54 A 8/2025

Rubrum

č. j. 54 A 8/2025- 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobkyně: B. Č. zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Čermákem sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí ze dne 28. 5. 2025, č. j. KUJCK 58633/2025 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Za správnost vyhotovení: Bc.

V. L. 2 54 A 8/2025

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Městského úřadu Milevsko ze dne 1. 4. 2025, č. j. MM 11231/2025, byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o některých přestupcích“), jehož se dopustila tím, že dne 31. 10. 2024 okolo 11:30 hodin před bytovým domem č. p. X v obci J. poté, co ji E. S. upozornila, že při kopacích pracích zasahuje na její pozemek, ji slovně napadla výhrůžkou „mám tě švihnout tady tím rýčem?“, tedy úmyslně narušila občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustila jiného hrubého jednání. Za spáchaný přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobkyni podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a § 7 odst. 4 písm. b) zákona o některých přestupcích pokutu ve výši 2 000 Kč.

2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný postupem podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil (ve vztahu k rozhodným výrokům prvostupňového rozhodnutí v této věci).

3. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť správní orgány nezjistily skutkový stav v rozsahu vyžadovaném § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Podle žalobkyně správní orgány nepostupovaly objektivně, řádně nezjistily všechny okolnosti svědčící v její prospěch i neprospěch a nesprávně hodnotily podklady řízení.

4. Žalobkyně dále namítá, že správní orgány nesprávně kvalifikovaly její jednání jako přestupek, neboť v jejím případě nebyly splněny zákonné znaky přestupku podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky, zejména to, že její jednání nelze označit jako společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem.

5. Žalobkyně rovněž popisuje průběh samotného incidentu, z něhož dle ní nevyplývá žádné úmyslné ani nedbalostní zavinění, tedy nebyla naplněna subjektivní stránka přestupku. Tvrdí, že její jednání nebylo vedeno úmyslem ani nedbalostí způsobit újmu jiné osobě, neboť pracovala na pozemku, o němž byla v dobré víře přesvědčena, že je pozemkem obce, a práci zde prováděla se souhlasem starosty. K eskalaci konfliktu došlo podle ní výlučně vlivem zásahu paní S., která ji náhle a bezdůvodně obvinila z jednání, jehož se nedopustila, a současně ji začala nahrávat. Výrok, který jí byl kladen za vinu, byl podle ní reakcí na neoprávněné chování paní S. a nebyl míněn jako skutečná hrozba, neboť byl řečnickou otázkou pronesenou v emotivně vypjaté situaci. To je podle žalobkyně patrné i z obsahu videozáznamu, který zachycuje, že k žádnému útoku ani pokusu o něj nedošlo a že se žalobkyně naopak od druhé osoby vzdálila.

6. Žalobkyně dále namítá, že v daném případě nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Zdůrazňuje, že její jednání nemělo žádné negativní následky, nebyla způsobena žádná škoda na majetku ani na zdraví osob a společenská škodlivost jejího jednání je zcela minimální. Podle žalobkyně správní orgány vůbec neposuzovaly okolnosti případu v jejich souhrnu, Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 3 54 A 8/2025 zejména kontext konfliktu, chování druhé osoby a míru zásahu do chráněného zájmu společnosti.

7. Žalobkyně namítá, že správní orgány nesprávně vyhodnotily otázku vlastnictví a právního režimu pozemku, na němž měla provádět výkopové práce. Podle žalobkyně je z přiloženého plánku zřejmé, že mezi jednotlivými pronajatými pozemky se nachází přibližně metrový pás pozemku ve vlastnictví obce, který není součástí žádného nájemního vztahu. Právě na tomto pozemku měla žalobkyně kopat kovové sloupky, nikoli na pozemku pronajatém jiné osobě. Správní orgány se touto zásadní skutkovou otázkou náležitě nezabývaly a bez dalšího převzaly nesprávný závěr, že šlo o pozemek pronajatý jiné osobě, ačkoliv tento závěr nemá oporu ve spise.

8. Žalobkyně uzavírá, že správní orgány posuzovaly její jednání izolovaně, formalisticky a bez zohlednění materiální stránky přestupku, čímž dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že se dopustila přestupku. Napadené rozhodnutí je proto podle žalobkyně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a současně vychází ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spise a je v rozporu s realitou.

