54 A 13/2018

Rubrum

č. j. 54 A 13/2018 - 20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovu ve věci žalobkyně: X zastoupena Mgr. Tomášem Císařem, advokátem sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2018, č. j. CPR-6314-5/ČJ-2018-930310- V236 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 2 54 A 13/2018 1. Žalobou doručenou dne 12. 10. 2018 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2018 č.j. CPR-6314-5/ČJ-2018-930310-V236 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 19. 12. 2017 č.j. KRPC-166017-37/ČJ-2017- 020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve věci správního vyhoštění a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Žalobkyně naplnila důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, když byla minimálně od 11. 10. 2017 do 6. 11. 2017 zaměstnána ve firmě Domita a.s. v Táboře a vykonávala pracovní činnost bez povolení k zaměstnání, přitom toto povolení je podmínkou výkonu zaměstnání.

2. Napadené rozhodnutí bylo žalovanou odůvodněno tím, že žalobkyně byla zaměstnána bez povolení k zaměstnání, což správní orgán prvého stupně prokázal. Žalobkyně nevykonávala kontrolovanou pracovní činnost pro polského zaměstnavatele, jak tvrdila, nebyla vyslána na území ČR k plnění služeb polského zaměstnavatele. Činnost žalobkyně na území ČR nebyla vykonávána pro polskou firmu, jménem této firmy ani pod jejím vedením a na její odpovědnost. Žalovaná uzavřela, že žalobkyně nebyla oprávněna vykonávat práci v ČR. Nejednalo se tudíž o vyslání žalobkyně na území ČR v rámci poskytování služeb zaměstnavatele usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Žalovaná uzavřela, že žalobkyně nedisponovala pracovním povolením pro pracovní činnost, pro kterou byla kontrolována, ač k tomu byla povinna a naplnila podmínky pro vydání rozhodnutí podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zák. č. 326/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů. K případnému zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobkyně v souvislosti se správním vyhoštěním žalovaná uvedla, že neshledala napadené rozhodnutí nepřiměřeným, neboť si žalobkyně za krátkou dobu pobytu na území ČR nestačila vybudovat žádné vazby. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně a byl podpořen podkladovým materiálem. Současně byl náležitě popsán a odůvodněn v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí.

3. Žalobkyně vytkla napadenému rozhodnutí, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností, tak jak ukládá § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Rovněž nebylo dodrženo ustanovení § 50 odst. 3, které ukládá správnímu orgánu zjistit všechny skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch žalobkyně. Došlo rovněž k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a byly šetřeny oprávněné zájmy žalobkyně. Žalobkyně vyslovila nesouhlas, že na území ČR vykonávala nelegální činnost. Na území ČR byla vyslána polským zaměstnavatelem a měla mít veškeré doklady řádně vyřízené. Zaměstnavatel jí nadále poskytoval mzdu i během jejího výkonu činnosti na území ČR. Výkon činnosti na území ČR byl podle žalobkyně v souladu se zákonem a povolení k zaměstnání nebylo potřeba.

4. Žalobkyně dále namítla, že pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebyly splněny podmínky. Má platné pobytové oprávnění na území Polska, a to jí umožňuje také výkon zaměstnání. Správní orgány proto postupovaly v rozporu s evropskou legislativou. Pokud Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 3 54 A 13/2018 mělo dojít k porušení povinností, nemohlo se jednat o porušení na straně žalobkyně. Ta totiž splnila veškeré požadavky, které byly na její osobu kladeny, získala povolení k pobytu na území Polska, obstarala si zaměstnání a následně byla vyslána na území ČR za účelem plnění pracovního úkolu. To bylo taktéž smluvně podchyceno a smluvně oznámeno českým orgánům. Žalobkyně neměla tušení, že by se mohlo jednat o nezákonnou situaci.

