53 Az 2/2019

Rubrum

č. j. 53 Az 2/2019 - 38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: X, narozen X státní příslušnost X bytem v České republice: X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2019, čj. OAM-115/LE-PA03-ZA20- PD3-2010, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 53 Az 2/2019

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne 18. 9. 2019 u nadepsaného soudu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 15. 8. 2019, čj. OAM-115/LE-PA03-ZA20-PD3-2010 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce podané dne 15. 10. 2018 tak, že doplňková ochrana se dle § 53a odst. 1zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“) neprodlužuje.

2. Žalobce nejprve namítá porušení vybraných níže uvedených ustanovení. Žalobce je toho názoru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nedostatečného právního posouzení.

3. Žalobce namítá rovněž porušení § 3 správního řádu z důvodu, že žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.

4. Žalovaný porušil rovněž § 12 zákona o azylu, neboť žalobci hrozí odůvodněný strach z pronásledování, dále pak § 14a a 14b zákona o azylu, jelikož žalobci hrozí v případě návratu nebezpečí vážné újmy. Žalobce dále namítá porušení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.

5. Žalobce dále namítá porušení § 50 odst. 2 správního řádu, protože si žalovaný neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci.

6. Žalobce také namítá porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále též „Úmluva“, neboť žalobci hrozí po návratu nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu. Žalobce dále vytýká porušení čl. 8 Úmluvy z toho důvodu, že žalobce realizuje v ČR svůj soukromý život.

7. Žalobce následně zrekapituloval skutečnosti uvedené jím při výslechu do protokolu a průběh správního řízení, včetně žalobcova vyjádření k podkladům před vydáním napadeného rozhodnutí (dále jen „vyjádření“). V tomto ohledu se žalobce domnívá, že v Bělorusku nedošlo ke změně takové povahy, aby odůvodňovala neprodloužení doplňkové ochrany, což potvrzují též zprávy shromážděné žalovaným. Vliv proběhnuvších změn na ochranu tamních občanů je minimální. Žalovaný je proto povinen zkoumat, do jaké míry jsou opatření, na která odkazují zprávy, uplatňována v praxi. Žalobce dále poukázal na ve vyjádření odkázanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozhodnutí ze dne 21. 4. 2011, čj. 3 Azs 8/2010-79. Rozsudek Městského soudu v Praze (čj. 4 Azs 68/2017-58 ze dne 11. 9. 2018) pak dokládá, že odepřít lze prodloužení doplňkové ochrany toliko v případě, kdy se prokáže zásadní změna okolností v těch aspektech, které dříve správní orgán považoval za klíčové. Žalobce v původní žádosti o přiznání doplňkové ochrany prezentoval, že je běloruskými orgány považován za spolupracovníka opoziční strany BNF, v důsledku čehož byl při svém návratu do Běloruska v roce 2010 zadržen, vyslýchán KGB a nuceně hospitalizován na psychiatrii. Ze strany žalovaného nebyla věrohodnost tohoto zpochybněna, což konstatoval i krajský soud zrušujícím rozsudkem ze dne 20. 7. 2011, čj. 56 Az 96/2010, s tím, že by se mohlo jednat o azylově relevantní důvod.

8. Podklady (zprávy), které žalovaný shromáždil, se netýkají konkrétního azylového příběhu žalobce. Pokud byla žalobci udělena doplňková ochrana na základě obecné situace v Bělorusku, je žalovaný povinen zkoumat rovněž individuální okolnosti jeho případu uváděné v původní žádosti. Žalobce je přesvědčen, že je i nadále v hledáčku KGB, a to Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 53 Az 2/2019 zejména poté, co byla jeho matka v červnu 2019 předvolána k výslechu a tam dotazována na místo pobytu žalobce. Žalobcova matka podlehla nátlaku a přiznala, že žalobce žije v ČR, kde požádal o mezinárodní ochranu. Z toho důvodu je žalobce přesvědčen, že mu hrozí nebezpečí vážné újmy. Žalobce se rovněž domnívá, že informace z podkladů shromážděných žalovaným jsou vykládány v lepším světle a neodpovídají skutečnosti, jak lze dohledat v článcích zveřejněných na serverech irozhlas či idnes. I v současnosti je Bělorusku uplatňován trest smrti, osoby s jiným politickým názorem jsou pronásledovány, je porušováno právo svobodného shromažďování či projevu apod. Stovky občanů byly za uplatňování svých práv zatčeny či pokutovány, což se dělo jak v březnu 2017, tak i nyní. Z podkladů shromážděných žalovaným nelze dle žalobce usoudit na zlepšení situace v Bělorusku v oblasti lidskoprávní, čemuž nasvědčuje i aktuální zpráva Amnesty International. Většina médií dále funguje pod státní kontrolou, známy jsou četné případy šikany v armádě, špatné jsou rovněž podmínky ve věznicích. Právní úprava sice svévolné uvěznění osob neumožňuje, v praxi k němu ovšem dochází, zejména z politických důvodů, náhradu škody v takových případech nemohlo zajistit ani soudnictví, kterému chybí nezávislost. Dochází rovněž k zásahům do soukromého a rodinného života, jsou pronásledováni rodinní příslušníci čelních představitelů nevládních organizací a opozice.

