnil. Opožděné doplnění odvolání bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno až dne 9. 5. 2016, třídenní lhůta k jeho doplnění marně uběhla dne 11. 4. 2016.

14. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím. Žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně v daném řízení o výše uvedeném přestupku obviněného provedl řádné a komplexní dokazování a na základě tohoto dokazování jednoznačně, spolehlivě a průkazně zjistil skutkový stav věci a všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného v souladu s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu, čímž došlo mj. k naplnění zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací, které se v řízení o přestupku, jako v řízení trestní povahy, aplikují. Tvrzení žalobce, která uplatnil v podaném odvolání o zaujatosti svědka policisty B. proti jeho osobě a jeho vnitřní motivaci k účelovým obviněním žalobce, žalovaný hodnotí jako účelová, činěná ve zjevné snaze zbavit se odpovědnosti za protiprávní jednání. Nijak nepodložená tvrzení o zaujatosti svědka B. proti žalobci nejsou způsobilá účinně zpochybnit postup svědků v rámci jejich služební činnosti policistů. Ve vztahu k účastnické výpovědi žalobce žalovaný uvedl, že žalobce byl řádně a včas předvolán k nařízenému ústnímu jednání konanému dne 17. 2. 2016 v 9:00 hod., když mu předvolání, jehož součástí je oznámení o zahájení řízení, bylo doručeno dne 18. 1. 2016, nicméně žalobce ani jeho zástupce se k ústnímu jednání konanému dne 17. 2. 2016 v 9:00 hod. bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nedostavili. Správnímu orgánu I. stupně byla plná moc k zastupování žalobce zástupcem ze dne 19. 1. 2016 doručena dne 15. 2. 2016. Bylo tedy ve výlučné dispozici žalobce a jeho zástupce, zda se dostaví k nařízenému ústnímu jednání. Je nezpochybnitelnou skutečností, že k nařízenému ústnímu jednání dne 17. 2. 2016 v 9:00 hod. se obviněný ani jeho zástupce nedostavili, což vedlo k projednání věci předmětného přestupku obviněného v jeho nepřítomnosti v souladu s § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. V postupu správního orgánu I. stupně, který věc přestupku obviněného projednal v nepřítomnosti dle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, nebylo shledáno žádné pochybení, byly naplněny všechny zákonné podmínky, které jsou předpokladem pro projednání věci přestupku v nepřítomnosti obviněného. Odvolací správní orgán shledal jako zcela nadbytečné opakované provedení důkazu svědeckou výpovědí policisty B. Jeho svědecká výpověď byla řádně provedena na nařízeném ústním jednání dne 17. 2. 2016, žalobce byl řádně a včas předvolán, bylo pouze v jeho výlučné dispozici, zda bude respektovat předvolání k ústnímu jednání a ústního jednání se zúčastní či nikoli. Návrh na provedení účastnické výpovědi žalobce v řízení o přestupku byl vyhodnocen rovněž jako nadbytečný, neboť žalobce měl možnost se řádně účastnit nařízeného ústního jednání dne 17. 2. 2016 v 9:00 hod., ke kterému byl řádně a včas předvolán. Žalovaný také zamítl návrh na provedení důkazu výslechem svědka spolujezdkyně P. D. Z podkladů pro rozhodnutí a provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněný byl v předmětném okamžiku ve svém vozidle sám. Žalovaný se plně ztotožnil s určením výměry sankce pokuty správním orgánem I. stupně a neshledal žádný právně relevantní důvod pro zásah do určené výměry sankce za předmětný přestupek. Žalovaný zjistil ve výroku i v odůvodnění napadeného rozhodnutí v části určení druhu a výměry sankce zřejmou nesprávnost v psaní. Tyto zřejmé nesprávnosti v psaní nemají žádný vliv na věcnou správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný z výše Pokračování - 6 - 53A 5/2017 uvedeného důvodu změnil výrok a odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak je upřesněno výše a ve zbylých částech napadené rozhodnutí potvrdil.

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

16. Žaloba není důvodná.

17. Soud nepřijal žalobcovu námitku do prekluze, resp. zániku odpovědnosti za přestupek. Žalobce sice soudu předložil námitku založenou na spletité úvaze, tato nicméně nemá oporu v zákoně. Spisový materiál dokládá, že přestupek byl spáchán dne 6. 11. 2015. Dle § 20 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku nelze přestupek „projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky. Do běhu lhůty podle odstavců 1 až 3 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu“. Dle čl. XXVI novela nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, přičemž novela byla vyhlášena dne 23. 7. 2015. Právě v čl. I bodě 6 novely, který nabyl účinnosti ještě před spácháním přestupku, se uvádí, že v § 20 zákona o přestupcích se za odstavec 1 vkládají nové odstavce 2 a 3, které znějí: „Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“ Posledně citované ustanovení tedy bylo v době spáchání přestupku již účinné, nelze se proto dovolávat prekluze, resp. nemožnosti přestupek projednat. Článek II novely (tj. zákona č. 204/2015 Sb.) ve znění účinném do 30. 6. 2017 sice stanovuje, že: „Řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“, uvedené by se však užilo před účinností předmětného ustanovení novely o běhu lhůty přestupku. Nelze se ztotožnit s právním názorem žalobce o tom, že na přestupky spáchané do 30. 9. 2016 má být aplikována původní úprava odpovědnosti.

18. Soud se neztotožnil ani s námitkou směřující do merita věci. Žalobce naříká, že nebyl proveden navrhovaný opětovný výslech svědka B., výslech žalobcovy spolujezdkyně a účastnická výpověď žalobce samého, které měly posloužit k prokázání jeho tvrzení, potažmo výslech svědků proti sobě. Soud předesílá, že povinnost zjišťovat skutkový stav Pokračování - 7 - 53A 5/2017 stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil. Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání tedy nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To ovšem neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku. Přesně toto správní orgány v projednávané věci učinily.

19. Ze správního spisu se podává, že žalobce, ač řádně předvolán na den 17. 2. 2016 k ústnímu projednání přestupku, se bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu k tomuto jednání nedostavil. Dne 15. 2. 2016 pouze byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena plná moc, kterou si žalobce zvolil za zmocněnce Ing. M. J. Na ústním jednání konaném v nepřítomnosti obviněného bylo provedeno dokazování a byli vyslechnuti svědci – zasahující policisté. Soud nepochybuje o tom, že prvostupňový správní orgán provedl v dané věci komplexní a úplné dokazování, neboť při nařízeném ústním jednání provedl důkazy výpověďmi svědků i důkazy listinami. Oba důkazy svědeckou výpovědí policistů svou věrohodné, konzistentní, bez vnitřních rozporů, tvořící ucelený logický rámec, a proto byly prvostupňovým správním orgánem hodnoceny jako validní důkazy pro prokázání protiprávního jednání žalobce kladeného mu za vinu. Prvostupňový správní orgán řádně vyhodnotil svědecké výpovědi obou svědků a dospěl k věcně správnému závěru, že nemá důvod pochybovat o pravdivosti svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Uvedený závěr přijal také žalovaný.

20. Krajský soud předně zdůrazňuje, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s žalobcovým návrhem na provedení dodatečných důkazů, tak jak jej žalobce uplatnil v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu o tzv. „opomenutých důkazech“ (která se sice primárně vztahuje na rozhodnutí obecných soudů, ale je možno ji vztáhnout přiměřeně i na rozhodnutí správních orgánů), „soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných Pokračování - 8 - 53A 5/2017 procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny […]. Důkazy, jimiž se soud při postupu nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost“ [nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)]. Těmto ústavním požadavkům napadené rozhodnutí vyhovělo. V podstatě veškerá argumentace žalobce směrem k provedení důkazů opakovaným výslechem policistů, potažmo dalších osob je založena na (selektivní) citaci judikatury, s níž je nadepsaný soud obeznámen. Žalobce však svými tvrzeními nevnesl do řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Za situace, v nichž jediným důkazem o spáchání přestupku jsou výpovědi policistů, kteří mu byli přítomni, přičemž obviněný z přestupku tyto výpovědi zpochybňuje (tj. tvrzení proti tvrzení) musí sice správní orgán policisty vždy vyslechnout jako svědky, nicméně právě toto správní orgán učinil. Okolnost, že tak bylo učiněno bez přítomnosti žalobce či jeho zástupce, který se jednání ač řádně předvolán nezúčastnil, nelze přičítat k tíži správnímu orgánu. Opakování svědecké výpovědi by bylo též v rozporu s procesní ekonomií. Žalobce z vlastní vůle nerealizoval svá procesní práva, nemůže tedy namítat, že správní orgán I. stupně jeho výpověď neprovedl, když žalobce k tomu neposkytl minimální součinnost tím, že by se k nařízenému ústnímu jednání dostavil. Právě tam přitom mohl žalobce klást otázky oběma svědkům a konfrontovat je se svými tvrzeními.

