54 Ad 15/2018

Rubrum

č. j. 54 Ad 15/2018 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2018, č. j. MPSV – 2018/116686 - 913 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 15. 8. 2018 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo ve smyslu § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 2 54 Ad 15/2018 republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „orgán pomoci v hmotné nouzi“) ze dne 4. 5. 2018, č. j. 36015/2018/CBU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím nebyla žalobci přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných nákladů ve smyslu § 2 odst. 5 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“).

2. Žalobce předně zdůraznil, že je osobou chudobnou a invalidní ve třetím stupni. Předmětem řízení je žádost žalobce o zakoupení nízkokapacitního flash disku, který není schopen si sám zakoupit, neboť nedisponuje dostatečným finančním obnosem. Orgán pomoci v hmotné nouzi odkazoval na judikát Nejvyššího správního soudu, který shledal žalobce za nepřípadný, neboť se netýká onoho tržního sortimentu, a nedoléhá proto na projednávanou věc. Správní orgány podle žalobce nerozlišují mezi minimem a optimem a v souvislosti s tím odkazuje žalobce na judikát 3 Ads 84/12. Tímto žalobce jistě mínil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012 – 48.

3. Žalobce shledává flash disk za nezbytný pro své účely, zejména z důvodu účelného styku se správními orgány. Žalobce dále upozornil na to, že si zřídil datovou schránku, tudíž šetří správním orgánům finance, které by jinak vynaložily za poštovné a tisk. V souvislosti s tím však musí žalobce hradit poplatky za internetové připojení, čímž se zvyšují jeho náklady na bydlení. Žalobce se ztotožnil s žalovaným, že mimořádná okamžitá pomoc je určena osobám, které nemají dostatečné prostředky na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby, avšak dále žalobce dodává, že k zajištění základních životních potřeb je určen příspěvek na živobytí.

4. Žalobce dále namítal, že poukázky EDENRED nejsou určeny k nákupu „elektrazboží“, nýbrž k zajištění základních životních potřeb.

5. Žalobce označil flash disk za nenahraditelné zboží, které je poznamenáno nesmazatelným soukromím uživatele. Žalobce uvedl, že částka 200 Kč, která dle něj má odpovídat nákladům na flash disk o kapacitě 4 GB, odpovídá několikadenním až týdenním nákladům na výživu osoby v hmotné nouzi. Vyzvedávání písemností na poště či na příslušném úřadě považuje žalobce za psychicky a fyzicky náročné. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nebylo přesvědčivě odůvodněno. Žalobce také namítal, že je povinností každého mít doručovací adresu. V žalobě bylo dále uvedeno, že orgán pomoci v hmotné nouzi uvedl skutkové i právní omyly. Žalobce poukázal na nesprávnost tvrzení správních orgánů, že mimořádná okamžitá pomoc je povahy nenárokové. Žalobce na závěr namítl, že žalovaný začal provokativně vyhotovovat datové písemnosti konverzí z listinné podoby, které mají objemnost přes 400 kB.

6. Dne 20. 11. 2018 žalobce soudu sdělil, že rozšiřuje žalobu o další žalobní návrh, jímž žádá určit, že nepředložení odvolání žalovanému bylo nenapravitelnou a v právním státě neakceptovatelnou nezákonností.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě sdělil, že navrhuje zamítnutí žaloby.

8. Žalovaný k námitce žalobce ohledně objemnosti písemností obdržených do datové schránky sdělil, že zřízení datové schránky u fyzických osob je založeno na dobrovolnosti. K tvrzení žalobce, že je osobou chudobnou a invalidní ve III. stupni uvedl, že žalobce byl 3 54 Ad 15/2018 uznán za osobu v hmotné nouzi a pravidelně jsou mu vypláceny opakované dávky hmotné nouze. Žalovaný dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které shledává za dostatečně jasné, určité a srozumitelné.

