54 Ad 23/2025

Rubrum

č. j. 54 Ad 23/2025- 36 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: D. D. bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2025, č. j. MPSV-2025/188136-421/1, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Za správnost vyhotovení: G. K. 2 54 Ad 23/2025

Odůvodnění

I. Vymezení věci, žaloba

1. Žalobce podal dne 2. 7. 2025 prostřednictvím aplikace Jenda žádost o podporu v nezaměstnanosti podle § 39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), poté, co mu skončilo poslední zaměstnání ve Švýcarské konfederaci.

2. Prvostupňový správní orgán, Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích, rozhodnutím ze dne 30. 7. 2025, č. j. 309262/25/C, žalobci podporu v nezaměstnanosti ode dne 2. 7. 2025 nepřiznal.

3. Žalovaný postupem dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí úřadu práce potvrdil žalobou napadeným rozhodnutím. Podle žalovaného žalobce během výkonu zaměstnání ve Švýcarsku neměl v České republice obvyklé bydliště ve smyslu čl. 1 písm. j) a čl. 65 nařízení (ES) č. 883/2004, a proto nelze započítat doby pojištění získané ve Švýcarsku pro účely nároku na podporu v nezaměstnanosti v České republice. Žalovaný vycházel z toho, že žalobce po rozhodné období soustředil centrum svých životních zájmů do Švýcarska, kde dlouhodobě pracoval, byl daňovým rezidentem a měl zajištěno bydlení, zatímco vazby k České republice nebyly dostatečné k závěru o zachování bydliště.

4. Včasnou žalobou doručenou krajskému soudu dne 29. 12. 2025 (k poštovní přepravě podáno dne 19. 12. 2025) se žalobce domáhá zrušení žalobou napadeného rozhodnutí (doručeno dne 5. 11. 2025).

5. Žalobce má za to, že správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav, pokud dospěly k závěru, že žalobce v rozhodném období neměl obvyklé bydliště na území České republiky. Žalobce namítá, že po celou dobu zaměstnání ve Švýcarsku si zachoval bydliště v České republice, kde měl trvalý pobyt, rodinné a sociální zázemí u svého otce, pravidelně se vracel, užíval český bankovní účet a telefonní číslo a byl zde registrován u lékařů. Žalobce zdůraznil, že práce ve Švýcarsku byla dočasná a neměla za následek přesun centra jeho životních zájmů. Správní orgány nedostatečně zohlednily další rozhodné okolnosti svědčící o zachování centra jeho životních zájmů v České republice.

6. Žalobce namítá, že správní orgány nesprávně vyložily pojem „obvyklé bydliště“ podle čl. 65 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. Správní orgány tento pojem vyložily převážně podle místa výkonu práce žalobce, ačkoliv právní úprava i judikatura vyžadují komplexní posouzení centra životních zájmů dotčené osoby, zejména jejích rodinných, sociálních a osobních vazeb.

7. Žalobce dále namítá, že správní orgány nedostatečně vyhodnotily předložené důkazy, včetně formuláře PDU1. Odkazuje rovněž na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU, z níž podle jeho názoru plyne, že výkon práce v zahraničí neznamená automatickou ztrátu obvyklého bydliště v České republice.

8. Na podporu svých tvrzení žalobce odkazuje na bankovní výpisy, výpisy z telefonního čísla, faktury (služby, nákupy, jiné doklady o pobytu v ČR), potvrzení od lékařů, čestné Za správnost vyhotovení: G. K. 3 54 Ad 23/2025 prohlášení otce a potvrzení o trvalém pobytu. Některé tyto listiny žalobce k podané žalobě předložil, přiložil i podnájemní smlouvu včetně předávacího protokolu.

II. Vyjádření žalovaného k žalobě

9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 2026 navrhl její zamítnutí. Zdůraznil, že základním pravidlem koordinace systémů sociálního zabezpečení je příslušnost státu posledního zaměstnání a že výjimka dle čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení (ES) č. 883/2004 se vztahuje pouze na osoby, které si zachovaly obvyklé bydliště v jiném státě po dobu výkonu zaměstnání. V daném případě však žalobce podle žalovaného během dlouhodobého zaměstnání ve Švýcarsku centrum svých zájmů v České republice nezachoval a obnovil je až po návratu, což pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti v České republice nepostačuje.

III. Posouzení věci krajským soudem

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších zákonů, dále jen „s. ř. s.“).

11. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.).

12. Žaloba není důvodná.

13. V přezkoumávané věci je rozhodující otázkou, zda si žalobce po dobu výkonu zaměstnání ve Švýcarské konfederaci zachoval bydliště ve smyslu čl. 1 písm. j) nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“) v České republice, a zda proto bylo možné aplikovat výjimku podle čl. 65 odst. 5 písm. a) uvedeného nařízení.

14. Podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti nárok na podporu v nezaměstnanosti má uchazeč o zaměstnání, který získal v rozhodném období (§ 41) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců (dále jen „předchozí zaměstnání“); překrývají-li se doby důchodového pojištění, započítávají se jen jednou.

15. V případech migrujících pracovníků je však třeba vnitrostátní právní úpravu aplikovat ve spojení s nařízením (ES) č. 883/2004, které stanoví pravidla pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení a určení příslušnosti státu k poskytování dávek. Základním pravidlem přitom je, že dávky v nezaměstnanosti poskytuje stát posledního zaměstnání. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze tehdy, pokud si osoba po dobu výkonu zaměstnání v jiném státě zachovala bydliště v jiném členském státě ve smyslu čl. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004.

16. Podle čl. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004 se bydlištěm rozumí „obvyklé bydliště“. Jedná se o autonomní pojem unijního práva, který nelze ztotožňovat s institutem trvalého pobytu podle vnitrostátního práva. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 25. 2. 1999, C-90/97, Swaddling, dovodil, že bydlištěm je místo, kde se nachází skutečné a stabilní centrum životních zájmů dotčené osoby. Při posuzování existence obvyklého bydliště je třeba vycházet z celkového posouzení všech relevantních okolností konkrétního případu. Za správnost vyhotovení: G. K. 4 54 Ad 23/2025 17. Tato kritéria dále konkretizuje čl. 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, podle něhož je třeba přihlížet zejména k délce a kontinuitě pobytu na území jednotlivých států, povaze a stabilitě vykonávané činnosti, rodinné situaci osoby, bytové situaci, jakož i k dalším okolnostem vypovídajícím o skutečném centru jejích životních zájmů.

18. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 Ads 95/2015-39, uvedl, že „[p]ři posuzování, zda si migrující pracovník zachoval bydliště ve smyslu čl. 65 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve státě, ve kterém nepracoval, se musí vycházet z kritérií daných v čl. 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009. Subjektivní pocit migrujícího pracovníka o tom, že si během pobytu v jiném členském státě, zachoval bydliště, resp. střed zájmů, v členském státě, ve kterém nepracoval, nepostačuje k zachování bydliště v tomto jiném členském státě.“ 19. Současně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 3 Ads 55/2018-37, zdůraznil, že při posuzování obvyklého bydliště je třeba vycházet z celkového posouzení všech relevantních okolností konkrétní věci, přičemž samotná existence rodinných či osobních vazeb ke státu původu nemusí bez dalšího postačovat k závěru o zachování obvyklého bydliště v tomto státě.

20. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgány při posuzování otázky obvyklého bydliště žalobce vycházely z dostatečného a relevantního okruhu podkladů. Zohlednily zejména údaje uvedené v dotazníku pro určení státu bydliště, pracovní dokumentaci žalobce vztahující se k výkonu zaměstnání ve Švýcarské konfederaci, údaje o jeho bydlení v tomto státě, informace o zdravotním pojištění a daňové rezidenci, jakož i listiny předložené žalobcem k prokázání vazeb na Českou republiku (potvrzení o trvalém pobytu, čestné prohlášení otce, doklady o bankovním účtu, komunikaci s lékaři, telefonní vyúčtování, platby za internet, výpisy z bankovního účtu, faktury z e-shopu a další). Formulář PDU1 správní orgány zohlednily jako doklad o dobách pojištění získaných v zahraničí.

21. Ze správního spisu současně vyplývá, že žalobce ve Švýcarské konfederaci dlouhodobě pobýval v období let 2021 až 2025, vykonával zde navazující zaměstnání, z nichž alespoň dvě byla sjednána na dobu neurčitou, naposledy u zaměstnavatele Rempfler Buremetzg AG s datem ukončení pracovního poměru ke dni 27. 6. 2025. Ve Švýcarské konfederaci měl žalobce zajištěno bydlení. Současně byl ve Švýcarsku zdravotně pojištěn a veden jako daňový rezident. Tyto okolnosti správní orgány vyhodnotily jako významné indicie svědčící o tom, že žalobce měl po rozhodnou dobu své ekonomické těžiště právě v tomto státě.

