54 Ad 5/2018

Rubrum

č.j. 54 Ad 5/2018 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem ve věci žalobce: Ing. V. K., bytem proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2018, č.j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou ze dne 28. 3. 2018 se žalobce domáhá, aby Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil rozhodnutí žalované, jímž byly zamítnuty námitky žalobce a Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 54 Ad 5/2018 potvrzeno její rozhodnutí ze dne 29. 11. 2017, čj. X, kterým zamítla žádost žalobce o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek § 28 a § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o důchodovém pojištění“).

II. Shrnutí žaloby

2. Žalobce shledává rozhodnutí žalované za nezákonné, jelikož nesprávně posoudila právní otázky v dané věci a nepřesvědčivě a nedostatečně odůvodnila zamítnutí podaných námitek. Žalobce pro přiznání starobního důchodu přiložil osvědčení ze dne 28. 11. 1991, o propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání, ke kterému došlo neoprávněným způsobem. Podle § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), se za neplatný považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení služebního poměru z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, což byl i žalobcův případ.

3. Žalovaná dále nedostatečně reflektovala skutečnost, že bylo žalobci rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha, vydaného dne 24. 6. 1992, o realizaci opatření podle zákona o mimosoudní rehabilitaci započteno 15 roků 7 měsíců a 4 dny služby v I. kategorii, čímž žalobce splnil podmínky pro přiznání důchodu, což mu bylo připomenuto při návštěvě pracoviště správy sociálního zabezpečení. Žalovaná přesto žádost zamítla, aniž by vysvětlila, proč je nynější výpočet doby služby v I. kategorii funkcí odlišný od výpočtu použitého v roce 1991, který zakládá legitimní očekávání vzniku na starobní důchod.

4. Vzhledem k okolnostem propuštění žalobce ze služebního poměru ke dni 31. 8. 1987, který byl předmětem soudní rehabilitace, nebylo v moci žalobce již jakkoliv ovlivnit dobu odpracovanou v I. kategorii funkcí. Žalobce je po celou dobu přesvědčen, že splňuje podmínky pro vznik nároku na starobní důchod dle zákona o důchodovém pojištění. Byl-li výpočet z roku 1991 chybný, a žalovaná nyní tvrdí, že žalobci chybí 145 dní ke vzniku nároku na starobní důchod, žalobce se domnívá, že v takovém případě je nutno zohlednit legitimní očekávání žalobce a princip dobrých mravů, jelikož to byl správní orgán, který jej uvedl v případný omyl. Žalobce není schopen ověřit správnost či neprávnost výpočtů započitatelné doby odpracované v I. kategorii funkcí v roce 1991 a nyní, či případné změny v tom, co se do doby započítává, či zda a do jaké míry se započítává doba studia na vojenských školách. Žalobce vycházel z předpokladu správnosti úředních dokumentů a nehodlá nést následky v podobě nepřiznání starobního důchodu za případné pochybení správních orgánů.

5. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované

6. Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že žalobce uplatnil dne 20. 9. 2017 žádost o starobní důchod s datem přiznání od 15. 2. 2016 (tj. od 59 let věku). Téhož dne uplatnil i žádost o úpravu důchodu podle zákona o mimosoudní rehabilitaci, v níž žádal o zápočet doby od skončení neplatného služebního poměru. K žádosti o starobní důchod žalobce přiložil osvědčení Federálního ministerstva obrany dne 22. 10. 1991, dle něhož byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dne 31. 8. 1987 z důvodu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 54 Ad 5/2018 uvedených v § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to z funkce I. kategorie, rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha o realizaci opatření podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ze dne 24. 6. 1992, kterým byla žalobci započtena doba od 1. 9. 1987 do 31. 3. 1991 (v rozsahu 15 roků 7 měsíců a 4 dnů) jako doba služby v I. kategorii funkcí, sdělení Ministerstva obrany ze dne 30. 8. 2017, v němž je potvrzena doba pojištění od 1. 9. 1987 do 31. 3. 1991 a vyměřovací základ za toto období upravený podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a evidenční list důchodového zabezpečení vydaný Ministerstvem obrany dne 31. 8. 2017.

