53 A 5/2018

Rubrum

č. j. 53 A 5/2018 - 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobkyně: X státní příslušnost Ukrajina, zastoupené Mgr. Olenou Rizak, advokátkou se sídlem 28. pluku 128/12, 101 00 Praha 10 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2018, čj. CPR-23623-2/ČJ-2017-930310- V238 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 2 53 A 5/2018 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 23. 5. 2018 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2018, čj. CPR-23623-2/ČJ-2017-930310-V238 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 6. 2017, č. j. KRPC- 2057-66/ČJ-2017-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Žalobkyně naplnila důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť vykonávala pracovní činnost bez povolení k zaměstnání, a to minimálně od 9. 12. 2016, kdy počala vykonávat sklizeň žampionů ve výrobní hale společnosti České houby a. s., do dne 4. 1. 2017.

2. Žalobkyně nejprve rekapituluje průběh správního řízení. Uvádí přitom, že se zaměstnavatelem FB Invest group s. c. (dále též jako „zaměstnavatel“) podepsala Dohodu o pracovní činnosti, prohlášení o přistoupení k pracovnímu řádu a prohlášení zaměstnavatele o vyslání zaměstnance. Poté byla dočasně vyslána zaměstnavatelem do ČR za účelem provedení zakázky jejího zaměstnavatele, přičemž svou hlavní činnost provozovala v zemi sídla zaměstnavatele, tj. v Polsku. Nebyla tudíž povinna žádat v ČR o povolení k práci, neboť se na ni vztahuje výjimka dle § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zaměstnanosti“). Žalobkyně byla v souladu s čl. 1 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 96/71/ES vyslána svým zaměstnavatelem na území ČR, a to na základě smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem a společností ANGELO & IGI s. r. o., pro kterou jsou služby určeny. Po celou dobu vyslání existoval pracovní poměr mezi žalobkyní a jejím zaměstnavatelem.

3. Žalobkyně je proto přesvědčena, že rozhodnutí žalované je nezákonné, neboť je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí. Dalším důvodem pro zrušení rozhodnutí žalované je skutečnost, že skutkový stav, který vzala žalovaná a také i správní orgán I. stupně za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se správním spisem a nemá v tomto spise oporu. Dalším důvodem nezákonnosti je skutečnost, že žalovaná při svém rozhodování zneužila správního uvážení.

4. Správní orgán I. stupně stejně jako i žalovaná zcela nesprávně posoudily důkazy listinami, které byly předloženy žalobkyní ve správním řízení a jsou obsahem správního spisu, a které jednoznačně prokazují okolnosti výkonu pracovní činnosti žalobkyně na území ČR a splnění podmínky dle § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kdy žalobkyně nepotřebovala pro výkon dočasné pracovní činnosti na území ČR v rámci plnění úkolů svého zaměstnavatele z Polska pracovní povolení od příslušných orgánů ČR.

5. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalované o tom, že ze žádné listiny doložené ve spisovém materiálu nevyplývá, že by žalobkyně na území ČR vykonávala kontrolovanou činnost legálně. Tento závěr žalované je v přímém rozporu s obsahem správního spisu. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 3 53 A 5/2018 6. Žalobkyně předložila správnímu orgánu I. stupně: Dohodu o pracovní činností (Umowa zlecenia), prohlášení o přistoupení k pracovnímu řádu (Oswiadczenie) a rozhodnutí zaměstnavatele o vyslání zaměstnance (Polecenie wyjazdu) a také Dohodu o ukončení Rámcové smlouvy o dílo ze dne 2. 5. 2016, smlouvu o dílo ze dne 2. 5. 2016 (dále též jako „listiny“). Z těchto listin je dle žalobkyně zřejmé, že žalobkyně byla zaměstnancem zaměstnavatele usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Pracovní vztah mezi žalobkyní a společností FB Invest group platně vznikl na základě pracovní dohody. Žalobkyně byla vyslána na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie a po dobu vyslání žalobkyně do ČR existoval mezi ní a zaměstnavatelem pracovní poměr. Zaměstnavatel usazený v Polské republice v souladu s ustanovením odst. 3 čl. 1 Směrnice Evropského parlamentu a rady 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996, vyslal žalobkyni jako svého pracovníka na území České republiky pod svým vedením, a to na základě smlouvy uzavřené mezi ním jako podnikem pracovníky vysílajícím a společností ANGELO & IGI s.r.o., pro kterou byly služby určeny. Dohoda mezi společností ANGELO & IGI s.r.o. a polskou společností FB Invest group s. c. uzavřená dne 2. 5. 2016 měla dočasnou povahu a byla ukončená, služby se na základě této dohody poskytovaly dočasně a příležitostně. Zaměstnavatel přeshraničně poskytoval společnosti ANGELO & IGI s.r.o. služby v rámci volného pohybu služeb.

7. Žalobkyně má za to, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Žalovaná usoudila z listin založených ve správním spise a dokládajících, že žalobkyně je vyslána polskou společnosti k plnění služeb na území ČR tak, že tyto listiny mají vypovídat o legálnosti výdělečné činnosti žalobkyně a mají vyvolat u správních orgánů dojem, že je vše v pořádku. Žalobkyně trvá na tom, že byla zaměstnankyní polské společnosti a byla vyslána ve smyslu § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb. Ze závěrů žalované není patrno, jaké byly její úvahy a jaké jsou důvody takového závěru žalované. Listiny předložené ve spise jednoznačně prokazují výše uvedená tvrzení o tom, že pracovněprávní vztah byl platně založený, že žalobkyně byla vyslána na území ČR dočasně v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem, resp. že výkon výdělečné činnosti žalobkyně nepodléhal povinnosti získat pracovní povolení příslušného orgánu ČR.

8. Žalovaná ve svém rozhodnutí pouze popisuje obsah spisového materiálu, uvádí závěry, nicméně absentují jakékoliv úvahy žalované a důvody, proč listinné důkazy předložené žalobkyní byly posouzeny jako nevěrohodné a nebyl vzat za prokázaný stav, který je těmito listinnými důkazy doložen.

9. Žalovaná ve svém rozhodnutí pouze cituje ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství, uvádí jejich výklad, nicméně bez toho, aby je podřadila pod posuzovaný případ a uvedla, z jakých konkrétních skutečností a důkazů vyplývá porušení citovaných ustanovení žalobkyní a jejím zaměstnavatelem při vyslání do ČR.

10. Závěr žalované vyslovený v napadeném rozhodnutí, že v rámci řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla na území ČR zaměstnána bez povolení k zaměstnání a že výkon jejího zaměstnání byl vázán na povolení k zaměstnání, nemá oporu ve spisovém materiálu.

11. Rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaná v rozhodnutí uvádí, že je pravdou, že správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobkyně „nebyla v Polsku usídlena a nevykonávala na území Polska pracovní činnost, tudíž nebylo prokázáno, že by byla Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 4 53 A 5/2018 v zemi usídlena.“ Z tohoto nelze pochopit, jakou myšlenku žalovaná sledovala. Žalovaná v návaznosti na výše uvedené uvádí, „že přesto, že tento závěr by neměl oporu v právních normách, nelze považovat za irelevantní či nezákonný, na základě čehož by bylo možné dospět k jinému závěru, než takovému, že žalobce nebyla vyslána polským zaměstnavatelem k plnění služeb na území ČR“. Závěr žalované uvedený v tomto odstavci napadeného rozhodnutí působí zmatečně a nesrozumitelně. Navíc správní orgán nemůže při vydání svých rozhodnutí vycházet ze skutečností, které nemají oporu v právních normách, tuto skutečnost ještě i zdůrazňovat v písemném vyhotovení rozhodnutí.

12. Žalovaná ve svém rozhodnutí pouze konstatovala, že nepřesvědčila námitce žalobce, dle které zaměstnavatel dočasně a příležitostně přeshraničně poskytoval službu společnosti ANGELO IGI s.r.o., nicméně neuvedla důvody, pro které tuto námitku nevzala za důvěryhodnou a přesvědčivou. Není zřejmé, z jakého důvodu a na základě kterého důkazu obsaženého ve spise vzala žalovaná za prokázanou skutečnost, že žalobkyně fyzicky vykonávala pracovní činnost pro společnost České houby a.s. a na základě kterých důkazů obsažených ve spise žalována učinila závěr, že se jedná o přidělení zaměstnance polskou společností ke společnosti České houby a. s. Rozhodnutí žalované i v této části postrádá řádné odůvodnění a nemá oporu ve spisovém materiálu.

13. Žalovaná ve svém rozhodnutí odkazuje na judikát Nejvyššího správního soudu, nicméně nepoukazuje, proč by se toto rozhodnutí mělo vztahovat na posuzovaný případ a které závěry by se měly v posuzovaném případě použít.

14. Závěr žalované o tom, že v případě žalobkyně se jednalo o obcházení zákona prostřednictvím doložení formálně vytvořených smluvních dokumentů, resp. že se jednalo o poskytnutí pracovní síly, nemá oporu ve správním spise. Žalovaná neprokázala „účelovost“, neplatnost nebo formální povahu předložené smluvní dokumentace, a tudíž nevyvrátila skutečnosti obsažené ve smluvní dokumentaci.

15. Žalovaná se stejně jako správní orgán I. stupně dostatečně nevypořádala s důkazy a tvrzeními uvedenými žalobkyní ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí a v doplnění k odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

16. Žalobkyně na základě shora uvedených žalobních bodů navrhla, aby byla správním soudem zrušena rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.

17. Žalovaná navrhla zamítnutí podané žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že trvá na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Domnívá se, že s námitkou žalobkyně vztahující se k povinnosti získat povolení k zaměstnání se vypořádala dostatečně, v podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ohledně údajné absence úvah týkajících se listin majících toliko prokazovat legálnost výdělečné činnosti žalobkyně žalovaná uvedla, že u žalobkyně je spisovým materiálem doloženo, že žalobkyně sice v Polsku pracovala, ovšem pro jiného zaměstnavatele. Pracovní činnost, u které byla kontrolována, si sjednala prostřednictvím známých, v kanceláři polské společnosti pouze podepsala pracovní smlouvu. Výpovědí svědků bylo doloženo, jak společnost České houby a. s. získává pracovní smlouvy. Na namítaný judikát žalovaná odkázala z důvodu obdobného skutkového stavu. Co se týče namítané nesrozumitelnosti úvahy žalované týkající se usídlení žalobkyně v Polsku, zde dospěla žalovaná k závěru, že Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 5 53 A 5/2018 úvahu správního orgánu I. stupně o tom, že žalobkyně nebyla usídlena v Polsku, nelze považovat za nezákonnou, neboť to vyplynulo z vyjádření žalobkyně. Ta sdělila, že v Polsku pobývala cca měsíc a obdržela tam dokumenty, aby mohla vykonávat kontrolovanou činnost. O usazenosti bylo hovořeno v dalších částech napadeného rozhodnutí. S důkazy a tvrzeními uvedenými ve vyjádření k podkladům rozhodnutí se správní orgán I. stupně vypořádal řádně, žalovaná se vypořádala se všemi námitkami žalobkyně vznesenými v odvolání.

18. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

19. Dle úředního ze dne 2. 1. 2017 v době od 09:00 hod do 15:00 hod. provedla hlídka Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor, pobytovou kontrolu ve společnosti České houby a.s., sídlem Nová 538, Soběslav (dále též „České houby“). Zde byla při práci zkontrolována s ostatními cizinci mj. také žalobkyně. V době kontroly byli pracující cizinci oblečeni v pracovním obleku, na rukou měli rukavice, na hlavách síťky a z rašeliny vytrhávali žampiony, které pak odkládali do připravených plastových bedýnek. Žalobkyně hlídce předložila ukrajinský cestovní doklad č. x s vylepeným povolením k pobytu č. x, s dobou platnosti od 30. 10. 2016 do 27. 9. 2017 typu „D“ MULT, 180 dnů. Na pracovišti bylo hovořeno s vedoucí úseku S.J., která uvedla, že cizinci pracují v areálu cca od poloviny listopadu 2016, a to především při sklizni žampionů. Docházka na pracovišti vedena není, pracovní doba je od pondělí do pátku, někdy též o víkendu, a to vždy od 7:00 do zhruba 16:00 hod. Cizincům jsou každý den vydávány ochranné pomůcky. Cizinci byli dodáni společností HEBO, kterou blíže nezná. Dále předložila Rámcovou smlouvu sepsanou mezi společností České houby a společností Výroba a služby v. o. s., sídlem Čajkovského 1716/22, Praha3-Žižkov, uzavřenou dne 5. 10. 2014 a jmenný seznam pracovníků s datem jejich nástupu do zaměstnání a datem proškolení pracovníka. K osobě žalobkyně byly dále předloženy tyto dokumenty: Informace o nástupu do zaměstnání, kopie od Úřadu práce v Polské republice ze dne 2. 12. 2016 a kopie Dohody o provedení práce ze dne 7. 12. 2016, sepsané mezi žalobkyní a spol. FB Invest group s. c., M.B., G.B.. Dále bylo hovořeno s P.Z., spolumajitelem spol. České houby, který mj. uvedl, že kontrolovaní cizinci jsou zaměstnanci spol. Výroba a služby v. o. s., s níž spol. České houby uzavřela Rámcovou smlouvu o dílo, neboť se jí nedostávalo pracovní síly. Provedenou lustrací bylo zjištěno, že žalobkyně nemá na území ČR žádný záznam a na území Evropské unie (dále jen „EU“) pobývá na základě vylepeného národního víza s územní platností pro Polskou republiku.