II. Vyjádření žalovaného k žalobě

9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 1. 8. 2025 navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout a současně odkázal na napadené rozhodnutí, neboť námitky uvedené žalobkyní byly žalovaným v napadeném rozhodnutí vypořádány. Žalovaný je toho názoru, že správní orgán prvního stupně zjistil skutečný stav věci tak, aby mohl rozhodnout o vině žalobkyně. Dle žalovaného je napadené rozhodnutí v souladu s právními předpisy.

III. Posouzení věci krajským soudem

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

11. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.).

12. Žaloba není důvodná.

13. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť pouze přezkoumatelné správní rozhodnutí může být podrobeno věcnému soudnímu přezkumu. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, ať již pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů, představuje natolik závažnou vadu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Je-li tato vada dána, soud rozhodnutí správního orgánu podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zruší (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35).

14. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy, z rozhodnutí správního orgánu Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 4 54 A 8/2025 musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). V nyní posuzované věci soud nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí neshledal. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaký skutek žalovaný považoval za prokázaný, z jakých podkladů vycházel a z jakých důvodů přisvědčil závěrům správního orgánu prvního stupně, že žalobkyně naplnila znaky přestupku proti občanskému soužití. Žalovaný rovněž vyložil, proč považoval jednání žalobkyně za společensky škodlivé a proč neshledal okolnosti vylučující naplnění materiální stránky přestupku.

15. Namítá-li žalobkyně porušení povinnosti správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nelze tento požadavek vykládat tak, že je správní orgán povinen odstranit veškeré, byť pouze teoretické pochybnosti o skutkovém ději, ani tak, že musí provést všechny účastníkem navržené důkazy. Rozhodující je, zda skutkový stav má dostatečnou oporu ve spise a zda z provedených důkazů lze učinit logické, vzájemně nerozporné a přezkoumatelné skutkové závěry. Povinnost správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, současně neznamená povinnost převzít skutkovou verzi účastníka řízení, pokud provedené důkazy přesvědčivě svědčí pro jiný skutkový závěr. Tomuto požadavku správní orgány v projednávané věci podle názoru soudu dostály.

16. Z obsahu správního spisu i z odůvodnění obou správních rozhodnutí je přitom zřejmé, že správní orgány vyšly zejména z videozáznamu incidentu a z výpovědi E. S., které ve vztahu k rozhodné části skutku, tedy k pronesení výroku „mám tě švihnout tady tím rýčem?“, shledaly vzájemně souladnými. Zabývaly se i obhajobou žalobkyně. Jestliže za této důkazní situace uzavřely, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, nelze v jejich postupu spatřovat porušení § 3 ani § 50 odst. 3 správního řádu.

17. Žalobkyně dále namítá, že správní orgány její jednání nesprávně kvalifikovaly jako přestupek, ačkoli v jejím případě nebyly splněny zákonné předpoklady přestupku podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Konkrétně tvrdí, že její jednání nelze označit za společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a vykazuje znaky stanovené zákonem.

18. Podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky je přestupkem společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.

19. Zákon tak vychází z materiálně-formálního pojetí přestupku, takže k naplnění odpovědnosti za přestupek musí být současně dány jak zákonné znaky konkrétní skutkové podstaty, tak i materiální znak, tedy společenská škodlivost. Žalobkyně v obecné rovině odkazuje na „zákonné znaky přestupku“ podle § 5 citovaného zákona. Žalobkyně zpochybňuje jednak to, že její jednání dosáhlo intenzity jiného hrubého jednání, jednak naplnění subjektivní stránky, a především materiální stránky přestupku. Věcně brojí především proti Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 5 54 A 8/2025 závěru správních orgánů o naplnění materiální stránky přestupku, tedy společenské škodlivosti jejího jednání, a dále proti tomu, že její jednání dosahovalo intenzity „jiného hrubého jednání“ ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích. Soud proto posoudil tuto žalobní námitku právě v tomto rozsahu.

20. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je správní trestání výrazem veřejnoprávní odpovědnosti a podléhá principu zákonnosti. V řízení o přestupku je proto nezbytné zkoumat naplnění všech znaků přestupku, tedy jak znaků formálních, tak i materiální stránky (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2009, č. j. 9 As 7/2009-76). Nejvyšší správní soud také uvedl, že u běžně se vyskytujících případů jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, je naplněn i materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti, ledaže se k okolnostem jednání přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012, č. j. 5 As 106/2011 - 77 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 - 23).

21. Přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o některých přestupcích se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití mimo jiné tím, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 84/2009- 64, lze za hrubé jednání považovat takové jednání, které „narušuje občanské soužití takovou měrou, že podle obecného názoru a přesvědčení překračuje rámec pouhé nevhodnosti (nesprávnosti). Je proto třeba důsledně odlišit jednání hrubé a jednání jinak nevhodné (např. porušení pravidel slušnosti, zdvořilosti)“ (srov. též rozsudky NSS ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 As 221/2016-39, ze dne 24. 6. 2020, č. j. 6 As 68/2020-24, a ze dne 12. 2. 2021, č. j. 5 As 3/2020- 36).

22. Přestože správní orgány ve skutkové větě užily pojem „výhrůžka“, nelze jej podle soudu vykládat izolovaně jako samostatnou právní kvalifikaci skutku, nýbrž jako popis povahy a intenzity slovního projevu žalobkyně. Pro posouzení věci je podstatné, že žalobkyně v bezprostředně probíhajícím sousedském konfliktu adresovala konkrétní osobě výrok odkazující na možné použití rýče, který v dané chvíli držela v ruce. Takové jednání nelze hodnotit toliko jako nevhodný či nezdvořilý projev v rámci sousedské rozepře. S ohledem na jeho obsah, adresnost a okolnosti, za nichž bylo proneseno, bylo objektivně způsobilé narušit občanské soužití, a správní orgány je proto mohly podřadit pod skutkovou podstatu jiného hrubého jednání podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích.

23. Krajský soud přisvědčil správním orgánům, že daný výrok nepředstavoval toliko nevhodnou, nezdvořilou či afektivní poznámku, ale slovní útok takové intenzity, který správní orgány mohly rozumně podřadit pod jiné hrubé jednání ve smyslu uvedeného ustanovení. Toto ustanovení postihuje úmyslné narušení občanského soužití mimo jiné právě jiným hrubým jednáním, přičemž podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky musí jít současně o čin společensky škodlivý.

24. Správní orgány přitom nevycházely jen z izolovaného textu samotné věty, ale z jejího konkrétního kontextu. Žalovaný uvedl, že pronesení uvedeného výroku bylo prokázáno jak výpovědí E. S., tak videozáznamem, z něhož je tato věta zřetelně slyšitelná. Současně popsal Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 6 54 A 8/2025 i to, že na záznamu není patrné napřažení rýčem, avšak že žalobkyně se ke jmenované při výroku přibližuje. Dále zdůraznil, že nešlo o pouhou nevhodnost či neslušnost, nýbrž o bezdůvodnou slovní výhrůžku, která překročila rámec společensky tolerovatelného jednání mezi sousedy.

25. Soud nepřehlédl, že z videozáznamu neplyne bezprostřední pokus o fyzický útok a že E. S. reagovala slovy „zkus to, zkus to“. Tyto okolnosti však samy o sobě nevylučují závěr o naplnění skutkové podstaty. Hrubost jednání či narušení občanského soužití nejsou vázány na to, zda osoba projevila strach nebo zda bezprostředně následoval fyzický útok, nýbrž objektivně podle povahy a intenzity projevu. Současně je třeba odlišovat jednání hrubé od jednání pouze nevhodného či neslušného (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 84/2009-64). Za tohoto stavu nelze přisvědčit žalobkyni, že by v jejím případě nebyly naplněny zákonné znaky přestupku. Žalobkyně sice obecně odkazuje na materiálně- formální pojetí přestupku podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky, věcně však konkretizuje pouze námitku absence společenské škodlivosti a nedostatečné intenzity jednání. Soud má za to, že správní orgány se právě těmito otázkami dostatečně zabývaly a jejich závěr, že šlo o jiné hrubé jednání narušující občanské soužití, nevybočuje z mezí zákona ani z ustálené judikatury správních soudů.