9. Žalobce dále namítá, že na území ČR žije jak jeho partnerka, tak i jejich nezletilý syn, přičemž oba mají povolen trvalý pobyt. Žalovaný by proto měl zvážit prodloužení doplňkové ochrany podle 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť nuceným vystěhováním by došlo k zásahu do chráněných práv žalobce a jeho rodiny. Navrženou možnost návratu žalobcovy družky a syna zpět do Běloruska považuje žalobce za bezcitný výsměch, potažmo trest.

10. Na základě uvedeného se žalobce při neudělení doplňkové ochrany obává návratu do vlasti pro skutečnosti spojené s jeho odchodem z vlasti roku 2010. Žalovaný pominul posoudit, že státním orgánům Běloruska je známo místo žalobcova pobytu včetně toho, že v ČR požádal o mezinárodní ochranu. Žalobcovy obavy jsou tudíž důvodné, když i žalovaný připouští, že žadatelé o mezinárodním ochranu mohou být předmětem zájmu, pokud běloruské státní orgány o této skutečnosti vědí, jako je tomu v případě žalobce.

11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Konstatoval, že při rozhodování vzal v potaz skutečnosti tvrzené žalobcem a shromáždil k nim adekvátní a aktuální informace o situaci v zemi původu. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který svým rozsahem odpovídá předpokladům nezbytným pro vydání rozhodnutí. Má za to, že přijaté řešení odpovídá konkrétním individuálním okolnostem daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno. V průběhu správního řízení postupoval v souladu s právními normami, jimiž je pro případ správního řízení ve věci rozhodování o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany vázán.

12. Správní soud rozhodl při jednání nařízeném na den 16. 12. 2020, neboť nebyly splněny podmínky ve smyslu § 51 s. ř. s. Při rozhodování vycházel ze skutkového a právní stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

13. Ze správního spisu, který soud vyžádal, byly zjištěny následující rozhodné skutečnosti.

14. Dne 15. 10. 2018 podal žalobce žádost o prodloužení doplňkové ochrany na území ČR, do které uvedl, že chce žít ve svobodné a demokratické zemi a nechce se strachovat o život svůj a svého syna, který se v ČR narodil. Doplňková ochrana ve smyslu § 14a zákona o azylu byla žalobci prvně udělena rozhodnutím ze dne 18. 11. 2013 na dobu 12 měsíců, Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 53 Az 2/2019 k žádostem žalobce byla opakovaně prodlužována, naposledy rozhodnutím správního orgánu ze dne 7. 11 2016, a to s platností do dne 29. 11. 2018. Jak se podává ze správního spisu, u žalobce bylo opakovaně přistupováno k prodlužování mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu z důvodu bezpečnostní situace v Bělorusku po prezidentských volbách, které tam proběhly v měsíci prosinci roku 2010. Tehdy správní orgán usoudil, že v případě návratu žalobce do země původu nelze jednoznačně vyloučit přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.

15. Dne 30. 4. 2019 byl se žalobcem za účasti tlumočnice z ruského jazyka veden pohovor k podané žádosti. Do protokolu žalobce uvedl, že v ČR žije trvale od roku 2010, má zde partnerku a syna narozeného roku 2012 v ČR, k čemuž doložil jeho rodný list. Žalobce vyjádřil obavu z návratu do vlasti, neboť jeho situace se nezměnila. Cítí se ohrožen státními orgány, konkrétně KGB, s níž měl problémy již před svým odjezdem. Žalobcova matka žalobci sdělila, že k nim domů chodí příslušníci KGB v civilním oblečení každý měsíc ptát se po žalobci, žalobcova matka jim odpovídá, že o žalobcově pobytu neví. Žalobce deklaroval obavu z trestního stíhání, potažmo uvěznění za to, že utekl z vlasti, čímž měl spáchat vlastizradu a hrozí mu trest odnětí svobody v délce trvání 5 let. Žalobce nevěděl, na základě jakého ustanovení by tomu tak mělo být. O tom, že žalobce v ČR požíval doplňkové ochrany, se běloruské státní orgány určitě dozvěděly od známých, s nimiž tu žalobce hovořil, a možná i od žalobcova devatenáctiletého syna z prvního manželství, který studuje na škole Ministerstva vnitra v Minsku. Žalobce s ním přerušil kontakty poté, co se dozvěděl, na jaké škole studuje. Informace o situaci v Bělorusku žalobce čerpá z internetových stránek (Charta 79, Evropské Bělorusko), kam píše i své komentáře k různým tématům. Tyto stránky určitě sledují běloruské státní orgány. Jinou aktivitu proti Bělorusku žalobce nevyvíjel. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že v Bělorusku je stále stejná diktatura jako v době, kdy mu byla udělena doplňková ochrana. Byl tam osobně naposledy roku 2010, v ČR podniká v oboru stavebnictví, má tu zázemí a rodinu, tj. partnerku, společného syna a partnerčina syna z prvního manželství. Všichni tři jmenovaní mají v ČR udělen trvalý pobyt. Partnerka byla ve vlasti naposledy roku 2013 vyřídit nějaké dokumenty, celá žalobcova rodina chce žít v ČR, děti se tu narodily a mají tu kamarády. Žalobce dále uvedl, že si hodlá v ČR zařídit trvalý pobyt, již je domluvený s právníkem, ale musel tu pobývat déle než pět let. Žalobce závěrem uvedl, že není ničeho, co by chtěl dodat, nedoložil žádné další dokumenty na podporu svých tvrzení.

