54 A 6/2019

Rubrum

č. j. 50A 6/2019 - 44 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: N. M. L. st. př. V. bytem N. S. 172, Č. V. zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2019 č. j. CPR-23495-8/ČJ-2017-930310- V242 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

2 54A 6/2019 I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobou doručenou dne 27. 5. 2019 (podanou k poštovní přepravě dne 14. 5. 2019) krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2019 č. j. CPR-23495-8/ČJ-2017-930310-V242 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 7. 2017 č. j. KRPC-37806-50/ČJ-2017-020023 ve věci správního vyhoštění a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku tak, že počátek uvedené doby se v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Ve smyslu ustanovení § 120a) zákona o pobytu cizinců bylo konstatováno, že se na cizince nevztahují důvody znemožňující vycestování dle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců a dle ustanovení § 113 odst. 3 téhož zákona mu byla stanovena doba k vycestování z území ČR do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí.

2. Napadené rozhodnutí bylo žalovanou odůvodněno tak, že žalobce pobýval na území ČR bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn prokazatelně dne 14. 10. 2016, což vyústilo ve vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR správním orgánem prvního stupně (dne 25. 11, 2016 č. j. KRPC-161345-29/ČJ-2016-020023). Toto rozhodnutí bylo odvolacím orgánem potvrzeno. V nyní projednávané věci byl u žalobce prokázán neoprávněný pobyt žalobce na území ČR v období od 4. 3. 1017 do 6. 3. 2017, kdy tímto protiprávním jednáním došlo ze strany žalobce k opakovanému porušení právních předpisů, neboť žalobce dobu stanovenou k vycestování z území ČR v rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR nerespektoval a porušení právních předpisů se dopustil. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR byla stanovena v dolní sazbě zákonného rozpětí. Prvostupňový správní orgán náležitě zjistil skutkový stav věci a opatřil si potřebné podklady. Žalobci byla dána možnost opakovaně se vyjádřit ke svému pobytu a ke svým rodinným vazbám, což žalobce odmítl. K absenci výslechu sestry žalobce žalovaný uvedl, že prvostupňový správní orgán se tímto důkazním návrhem zabýval a dospěl k závěru, že by takový výslech neměl na posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí vliv. S tím se žalovaný správní orgán ztotožnil. Sám žalobce opakovaně odmítl k věci vypovídat, neboť by si mohl způsobit správní delikt. Později reagoval na písemnou výzvu k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí tak, že do ČR přijel za účelem zaměstnání na zaměstnaneckou kartu, kterou nezískal. Nikde nepracuje, neboť nemůže. Na území ČR má sestru, což dle jeho názoru je překážka bránící mu v návratu do domovské země. Nemá dostatek finančních prostředků. Je svobodný a zdráv, v ČR nemá žádný majetek. K rodině a pobytu ve Vietnamu se žalobce nevyjádřil. Žalovaný správní orgán zjistil, že sestra žalobce pobývá na území ČR od roku 2007 se svou rodinou, a to s manželem a dvěma nezletilými dětmi. V průběhu řízení nebylo zjištěno, že by žalobce v minulosti sestru v ČR navštívil. Žalobce má zázemí v domovské zemi. Tam pobýval společně s rodiči a mladším bratrem. Hlavním důvodem cizincovy cesty do ČR byl výkon zaměstnání a nikoli společný pobyt se sestrou. Rovněž nebyl zjištěna nadstandardní vztah žalobce k sestře. Žalobce může být se sestrou v kontaktu pomocí komunikačních zařízeních, tak jak bylo 3 54A 6/2019 v předcházejícím období. Žalovaný si vyžádal podle § 149 odst. 5 správního řádu u ministerstva potvrzení či změnu závazného stanoviska k možnosti vycestování žalobce do domovské země. Ministerstvo v závazném stanovisku ze dne 19. 3. 2019 potvrdilo, že vycestování žalobce je možné. Žalovaný zkoumal přiměřenost zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce a dospěl k závěru, že nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života nepředstavuje. Navíc z vyjádření žalobce vyplývá, že se nikterak neintegroval do společenského a kulturního života v ČR. Pracovním živnostenským ani pobytovým oprávněním žalobce nedisponuje, je zdráv a s ničím se neléčí.