22. Správní orgány zohlednily také vazby žalobce k České republice. Zabývaly se tím, že žalobce měl na území České republiky evidován trvalý pobyt, že zde měl rodinné zázemí u svého otce, že se do České republiky pravidelně vracel, a že zde udržoval další vazby (bankovní účet, lékaře, telefonní číslo). Tyto skutečnosti však vyhodnotily jako vazby osobní a rodinné povahy, které jsou slučitelné s dlouhodobým výkonem práce v zahraničí, nikoli jako projevy existence skutečného a stabilního centra životních zájmů v České republice. Krajský soud neshledal v těchto závěrech jakýchkoli vad a žalobce tyto závěry rozporuje pouze obecně. Za správnost vyhotovení: G. K. 5 54 Ad 23/2025 23. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že vazby osobní a rodinné povahy, které mohou přetrvávat i při dlouhodobém výkonu zaměstnání v zahraničí, samy o sobě neprokazují, že se skutečné a stabilní centrum životních zájmů žalobce nacházelo po rozhodnou dobu v České republice. Rozhodující přitom není samotná existence vazeb žalobce k České republice, nýbrž jejich intenzita ve vztahu k objektivním okolnostem svědčícím o soustředění centra jeho životních zájmů ve Švýcarské konfederaci. V projednávané věci správní orgány přesvědčivě odůvodnily, proč za rozhodující považovaly zejména délku a kontinuitu pobytu žalobce ve Švýcarské konfederaci, stabilitu jeho pracovních poměrů a existenci jeho každodenního životního a pracovního zázemí v tomto státě.

24. Správní orgány zjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro posouzení věci, jednotlivé důkazy hodnotily v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech a své závěry přehledně a srozumitelně odůvodnily. Jejich skutkové závěry o tom, že žalobce neměl po dobu výkonu zaměstnání ve Švýcarské konfederaci obvyklé bydliště v České republice ve smyslu čl. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004, jsou správné.

25. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, správní orgány nevycházely pouze ze skutečnosti, že žalobce vykonával zaměstnání ve Švýcarské konfederaci, nýbrž hodnotily celý soubor relevantních okolností v souladu s čl. 11 nařízení č. 987/2009 a relevantní judikaturou. Nezaložily tedy své závěry pouze na místu výkonu práce, jak namítá žalobce, ale na celkovém posouzení objektivních skutečností vypovídajících o skutečném centru jeho životních zájmů.

26. Na uvedeném závěru nemění nic ani tvrzený úmysl žalobce vrátit se v budoucnu do České republiky. Subjektivní záměr osoby může být při posouzení obvyklého bydliště zohledněn pouze podpůrně, nemůže však převážit nad objektivními okolnostmi svědčícími o skutečném centru jejích životních zájmů. V projednávané věci správní orgány vycházely zejména z délky a kontinuity pobytu žalobce ve Švýcarské konfederaci, stability jeho pracovních poměrů a existence dlouhodobě zajištěného bydlení v tomto státě. Jejich závěr proto odpovídá požadavku komplexního posouzení podle čl. 11 nařízení č. 987/2009.

27. Stejně tak krajský soud uvádí, že institut trvalého pobytu představuje evidenční institut vnitrostátního práva a sám o sobě neprokazuje existenci obvyklého bydliště ve smyslu nařízení č. 883/2004. Formální evidence pobytu není sama o sobě rozhodující pro určení skutečného centra životních zájmů osoby (srov. výše uvedenou judikaturu).

28. Pokud žalobce namítá, že správní orgány nedostatečně vyhodnotily jím předložené důkazy, krajský soud konstatuje, že ze správního spisu nevyplývá, že by správní orgány některý z relevantních důkazů opomenuly. Naopak se zabývaly jak skutečnostmi svědčícími ve prospěch žalobce, tak okolnostmi svědčícími o soustředění jeho životního a pracovního zázemí ve Švýcarské konfederaci.

29. Totéž platí i ve vztahu k formuláři PDU1 (U1), na jehož význam žalobce opakovaně poukazuje. Tento formulář slouží k prokázání dob pojištění získaných v jiném státě a jeho účelem je umožnit aplikaci zásady sčítání dob pojištění podle čl. 61 nařízení č. 883/2004. Sám o sobě však neprokazuje existenci obvyklého bydliště ve smyslu čl. 1 písm. j) uvedeného Za správnost vyhotovení: G. K. 6 54 Ad 23/2025 nařízení. Správní orgány proto nepochybily, pokud jej při posouzení otázky bydliště nepovažovaly za rozhodující.

30. Žalobce pouze ve zcela obecné rovině namítá, že jím předložené listiny správní orgány nesprávně hodnotily. Co konkrétně správní orgány nesprávně z té či oné listiny dovodily, již žalobce neuvádí. Žalobce zůstává pouze v obecné rovině nesouhlasu. V takto obecné rovině proto může krajský soud uvést pouze to, že v závěrech správních orgánů nenašel žádné vady, ke kterým by mohl přihlédnout z úřední povinnosti.

31. Obecně lze říci, že nejrozsáhlejší „sbírku“ listin tvoří bankovní výpisy za vybrané měsíce let 2023 (1, 3, 5, 6, 10, 12), 2024 (3, 4, 5, 6, 12) a 2025 (4, 5, 6). Nejedná se o úplný přehled v rámci rozhodného období a již z toho důvodu tyto výpisy samy o sobě, ani ve spojení s dalšími listinami, tak, jak správní orgány uvádějí, neprokazují, že by se obvyklé bydliště žalobce nacházelo v České republice. Takovéto konkrétní úvahy žalobce v podané žalobě ve vazbě na konkrétní listiny nečiní. Úkolem krajského soudu není za žalobce cokoli domýšlet.