16. Žalobce se následně vyjádřil k podkladům pro vydání rozhodnutí podáním doručeným správnímu orgánu dne 23. 7. 2019. Zde zopakoval skutečnosti pro udělení a následné opakované prodloužení doplňkové ochrany. Dále pak uvedl, že v Bělorusku nedošlo k významné změně, což potvrzují zprávy, které pro vydání rozhodnutí shromáždil OAMP. Ten je dle žalobce povinen zkoumat, zda jsou přijatá opatření běloruskou vládou uplatňována v praxi. Žalobce dále připomněl, že v rámci původního řízení o žádosti o udělení doplňkové ochrany upozorňoval na skutečnost, že je běloruskými státními orgány považován za spolupracovníka opoziční strany BNF, v důsledku čehož byl v roce 2010 po svém návratu do Běloruska zadržen a vyslýchán KGB, a také nuceně hospitalizován v psychiatrické léčebně. K podkladům shromážděným správním orgánem před vydáním rozhodnutí žalobce uvedl, že tyto se týkají obecně Běloruska, nevypovídají ale o konkrétní situaci žalobce, kterou je správní orgán rovněž povinen zohlednit. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že je ve vlasti v hledáčku tajné policie, čemuž napovídá skutečnost, že jeho Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 53 Az 2/2019 matka byla v červnu předvolána k výslechu na KGB, kde byla vyslýchána k místu pobytu žalobce. Žalobcova matka přiznala, že žalobce je v ČR, kde požádal o mezinárodní ochranu. Žalobce se proto domnívá, že mu v zemi původu hrozí nebezpečí vážné újmy. Žalobce je toho názoru, že z materiálů shromážděných správním orgánem není zřejmé, že v Bělorusku došlo v oblasti lidských práv k trvalé změně významné povahy. Žalobce zopakoval, že na území ČR žijí jeho partnerka se synem, kteří zde mají trvalý pobyt. Pokud by mu nebyla prodloužena doplňková ochrana ze stejných důvodů, z jakých mu byla udělena, měla by být prodloužena dle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.

17. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti žalobce tak, že dle § 53a odst. 4 zákona o azylu se doplňková ochrana žalobci neprodlužuje. Žalovaný při posouzení žádosti vycházel zejména z výpovědi žalobce a informací shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v zemi původu žalobce, které učinil součástí správního spisu. Napadeným rozhodnutím je konstatováno, že žalovaný od základu nezkoumal důvody pro udělení mezinárodní ochrany, jak tomu bylo při první žádosti žalobce, ale zaměřil se na posouzení toho, zda se zásadním způsobem změnily okolnosti vedoucí k udělení mezinárodní ochrany žalobci, aby dospěl k závěru, že se obecná bezpečnostní situace v Bělorusku tak změnila, že udělení doplňkové ochrany žalobci již není zapotřebí. Žalovaný porovnal informace získané z podkladů o aktuální situaci v Bělorusku se skutečnostmi uvedenými žalobcem a dospěl k závěru, že došlo k takovým změnám situace v zemi původu žalobce ve vztahu k jím prezentovaným potížím, že udělení doplňkové ochrany již není zapotřebí. Dle žalovaného nic nebrání tomu, aby se žalobce vrátil do své vlasti, aniž by byl vystaven nebezpečí vážné újmy. Žalovaný rovněž vyjádřil své přesvědčení, že žalobce využívá institutu doplňkové ochrany pro legalizaci svého pobytu na území ČR.

18. Žaloba není důvodná.

19. Soud nejprve vypořádal žalobcovy námitky odkazující na konkrétní ustanovení právních předpisů, která měl žalovaný porušit. Soud tyto žalobní body vypořádal v rozsahu odpovídajícím žalobcovým kusým odůvodněním.