3. Žalobce vytkl napadenému rozhodnutí, že nezjistilo náležitě skutkový stav věci, rovněž nebylo dodrženo ustanovení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), které ukládá správnímu orgánu zjistit všechny skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch žalobce. Současně došlo k porušení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a byly šetřeny oprávněné zájmy žalobce.

4. Žalobce dále tvrdil, že byla nedostatečně vypořádána nepřiměřenost rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Na území ČR pobýval nelegálně jen jeden den, kdy tomu tak bylo na základě dobré víry ve vydání zaměstnanecké karty. Žalobce poukázal na rozhodnutí žalovaného v jiných věcech, která konkrétně označil a uvedl, že byla vydána v totožných případech, které řešily věc obdobnou žalobci odlišně, čímž došlo k porušení zásady legitimního očekávání a rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. Z těchto rozhodnutí žalobce obsáhle citoval.

5. Nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života je neurčitý právní pojem, nikoliv správní uvážení. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 240/2014 a sp. zn. 5 As 102/2013. Jde o otázku interpretace a aplikace práva, kde soud není v přezkumu nikterak omezen. Na tuto skutečnosti správní orgány rezignovaly, neboť nezjistily veškerá hlediska k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí k osobě žalobce v poměru několika hodin jeho nelegálního pobytu. Správní vyhoštění je proto v naprostém rozporu s ustanovením § 119 odst. 2 resp. § 174a) zákona o pobytu cizinců. Stejně tak délka správního vyhoštění je nepřiměřená okolnostem případu. Z toho důvodu žalobce označil rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné s ohledem na nedostatečně zjištěný stav věci. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalované

6. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření bylo konstatováno, že žaloba obsahuje v podstatě jediný žalobní bod, kterým je namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatečném posouzení a zároveň v nedostatečném odůvodnění přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaná k žalobcem nastíněným případům uvedla, že nelze se s nimi ztotožnit ve vztahu k projednávané věci. V poukazovaných případech se cizinec zdržel na území ČR jeden den neoprávněně, přičemž se správními orgány spolupracoval a v nyní projednávané věci šlo o vědomý neoprávněný pobyt a jedinou spoluprací bylo, že se žalobce dostavil ke správnímu orgánu dobrovolně. Přitom měl dostatečný časový prostor na dobrovolné opuštění území ČR, o vycestování se však nesnažil. Žalovaná odkázala na odůvodnění 4 54A 6/2019 žalobou napadeného rozhodnutí. V něm bylo podrobně přezkoumatelným způsobem vysvětleno, z jakých důvodů je dopad rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřený a nezasahuje nepřiměřeně do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 119a) odst. 2 zákona o pobytu cizinců v návaznosti na ustanovení § 74a) téhož zákona. Délka správního vyhoštění byla stanovena ve spodní hranici zákonného rozpětí. Za daných okolností nelze od uložení správního vyhoštění upustit a rozhodnutí je třeba hodnotit jako přiměřené opatření. Žalovaný nenamítl podjatost žádného soudců a vyslovil souhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s.

III. Obsah správních spisů

7. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

8. Rozhodnutím prvostupňového orgánu vydaným dne 25. 11. 2016 pod č. j. KRPC-161345- 29/ČJ-2016-020023 byla žalobci uložena povinnost do třiceti dnů podle § 50a) odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců opustit území ČR. Žalobci dne 13. 10. 2016 skončila platnost výjezdního příkazu přiděleného mu dne 14. 9. 2016, kdy žalobce nevycestoval a dostavil se dne 14. 10. 2016 ke správnímu orgánu, čímž pobýval na území ČR neoprávněně o jeden den. Dne 14. 10. 2016 bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění. Při správním řízení bylo zjištěno, že žalobce přicestoval z pracovních důvodů do ČR dne 18. 3. 2016, kde Odbor azylové a migrační politiky mu udělil výjezdní příkaz do dne 15. 7. 2016. Dne 16. 7. 2016 byl příkaz prodloužen do dne 13. 9. 2016 a tehdy se žalobce dostavil na úřad dne 14. 9. 2016, kdy došlo k dalšímu prodloužení výjezdního příkazu do dne 13. 10. 2016. Žalobce uváděl, že žádal o vydání zaměstnanecké karty a vyhověno mu nebylo, nicméně probíhalo řízení o podané správní žalobě. Správní orgán po zvážení důvodů doby neoprávněného pobytu žalobce považoval řízení o správním vyhoštění za řízení o uložení povinnosti opustit republiku v souladu s ustanovením § 50a) odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Žalobce požádal o osvědčení oprávněnosti pobytu podle § 30 odst. 4 zákona Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, který však oprávněnost pobytu neosvědčil. Zároveň byly posouzeny i dopady rozhodnutí podle § 174a) odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to závažnost a druh protiprávního jednání, délka pobytu, věk, zdravotní stav, povaha a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území ČR, jakož i vazby v domovské zemi.

9. Rozhodnutím ze dne 1. 2. 2017 č. j. KRPC-161345-54/ČJ-2016-020023 byla žalobci stanovena nová doba k opuštění území ve lhůtě třiceti dnů od doručení rozhodnutí. vzhledem k tomu, že žalobce neopustil území ČR, bylo mu dne 6. 3. 2017 pod č. j. KRPC- 37806-8/ČJ-2017-020023 oznámeno zahájení správního řízení o správním vyhoštění, neboť se žalobce dostavil na správní orgán dne 6. 3. 2017, kdy oprávněn pobývat na území ČR byl pouze do 3. 3. 2017, a to na základě výjezdního příkazu GAA0043894 s platností do 3. 3. 2017.

10. Se žalobcem byl sepsán dne 6. 3. 2017 pod č. j. KRPC-37806-9/ČJ-2017-020023 protokol, neboť od dne 4. 3. 2017 pobýval na území ČR bez platného víza či povolení k pobytu. Žalobce se k věci odmítl zcela vyjádřit.

11. Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2017 č. j. KRPC-37806-10/ČJ-2017-020023 došlo k uložení zvláštního opatření podle § 123 odst. 1 písm. a) a § 123b) odst. 1 písm. c) zákona o pobytu 5 54A 6/2019 cizinců. Žalobce měl povinnost oznámit adresu pobytu na území ČR, zdržovat se tam, hlásit každou změnu a hlásit se osobně na odboru Cizinecké policie. Žalobce uvedl, že nevede na území ČR rodinný život a byl zjevný jeho úmysl nevycestovat z České republiky.

12. Závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce bylo vydáno dne 8. 6. 2017 pod č. j. KRPC-37806/ČJ-2017-020023.

13. Žalobce byl dne 15. 6. 2017 vyrozuměn o ukončení dokazování a o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Usnesením ze dne 22. 6. 2017 mu byla stanovena lhůta pro vyjádření k podkladům pro rozhodnutí (15 dnů).

14. Žalobce se vyjádřil dne 4. 7. 2017. Sdělil, že nepracuje (nemá platné povolení k pobytu), absence finančních prostředků, poukázal na rodinné vazby, neboť na území ČR žije jeho sestra s rodinou. Dále uvedl, že nemá majetek, je zdráv a svobodný. Navrhl výslech své sestry.

15. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně o vyhoštění ze dne 20. 7. 2017 č. j. KRPC- 37806-50/ČJ-2017-020023 byla žalobci stanovena doba správního vyhoštění na jeden rok. Správní orgán zhodnotil, že výslech sestry by nepřinesl pro věc žádné nové skutečnosti a neměl by vliv na posouzení přiměřenosti vyhoštění žalobce do rodinného života. Žalobce žije sám, je bezdětný a zdráv. Opakovaně porušil právní předpisy a to ve vztahu k pobývání na území ČR bez platného pobytového oprávnění. Zároveň se opakovaně odmítl k věci vyjádřit. Bylo uzavřeno, že správním vyhoštěním sice bude zasaženo do soukromého života, ale zásah je přípustný, neboť se děje v souladu se zákonem. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal. Zaslal blanketní odvolání, které bylo k výzvě správního orgánu o důvody doplněno dne 7. 9. 2017. V odvolání žalobce namítal nezjištění stavu věci, kdy chybí výslech sestry, nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nezvážení možnosti překvalifikovat správní vyhoštění na povinnost opustit území ČR podle § 50a) zákona o pobytu cizinců, nepřiměřený zásah do soukromí a rodinného života ve vztahu k sestře nedostatek individualizace rozhodnutí na případ žalobce.

16. Žalovaný správní orgán požádal o nové závazné stanovisko dne 20. 9. 2018. Ministr vnitra ČR původní závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce rozhodnutím ze dne 19. 3. 2019 č. j. MV-109206-2/OAM-2018 potvrdil. Závazné stanovisko evidenční číslo ZS 34409 z 8. 6. 2017 k vycestování žalobce z České republiky do domovské země je možné. Dále žalovaný doplnil dokazování o zprávu hodnotící bezpečnost a politickou situaci v zemi původu žalobce srpen 2018. Dne 22. 3. 2019 vyrozuměl žalobce, že byly do spisu doplněny nové písemnosti včetně nového závazného stanoviska, resp. stanoviska, které původní závazné stanovisko potvrdilo. Do spisu nahlédla dne 25. 3. 2019 zmocněnkyně N. K.

17. Dne 13. 5. 2019 bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, které je blíže specifikováno pod bodem 1 a 2 tohoto rozsudku.

IV. Právní názor soudu

18. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.) 6 54A 6/2019 19. Při jednání, které bylo ve věci nařízeno na den 28. 8. 2019, žalobce setrval na své žalobní argumentaci. Žalovaný správní orgán, který se na jednání z důvodu plnění naléhavých pracovních povinností omluvil, odkázal na své písemné vyjádření k žalobě.

20. Žaloba není důvodná.

21. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

22. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života žalobce.

23. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

24. Z citovaných ustanovení vyplývá, že správní orgán rozhodne o vyhoštění cizince a stanoví dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a to za situace, kdy cizinec pobývá na území neoprávněně. Dále je správní orgán posoudit přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života za použití stanovených hodnotících kritérií. K tomu lze odkázat kupříkladu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 8As 109/2013-34, v němž Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že „[u]stanovení § 174a zákona o pobytu cizinců obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o možnosti správního vyhoštění cizince. Správní orgán musí vedle jednotlivých aspektů obsažený v § 174a zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán nemusí všech 11 kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je“.

25. Žalobce v žalobě namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, kterou se soud zabýval v prvé řadě, neboť pokud by tato námitka byla důvodná, bránila by věcnému přezkumu rozhodnutí. Jednak tvrdil, že se žalovaná odchýlila od běžné praxe, čímž porušila zásadu legitimního očekávání a způsobila nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí. Dále tvrdil, že na území ČR pobýval neoprávněně pouze jeden den veden snahou zlegalizovat si pobyt na území ČR a pak je rozhodnutí v naprostém rozporu s § 119a odst. 2, respektive § 174a zákona o pobytu cizinců. Délka správního vyhoštění je nepřiměřená a z toho důvodu je nutné považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

26. Dle konstantní judikatury lze za nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nedostatek důvodů považovat kupříkladu takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud nebo správní orgán považoval za nedůvodnou, proč námitky 7 54A 6/2019 považoval za liché, mylné či vyvrácené a rozhodnutí a z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria. Popřípadě by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč, kupříkladu rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2007 č. j. 6 Ads 87/2006-36. Jinak řečeno o nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů jde za situace, kdy z odůvodnění ani kontextu obsahu správního spisu nelze zjistit důvody, proč správní orgán rozhodl konkrétním způsobem. Nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nesrozumitelnost je tehdy, pokud z výroku nelze zjistit, jak správní orgán ve věci rozhodl, nebo jehož výrok je vnitřně rozporný, případně nedostatky odůvodnění kupříkladu v podobě drobných nepřesností či neobratností ve vyjádření nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezapříčiňují.

27. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsala, z jakých důkazů vycházely správní orgány obou stupňů a jak byly tyto důkazy hodnoceny. Zároveň je podrobně uvedeno, jak byly hodnoceny žalobcem uplatněné odvolací námitky a na základě jakých skutečností byl v rozhodnutí činěný závěr vysloven. V rozhodnutí je popsána i právní úprava, ze které bylo ve správním řízení vycházeno. Rozhodnutí obsahuje srozumitelné a zákonné náležitosti a splňuje tak požadavky § 68 odst. 2 správního řádu. Soud proto hodnotí námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí jako nedůvodnou.

28. Žalobcem uvedená námitka, že se žalovaná odchýlila od běžné praxe, čímž porušila zásadu legitimního očekávání, by sama o sobě nepředstavovala nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí za situace, kdy byly uvedeny důvody, pro které bylo konkrétně v dané věci rozhodnuto. Stejně tak názor žalobce, že délka správního vyhoštění je nepřiměřená okolnostem případu, by nepředstavovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí za situace, kdy správní orgány vysvětlily, z jakých důvodů uložily konkrétní dobu správního vyhoštění. Pokud by tyto výhrady žalobce byly opodstatněné, nezakládaly by nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale jeho nezákonnost. Správní orgány v konkrétním případě vzaly v úvahu okolnosti případu, což se projevilo ve značně nižší výměře, než je horní hranice stanovená zákonem. Rovněž je v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjmenováno k jakým okolnostem bylo posouzení dopadů přihlédnuto (charakter protiprávního jednání žalobce, délka neoprávněného pobytu na území ČR, jeho věk, ekonomické poměry, rodinné vazby), z těchto důvodů nelze uzavřít, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

29. Žalobce dále v žalobě namítal, že správní orgány nezjistily náležitě skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jak je vyžadováno v ustanovení § 3 správního řádu, nebyly vzaty v úvahu skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, což je správní orgán povinen zjistit ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu, neboť se jedná o řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, a proto je správní orgán i bez návrhu povinen zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i toho, komu má být povinnost uložena. Zároveň i namítal porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu.

30. Ani tuto námitku soud nehodnotí jako důvodnou. Soud v rámci přezkumu neshledal, že by správní orgán svou zákonnou povinnost, kterou mu žalobce vytýká, pominul. Dokazování provedené správním orgánem bylo dostatečné, odpovídalo charakteru tvrzení, které žalobce uvedl. Podklady byly opatřeny v dostatečné míře a skutkový stav byl zjištěn bez jakýchkoli pochybností. Listinné důkazy, které jsou založeny ve spise, představují dostatečnou oporu pro skutková tvrzení správních orgánů. Rovněž ze spisu nevyplývá žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobce, která by měla být správními orgány opomenuta. Jak vyplývá i z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí žalobce se dopustil 8 54A 6/2019 protiprávního jednání opakovaně nikoli, jak uvádí žalobce v žalobě jedenkrát jeden den. Poprvé tomu tak bylo tehdy, kdy měl vydán výjezdní příkaz s platností do 13. 10. 2016, na který žalobce nevycestoval a 14. 10. 2016 se dostavil ke správnímu orgánu I. stupně, který s ním zahájil řízení o správním vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, které však posléze vyústilo ve vydání rozhodnutí, kterým žalobci byla stanovena povinnost opustit území ČR. Toto rozhodnutí bylo již k opakované žádosti žalobce prodlouženo a posledním prodloužením byla žalobci stanovena doba k opuštění ČR do 3. 3. 2017. Tuto dobu žalobce rovněž nerespektoval a dostavil ke správnímu orgánu dne 6. 3. 2017, tudíž v tomto druhém případě pobýval neoprávněně na území ČR od 4. 3. 2017 do 6. 3. 2017. Soud proto uzavřel, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně. Žalobce při opakovaném ústním jednání, kdy mu byl poskytnut prostor k vyjádření, se odmítl k věci vyjádřit. Nelze proto tuto pasivitu žalobce vytýkat jako nedostatečně zjištěný skutkový stav věci správnímu orgánu I. a II. stupně. Pokud žalobce v žalobě zdůrazňoval, že do ČR přicestoval v dobré víře, že mu bude vydána zaměstnanecká karta a pak onu tvrzenou dobrou víru nelze zohlednit ve vztahu k posuzování protiprávního jednání žalobce, kdy opakovaně pobýval na území ČR bez patřičného pobytového oprávnění. Správní orgány vzaly v úvahu veškeré skutečnosti v případu žalobce nikoliv pouze takové skutečnosti, které by svědčily v jeho neprospěch. Ostatně žalobce ani žádné skutečnosti, které by měly svědčit v jeho prospěch, které by správní orgán nevzal v úvahu, nespecifikoval. Soud proto uzavřel, že nedošlo k porušení § 2 odst. 3 a 4, § 3 a 50 odst. 3 správního řádu.