32. Za situace, kdy žalobce sám nevymezil, jaké konkrétní skutkové závěry mají z jednotlivých transakcí plynout a v čem mají vyvracet závěry správních orgánů, nebyl soud povinen z bankovních výpisů samostatně rekonstruovat četnost a délku žalobcových pobytů v České republice. Chtěl-li snad žalobce těmito výpisy prokázat, že těžiště jeho života se v daném selektivně vybraném období nacházelo v ČR, nikoli v zahraničí, měl tomuto cíli přizpůsobit podobu a kvalitu svých tvrzení.

33. Obdobné závěry krajský soud činí ke zbylým listinám (které jsou rovněž součástí správního spisu a žalobce je i v podané žalobě označuje jako důkaz) a v podrobnostech odkazuje na závěry správních orgánů. Co se týče předloženého čestného prohlášení otce žalobce, ani to závěry správních orgánů nevyvrací. Dle čestného prohlášení měli žalobce a jeho přítelkyně u otce žalobce zázemí, osobní věci a psa a měli zde možnost bydlet. Jeho obsah plně koresponduje s tím, že žalobce správním orgánům výslovně uvedl, že se do ČR vracel jednou za 6 až 7 týdnů.

34. Oproti správnímu řízení žalobce předkládá krajskému soudu podnájemní smlouvu ze dne 1. 8. 2025 s dobou podnájmu od 1. 8. 2025. Pro aplikaci výjimky podle evropského nařízení č. 883/2004 je klíčové posoudit, zda si žalobce zachoval centrum životních zájmů (obvyklé bydliště) v ČR během doby výkonu svého zaměstnání ve Švýcarsku, nikoli po jeho skončení dne 27. 6. 2025.

35. K námitce žalobce směřující proti přirovnání použitému správními orgány krajský soud uvádí, že i pokud by bylo uvedené přirovnání nepřesné, nepředstavovalo nosný důvod správních rozhodnutí. Rozhodující skutkové a právní závěry správních orgánů byly založeny především na délce a kontinuitě pobytu žalobce ve Švýcarské konfederaci, stabilitě jeho pracovních poměrů a existenci jeho životního a ekonomického zázemí v tomto státě. Případná nepřesnost přirovnání proto nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

36. Konečně, pokud žalobce odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-90/97 Swaddling, z něhož dovozuje, že výkon práce v zahraničí automaticky neznamená ztrátu bydliště v České republice, soud s tímto obecným východiskem souhlasí. Nelze však již Za správnost vyhotovení: G. K. 7 54 Ad 23/2025 souhlasit s tím, že z odkazovaného rozsudku by plynulo, že postačuje zachování silných rodinných a sociálních vazeb. Otázku obvyklého bydliště bylo třeba posoudit komplexně, se zřetelem k délce a nepřetržitosti pobytu, povaze a stabilitě vykonávané práce, rodinným vazbám, bytové situaci a daňovému rezidentství, neboť teprve souhrn těchto okolností umožňuje učinit závěr o středisku zájmů dotčené osoby; nelze jej proto dovozovat pouze z existence rodinných či sociálních vazeb k České republice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 3 Ads 55/2018-37). To správní orgány učinily. Co se týče odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 114/2011-105, tento rozsudek se v databázi Nejvyššího správního soudu nenachází; dohledatelný rozsudek ze dne 25. 8. 2011, č. j. 3 Ads 114/2011-57, se týká odvodů zaměstnavatele a rozsudek ze dne 29. 8. 2012, č. j. 4 Ads 114/2011-105, se týká zákazu dvojího přičítání.

37. Na základě shora uvedeného krajský soud shrnuje, že to, že žalobce měl v ČR trvalý pobyt; měl zázemí u otce; udržoval rodinné, sociální a osobní vazby; pravidelně se vracel do ČR; měl český bankovní účet; měl české telefonní číslo; měl v ČR lékaře; nikdy neměl v úmyslu přesunout bydliště do Švýcarska natrvalo, neodporuje závěrům žalovaného. V mezích uplatněných žalobních bodů krajský soud neshledal, že správní orgány by nedostatečně zjistily skutkový stav, nebo tento stav nesprávně hodnotily. Na základě dostatečně zjištěného stavu správní orgány aplikovaly rozhodnou právní úpravu, kterou vyložily, a ve světle podané žaloby jejich závěry obstály.

IV. Závěr a náklady řízení

38. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti (§ 60 odst. 7 s. ř. s.). Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 17. června 2026 Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: G. K.