5. Žalobkyně poukázala dále na skutečnost, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené, pokud se jedná o uložené opatření. Forma uloženého opatření a délka samotného vyhoštění, nejsou adekvátní okolnostem případu a odporují základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména zásadě proporcionality a právní jistoty. Žalobkyně považuje správní vyhoštění za nepřiměřený zásah. Správní orgán měl vzít v úvahu i jiné možnosti řešení a měl vážit následky, jež v důsledku uložení správního vyhoštění pro žalobkyni mohou nastat. Žalobkyně má platné pobytové oprávnění na území Polska a za současné situace, kdy je jí uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států EU po dobu 12 měsíců, by o možnost pobytu na území Polska taktéž přišla. V tomto ohledu spatřuje žalobkyně nepřiměřenost rozhodnutí do jejího soukromého života. Správní orgán prvého stupně sice ve svém rozhodnutí uvedl hlediska předestřená v § 174a zákona o pobytu cizinců, avšak s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobkyně se nevypořádal. Rozhodnutí je podle názoru žalobkyně formalistické, neboť nerespektovalo zákonné podmínky a nezohlednilo specifika tohoto konkrétního případu. Pro absenci konkrétního hodnocení zásahu do soukromého života žalobkyně označila obě rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a dále poukázala na to, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Konstatování rodinného zázemí v domovském státě není dostatečným důvodem pro tvrzení, že rozhodnutí není ve vztahu k žalobkyni přiměřené, co do zásahu do soukromého života.

6. Nedostatečnost zjištění skutkového stavu věci spatřuje žalobkyně především v absenci provedení důkazů. Nebyly totiž prověřeny podstatné skutečnosti ve vztahu k jednotlivým zainteresovaným subjektům. Žalobkyně si zakázku na území ČR nesháněla sama, tu dohodl zaměstnavatel s českým zadavatelem. K objasnění vztahů jednotlivých společností mohlo významně přispět vysvětlení podstatných skutečností, o nichž správní orgány pouze spekulovaly v kontextu s řetězením vztahů a obcházením zákona. Žalobkyně vyslovila nesouhlas se závěrem správního orgánu, že vízum vydané v Polsku ve zjednodušeném systému, neumožňuje výkon pracovní činnosti na území ČR. Podle žalobkyně bylo bez významu posouzení, za jakých podmínek může být cizinec přijat na území ČR do zaměstnání, neboť žalobkyně na území ČR vykonávala práci pro svého polského zaměstnavatele.

7. Žalobkyně vytkla rozhodnutí, že nehodnotilo její pobyt na území Polska zvláště ve vztahu k nepřiměřenosti rozhodnutí, neboť vyhoštění z celého území EU bude mít pro ni nepříznivé důsledky včetně důsledků na pobytové oprávnění žalobkyně na území Polska. Rovněž žalobkyně poukázala na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce možnosti vycestování žalobkyně z území ČR. Správní orgány nikterak nehodnotily hrozbu nebezpečí vážné újmy v domovském státě, na jehož území probíhá ozbrojený konflikt. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek NSS č.j. 5 Azs 28/2008-61. Rovněž vznesla výhradu proti délce stanoveného vyhoštění, která nebyla přezkoumatelně odůvodněna. Navrhla zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 4 54 A 13/2018 II. Stručné shrnutí vyjádření žalované 8. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a konstatovala, že na závěrech v něm vyslovených trvá. Stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností a délka uloženého opatření odpovídá jednání, kterého se žalobkyně dopustila.

III. Obsah správních spisů

9. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

10. Dne 6. 11. 2017 provedla hlídka odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor, pobytovou kontrolu v pekárnách firmy Domita a.s. v Táboře, kde byla v době kontroly kontrolována žalobkyně, která byla v době kontroly oblečena v pracovním oděvu a ve výrobní hale myla topné těleso (radiátory), při kontrole předložila platný cestovní doklad Ukrajiny s vylepeným národním vízem s územní platností pro Polskou republiku s dobou platnosti od 10. 8. 2017 do 18. 7. 2018.

11. Žalobkyně do protokolu, uvedla, že z Ukrajiny odcestovala dne 17. 9. 2017 do Polska, kde si sama sehnala práci, jako dělnice v zemědělství, kde pracovala po dobu 1 měsíce. V Polsku jí skončila práce a poté jí cizí muž dal dokumenty a sdělil, aby odcestovala pracovat do České republiky. Začátkem října odcestovala z Polska do města Tábora, kde začala pracovat v pekárnách Domita a.s. v Táboře. Uvedla, že na území ČR nemá vydané povolení k zaměstnání ani živnostenské oprávnění. K věci se vyjádřila M.V., technoložka provozu, která uvedla, že účastnice řízení nastoupila do zaměstnání v 15 hodin, byla jí zadána práce mytí radiátorů ve výrobní hale. Na základě výsledku této kontroly vzniklo důvodné podezření, že žalobkyně není držitelkou platného pracovního povolení či jiného povolení, které by ji opravňovalo k výkonu zaměstnání na území ČR, a proto byla dne 6. 11. 2017 zajištěna a eskortována k dalšímu opatření. Správní orgán dne 6. 11. 2017 zahájil řízení ve věci správního vyhoštění žalobkyně z území členských států Evropské unie s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie.