7. Podle evidenčního listu z důchodového zabezpečení ze dne 31. 8. 2017 žalobce v I. kategorii funkcí v období od 27. 8. 1976 (započetí základní vojenské služby) do 31. 3. 1991 celkem odpracoval 14 roků a 220 dnů (jedná se o dobu od 27. 8. 1976 do 31. 8. 1987, kdy byl z činné služby propuštěn, a dobu od 1. 9. 1987 do 31. 3. 1991, která byla žalobci započtena v rámci mimosoudní rehabilitace). Tato doba odpovídá 5 330 kalendářním dnům, tzn. pouze 14 rokům a 220 dnům. Z toho důvodu žalobce nesplňuje podmínku získání alespoň 15 roků ve službě I. kategorie funkcí podle § 174 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 235/1992 Sb. (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“) a údaje uvedené v osvědčení Ministerstva obrany ze dne 22. 10. 1991, že žalobce v uvedeném období získal 15 roků 7 měsíců a 4 dny v I. kategorii funkcí nelze považovat za relevantní.

8. Dále žalovaná upozorňuje, že v rámci mimosoudní rehabilitace se neplatnost právního úkonu, na jehož základě skončil pracovní vztah, považuje pro účely důchodového zabezpečení za dobu zaměstnání nejdéle do účinnosti tohoto zákona, tzn. do 31. 3. 1991.

9. Žalovaná ve věci dále odkázala na obsáhlé odůvodnění napadeného rozhodnutí.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem dle § 51 s. ř. s.

11. Žaloba není důvodná.

12. Pro přiznání starobního důchodu osobám, jež vykonávali před 1. lednem 1993 zaměstnání I. pracovní kategorie, popřípadě službu I. nebo II. kategorie funkcí, je rozhodný § 174 zákona o sociálním zabezpečení, ve znění zákona do 31. 12. 1992, který upravuje podmínky vzniku nároku na starobní důchod. Dle citovaného ustanovení platí, že „[o]bčan, který vykonával před 1. lednem 1993 zaměstnání I. pracovní kategorie, popřípadě službu I. nebo II. kategorie funkcí, má po 31. prosinci 1992 nárok na starobní důchod též, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku alespoň: a) 56 let, byl-li zaměstnán nejméně 14 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 9,5 roku, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 19 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 19 roků ve službě I. kategorie funkcí b) 57 let, byl-li zaměstnán nejméně 13 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 9 roků, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 18 roků v Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 54 Ad 5/2018 zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 18 roků ve službě I. kategorie funkcí, c) 58 let, byl-li zaměstnán nejméně 12 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 8 roků, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 16 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 16 roků ve službě I. kategorie funkcí nebo 17,5 roku ve službě II. kategorie funkcí, nebo d) 59 let, byl-li zaměstnán nejméně 11 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 7,5 roku, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 15 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až l) anebo 15 roků ve službě I. nebo II, kategorie funkcí. (2) Podmínkou vzniku nároku na starobní důchod podle odstavce 1 je, že zaměstnání I. pracovní kategorie nebo služba I. nebo II. kategorie funkcí trvaly ke dni 31. prosince 1992; za zaměstnání se pro tyto účely považují i náhradní doby a doby uvedené v § 5 odst. 1 a v § 6 odst. 1 nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 117/1988 Sb.“ 13. Aby tedy žalobce mohl odejít do důchodu ve věku 59 let, musely by být naplněny následující podmínky: 1) žalobce byl zaměstnán nejméně 25 roků, 2) z toho alespoň 15 roků v zaměstnání uvedeném § 174 odst. 1 písm. d) zákona o sociálním zabezpečení, a 3) zaměstnání I. kategorie trvalo ke dni 31. 12. 1992. O splnění první z podmínek není mezi stranami sporu, nicméně žalobce má na rozdíl od žalované za to, že naplnil i zbylé podmínky pro přiznání starobního důchodu.