20. Za účelem náležitého zjištění skutkového stavu se správní orgán I. stupně obrátil na Úřad práce ČR s dotazem, zda má žalobkyně platné povolení k zaměstnání nebo zda byla nahlášena jako cizinec, u kterého se pracovní povolení nevyžaduje. Ze sdělení uvedeného správního orgánu ze dne 3. 1. 2017 se podává, že žalobkyni nebylo povolení k zaměstnání vydáno. Dále bylo zjištěno, že dne 9. 12. 2016 byla žalobkyně zaměstnavatelem, společností ANGELO & IGI s.r.o., jako cizinec vyslána k plnění úkolů s místem výkonu práce v obci Soběslav, a to od 9. 12. 2016 do 31. 5. 2017, zahraniční zaměstnavatel společnost FB Invest group s. c. S obdobným dotazem se prvostupňový správní orgán obrátil i na živnostenský úřad. Ten sdělil, že žalobkyni nebylo vydáno živnostenské oprávnění. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 6 53 A 5/2018 21. Dne 4. 1. 2017 byla v 9:00 opětovně provedena pobytová kontrola ve spol. České houby a.s. Byla zde znovu při sklizni žampionů kontrolována žalobkyně, hlídce policie opětovně předložila platný cestovní doklad Ukrajiny č. x, s vylepeným povolením k pobytu č. x, s dobou platnosti od 30. 10. 2016 do 27. 9. 2017 typu „D“ 05 MULT, 180 dnů. Nepředložila povolení k zaměstnání ani živnostenské oprávnění.

22. Na základě toho bylo se žalobkyní téhož dne zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

23. V průběhu výslechu konaného dne 5. 1. 2017 žalobkyně do protokolu uvedla, že z Ukrajiny do Polska přicestovala dne 1. 11. 2016, z Polska do České republiky pak přicestovala dne 7. 12. 2016 za účelem práce. Polské vízum si sama vyřídila na konzulátě, dokumenty pro práci v ČR obdržela v Polsku, kde ji bylo řečeno, že na ně v ČR může pracovat. Polskou společnost FB Invest group s. c. zná, v jejich kanceláři podepisovala dokumenty. Ve společnosti České houby pracuje od 9. 12. 2016, sbírá houby do bedýnek. Na dotaz, zda pracovala na území Polské republiky, odmítla žalobkyně odpovědět. V ČR nemá žalobkyně příbuzné, členy rodiny ani jiné vazby.

24. Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 17. 1. 2017 pak žalobkyně uvedla, že se k projednávané věci již vyjadřovat nebude. Vyjádřila se pak pouze k některým otázkám a ke svému soukromému a rodinnému životu. K dotazu uvedla, že po příjezdu do Polska pracovala tři týdny ve spol. TASO, která se zaobírá zpracováním ryb. Tato práce se jí nelíbila, proto odešla. Od známých se dozvěděla o spol. FB Invest group s. c., začátkem měsíce prosince u této společnosti podepsala pracovní smlouvu a další dokumenty. Zde se také dozvěděla, že má odjet do ČR, což dobrovolně učinila. Vyslána byla společností FB Invest group s. c., za odvedenou práci peníze ještě nedostala. Má vystaven cestovní příkaz k výkonu zaměstnání v ČR od spol., ten je u spolehlivého člověka, jehož jméno žalobkyně odmítla uvést. Žalobkyně dále uvedla, že jí nic nebrání opustit ČR, případné správní vyhoštění bude mít ekonomický dopad na její budoucí život.

25. Dne 24. 1. 2017 byl správním orgánem I. stupně sepsán protokol o výslechu svědka V.D. (spolumajitel společnosti České houby), který uvedl, že vzhledem k nedostatku pracovních sil byla oslovena společnost Výroba a služby v.o.s. (cestou svědka L., jednatele firmy HABO – výroba a služby s.r.o.) a v roce 2014 byla sepsána smlouva o spolupráci. V roce 2016 byl telefonicky kontaktován svědek L. s tím, že zprostředkuje pracovní síly prostřednictvím společnosti ANGELO & IGI s.r.o., a to na základě následně uzavřené smlouvy v lednu 2017. Cizinci zjištění na pracovišti nebyli zaměstnáni u spol. České houby a. s.

26. Dne 24. 1. 2017 byl rovněž proveden výslech svědkyně S. J. (manažer sběru ve společnosti České houby a.s.), která uvedla, že cestou svědka L. dostala kontakt na svědka I., který zprostředkoval cizince. Na pracovišti jsou cizinci proškoleni, každý obdrží kód, dle kterého lze následně zjistit kolik kg hub dotyčný nasbírá. Svědka L. žalobkyně oslovila, neboť jí chyběli zaměstnanci. Svědek L. přislíbil, že je zajistí, a poslal cizince-Ukrajince, které přivezl svědek I. Svědkyně se domnívá, že cizinci jsou zaměstnanci spol. Habo. Svědkyni není známo, komu spol. České houby vyplácí peníze za provedenou práci.

27. Správní orgán I. stupně dne 31. 1. 2017 provedl výslech svědka JUDr. P.L., jednatele spol. Habo výroba a služby s. r. o., která zastupuje spol. Výroba a služby v. o. s. Ten k věci Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 7 53 A 5/2018 uvedl, že byl osloven společností České houby a.s. ve druhé polovině roku 2016 z důvodu sběru hub, společností Výroba a služby v. o. s. bylo rozhodnuto o realizaci objednávky formou subdodávky. Byla kontaktována společnost EuroZone CZ s.r.o. z důvodu zajištění pracovních sil. Svědek dále uvedl, že v prosinci 2016 proběhlo jednání, na základě kterého se domluvila realizace smluvního vztahu přímo mezi společností České houby a.s. a společností ANGELO & IGI s.r.o., s účinností od ledna 2017. Tímto okamžikem přestala společnost Výroba a služby v.o.s. realizovat plnění pro společnost České houby a.s. Svědek také uvedl, že vzhledem k tomu, že společnost ANGELO & IGI s.r.o. byla pro společnost České houby a.s. neznámou, zajišťoval svědek i nadále následná obchodní jednání mezi uvedenými společnostmi.

28. Dne 31. 1. 2017 do protokolu o výslechu svědek I.D. (jednatel společnosti ANGELO & IGI s.r.o.) uvedl, že se společností FB Invest Group s. c. má uzavřenu smlouvu o dílo, přičemž jeho společnost se zaobírá poskytováním a zprostředkováním služeb. Svědek uvedl, že byl osloven společností EuroZone CZ s.r.o. s tím, že by potřebovali pracovníky do společnosti České houby a.s. Svědek pak za tímto účelem oslovil spol. FB Invest Group s. c., která pracovníky dodala. Svědek následně sdělil společnosti EuroZone CZ s.r.o., že požadavek na dodání pracovníků splní. V měsíci listopadu přijelo z Polska cca 14-15 osob, někteří sami, jiné přivezl někdo z FB Invest Group s. c. Svědek cizince odvezl do Soběslavi, splnil za ně ohlašovací povinnost a doprovázel je do spol. České houby a. s. K cizincům kontrolovaným na pracovišti v Soběslavi uvedl, že nejsou zaměstnanci společnosti ANGELO & IGI s.r.o., ale společnosti FB Invest Group s. c., která je vyslala za účelem plnění služeb. Vyplácet cizince měla rovněž polská společnost. Dne 29. 12. 2016 svědek coby jednatel společnosti ANGELO & IGI s.r.o. uzavřel rámcovou smlouvu o dílo se spol. České houby a.s.