12. Dne 6. 11. 2017 si vyžádal správní orgán stanovisko od Úřadu práce, Krajská pobočka v Českých Budějovicích, pracoviště Tábor, zda účastnice disponuje platným povolením k zaměstnání od místní příslušné pobočky úřadu práce či zda je nahlášena jako cizinec, u kterého se pracovní povolení nevyžaduje. Dle sdělení úřadu práce ze dne 7. 11. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyni nebylo vydáno povolení k zaměstnání a žalobkyně byla dne 11. 10. 2017 nahlášena zaměstnavatelem VIKYS CZ s.r.o. kartou - informace jako cizinec pracující podle § 98 písm. k) zák. č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů s vysláním k plnění úkolů s místem výkonu práce v Táboře od 11. 10. 2017 - zahraniční zaměstnavatel firma POLFIZ SP Z.O.O., Polsko. Dne 6. 11. 2017 bylo hlášeno ukončení k 12. 10. 2017. Žalobkyně byla nahlášena zaměstnavatelem NEREST M s.r.o. kartou informace jako cizinec pracující podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a vyslána k plnění úkolů s místem výkonu práce v obci Tábor od 11. 10. 2017 - zahraniční zaměstnavatel firma POLFIZ SP Z.O.O., Polsko. Dle potvrzení Městského úřadu Tábor, Odboru živnostenských a správních činností ze dne 7. 11. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně nemá vydané platné živnostenské oprávnění. Téhož dne obdržel správní orgán od firmy Domita a.s., táborské pekárny docházku na pracoviště žalobkyně, která byla vedena od 11. 10. 2017 do 6. 11. 2017.

13. Dne 7. 11. 2017 byl sepsán protokol o výslechu svědka J. K. (mistrová), pekárny Domita a.s. v Táboře, za přítomnosti žalobkyně. Svědkyně uvedla, že firma měla nedostatek Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 5 54 A 13/2018 kmenových pracovníků, a proto koncem září 2017 oslovila ředitele firmy, aby zajistil pracovní sílu, přičemž požadavek zněl na 10 osob. V průběhu měsíce října postupně přicházeli na pracovní pozice cizinci – ukrajinci, mezi nimiž byla i žalobkyně, kterou dne 11. 10. 2017 přivedl ředitel firmy. Žalobkyně vykonávala pomocné práce jako svážení beden, lepení etiket a úklid na pracovišti. Vykonávala činnost, která byla potřebná.

14. Žalobkyně do protokolu ze dne 7. 11. 2017 uvedla, že si na Ukrajině v Užhorodě vyřídila vízum do Polské republiky, kde chtěla pracovat. Ověřila si, o jakou práci jde a za kolik peněz prostřednictvím telefonního čísla, které bylo uvedeno ve vyvěšeném poutači ve vesnici, kde bydlela. V Polsku začala pracovat na poli, sbírala zelí. Když práce skončila, byla dotázána, zda nechce pracovat v ČR. Dostala do ruky dokumenty a dne 10. 10. 2017 odcestovala do ČR pracovat. Bylo jí sděleno, že bude pracovat v pekárnách v Táboře. Žádnou smlouvu nepodepisovala. Do Tábora přijela dne 10. 10. 2017 a do práce nastoupila 11. 10. 2017. Na cestu obdržela finanční zálohu. V Polsku žádnou smlouvu nepodepsala. V pekárnách jí byla každý den zadávána práce mistrovou. Dne 23. 11. 2017 byl sepsán protokol o výslechu svědka ředitele pekáren Domita, který uvedl, že z důvodu nedostatku zaměstnanců, oslovila firma firmu NEREST, se kterou uzavřela dohodu o dočasném přidělení zaměstnanců sepsanou dne 1. 10. 2017.

