54 Az 2/2018

Rubrum

č. j. 54 Az 2/2018 - 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: X bytem X státní příslušnost Ukrajina zastoupený advokátem JUDr. Petrem Novotným sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem P. O. Box 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2018, č. j. OAM – 884/ZA – ZA11 – ZA20 – 2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. 2 54Az 2/2018

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Městskému soudu v Praze byla dne 10. 5. 2018 doručena projednávaná žaloba, nicméně tento soud celou věc postoupil dne 6. 8. 2018 usnesením č. j. 4 Az 25/2018 - 26 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), neboť shledal, že není místně příslušným soudem k projednání věci. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 10. 4. 2018, č. j. OAM – 884/ZA – ZA11 – ZA20 – 2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.

2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem, když mu nebyla udělena mezinárodní ochrana, přestože v jeho domovině probíhá dlouhodobý vnitrostátní ozbrojený konflikt. Žalobce spatřuje reálné ohrožení na životě v případě návratu, neboť by se musel podrobit nucenému odvodu do armády a následnému nasazení do bojových operací. Žalobce odkazoval na § 14a zákona o azylu.

3. Žalobce uvedl, že nelze jeho domovský stát označit za bezpečnou zemi původu, zejména proto, že došlo k zintenzivnění stíhání osob, které se vyhýbají odvodu do armády a mobilizaci. Žalobce namítal, že nelze souhlasit s názory tvrdícími, že ozbrojené konflikty probíhají převážné na východě země, neboť i na západní straně probíhají opakovaně násilnosti. Žalobce zdůraznil, že boje na západě Ukrajiny jsou zřejmé i z médií, která informovala o bojích mezi vládou a Pravým sektorem v Mukačevu a o násilnostech ve Lvově. Žalobce zmínil, že se patrně užívají již i donucovací opatření v souvislosti s vyhýbáním se odvodu do armády. Žalobce je přesvědčen, že svým návratem do domoviny by byl ohrožen na životě, neboť splňuje přinejmenším podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

4. Žalobce namítal, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, čímž porušil § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále uvedl, že žalovaný neměl opatřené dostatečné podklady pro své rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu. Žalobce zastával názor, že pokud by žalovaný zjistil stav věci řádně a opatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí, musel by rozhodnout v souladu s § 14a zákona o azylu o udělení doplňkové ochrany žalobci.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobní námitky neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí a nejsou ani způsobilé zpochybnit závěry učiněné v napadeném rozhodnutí. Žalovaný popsal, že vycházel z podkladů rozhodnutí, které podporují závěr formulovaný v napadeném rozhodnutí. Žalovaný odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž podrobně zdůvodnil závěry svého rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Žalovaný konstatoval, že se žalobce po návratu do domoviny nemusí vracet do Doněcka do města Debalcevo, ale může se usadit v jiné části Ukrajiny. Žalovaný uvedl, že obavy z povolání do ukrajinské armády jsou nepřípadné. Nakonec žalovaný konstatoval, že namítané konflikty nelze považovat za ozbrojené konflikty dle čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice. Shodu s prvopisem potvrzuje S. B. 3 54Az 2/2018 III. Obsah správních spisů 6. Dne 24. 10. 2017 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 27. 10. 2017 byl proveden s žalobcem pohovor za účelem zjištění stavu věci, o kterém byl zpracován protokol. Žalobce disponoval rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajské pobočky pro hlavní město Prahu, kterým bylo podle § 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů vydáno povolení k zaměstnání. Do správního spisu byl založen dokument zpracovaný žalovaným dne 22. 1. 2018 o situaci v zemi, konkrétně o politické a bezpečnostní situaci, mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, vojenské službě a vnitřně přesídlených osobách, dále byly do spisu založeny následující dokumenty: Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. srpna až 17. listopadu 2017, Dokument o politice vůči zemi a informacích o zemi Ukrajina: Krym, Doněck a Luhansk, a další dokumenty týkající se aktuální situace na Ukrajině, kupříkladu písemnosti zpracované na téma Ukrajina: Vnitřně vysídlené osoby, aj.