III. Obsah správních spisů

9. Ze správního spisu pro soud vyplynuly následující rozhodné skutečnosti:

10. Dne 18. 4. 2018 přijal orgán pomoci v hmotné nouzi žádost o mimořádnou okamžitou pomoc na nezbytné a odůvodněné náklady (předměty dlouhodobé potřeby). Žalobce v žádosti uvedl, že jeho notebook nemá dostatečnou paměťovou kapacitu, a proto požaduje flash disk o kapacitě alespoň 4 GB, aby si mohl ukládat písemnosti dodávané do datové schránky. Dne 4. 5. 2018 rozhodl orgán pomoci v hmotné nouzi tak, že se mimořádná okamžitá pomoc na úhradu nezbytných nákladů nepřiznává. Orgán pomoci v hmotné nouzi měl za to, že požadovaný flash disk nelze považovat za věc nezbytně nutnou pro uspokojování základních životních potřeb.

11. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 16. 5. 2018 odvolání, přičemž jednotlivé odvolací námitky se shodují s žalobními námitkami.

12. Dne 25. 5. 2018 bylo žalovanému postoupeno odvolání a jím napadené rozhodnutí, včetně kopie tiskopisu podané žádosti o poskytnutí mimořádné okamžité pomoci.

13. Žalovaný o podaném odvolání rozhodl dne 14. 6. 2018 rozhodnutím č. j. MPSV – 2018/116686 – 913 tak, že se podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítá a napadené rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi se potvrzuje. Žalovaný se ve svém odůvodnění ztotožnil s orgánem pomoci v hmotné nouzi a neshledal žádná pochybení v řízení v I. stupni. Žalovaný v napadeném rozhodnutí více osvětlil způsob, jakým orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje jednotlivé žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že se nejedná o nárokovou dávku.

IV. Právní názor soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

15. Žaloba není důvodná.

16. Krajský soud předně poukazuje na podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro samotnou možnost vzniku nároku na mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytných nákladů. Podle § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby.

17. Podle § 36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc osoba uvedená v § 2 odst. 5 téhož zákona, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi. Uvedené jen dokresluje spojitost mezi jednotlivými ustanoveními zákona o pomoci v hmotné nouzi. Pochybnosti nad tím, zda se jedná o osobu v hmotné nouzi, nevyvstaly, proto má soud za to, že žalobce je osobou v hmotné nouzi podle § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. 4 54 Ad 15/2018 18. Žalobce namítal, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012 – 48, na nějž odkazoval orgán pomoci v hmotné nouzi, se netýkal téhož předmětu, který je nyní posuzovaný. K tomu krajský soud zmiňuje, že výjimečně se lze setkat s judikátem, který by byl obsahově naprosto totožný s posuzovanou věcí, avšak je zapotřebí pohlížet na odkazované judikáty zejména tak, aby po právní stránce byla řešena stejná právní otázka a skutkově se jednalo o obdobnou věc. V předmětném rozsudku NSS se věcně jednalo o obdobnou situaci, neboť žalobce požadoval přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje, skutečnost, že tímto předmětem byly brýle, zatímco v nyní posuzovaném případě je to flash disk, není důvodem, aby byla vyloučena aplikace tohoto rozsudku NSS jako judikátu podporujícího závěry orgánu pomoci v hmotné nouzi. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, na který odkázal orgán pomoci v hmotné nouzi, shledává za přiléhavý i zdejší soud, a proto taktéž poukazuje na závěry v něm vyřčené: „Tento účel poskytnutí dávky je navíc zřejmý z povahy mimořádné okamžité pomoci jako dávky pomoci v hmotné nouzi (srv. dikci „nezbytného jednorázového výdaje“), která není založena na principu zajištění životního optima jednotlivce, nýbrž na poskytnutí nezbytně nutné finanční pomoci pro překonání určité tíživé sociální situace.“ Na již řečeném nic nemění ani fakt, že v odkazovaném rozsudku NSS se jednalo o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje, zatímco v nyní projednávané věci je předmětem žádost o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby, neboť postup pro přiznání mimořádné okamžité pomoci je kromě případu v § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, kdy osobě hrozí vážná újma na zdraví, vždy stejný.