15. Dne 7. 11. 2017 obdržel správní orgán od Úřadu práce, Krajská pobočka v Českých Budějovicích, kontaktní pracoviště Tábor, písemnosti, které byly zaslány NEREST-M s.r.o. Čelákovice, a to jmenný seznam osob, mezi nimiž byla uvedena žalobkyně, která byla vyslána k plnění úkolů do společnosti Domita a.s. v Táboře od 11. 10. 2017, příkazní smlouvu a smlouvu o poskytování služeb sepsanou mezi POLFIZ s.p. Z.O.O. se sídlem Wita 50-148, Wroclaw, Polsko a NEREST-M s.r.o. se sídlem Čelákovice sepsanou dne 11. 9. 2017 v Praze. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobkyně do země původu si správní orgán prvého stupně vyžádal závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců od Ministerstva vnitra. Ze závazného stanoviska vydaného dne 24. 11. 2017 pod Ev. č. ZS 38682 vyplynulo, že se na žalobkyni nevztahují důvody znemožňující vycestování. Dne 1. 12. 2017 správní orgán zaslal žalobkyni vyrozumění, že si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí včetně závazného stanoviska k otázce existence důvodů znemožňující její vycestování a žalobkyni byla poskytnuta lhůta 10 dnů k navržení důkazů či učinění jiných návrhů, sdělení stanoviska a vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Dále jí byla poskytnuta součinnost pro seznámení se s celkovým spisovým materiálem. Tohoto práva žalobkyně ve stanovené lhůtě nevyužila.

16. Správní orgán prvého stupně vydal dne 19. 12. 2017 prvostupňové rozhodnutí, kterým žalobkyni uložil ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a dobu, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie stanovil na 1 rok. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvého stupně uvedl, že zvážil závažnost protiprávního jednání žalobkyně a dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že pracovala na území ČR ode dne 11. 10. 2017 od 16 hodin do doby kontroly provedené hlídkou Policie ČR dne 6. 11. 2017 v 16.00 hodin bez povolení k zaměstnání, kdy v době kontroly žalobkyně myla radiátory ve výrobní hale firmy Domita a.s. v Táboře. Tuto skutečnost žalobkyně sama potvrdila. Žalobkyně neprokázala, že byla na území ČR vyslána k plnění zakázek svým polským zaměstnavatelem. Sama sdělila, že není a nebyla zaměstnancem společnosti a žádná agentura ji na práci do ČR nevyslala. Předmětnou činnost jí zprostředkoval muž hovořící polsky, kterého blíže neznala. Správní Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 6 54 A 13/2018 orgán proto uzavřel, že žalobkyně za území ČR vykonávala pracovní činnost bez povolení k zaměstnání, ač k tomu nebyla oprávněna. Správní orgán posuzoval i důsledek rozhodnutí, zejména k přiměřenosti jeho zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Ta v průběhu řízení neuvedla žádný důvod, pro který by se nemohla vrátit na Ukrajinu. Při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí vzal v úvahu správní orgán ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, a to jak délku pobytu na území, věk, zdravotní stav, soukromé, rodinné a ekonomické poměry na území ČR i společenskou a kulturní integraci v ČR a intenzitu vazeb v zemi původu. Nebyly zjištěny takové důvody, pro které by bylo možné považovat vydání rozhodnutí o správním vyhoštění za zásah do soukromého a rodinného života ve smyslu ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

17. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím dne 2. 10. 2018 č.j. CPR-6314-5/ČJ-2018- 930310-V236 tak, že odvolání bylo podle §90 odst. 5 správního řádu zamítnuto a původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve svém odvolání napadla obsah závazného stanoviska vydaného pod MV č. ZS 38682 dne 24. 11. 2017 odvolací orgán vyžádal od Ministerstva vnitra jeho potvrzení nebo změnu ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu. Dne 30. 4. 2018 vydalo Ministerstvo vnitra ČR pod č.j. MV-41621-2/OAM-2018 závazné stanovisko, kterým potvrdilo původní závazné stanovisko Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR Ev. č. ZS 38682 ze dne 24. 11. 2017 s konstatováním, že vycestování žalobkyně je možné. Žalobkyni bylo zasláno vyrozumění o tom, že bylo vydáno závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, které je novým podkladem pro rozhodnutí. Byla jí poskytnuta sedmidenní lhůta k vyjádření k novému podkladu pro rozhodnutí. Žalobkyně se k novému závaznému stanovisku nevyjádřila. Žalovaná proto vydala napadené rozhodnutí dne 2. 10. 2018.