7. Žalovaný s ohledem na veškeré zjištěné skutečnosti a okolnosti stavu na Ukrajině vydal napadené rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že skutečnosti, jimiž žalobce argumentoval pro vydání mezinárodní ochrany, buď nespadají pod výčet důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných v § 12 zákona o azylu, nebo nejde o problémy, které by svým rozsahem a charakterem bylo možné považovat za pronásledování. Žalovaný neshledal naplnění důvodů pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany ani pro udělení doplňkové ochrany.

IV. Právní názor soudu

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Při jednání před krajským soudem účastníci řízení setrvali na své argumentaci uvedené v žalobě i vyjádření žalovaného. Žalobce svou rozvinutou argumentaci nikterak konkrétně ve vztahu ke své osobě nedoložil.

9. Žaloba není důvodná.

10. Krajský soud na úvod poukazuje na jednotlivé zákonné důvody udělení azylu. Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

11. Ustanovení § 13 zákona o azylu upravuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny jednak rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h), nebo svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením Shodu s prvopisem potvrzuje S. B. 4 54Az 2/2018 azylu azylantovi. V případě polygamního manželství, má-li již azylant manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit azyl za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem azylanta.

12. Ustanovení § 14 téhož zákona upravuje humanitární azyl. Jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

13. Ustanovení § 14a zákona o azylu, který stanoví: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Odstavec 2 tohoto ustanovení vymezuje nebezpečí vážné újmy následovně: „a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ 14. Nakonec § 14b zákona o azylu upravuje doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny. Rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h), nebo svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci. V případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

15. Žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí uvedl, že ve správním řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení azylu byla obava žalobce z povolání do vojenské služby a snaha o legalizaci pobytu v ČR. Žalovaný posuzoval a podrobně analyzoval, zda lze žalobcem uváděné důvody podřadit pod některý z důvodů zákonem stanovených pro udělení azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Ke stejnému závěru, který podrobně odůvodnil, dospěl i při posuzování naplnění zákonných podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §§ 14a i 14b zákona o azylu.

16. Krajský soud se shoduje se závěry žalovaného, že pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu nejsou u žalobce v žádném případě splněny podmínky. Žalobce sám neuvádí žádné okolnosti, které by odůvodňovaly naplnění důvodů pro azyl podle předmětného Shodu s prvopisem potvrzuje S. B. 5 54Az 2/2018 ustanovení. V podstatě lze dovodit, že se v žalobě žalobce ani nebrání udělení azylu podle jakéhokoliv ustanovení, nicméně § 12 nepovažuje za stěžejní.

17. Stejně tak se soud shoduje s žalovaným v závěru o nenaplnění podmínek pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny. O nesplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu též nelze mít pochybnosti, neboť ani v tomto případě nebyly ani v nejmenším důvody naplněny. Pro poskytnutí doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu taktéž neexistují důvody. K těmto zmíněným případům žalobce ani neposkytuje přiléhavé argumenty, pouze je zmiňuje jako případně možné, avšak veškeré námitky uvedené v žalobě směřuje výlučně k § 14a zákona o azylu, a to doplňkové ochraně.

18. Žalobce v žalobě tvrdil, že splňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. K tomu uvedl, že se považuje za cizince, který, pokud by byl vrácen do země původu, by byl vážně ohrožen na životě nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích vnitřního ozbrojeného konfliktu.

19. Dále žalobce namítal, že v případě jeho návratu do domoviny bude ohrožen na svém životě nuceným odvodem do armády, čímž bude vystaven riziku nasazení do bojových operací. Krajský soud shodně s žalovaným vychází z informací získaných zejména ze zprávy o situaci v zemi Ukrajina se zaměřením na politickou a bezpečnostní situaci, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenskou službu a vnitřně přesídlené osoby. V této zprávě bylo k vojenské službě a částečné mobilizaci sděleno, že: „V souvislosti se stabilizací situace na východě Ukrajiny po uzavření tzv. minských dohod nebyla v roce 2016 ani v roce 2017 vyhlášena žádná další mobilizace a podle ukrajinských představitelů se o ní nadále ani neuvažuje. (…) Ukrajinská armáda postupně zvyšuje počty profesionálních vojáků, kteří slouží v konfliktních zónách na východě Ukrajiny.“ Z uvedeného krajský soud dovozuje, že argumentace žalobce se nezakládá na důvodné obavě a je naprosto irelevantní. Dále krajský soud odkazuje shodně s žalovaným na Výnos č. 411/2016 ze dne 26. 9. 2016 prezidenta Ukrajiny Petro Porošenka o demobilizaci posledních branců a záložníků povolaných do armády během bojů s proruskými separatisty na východě země, neboť z tohoto výnosu jednoznačně plyne, že do bojů budou již nasazováni pouze dobrovolníci a profesionální vojáci.