20. Soud nepřijal žalobcovu námitku vytýkající, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, porušení § 3 správního řádu soud neshledal. Z napadeného rozhodnutí se podává, že žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který svým rozsahem odpovídá předpokladům nezbytným pro vydání rozhodnutí. Žalovaný rozhodoval na základě adekvátního množství podkladových informací, včetně těch týkajících se země původu, s nimiž měl žalobce možnost se seznámit a vyjádřit se k nim, případně navrhnout jejich doplnění. Tyto jsou součástí správního spisu a vystihují aktuální politickou a bezpečnostní situaci v Bělorusku. Jedná se, krom původního spisového materiálu, žádostí žalobce a protokolu o výslechu, rovněž o zprávy publikované mezinárodně uznávanými institucemi zabývajícími se bezpečnostní situací a ochranou lidských práv ve světě (Zpráva MZ USA o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2018 ze dne 13. 3. 2019 či Informace Jamestown Foundation/Euroasia Daily Monitor z 18. 1. 2018), doplněné o Informace OAMP – Bělorusko: bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 6. 2019 vycházející z věrohodných mezinárodních zdrojů včetně žalobcem odkázané Amnesty International (Trest smrti a popravy v roce 2018) či Human Rights Watch (Výroční zpráva 2019 - Bělorusko). V tomto ohledu žalovaný poukázal na pozitivní změny, které od roku 2017 v Bělorusku započaly. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 53 Az 2/2019 Ze shromážděných podkladů je zřejmé, a žalovaný to konstatoval, že situaci v Bělorusku sice stále ještě nelze z lidskoprávního hlediska klást na roveň demokratických států EU, nicméně z doložených a v napadeném rozhodnutí citovaných podkladů lze usoudit, že v zemi dochází k postupným pozitivním změnám odrážejícím se v běžném životě občanů, a to i v oblasti uplatňování lidských práv, jak žalovaný dovodil. Žalovaný krom obecné bezpečnostní a politické situace v Bělorusku rovněž zohlednil a posoudil tvrzení uvedená žalobcem ve vyjádření k podkladům před vydáním napadeného rozhodnutí (viz str. 7-9 napadeného rozhodnutí), tedy okolnosti individuálního žalobcova příběhu. Žalovaný odkázal rovněž na své rozhodnutí čj. OAM-115/LE-PA03-ZA14-R2-2010 (dále též jako prvotní rozhodnutí), kterým byla žalobci dne 26. 11. 2013 udělena doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu, neboť část žalobcem tvrzených důvodů pro udělení mezinárodní ochrany byla již vypořádána tímto rozhodnutím, kdy žalovaný neshledal důvody pro udělení azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu. Žalovaný se rovněž prokazatelně zabýval „osobním příběhem žalobce“, zohlednil skutečnosti jím tvrzené jak při pohovoru, tak v podaném vyjádření (viz 7-9 napadeného rozhodnutí), nicméně neshledal obavy žalobce z návratu do vlasti důvodnými. Nelze tedy usuzovat na porušení § 3 správního řádu pro nezjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, jak žalobce velmi obecně namítal. S ohledem na shora uvedené nelze konstatovat ani porušení § 50 odst. 2 a 3 správního řádu. Z uvedeného je zřejmé, že byl shromážděn dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí, sám žalobce doplnění podkladového materiálu nenavrhl.

21. Soud nepřijal ani námitku, že žalovaný porušil § 12, dále pak § 14a a 14b zákona o azylu. Dle § 12 zákona o azylu se azyl „cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště“. Dle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana „udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště“. Dle odstavce druhého se za vážnou újmu podle azylového zákona „považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky“. Dle § 14b zákona o azylu se „rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení“. Dle odstavce druhého se „rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h), nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let“. Dle odstavce třetího je Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 7 53 Az 2/2019 „předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci“.

22. V případě žalobce lze v prvé řadě zcela vyloučit porušení § 14b zákona o azylu. Ze spisového materiálu se nepodává, že by žalobci mohla být udělena doplňková ochrana podle tohoto ustanovení, neboť žalobce evidentně není rodinným příslušníkem osoby požívající doplňkové ochrany a ani to v průběhu řízení netvrdil.

23. Co se týče namítaného porušení §12 zákona o azylu, ani tuto námitku soud nepřijal. Žalovaný správně poukázal na to, že žalobci byla prvotním rozhodnutím z roku 2013 doplňková ochrana udělena dle § 14a zákona o azylu, s ohledem na tehdejší situaci v Bělorusku po prezidentských volbách v roce 2010, kdy žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce nelze vyloučit přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu uvedeného ustanovení. Doplňková ochrana nebyla udělena dle § 12, § 13 ani § 14 zákona o azylu, což bylo prvotním rozhodnutím o udělení doplňkové ochrany rovněž konstatováno a velmi pečlivě odůvodněno (viz str. 6-9 prvotního rozhodnutí). Prvotním rozhodnutím, kterým byla žalobci dne 6. 11. 2013 udělena doplňková ochrana, bylo řečeno, že skutečnosti prezentované v žalobcem iniciovaném řízení o žádosti o mezinárodní ochranu nepostačují k udělení azylu. Toto rozhodnutí již žalobce nenapadl žalobou u správního soudu, tudíž je adekvátním způsobem nezpochybnil, ačkoli tak učinit mohl, považoval-li by udělení toliko doplňkové ochrany za nezákonné. Žalovaný tedy postupoval správně, když nezkoumal důvody pro udělení mezinárodní ochrany, jak činí standardně při první žádosti o mezinárodní ochranu, ale pouze posuzoval, zda se zásadním způsobem změnily okolnosti, které k udělení mezinárodní ochrany v případě žalobce vedly.