31. V další žalobní námitce žalobce tvrdil, že byla nedostatečně vypořádána nepřiměřenost rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, a to i přesto, že pobýval na území ČR nelegálně 1 den. Navíc, jak zdůraznil, do ČR přicestoval v dobré víře, že mu bude vydána zaměstnanecká karta a z důvodů komplikací na straně zaměstnavatele mu bylo sděleno, že o jeho žádosti bude jednáno. Žalobce činil veškeré možné kroky k získání pobytu a jeho žádost byla definitivně zamítnuta 12. 12. 2018. V této souvislosti žalobce poukázal na rozhodnutí ředitelství ze dne 4. 7. 2017 č. j. CPR-11801-2/ČJ. 2017-930310- V240, další rozhodnutí ze dne 14. 6. 2017 č. j. CPR-12024-4/ČJ. 2017-930310-V238 a ze dne 2. 3. 2017 č. j. CPR-29750-3/ČJ.-2016-930310-V240. V jeho případě se žalovaná odchýlila od poukazovaných rozhodnutí, tedy od běžné praxe a tím porušila zásadu legitimního očekávání. To mělo dle žalobce za následek nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí. Tuto námitku soud ve vztahu k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí posuzoval výše.

32. Výklad pojmu nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu představuje výklad práva a aplikace na zjištěný skutkový stav za využití kritérií stanovených Evropskou judikaturou ESLP, nikoliv pak volné správní uvážení. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahující se ke č. l. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) zohledňuje zejména do (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, do (2)délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původů, například nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původů, (5) imigrační historie cizince, což představuje porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Tato kritéria je nutné posuzovat ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, kupříkladu ochrannou veřejného pořádku. Právo, které vyplývá z článku 8 9 54A 6/2019 Úmluvy, neukládá státu všeobecně závazek respektovat ve volbě dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Vždy je nutné vážit konkrétní okolnosti daného případu. Správní orgány v intencích judikatury a podmínek v ní stanovených postupovaly. Z informací, které získaly od žalobce, který se kromě informace, že o pobyt usiloval z důvodu získání zaměstnanecké karty, odmítl vyjádřit, nebyla shledána nemožnost realizace jeho rodinného života v zemi původu. V zemi původu má žalobce rodiče i bratra. Žalobce je zletilý a se sestrou, která žije na území ČR, nepobýval ve společné domácnosti, nepředložil ani žádné důkazy o nějakých pevných vazbách, které by nebylo možné realizovat po jeho vycestování zpět do země původu. Žalobce žádný takový důvod ve správním řízení netvrdil. V odvolání a posléze i ve správní žalobě se omezil na obecnou polemiku ze závěry žalovaného a tvrdil, že se nezabýval všemi jeho výhradami. Žalobce ani v žalobě nekonkretizoval jaká je zásadní skutečnost, která by vyvolávala nemožnost správního vyhoštění, kterou by se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal. K tomu lze odkázat například na rozsudek NSS sp. zn. 9 As 142/2012, ze kterého vyplývá, že je primárně na vyhošťovaném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy. Žalobce tímto způsobem nepostupoval. Těsně před vydáním rozhodnutí pouze navrhl výslech své sestry, aniž by uvedl z jakých důvodů je tento výslech pro jeho věc podstatný a v žalobě pak již ani tuto námitku nezopakoval. Správní orgány se s neprovedením žalobcem navrhovaného výslechu vypořádaly. Vysvětlily, z jakých důvodů bylo provedení tohoto důkazu pro projednávanou věc nadbytečné. Současně lze poznamenat, že žalobce ani neuvedl důvod, proč by mělo konkrétně dojít k nepřiměřenosti v důsledku vyhoštění do jeho rodinných a soukromých práv. Žalobce žil v zemi původu se svou rodinou a v té době již jeho sestra žila v České republice. Žalobce neuváděl, že by se sestrou realizoval konkrétní kontakt, ani nepožádal o povolení pobytu na území ČR z důvodu sloučení rodiny. Jediným důvodem pro povolení pobytu na území ČR žalobce byly důvody ekonomické, kdy chtěl získat zaměstnaneckou kartu zaměstnání na území ČR. Navíc vyhoštění bylo žadateli uděleno na poměrně kratší dobu, když bylo v jedné třetině rozpětí, které umožňuje zákonná úprava. Žalovaný v rozhodnutí vysvětlil patřičné aspekty a k tomu uvedl logickou argumentaci. Soud v této souvislosti neshledal žádnou jinou vadu či nezákonnost, která by odpovídala důvodnosti žalobcem vznesené námitky. Rozhodnutí správních orgánů mají oporu ve spise i v právní úpravě. Soud se se závěry, které jsou vysloveny v žalobou napadeném rozhodnutí, ztotožnil.