20. Samotná obava z výkonu vojenské služby není azylovým důvodem, a to ani v případě rizika nasazení do bojových akcí, což potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 – 26, rozsudek ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49). V souvislosti s vojenskou službou krajský soud odkazuje na závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 – 26: „Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany. Potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby rovněž nezakládá azylově relevantní důvody automaticky, ale jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv. Takové skutečnosti však z podkladů shromážděných stěžovatelem nevyplynuly a ani žalobce je netvrdil. Nelze konečně přehlédnout, že i český trestní zákoník, tedy zákon č. 40/2009 Sb., činí v hlavě XI druhé části trestnými celou řadu činů proti branné povinnosti. V českém právu je sice branná povinnost občanů zmírněna tím, že podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Shodu s prvopisem potvrzuje S. B. 6 54Az 2/2018 Jak však bylo řečeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 Azs 15/2003 – 81, publ. pod č. 77/2004 Sb. NSS, je toto právo „spíše součástí nadstandardní ochrany lidských práv dané relativní moderností Listiny než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv ve smyslu mezinárodního, či spíše evropského, konsenzu.“ 21. Krajský soud nemůže přisvědčit tvrzení žalobce ohledně bezpečnostní situace v jeho zemi původu, naopak zohledňuje informace založené ve správním spise, neboť je shledává pro posouzení věci relevantními. Ze zpráv založených ve správním spisu vyplynulo, že míra násilí nedosáhla síly dvou nejintenzivnějších fází konfliktu v roce 2014 a 2015. Bezpečnostní situace v jednotlivých oblastech na Ukrajině se pochopitelně liší, nicméně, jak uvedl i žalovaný v napadeném rozhodnutí, došlo k zakonzervování ozbrojeného konfliktu a napjatá bezpečnostní situace přetrvává pouze na pomezí Doněcké a Luhanské oblasti. Krajský soud nemá pochybnosti o úplnosti a pravdivosti těchto skutkových zjištění.

22. Situace na Ukrajině byla opakovaně hodnocena správními soudy, které dospěly vždy k totožnému závěru: „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (viz např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Azs 287/2015 – 20, či ze dne 13. 9. 2016, č. j. 7 Azs 105/2016 – 36, rozsudek 7 Azs 34/2017 – 26). V případě Ukrajiny nelze hovořit o tzv. totálním konfliktu, což stvrzují veškeré podklady založené do správního spisu i dostupná judikatura, neboť nelze souhlasit s výrokem, že by každému žadateli přicházejícímu z dané země nebo postiženého regionu hrozila vážná újma, resp. reálné ohrožení života a tělesné integrity z důvodu válečného násilí. Pokud se nelze ztotožnit s tímto výrokem, musí žadatel uvést individuální okolnosti, které prokazují, že je přímo vystaven nebezpečí vážné újmy. K tomu poskytl podrobný návod rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68. „V případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice (bod 40 druhá odrážka rozsudku ve věci C-465/07 Elgafaji); (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země (bod 40 první odrážka rozsudku ve věci C-465/07 Elgafaji); či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on [srov. např. rozhodnutí německého Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, BVerwG 10 C 43.07; rozhodnutí švédského Odvolacího migračního soudu (MIG) č. 2007:9 (UM 23-06); a rozhodnutí Asylum and Migration Tribunal (Spojené království) ve věci KH /Article 15(c) Qualification Directive/ Iraq CG

2008. UKIAT 00023 (ze dne 25. 3. 2008), bod 225; srov. rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 1. 2007 ve věci Salah Sheekh proti Nizozemí, stížnost č. 1948/04, bod 148]“.