24. V aktuální žádosti o prodloužení doplňkové ochrany žalobce nad rámec již dříve řečeného a žalovaným jako azylový důvod nepřijatého toliko uvedl, že sleduje situaci v Bělorusku a vyjadřuje svůj názor k různým tématům na internetových stránkách CHARTA 97 a Evropské Bělorusko, když poslední komentář tam žalobce vložil asi měsíc před pohovorem k žádosti a týkal se svobody slova blogerů a youtuberů. Soud se ztotožnil se žalovaným v tom ohledu, že z vyjádření žalobce nelze dovodit, proč by tyto komentáře měly být pro státní orgány Běloruska zajímavé, resp. proč by je měly monitorovat. Žalobcovo tvrzení o tom, že tyto stránky jsou v Bělorusku blokovány a tudíž sledovány, k takovému závěru nepostačuje. Žalobce opustil svou vlast roku 2010, nebyl tam členem žádné politické strany, pouze se dle svého tvrzení přátelil se členy BNF. Ani z výpovědi žalobce není zřejmé, že by v Bělorusku vyvíjel jakoukoli významnou politickou činnost, vyvíjení jiné aktivity ve vztahu k Bělorusku žalobce popřel. Žalovaný rovněž správně konstatoval, že z doložených informačních zdrojů je zřejmé, že běloruské státní orgány nemohou mít kapacitu monitorovat všechny své občany žijící mimo území, tudíž svou pozornost zaměřují na představitele odpůrců režimu, mezi něž však žalobce nepatří (srov. Informace MZV ČR čj. 113939-6/2019-LPTP ze dne 6. 6. 2019). Není zde žádných věrohodných indicií, na základě kterých by bylo možno usoudit, že žalobce je v hledáčku běloruských státních orgánů, resp. že by zde existoval azylový důvod ve smyslu § 12 zákona o azylu. Stejný závěr lze učinit o žalobcově tvrzení uvedeném ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ohledně toho, že jeho matka byla pravidelně navštěvována policií kvůli zjištění, kde žalobce pobývá, až to při výslechu na KGB v červnu 2019 prozradila s tím, že žalobce žádal o mezinárodní ochranu. Pokud by byl ze strany běloruských státních Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 8 53 Az 2/2019 orgánů takový zájem na zjištění, kde žalobce pobývá, velmi pravděpodobně by použily jiný způsob, než opakované návštěvy žalobcovy matky. Navíc informaci o tom, že v ČR požádal o mezinárodní ochranu, poskytl žalobce KGB sám již v březnu 2010, není tedy pravdou, že by tak učinila až nyní jeho matka (viz str. 7 prvotního rozhodnutí). Žalobce sám rovněž dne 8. 6. 2010 při pohovoru do protokolu uvedl, že KGB vyslýchala všechny občany po návratu z ciziny kvůli okolnostem jejich pobytu v zahraničí, netýkalo se to tedy exkluzivně žalobce a jeho údajných politických aktivit. Navíc ani v případě, kdy by státní orgány Běloruska zjistily, že žalobce požádal v ČR o mezinárodní ochranu, není taková skutečnost bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť z podkladového materiálu Informace MZV ČR čj. 113939-6/2019-LPTP ze dne 6. 6. 2019 se podává, že v Bělorusku neexistuje rozdíl mezi postavením osob, které žádaly o udělení mezinárodní ochrany, ať už jim byla povolena, resp. prodloužena či nikoli. Stejně tak lze za nepravděpodobné považovat tvrzení žalobce o tom, že informace o žalobci mohla získat tamní policie od žalobcova syna, který v Bělorusku žije. Sám žalobce totiž vypověděl, že se synem z prvního manželství přerušil veškeré kontakty již v roce 2017, jelikož studuje školu Ministerstva vnitra v Minsku. Ze spisového materiálu lze dovodit, že co se týče navrátivších se občanů z ciziny, běloruské orgány nejsou seznámeny s typem jejich pobytu v cizině. Zaměřují se po návratu na ty občany, kteří vyvíjeli významné politické aktivity ještě před opuštěním Běloruska, nikoli plošně na všechny repatriované. Sankce po návratu nejsou praktikovány, účel své cesty občané Běloruska rovněž nikomu sdělovat nemusí. Běloruské státní orgány nemají kapacitu monitorovat všechny potenciální žadatele o mezinárodní ochranu, neúspěšní žadatelé mohou být předmětem zájmu jen v případě, kdy se státní orgány o této proceduře dozví, ale ani tehdy jim nehrozí fyzické nebezpečí. Žalobce není a nebyl významně politicky aktivní, za věrohodné nelze považovat ani tvrzení, že běloruské státní orgány vědí kde a na základě jakého oprávnění žalobce od roku 2010 pobýval. I pokud by tomu tak bylo, nelze dovodit, že by žalobci hrozilo nebezpečí na základě skutečnosti, že pobýval v ČR na základě doplňkové ochrany. Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí, žalovaný se nyní stejně jako v prvotním rozhodnutí zabýval žalobcem uváděnými důvody, resp. obavami. Jejich nepřesvědčivé zdůvodnění ve spojení se zlepšením bezpečnostní situace v zemi nemohly vést žalovaného k jiným než v rozhodnutí vysloveným závěrům. S ohledem na shora uvedené se nelze domnívat, že by žalobce byl azylově relevantně pronásledován ve smyslu § 12 zákona o azylu. Nad rámec řečeného soud připomíná, že ani žalobcem připomínané umístění v psychiatrické léčebně nemuselo být nutně sankčního původu. Dle žalobcových slov nebyla tato léčebna příliš dobře zabezpečena proti útěku. Byl-li by tu ze strany státu zájem na separaci žalobce, umístil by ho do lépe střeženého zařízení. Co se týče žalobcových projevů ke státnímu zřízení, s ohledem na shora uvedené nelze hovořit o ničem větším, než o projevech obecné nespokojenosti, za které by žalobce stěží mohl být sankcionován. Soud má v tomto ohledu důvodnou pochybnost o věrohodnosti žalobce, který mj. při výpovědi na Policii ČR do protokolu tvrdil, že se do ČR vrátil pomocí soukromého letadla a seskoku padákem, což měl být důvod, proč nebyl odbaven na žádném z tuzemských letišť (viz protokol ze dne 3. 5. 2010).