IV. Právní názor soudu

18. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále s.ř.s.).

19. Žaloba není důvodná.

20. Podle § 119 odst. 1 písm. b) body 3 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizinci, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu a nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.

21. Žalobkyně v prvé řadě namítala, že správní orgány nezjistily náležitě skutkový stav věci. Tuto námitku soud nehodnotí jako důvodnou. Žalovaná v napadeném rozhodnutí srozumitelně uvedla výčet podkladů, z nichž v konkrétní záležitosti vycházela. Tyto písemnosti tvoří součást spisu, který byl výše popsán. Krajský soud dospěl k závěru, že dle obsahu těchto písemností, které jsou podrobně popsány v napadených rozhodnutích, byl skutkový stav věci zjištěn dostatečně. Žalobkyně byla správním orgánem prvého stupně vyslechnuta, o čemž svědčí protokol, který je založen ve správním spise a z něj vyplývají skutečnosti rozhodné pro nyní posuzovanou věc. Žalobkyni byla poskytnuta možnost Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 7 54 A 13/2018 v řízení vyjádřit své stanovisko, a to jak ke všem podkladům, které správní orgány shromáždily, tak i k závaznému stanovisku, které bylo doplněno ohledně možnosti vycestování žalobkyně. Bylo jí umožněno navrhovat důkazy, čehož žalobkyně nevyužila. Proto lze uzavřít, že skutkový stav byl zjištěn spolehlivě a náležitě doložen i popsán v odůvodnění rozhodnutí. Tvrzení, která žalobkyně v odvolání uváděla, stejně jako v podané žalobě, se obsahově neshodovaly se skutečnostmi, které žalobkyně uváděla ve své výpovědi před správním orgánem. Nijak nedoložila existenci pracovní smlouvy s polským zaměstnavatelem, naopak uvedla, že v Polsku nikdy nepracovala, není zaměstnancem žádné polské společnosti, ani nebyla vyslána na práci agenturou. Žádnou pracovní smlouvou nedisponuje. Práci v pekárně jí zprostředkoval muž hovořící polsky, kterého blíže neznala. Žalobkyně během správního řízení nepředložila žádné listiny, které by prokazovaly legálnost její výdělečné činnosti, nemá živnostenské oprávnění ani není osobou samostatně výdělečně činnou. Listiny založené ve spise pouze navozují dojem legálnosti výdělečné činnosti žalobkyně (dohoda o dočasném přidělení zaměstnance, příkazní smlouva, smlouva o poskytování služeb) tuto však neprokazují. Námitka žalobkyně, že má platné pobytové oprávnění na území Polska, respektive, že je zaměstnankyní polské společnosti, která byla najata k provedení díla na území ČR, není z toho důvodu opodstatněná.

22. Důvodná nebyla ani námitka žalobkyně, že byly opomenuty skutečnosti svědčící v její prospěch. Správní orgán je povinen ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost a je povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Soud v rámci přezkumu rozhodnutí neshledal, že by správní orgán tuto zákonnou povinnost pominul. Dokazování provedené správním orgánem bylo dostatečné, odpovídalo charakteru tvrzení, které uvedla žalobkyně. Nelze přehlédnout, že bylo na žalobkyni, aby přesvědčivě tvrdila a osvědčila skutečnosti svědčící v její prospěch, pokud takové existovaly. Okolnost, že tak neučinila ani v podaném odvolání, nelze tudíž klást k tíži správního orgánu. Soud proto neshledal důvodnou námitku, že došlo k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

23. Žalobkyně dále specifikovala, v čem spatřuje nedostatečně zjištěný skutkový stav, a to v absenci provedeného dokazování ohledně vztahu mezi zainteresovanými subjekty. Toto tvrzení soud hodnotí jako neopodstatněné. Žalobkyně neprokázala, že byla vyslána polským zaměstnavatelem na základě jakékoli smlouvy, smlouvy o dílo či dohody o provedení práce, nebo jiné formy dvoustranné dohody. Správní orgány vedly dokazování v potřebném rozsahu a na základě těchto důkazů byly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení povahy činnosti vykonávané žalobkyní na území ČR. Soud proto uzavřel, že ze strany správních orgánů nedošlo k žádnému namítanému pochybení, podklady byly opatřeny v dostatečné míře a skutkový stav byl zjištěn bez jakýchkoli pochybností. Listinné důkazy, které jsou založeny ve spise, představují dostatečnou oporu pro skutková tvrzení správních orgánů. Rovněž ze spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobkyně, která by měla být správními orgány opomenuta.