23. Pojem vážná újma v situacích ozbrojeného konfliktu je definován právní větou k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68 takto: „Rozsah pojmu vážné újmy v situacích ozbrojeného konfliktu dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona č. Shodu s prvopisem potvrzuje S. B. 7 54Az 2/2018 325/1999 Sb., o azylu, je totožný s tím, jak tento pojem definuje čl. 15 písm. c) směrnice Rady 2004/83/ES. Pro existenci skutečného nebezpečí vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) země původu žadatele o mezinárodní ochranu se nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; (2) žadatel o mezinárodní ochranu je civilista; (3) žadatel o mezinárodní ochranu by byl v souvislosti s tímto konfliktem v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí. (…) Existence vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity žadatele může být výjimečně považována za prokázanou, pokud míra svévolného násilí, kterou se vyznačuje probíhající ozbrojený konflikt, dosáhne natolik vysoké úrovně, že existují závažné důvody domnívat se, že by civilista byl v případě vrácení do dotyčné země nebo případně regionu vystaven - z pouhého důvodu své přítomnosti na území této země nebo regionu - reálnému nebezpečí uvedeného ohrožení.“ Krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobci nehrozí vážné a individualizované ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. Žalobce v žalobě neargumentoval žádnými konkrétními okolnostmi, který by alespoň nasvědčovaly tomu, že je žalobce reálně ohrožen na životě či zdraví v případě návratu do země původu. Zároveň nelze konstatovat žádné skutečnosti, které by žalobci bránily v přestěhování se do bezpečnějších oblastí Ukrajiny a využití tak institutu vnitřního přesídlení. Žalobce v žalobě uváděl, že v České republice má rodiče, nicméně z napadeného rozhodnutí a správního spisu vyplývá, že v České republice žije pouze jeho otec, avšak matka podle zjištěných informací žije i nadále ve vlasti žalobce.

24. Z jednotlivých dokumentů založených ve správním spise, v nichž jsou podrobně rozebrány jednotlivá hodnotící kritéria pro projednávanou věc, nelze konstatovat, že by byl žalobce reálně ohrožen na životě v důsledku přetrvávajícího konfliktu. Boje jsou koncentrovány do okolí klíčových měst, bezpečnostní incidenty probíhají přibližně 7 km od linie dotyku. Krajský soud proto nedospěl k závěru, že by byl žalobce ohrožen na životě v důsledku aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině. Naopak dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu a doplňková ochrana mu proto správně nemohla být udělena.

25. Žalovaný při svém hodnocení situace v zemi původu vycházel ze zpráv o situaci v této zemi pro roky 2017 a 2018 a opatřil si k tomu dostatečné podklady. Žalobce byl vyzván ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu k seznámení se s obsahem správního spisu, nicméně svého práva nevyužil a obsah zpráv o situaci na Ukrajině tudíž nerozporoval. Lze mít za to, že situace se od doby publikace těchto zpráv podstatným způsobem nezměnila. Dle názoru zdejšího soudu žalovaný dostatečně a přezkoumatelným způsobem zjistil skutkový stav, o němž nevyvstávají žádné pochybnosti, a proto shledává napadené rozhodnutí za plně přezkoumatelné a v souladu s právními předpisy.

26. Žalobce ani konkrétně neuvedl, v jakém směru považuje podklady opatřené správním orgánem za nedostatečné. Otázkou zjišťování skutkového stavu se opakovaně zabýval NSS kupř. v rozsudku č. j. 2 Azs 27/2003 – 50, ze dne 20. 11. 2003, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, z něhož plyne, že má správní orgán povinnost zjišťovat rozhodné skutečnosti pro udělení azylu pouze tehdy, tvrdí-li je žadatel. Povinností správního orgánu není domýšlet za žadatele právně relevantní důvody, které on sám netvrdil a k nim pak činit skutková zjištění. Podle názoru soudu měl žalovaný dostatek relevantních, důvěryhodných a aktuálních informací k tomu, aby mohl rozhodnout v uplatněné žádosti žalobce. Stejně tak s ohledem na výše uvedené soud, neshledal důvodnou námitku, že žalovaný porušil § 3 Shodu s prvopisem potvrzuje S. B. 8 54Az 2/2018 správního řádu. Ostatně žalobce ani k této námitce neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, a proto soud ani nemohl tuto námitku blíže vypořádat.

V. Závěr, náklady řízení

27. Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba žalobce důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladu řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný, který nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 12. prosince 2018 JUDr. Marie Trnková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje S. B.