25. Shora řečené platí rovněž ve vztahu k namítanému porušení § 14a. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný podrobně a srozumitelně vysvětlil, jakého důvodu nepřistoupil k prodloužení doplňkové ochrany. Žalovaný neshledal, že by žalobci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu tohoto ustanovení. Žalobci byla prvotním rozhodnutím udělena doplňková ochrana dle § 14a odst. 1 a 2 písm. b), neboť žalovaný Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 9 53 Az 2/2019 dospěl po posouzení informací o zemi původu žalobce k závěru, že v případě návratu do země původu nelze vyloučit přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy. Napadeným rozhodnutím pak bylo řečeno, že pominuly důvody, pro které byla doplňková ochrana udělena, a žalobci nebezpečí újmy ve smyslu § 14a nehrozí. Z napadeného rozhodnutí je rovněž zřejmé, že žalovaný neshledal ani jiný důvod pro prodloužení doplňkové ochrany, a to ani z hlediska respektování soukromého a rodinného života. Žalovaný poukázal na to, že proběhla zásadní změna v okolnostech, které byly klíčové pro vydání napadeného rozhodnutí, svůj postoj rovněž odůvodnil a argumentačně opřel o aktuální informace plynoucí z podkladového materiálu, jak je uvedeno shora. Žalobci byla doplňková ochrana udělena toliko na základě nepříznivé bezpečnostní situace v Bělorusku, která se zhoršila po prezidentských volbách v roce 2010. Nikoli tedy z toho důvodu, že by se potvrdila žalobcova obava z možného uvěznění či umístění na psychiatrii kvůli politickým názorům, což byl primární důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu. Správní orgán tehdy konstatoval, že nelze jednoznačně vyloučit případné vystavení žalobce přímému a bezprostřednímu nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b), nikoli to, že by žalobce byl takové újmě skutečně reálně vystaven. Doplňková ochrana byla tedy žalobci udělena „preventivně“, aby bylo eliminováno byť minimální teoretické riziko, že by k takovému ohrožení žalobce mohlo dojít. Důvody pro udělení azylu dle § 12, 13 a 14 zákona o azylu však shledány nebyly. Žalovaný se i nyní zabýval žalobcem uváděnými obavami. Jejich nepřesvědčivé zdůvodnění ve spojení se zlepšením bezpečnostní situace v zemi nemohly vést žalovaného k jiným než v rozhodnutí vysloveným závěrům.

26. Soud neshledal ani namítané porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu hrozícího nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu, že zde žalobce realizuje svůj soukromý život. Co se týče namítané hrozby nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení, žalobce ve smyslu uvedeného článku nepředestřel ničeho, s čím by se správní orgán již dříve či v napadeném rozhodnutí uspokojivě nevypořádal, a to minimálně ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný rovněž s odkazem na judikaturu odůvodnil, na základě jakých úvah dospěl k přesvědčení, že nebylo zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce.

27. Co se týče nedostatečného právního posouzení věci, vytčeného spolu se shora vypořádaným nedostatečně zjištěným skutkovým stavem pod bodem II. žaloby, ani toto soud neshledal. Žalobce pod uvedeným bodem neupřesnil, v čem konkrétně nedostatečné právní posouzení věci spatřuje, přičemž soud obecným přezkumem takové pochybení neshledal.

28. Krom shora vytčených žalobcem namítaných porušení konkrétních zákonných ustanovení, resp. mezinárodních úmluv, žalobce předestřel souvislým textem níže uvedené námitky, s nimiž se soud vypořádal následujícím způsobem.

29. Žalobce dle svých slov v odůvodnění odkazuje hlavně na skutečnosti známé již z předcházejících řízení, jejichž odůvodnění nebylo dle názoru žalobce plně vypořádáno, zejména s ohledem na dopad do chráněných práv žalobce.