24. Žalobkyně zpochybnila závěr správních orgánů o nelegální činnosti. Soud má za to, že ani v tomto směru nedošlo ze strany správních orgánů k pochybení. Činnost vykonávaná žalobkyní v pekárně svým charakterem naplňovala znaky závislé práce. Žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že pracovala v konkrétně stanovené pracovní době. Rovněž práce vykonávala ve vztahu podřízenosti a jménem jiného subjektu a na jeho účet na základě Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 8 54 A 13/2018 pokynu a pod kontrolou a za odměnu (srovnej rozsudek NSS ze dne 13. 2. 2014 č.j. 6 Ads 46/2013-35). Žádná agentura ji nevyslala pracovat a žádnou agenturu ani nezná. Cestovní příkaz k vyslání k výkonu práce na území ČR žalobkyně neměla. Dále je nutné vzít v úvahu, že smlouva o provedení práce mezi firmou POLFIZ a účastnicí řízení nebyla předložena, ale byl předložen dodatek ze dne 12. 10. 2017 ke smlouvě o provedení práce ze dne 25. 9. 2017 mezi firmou POLFIZ a žalobkyní o vyslání na služební cestu do ČR na pracoviště firmy VIKYS ode dne 12. 10. 2017, nikoliv na pracoviště firmy NEREST nebo Domita. Dále byla předložena dohoda o dočasném přidělení zaměstnanců ze dne 1. 10. 2017 mezi zaměstnavatelem firmou POLFIZ – zastoupená firmou NEREST a uživatelem firmou Domita. Žalobkyně již od 10. 10. 2017 pobývala na území ČR a ode dne 11. 10. 2017 pracovala na pracovišti firmy Domita. Nelze proto hovořit o poskytování služby zaměstnavatelem usazeným v některém členském státě Evropské unie, tedy polskou firmou POLFIZ. Poskytování služeb musí být nahodilé a ojedinělé, což v daném případě naplněno nebylo, neboť žalobkyně žádnou smlouvu nepodepsala, nebyla zaměstnancem žádné polské firmy a žádná firma ji k práci nevyslala. Žalobkyně proto neměla možnost se do Polska vrátit. Z uvedeného lze dovodit, že žalobkyně vykonávala závislou práci, ke které potřebovala povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu, kartu vnitropodnikově převedeného zaměstnance, nebo modrou kartu, čemuž nedostála. Na pracovišti Domita žalobkyně vykonávala práci bez povolení k zaměstnání, ačkoli je takové povolení podmínkou výkonu zaměstnání a svým jednáním naplnila dispozici stanovenou v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a naplnila tudíž skutkovou podstatu pro uložení správního vyhoštění.

25. Soud proto uzavřel, že je správný závěr správních orgánů, že žalobkyně vykonávala zaměstnání bez povolení k zaměstnání na pracovišti Domita a nejednalo se o vyslání na území ČR v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie. V případě žalobkyně nebyla splněna podmínka podle ustanovení § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť se nejednalo o pronájem žalobkyně k výkonu práce na území ČR.

26. Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území ČR je podle § 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo povolení k zaměstnání. Povolení k zaměstnání je vyžadováno i v případě, kdy je cizinec svým zaměstnavatelem (zahraniční subjekt) vyslán k výkonu práce na území ČR na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou k plnění úkolů z této smlouvy plynoucích. V souladu s principem volného pohybu služeb je výjimka z výše uvedeného ustanovení pro občany jiných států obsažena v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle které se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta nevyžaduje k zaměstnávání cizince, který byl na území ČR vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU. V konkrétním případě se o tuto situaci nejedná. Žalobkyně nebyla v žádném pracovním poměru s jakýmkoli polským zaměstnavatelem. Žalobkyně to sice v podané žalobě tvrdila, nicméně své tvrzení nikterak nedoložila. Proto nemůže obstát toto tvrzení, že k porušení povinnosti, pokud k nějakému mělo dojít, nenastalo na její straně, neboť splnila veškeré požadavky kladené na její osobu a získala povolení k pobytu na území Polska. K tomu lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 5. 4. 2017 č.j. 6 Azs 60/2017-13 „z žádného přímo použitelného evropského právního předpisu nevyplývá povinnost členského státu umožnit občanům třetích zemí výkon zaměstnání na svém území, pokud jsou tito občané držiteli Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 9 54 A 13/2018 dlouhodobého víza a pracovního povolení v jiném členském státě“ Současně není rozhodné, zda žalobkyně o tom, že na území ČR potřebuje pro výkon práce příslušné povolení, věděla. Nejvyšší správní soud dále judikoval v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2012 č.j. 9 As 102/2011-80 tak, že „při ukládání správního vyhoštění se vychází z toho, že naplnění určité skutkové podstaty znamená pro stát automaticky nutnost nařídit cizinci, aby opustil území ČR a zakázat mu pobyt na území ČR i po určitou v rozhodnutí stanovenou dobu v budoucnu“ . Žalobkyně by za žádných okolností nemohla přenést odpovědnost za své jednání na případného polského zaměstnavatele, neboť žádný zaměstnanec nemusí plnit pokyny, na jejichž základě by se dopustil protiprávního jednání.

27. Žalobkyně však nebyla na základě povolení vydaného Polskou republikou oprávněna vykonávat zaměstnání na území ČR. Výkon zaměstnání na území ČR je podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány, jak bylo výše popsáno. Žalobkyně proto na území ČR vykonávala závislou práci bez potřebného povolení k zaměstnání, což správní orgány prokázaly. Žalobkyně naplnila svým jednáním skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

28. Důvodná nebyla ani námitka, že se správní orgány neměly uchýlit k uložení správního vyhoštění, ale měly namísto tohoto institutu umožnit žalobkyni vycestování z území ČR, vzhledem k platnosti polského víza. K tomu lze odkázat na ustanovení § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které nedává prostor pro správní uvážení, zda uložit správní vyhoštění, či jinou formu opatření. Pokud správní orgány zjistily nelegální pobyt žalobkyně na území ČR, bylo uložení správního vyhoštění jedinou možností k ukončení pobytu žalobkyně na území ČR. Uložení správního vyhoštění nevylučuje, aby žalobkyně z území ČR vycestovala sama na území jiného členského státu, který jí vydal povolení k pobytu, v konkrétním případě do Polské republiky. Uložení správního vyhoštění tudíž nebránilo žalobkyni v pobytu na území Polska, pokud měla platné pobytové oprávnění. Vydáním napadeného rozhodnutí automaticky nezaniklo žalobkyni oprávnění pobývat na území Polska na základě platného dlouhodobého víza. S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobkyně do schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie a povinnost pro české orgány konzultovat případ žalobkyně s orgány Polské republiky podle článku 25 odst. 2 Úmluvy k provedené schengenské dohodě. Podle tohoto článku vyjde-li najevo, že cizinec, který je držitelem platného povolení k pobytu vydaného jednou ze smluvních stran, je veden v seznamech osob, kterým má být odepřen vstup, konzultuje smluvní strana, která záznam pořídila, se smluvní stranou, která vydala povolení k pobytu, s cílem zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. Není-li povolení k pobytu odňato, zruší ji smluvní strana, která záznam pořídila, tento záznam, může však dotyčného cizince zapsat do vnitrostátního seznamu osob, kterým má být odepřen vstup. Ze znění tohoto článku Úmluvy k provedení schengenské dohody plyne, že uložení správního vyhoštění ze strany správních orgánů ČR nemusí jednoznačně vést k tomu, že žalobkyně nebude oprávněna pobývat na území Polska. Žalobkyně sice během platnosti pobytového víza vydaného Polskou republikou porušila pobytový režim, když bez platného povolení vykonávala práci na území jiného členského státu Evropské unie. Existence záznamu v schengenském informačním systému, ale neznamená absolutní zákaz udělit žalobkyni vízum či jiný druh pobytového oprávnění (viz článek 52 odst. 1 Úmluvy k provedené schengenské dohodě).