21. Současně je třeba konstatovat, že žalobce svá tvrzení zpochybňující výpovědi svědků nijak konkrétně nedoložil. Nepodložená tvrzení o zaujatosti svědka policisty B., potažmo T., nejsou způsobilá účinně zpochybnit postup svědků v rámci jejich služební činnosti policistů. Oba svědci ve svých výpovědích uvedli, že obviněného znají ze služební činnosti. Ze svědeckých výpovědí je průkazně zjištěno, že první z policistů, který zaznamenal spáchání výše uvedeného přestupku obviněným, nebyl svědek B., ale jeho kolega policista T., který seděl ve služebním vozidle policie na místě spolujezdce. Současně není zřejmé, z čeho žalobce usuzuje, že technická kontrola provedená policisty byla šikanózního původu a souvisela s tím, že žalobce odmítl uhradit pokutu. Spisový materiál zahrnuje CD s fotografiemi pořízenými policisty po spáchání přestupku, které mj. zachycují stav pneumatik vozidla žalobce. I z fotodokumentace je zřejmé, že pneumatiky byly popraskané. Technický stav pneumatik bez obtíží seznatelný pouhým zrakem byl nepochybně důvodem k provedení běžné kontroly technického stavu vozidla obviněného. Bylo plně v kompetenci policisty provést kontrolu technického stavu vozidla žalobce. Skutečnost, že kontrola technického stavu vozidla byla provedena poté, co obviněný odmítl věc výše uvedeného přestupku řešit v blokovém řízení, sama o sobě nemůže vést ke zpochybnění nestrannosti postupu policistů při prováděné kontrole. Jak vyplývá z oznámení o přestupku, nebylo provedeno nic více než běžná kontrola technického stavu, tím spíše kontrola nestandardní. Ani ze spisového materiálu se nepodává, že by vozidlo žalobce bylo podrobeno nestandardní technické prohlídce, sám žalobce také neudává, v čem měl tvrzený nestandardní postup spočívat. Pokud totiž policisté prostým pohledem shledali, že pneumatiky zastaveného vozidla žalobce vykazují určité poškození (což potvrzuje též pořízená fotodokumentace), pojali pochybnost o způsobilosti vozidla pokračovat v jízdě a následně provedli kontrolu. Takový postup však není možné a priori označit za nezákonný. Z postupu policistů na místě nelze usoudit na neobvyklou horlivost či důkladnost při kontrole technického stavu vozidla. Pokud se žalobce domníval, že policisté při výkonu služby porušili své povinnosti či přímo postupovali nezákonně, mohl na tuto skutečnost poukázat např. podáním stížnosti k příslušnému útvaru Policie ČR, Pokračování - 9 - 53A 5/2017 případně na místo spáchání přestupku přivolat další hlídku. Žalobce však v tomto směru žádné kroky zjevně neučinil. Namítaný a ničím nedoložený poměr policisty B. k žalobci bez dalšího nezakládá jakékoli důvody vedoucí k pochybnostem o podjatosti oprávněné úřední osoby. Ze spisového materiálu nevyplývá nic jiného, než že oba svědci znají žalobce ze služební činnosti, což nelze považovat za důvod k podjatosti či ke zpochybnění věrohodnosti a pravdivosti svědeckých výpovědí obou policistů. Skutečnost, že svědci nebyli při výslechu dotazováni k průběhu technické kontroly, není s ohledem na projednávaný přestupek podstatná. Ve vztahu ke shora uvedenému lze uzavřít, že nedošlo k zásahu žalobcova práva na spravedlivý proces, práva zaručená mu Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv zůstala nedotčena, stejně jako respekt k judikatuře Ústavního soudu, resp. nejvyššího správního soudu. Není pravou, že by se správní orgán přiklonil předem k verzi policistů. Naopak, bylo provedeno řádné dokazování, kterého se však žalobce o své vůli nezúčastnil. Po provedení důkazů byly tyto vyhodnoceny jako věrohodné. Žalobcem namítaná nevěrohodnost se vztahovala až k následným žalobcovým důkazním návrhům a byla řádně odůvodněna.