19. Krajský soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů v tom, že požadovaný flash disk nelze považovat za předmět zajišťující tzv. minimum, respektive zajišťovat základní životní potřeby žalobce. Mimořádná okamžitá pomoc není poskytována k zajištění veškerých tužeb a potřeb osoby žadatele, nýbrž pouze k zajištění těch potřeb, které jsou nezbytné a slouží k zajištění základních životních potřeb. Žalobce argumentoval tím, že nepožadoval flash disk nijak výjimečný ani s extrémně velkou pamětí, a proto se jedná o pouhé minimum toho, co pro své potřeby, čímž je myšlen účelný styk se správními orgány, nezbytně potřebuje. Takovou argumentaci však shledává zdejší soud za bezpředmětnou, žalobce nesprávně vykládá, k čemu mimořádná okamžitá pomoc slouží. Polemika žalobce nad optimem a minimem je nepřípadná, neboť dezinterpretuje účel mimořádné okamžité pomoci.

20. Žalobce namítal, že je uživatel datové schránky, čímž šetří správním orgánům finanční prostředky, které by jinak vynaložily za poštovné a další úkony spojené se zasíláním listinných písemností.

21. Krajský soud shledává i tuto námitku za nedůvodnou, neboť žalobce jako fyzická osoba nebyl povinen si datovou schránku zřizovat. Žalobce si datovou schránku zřídil na základě své svobodné vůle a nelze to nyní dávat k tíži správním orgánům, neboť ty její zřízení nevyžadovaly. Datové schránky jsou automaticky zřizovány orgánům veřejné moci, právnickým osobám zapsaným v obchodním rejstříku, právnickým osobám zřízeným zákonem, organizačním složkám podniku zahraniční právnické osoby zapsaným v obchodním rejstříku, advokátům, daňovým poradcům a insolvenčním správcům. Pro tyto subjekty je zřízení datových schránek povinné. V případě fyzických osob je zřízení datové schránky ponecháno zcela na jejich uvážení. Pokud se k tomuto kroku žalobce uchýlil, 5 54 Ad 15/2018 musí se nyní vypořádat s konsekvencemi s tím spojenými, jako jsou například náklady na internetové připojení nebo forma uchovávání písemností.

22. Krajský soud si je vědom skutečnosti, že písemnosti doručené do datové schránky jsou uchovávány po dobu 90 dnů ode dne přečtení datové zprávy, jak stanovilo Ministerstvo vnitra. Po uplynutí této lhůty je zpráva nevratně smazána, nicméně existují různé varianty, jak dokument trvale neztratit. Jednou z možností je stažení dokumentu přímo do počítače, pokud ten nemá dostatečnou paměťovou kapacitu, je další možností ukládání na přenosný datový nosič, pevný disk, apod. Dokument, který si chce uživatel datové schránky ponechat, také může být na autorizovaném pracovišti převeden za poplatek do listinné podoby. Poslední možností je zřízení placené služby „Datový trezor“ u České pošty, tato služba umožňuje ponechání datové zprávy přímo v datové schránce. Cena této služby se odvíjí od počtu datových zpráv, které si uživatel hodlá uchovávat, a hrazena je v ročním intervalu. Veškeré tyto možnosti jsou placené, ať už jde o pořízení pevného disku nebo jiného datového nosiče, platby za službu Datový trezor či převádění do listinné podoby, nicméně o těchto skutečnostech se žalobce mohl a měl srozumět předtím, než přistoupil ke zřízení datové schránky. Jistě stojí za zvážení také případné uvolnění paměťové kapacity notebooku žalobce pro stahování nových písemností z datové schránky.

23. Námitku žalobce ohledně vzniku nákladů na internetové připojení, aby mohl datovou schránku otevřít, shledává soud za nedůvodnou, neboť i tato skutečnost musela být žalobci známa v době zřízení datové schránky, k čemuž soud opakovaně uvádí, že žalobce nebyl povinen. Je nemyslitelné, aby byly znevýhodňovány osoby, které nemají datovou schránku, byť k tomu nejsou povinny, na úkor osob, které si ji ze své vůle zřídí, a následně požadují příspěvky na zajištění provozu datové schránky, konkrétně na způsob ukládání jednotlivých zpráv, a své požadavky podporují tvrzeními, že musí dále hradit internetové připojení kvůli přihlášení se do datové schránky, a dále argumentují úsporou, která vzniká správním orgánům v souvislosti s tím, že nemusí doručovat písemnost v písemné podobě poštou. Přestože většina možností uchovávání dokumentů doručovaných do datové schránky vyžaduje jistou finanční zátěž, tedy za předpokladu, že notebook žalobce nemá dostatečnou kapacitu pro ukládání dokumentů, byl tento způsob doručování volbou žalobce, a proto nelze nyní požadovat mimořádnou okamžitou pomoc na zakoupení flash disku, když se k této formě doručování třebaže komfortnější, avšak finančně náročnější, sám žalobce rozhodl. Je třeba mít na paměti, že se nejedná o jedinou možnost doručování, nedochází k bezvýchodné situaci, v níž je žádoucí, aby orgán pomoci v hmotné nouzi zakročil a poskytl mimořádnou okamžitou pomoc pro překonání tíživé a bezvýchodné situace.