14. V případě posouzení odpracovaných let v zaměstnání I. kategorie jsou podklady rozhodnutí žalované ve vzájemném rozporu. Zatímco dle evidenčního listu důchodového zabezpečení ze dne 31. 8. 2017 žalobce odpracoval 14 let a 220 dnů, dle rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha ze dne 24. 6. 1992 o realizaci opatření podle zákona o mimosoudní rehabilitaci bylo žalobci započteno 15 let 7 měsíců a 4 dny služby pro účely důchodového zabezpečení. Oba orgány při výpočtu vycházeli ze stejné doby zaměstnání žalobce, tj. doba zaměstnání od 27. 8. 1976 do 31. 8. 1987 a doba stanovená fikcí, dle § 21 ve spojení s § 24 zákona o mimosoudních rehabilitacích, po propuštění z pracovního poměru od 1. 9. 1987 do 31. 3. 1991.

15. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná pochybila při vypořádání námitky žalobce týkající se započitatelné doby služby v I. kategorii funkcí dle rozhodnutí ze dne 24. 6. 1992. Skutečnost, že údaj obsažený v rozhodnutí o realizaci opatření podle zákona o mimosoudních rehabilitacích není dle jejího názoru správný, není důvodem, aby žalovaná takové rozhodnutí ignorovala. Rozhodnutí vydané Vojenským úřadem sociálního zabezpečení je správní akt, vydaný orgánem veřejné správy. Jak přitom dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008-128, č. 1815/2009 Sb. NSS, „[p]rávní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. k tomu Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, s. 225, resp. v judikatuře NSS rozsudek ze dne 22. 5. 2008, čj. 6 As 45/2005 – 188). Po celou dobu své existence až do svého eventuálního zrušení vyvolává správní akt právní následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení správního aktu má účinky toliko ex nunc, které působí výlučně do budoucna, akt již tedy nemůže v Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 54 Ad 5/2018 budoucnu založit další práva a povinnosti. Odrazem této zásady z pohledu vztahu jedinec – správní orgán je zásada ochrany dobré víry a ochrany nabytých práv (viz např. nález ÚS ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sb. n. a u., sv. 31, č. 117, s. 69).“ Na uvedené navázal Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 22. 7. 2011, čj. 7 As 26/2011-183, v němž uvedl, že „[n]ení možné připustit, aby měl kdokoli možnost posuzovat vadnost veřejnoprávního aktu a podle svého uvážení se poté rozhodnout, zda se dotčeným aktem bude řídit či nikoliv. Tímto by došlo k zásadnímu narušení efektivnosti fungování celé veřejné správy, což je jistě nežádoucí stav.“ Jakkoli se uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkala stavebního řízení, citované závěry v nich obsažené jsou pro svou obecnost zcela aplikovatelné i v nyní projednávané věci.

16. Uvedené principy fungování veřejné správy platí pro každého, včetně orgánů veřejné správy samotných. Argumentace žalované, že údaje obsažené v rozhodnutí nejsou správné, a proto se jím neřídila, nemůže obstát. Pokud totiž rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha ze dne 24. 6. 1992 nebylo zákonem předvídaným procesním postupem odstraněno, žalované nepříslušelo v nyní projednávané věci činit o jeho správnosti vlastní závěry a toto rozhodnutí fakticky zcela pominout; naopak byla povinna z tohoto rozhodnutí při stanovení započtené doby služby v I. kategorii funkcí vycházet.

17. Nelze však na straně druhé přehlédnout, že žalovaná zamítla žalobcovu žádost o přiznání starobního důchodu, nikoli pouze pro nesplnění doby trvání služby v I. kategorii funkcí, nýbrž i z toho důvodu, že tato služba netrvala ke dni 31. 12. 1992. Jak přitom krajský soud shora uvedl, aby žalobci vznikl nárok na přiznání starobního důchodu, muselo by dojít ke kumulativnímu naplnění všech tří (výše uvedených) podmínek.