29. Dne 13. 2. 2017 byl proveden výslech svědka M.E. (jednatel společnosti EuroZone CZ s.r.o.). Svědek uvedl, že byl někdy v průběhu srpna až září kontaktován panem JUDr. Linhartem, který jej oslovil, zda by nebyl schopen poskytnout „službu“ při sběru hub ve firmě České houby a.s. Svědek E. neměl v tu dobu dostatek zaměstnanců, proto se obrátil na jednatele firmy ANGELO & IGI s.r.o., který měl za tímto účelem kontaktovat polskou společnost FB Invest Group s. c. Cizinci pracující ve spol. České houby při sběru hub nejsou, dle vyjádření svědka, zaměstnanci společnosti EuroZone CZ s.r.o.

30. Správní orgán I. stupně si vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování žalobkyně, jímž bylo konstatováno, že vycestování žalobkyně na Ukrajinu je možné. Toto stanovisko je součástí správního spisu.

31. Žalobkyně byla rovněž vyrozuměna o skončení dokazování a možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, což dne 21. 5. 2017 učinila. Do vyjádření k podkladům rozhodnutí mj. odkázala na princip proporcionality a uvedla, že postup správního orgánu směřující k vyhoštění žalobkyně by byl nepřiměřený, pročež navrhla řízení o vyhoštění žalobkyně zastavit.

32. Správní orgán I. stupně vydal dne 8. 6. 2017 rozhodnutí, kterým žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců uložil správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán I. stupně mimo jiné uvedl, že posouzením Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 8 53 A 5/2018 všech skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně naplnila podmínky správního vyhoštění uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť vykonávala pracovní činnost bez povolení k zaměstnání, ač k tomu nebyla oprávněna, a to od 9. 12. 2016, kdy počala vykonávat sklizeň žampionů ve výrobní hale společnosti České houby a. s., do dne 4. 1. 2017. K přiměřenosti rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobkyně neuvedla v průběhu řízení o správním vyhoštění žádný důvod, pro který by se nemohla vrátit na Ukrajinu, nemá žádné soukromé ani rodinné vazby na území ČR, v návratu do domovského státu jí nic nebrání. Její pobyt na území ČR je pouze ekonomického charakteru. Prvostupňový správní orgán shledal, že rozhodnutím bude přiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobkyně.

33. Žalobkyně podala dne 21. 6.2017 v zákonné lhůtě odvolání, odůvodněné dne 4. 7. 2017. Namítla, že správní orgán I. stupně nezohlednil veškeré podklady, které byly předloženy v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 21. 5. 2017 (dohoda o pracovní činnosti, prohlášení o přistoupení k pracovnímu řádu a rozhodnutí zaměstnavatele o vyslání zaměstnance) a že opomněl postoupené podklady svědčící ve prospěch žalobkyně posoudit, čímž mělo dojít k porušení správního řádu. Žalobkyně dále uvedla, že správní orgán I. stupně odkazuje na Směrnici Evropského parlamentu a rady 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „Směrnice“), která uvádí: “cizinec pocházející z třetí země může být vyslán na služební cestu, jen tehdy pokud je trvale usídlen v jiném členském státě Evropské unie“. Rovněž připomněla, že ustanovení § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., zákona o zaměstnanosti, ve znění platném do 14. 8. 2017 (dále jen „zákon č. 435/2004 Sb.“) hovoří, že: „povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie“. Dle žalobkyně je zřejmé, že se mluví toliko o usazenosti zaměstnavatele, který cizince vyslal, nikoli o usazenosti vyslaného zaměstnance. Za zásadní považuje žalobkyně posouzení výkladu pojmu „služba“. Odkázala přitom na ustálenou judikaturu Evropského soudního dvora, dle které činnost spočívající v tom, že podnik poskytuje za úplatu pracovníky, kteří zůstávají zaměstnanci tohoto podniku, aniž je se společností, která je využívá, uzavřena jakákoliv pracovní smlouva, je podnikatelskou činností splňující podmínky stanovené v čl. 57 odst. 1 Smlouvy o fungování EU a musí být považována za služby ve smyslu tohoto ustanovení. V posuzovaném případě je dle žalobkyně poskytovatelem služby nikoliv ona sama, ale společnost FB Invest Group s. c., která v rámci pohybu služeb dočasně a příležitostně přeshraničně poskytovala službu společnosti ANGELO & IGI s.r.o., a to v souladu s odst. 3 čl. 1 Směrnice, na základě smlouvy uzavřené mezi FB Invest Group s. c. a ANGELO & IGI s.r.o. Po dobu vyslání žalobkyně existoval pracovní poměr mezi FB Invest Group s. c., jako vysílajícím podnikem, a žalobkyní jako zaměstnankyní, což dokládá dohoda o pracovní činnosti spolu s prohlášením o přistoupení na trh práce ze dne 1. 6. 2016. Správní orgán I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že dohoda mezi společností ANGELO & IGI s.r.o. a polskou společností FB Invest Group s. c. nenese znaky dočasnosti a nahodilosti, s čímž žalobkyně vyjádřila nesouhlas. Na základě rámcové smlouvy mezi uvedenými společnostmi byly realizovány pouze dvě objednávky, a to jedna v roce 2016 a druhá v roce 2017. Žalobkyně taktéž namítla, že v rámci vyslání polským zaměstnavatelem se nestala součástí trhu v České republice, pouze zde vykonávala službu a následně se vrátila zpět do státu usazení společnosti FB Invest Group s. c. Tvrzení správního orgánu I. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 9 53 A 5/2018 stupně, že žalobkyně podléhá povinnosti definované ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., označila žalobkyně za chybné. Polská společnost dle žalobkyně pouze dočasně poskytovala přeshraniční služby, nepodnikala konzistentně na území cizího státu, neboť v evropském právu neexistuje jednoznačné časové kritérium pro rozlišení toho, kdy je možno činnost považovat za dočasné přeshraniční poskytování služeb. V daném případě byly na základě uzavřené rámcové smlouvy realizovány toliko dvě objednávky za dobou dvou let, které nevykazují znaky pravidelnosti, trvalosti a nepřetržitosti. Žalobkyně označila závěr správního orgánu I. stupně obsažený v prvostupňovém rozhodnutí za nesprávný, neboť spadá pod výjimku stanovenou v ustanovení § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb. Navrhla, aby odvolací orgán napadené rozhodnutí zrušil a řízení ve věci správního vyhoštění zastavil.

34. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. 5. 2018. Napadené rozhodnutí bylo žalovanou odůvodněno tím, že žalobkyně byla zaměstnána bez povolení k zaměstnání a tuto skutečnost prokázal správní orgán I. stupně. Výjimka stanovená v § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) platí pouze v případě, kdy je zahraničním subjektem poskytována služba, který je realizována vyslaným zaměstnancem ve prospěch českého subjektu, k němuž je cizinec vyslán. Výjimka se vztahuje pouze na pracovníky, kteří vykonávají hlavní činnost u zaměstnavatele, který cizince vyslal na území České republiky, a po splnění úkolu se vyslaný zaměstnanec opět vrátí k vysílajícímu zaměstnavateli. Podstatou je tak poskytnutí služby, nikoliv snaha integrovat cizince na vnitrostátním trhu státu zaměstnavatele, který má službu přijmout. Žalovaná opřela své závěry o rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, kde bylo konstatováno, že ustanovení § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti nelze vztahovat na veškeré vysílání pracovníků za účelem poskytování služeb, nýbrž pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem realizace zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) Směrnice Evropského parlamentu a rady 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „Směrnice“) a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, a to za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svoji hlavní činnost v členském státě sídla zaměstnavatele, který pracovníky vysílá. Žalovaná konstatovala, že v posuzovaném případě bylo předstíráno poskytování služby prostřednictvím formálně vytvořených smluvních dokumentů, ačkoliv šlo o poskytnutí pracovní síly formou agenturního zprostředkování práce, na které však nelze aplikovat výjimku z povinnosti získat pracovní povolení danou v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Žalovaná shledala za prokázané, že žalobkyně vykonávala na území České republiky činnost, která svým charakterem naplňovala znaky závislé práce, neboť byla žalobkyní vykonávána osobně, ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet, na základě pokynů a pod kontrolou. Žalobkyně svým protiprávním jednáním naplnila ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, přičemž tyto závěry mají oporu ve spise. Žalovaná neshledala nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně a délku doby, po kterou nebude žalobkyni umožněn vstup na území států Evropské unie, byla stanovena v souladu se zákonem.

35. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 10 53 A 5/2018 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

36. Jelikož nebylo možno rozhodnout postupem dle § 51 odst. 1 s. ř. s., rozhodl krajský soud při jednání nařízeném na den 10. 7. 2018.

37. Žaloba není důvodná.

38. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání“.

39. První námitku, že správními orgány nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, resp. že by skutkový stav byl v rozporu se správním spisem či v něm neměl oporu, jak obecně tvrdí žalobkyně, považuje krajský soud za neopodstatněnou. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla výčet podkladů, z nichž vycházela, tyto jsou také součástí spisového materiálu (napadené rozhodnutí ze dne 8. 6. 2017; odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění podané dne 21. 6. 2017; odůvodnění odvolání podané dne 4. 7.2017, oznámení o zahájení správního řízení ze dne 4. 1.2017, protokol o vyjádření účastnice řízení ze dne 5. 1. 2017, 17. 1. 2017 a 30. 3. 2017, protokoly o výslechu svědků ze dne 24. 1. 2017, 31. 1. 2017 a 13. 2. 2017, informace o vyslání k výkonu práce účastnice řízení společností FB Invest Group s. c. ke společnosti ANGELO & IGI s.r.o., Tusarova 1285/3, Praha 7, v období od 9. 12. 2016 do 31. 5. 2017; smlouva o obchodním zastoupení uzavřená společností Výroba a služby v.o.s. a HABO-výroba a služby s.r.o. ze dne 28. 11. 2013; rámcová smlouva o dílo uzavřená mezi společností České houby a.s. a Výroba a služby v.o.s. ze dne 5. 10. 2014; smlouva o poskytování služeb sjednaná mezi společností Výroba a služby v.o.s. a společností EuroZone CZ s.r.o. dne 1. 1. 2015; dohoda o pracovní činnosti uzavřená účastnicí řízení se společností FB Invest Group s.c. ze dne 7. 12. 2016 na období od 7. 12. 2016 do 31. 5. 2017; sdělení Úřadu práce ČR, Krajské pobočky České Budějovice ze dne 3. 1. 2017; sdělení Městského úřadu Tábor ze dne 3. 1. 2017; smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání uzavřená mezi společností České houby a.s. (pronajímatel) a společností ANGELO & IGI s.r.o. (nájemce) ze dne 29. 12. 2016; rámcová smlouva o dílo uzavřená mezi společností České houby a.s. (objednatel) a společností ANGELO & IGI s.r.o. (zhotovitel) ze dne 29. 12. 2016; smlouva o obchodním zastoupení sjednaná mezi společností ANGELO & IGI s. r. o. a HABO – výroba a služby s. r. o. ze dne 29. 12. 2016; rámcová smlouva o dílo sjednaná mezi společností EuroZone CZ s.r.o. a ANGELO & IGI s.r.o. ze dne 10. 1. 2016; rámcová smlouva o dílo uzavřená mezi společností ANGELO & IGI s.r.o. a FB Invest Group s. c. ze dne 2. 5. 2016; cestovní příkaz s vysláním žalobkyně od 7. 12. 2016 do 6. 3. 2017 ke společnosti ANGELO & IGI s.r.o.; závazné stanovisko Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ev. č. ZS34261 ze dne 14. 3. 2017; spisový materiál vedený pod č. j. KRPC-2057/ČJ-2017-020025 a lustrace v informačních systémech). Krajský soud má za to, že dle obsahu důkazů byl skutkový stav ve věci zjištěn dostatečně. Správní orgány provedly ve věci dostatečné šetření ohledně zjišťování skutkového stavu projednávané věci. Žalobkyně byla vyslechnuta správním orgánem I. stupně, o čemž jsou ve spise založeny protokoly, z nichž jednoznačně vyplývají skutečnosti rozhodné pro nyní posuzovanou věc. Žalobkyni byla poskytnuta možnost Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 11 53 A 5/2018 vyjádřit v řízení své stanovisko, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhovat důkazy. Není zde pochyb, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, náležitě doložen a popsán v odůvodnění rozhodnutí. Soud současně obecným přezkumem neshledal, že by zjištěný skutkový stav byl v rozporu se správním spisem a neměl v něm oporu. Žalobkyně přitom na podporu svého tvrzení netvrdí ani nedokládá ničeho konkrétního a ponechává je v obecné rovině, nijak nespecifikuje, v čem (v jakém konkrétním skutkovém aspektu) spatřuje nedostatky zjištěného skutkového stavu, ani nezpochybňuje žádný z podkladů pro vydání rozhodnutí. V této obecné rovině soud dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů byly opatřeny dostatečné podklady, v nichž měl zjištěný stav věci potřebnou oporu, přičemž žalovaná přihlédla ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Z obsahu spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobkyně, kterou by správní orgány opomenuly zohlednit, žalobkyně pak žádnou takovou konkrétní skutečnost neoznačila. Není přitom na soudu, aby namísto žalobkyně dohledával jednotlivé nezákonnosti.

40. Stejně tak není soudu zřejmé, na základě čeho žalobkyně usuzuje na zneužití správního uvážení žalovanou. Soud obecným přezkumem rozhodnutí takovou vadu neshledal, žalobkyně nepředložila konkrétních argumentů, které by tomuto tvrzení nasvědčovaly.

41. Konkrétním se jeví až tvrzení o nesprávném posouzení důkazů listinami. S touto námitkou se soud neztotožnil. Nelze přitakat žalobkyni v tom, že předložené a ve správním spise založené listiny prokazují okolnosti výkonu pracovní činnosti žalobkyně a splnění podmínky dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

42. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

43. Podle § 178b odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců se zaměstnáním pro účely tohoto zákona rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu. V poznámce pod čarou odkazuje toto ustanovení na zákon o zaměstnanosti.

44. Podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance ani modrá karta podle tohoto zákona nevyžaduje mimo jiné k zaměstnání cizince, „který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie“.

45. Základem sporu je tedy posouzení otázky, zda lze žalobkyni považovat za zaměstnance vyslaného v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie, resp. zda činnost, kterou žalobkyně na území České republiky vykonávala, lze považovat za výkon zaměstnání bez příslušného povolení. Skutkový stav byl shora popsán, v posuzovaném případě není sporné, zda žalobkyně byla zaměstnána, tedy, zda její práce naplňovala definiční znaky závislé práce. Žalobkyně zjevně vykonávala předmětnou činnost ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet, na základě pokynů, Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 12 53 A 5/2018 pod kontrolou a za odměnu. Žalobkyně nicméně uvádí, že práci vykonávala pro svého polského zaměstnavatele, kterým byla na území České republiky vyslána. Podle níže uvedené judikatury polské pracovní vízum samo o sobě žalobkyni neopravňuje k výkonu zaměstnání na území České republiky, žalobkyně však trvá na tom, že povolení k zaměstnání mít nemusela, neboť se v jejím případě uplatní výjimka stanovená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

46. Ustanovení § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti je třeba vykládat jednak v souladu s účelem a systematikou zákona o zaměstnanosti, jednak v souladu s právem Evropské unie, neboť se jedná o implementaci zásady volného pohybu služeb dle čl. 56 an. Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též „SFEU“).

47. Podle čl. 56 SFEU „[p]odle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb“. Podle čl. 57 SFEU „[z]a služby se podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob“. Svobodu volného pohybu služeb lze podle čl. 52 v souvislosti s čl. 62 SFEU omezit z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.

48. Pojem „vyslání v rámci poskytování služeb“ je používán směrnicí č. 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice č. 96/71/ES“). Vysláním pracovníků za účelem poskytování služeb se podle čl. 1 odst. 3 směrnice č. 96/71/ES rozumí, pokud podnik usazený na území jednoho členského státu vyšle pracovníka na území jiného členského státu „na vlastní účet a pod svým vedením na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem pracovníky vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny, činnou v tomto členském státě, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. a)]; nebo pokud podnik vyšle „pracovníka do provozovny nebo podniku náležejícího ke skupině podniků na území členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. b)]; nebo pokud „jako podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky vyšle pracovníka do podniku, který jej využije, se sídlem nebo vykonávajícího činnost na území některého členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na straně jedné a pracovníkem na straně druhé“ [písm. c)]. V bodu 4 odůvodnění směrnice č. 96/71/ES se k působnosti směrnice uvádí, že „poskytování služeb může spočívat buď v provedení prací podnikem na jeho účet a pod jeho vedením, na základě smlouvy uzavřené mezi tímto podnikem a stranou, pro kterou jsou služby určeny, nebo v poskytnutí pracovníků pro jejich využití podnikem v rámci veřejné či soukromé zakázky“. Účelem směrnice č. 96/71/ES je koordinace právních předpisů členských států stanovením seznamu vnitrostátních pravidel, která musí členský stát uplatňovat na podniky usazené v jiném členském státě, které vysílají pracovníky na jeho vlastní území v rámci nadnárodního poskytování služeb, jejím primárním cílem je tak ochrana pracovníků (srov. zejména čl. 3 odst. 1 směrnice č. 96/71/ES a body 13 a 14 jejího odůvodnění).

49. V rozhodnutí ze dne 31. 1. 2018 čj. 2 Azs 289/2017 – 31) dospěl Nejvyššího správního soud „… s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 13 53 A 5/2018 směrnice č. 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle § 98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států tak mohou v rámci volného pohybu služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území České republiky jako pracovní sílu coby odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají příslušníky třetích států do České republiky jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní činnosti“. Výjimku z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu zakotvenou v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti tedy nelze z hlediska systematického ani teleologického vykládat tak, že se vztahuje na veškeré vysílání pracovníků za účelem poskytování služeb.

50. V posuzované věci ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně přijela do Polska a tři týdny pracovala u jiné společnosti. Do protokolu o vyjádření účastníka ze dne 17. 1. 2017 žalobkyně uvedla, že počátkem měsíce prosince 2016 uzavřela v Polsku se společností FB Invest Group S. C. pracovní smlouvu. Totéž se podává z úředního záznamu o pobytové kontrole ze dne 2. ledna 2017, kde je uvedeno, že žalobkyně předložila policii při kontrole na pracovišti mj. kopii dohody o provedení práce ze dne 7. 12. 2016, uzavřenou mezi žalobkyní a spol. FB Invest Group S. C. Součástí správního spisu je pak prohlášení žalobkyně ze dne 8. 12. 2016, sepsané v polském jazyce a přeložené do jazyka českého, jímž stvrdila, že v souvislosti se svým zaměstnáním ve spol. FB Invest Group S. C. na pracovišti „uklízečka, další fyzické práce, hospodářské, pořádkové v souladu s pokyny nadřízeného byla seznámena s pracovním řádem, předpisy BOZP a protipožárními předpisy“. Do protokolu žalobkyně dále uvedla, že do ČR přicestovala 7. 12. 2016, od 9. 12. 2016 pak pracovala u společnosti České houby. Z uvedeného lze usoudit, že žalobkyně přijela do ČR ve stejný den, kdy měla podepsat smlouvu s polským zaměstnavatelem (7. 12. 2016), o dva dny později zahájila sběr hub pro společnost České houby. V Polsku tedy pro svého zaměstnavatele žádnou činnost nevykonávala, vykonávat ji začala právě až na území ČR. Dokumenty předložené v polském (umowa zlecenia ze dne 7. 12. 2016, oświadczenie o zamiarze powierzenia wykonywania pracy ze dne 5. 12. 2016) či českém jazyce mají tedy toliko vzbudit dojem, že žalobkyně byla do ČR legálně vyslána svým zaměstnavatelem pouze dočasně za účelem provedení zakázky jejího zaměstnavatele. Žalobkyně evidentně neprovozuje svou hlavní činnost v členském státě, v němž má její zaměstnavatel sídlo, tj. v Polsku. Závěr žalované o tom, že žalobkyně nevykonávala předmětnou činnost na území ČR legálně, má tedy dostatečnou oporu ve spisovém materiálu, neboť z něj jednoznačně vychází a nikterak mu neodporuje, jak vyplývá ze shora řečeného. Žalobkyně blíže tvrzený rozpor se správním spisem nespecifikovala, soud jej obecným přezkumem neshledal. Připomíná se, že pouhá nespokojenost žalobkyně s výsledkem správního řízení nemůže být akceptovatelným důvodem pro tvrzení o neexistenci opory ve spisovém materiálu.

51. Z předloženého spisového materiálu lze mít za prokázané, že v případě žalobkyně se jednalo o obcházení zákona formálně vytvořenými smluvními dokumenty, kterými mělo Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 14 53 A 5/2018 být předstíráno poskytování služeb podnikatelem usazeným v jiném členském státě EU. Ve skutečnosti se jednalo o poskytnutí pracovní síly, na které je nutno pohlížet jako na agenturní zprostředkování práce. Není účelem unijních předpisů umožnit cizincům uzavírat se zahraničním zaměstnavatelem pracovněprávní vztah jen za účelem vyslání do jiného členského státu, jak tomu bylo prokazatelně u žalobkyně. Takovéto nelegální poskytování pracovní síly narušuje integritu pracovního trhu v ČR. Nelze se tedy v této souvislosti a za daných okolností dovolávat principu volného pohybu pracovních sil. Z uvedených skutečností lze jednoznačně usoudit, že žalobkyně nebyla vyslána zaměstnavatelem ve smyslu § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Žalobkyně vykonávala na území ČR činnost (sběr hub), kterou lze posoudit jako závislou práci, neboť ji vykonávala osobně, ve vztahu podřízenosti, jménem jiného a na jeho účet, na základě pokynů a pod jeho kontrolou. Vízum typu „D“ vydané Polskou republikou přitom žalobkyni opravňovalo pouze k pobytu na území Polska, resp. též na území jiných členských států EU po dobu nejdéle tří měsíců. Povolení k zaměstnání však bylo omezeno výlučně na území státu, který vízum vydal, tj. Polska. Žalobkyně nebyla na jeho základě oprávněna k výkonu zaměstnání na území ČR.

52. Jak již judikoval ve skutkově obdobné věci Nejvyšší správní soud (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 čj. 2 Azs 289/2017 – 31), vyslání žalobkyně do České republiky tak představovalo samotný předmět poskytování služeb, žalobkyně plnila své úkoly pod dohledem a vedením společnosti, u níž v ČR pracovala (sběr hub). Povaha práce spočívala ve sběru hub, cizinci byli na pracovišti proškoleni, instruováni, zaměstnankyní spol. České houby bylo též kontrolováno množství sebraných hub každým z pracovníků (viz protokol o výpovědi svědkyně J.). Není přitom rozhodné, zda se na pracovišti vyskytovala ještě třetí osoba (svědek I.), neboť to nebyla zjevně ona, kdo práci cizinců na pracovišti řídil. V případě žalobkyně se tedy jedná o vyslání do ČR za účelem poskytnutí pracovní síly. Síť smluvních vztahů představuje pouze formální zástěrku faktickému poskytnutí ukrajinských pracovníků polskou společností k manuální práci u české společnosti (k účelovému řetězení smluvních vztahu viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 3. 2006 ve věci C-94/05, Emsland-Stärke). Na uvedeném postoji správního soudu nemůže ničeho změnit ani množství listinných dokumentů dodaných žalobkyní, mapujících propojení různých společností podílejících se na dodání cizinců konečnému zadavateli práce, ani tvrzení, že dohoda mezi společnostmi ANGELO & IGI s. r. o. a FB Invest Group s. c. byla toliko dočasného charakteru. Otázka, zda služba byla poskytována dočasně či nikoli, na principu celé věci, tj. na nelegálnosti vyslání žalobkyně do ČR, ničeho nemění, což jednoznačně plyne ze shora uvedeného. Je totiž lhostejno, kolikrát k nelegálnímu poskytnutí pracovní síly došlo. Podstatné je právě ono nezákonné vysílání cizinců odporující shora citovaným ustanovením. „Zaměstnavatelé z jiných členských států sice mohou v rámci volného pohybu služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území České republiky jako pracovní sílu coby odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají příslušníky třetích států do České republiky jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní činnosti“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 čj. 2 Azs 289/2017 – 31). Právě tak se stalo v případě žalobkyně, která pro svého polského zaměstnavatele nikdy fakticky nepracovala a byla rovnou vyslána na území ČR, aby zde pracovala pro spol. České houby. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 15 53 A 5/2018 53. Soud neshledal, že by žalobkyní odkázané listiny dokládaly, že žalobkyně nepotřebovala pro výkon svého zaměstnání na území ČR povolení k zaměstnání. Žalobkyně nepopírá, že vykonávala činnost, u které byla správním orgánem kontrolována, nicméně svou argumentaci opírá o tvrzení, že je zaměstnankyní společnosti FB Invest Group s. c., pročež považuje výkon této činnosti za legální. S uvedeným se však soud neztotožnil z důvodů, které osvětlil shora.

54. Soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Z formulace námitky není s to usoudit, z jakého důvodu žalobkyně považuje úvahu žalované o tom, že žalobkyně vykonávala činnost na území ČR nelegálně, za nesrozumitelnou. Z napadeného rozhodnutí je přitom zcela jasné, na základě jakých úvah a skutečností žalovaná k takovému závěru dospěla. Není pravdivá ani námitka o absenci úvah. Soud opakovaně konstatuje, že žalovaná své postoje v tomto směru opřela o skutková zjištění, závěry z nich vycházející a vše podložila adekvátní judikaturou. Žalobkyně ani nespecifikuje, kterou konkrétní úvahu považuje za nelogickou či nepodepřenou. Obecná konstatování soud může podrobit pouze obecnému přezkumu, což učinil a žádných pochybení v tomto ohledu neshledal. Žalovaná své úvahy založila na výčtu podkladů správního rozhodnutí, popisu skutkového stavu, aplikaci příslušných ustanovení zákona a výkladu smyslu a účelu těchto ustanovení. Následně byla zákonná ustanovení vztažena na konkrétní případ žalobkyně. Byly jednoznačně a srozumitelně popsány okolnosti vedoucí žalovanou k přesvědčení, že žalobkyně vykonávala bez povolení na území ČR činnost závislou (např. str. 10-11 napadeného rozhodnutí). Správní orgán vysvětlil, proč žalobkyní doložené listiny nemohou prokázat jí tvrzené skutečnosti, když ozřejmil rozdíl mezi legálním vysíláním pracovníků v rámci nadnárodního poskytování služeb (str. 7-8 napadeného rozhodnutí) a agenturním zaměstnáváním (str. 8 -9 napadeného rozhodnutí), což celé vztáhl na případ žalobkyně, aby na str. 10 napadeného rozhodnutí dospěl na základě provedené úvahy k závěru o předstírání poskytování služby formálně vytvořenými listinami. Posuzovaný případ byl řádně podřazen pod jednotlivá ustanovení, bylo zcela přesně řečeno, jakým jednáním žalobkyně tato ustanovení porušila a co pro ni z takového protiprávního jednání vyplývá. Nelze než uzavřít, že závěry vyslovené žalovanou mají oporu ve spisovém materiálu.

55. Soud nepřijal ani námitku nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost. Soud neshledal, že by žalobkyní označená věta, potažmo souvětí, mohly zakládat takovou vadu rozhodnutí. Vytčené věty, byť stylisticky neobratné, jsou zjevnou reakcí na námitku žalobkyně vznesenou v odvolání. Žalovaná zde evidentně podpořila právní názor správního orgánu I. stupně, když uvedla, že tento názor nelze považovat za nezákonný a nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyně nebyla vyslána svým zaměstnavatelem k plnění služeb na území ČR. Žalobkyní vytčená část textu, vytržená z kontextu, je součástí delšího odstavce, z něhož lze snadno pochopit, jakou myšlenku správní orgán vyřčeným sledoval. Není sporu o tom, že správní orgány nemohou docházet k závěrům, které by neměly oporu v právních normách, soud však nezjistil, že by takto některý ze správních orgánů postupoval. Připomíná se, že pokud je dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. správní rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost, přihlíží k této nepřezkoumatelnosti soud z úřední povinnosti. V případě, kdy soud dojde k závěru, že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší jej, aniž se zabývá žalobcovými námitkami. K takovému závěru však nadepsaný soud nedospěl. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 16 53 A 5/2018 56. Soud se neztotožnil s námitkou, že žalovaná neuvedla důvody, pro které označila za nedůvěryhodnou námitku o dočasnosti a příležitostné povaze poskytování služby společností FB Invest group s. c. společnosti ANGELO IGI s. r. o. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná toto osvětlila na str. 9-11 napadeného rozhodnutí. V prvé řadě danou situaci právně kvalifikovala jako přidělení zaměstnance polským zaměstnavatelem ke společnosti ANGELO & IGI s.r.o., která jej následně poskytla společnosti České houby a.s., kde byla žalobkyně kontrolována. Připomněla, že Soudní dvůr EU upřednostnil volný pohyb služeb, pouze za podmínky, že jeho podstatou je skutečně poskytnutí služby, nikoliv snaha integrovat zaměstnance-cizince na vnitrostátním pracovním trhu jiného členského státu. Žalovaná současně předestřela, že česká právní úprava odpovídá požadavkům vyplývajícím z evropského práva, neboť umožňuje volný pohyb služeb, ovšem brání jeho zneužívání k nekontrolovanému přeshraničnímu pronájmu pracovní síly (občanů států, které nejsou členy Evropské unie). Žalovaná dále odkázala na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31), ozřejmila, z jakého důvodu považuje správní orgán jednání žalobkyně za obcházení zákona a vyjádřila svůj předpoklad, že evropské právo jistě neočekává, že by cizinec uzavřel se zahraničním zaměstnavatelem pracovněprávní vztah jen proto, aby byl „vyslán“ do jiného členského státu, kde bude jeho pracovní síla využívána pro potřeby tuzemských subjektů, neboť by tím byly popřeny principy volného pohybu osob a služeb popřeny. Žalovaná také zmínila, že tyto závěry jsou podpořeny výpověďmi svědků, a to zejména v tom smyslu, že spol. České houby přes správní orgány zmapovanou síť společností získávala touto cestou chybějící pracovní síly. Žalovaná zcela jasně a srozumitelně osvětlila, jakým způsobem dospěla závěru o tom, že žalobkyně fakticky vykonávala pracovní činnost pro společnost České houby, resp. že polská společnost nevyslala žalobkyni k plnění služeb dle ustanovení § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb. Soud z uvedených důvodů neshledal žalobkyní namítanou absenci řádného odůvodnění a opory ve spisovém materiálu.

57. Žalobkyně naříká, že žalovaná v napadeném rozhodnutí odkazuje na judikát Nejvyššího správního soudu, aniž by odůvodnila, jak se toto rozhodnutí vztahuje k posuzovanému případu. Tuto námitkou soud posoudil jako nedůvodnou. Žalovaná v prvé řadě uvedla citaci předmětného judikátu (rozhodnutí ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31) výslovně „nad rámec uvedeného“, což znamená, že citace stojí mimo rámec řádného odůvodnění, je jeho pouhým doplněním. Nebylo tedy povinností žalované závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem důkladněji aplikovat na projednávanou věc. Přesto se soud domnívá, že předmětná citace je včleněna do napadeného rozhodnutí ústrojně, její užití je smysluplné a vhodně doplňuje skutečností žalovaným dříve řečené.

58. Stejně tak soud nemůže akceptovat námitku, že závěr žalované o tom, že v případě žalobkyně se jedná o obcházení zákona prostřednictvím formálně vytvořených dokumentů, nemá oporu ve správním spise. Je zcela zjevné z výše řečeného a soud pro pořádek opakuje, že žalovaná neopominula dokumenty doložené žalovanou, které měly prokazovat legálnost jejího pobytu a práce na území ČR, nicméně vyhodnotila je jako účelové, a to z důvodů, které v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vyložila, a to po důkladné úvaze podložené skutkovými zjištěními opřenými o zákonnou úpravu. Skutečnost, že právní názor žalované v této otázce se neshoduje s právním názorem žalobkyně, neznamená, že právní názor žalované nemá oporu ve spisové dokumentaci. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 17 53 A 5/2018 59. Soud nepřijal ani poslední námitku naříkající, že se správní orgány obou stupňů nedostatečně vypořádaly s důkazy a tvrzeními uvedenými žalobkyní ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí a v doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Toto soud obecným přezkumem neshledal a vzhledem k tomu, že námitka je ryze obecného charakteru, nemohl se jí hlouběji zabývat.

60. Žalobkyní v úvodu žaloby tvrzenou nezákonnost, potažmo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů soud obecným přezkumem ani posouzením konkretizovaných žalobních bodů neshledal. Správní orgány rozhodovaly v souladu s platnou právní úpravou, rozhodnutí obou správních orgánů nevykazují vady, pro které by je bylo možno označit za nepřezkoumatelná, nezákonná či nesrozumitelná pro nedostatek důvodů. Je z nich jednoznačně rozpoznatelné, z jakých úvah správní orgány vycházely, odůvodnění je srozumitelné, logicky strukturované, skutkový stav byl náležitě zjištěn, má oporu ve spisech, není zde zřejmý nesoulad s hmotným ani procesním právem. Nebylo zjištěno porušení ustanovení o řízení před správním orgánem.

61. V dané věci soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

62. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které původně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšnou žalovanou, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 18 53 A 5/2018 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 11. července 2018 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.