24. Žalobní body týkající se kauzy H-System a neposkytnutí pomoci na opravu brýlí a notebooku žalobce se zcela míjí s předmětem řízení, a proto se jimi zdejší soud nebude zabývat.

25. K námitce žalobce týkající se rozdílu mezi příspěvkem na živobytí a mimořádným okamžitým příspěvkem krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2013, č. j. 3 Ads 88/2012 – 42: „Nejvyšší správní soud předesílá, že zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi zakotvuje dva typy dávek k zajištění základních životních podmínek fyzických osob, a to v první skupině dávky měsíčně se opakující - příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení (jenž navazuje na dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení) a ve druhé skupině dávky jednorázové označované souhrnně jako dávka mimořádné okamžité pomoci, kde zákon zakotvuje v podstatě čtyři varianty této dávky (§ 2 odst. 3, 4, 5 a 6 6 54 Ad 15/2018 zákona). Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou základními prostředky k zajištění osob nacházejících se v hmotné nouzi a jedná se o dávky obligatorní, tedy takové, na něž vzniká nárok splněním podmínek stanovených zákonem. K výplatě se přiznávají od prvního dne měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o dávku. K zajištění základních životních potřeb, nestačí-li k tomu dávky výše uvedené, lze pak z důvodů stanovených zákonem přiznat v případě mimořádných okolností ještě další, jednorázovou dávku. Okamžitá mimořádná pomoc je však svojí povahou dávkou fakultativní (sporné je to pouze u dávky přiznávané z důvodu uvedeného v § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi), závislou na správním uvážení příslušného orgánu, nárok na ni vzniká až samotným rozhodnutím o jejím přiznání.“ (pozn. zvýrazněno soudem)

26. V této citaci je explicitně stanoveno, že k zajištění základních životních potřeb je možné přispět mimořádnou okamžitou pomocí tehdy, nebudou-li pro to dostačující dávky měsíčně se opakující. Nicméně i jednorázová dávka mimořádné okamžité pomoci je určena k zajištění základních životních potřeb, což žalobce rozporoval.

27. Krajský soud zdůrazňuje, že mimořádná okamžitá pomoc, o níž žalobce požádal, má být poskytnuta na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby. O skutečnosti, že se jedná o dávku jednorázovou a nenárokovou, nelze mít pochyb, neboť to je výslovně zakotveno v § 38 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle tohoto ustanovení nárok na mimořádnou okamžitou pomoc vzniká dnem, kdy ji příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi přizná, čili nepostačuje pouhé splnění zákonem stanovených podmínek, ale je nezbytné, aby správní orgán na základě správního uvážení určil, zda má být mimořádná okamžitá pomoc poskytnuta.

28. Důvodová zpráva k zákonu o pomoci v hmotné nouzi uvádí, že „[m]imořádná okamžitá pomoc je fakultativní dávkou, u které není stanovena pevná hranice příjmu; přesto s ohledem na skutečnost, že jde o dávku poskytovanou podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, musí jít o osobu, která nemá dostatečné finanční prostředky ani majetek takový, aby mohla nepříznivou situaci řešit vlastními silami“. Skutečnost, že se jedná o dávku fakultativní, znamená, že je závislá na správním uvážení příslušného orgánu, nevniká tedy automaticky nárok na vyplacení této dávky splněním podmínek stanovených zákonem, což osvětlil i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Z textu podané žaloby lze dovozovat, že se žalobce domnívá, že není zapotřebí hlubšího zkoumání potřeby žalobce vlastnit flash disk, ale je dostačující, že daný předmět žalobce vnímá jako naprosté minimum pro zajištění svých potřeb spočívajících v účelném styku se správními orgány.

