54 A 3/2025

Rubrum

č. j. 54 A 3/2025- 67 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: V. K. zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Dvořákem sídlem Radniční 133/1, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 15. 1. 2025, č. j. OAM-3805-24/ZR-2024 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2025, č. j. OAM-3805-24/ZR-2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 21 404 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zrušil platnost povolení k trvalému pobytu žalobce postupem dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Současně dle ustanovení § 77 odst. 3 téhož zákona žalobci stanovil lhůtu 30 dnů k vycestování z území České republiky. Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 2 54 A 3/2025 2. Žalovaný při svém rozhodování vycházel ze celkem 4 rozhodnutí trestních soudů vydaných v období od 11. 7. 2023 do 11. 9. 2024 - přečin ohrožení pod vlivem návykové látky (amfetamin/metanfetamin) dle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „TZ“), maření výkonu rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) TZ (řízení motorového vozidla přes uložený zákaz řízení); přečin zatajení věci dle ustanovení § 219 odst. 1 TZ (neoprávněné ponechání finančních prostředků zaslaných bezhotovostním převodem); přečin neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 TZ (nevrácení vozidla na leasing po nehrazení splátek); pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) TZ (řízení motorového vozidla přes uložený zákaz řízení). Žalovaný zjistil, že žalobce žije na území České republiky s manželkou a třemi nezletilými dětmi, na území se nachází i jeho otec. Dále zjistil, že žalobce podniká ve stavebnictví. Žalobce se v řízení před žalovaným nevyjádřil a zjištěné skutečnosti nevedly žalovaného k závěru i nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do osobního a rodinného života žalobce.

II. Stručný obsah žaloby

3. Podanou žalobou namítá žalobce na prvním místě nedostatečné hodnocení ekonomických dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce.

4. Žalobce popisuje, že v České republice bydlí od roku 2004. České státní občanství mu uděleno nebylo. V České republice má manželku, která pracuje jako učitelka v mateřské škole a její čistý měsíční příjem činí 28 000 Kč. O žalobcovy děti ve věku 6 let, 12 let a 17 let pečuje ve společné domácnosti s manželkou. Své nadprůměrné roční příjmy žalobce dokládá i důkazem v podobě přiznání k dani z příjmů fyzické osoby za roky 2021, 2022 a 2024. V České republice je plátcem sociálního a zdravotního pojištění, což si mohl žalovaný sám zjistit stejně jako skutečnost, že žalobce podniká ve stavebnictví. Žalobce nesouhlasí se závěry žalovaného ohledně absence ekonomických dopadů – žalovaný nesprávně vycházel ze skutečnosti, že žalobce není zaměstnán. Žalobce uvádí, že v případě zrušení jeho trvalého pobytu v České republice nebude moci uvedenou živnost provozovat a zároveň jeho celá rodina přijde o primární příjem rodiny, na kterém je existenčně závislá. Jen měsíční nájemné činí 18 500 Kč. Uvedené rozhodnutí by tak zásadním až likvidačním způsobem ekonomicky postihlo jeho celou rodinu.

5. Žalobce rovněž nebude schopen dostát svým podnikatelským závazkům.

6. Žalobce má za to, že rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje i do jeho osobních a rodinných poměrů. Žalobce rozporuje tvrzení žalovaného, ve kterém uvádí, že i po zrušení jeho trvalého pobytu může žalobce dále své rodinné příslušníky navštěvovat a být s nimi v kontaktu, aniž by jejich vazba byla narušena. Žalobce zde žije dlouhodobě, manželka zde pracuje, děti zde chodí do školy. Veškeré jeho příjmy jsou z podnikání. Žalobce si zde vytvořil obchodní kontakty, má zde všechny přátele a otce. Dochází zde do kostela. Žalobce by ztratil možnost každodenně se podílet na výchově svých dětí.

7. Žalobce však dále brojí proti nezohlednění principu ne bis in idem. Žalovaný podle něj zakládá celé rozhodnutí jen na protiprávních jednáních, za které byl již žalobce pravomocně Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 3 54 A 3/2025 odsouzen a za které mu byl uložen trest. Namítá, že přijetí napadeného rozhodnutí je rozhodnutím, které je vydané v rozporu s uvedenou zásadou a tím i v rozporu s principy trestání.

8. Žalobce závěrem uvádí, že došlo k chybnému vyhodnocení skutkového stavu a následnému správnímu uvážení, což má za následek i nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Zároveň byl žalobce nezákonně duplicitně potrestán pro týž skutek.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce

9. Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2025 navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

10. Tak, jako v napadeném rozhodnutí, žalovaný vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022-27, dle něhož správní orgány v tomto případě nemusí hodnotit, zda je cizinec aktuální hrozbou pro veřejný pořádek, pokud rozhodují o zrušení pobytu z důvodu opakovaného závažného narušení veřejného pořádku v minulosti. Tak tomu je i v případě žalobce.