33. Soud neshledal porušení zásady legitimního očekávání žalobce ve vztahu k jeho tvrzení, že se žalovaná odchýlila v konkrétním rozhodnutí od běžné praxe. Žalobcem poukazované judikáty totiž nejsou využitelné pro případ žalobce. Ve všech třech případech totiž byli žalobci na území ČR nelegálně pouze 1 den a navíc posléze byli držiteli platného oprávnění k pobytu či jim bylo uděleno vízum pro strpění na delší dobu 1 roku. V případě žalobce se jednalo o opakované porušení pobytu na území ČR bez patřičného oprávnění a navíc žalobci nebyl pobyt na území ČR do budoucna nikterak legalizován. Z toho důvodu nenapomohla ani žalobcem uvedená podrobná citace z těchto rozhodnutí k tomu, aby soud mohl přisvědčit argumentaci v těchto poukazovaných rozhodnutích uvedené. Soud proto uzavřel, že dočasný zákaz pobytu žalobce na území ČR a na území členských států Evropské unie neměl negativní dopad do osobního a rodinného života žalobce, a to i přes značnou vzdálenost mezi Vietnamem a Českou republikou. Správní orgány dostatečně posoudily konkrétní okolnosti daného případu, jejich argumentace uvedená v žalobou napadeném rozhodnutí je logická konzistentní, a nelze proto dospět k závěru opačnému. 10 54A 6/2019 Dopady rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého života žalobce nelze považovat za nepřiměřené. Správní orgány správně při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého života žalobce, postupovaly dle požadavků vyplývajících z vnitrostátních předpisů, v intencích úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jejichž promítnutí do vnitrostátního práva představují ustanovení § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců.