29. Krajský soud má za to, že orgán pomoci v hmotné nouzi v prvostupňovém rozhodnutí jasně, srozumitelně a dostatečným způsobem zdůvodnil, z jakého důvodu neshledal požadovaný flash disk za předmět, na nějž by měla být poskytnuta mimořádná okamžitá pomoc na úhradu nezbytných nákladů. Orgán pomoci v hmotné nouzi byl oprávněn o žádosti rozhodnout v rámci své diskreční pravomoci. Každé správní uvážení probíhá v přesně vyznačených mezích, stanovených příslušnou správní právní normou, minimálně podle základních zásad řízení, jimiž je ovládáno rozhodování správních orgánů, a to podle zásady zákonnosti, legitimního očekávání a materiální pravdy. V rámci správního uvážení orgán pomoci v hmotné nouzi vyhodnotil, že flash disk nelze označit za předmět mající charakter dlouhodobé potřeby, který je nezbytný pro zajištění základních potřeb žalobce a není možné bez něj v domácnosti dále fungovat. 7 54 Ad 15/2018 30. Komentované znění k zákonu o pomoci v hmotné nouzi charakterizovalo situaci, v rámci níž má dojít k rozhodování o dávce mimořádné okamžité pomoci na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby následujícími slovy: „Jedná se o situace, kdy v domácnosti schází nebo se porouchá předmět, který je nezbytný pro zajištění základních životních potřeb a není nadále únosné v domácnosti fungovat bez uvedeného konkrétního předmětu. Z praxe je známo, že jde především o ledničku, pračku, postel, skříň apod. Orgán pomoci v hmotné nouzi v rámci správního uvážení rozhoduje, zda předmět, o který je požádáno, je předmětem charakteru dlouhodobé potřeby (zda se nejedná o předmět, který pro uvedený účel slouží krátkodobě), zda se jedná o nezbytný základní předmět a dále, zda osobu považuje za osobu v hmotné nouzi pro přiznání této dávky. Orgán pomoci v hmotné nouzi též hodnotí, zda pořízením uvedeného předmětu nedojde ke zhodnocení majetku třetí osoby.“ [BECK, Petr. Zákon o pomoci v hmotné nouzi; Zákon o životním a existenčním minimu. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Praktický komentář. ISBN 978-80-7478-977-9]

31. Krajský soud zdůrazňuje, že mimořádná okamžitá pomoc se poskytuje na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby. Žalobcem požadovaný flash disk krajský soud ve shodě se správními orgány jednoznačně nepovažuje za nezbytný základní předmět dlouhodobé potřeby.

32. K námitce nemožnosti uplatnit poukázky EDENRED pro nákup „elektrazboží“, konkrétně flash disku, krajský soud ve shodě s žalovaným uvádí následující. Podle § 42 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi platí, že příspěvek na živobytí se poskytuje v peněžní nebo věcné formě, popřípadě v obou těchto formách. Způsob výplaty příspěvku na živobytí může určit plátce dávky tak, že nejméně 35 % a nejvýše 65 % přiznané dávky bude poskytnuto využitím poukázky opravňující k nákupu zboží ve stanovené hodnotě. Příjemci dávky, který pobírá dávku déle než 6 měsíců v posledních 12 měsících, bude dávka vyplácena tak, že nejméně 35 % a nejvýše 65 % dávky bude vypláceno poukázkami opravňujícími k nákupu zboží ve stanovené hodnotě. Přestože krajskému soudu nebylo sděleno, v jakém poměru v případě žalobce k výplatě příspěvku na živobytí dochází, s jistotou může soud tvrdit, že minimálně 35 % je žalobci vypláceno v peněžní formě. Stejný argument uvedl i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Námitka žalobce nebyla více specifikována ani odůvodněna, proto soud považuje toto vypořádání za dostačující.

33. V žalobě žalobce dále rozvíjel tvrzení, že flash disk není zbožím, které by mohl bezúplatně nalézt, zakoupit v bazaru či nahradit jinými prostředky. Krajský soud nepovažuje taková tvrzení za žalobní body, a proto se jimi více nebude zabývat, neboť nemají žádnou vypovídající hodnotu pro projednávanou věc.

34. K negativnímu postoji žalobce k údajnému pokynu ředitele žalovaného správního orgánu, aby dokumenty psané na počítači nejprve tiskli a teprve poté jej skenovali pro přenos datovou sítí, krajský soud sděluje, že ani v tomto tvrzení nelze shledat žalobní argumentaci, která by se týkala předmětu sporu a byla projednatelná zdejším soudem. Krajskému soudu není zřejmé, v čem žalobce spatřuje spojitost mezi údajným pokynem tisknout písemnosti vypracované žalovaným správním orgánem a následném skenu pro přenos datovou sítí a nezbytným zakoupením flash disku. Pokud žalobce nechce komunikovat se správními orgány prostřednictvím datové sítě, neměl si datovou schránku zřizovat, neboť k tomu nebyl povinen, což soud již podrobně rozvinul v bodě 20 tohoto rozsudku. 8 54 Ad 15/2018 35. Ačkoli žalobce uvádí, že finanční prostředky na nákup flash disku by dosahovaly výše 200 Kč, což jsou dle jeho tvrzení několikadenní až týdenní náklady na výživu osoby v hmotné nouzi, nelze odhlédnout od toho, že požadovaný předmět není nezbytně nutným předmětem pro uspokojování základních životních potřeb. Byť se to může jevit jako přehnaně přísné, existují jiné možnosti, jak se bez této pomůcky obejít. Jednou z možností je, že žalobce strpí, že písemnosti, doručované do datové schránky nenávratně zmizí po uplynutí 90 dnů ode dne přečtení, sjednání služby Datový trezor, která je však finančně nákladnější než koupě flash disku, tištění si písemností, které shledává žalobce za důležité, či uvolnění kapacity v notebooku žalobce, případně zrušení datové schránky žalobce a přistoupení na doručování písemností Českou poštou na doručovací adresu. Krajský soud je přesvědčen, že alternativ, které lze využít za situace, kdy nelze přiznat mimořádnou okamžitou pomoc na koupi flash disku je několikero a je nyní na žalobci, aby si určil, co bude považovat za nejschůdnější variantu.

36. Napadené rozhodnutí shledává zdejší soud za přezkoumatelné a dostatečným způsobem zdůvodněné. Žalobce uvedl, že správní orgány uvádí právní i skutkové omyly, nicméně již blíže nespecifikoval, o jaké omyly se má konkrétně jednat. Krajský soud žádné omyly, ať už skutkové či právní v napadeném rozhodnutí neshledal, proto i tuto námitku považuje za nedůvodnou.

37. Na závěr žalobce namítal, že žalovaný započal provokativně vyhotovovat datové písemnosti konverzí z listinné podoby o objemu 400 kB. K této námitce krajský soud dodává, že se jedná o námitku, která nemá žádný odůvodněný základ a nijak nesouvisí s žalobou ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s., neboť v objemu datové zprávy jistě nelze spatřovat nezákonnost rozhodnutí.

38. Dne 20. 11. 2018 obdržel zdejší soud podání žalobce, kterým usiloval o rozšíření projednávané žaloby. Žalobce namítal, že nepředložení odvolání ze strany orgánu hmotné nouze žalovanému bylo nenapravitelnou a v právním státě neakceptovatelnou nezákonností. Více tento doplněný žalobní bod žalobce nerozšířil. Takové rozšíření žaloby shledává zdejší soud za opožděné. Podle § 71 odst. 2 věty poslední s. ř. s. lze rozšířit žalobu o dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 17. 6. 2018, lhůta pro podání žaloby uplynula dne 17. 8. 2018. Žaloba byla zdejšímu soudu doručena dne 15. 8. 2018, tudíž nebylo pochyb o její včasnosti, nicméně podání ze dne 20. 11. 2018 je zcela zjevně opožděné, neboť lhůta pro rozšíření žaloby o další žalobní body uplynula již dne 17. 8. 2018.

V. Závěr, náklady řízení

39. Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba žalobce důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladu řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný, který nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 9 54 Ad 15/2018

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 28. ledna 2019 JUDr. Marie Trnková samosoudkyně