26. Žalobkyně dále namítá, že v projednávané věci nebyla naplněna materiální stránka přestupku, neboť její jednání nemělo žádné negativní následky, nevznikla žádná škoda na majetku ani na zdraví a společenská škodlivost jejího jednání měla být podle jejího názoru zcela minimální.

27. Správní orgán prvního stupně se materiální stránkou přestupku zabýval a uzavřel, že jednání žalobkyně svou intenzitou překročilo rámec pouhé nevhodnosti či neslušnosti. Při tomto hodnocení vycházel nejen z obsahu výroku „mám tě švihnout tady tím rýčem?“, ale i z okolností incidentu, jak vyplynuly zejména z výpovědi E. S. a z videozáznamu, včetně skutečnosti, že žalobkyně měla v dané situaci v ruce rýč. Z těchto podkladů dovodil, že jednání žalobkyně bylo způsobilé narušit občanské soužití v přestupkové intenzitě. Správní orgán tedy vyhodnotil význam kombinace verbálního projevu a kontextu jednání, nikoli izolovaně samotná slova.

28. Žalovaný se s těmito závěry ztotožnil a vyložil, že pojem hrubého jednání je třeba posuzovat objektivně, nikoli pouze podle subjektivního vnímání osoby, vůči níž jednání směřovalo. Zdůraznil rovněž, že hrubé jednání musí být způsobilé narušit občanské soužití a překročit rámec pouhé nevhodnosti či neslušnosti. V návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu vycházel z toho, že materiální znak přestupku není dán automaticky vždy, kdy jsou naplněny znaky formální, avšak v posuzovaném případě neshledal takové významné okolnosti, které by společenskou škodlivost jednání žalobkyně vylučovaly.

29. Soud se hodnocením správních orgánů ztotožňuje, neboť má za to, že v posuzované věci tato hranice překročena byla. Výrok pronesený žalobkyní nebyl pronesen v pouhé nadsázce či zjevně odlehčeném kontextu, nýbrž při konkrétním dlouhodobém osobním konfliktu mezi žalobkyní a E. S., a to v situaci, kdy žalobkyně rýč skutečně držela. Ačkoli z videozáznamu neplyne, že by se žalobkyně k bezprostřednímu útoku napřahovala, nic to nemění na tom, že šlo o slovní útok s obsahem hrozby fyzického napadení nástrojem Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 7 54 A 8/2025 způsobilým způsobit zranění. Právě tato okolnost odlišuje projednávaný případ od pouhé nevhodné, hrubší nebo afektivní slovní výměny mezi sousedy.

30. Neobstojí ani dílčí argumentace žalobkyně, že její jednání nemělo žádné následky, neboť nikdo neutrpěl újmu na zdraví ani škodu na majetku. U posuzované skutkové podstaty totiž není vznik takového následku znakem přestupku. Rozhodné je, zda jednání bylo objektivně způsobilé zasáhnout chráněný zájem na pokojném občanském soužití a zda dosáhlo potřebné intenzity. K naplnění materiální stránky proto není nezbytné, aby již došlo ke konkrétní majetkové či zdravotní újmě, ale postačí, že jednání bylo způsobilé ohrozit chráněný zájem odpovídající povaze dané skutkové podstaty. Již samotný slovní útok obsahově navázaný na možné použití rýče může tento zájem narušit, aniž by následoval faktický útok. Pro narušení občanského soužití je rozhodné právě hrubé jednání způsobilé tento zájem porušit nebo ohrozit, nikoli až vznik hmotného následku.

31. Stejně tak soud nepřisvědčil názoru, že materiální stránku vylučuje reakce E. S., která podle videozáznamu odpověděla slovy „zkus to, zkus to“. Tato okolnost může mít význam při hodnocení celkového kontextu konfliktu, případně při úvaze o závažnosti jednání nebo o výměře sankce, sama o sobě však neznamená, že výrok žalobkyně ztratil povahu hrubého jednání. Jak již bylo uvedeno, pojem hrubého jednání je třeba vykládat objektivně, kdy rozhodující není jen bezprostřední subjektivní reakce druhé osoby, nýbrž povaha projevu v dané situaci.

32. Soud rovněž nepřehlédl, že mezi účastnicemi konfliktu zjevně existoval širší sousedský konflikt a že žalobkyně své jednání vysvětlovala předchozím chováním E. S. i sporem o pozemek. Ani tyto okolnosti však samy o sobě nemohou vést k závěru, že by v posuzovaném případě materiální znak absentoval. Mohou vysvětlovat vznik konfliktu nebo motivaci žalobkyně, nikoli však odstranit společenskou škodlivost jejího vlastního projevu, který správní orgány i soud považují za objektivně nepřijatelný způsob řešení sousedského sporu. Žalovaný se těmito okolnostmi zabýval a uzavřel, že ani případná provokace neopravňuje k protiprávnímu slovnímu ataku.

33. Správní orgány nepochybily, pokud dospěly k závěru, že jednání žalobkyně naplnilo i materiální stránku přestupku. Nejde o případ natolik bagatelní nebo výjimečný, aby bylo možno uzavřít, že ačkoli byly formální znaky skutkové podstaty naplněny, konkrétní společenská škodlivost jednání nedosáhla minimální hranice potřebné pro vznik odpovědnosti za přestupek.

34. Krajský soud shrnuje, že vzal v potaz, že posuzovaný výrok byl jednorázový a zazněl v emotivně vypjaté sousedské situaci, že mezi žalobkyní a E. S. nedošlo k fyzickému kontaktu a nebyla způsobena újma na zdraví ani škoda. Tyto okolnosti však samy o sobě nevedou k závěru, že jednání žalobkyně nedosáhlo intenzity daného přestupku. Výrok byl adresován konkrétní osobě, zazněl bezprostředně v probíhajícím osobním konfliktu a jeho závažnost byla umocněna tím, že žalobkyně měla v ruce rýč, tedy předmět, k jehož použití se její výrok výslovně vztahoval. V tomto celkovém kontextu již nešlo o pouhou nezdvořilost či nevhodný projev v sousedské rozepři, nýbrž o jednání způsobilé narušit občanské soužití v intenzitě předpokládané danou skutkovou podstatou.

35. Žalobkyně dále namítá, že v jejím případě nebyla naplněna subjektivní stránka přestupku. Tvrdí, že její jednání nebylo vedeno úmyslem ani nedbalostí způsobit újmu jiné osobě, Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 8 54 A 8/2025 neboť pracovala na pozemku, o němž byla v dobré víře přesvědčena, že náleží obci, a konflikt podle ní vyvolala až E. S. svým zásahem a pořizováním videozáznamu. Výrok, který je jí kladen za vinu, měl být podle žalobkyně pouze řečnickou otázkou pronesenou v emotivně vypjaté situaci, nikoli skutečně míněnou hrozbou.

36. Podle § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

37. U posuzované skutkové podstaty se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačí i úmysl nepřímý. Pro posouzení subjektivní stránky proto není rozhodné, zda žalobkyně chtěla E. S. skutečně způsobit újmu na zdraví nebo zda měla v úmyslu svůj výrok fyzicky realizovat. Rozhodující je, zda vůči ní vědomě pronesla výrok objektivně způsobilý narušit občanské soužití a zda byla alespoň srozuměna s tím, že takovým jednáním může chráněný zájem porušit nebo ohrozit. Jinými slovy, předmětem posouzení není úmysl způsobit konkrétní následek v podobě fyzického útoku, nýbrž úmysl pronést vůči druhé osobě hrubý a útočný projev v situaci způsobilé narušit občanské soužití.

38. V projednávané věci správní orgány tento závěr učinily na základě konkrétních skutkových okolností. Žalovaný uvedl, že žalobkyně pronesla vůči E. S. slovní výhrůžku „mám tě švihnout tady tím rýčem?“, že tato skutečnost byla prokázána jak výpovědí jmenované, tak videozáznamem, a že žalobkyně jednala úmyslně, neboť věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že se tak stane, byla s tím srozuměna. Žalovaný dále zdůraznil, že ve společnosti není přípustné řešit sousedské či osobní spory slovním atakem tohoto druhu, a to ani tehdy, předcházela-li mu provokace druhé osoby.

39. Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Žalobkyně větu nepronesla mimoděk či bezděčně, nýbrž v přímé komunikaci s konkrétní osobou a v přímé návaznosti na vzniklý konflikt. Již ze samotné povahy takového projevu je zřejmé, že žalobkyně věděla, co říká a komu to říká. To, že tak učinila v emotivně vypjaté situaci, nevylučuje zavinění, neboť afekt může vysvětlovat motivaci či bezprostřední impuls jednání, nikoli však sám o sobě odstranit úmyslnou povahu vědomě proneseného slovního útoku. Stejně tak okolnost, že žalobkyně mohla být přesvědčena o svém právu provádět práce na dotčeném pozemku, není pro posouzení subjektivní stránky rozhodná, neboť přestupek nespočívá v samotném kopání na pozemku, ale v následném projevu vůči E. S.

40. Neobstojí ani argumentace žalobkyně, že šlo pouze o řečnickou otázku, neboť samotná forma výroku není rozhodující. I otázkou lze vyslovit hrozbu či jiný útočný projev, pokud to plyne z jejího obsahu a okolností, za nichž byla pronesena. V nyní posuzovaném případě šlo o výrok obsahující možnost fyzického napadení rýčem, pronesený při bezprostředním osobním střetu. Správní orgány proto nepochybily, pokud tento výrok nevyhodnotily jako neutrální slovní obrat, ale jako vědomě adresovaný slovní útok.

41. Krajský soud shrnuje, že správní orgány vyšly z toho, že žalobkyně jednala úmyslně. Tento závěr soud považuje za přezkoumatelný a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu. Pro naplnění subjektivní stránky přestupku přitom není rozhodné, zda žalobkyně skutečně zamýšlela E. S. rýčem udeřit. Podstatné je, že v probíhajícím konfliktu vědomě adresovala konkrétní osobě výrok vztahující se k použití rýče, který měla v danou chvíli v ruce. Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 9 54 A 8/2025 42. Žalobkyně dále namítá, že správní orgány nesprávně vyhodnotily otázku vlastnictví a právního režimu pozemku, na němž měla provádět výkopové práce. Tvrdí, že mezi jednotlivými pronajatými pozemky se nachází pás pozemku ve vlastnictví obce, který není předmětem nájmu, a že pracovala právě na tomto obecním pozemku se souhlasem starosty, nikoli na pozemku užívaném E. S..

43. Tuto námitku krajský soud neshledal důvodnou. Předmětem nyní přezkoumávaného správního řízení nebylo posouzení vlastnického či užívacího práva k dotčenému pozemku ani rozhodnutí o tom, zda žalobkyně byla oprávněna na určité části pozemku provádět výkopové práce. Předmětem řízení bylo toliko posouzení, zda žalobkyně v předmětný den vůči E. S. pronesla výrok „mám tě švihnout tady tím rýčem?“ a zda tím naplnila znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích. To ostatně plyne již ze samotného vymezení skutku ve výroku prvostupňového i odvolacího rozhodnutí. Z toho důvodu nebylo pro posouzení viny žalobkyně rozhodující, zda pozemek, na němž kopala, byl ve vlastnictví obce nebo zda šlo o pozemek užívaný E. S. Okolnost, zda se E. S. při upozornění žalobkyně mýlila ohledně rozsahu svého nájemního práva, by mohla být relevantní pro posouzení oprávněnosti výkopových prací. Stejně tak náhled žalobkyně a E. S. na tuto otázku by mohl v kontextu jejich dlouhodobých sporů přiblížit vnitřní motivaci pro jejich vzájemné konfrontační jednání. Ať už bylo přesvědčení žalobkyně a E. S. jakékoli, ať už je zde jakýkoli režim užívání daného pozemku, tyto skutečnosti mohou osvětlit pozadí konfliktu, samy o sobě však nemohou učinit následný slovní útok žalobkyně společensky akceptovatelným ani vyloučit jeho přestupkovou intenzitu. Takový způsob řešení sporů zákon neaprobuje.

44. V návaznosti na shora uvedené krajský soud neprováděl žalobkyní navržené důkazy výslechem starosty obce J., situačním plánkem ani videozáznamem týkajícím se hranic pozemku. Tyto důkazy směřovaly k prokázání tvrzení, že žalobkyně prováděla výkopové práce na obecním pozemku a se souhlasem starosty. Taková skutečnost však není pro posouzení projednávaného přestupku rozhodná, neboť žalobkyně nebyla uznána vinnou pro samotné provádění výkopových prací ani pro zásah do cizího pozemku, nýbrž pro následný slovní útok vůči E. S. I kdyby tedy uvedená tvrzení žalobkyně byla prokázána, nemohla by sama o sobě zpochybnit závěr o naplnění skutkové podstaty přestupku. Navržené důkazy proto soud považoval za nadbytečné.

45. Žalobkyně dále namítá, že správní orgány nesprávně hodnotily videozáznam incidentu, který podle ní zachycuje pouze závěr celého konfliktu a nepostihuje okolnosti, jež mu předcházely. Současně poukazuje na dlouhodobě narušené sousedské vztahy s E. S. a tvrdí, že správní orgány měly tyto okolnosti zohlednit při posouzení věci. Ani tato námitka není důvodná. Hodnocení důkazů je primárně úkolem správního orgánu, který je povinen posoudit jednotlivé důkazy jak samostatně, tak v jejich vzájemné souvislosti a učinit z nich logické a přezkoumatelné skutkové závěry. Soud do takového hodnocení zasahuje pouze tehdy, pokud je vnitřně rozporné, zjevně nelogické nebo nemá oporu ve spise. Samotná skutečnost, že účastník řízení nabízí odlišnou interpretaci provedených důkazů, nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí.

46. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný nepřistupoval k videozáznamu izolovaně ani nekriticky. Žalovaný uvedl, že protiprávní jednání žalobkyně bylo prokázáno jak Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 10 54 A 8/2025 výpovědí E. S., tak právě videozáznamem, přičemž zdůraznil, že svědecká výpověď ve vztahu ke slovní výhrůžce odpovídá obsahu záznamu. Současně popsal, co je na záznamu patrné, totiž že je na něm slyšet výrok žalobkyně „mám tě švihnout tady tím rýčem?“, že se žalobkyně při tomto výroku k E. S. přibližuje, avšak že není zřejmé, že by se rýčem napřahovala. Žalovaný se zabýval i námitkami směřujícími proti samotné použitelnosti a vypovídací hodnotě videozáznamu. Vysvětlil, proč považoval jeho pořízení a provedení jako důkazu v přestupkovém řízení za přípustné. Soud přitom přisvědčuje žalobkyni v tom, že videozáznam skutečně nezachycuje celý předchozí průběh sousedského konfliktu. Tato skutečnost však sama o sobě nečiní skutkové závěry správních orgánů nezákonnými. Rozhodující totiž je, zda z provedených důkazů bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom skutku, který byl předmětem řízení.

47. Neobstojí ani výhrada žalobkyně, že správní orgány měly přikládat zásadní význam širšímu kontextu sousedských sporů. Žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně znal kontext události i spory mezi oběma ženami, avšak v přestupkovém řízení rozhodoval pouze o konkrétním projednávaném jednání žalobkyně. Tento přístup je správný. Existence dlouhodobých konfliktů mezi účastnicemi konfliktu, případně i dřívější nevhodné chování druhé osoby, může tvořit skutkové pozadí věci a může být zohledněna při posouzení celkové intenzity jednání, nemůže však sama o sobě vyloučit odpovědnost žalobkyně za její vlastní konkrétní projev, je-li jinak prokázán a právně kvalifikovatelný jako přestupek. Stejně tak není důvodná obrana žalobkyně, že z videozáznamu plyne spíše její vzdalování se od E. S. a že nedošlo k žádnému fyzickému útoku. Jak již soud uvedl výše, žalobkyně nebyla uznána vinnou fyzickým napadením ani pokusem o něj, nýbrž úmyslným narušením občanského soužití jiným hrubým jednáním spočívajícím ve slovním útoku. Okolnost, že záznam neprokazuje bezprostřední pokus o úder rýčem, tudíž není s to zpochybnit závěr správních orgánů o vině žalobkyně za posuzovaný přestupek. Za této situace soud uzavírá, že správní orgány nepochybily, pokud videozáznam hodnotily jako relevantní důkazní prostředek ve spojení se svědeckou výpovědí E. S. a dalšími podklady ve spise. Jejich skutkové závěry mají v provedených důkazech dostatečnou oporu a žalobní námitka směřující proti hodnocení videozáznamu a proti nezohlednění širšího kontextu konfliktu proto není důvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

48. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 11 54 A 8/2025 České Budějovice 29. května 2026 Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Bc. V. L.