18. Ustanovení § 21 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích stanoví, že „[z]a neplatný se pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu (dále jen ‚pracovní vztah‘) z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 2 a 3)“. Podle § 24 odst. 1 téhož zákona pak platí, že „[j]e-li skončení pracovního vztahu neplatné podle § 21 zákona nebo byla-li v řízení podle § 22 zákona určena neplatnost právního úkonu, na jehož základě skončil pracovní vztah, považuje se pro účely důchodového zabezpečení doba od skončení tohoto pracovního vztahu do dne vzniku nároku na starobní, invalidní nebo částečný invalidní důchod, nejdéle však do dne účinnosti tohoto zákona, za dobu zaměstnání“ (důraz doplněn).

19. Zákon o mimosoudních rehabilitacích tak výslovně v § 24 odst. 1 zakotvuje pravidla pro započítávání doby služby osob, jejich služební poměr byl neplatně ukončen ve smyslu § 21. Nepřekročitelným limitem zápočtu tzv. fiktivní doby služby pro účely výpočtu důchodového věku je tedy účinnost tohoto zákona, tj. 31. 3. 1991; pouze do tohoto dne je tedy na žalobce nutno nahlížet, jakoby jeho (protiprávně ukončený) služební poměr trval. Z tohoto důvodu však žalobce nedosáhl na splnění třetí podmínky pro přiznání starobního důchodu, neboť nenaplnil požadavek § 174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, aby zaměstnání I. pracovní kategorie nebo služba I. nebo II. kategorie funkcí trvaly ještě ke dni 31. 12. 1992. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 54 Ad 5/2018 20. Krajský soud si je vědom, že žalobce nebyl schopen ovlivnit do jakého data se s ohledem na jeho propuštění z pracovního poměru z politických důvodů a následné fiktivně započítané doby zaměstnání, počítá jeho služba I. kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Na druhou stranu je potřeba poukázat, že ustanovením § 174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení se již z hlediska souladu s čl. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 557/17, který jej neshledal, jako ustanovení porušující ústavně zaručené práva a svobody. Snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod bylo v zákoně o sociálním zabezpečení upraveno v § 21 a § 174. Obě zmíněná ustanovení byla zrušena ke dni 1. 1. 1996, nároky na snížení věkové hranice však zůstaly zachovány na základě § 74 o důchodovém pojištění. Úprava pro snížení věkové hranice dle § 174 zákona o sociálním zabezpečení byla vložena až od 1. 6. 1992 zákonem o zrušení pracovních kategorií.

21. Dle důvodové zprávy k zákonu č. 235/1992 Sb. o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, má § 174 zákona o sociálním zabezpečení zmírnit dopady na ty pracovníky, kterým přijetí zákona o zrušení pracovních kategorií zabrání získat další „preferované“ doby zaměstnání. Tím se má zajistit snížení věkové hranice pro odchod do starobního důchodu zaměstnancům, kterým ke vzniku nároku na důchod z I. pracovní kategorie chybí krátká doba s tím, že podmínkou tohoto nároku je, že uvedené zaměstnání trvalo ke dni 31. 12. 1992 [tisk č. 1400 Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky (1990-1992), který obsahuje důvodovou zprávu k zákonu o zrušení pracovních kategorií]. Jde tedy o úpravu, která odstraňuje negativní důsledky zrušení pracovních kategorií. Podmínku, aby zaměstnání I. pracovní kategorie trvalo ke dni 31. 12. 1992, naplnili ti zaměstnanci, jimž získání dalších preferovaných dob zaměstnání v I. kategorii zamezilo právě zrušení pracovních kategorií k 1. 1. 1993 a nikoli jiná skutečnost (viz shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 557/17).

22. Krajský soud proto uzavírá, že i když žalovaná nepostupovala v rámci hodnocení rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ohledně započtené doby služby I. kategorie funkcí správně, podmínky pro přiznání starobního důchodu žalobci s ohledem na § 174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení přesto nebyly splněny. Napadené rozhodnutí proto netrpí nezákonností, neboť postačí závěry v něm uvedené pouze ve smyslu shora vyložených úvah korigovat.

V. Závěr a náklady řízení

23. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Žalobce ani žalovaná nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a v případě žalované § 60 odst. 2 s. ř. s. takovéto právo ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče výslovně vylučuje. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 54 Ad 5/2018

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě- obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 26. února 2019 JUDr. Michal Hájek v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.