53 Az 1/2016

Rubrum

53Az 1/2016 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce P. T. H., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zast. JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 37, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2016, č.j. OAM-1061/ZA-ZA02-HA08-2015, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2016, č.j. OAM-1061/ZA-ZA02-HA08-2015, kterým nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce předně vyslovuje nesouhlas s tvrzením žalovaného, podle kterého nejsou v daném případě splněny podmínky k udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 zákona o azylu. Druhý odstavec tohoto ustanovení definuje vážnou újmu, za kterou se považuje i mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu. Pokračování - 2 - 53Az 1/2016 Žalobce má důvodný strach z mučení a nelidského zacházení ze strany věřitelů, u kterých se v domovském státě zadlužil, aby mohl vycestovat do České republiky. Zákon o azylu nevyžaduje, aby bylo mučení a nelidské či ponižující zacházení uplatňováno ze strany státních orgánů a vzhledem ke skutečnosti, že v domovském státě jsou prostředky užívané vůči dlužníkům nevybíravé, považuje žalobce podmínky pro udělení doplňkové ochrany za splněné. Žalobce uvádí, že na území České republiky žije s družkou a jejím synem. V souvislosti s obavami o osobu žalobce družka potratila dítě, které s žalobcem čekala. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného a neúplného zjištění skutkových okolností dané věci a navrhuje rozhodnutí zrušit. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Námitky uplatněné v žalobě byly žalovaným vyhodnoceny jako neopodstatněné, neprokazující nezákonnost napadeného rozhodnutí. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že jediným důvodem žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu byla legalizace jeho pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny s družkou a jejím synem. Žalovaný konstatuje, že žádost o mezinárodní ochranu formou azylu byla podána až v době, kdy žalobci reálně hrozilo vycestování z území České republiky. Důvody pro udělení azylu jsou jednoznačně vymezeny v ustanovení § 12 a správní orgán nenaznal žádné skutečnosti, které by v daném případě odůvodnily udělení azylu žalobci v souvislosti s jeho rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů. Žalobcem uváděné obavy nelze považovat za pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu. Žalovaný uvádí, že postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, posoudil dostatek aktuálních materiálů o zemi původu a veškeré výpovědi žalobce. Žalovaný se rovněž zabýval důvody pro přiznání azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu a pro přiznání humanitárního azylu podle § 14 téhož zákona a ani v jednom případě neshledal splnění podmínek pro jejich udělení. Žalovaný neuznal ani splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu a se všemi skutečnostmi se řádně vypořádal. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žádostí ze dne 14. 12. 2015 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu této žádosti se podává, že na území ČR žalobce nemá žádného rodinného příslušníka, žalobce v zemi původu není členem žádné politické strany ani jiné organizace, nedisponuje žádnými finančními prostředky, movitým či nemovitým majetkem, ani dokladem totožnosti a v České republice se nachází poprvé. Jako jediný důvod pro udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl sloučení rodiny s přítelkyní. Žalobce nikdy v minulosti o azyl nežádal a nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Žalobce v žádosti uvedl, že se v případě návratu do vlasti obává toho, že nemá možnost splácet svůj dluh vzniknuvší z důvodu jeho vycestování z Vietnamu. Pokračování - 3 - 53Az 1/2016 Z přílohy k žádosti o udělení mezinárodní ochrany – Důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyplývá, že důvodem žalobce pro podání žádosti je přání být sloučen s přítelkyní a společně s ní žít. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany se dále podává, že si žalobce k uskutečnění cesty do České republiky půjčil blíže nespecifikovaný finanční obnos od soukromých osob. Nemá možnost tyto prostředky splácet a obává se použití násilí ze strany těchto osob, neboť se již u jeho matky žijící ve Vietnamu informovali o místě, kde by se žalobce mohl v současnosti zdržovat. Žalobce také uvedl, že se do Vietnamu vrátit nechce, chce být sloučen s družkou, která má syna narozeného na území České republiky a byl by pro něj problém se ve Vietnamu adaptovat. Součástí správního spisu je dále protokol o seznámení se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), které bylo provedeno dne 14. 12. 2015. Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 3. 2016, č.j. OAM-1061/ZA-ZA02-HA08-2015 žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, §13, § 14, §14a a § 14b zákona o azylu. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě žalobce nebyl naplněn žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany či její doplňkové formy. Žalobce nesplňuje podmínky ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by byl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod. Stejně tak žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Žádné takové skutečnosti žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, kdy jediným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je snaha o legalizaci svého pobytu v ČR a sloučení žalobce s jeho družkou. Žalobcem uváděné obavy z jeho návratu do domovského státu nepředstavují azylově relevantní důvody. Žalobce rovněž nesplňuje ani důvody dle ust. § 13 odst. 1 zákona o azylu a nelze mu tak udělit azyl za účelem sloučení rodiny. Konstatovány nebyly v případě žalobce ani humanitární důvody ve smyslu ust. § 14 zákona o azylu, když ani sám žalobce se tohoto typu mezinárodní ochrany nedomáhal. V případě žalobce nebyl zjištěn žádný ekonomický či sociální důvod pro udělení tohoto typu azylu. Žalobce nesplňuje ani důvod pro udělení doplňkové ochrany. K tomuto závěru dospěl žalovaný na základě výpovědí žalobce i informací získaných v průběhu správního řízení. K tomuto žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce možnosti vyjádřit se k těmto podkladům rozhodnutí nevyužil a nenavrhl žádné doplnění podkladů. V průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě jeho návratu do vlasti hrozila vážná újma v podobě uložení či výkonu trestu smrti. A stejně tak nebylo zjištěno nebezpečí mučení či nelidského a ponižujícího zacházení. Z informací získaných v průběhu správního řízení o situaci ve Vietnamu pak bylo zjištěno, že vycestování občanů z Vietnamu je tamějšími státními orgány podporováno s ohledem na absenci sociálního zabezpečení. Státní fiskální a důchodová politika dokonce počítá s příjmy, plynoucími ze zahraničních výdělků svých státních občanů, které tito zasílají svým rodinným příslušníkům do Vietnamu. Negativně tak není vnímána ani snaha těchto občanů získat v zahraničí mezinárodní ochranu, když problémy v případě návratu do vlasti by těmto občanům mohly vzniknout toliko v rovině soukromoprávní, pokud by tito občané nehradili dluhy vzniklé v souvislosti s náklady na cestu do zahraničí. Žalobce navíc není nijak politicky aktivní v kritice současného vietnamského režimu. Pokračování - 4 - 53Az 1/2016 Vycestování žalobce do domovského státu nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR, neboť je v rukou žalobce, jakým způsobem upraví svůj další pobyt na území ČR. Toto bylo žalovaným dovozeno i z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č.j. 4 Az 9/2010, dle kterého může cizí státní příslušník realizovat svůj rodinný život na území České republiky za pomoci standardních institutů, které český právní řád nabízí prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), nikoliv se snažit o jejich obcházení. Na podporu svých tvrzení odkázal žalovaný také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č.j. 5 Azs 37/2003, který uvádí, že „poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny zákonem o pobytu cizinců.“ Žalobce nesplňuje ani důvody doplňkové ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu. Žalovaný v průběhu správního řízení nezjistil, že by některému rodinnému příslušníkovi žalobce byla udělena doplňková ochrana ve smyslu ust. § 14b zákona o azylu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť v jeho případě byly naplněny podmínky ust. § 14a zákona o azylu, a to z důvodné obavy, že by mu v případě návratu do Vietnamu hrozilo nebezpečí vážné újmy podle tohoto ustanovení. Žalobce má strach z mučení a nelidského zacházení ze strany věřitelů, přičemž zákonná definice vážné újmy spočívající právě v mučení a nelidském zacházení s osobou žadatele o mezinárodní ochranu nevyžaduje, aby byl žadatel takto perzekvován ze strany státní moci. Žalobce namítá, že tyto jeho obavy nebyly žalovaným v napadeném rozhodnutí nikterak vypořádány. Jediná žalobní námitka, spočívající v nesouhlasu s tvrzením žalovaného o absenci důvodů k udělení doplňkové ochrany dle § 14a, je formulována velmi obecně. Žalobce neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by mohla jeho obavy z chování věřitelů po jeho návratu doložit. Žalobce odkazuje na rozhodnutí, v němž žalovaný sám uvedl, že prostředky používané proti dlužníkům bývají často nevybíravé. Žalovaný při tvrzení této skutečnosti vycházel z informací o zemi původu a jejich aktualizace, č.j. 98851/2015-LPTP ze dne 26. 5. 