29. Důvodná nebyla ani námitka ohledně nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců stanoví, že nelze rozhodnutí o správním vyhoštění Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 10 54 A 13/2018 vydat, jestliže by bylo v jeho důsledku nepřiměřeně zasaženo do soukromého či rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož státním občanem cizinec je. Krajský soud uzavřel, že správní orgány tyto povinnosti beze zbytku respektovaly a zohlednily veškeré skutečnosti, které stanoví ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně sama uvedla, že na území ČR (i v Evropské unii) nemá žádné rodinné či obdobné osobní vazby, polské vízum si obstarala pouze za účelem dosažení příjmů z pracovní činnosti. K jakékoli integraci žalobkyně na území ČR nedošlo. Soud proto uzavřel, že správní orgány zjistily veškeré skutečnosti významné pro otázku posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí do soukromého života žalobkyně a vyhodnotily je s ohledem na okolnosti daného případu. Závěr, který správní orgány vyslovily, je podle soudu správný a odpovídá zákonu.

30. Obstát nemůže ani námitka, že správní orgány žalobkyni neumožnily vyjádřit se ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí, zejména k jeho přiměřenosti. Z popsaného spisového materiálu vyplývá, že žalobkyni byla zachována její veškerá procesní práva, stejně tak jí byla dána možnost, aby se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřila k podkladům pro rozhodnutí. Pokud tak ve vztahu k přiměřenosti či k jiným skutečnostem neučinila, je třeba takové chování žalobkyně akceptovat. Soud proto uzavřel, že správní orgány v tomto směru nepochybily a žalobkyni umožnily realizovat veškerá procesní práva. Správní orgány zjistily veškeré skutečnosti významné pro otázku posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí do soukromého života žalobkyně a vyhodnotily je s ohledem na okolnosti jejího konkrétního případu. Vyslovený závěr je dle soudu správný a soud se s vysloveným závěrem shoduje. Neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani formalistický přístup správních orgánů.

31. Pokud žalobkyně poukazovala na existenci překážky pro vycestování z důvodu nepříznivé polické situace na Ukrajině, pak k tomu krajský soud konstatuje, že důvodnost této námitky neshledal. Správní orgán posuzoval tuto otázku v kontextu závazného stanoviska Ministerstva vnitra, které bylo rovněž v odvolacím řízení přezkoumáno a potvrzeno tímto orgánem. V obou stanoviscích je konstatováno, že vycestování žalobkyně je možné. Orgány se podrobně zabývaly bezpečnostní, politickou i lidsko-právní otázkou a konstatovaly, že oblast, z níž žalobkyně přicestovala, nevykazuje jakýkoli bezpečnostní problém pro její návrat. Závazná stanoviska vycházela ze zpráv, která krajským soudem byla výše specifikována a z těchto zpráv jednoznačně vyplývá, že návrat žalobkyně do země původu je možný a nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR.

32. K námitce týkající se nedostatečného odůvodnění délky vyhoštění krajský soud uvádí, že stanovení doby zákazu vstupu žalobkyně na území je výsledkem správního uvážení a z toho důvodu podléhá soudnímu přezkumu v omezeném rozsahu. Stanovená doba správního vyhoštění byla náležitě odůvodněna a tato úvaha nevybočila z rozhodovací praxe. Správní orgán zohlednil dobu, po kterou žalobkyně na území ČR byla prokazatelně zaměstnána z příslušného povolení, závažnost protiprávního jednání a jeho společenskou nebezpečnost. Protiprávní jednání žalobkyně lze posoudit jako společensky škodlivé, neboť problematika nelegálního zaměstnávání je v současné době velmi aktuální a v celospolečenském měřítku je vnímána jako závažná. Správní orgány proto stanovily dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území Evropské unie v délce 12 měsíců, Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 11 54 A 13/2018 což je při samé spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí. Zákon totiž umožňuje stanovit tuto dobu až na 5 let. Krajský soud proto nepovažuje odůvodnění stanovené délky správního vyhoštění ze strany správních orgánů za nepřezkoumatelné a námitku žalobkyně hodnotil jako nedůvodnou.

V. Závěr, náklady řízení

33. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že žaloba žalobkyně důvodná nebyla, nebyly zjištěny ani žádné vady, k nimž by soud byl povinen z moci úřední, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti se jednalo o úspěšnou žalovanou, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Vzhledem k tomu, že soud rozhodl bez nařízeného jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť pro to byly splněny zákonem stanovené podmínky, žalované ani žádné náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 28. listopadu 2018 JUDr. Marie Trnková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 12 54 A 13/2018 Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.