30. Žalobce poté zrekapituloval skutečnosti uvedené jím při výslechu do protokolu a následný průběh správního řízení, zejména pak podrobně vyjevil obsah svého vyjádření k podkladům před vydáním napadeného rozhodnutí (dále jen „vyjádření“), který je nicméně rovněž součástí správního spisu, tudíž je s ním soud obeznámen. V tomto ohledu Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 10 53 Az 2/2019 je proto velmi obtížné posoudit, kde končí hranice rekapitulace správního řízení a co již žalobce považuje za žalobní bod, přičemž z hlediska stylistického se drtivá část žaloby jeví právě jako rekapitulace, a to z důvodu absence adekvátních žalobních bodů. Za relativně určitě formulované žalobní body lze považovat až částečně bod III. a poté bod IV. žaloby. Soud přesto z opatrnosti vypořádal jako žalobní bod vše, co bylo alespoň v minimálním ohledu možné za žalobní bod považovat.

31. Žalobce se domnívá, že v Bělorusku nedošlo ke změně takové povahy, aby odůvodňovala neprodloužení doplňkové ochrany, což podle něj potvrzují i zprávy shromážděné žalovaným. S touto námitkou se soud neztotožnil. Ze spisového materiálu je patrné, a žalovaný to v napadeném rozhodnutí správně vyhodnotil, že situace vzniknuvší v Bělorusku po prezidentských volbách roku 2010 se již stabilizovala, což soud již shora podrobně vypořádal k jiné námitce. Z doložených podkladů žalovaný nemohl dojít k jinému závěru, než že žalobci v případě návratu nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Co se týče žalobcem předestřených tvrzení ohledně skutečností spojených s jeho odchodem z vlasti v roce 2010, s nimi se žalovaný odpovídajícím způsobem vypořádal již v rozhodnutí ze dne 8. 11. 2013, kterým byla žalobci udělena doplňková ochrana, a které žalobce nikterak nezpochybnil, tedy nenapadl žalobou ve správním soudnictví. Již tehdy žalovaný konstatoval, že obavy žalobce jsou nedůvodné, a to i ve vztahu k možným problémům souvisejícím s podáním žádosti o mezinárodní ochranu.

32. Nelze se rovněž ztotožnit s tvrzením žalobce, že vliv v Bělorusku proběhnuvších změn na ochranu tamních občanů je minimální. Z dokumentů shromážděných žalovaným je naopak patrné, a v napadeném rozhodnutí je to konstatováno, že došlo k relativně zásadním změnám, a to jak z hlediska ekonomického vývoje (postupné odstraňování překážek podnikatelské činnosti), mezinárodní spolupráce (pořádání červencové schůze OBSE) či lidských práv (propuštění více než 30 demonstrantů stíhaných na základě vládního výnosu o sociálních parazitech). Bělorusko postupně nastoluje rovnováhu mezi spoluprací s Ruskem a zeměmi Západu, očekává se zrod veřejné politiky. V běloruském veřejném prostoru se objevují drobná avšak významná gesta naznačující sílení tohoto pozitivního trendu (např. dny dobrovolné práce na místě poprav řízených KGB v 50. letech organizované provládní stranou), vše uvedené viz Informace Jamestown Foundation. Zpráva o dodržování lidských práv sice nevyznívá tak optimisticky, i zde je však jasný posun směrem k příznivějšímu vývoji. Příznivě v tomto ohledu působí rovněž shora i žalovaným zmíněná Informace MZV ČR ze dne 6. 6. 2019, zejména s ohledem na potenciální možnost postihu žalobce související se získáním a požíváním doplňkové ochrany. Občané Běloruska při přechodu státní hranice nejsou povinni sdělovat cílovou destinaci, při návratu pak ani referovat o tom, co v cizině dělali. Žalobce věrohodným způsobem neprokázal, že by byl osobou, o kterou se běloruské státní orgány významným způsobem zajímaly před opouštěním vlasti, tudíž zde ani není důvod se domnívat, že by tak činily po žalobcově návratu. Občané mohou v cizině pobývat, jak dlouho chtějí, pro opuštění Běloruska není třeba žádné povolení. Nebylo zaznamenáno ani znevýhodnění na základě v cizině podané žádosti o mezinárodní ochranu, tudíž nelze očekávat, že se tak stane u žalobce. Všechny tyto skutečnosti žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůraznil (viz str. 7). V Bělorusku neexistuje ani rozdíl mezi postavením osob, které o mezinárodní ochranu v zahraničí toliko požádaly a těmi, které ji po nějakou dobu požívaly. Vzhledem k tomu, že žalovaný se vypořádal s tvrzeními žalobce uvedenými v jeho vyjádření a stejně Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 11 53 Az 2/2019 tak při odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednil podkladové materiály, které reflektují praktický dopad postupů státních orgánů do života běžných obyvatel, nespatřil soud v tomto ohledu ničeho nezákonného. Byla tedy prokázána zásadní změna okolností v těch aspektech, které dříve správní orgán považoval za klíčové.