11. S odkazem na rozličnou judikaturu správních soudů má dále žalovaný za to, že se dostatečným způsobem zabýval dopadem svého rozhodnutí do ekonomické, osobní a rodinné sféry žalobce. Samotné zhoršení ekonomické situace žalobce nemůže převážit nad zájmem společnosti na ochraně veřejného pořádku; žalobce a jeho rodinní příslušníci budou muset nalézt patřičnou formu rodinného soužití, když původcem tohoto stavu je sám žalobce, který svým jednáním ztratil nejvyšší pobytový status. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že žalobce v průběhu řízení zůstal zcela nečinný a ke své ekonomické a rodinné situaci nic neuvedl. Žalovaný proto hodnotil pouze to, co sám z vlastní činnosti zjistil. Zvláštním důvodem není ani cca 20 letý pobyt žalobce na území České republiky.

12. Nedůvodnou shledává žalovaný i námitku porušení zásady ne bis in idem, neboť se nejedná o nový trest za prohřešky žalobce, nýbrž o projev vůle státu, aby se určitý cizinec na území státu s ohledem na svoji činnost nezdržoval. Nejedná se primárně o sankci, ale o individuální preventivní opatření, jak popisuje i judikatura Ústavního soudu.

13. Žalobci nebyl vysloven zákaz pobytu; žalobce může požádat o jiné pobytové oprávnění. Je-li žalobce držitelem biometrického pasu, může své blízké navštěvovat v rámci bezvízového styku. Pokud by žalobce prokázal, že není možné, aby vycestoval do země původu, může podat žádost o speciální pobytový status, případně si zajistit přijetí v jiné bezpečné zemi.

14. Žalobce v replice ze dne 27. 3. 2025 poukázal na nepřiléhavost judikatury, o kterou žalovaný opírá své rozhodnut (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Azs 312/2016), neboť ten vychází ze situace, za které osoba neměla žádný příjem nebo měla příjem minimální a neměla ani rodinu, tudíž pro takovou osobu nemělo zrušení trvalého pobytu žádný ekonomický dopad. Žalobce upozorňuje, že naopak on má nadprůměrný příjem, rodinu a řádně také přiznával a platil v České republice daně. Aplikace výše uvedeného rozsudku NSS dle něj proto není na místě. Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 4 54 A 3/2025 15. Měl-li by žalobce svoji rodinu uživit, musel by ukončit podnikání (nedostát tak svým závazkům a vystavit se možným sankcím) a nalézt si práci v zahraničí, což by vedlo ke zhoršení jeho styku s rodinou, stejně jako dodatečné náklady (dvojí ubytování). Žalobce rovněž ovládá pouze český a ukrajinský jazyk, což jeho výdělečné možnosti limituje. Žalobce se tak nachází v zoufalé situaci.

16. Žalobce má za to, že není „aktuální hrozbou pro veřejný pořádek“, když žalovaný pouze odkazuje na žalobcovo jednání v minulosti. Uložené peněžité tresty žalobce nahradil, nahradil i náhrady škody. Trestní soudy k uložení trestu zákazu pobytu apod. nepřistoupily.

IV. Posouzení věci krajským soudem

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších zákonů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez jednání.

18. Žaloba je důvodná.

19. Dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu.

20. Žalobce na prvním místě namítá nenaplnění předpokladů tohoto ustanovení. V rámci žaloby samotné se však dále zaměřuje na otázku přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života. V rámci své repliky ze dne 27. 3. 2025 žalobce tuto svoji námitku přípustně rozhojnil, když doplnil, že není naplněn požadavek „aktuální hrozby pro veřejný pořádek“, neboť žalovaný se pouze zabýval proběhnutými protiprávními jednáními, k nimž žalobce řádně splnil tresty, které mu byly soudy uloženy.

21. Žalovaný ve svém rozhodnutí podrobně popsal trestnou činnost žalobce a rozhodnutí trestních soudů. Na tomto základě poté na straně 4 dole uzavřel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 325/2022-27, že „správní orgány nemusí hodnotit, zda je cizinec aktuální hrozbou pro veřejný pořádek, pokud rozhodnutí o zrušení cizincova trvalého pobytu z důvodu opakovaného závažného narušení veřejného pořádku v minulosti. Na základě uvedeného rozsudku je evidentní, že správní orgán v rozhodnutí nemusí hodnotit, zda je cizinec aktuální hrozbou pro veřejný pořádek, v případě rozhodnutí o trvalému pobytu a postačí pouze opakované závažné narušení veřejného pořádku, což v případě účastníka řízení bylo splněno.“ 22. Tento závěr však vychází z překonané judikatury. Jak vysvětluje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Azs 292/2023-53, č. 4580/2024 Sb. NSS (rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz), takový závěr není vzhledem k vývoji judikatury Soudního dvora správný. Nejvyšší správní soud shrnul, že aby mohl žalovaný zrušit cizinci – dlouhodobému rezidentovi ve smyslu směrnice 2003/109/ES – povolení k trvalému pobytu kvůli výhradě veřejného pořádku (tj. mj. i podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 5 54 A 3/2025 o pobytu cizinců), pak musí shledat, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. V podrobnostech krajský soud odkazuje na odůvodnění uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

23. Takto však žalovaný nepostupoval a své rozhodnutí zatížil nezákonností. Žalovaný ve svém rozhodnutí „sečetl“ žalobci jeho minulá protiprávní jednání, z čehož vyvodil, že žalobce hrozbu pro veřejný pořádek představuje. Nezaměřil se však na aktuálnost této hrozby. Proto jeho hodnocení chyběl důležitý kontext, který může mít vliv na výsledek tohoto hodnocení jako celku. Tuto vadu bude muset žalovaný v novém řízení napravit. (srov. totožné závěry v obdobné věci Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2025, č. j. 41 A 36/2024-41)

24. Jelikož tato vada sama o sobě odůvodňuje zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, i přesto je možné, aby se krajský soud v určité míře vyjádřil ke zbylým žalobním námitkám.

25. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu popisuje nutnost poměření intenzity zásahu do života cizince (v podobě zrušení povolení k trvalému pobytu) vůči zjištěné intenzitě narušení veřejného pořádku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014–34, ze dne 6. 3. 2013, č. j. 8 As 68/2012–39, ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016-30, či ze dne 28. 2. 2020, č. j. 8 Azs 297/2019–49). Co se týče povinnosti žalovaného vyhledávat důkazy jak ve prospěch, tak v neprospěch žalobce, na straně jedné je zde povinnost žalovaného opatřovat podklady pro své rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, na straně druhé je zde povinnost účastníků poskytnout potřebnou součinnost, případě označit důkazy na podporu svých tvrzení (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2025, č. j. 1 Azs 30/2025-117, ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 As 101/2008 - 63, či ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60). Ve vztahu k námitkám žalobce je nutno upozornit na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018-34, se kterými se zdejší soud plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Nejvyšší správní soud uzavřel, že „nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, tedy rovněž nepřiměřenost tvrzeného zásahu do jejího soukromého a rodinného života, pokud sama žalobkyně takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo tedy na samotné žalobkyni, aby přesvědčivým způsobem tvrdila, resp. nabídla důkazy o tom, že v jejím případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí“ Obdobně se tento soud vyslovil v rozsudku ze dne 23. 4. 2020, č. j. 7 Azs 49/2020-35. Žalovaný z úřední povinnosti zjišťoval poměry žalobce, identifikoval členy rodiny, prověřil místo pobytu žalobce, od manželky žalobce bylo zjištěno, že žalobce podniká ve stavebnictví. Sám žalobce, ač tak přislíbil, se žalovanému nevyjádřil. Svoji situaci popisuje žalobce poprvé až v podané žalobě. Obecnost závěrů žalovaného tak odpovídá procesní pasivitě žalobce. Není úkolem správního soudu nahrazovat činnost správních orgánů a jako prvně hodnotit podrobnosti, které nyní žalobce soudu sděluje. Jakékoli žalobcem navržené dokazování je proto z tohoto důvodu v řízení před soudem nadbytečné. Stejně tak není povinností žalovaného vypořádávat ve svém vyjádření k žalobě jednotlivé žalobní námitky. Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 6 54 A 3/2025 26. Nedůvodná je i závěrečná námitka žalobce týkající se zásady ne bis in idem. Krajský soud považuje za přenositelné závěry nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn.

I. ÚS 945/20, body 28 až

30. Ústavní soud popsal, že „rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu je nesankční povahy; je správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval – není sankcí, ale individuálně preventivním správním opatřením, které primárně nesleduje represivní účel“. Ústavní soud tento závěr vyřkl ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu občana EU dle § 87l zákona o pobytu cizinců, na přenositelnosti závěrů na nyní přezkoumávanou věc to nic nemění. I rozhodnutí dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců není trestní sankcí, ale individuálním preventivním opatřením. Na této skutečnosti nemůže nic změnit subjektivní přesvědčení žalobce, že je opětovně trestán, neboť zrušení povolení k trvalému pobytu se negativně projevuje v jeho sféře.

V. Závěr a náklady řízení

27. Krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil postupem dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Žalovaný se nezabýval všemi rozhodnými skutečnostmi pro své rozhodnutí tak, jak vymezuje shora uvedený judikatura. Úkolem žalovaného v dalším řízení bude opětovně posoudil všechny předpoklady pro vydání daného rozhodnutí. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

29. Za podanou žalobu uhradil žalobce soudní poplatek 3 000 Kč. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, žaloba, doplnění žaloby; § 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], tj. 3 x 4 620 Kč a v náhradě hotových výdajů 3 x 450 (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 15 210 Kč bez DPH, 18 404 Kč s DPH, neboť zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH.

30. Celkovou částku náhrady nákladů řízení navrhovatele ve výši 21 404 Kč je odpůrce povinen uhradit navrhovateli k rukám jeho zástupce ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 23. května 2025 Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 7 54 A 3/2025 Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z.