34. Soud proto shrnuje, že nemohl přisvědčit námitkám žalobce, které uvedl v žalobě, neboť z písemností, které jsou ve spise, i z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že žalobce opakovaně pobýval na území ČR bez platného oprávnění pobytu celkem čtyři dny. Jím poukazovaná dobrá víra na oprávněnost jeho pobytu nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, jímž mu bylo uloženo správní vyhoštění. Toto rozhodnutí je ve smyslu § 118 odst. 1 rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se dotčený cizinec na území státu nezdržoval, nastane-li některá ze situací, které předvídá § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Tento zákaz pobytu cizinců není sankcí či trestem, který by byl uložen v trestním řízení, představuje správní rozhodnutí, tedy opatření, které omezuje cizince ve svobodě jeho volného pobytu. Byť správní vyhoštění znamená určitý zásah do soukromého a rodinného života, v konkrétním případě žalobce se nejedná o zásah nepřiměřený. Podmínky pro upuštění od správního vyhoštění nebyly v případě žalobce naplněny. V případě žalobce převážil zájem státu nad zájmem cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života. Důvodná nebyla ani námitka žalobce, že řízení o správním vyhoštění nebylo překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území. V případě prvého porušení legálnosti pobytu žalobce na území ČR takový postup správní orgány zvolily. K tomu zároveň žalobci uložily žalobci zvláštní opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) a § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, kdy byl povinen oznamovat adresu pobytu, zdržovat se tam, hlásit každou změnu pobytu a hlásit se osobně na odboru cizinecké policie. Přesto však opakovaně nastala situace, kdy žalobce pobýval na území ČR bez platného oprávnění, a to po dobu dalších 3 dnů. Navíc žalobce v průběhu probíhajících správních řízení neuvedl žádné argumenty o tom, že by na území ČR vedl rodinný život. Stejně tak vyznělo i závazné stanovisko k možnosti vycestování, které nebylo nadřízeným orgánem v odvolacím řízení změněno, ale naopak bylo z hlediska možnosti opustit území ČR potvrzeno. Otázku délky uloženého správního vyhoštění se správní orgány řádně zabývaly a s jejich hodnocením se soud taktéž ztotožnil. Správní orgány přihlédly ke skutečnosti, že jednalo se o opakovaný nelegální pobyt žalobce na území ČR, byť po krátkou dobu. Závěrem soud upozorňuje na to, že správní vyhoštění není rozhodnutím sankční povahy a jak již několikrát opakovaně judikoval Ústavní soud, kupříkladu v jeho rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 1147/13 neexistuje žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území ČR, neboť je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Pokud žalobce neměl potřebné pobytové oprávnění, a přesto pobýval na území ČR, je zcela v souladu se zákonem, že správní orgán prvního stupně rozhodl, dle příslušného ustanovení zákona pobytu cizinců, vzal v úvahu konkrétní okolnosti případu, což se projevilo uložením zákazu pobytů na území ČR ve značně nižší míře, než je horní hranice stanovená zákonem. Závěry správních orgánů soud shledal odpovídajícími a dostatečně odůvodněnými.

V. Závěr náklady řízení 11 54A 6/2019

35. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že žaloba žalobce důvodná nebyla a nebyly zjištěny ani žádné vady, ke kterým by soud byl povinen přihlédnout z moci úřední, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti se jednalo o úspěšnou žalovanou, která nevynaložila žádné náklady nad rámec své úřední činnosti, navíc se nařízeného ústního jednání nezúčastnila. Vzhledem k tomu soud rozhodl tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 28. srpna 2019 JUDr. Marie Trnková v.r. samosoudkyně 12 54A 6/2019 č. j. 54 A 6/2019-55 OPRAVNÉ USNESENÍ Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: N. M. L., narozen dne X, st. př. Vietnamská socialistická republika, bytem N. S. 172, Č. V. zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2019 č. j. CPR-23495-8/ČJ-2017-930310- V242 takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2019, č. j. 50 A 6/2019- 44 se mění tak, že namísto spisové značky 50 A 6/2019 se uvádí spisová značka 54 A 6/2019. Odůvodnění:

1. Při písemném vyhotovení rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 54 A 6/2019-44 došlo k písařské chybě ve spisové značce rozsudku, když namísto spisové značky 54 A 6/2019 byla v rozsudku uvedena spisová značka 50 A 6/2019.

2. Vzhledem k tomu, že se jedná o písařskou chybu, soud v souladu s ustanovením § 54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů rozhodl, jak je uvedeno shora a tuto chybu opravil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. České Budějovice 26. září 2019 13 54A 6/2019 JUDr. Marie Trnková v. r. samosoudkyně