54 Ad 22/2025

Rubrum

č. j. 54 Ad 22/2025- 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobkyně: M. S. zastoupena advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 proti žalované: České správě sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2025, č. j. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2025, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 269,40 Kč ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Za správnost vyhotovení: Bc.

V. L. 2 54 Ad 22/2025

Odůvodnění

I. Vymezení věci, žaloba, vyjádření žalované

1. Žalobkyně požádala dne 28. 3. 2025 o příplatek ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení vlády“), z důvodu nezákonného zbavení osobní svobody od 29. 9. 1981 do 1. 10. 1981.

2. Žalobkyně doložila usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2025, č. j. 43 Nt 4556/2025, jímž bylo rozhodnuto, že je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, účastna soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným zbavením osobní svobody v období od 29. 9. 1981 do 1. 10. 1981 3. Žalovaná žádost zamítla s odůvodněním, že v osobním listu důchodového pojištění měla žalobkyně za rok 1981 zhodnoceno 365 dnů zaměstnání; podle žalované tedy nezákonné zbavení osobní svobody nemělo negativní dopad na její důchodové nároky. V rozhodnutí o námitkách – v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaná setrvala na závěru, že příplatek nemá odškodňovat samotné nezákonné zbavení osobní svobody, nýbrž újmu na výši důchodu způsobenou tím, že osobě bylo znemožněno pracovat, protože doba od 29. 9. 1981 do 1. 10. 1981 byla pro nárok na starobní důchod a jeho výši plně zhodnocena, nárok podle ní nevznikl.

4. Žalobou ze dne 20. 12. 2025 se žalobkyně domáhá zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

5. Žalobkyně má za to, že v jejím případě je naplněn § 1 odst. 1 písm. a) nařízení. Žalobkyně je státní občankou České republiky, byla v době mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989 nezákonně zbavena osobní svobody, byla rehabilitována podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a pobírá starobní důchod z českého důchodového pojištění. Úvahy správních orgánů o tom, zda byla poškozena ve svých důchodových nárocích nemají oporu v daném ustanovení a jsou tak mimo hypotézu normy. Dle žalobkyně by náhled správních orgánů vedl k diskvalifikaci všech, kteří si na dobu svého krátkodobého uvěznění vzali dovolenou, neplacené volno, byli v pracovní neschopnosti či byli uvězněni ve dnech pracovního klidu.

6. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 3 Ads 108/2018-29, a uvádí, že v odkazované věci nebyl nárok přiznán z důvodu absence věznění, proto nebylo možné příplatek vypočítat. Žalobkyně však byla prokazatelně zbavena osobní svobody v konkrétním období. Za přiléhavý ke své věci považuje žalobkyně i rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2024, č. j. 64 Ad 9/2024-43, ve kterém bylo rovněž žalovanou tvrzeno, že žádná újma žadateli nevznikla.

II. Vyjádření žalované k žalobě

7. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2024, č. j. 64 Ad 9/2024‑43, na který žalobkyně odkazuje, řešil odlišnou otázku; nezabýval se tím, zda represivní opatření měla negativní dopad do důchodových nároků.

8. Podle žalované je třeba § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vykládat ve vazbě na § 8 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, tedy jako nápravu skutečně vzniklých křivd v sociální oblasti. Z evidenčního listu důchodového Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 3 54 Ad 22/2025 zabezpečení však vyplývá, že žalobkyni bylo za rok 1981 započteno všech 365 dnů zaměstnání, bez pracovní neschopnosti či náhradních dob. Nebyla tedy podle žalované na důchodových nárocích nijak poškozena.

9. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 3 Ads 108/2018-29, podle něhož rozhodnutí o účasti na rehabilitaci samo o sobě nezakládá nárok na příplatek k důchodu. Správní orgán i soud musí samostatně posoudit splnění podmínek nároku. Námitku žalobkyně o nepřípustném stanovování dalších kritérií proto žalovaná odmítla s tím, že jde pouze o výklad nařízení vlády č. 622/2004 Sb. v souladu s jeho účelem.

III. Posouzení věci krajským soudem

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších zákonů, dále jen „s. ř. s.“).

11. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.).

12. Žaloba je důvodná.

13. Podle § 8 odst. 1 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu platí, že vláda je zmocněna, aby nařízením napravila některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi, v oblasti sociální, zdravotní a finanční.

14. Nařízení poté v § 1 odst. 1 písm. a) stanovuje, že státní občané České republiky, kteří v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v § 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění, mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených jim komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „příplatek“).

15. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády se příplatek ke starobnímu nebo plnému invalidnímu důchodu stanoví ve výši 50 Kč za každý započatý měsíc výkonu trestu odnětí svobody, jeho části nebo výkonu vazby.

16. Ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci umožňuje obdobné použití zákona o soudní rehabilitaci k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a § 4 tohoto zákona, i když nebylo zahájeno trestní stíhání.

17. V rozsudku ze dne 9. 1. 2026, č. j. 64 Ad 9/2025-55, zdejší soud příplatek dle nařízení vlády charakterizoval jako „samostatnou rehabilitační dávku vyplácenou spolu s invalidním či Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 4 54 Ad 22/2025 starobním důchodem“ bez jakékoli přímé vazby na individualizované odškodnění dle § 25 zákona o soudní rehabilitaci. Ostatně již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 Ads 73/2006-82, popsal tento příplatek jako dávku sui generis, resp. jako samostatné odškodňovací/rehabilitační plnění, které není součástí důchodu z důchodového pojištění.

18. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona o protiprávnosti komunistického režimu zmocnilo vládu k vydání nařízení, kterým by byly napraveny některé křivdy v oblasti sociální, zdravotní a finanční. Toto zmocnění vymezuje účel i rámec podzákonné úpravy. Nařízení vlády konkretizuje, které z těchto křivd budou tímto nástrojem zmírněny.

19. Dle nařízení vlády se jedná v tomto případě o příplatek k důchodu ke zmírnění některých křiv způsobených v oblasti sociální a nárok na něj vzniká kumulativním naplněním předpokladů vymezených v § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády: státní občanství, nezákonné zbavení osobní svobody v době komunistického režimu, následná soudní rehabilitace a pobírání starobního důchodu z českého důchodového pojištění. Nařízení vlády nestanovuje žádné další podmínky, nevyžaduje další individuální zjištění, že konkrétní doba nezákonného zbavení svobody by nebyla započtena do pojištění nebo že se promítla do nižší výše důchodu.

20. Nezákonné zbavení osobní svobody osoby v řešeném historickém a právním kontextu je zásahem do jejího pracovního, osobního i společenského života; normotvůrce se snaží tuto křivdu zmírnit paušálním příplatkem vypláceným spolu s důchodem. Není zde důvod pro jakoukoli restrikci pojmu „sociální oblast“ dle § 8 odst. 1 zákona o protiprávnosti komunistického režimu pouze na konkrétní újmu v důchodovém zabezpečení. Tomu odpovídá konstrukce § 1 a § 2 nařízení, které nárok vážou na status oprávněné osoby a délku relevantní perzekuce, nikoli na individuální výpočet rozdílu ve výši důchodu. Znění zmocňovacího ustanovení § 8 odst. 1 uvedeného zákona nelze v tomto případě použít jako doplnění podmínky nároku, kterou samotné nařízení nestanovuje. Správní orgány nemohou z obecného účelu „sociální oblasti“ vytvořit novou podmínku konkrétního prokázání poklesu důchodu.

21. K obdobným závěrům dospěl v nedávné době i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 1. 2026, č. j. 1 Ad 20/2025-85, který posuzoval skutkově a právně obdobnou věc, v níž žalovaná odmítla příplatek podle nařízení vlády osobě rehabilitované podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci s odůvodněním, že jí byl za rozhodný rok započten plný počet dnů zaměstnání. Městský soud takový postup neakceptoval a uzavřel, že § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády žádnou další podmínku spočívající v prokazování konkrétní újmy na důchodových nárocích nestanovuje.

22. Krajský soud shrnuje, že nařízení vlády v § 1 vymezilo okruh oprávněných osob a v § 2 stanovilo paušální způsob určení výše příplatku. Příplatek je paušálně stanoveným kompenzačním plněním vázaným na splnění stanovených podmínek a na délku relevantní perzekuce. U příplatku podle nařízení vlády právní úprava, na rozdíl od příplatku podle § 25 zákona o soudní rehabilitaci, nevyžaduje, aby došlo ke konkrétnímu poškození důchodových nároků.

23. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 3 Ads 108/2018-29, na závěrech krajského soudu nic nemění. Ani v jeho kontextu nelze nad rámec nařízení vlády požadovat konkrétní újmu v oblasti důchodového zabezpečení. Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 5 54 Ad 22/2025 Samotná účast na soudní rehabilitaci nezakládá automaticky nárok na příplatek, žalovaná však v této věci nemohla žádost zamítnout z důvodu, který v nařízení vlády nemá oporu, tedy pouze proto, že doba nezákonného zbavení osobní svobody byla žalobkyni zhodnocena v osobním listu důchodového pojištění. Svůj nárok žalobkyně neopírá automaticky o svoji soudní rehabilitaci, nýbrž o naplnění podmínek nařízení vlády ruku v ruce s fakticitou relevantního nezákonného omezení na osobní svobodě (umístění do cely).

24. Správní orgány v případě žalobkyně nesprávně posoudily nárok žalobkyně na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených jí komunistickým režimem v oblasti sociální dle nařízení vlády.

IV. Závěr a náklady řízení

25. Jelikož žalovaná své rozhodnutí založila na nesprávném výkladu podmínek § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády, dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná. Z tohoto důvodu soud žalobou napadené rozhodnutí postupem dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Jakkoli je totožnou vadou stiženo i prvostupňové správní rozhodnutí, nepřikročil krajský soud k jeho zrušení (§ 78 odst. 3 s. ř. s.), neboť nic nebrání žalované, aby, vázána vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), sama ve věci opětovně rozhodla. S přihlédnutím ke shora uvedenému žalovaná v dalším řízení, znovu rozhodne o námitkách žalobkyně a opětovně posoudí žádost žalobkyně.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta [§ 7, § 9, § 11 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění dle data úkonů] takto:  úkon právní služby – převzetí a příprava zastoupení: 4 620 Kč + 450 Kč  úkon právní služby – žaloba: 4 620 Kč + 450 Kč Celkem 10 140 Kč bez DPH, 12 269,40 Kč s DPH, neboť zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 6. května 2026 Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 6 54 Ad 22/2025 Za správnost vyhotovení: Bc. V. L.