22. Námitku směřující do neprovedení důkazu výslechem svědka spolujezdkyně P. D. označil soud za nedůvodnou. Z podkladů pro rozhodnutí (tiskopis oznámení přestupku sepsaný policisty na místě přestupku, oznámení přestupku, úřední záznam) a provedených důkazů (výslech svědků) jednoznačně vyplývá, že žalobce byl v předmětném okamžiku ve svém vozidle sám, tj. ve vozidle se nenacházela žádná další osoba - spolujezdkyně. To dokládá zejména pořízená fotodokumentace, z níž je zjevné, že ve vozidle se nikdo další nenacházel. Pokud by se tam taková osoba nacházela, byla by tato skutečnost zanesena do tiskopisu oznámení přestupku sepsaného na místě. V opačném případě žalobce mohl do tiskopisu tuto skutečnost sám vepsat do vyjádření, což ovšem neučinil. V krajním případě žalobce mohl též přivolat další hlídku, která by přítomnost svědkyně potvrdila, pokud by zasahující policisté odmítali údaje o spolujezdkyni zanést do tiskopisu oznámení přestupku. Žalobce také mohl navrhnout provedení výslechu svědkyně na ústním projednání přestupku, jehož se ovšem bez omluvy nezúčastnil. Tvrzení o existenci dalšího svědka se z výše řečeného jeví jako účelové. Správní orgán nepochybil, když tento návrh na doplnění dokazování odmítl. V námitce o tom, že žalovaný neuvedl, z jakých podkladů vyplývá, že žalobce byl ve vozidle sám, soud přisvědčuje žalobci, že žalovaný mohl v rámci perfektnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí precizněji provázat svá skutková zjištění s konkrétními podklady rozhodnutí. Skutečnost, že tak neučinil, však nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť je zcela jasné, jaké podklady byly shromážděny. Vzhledem k tomu, že se nejedná o skutkově složitou věc a s ohledem na množství shromážděných podkladů, nelze považovat námitku žalobce směřující k přepjatému právnímu formalismu za důvodnou.

23. Soud neakceptoval žalobcovu námitku do výše pokuty. Nelze přisvědčit žalobci, že pokuta je opřena o jedinou, a to nepřípustnou okolnost. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný vyhodnotil všechna demonstrativně stanovená kritéria pro určení druhu a výměry sankce, tj. postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Žalovaný výslovně konstatoval, že obsah výpisu z evidenční karty řidiče (žalobce), byl správním orgánem I. stupně hodnocen při posuzování jednoho ze zákonem stanovených kritérií, a to osoby pachatele. Nejedná se tedy o přitěžující okolnost ve vztahu k samotnému skutku. Obsah výpisu z evidenční karty řidiče je přitěžující při vyhodnocení osoby pachatele, protože Pokračování - 10 - 53A 5/2017 jednoznačně prokazuje tendence žalobce k páchání přestupků v dlouhodobém časovém horizontu. Soud se ztotožňuje s určením výměry sankce pokuty tak, jak jej učinil správní orgán I. stupně, potažmo žalovaný. Kritérium osoby pachatele je jedním z hodnocených kritérií, neboť správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem. Za žalobcem spáchaný přestupek mu mohl správní orgán uložit sankci v rozmezí od 1.500 Kč do 2.500 Kč, přičemž žalobci byla uložena pokuta ve výši 2.300 Kč, tedy při horní hranici zákonné sazby. Z evidenční karty žalobce se podává, že žalobce spáchal v letech 2008-2013 celkem 8 přestupků, v pěti letech předcházejících spáchání přestupku byl za porušení stejného ustanovení zákona trestán celkem třikrát, přičemž v roce 2013, tj. dva roky před spácháním projednávaného přestupku, mu byla dvakrát uložena sankce ve výši 2.000 Kč. Skutečnost, že správní orgán shledal v osobnosti žalobce sklony k opakovanému porušování pravidel silničního provozu, je na základě shora uvedeného akceptovatelná. Dále se připomíná, že na přestupky spáchané žalobcem v průběhu roku 2013 se institut zahlazení odsouzení nevztahuje. Je třeba zohlednit, že uložená sankce má mít také výchovný a preventivní účinek, tomuto požadavku sankce uložená žalobci vyhovuje.

24. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není pochyb o tom, že před právní mocí napadeného rozhodnutí nedošlo k zániku odpovědnosti žalobce za přestupek, skutkový stav byl náležitě zjištěn, spáchání předmětného přestupku bylo žalobci prokázáno, není zde opomenutých důkazů, veškeré důkazní návrhy jsou náležitě vypořádány. Se žalobcem odkázanými judikáty je soud obeznámen, tyto však nedopadají přiléhavě na projednávanou věc, žalobce o ně nesprávně opírá svá tvrzení. Soud uzavírá, že nelze akceptovat tendence směřující proti smyslu správního řízení, zvláště spočívají-li v procesních taktikách založených na pasivitě; takové postupy nemohou vést k úspěchu. Na základě shora uvedeného se shrnuje, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s právními předpisy, napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

25. Jelikož nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s., soud rozhodl při jednání nařízeném na den 31. ledna 2018.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává. poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokračování - 11 - 53A 5/2017 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 31. ledna 2018 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně