53 Ad 2/2017
č. j. 53 Ad 2/2017-45
V PLATNOSTIKrajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí nároku na invalidní důchod. Soud uznal, že žalobce se stal plně invalidním od 5. června, což určilo rozhodné období pro zjištění doby pojištění. Při posouzení doby pojištění v posledních deseti a dvaceti letech před vznikem invalidity bylo zjištěno, že žalobce nesplnil podmínku 5 nebo 10 let pojištění. Soud se opřel o § 38 a § 40 zákona o důchodovém pojištění, které stanovují podmínky pro nárok na invalidní důchod.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce K. B., bytem T. kpt. J. 25, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2016 č.j. X, t a k t o :
Výrok
Žaloba se z a m í t á . Žalované se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění
Žalobou doručenou dne 19. 1. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2016 č.j. X, jímž byly zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí žalované o zamítnutí žádosti o invalidní důchod pro nesplnění požadované doby pojištění. V žalobě se namítá, že žalobce brojil proti datu vzniku invalidity od 4. 6. 2006. Nebylo vzato v úvahu dlouhodobé zdravotní pojištění z přelomu let 2001 a 2002. Psychický stav žalobce opakovaně vedl k pokusu o sebevraždu. Je pod stálou medikací, unavený, vrací se mu úzkostné stavy, nefunguje paměť a od uvedeného období žalobce nebyl schopen trvalého pracovního zařazení. Proto dovozuje, že datum vzniku invalidity by měl být posunut do června 2002, kdy byl propuštěn z psychiatrické léčebny. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V předmětné věci jde o dávku podmíněnou nepříznivým zdravotním stavem, kdy rozhodnutí žalované je závislé na odborném lékařském posouzení. Proto zdravotní stav a pracovní schopnost občanů ve věcech sociálního zabezpečení posuzují lékaři. Podle posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 10. 2012 byl žalobce do 31. 12. 2009 plně invalidní, od 1. 1. 2010 jde o invaliditu třetího stupně. Vznik invalidity byl stanoven dnem 5. 6. 2006. Podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Táboře ze dne 3. 3. 2016 je žalobce invalidní ve třetím stupni, den vzniku invalidity trvá. V námitkovém řízení byl vypracován posudek lékařskou posudkovou službou, podle kterého žalobce do 4. 6. 2006 nebyl invalidní, od 5. 6. 2006 do 31. 12. 2009 byl invalidní v prvním stupni, od 1. 1. 2010 do 7. 10. 2012 šlo o invaliditu třetího stupně, od 8. 10. 2012 se jednalo o invaliditu prvního stupně. Odkazuje se na potřebnou dobu pojištění pro nárok na plný invalidní důchod podle § 40 odst. 1 zákona. Z údajů nacházejících se v dávkovém spise vyplývá, že žalobce v rozhodném období deseti roků před vznikem invalidity, to je v době od 5. 6 1996 do 4. 6. 2006 získal 4 roky a 99 dnů pojištění. Žalovaná se zabývala nárokem žalobce na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně od 1. 1. 2010, kdy podle § 40 odst. 2 zákona u pojištěnce staršího 38 let se podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod považuje za splněnou též, byla-li získána v období posledních dvaceti let před vznikem invalidity. Potřebná doba pojištění činí 10 roků. Bylo zjištěno, že žalobce v období dvaceti roků před vznikem invalidity, od 5. 6. 1986 do 4. 6. 2006 získal pouze 7 roků a 303 dnů pojištění. Žalobce splnil pouze první podmínku pro přiznání nároku na invalidní důchod, druhá podmínka, potřebná doba pojištění splněna nebyla. Ze spisu žalované vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Žalobce byl dne 28. 6. 2006 lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení posouzen jako plně invalidní pro onemocnění psychické povahy, přičemž datum vzniku invalidity byl stanoven od 5. 6. 2006. Se shodným výsledkem byl posouzen v roce 2009. Psychiatrická léčebna v Bohnicích vydala dne 20. 12. 2010 potvrzení, podle kterého byl žalobce v tomto ústavu hospitalizován od 30. 10. 2001 do 7. 6. 2002. Tentýž ústav vydal dne 9. 5. 2011 další potvrzení o hospitalizaci žalobce v době od 6. 8. 1976 do 20. 8. 1976, od 15. 11. 1976 do 17. 1. 1977, od 25. 3. 1977 do 29. 3. 1977, od 11. 10. 1978 do 24. 10. 1978, od 9. 8. 1979 do 5. 9. 1979, od 20. 10. 1983 do 31. 10. 1983, od 18. 5.1987 do 21. 5. 1987, od 20. 6. 1989 do 4. 7. 1989, od 18. 5. 2000 do 19. 5. 2000, od 30. 10. 2001 do 7. 6.2002, od 20. 7. 2006 do 20. 7. 2006 a od 6. 11. 2011. Žalobce byl posouzen pro účely řízení o žádosti o invalidní důchod od 8. 10. 2012, kdy lékař Pražské správy sociálního zabezpečení uvedl, že žalobce byl do 31. 12. 2009 plně invalidní, od 1. 10. 2010 se jedná o invaliditu třetího stupně. Jako den vzniku invalidity byl označen den 5. 6. 2006. Další posudek o invaliditě vyhotovil lékař Okresní správy sociálního zabezpečení v Táboře dne 3. 3. 2016, kdy byl žalobce posouzen jako invalidní ve třetím stupni a uvádí se, že den vzniku invalidity trvá. Ve spise jsou založeny evidenční listy o době zaměstnání a výdělku, evidenční listy důchodového pojištění, potvrzení úřadu práce o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, je doložena doba pojištění z pracovního poměru. Tyto údaje korespondují přehledu dob pojištění v osobním listu důchodového pojištění žalobce. O žádosti žalobce o invalidní důchod rozhodla žalovaná dne 7. 7. 2016 tak, že tuto žádost zamítla, pro nesplnění podmínky potřebné doby pojištění. Rozhodnutí se opírá o ustanovení § 40 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění, přičemž bylo zjištěno, že žalobce získal v rozhodném období od 5. 6. 1996 do 4. 6. 2006 čtyři roky a 99 dnů pojištění. K době vedení žalobce v evidenci úřadu práce po 31. 12. 1995 jako uchazeče o zaměstnání se uvádí, že dobu, po kterou nenáleželo hmotné zabezpečení nebo podpora v nezaměstnanosti anebo podpora při rekvalifikaci, lze hodnotit nejvýše v rozsahu tří roků před vznikem nároku na důchod. Žádost žalobce byla posouzena též od 1. 1. 2010 se zřetelem k tomu, že žalobce byl posudkem lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 10. 2012 hodnocen jako invalidní ve třetím stupni. Ve smyslu § 40 odst. 2 zákona bylo zjišťováno, jaký činí rozsah potřebné doby pojištění v rozhodném období dvaceti let od 5. 6. 1996 do 4. 6. 2006. V tomto období žalobce dosáhl sedmi roků a 303 dnů pojištění. Proti tomuto rozhodnutí žalobce uplatnil námitky, ve kterých vyjádřil nesouhlas s tím, že invalidita žalobce vznikla od 4. 6. 2006. Poukázal na dlouhodobou hospitalizaci z roku 2001 až 2002 a psychický stav, kdy se opakovaně pokusil o sebevraždu. V námitkovém řízení byl pořízen posudek o invaliditě, kdy bylo zjištěno, že žalobce do 4. 6. 2006 nebyl plně ani částečně invalidní. Od 5. 6. 2006 do 31. 12. 2009 byl invalidní plně, od 1. 1. 2010 do 7. 10. 2012 se jednalo o invaliditu třetího stupně. Od 8. 10. 2012 byl invalidní, avšak jednalo se o invaliditu prvního stupně, protože pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav poklesla pracovní schopnost žalobce o 45 %. Ke změně stupně invalidity došlo od 8. 10. 1012. V posudku se podává výčet zdravotnické dokumentace, ze které bylo vycházeno, byla stanovena klinická diagnóza, kdy za rozhodující zdravotní postižení způsobující dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav bylo označeno postižení psychické povahy. Po propuštění z hospitalizace v roce 2002 bylo postižení žalobce zhodnoceno jako středně těžké, spadající do obrazu poruchy chování s rozmezím taxace 20 – 30 % poklesu pracovní schopnosti. S ohledem na vývoj onemocnění v roce 2006 postižení spadalo do obrazu těžké depresivní poruchy. Proto se jednalo o plnou invaliditu. Léčbou bylo dosaženo zlepšení stavu bez nutnosti terapie, došlo však k prohloubení závažnosti ve smyslu osobnostním. Po stabilizaci stavu ve smyslu poruch nálad postižení spadá do obrazu pro poruchy osobnosti středně těžké funkční postižení. To odpovídá kapitole V položka 7 písm. b) přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., v novelizovaném znění, kdy rozsah ztráty pracovní schopnosti byl stanoven ve výši 45 % s ohledem na tíži postižení, komorbidity a kvalifikační potenciál žalobce. Proto se jedná o invaliditu prvního stupně. Žalobce je takto posouzen podle kritéria určeného pro stavy s podstatným narušením pracovního a společenského chování, závažné maladaptivní chování a opakované situační dekompenzace. Postižení nelze podřadit poruchám osobnosti s těžkým funkčním postižením, přičemž žalobce je schopen pokračovat v předchozí výdělečné činnosti v rámci invalidity prvního stupně. O uvedený posudek se opírá napadené rozhodnutí, kdy se vychází ze zjištění, že žalobce do 4. 6. 2006 plně ani částečně invalidní nebyl, v době od 5. 6. 2006 do 31. 12. 2009 se jednalo o plnou invaliditu, od 1. 1. 2010 do 7. 10. 2012 o invaliditu třetího stupně, v následujícím období pak byl žalobce invalidní v prvním stupni. Žalobce sice splnil zdravotní podmínku nároku na invalidní důchod, protože byl uznán invalidním od 5. 6. 2006, avšak k tomuto datu nesplnil podmínku získání potřebné doby pojištění v rozhodném období pro vznik nároku na invalidní důchod. Potřebná doba pojištění podle § 40 odst. 1 písm. f) zákona o důchodovém pojištění činila 5 roků a zjišťovala se z posledních deseti roků před vznikem plné invalidity. Tato podmínka potřebné doby pojištění se považuje za splněnou též, byla-li získána v kterémkoli období deseti roků dokončeném po vzniku plné invalidity. Bylo zjištěno, že všechny doby pojištění byly započteny. Z doby evidence na úřadu práce lze započíst nejvýše dobu tří let, po kterou podpora v nezaměstnanosti nebo při rekvalifikaci nenáleží a zjišťuje se zpětně ode dne vzniku nároku na důchod, tedy ode dne vzniku invalidity. Žalobce nesplňuje ani podmínku potřebné doby pojištění ve smyslu § 40 odst. 2 zákona ve znění od 1. 1. 2010, kdy podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod se považuje za splněnou též tehdy, byla-li získána v období posledních dvaceti let před vznikem invalidity. Potřebná doba pojištění přitom činí 10 roků. Se zřetelem k věku žalobce byla zkoumána všechna tři rozhodná období. V prvním období, tedy v době od 5. 6. 1996 do 4. 6. 2006 žalobce získal 4 roky a 90 dnů pojištění. V druhém období, získání deseti roků potřebné doby pojištění z období posledních dvaceti roků před vznikem invalidity, v době od 5. 6. 1986 do 4. 6. 2006 získal 7 roků a 303 dnů pojištění. Ve třetím rozhodném období, získání pěti roků potřebné doby pojištění v kterémkoli období deseti roků dokončeném po vzniku invalidity, v době od 28. 6. 2006 do 27. 1. 2016 žalobce získal pouze 3 roky a 242 dnů pojištění. Podmínky nároku na invalidní důchod podle § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění nebyly splněny. V posudkových spisech jsou založeny odborné lékařské nálezy především psychiatrické a psychologické povahy, je doložen posudek, jímž se určuje, že plná invalidita žalobce vznikla od 5. 6. 2006, kdy postižení žalobce bylo podřazeno kapitole V položka 3 písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky č 284/1995 Sb. v novelizovaném znění a stanoven rozsah ztráty pracovní schopnosti ve výši 70 %. Se stejným výsledkem byl žalobce posouzen v roce 2009 a 2012. Pro účely rozhodování o žádosti žalobce, která se stala předmětem řízení přezkoumávaného soudem, byl vydán prve uvedený posudek ze dne 3. 3. 2016, kdy rozhodující zdravotní postižení nejvýznamnějším dopadem na pracovní schopnost bylo podřazeno kapitole V, položka 7 písm. c) přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb. v novelizovaném znění a rozsah ztráty pracovní schopnosti byl určen ve výši 70 %. Stupeň invalidity byl tak prve uvedeným posudkem pořízeným pro účely námitkového řízení snížen ze třetího na první. Žalobce předložil zprávu Nemocnice Tábor z 18. 11. 2016, podle které je žalobce zapotřebí nahlížet jako osobu neschopnou soustavné výdělečné činnosti. V zájmu prověření žalobního bodu o tom, kdy žalobcova invalidita vznikla, doplnil soud důkazní řízení o posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Posudková komise zaznamenala subjektivní potíže udávané žalobcem, popsala výsledky odborných lékařských vyšetření především psychiatrické a psychologické povahy, k dispozici měla výsledky vyšetření z hospitalizace žalobce v období od 30. 10. 2001 do 7. 6. 2002, ze starší dokumentace vycházela z výpisu z ambulantní psychiatrické dokumentace vedené od roku 1976, v této dokumentaci jsou obsaženy znalecké posudky, nálezy z hospitalizace v psychiatrické léčebně. Na tuto dokumentaci navazuje výpis z ambulantní psychiatrické dokumentace Nemocnice Tábor, posudková komise měla k dispozici sdělení a posudky z roku 2016 a 2017. V posudkové komisi byl žalobce vyšetřen odborným psychiatrem. Na základě těchto podkladů byla stanovena klinická diagnóza, podle které je žalobce stižen poruchou osobnosti, je anomální, nezdrženlivý a explozivní, sociálně maladaptivní, má poruchu sexuální preference, intelektové schopnosti v pásmu lehké mentální subnormy, trpí těžkou nedoslýchavostí, má osteoporózu a uvádí se enukleace levého bulvu po úraze v dětství. V posudkovém závěru se uvádí, že žalobce je posuzován jako pomocný dělník. Intelektové výkony jsou v průběhu doby rozporuplné, intelektový výkon odpovídá lehké mentální subnormě, hodnota je neměnná, pokud nenasedá jiná duševní choroba, nedochází k organickému poškození mozku či nenastupuje demence. Z vyšetření v komisi je zřejmá nastupující lehká demence. Žalobce je v psychiatrické péči od mládí pro poruchu osobnosti, jedná se o osobnost anomální, nezdrženlivou a explozivní, sociálně maladaptivní. Porucha osobnosti je stavem trvalým neměnným, léčbou obtížně ovlivnitelným. Může docházet situačně k podmíněným dekompenzacím, několik prohlubování, pokud nenasedá další duševní choroba. Porucha osobnosti není a nebyla provázena psychotickými příznaky, nebyla nutná dlouhodobá ústavní léčba ani dlouhodobá pracovní neschopnost. Porucha osobnosti splňovala a splňuje posudková kritéria pro poruchu středně těžkou. Od roku 1989 byl žalobce opakovaně hospitalizován pro suicidální pokusy, stavy depresivní byly reaktivní, situačně podmíněné, spojené s nepříznivou sociální situací, v roce 2000 po přijetí záhy oddělení opustil, rovněž tak v roce 2006. Pokud měl dočasnou pracovní neschopnost, byla dnem propuštění nebo v krátké době ukončována. V období od 5. 6. 2016 byl léčen na ambulanci pro těžkou depresivní symptomatiku, ordinaci navštívil naposledy na podzim 2009, nadále nedocházel, neléčil se, ve vyžádané zprávě ze dne 20. 7. 2012 uvedl, že nepotřebuje nic řešit, byl správně orientovaný, normoforický, léky žádné nebere, deprese ze zprávy psychiatra nevyplývá. Psychiatrickou ambulanci v místě bydliště v Táboře navštívil 7. 1. 2015. Léčba i kontroly jsou nepravidelné, stav je kolísavý, dne 27. 3. 2017 se uvádí, že psychický i sexuální stav je stabilizován, zjištěn mentální defekt lehkého stupně, ambulanci navštěvuje pro výraznou poruchu osobnosti, mívá opakované depresivní rozlady, sociální adaptace je hraniční, ochranná ambulantní léčba byla ukončena. O depresivních rozladách se uvádí, že jde o stavy léčbou ovlivnitelné. Sexuologicky léčen pro sexuální deviaci pedofilní povahy, v roce 2013 podstoupil kastraci, možný následný metabolický syndrom je ve zprávě psychiatra z roku 2015 popřen, osteoporóza po kastraci je možná, ale nebyla verifikována, ani neprodělal žádné patologické fraktury a nemá žádné jiné symptomy. Sexuální deviace a její léčba nemají na pracovní schopnost žádný vliv. Pouze v případě, kdy je pro tuto poruchu dlouhodobě ústavně léčen, nejméně jeden rok, je možno po dobu ústavní léčby uznat invaliditu třetího stupně. Soudem nařízenou ústavní léčbu z důvodu sociální deviace absolvoval v období od 30. 10. 2001 do 7. 6. 2002, ve zprávě je uvedeno, že byl léčen psychiatrem pro poruchy chování, reaktivní deprese a problémy s alkoholem, osobnost je nezdrženlivá, explozivní, škodlivé užívání alkoholu v anamnéze, pracovní neschopnost nezmiňována, krom osobnostní problematiky bez další psychopatologie. Uvádí se poúrazová ztráta levého oka, na ztrátu prostorového vidění musí být po létech adaptován. Po zánětech středouší trpí těžkou nedoslýchavostí, ale domluva je dobře možná běžně hlasitou řečí bez sluchadel. Přesto mají smyslová postižení u osoby bez vzdělání vliv na pracovní schopnost. V období od 7. 6. 2002 do 4. 6. 2006 šlo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, kdy základním zdravotním postižením byla porucha osobnosti a poruchy chování středně těžkého stupně. Tento zdravotní stav odpovídal postižení podle kapitoly V položka 5 písm. b) přílohy 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., v novelizovaném znění, kdy jednalo se o poruchu osobnosti a poruchy chování se středně těžkým narušením osobnosti a lehkým snížením výkonnosti, kde je předpoklad 20 – 30 % poklesu pracovní schopnosti. Míru pracovní schopnosti posudková komise určila na horní hranici, tedy ve výši 30 % se zřetelem k rozsahu a tíži postižení. Důvod ke zvýšení této hranice nebyl shledán, protože v té době nešlo o souběh více funkčních postižení v odlišných oblastech, který by zdůvodňoval hodnocení vyšší než horní hranicí. V tomto období žalobce nebyl plně ani částečně invalidní. V období od 5. 6. 2006 do 31. 12. 2009 šlo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, kdy základním zdravotním postižením s nejvýznamnějším dopadem na schopnost soustavné výdělečné činnosti byla těžká depresivní porucha u narušené osobnosti. Ten odpovídal postižením podle kapitoly XV položka 3 písm. c) přílohy 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., dopadající na afektivní poruchy, těžké poruchy s předpokladem rozsahu ztráty pracovní schopnosti 50-70 %. Se zřetelem k souběhu duševních postižení byla zvolena horní hranice ve výši 70 %. Žalobce byl plně invalidní. V období od 1. 1. 2010 do 19. 7. 2012 se u žalobce jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav omezující duševní schopnosti významné pro pracovní schopnost. Rozhodující příčinou byla těžká depresivní porucha u narušené osobnosti odpovídající postižením podle kapitoly V položka 4 písm. d) přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., v novelizovaném znění vztahující se na afektivní poruchy a těžké postižení a rozsah ztráty pracovní schopnosti byl stanoven ve výši 60 %. Vzhledem k souběhu duševních postižení bylo využito navýšení podle § 3 odst. 1 vyhlášky o 10 % na celkovou hodnotu 70 %. Jednalo se o invaliditu třetího stupně. K datu vydání napadeného rozhodnutí byl shledán dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla porucha osobnosti středně těžká. Toto postižení odpovídá postižením podle kapitoly V položka 7 písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., v novelizovaném znění, stavy s podstatným narušením pracovního a společenského fungování, závažné maladaptivní chování, opakované situační dekompenzace, kdy je stanoven rozsah ztráty pracovní schopnosti v rozmezí 30 – 45 %. Vzhledem k tíži příznaků posudková komise zvolila hranici horní. Pro souběh duševních postižení, nastupující demenci spolu se smyslovým postižením zvýšila tuto hodnotu o dalších 10 % na celkových 55 %. Jednalo se o invaliditu druhého stupně. Změnu stupně invalidity posudková komise datovala od 27. 2. 2012, kdy z psychiatrického nálezu, ke kterému měl psychiatr k dispozici i vyšetření psychologické, není depresivní porucha již zřejmá, psychiatrii přestal navštěvovat od podzimu 2009 a dlouhodobě neužívá žádnou medikaci, byl normoforický bez tenze či anxiety, konstatována jen lehká mentální retardace a poruchy chování. K žalobním námitkám uvedla posudková komise podklady, ze kterých při vypořádání žalobcových výhrad vycházela a poukázala na to, že dlouhodobá psychiatrická hospitalizace, kterou žalobce udává v období od 30. 10. 2001 do 7. 6. 2002, představovala soudně nařízenou ochranou léčbu sexuologickou. Ve zprávě se dále uvádí, že žalobce byl léčen psychiatrem pro poruchy chování, reaktivní deprese a problémy s alkoholem, je osobou nezdrženlivou, explozivní se škodlivým užíváním alkoholu v anamnéze pracovní neschopnost není zmiňována a krom osobnostní problematiky není uvedena další psychopatologie. Sexuální deviace je důvodem pro invaliditu třetího stupně jen v případech, kdy ústavní pobyt pro tuto poruchu je dlouhodobý, delší než 1 rok. Ze zprávy jsou zřejmé jen osobnostní změny, deprese reaktivní a situační povahy. Rozhodujícím problémem v té době byla porucha osobnosti podle posudkových kritérií středně těžká, stavy deprese jsou doloženy až od 5. 6. 2006. Před touto hospitalizací proběhly opakované psychiatrické pobyty pro reaktivní deprese se suicideálními tendencemi a pokusy, suspektní účelové suicideální tendence, pracovní schopnost byla ukončována při ukončení hospitalizace, či krátce po něm. Plnou ani částečnou invaliditu nelze údaji v psychiatrické dokumentaci či jiné v době od 7. 6. 2002 zdůvodnit. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souzené věci se jedná o to, zda žalobce splňuje podmínky nároku na invalidní důchod. Tyto požadavky upravuje § 38 zákona o důchodovém pojištění. Podle tohoto předpisu pojištěnec má nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let a stal se mimo jiné invalidním a získal potřebnou dobu pojištění. To znamená, že zákon pro vznik nároku na invalidní důchod předpokládá splnění dvou požadavků, jednak invaliditu žadatele, jednak získání potřebné doby pojištění. Rozsah doby pojištění žalobce nezpochybňuje. Výhrady směřují proti okamžiku, kdy invalidita žalobce vznikla, protože tento okamžik má význam pro stanovení potřebné doby pojištění ve smyslu § 40 zákona. V zájmu ověření data vzniku invalidity, který má význam pro určení rozhodného období pro zjištění, má-li pojištěnec potřebnou dobu pojištění, soud doplnil řízení posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Okamžik určení vzniku invalidity je závislý na lékařském odborném posouzení. Pro přezkumné soudní řízení je k takovému posouzení povolána podle § 4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v novelizovaném znění, posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Tato komise je oprávněna k celkovému posouzení zdravotního stavu občana a jeho pracovní způsobilosti a též k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě a jejím stupni. Posudek komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad obsažených v § 77 odst. 2 s.ř.s. Posudek posudkové komise je úplný a přesvědčivý, jestliže se posudková komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, s žalobcem udávanými zdravotními potížemi, obsahuje-li posudek náležité zdůvodnění posudkového závěru tak, aby ten byl přesvědčivý též pro soud, který nemá odborné medicínské znalosti a ani je mít nemůže. Při přezkoumání údaje o vzniku invalidity žalobce vycházel soud především z uvedeného posudku posudkové komise, která přezkoumala zdravotní stav žalobce v řádném složení za účasti odborného lékaře psychiatra. Posudková komise stanovila úplnou klinickou diagnózu, přičemž vycházela jak ze subjektivních potíží uváděných žalobcem, tak z odborných lékařských nálezů především psychiatrické a psychologické povahy. Tyto podklady opatřila k jednotlivým obdobím, která mají význam pro posouzení toho, bylo-li dosaženo potřebné doby pojištění. Tyto podklady se vztahují na dobu od 7. 6. 2002 do 4. 6. 2006, další období představuje časový úsek od 5. 6. 2002 do 31. 12. 2009, následuje období od 1. 1. 2010 do 19. 7. 2012 a dále jsou tu podklady vztahující se k době vydání napadeného rozhodnutí. Na základě těchto podkladů posudková komise zhodnotila vývoj dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce, uvedla, že žalobce je v psychiatrické péči od mládí pro poruchu osobnosti a ta splňovala a splňuje posudková kritéria pro poruchu středně těžkou. Tento závěr odůvodnila tím, že může u takové choroby docházet k dekompenzacím, avšak nikoli k prohlubování, jestliže se nepřipojí další duševní choroba. V období od roku 1989 se uvádějí sebevražedné pokusy, kdy stavy depresivní byly reaktivní, situačně podmíněné a spojené s nepříznivou sociální situací. V roce 2000 žalobce ústav záhy po přijetí opustil, což učinil též v roce 2006. Žalobce byl léčen ambulantně pro těžkou depresivní symptomatiku, ordinaci navštívil naposled v roce 2009, neléčil se a psychiatrickou ambulanci navštívil až v novém bydlišti v Táboře v roce 2015. Stav označen za stabilizovaný, mentální defekt lehkého stupně, ambulanci navštěvuje pro výraznou poruchu osobnosti. Depresivní rozlady jsou ovlivnitelné léčbou. K sexuologické léčbě se uvádí, že se jednalo o soudem nařízenou ústavní léčbu z důvodů sexuální deviace v období od 30. 10. 2001 do 7. 6. 2002. Vedle osobnostní problematiky nejsou uvedeny další psychopatologie. Dále se posudková komise vypořádala se smyslovými postiženími žalobce, která ovlivňují pracovní schopnost u osoby bez vzdělání. Na základě těchto východisek se posudková komise zabývala tím, ve které době se žalobce stal invalidním. V období od 7. 6. 2002, po propuštění z ústavní léčby, do 4. 6. 2006 byla základním zdravotním postižením způsobujícím dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav porucha osobnosti středně těžké povahy odpovídající postižením podle kapitoly V položka 5 písm. b) přílohy č. 2 tehdy platné vyhl. č. 284/1995 Sb., kdy předpokládal se pro taková postižení pokles pracovní schopnosti v rozmezí 20 – 30 %. V žalobcově případu posudková komise zvolila horní hranici, tedy 30 % a důvod pro aplikaci některého z korekčních faktorů nebyl shledán, protože nešlo o souběh více funkčních postižení v odlišných oblastech. Plná invalidita byla stanovena v období od 5. 6. 2006 do 31. 12. 2009, kdy žalobce trpěl těžkou depresivní poruchou u narušené osobnosti odpovídající kapitole V položka 3 písm. c) přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. a rozsah ztráty pracovní schopnosti byl stanoven ve výši 70 %. Pro změnu právní úpravy invalidity bylo dále hodnoceno období od 1. 1. 2010 do 19. 7. 2012, kdy žalobce byl stižen těžkou depresivní poruchou u narušené osobnosti odpovídající postižením podle kapitoly V položka 4 písm. c) přílohy 2 k vyhl. č. 359/2009 Sb., v novelizovaném znění, rozsah ztráty pracovní schopnosti byl stanoven ve výši 60 % a tato hodnota zvýšena postupem podle § 3 odst. 1 vyhlášky o dalších 20 procentních bodů na celkových 70 %. To se stalo pro souběh duševních postižení. K datu vydání napadeného rozhodnutí byl žalobce stižen poruchou osobnosti středně těžkou odpovídající kapitole V položka 7 písm. b) přílohy 2 k vyhl. č. 359/2009 Sb., v novelizovaném znění a rozsah ztráty pracovní schopnosti ve výši 45 % byl stanoven se zřetelem k důsledkům, jakými se toto postižení projevuje. poukazuje se například na závažné maladaptivní chování, opakované situační dekompenzace. Tato hodnota byla pak shodně jako v předchozím období zvýšena o 10 procentních bodů na celkových 55 %. Tento závěr se opírá o to, že depresivní porucha již zřejmá není, žalobce psychiatrii přestal navštěvovat od podzimu roku 2009 a dlouhodobě neužíval žádnou medikaci a byla konstatována jen lehká mentální retardace a poruchy chování. Požaduje-li žalobce posunout vznik invalidity před den 5. 6. 2006, pak posudková komise vysvětlila, že v tomto období se u žalobce jednalo o poruchu osobnosti a poruchu chování středně těžkého stupně odpovídající kritériím prve uvedeným, kdy toto zdravotní postižení mělo za následek 30 % rozsah ztráty pracovní schopnosti. Souběh s dalším psychickým postižením v této době nebyl shledán. Důvodem pro dlouhodobou psychiatrickou hospitalizaci, které se žalobce dovolává, byla soudem nařízená ochranná léčba sexuologická, kdy vedle osobnostní problematiky není uvedena žádná další psychopatologie. Rozhodujícím problémem v této době byla porucha osobnosti středně těžká, depresivní stavy jsou doloženy až od 5. 6. 2006. Další psychiatrické hospitalizace se uskutečnily pro reaktivní deprese se sebevražednými tendencemi, kdy pracovní neschopnost byla ukončována při propuštění či krátce po něm. Invaliditu žádného stupně v období před 5. 6. 2006 nelze podle posudkových kritérií zdůvodnit. Posudková komise se zabývala dalšími zdravotními postiženími, například postiženími smyslovými, v každém jednotlivém období se zabývala možností aplikovat některý z korekčních faktorů. Jestliže posudková komise stanovila pro jednotlivá období v návaznosti na vývoj onemocnění žalobce klinickou diagnózu opírající se o odborné lékařské nálezy, především psychiatrické povahy, na základě takto stanovené klinické diagnózy v jednotlivých obdobích označila rozhodující zdravotní postižení, to podřadila příslušné položce podle tehdy platného právního předpisu a svůj závěr o tom odůvodnila, zabývala se dalšími zdravotními potížemi žalobce, případně souběhem těchto postižení a učinila úsudek o možnosti aplikace předpisu o korekčních faktorech, pak považuje soud posudek posudkové komise za úplný a přesvědčivý, bylo-li jím určeno, že žalobce od 7. 6. 2002 do 4. 6. 2006 nebyl plně ani částečně invalidní, plně invalidním se stal od 5. 6. 2006 do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 do 19. 7. 2012 se jednalo o invaliditu třetího stupně a k datu vydání napadeného rozhodnutí o invaliditu druhého stupně. Pro vypořádání v žalobě uplatněných výhrad má proto význam, že žalobce se invalidním stal od 5. 6. 2006. Toto datum je pak rozhodné pro vymezení období, ve kterém se zjišťuje potřebná doba pojištění. Jak soud uvedl, nárok na invalidní důchod vzniká tehdy, stane-li se pojištěnec invalidním a získá zákonem předepsanou dobu pojištění. O tom, že žalobce se invalidním stal, nejsou pochyby a rovněž bylo spolehlivě stanoveno datum vzniku plné invalidity od 5. 6. 2006. Pro žalobce, který je starší 28 let činí podle § 40 odst. 1 písm. f) zákona potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod 5 roků. Ta se pak zjišťuje postupem podle § 40 odst. 2 zákona. Se zřetelem k věku žalobce, kterého dosáhl v roce 2006, se potřebná doba pojištění zjišťuje z posledních deseti roků před vznikem invalidity. V tomto období, které je vymezeno dobou od 5. 6. 1996 do 4. 6. 2006, žalobce získal 4 roky a 99 dnů pojištění. Se zřetelem k novelizaci zákona o důchodovém pojištění účinné od 1. 1. 2010 se považuje podmínka doby pojištění za splněnou také tehdy, byla-li získána v období posledních 20 let před vznikem invalidity, přičemž potřebná doba pojištění činí 10 roků. Období 20 let před vznikem invalidity představuje dobu od 5. 6. 1996 do 4. 6. 2006. V této době žalobce získal pojištění v délce 7 roků a 303 dnů. Zákonná doba pojištění v trvání pěti roků nebyla získána ani v kterémkoli období 10 roků dokončeném po vzniku invalidity. V době po vzniku invalidity po datu 5. 6. 2006 do doby rozhodování činí doba pojištění 3 roky a 242 dnů. Z toho vyplývá, že v žádném rozhodném období, se kterým lze podle prve uvedené normy uvažovat, žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění. Právě pro nesplnění zákonem předepsaného požadavku o trvání doby pojištění nelze žalobci nárok na invalidní důchod přiznat. K žalobním výhradám soud poukazuje na to, že hospitalizace z let 2001 až 2002 souvisela se soudem nařízenou ochrannou léčbou, ta netrvala dobu delší než rok, a proto invalidizace v této době nepřichází v úvahu. Ani další hospitalizace podle posudku posudkové komise nebyly důvodem pro invalidizaci, přičemž se poukazuje na to, že pracovní neschopnost byla ukončována při propuštění z ústavu, či krátce po něm. Posudková komise uvedla, že plnou ani částečnou invaliditu nelze na podkladě psychiatrické či jiné dokumentace od 7. 6. 2002 zdůvodnit. Žalobci lze přisvědčit, že jeho zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý a v současné době odpovídá druhému stupni invalidity, avšak jak již bylo uvedeno, zjištění, že žalobce je invalidní, nepostačuje, je nezbytné, aby byl splněn též druhý zákonný požadavek o tom, že je dodržena předepsaná doba pojištění. Tento požadavek však v žalobcově věci splněn pro prve uvedené důvody není. Proto nelze žádosti o invalidní důchod vyhovět, přičemž není rozhodné, o jaký stupeň invalidity se jedná. Požadovaný důchod lze poskytnout pouze při dodržení zákonem stanovených podmínek, mezi která nejsou zahrnuta jiná sociální hlediska. Sociální situaci žalobce lze řešit pouze podle jiných k tomu určených dávek sociální povahy. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí není v rozporu s § 38 písm. a) a § 40 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 2 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované nelze ve věcech důchodového pojištění právo náhradu nákladů řízení přiznat.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 4. září 2017 samosoudkyně: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r. za správnost vyhotovení: Z. S.
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.