33. Co se týče žalobcem v původní žádosti prezentovaného tvrzení, že je běloruskými orgány považován za spolupracovníka opoziční strany BNF, v důsledku čehož byl při svém návratu do Běloruska v roce 2010 zadržen, vyslýchán KGB a nuceně hospitalizován na psychiatrii, tuto námitku žalovaný uspokojivě vypořádal již v prvotním rozhodnutí, když shledal obavy a tvrzení žalobce v tomto ohledu zcela nedůvodnými (srov. str. 6-8 prvotního rozhodnutí). Ve své podstatě byla zpochybněna též věrohodnost žalobce (viz jeho tvrzení ohledně seskoku padákem na území ČR).

34. Nelze přijmout ani žalobcovo tvrzení o tom, že podklady shromážděné žalovaným se netýkají konkrétního azylového příběhu žalobce. Z napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že žalobcův azylový příběh byl posouzen v konturách obecných a bezpečnostních podmínek v Bělorusku. Právě proto žalovaný usoudil, že konkrétně u žalovaného odpadly důvody pro udělení doplňkové ochrany, a to za situace, kdy udělení azylu bylo po důkladném odůvodnění vyloučeno prvotním rozhodnutím. O uvedeném svědčí mj. skutečnost, že žalovaný na pozadí informací o situaci v Bělorusku zpochybnil nově uvedená tvrzení žalobce o tom, že by mohl být pronásledován za komentáře k tématům na internetových stránkách CHARTA 97 a Evropské Bělorusko či o tom, kterak KGB měla získávat informace o pobytu žalobce od žalobcovy matky či jeho syna. Žalovaný se rovněž vyjádřil k dopadu napadeného rozhodnutí do rodinné situace žalobce. Možnost, že by žalobci hrozilo nebezpečí vážné újmy, byla spolehlivě vyvrácena. Žalobce konstantně opomíjí skutečnost, že některé nedemokratické atributy (např. trest smrti), nelze považovat obecně za azylový důvod, a to zejména za situace, kdy zde nejsou žádné indicie ukazující na to, že by se tyto atributy vztahovaly k individuálnímu příběhu žalobce. V Bělorusku je tak např. uplatňován trest smrti, ovšem sporadicky a za závažné trestné činy (terorismus, vražda s přitěžujícími okolnostmi), tudíž to není v případě žalobce relevantní azylový důvod. Nelze usoudit na to, že by podklady ve správním spise byly vykládány v „lepším světle“, jak tvrdí žalobce, ale spíše na to, že jsou vykládány ve světle žalobcova „azylového příběhu“. U žalobce bylo vyloučeno, že by vzhledem k absenci jakýchkoli politicky významných aktivit mohlo dojít k zásahu do jeho osobní svobody, či že by hrozilo pronásledování jemu či jeho rodinným příslušníkům či jiná vážná újma v azylovém slova smyslu. O tom svědčí rovněž skutečnost, že manželka žalobce v Bělorusku spolu s malým synem v roce 2013 měsíc pobývala, aniž by byla jakkoli perzekuována či jí bylo bráněno v návratu do ČR.

35. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný měl zvážit prodloužení doplňkové ochrany podle 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť na území ČR žije jak žalobcova partnerka, tak i jejich nezletilý syn, přičemž oba mají povolený trvalý pobyt. Nuceným vystěhováním by došlo k zásahu do chráněných práv žalobce a jeho rodiny. Ani tuto námitku soud nepřijal. Je třeba připomenout, že zákon o azylu neslouží primárně pro legalizaci pobytu na území ČR, ale k tomu, aby osobám, které jsou na území státu původu vystaveny pronásledování, či z něj mají odůvodněný strach, byla poskytnuta prostřednictvím institutů azylového zákona ochrana před takovým bezprávním. To ovšem není případ žalobce. Jemu pronásledování či vážná újma ve smyslu zákona o azylu nehrozí, resp. nic takového nebylo prokázáno, přičemž sám přiznal, že potřeboval splnit podmínku pětiletého pobytu na Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 12 53 Az 2/2019 území ČR, aby si mohl vyřídit trvalý pobyt, přičemž za tímto účelem již kontaktoval právníka. Vycestování žalobce do země původu není v rozporu se zákonem o azylu, či mezinárodními závazky, potažmo porušením práva na rodinný život, může-li žalobce realizovat toto právo jiným způsobem, např. úpravou pobytu v České republice podle příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců na území České republiky (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2008, čj. 48 Az 70/2008). K tomu též Nejvyšší správní soud: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje“ (rozhodnutí ze dne 24. 2. 2005, čj. 7 Azs 187/2004).

36. Na základě shora řečeného soud shrnuje, že nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu do země původu hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Žalobce neuvedl ničeho, co by věrohodně svědčilo o opaku. Správní orgán nepochybil při zjišťování skutkového stavu ani při právním posouzení věci. Žalobcem vytčené vady napadeného rozhodnutí soud neshledal.

37. S ohledem na shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. České Budějovice 16. prosince 2019 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 13 53 Az 2/2019 Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.