2015, jehož přílohou jsou odpovědi na vybrané otázky zpracované zastupitelským úřadem v Hanoji. V této příloze se mimo jiné uvádí, že politický systém Vietnamu symbioticky podporuje své občany v cestách do zahraničí, uskutečněných za účelem přivýdělku, který je jimi následně pravidelně zasílán rodinám ve Vietnamu. Státní politika dokonce s těmito příjmy počítá a nezaujímá negativní postoj ani v případech občanů, kteří se v zahraničí snaží získat mezinárodní ochranu, naopak toleruje užití jakýchkoliv prostředků k naplnění tohoto cíle. Negativní dopad mají tyto zahraniční cesty až v případě návratu, kdy vietnamský občan nedisponuje finančními prostředky ke splacení dluhů vzniklých v souvislosti s cestou do zahraničí, především pak v případě příliš brzkého návratu. Způsoby vymáhání dlužných částek mohou být velmi nevybíravé. Zastupitelský úřad se rovněž setkává s neochotou spolupráce ze strany vietnamských úřadů při realizaci transportů osob zpět do Vietnamu. V závěru této přílohy je uvedeno stručné doporučení, jak postupovat v případě žádosti o mezinárodní ochranu podané osobou, která zjevně nepatří mezi kritiky tamního režimu a nehrozí jí reálný postih ze strany státní moci. Zastupitelský úřad správnímu orgánu doporučil vzít v potaz skutečné důvody, které žadatel o mezinárodní ochranu předestřel. Pokračování - 5 - 53Az 1/2016 Jakýkoliv úspěšný postup, jenž umožní delší setrvání na území Evropské unie, se velmi rychle rozšíří mezi vietnamskou komunitou v ČR a bude aplikován, tedy i zneužíván jinými žadateli. Krajský soud zdůrazňuje, že právní institut udělení azylu je mimořádná ochrana cizince (žadatele o jeho udělení) a neslouží k legalizaci pobytu cizince na území České republiky. Podmínky pobytu cizince na území České republiky a jeho legalizaci upravuje především zákon o pobytu cizinců. Byť je smyslem azylového práva poskytnout ochranu žadateli, nejde však o ochranu univerzální. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem přesně vymezeny, tak aby byla ochrana poskytnuta pouze z těchto zákonných důvodů, kdy je chráněn lidský život a práva a svobody s ním spojené. V případě, že je v průběhu správního řízení shledána žádost o azyl jako nedůvodná, je nutné posoudit, zda je žádost důvodná z hlediska doplňkové ochrany. Hrozbou závažné újmy dle ust. § 14a je správní orgán povinen se zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána nebo vyjde-li v průběhu správního řízení najevo. Dle ust. § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Odstavec druhý tohoto ustanovení pak definuje vážnou újmu, za kterou se považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Základní rozdíl mezi azylem a doplňkovou ochranou ve smyslu § 14a zákona o azylu spočívá v absenci kauzální spojitosti vážné újmy s důvody pronásledování vymezenými v ustanovení § 12 zákona o azylu. Aby byl žadateli udělen azyl, je vyžadována hrozba vážné újmy způsobené v souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod. Příčinná souvislost musí rovněž existovat mezi pronásledováním a jedním z taxativně uvedených důvodů pronásledování. Žadatel o mezinárodní ochranu musí splňovat následující kritéria, aby mu mohla být udělena doplňková ochrana, a to kumulativně. Jedná se o tyto předpoklady: 1) žadatel nesmí splňovat podmínky pro udělení azylu, 2) musí se nacházet mimo zemi svého původu, 3) musí mít důvodné obavy, že mu v zemi původu hrozí reálné nebezpečí, 4) musí mu hrozit vážná újma, 5) ochranu ze strany země původu nelze využít. K pojmu „reálné nebezpečí“ se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č.j. 2 Azs 71/2006-82, když uvedl, že: „Ve vztahu ke hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by pak muselo být splněno, že stěžovateli hrozí "reálné nebezpečí“ takového zacházení. "Reálným nebezpečím“ (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení "skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností Pokračování - 6 - 53Az 1/2016 postihnout i jeho. Z toho plyne, že ve vztahu ke hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být splněn vyšší důkazní standard než ve vztahu k odůvodněnému strachu z pronásledování podle § 12 zákona o azylu (a potažmo ve smyslu čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků). Jinými slovy, test "reálného nebezpečí“ je vůči stěžovateli přísnější než test "přiměřené pravděpodobnosti“. Ani test "reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu "nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech ("vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ [balance of probabilities]). Rozdíl mezi testem "reálného nebezpečí“ a testem "přiměřené pravděpodobnosti“ spočívá v tom, že důkazní standard "reálného nebezpečí“ se blíží důkaznímu standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard "přiměřené pravděpodobnosti“. Krajský soud konstatuje, že v posuzované věci správní orgán splnil povinnost zabývat se existencí potenciální hrozby vážné újmy a reálného nebezpečí. Na straně 5 žalovaného rozhodnutí správní orgán uvádí, že nedospěl k závěru odůvodňujícího hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání žalobce po návratu do země původu. Krajský soud se ztotožňuje s tvrzeními žalovaného, neboť nebylo zjištěno a prokázáno, že v daném případě existují důvodné obavy z návratu do vlasti, resp. z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy ze strany věřitelů, od kterých si žalobce vypůjčil finanční prostředky na cestu do České republiky. Žalobce své obavy nikterak nekonkretizoval, pouze uvedl, že by jej věřitelé mohli zadržet nebo použít násilí. Nemá zkušenost s postupem policejních orgánů v případě, že by se na ně po návratu obrátil. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, vážná újma podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu může být způsobena nejen ze strany státní moci, ale rovněž soukromými subjekty. V této souvislosti konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č.j. 3 Azs 48/2007-57, že byť je materie původců pronásledování formulována kvalifikační směrnicí zcela jasně, způsob její transpozice do zákona o azylu tak jednoznačný není. Soukromé osoby přesto mohou být původci jak pronásledování podle ust. § 12 zákona o azylu, tak vážné újmy dle § 14a téhož zákona, byť zákon o azylu přejal směrnicí formulovanou zásadu pouze ve vztahu k definici pronásledování (srov rozhodnutí NSS ze dne 5. 10. 2006, č.j. 2 Azs 66/2006-52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS, rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008, č.j. 5 Azs 50/2008-62, dostupné na www.nssoud.cz). Podle Nejvyššího správního soudu se tak jedná o legislativní lapsus, který by měl být zhojen eurokonformním výkladem. V posuzované věci se žalobce obává následného jednání věřitelů, kterým nebude schopen po návratu do země původu splácet své dluhy. Není prokázáno, že by stát a politické zřízení v něm uplatňované toleroval nebo jinak podporoval postup věřitelů, kterým konkrétní osoby dluží finanční prostředky a tito věřitelé by vůči nim uplatňovali metody, které jsou jednoznačně v rozporu s ochranou lidských práv, práva na důstojnost a které by zakládaly obavu z mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. V takovém případě jediné, co musel žalobce prokázat, aby mu mohla být udělena doplňková ochrana podle ust. § 14a zákona o azylu, byla nemožnost nebo neochota využití ochrany státu, jehož je občanem. Tedy skutečnost, že stát, ze kterého žalobce pochází a v němž se obává vážné újmy, není schopen nebo ochoten poskytnout žalobci před vážnou újmou adekvátní ochranu. Tuto skutečnost však žalobce žádným způsobem nedoložil, neprokázal ani jakékoliv povědomí o podobných případech, které se eventuálně mohly udát v obdobných situacích. Rovněž tak zdejšímu soudu není znám jediný případ, kdy by po návratu do Vietnamu byla Pokračování - 7 - 53Az 1/2016 navrátivší osoba zadržena soukromými osobami a vystavena mučení nebo jinému nelidskému zacházení. Takové závěry rovněž neplynou ani z materiálů obsažených ve spise, z nichž vycházel žalovaný při svém správním uvážení. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany pouze vyplývá, že žalobce nemá zkušenost s postupem, když by se chtěl obrátit na policii v důsledku vyhrožování ze strany soukromých věřitelů a nemyslí si, že by mu policie pomohla, pakliže nemá peníze vypůjčené od oficiální instituce. Pokud žalobce žádá o legalizaci svého pobytu na území ČR, měl se podrobit režimu zákona o pobytu cizinců, nikoliv tedy legalizovat svůj pobyt prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany, když pro účely legalizace pobytu na území ČR není možné zneužívat specifický institut mezinárodní ochrany. Žalovaný v průběhu správního řízení nedospěl k závěru, že by žalobce mohl pociťovat odůvodněnou obavu ze svého pronásledování z azylově relevantních důvodů. Stejně tak nebyly u žalobce shledány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu, neboť požadavky, které jsou pro její udělení presumovány zákonem, nebyly splněny. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu s právním řádem a mezinárodními závazky ČR. Na základě všech výše uvedených okolností se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného a důvody pro udělení mezinárodní ochrany na základě ust. § 14a zákona o azylu neshledal. K tomuto krajský soud uvádí, že žalobce by mohl využít širokou škálu jiných možností stanovených v zákoně o pobytu cizinců, jejichž prostřednictvím lze pobyt na území České republiky legalizovat. Pro účely legalizace pobytu na území České republiky není možné zneužívat zvláštní institut mezinárodní ochrany formou azylu nebo doplňkové ochrany, které jsou svou povahou instituty mimořádnými, a které lze využívat pouze v případech, kdy jsou bezezbytku a jednoznačně naplněny podmínky stanovené zákonem. Vzhledem k tomu, že žalobci nesvědčí žádný z azylových důvodů a z důvodů pro udělení doplňkové ochrany, zamítl krajský sodu projednávanou žalobu dle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující jeho obvyklou činnost. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž Pokračování - 8 - 53Az 1/2016 směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 25. května 2016 JUDr. Věra B a l e j o v á v. r. Samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka